,,Tak co, drtičky, to jste nečekali, co?

OK, na vědomost se dává, že Motopokec sraz po letech se pořádá

19.- 21.6. 2015“

 

No tak tedy, to jsme my, drtičky, fakt zíraly, když na nás tohle Icingovo oznámení juklo z monitorů. Tedy nevím, jak zíraly ostatní drtičky, ale já jako tele na nový vrata.

A hned se to začalo hrnout: ,,Beru to jako povinnost“ ,,OK budu tam“ ,,Haa! To si nenechám ujít“ ,,Jedeméééé“ ,,Bravo vzkazuje: pro lidi co neznám platí, že můžou přijet, pokud to jsou ženský a je jim pod třicet“ ,,Píšu si do kalendáře“ ,,Sice autem, ale účast nutná! Belfaaaaast!“ ,,Jak na to koukám, tak to bude chtít minimálně jmenovky s nickem. Podle civilních jmen vůbec netuším“ ( no tak to nás bylo víc ).

Podle ohlasů to ještě v březnu vypadalo, že se do hotelu Maděrovka v Selibově u Milevska nevejdeme. Zkušení harcovníci, zvyklí pořádat podobné akce, Icinga varovali, že to tak horký nebude, že dorazí zlomek přihlášených.

V sobotu ráno luffa vyčenžovala se Zboudem Bětku za motorku a mohly jsme vyrazit. Z motorkářského Habří jen my dvě. Vstříc zážitkům a mrakům. V Tejně na benzínce jsem přeslechla luffy poznámku: ,, takhle si to tady serou, matka s dcerou“. Lepáka za sprostý slovo nedostává, tuhle výchovu jsem prokaučovala asi tak před třiceti lety.

Bez promoknutí stavíme motorky na parkovišti před Maděrovkou a já nevěřím svým očím. Stojí tam hafo aut a Cucky ducárna. Sakra! jedna motorka? JEDNA MOTORKA ?!?!

To už na nás mává Icing, že máme zajet dolů a tam…. no sláva! tam je motorek víc. Tedy jako zrovna moc né, ale víc než jedna.

Vítáme se s pár tvářemi, které povětšinou vypadají, že nás moc nevnímají. Z útržků rozhovorů to docela chápeme. Kdosi se ptá, cože to je v tom demižónu zpola prázdném a jestli se po tom neslepne. Kdosi se ptá v kolik a kam šel spát, zda někdo ví, kolik vypil rumů a čekám kdy se zeptá jak se jmenuje, kde je a proč tam je. Cccendu hází malý pivo zpět na večírek a Cucka oznamuje, že odjíždí, protože včera vypila veškerou tulamorku a tak by tu dneska už neměla co pít. Tímhle oznámením mě trochu rozhazuje a přemýšlím, jestli nezajdu za obsluhou s prosbou, aby doplnili zásoby. Rod, Bandaska….. odjíždí domů, Dawe a spol. někam na slavnosti piva ( není to blbost? Tady by pivo mohli slavit taky a s námi). A všichni se shodují, že byl ten včerejšek fakt vydařený, skvělý a téměř památečný. Ptám se luffy, proč jsme nepřijely včera. Odpovídá, že netuší a že jí to víc než štve, protože na dnešek má hlídání docela komplikovaný, kdežto na včerejšek by to bylo bez problémů. A včera tu byla i Ivča. No tak  tohle jsem trochu nezvládla. Vůbec nevím, proč jsem tu chtěla být zrovna v sobotu a né v pátek. K odjezdu se chystá i kri-kri a Koldy. A ještě mě stihnou naštvat, protože prý odjíždí do Chorvatska. Nerada jim ukazuji na mapě, kam se mají podívat a říkám jim, ať se na to vyprdnou a zůstanou tu s námi.  Nemyslím, že by mé přesvědčovací metody byly nějak extra účinné, ale nakonec fakt zůstávají. Nehučela jsem do nich sama. Zaplatili další noc a sobotní gril a uvěřili že mají fakt nádhernou dovolenou.

Bravo popíjí vodu z půllitru. Tedy tvrdí, že je to voda. Chvilku přemýšlím, zda si ji nedolévá oním podezřelým obsahem z demižonu. Jinak si nedokážu vysvětlit jeho – co slovo to perla. Nějak si nepamatuji, co vše z něj padalo, ale pamatuji si, že jsme se bavili ukrutně. Napsala bych tu o lingvistické přednášce na téma: slovo ženista je od slova žena, což je logické. O jeho zeměpisném tápání: ,,existují Sudoměřice u Bechyně? Bechyně u Sudoměřic“…… ale tohle je humor nepřenosný. Ten se musí zažít. A my měli to štěstí, že jsme ho zažili. Když uzná, že už jsme se natlemili dost, přechází z vody na pivo. A s radostí kupuje Cccendovi pivo malé. Cccenda mu to bude oplácet ve velkých a Bravovi se v očích zračí kalkulačka. Tak tohle je pro něj výhodný.

Trochu prudím s vyjížďkou. Nevím proč, ale nějak mi k motosrazu patří. Icing to vidí stejně a snaží se nás kočírovat a dokopat na oběd. No ale dokopejte bandu z půli nalitou a z půli spící. Nakonec nás dokopal, zvedli jsme se, převlékli z motohadrů, nastoupili do aut a odjeli směr Zvíkovské podhradí. Ano! Nastoupili do aut. Bude pršet. Icing je úkaz. Cosi jako deštivý panáček. Vyleze-li z hotelu v motohadrech, rozprší se. Převleče-li se do civilu, svítí sluníčko. Že by v motohadrech vypadal jako panáček a v normálním ohozu jako panenka? Sluníčko si to asi myslí.

Celou cestu v autě hučím, že je to hrůza, ostuda, potupa a soumrak motorkaření. Nikdo nedbá a hluk lijáku mě umlčí nadobro. Luffa nehučí a naopak si užívá řízení chytrého auta. Bravo si neužívá. V podmračeném dni si se slovy: ,,světlo mě zabíjí“ bere sluneční brejle.

V pivovaru Zvíkovské podhradí je plno a dle servírky dlouho plno bude. Jen venku je volno. Bodejď by ne. Je docela zima. No ale my jsme přeci drsní motorkáři, jezdící auty, nám trochu zimy nevadí.

,,Drž si toho psa na krátko, nebo ti ho někdo sežere a budeš mít kulový“ je věta, hodně hlasitě vyřčená věta, která nás uvítá. Jo, Koldy říkal, že se tu dobře jí, ale neříkal co se tu jí. Bodrá číšnice, k naší velké úlevě, nemyslela nás, ale podstatně většího psa. Nevypadal, že by si s chutí smlsnul na voříškovi s vyděšenou nezletilou majitelkou, ale jeden nikdy neví.

A pak od nás ona bodrá číšnice brala objednávku, což se neobešlo bez výbuchu smíchu. To v okamžiku,kdy si Icing objednal kuřecí křidélka. ,,Takový dětský jídlo?! Dejte si něco pořádného!“ Něco pořádného si dal Koldy. Obří pečený koleno. Číšnice, teď jiná, ho těžko unesla. Křidélka unesla bez problému, prohlásila, že jsou takový závodní a prý, kdo si je objednal. Nechali jsme ji, ať si tipne. Bez zaváhání přistály před zkroušeným Icingem. A ať si z něj už  přestaneme dělat srandu, že už po něm v hospodě konečně nechtějí občanku.

My ostatní, od pohledu plnoletí, si napereme pupky pořádnými fláky masa, doplníme to Koldyho kolenem, s funěním zaplatíme a navalíme se do aut.

Na Maděrovce mezitím vylezli z pelechů ostatní a probírání včerejšího večírku pokračuje.

Icing se už do motohadrů raději nepřevléká, ale zjistil, že počasí je krutější, než by čekal. Stačí, aby řekl slovo ,,motorka“ a z nebe se valí proudy vody. Raději tedy zaleze do pelechu a my si konečně užíváme sluníčka. Malá přeháňka nám ukázala, o čem zrovna teď Icing sní.

V pozdním odpoledni přijeli Siskini. Konečně párek zástupců Habří. I pár dalších motorek se přivalilo a dokonce dorazil Pavel s Moli. Ti tedy autem. ,,Jdu si pokecet s Ptákem“ pronesl Bravo a podivil se reakci u stolu. Na oznámení, že jde pozdravit kamaráda,  mu nepřišlo nic směšnýho. Nedošlo mu, že ono velké ,,P“ neslyšíme, a že před tím proběhla plodná debata o nějakém měření….. no to už jsme zase u onoho nepřenosného humoru.

Při debatách kdo kdy kde co provedl za posledních asi tak deset let, při probírání humorných pádů, historek, vyjížděk, vzpomínek se odpoledne mění ve večer a maděrovští rozkládají vedle vchodu gril. Aha! To bylo ono! Kvůli kusu žvance jsem nás objednala na sobotu místo pátku! To jsem netušila, že si udělám z žaludku mrzáka už v poledne a teď nebudu mít ani trochu chuť na dokonalou baštu, která se tu připravuje.

A pak už se, s plnými ústy dobrot, prostě jen tlachá. V okamžiku, kdy Bravo říká, že byl vždycky přesvědčený o příbuzenské vztahu mezi mnou a Siskinkou se zhluboka nedechnu,  doufám, že poznámku přeslechl Siskin. Bohužel nepřeslechl a otázka, která se nabízí, padne záhy. Ne! Nejsem Siskinky máma! Dokonce ani babička. Himl, to bych fakt nedala J .

Za zvuku cinkání panáků padají další perly z různých úst. Rodí se nápad obnovit Motopokec, kdosi má bystrý nápad udělat foto na téma: notoricky známý obraz….. a jestli chcete vědět víc, tak se zeptejte někoho, kdo si celý večer pamatuje. Jestli někoho takového najdete. Pochybuji. Jdu spát v nejlepším. Dobře se bavte. Ale to vy budete.

 

Ráno je jako každé jiné. Všichni spí, jen já to nějak nedávám. Užívám čerstvého dne na svěží procházce a k hotelu se vracím po půl deváté. Naše banda mě přívětivě vítá drsnými pohledy se zdviženým obočím, významným poklepáváním na prázdná zápěstí, kde mám asi vytušit drahé hodinky a se slovy: ,,No kde si? Mínus deset minut do odjezdu!“ Blaze mi ta slova a gesta znějí. V myšlenkách mě hází na běžný dovolenkový den a jen těžce přehazuji na den, kdy mám jet domu. A to ještě rychle, neb je u nás pouť, z čehož plyne hafo povinností.

Loučíme se s těmi, kteří už z pelechů vylezli. Takže je jasné, že s většinou jsme se nerozloučili. Vyjíždíme ze Selibova a stavíme v Týně na benzínce. Chválím Siskina za zastavení. Co by to bylo za výlet bez kafe a tlachání na benzínce. Luffa tlachá do telefonu a pak nás honí, že už musí domu. Asi mateřský povinnosti.

A to by tak bylo vše, přátelé! Jen ještě poděkování Bravovi a Icingovi, že tuhle taškařici spáchali.

 

….. a to by bylo vše, kdyby všechny cesty nevedly do Habří. Habří nějak vcuclo Cccendu jedoucího od Milevska do Znojma. Že je to trochu divně z ruky? No jo, to je. Ale to nám vůbec nevadí, neb se Cccenda chytil prastarých skřipek po mém dědečkovi a překrásně preludoval dohromady s luffou a ostatní muzikantskou verbeží v nádherném prostředí u Sv. Víta. Když se verbež motorkářská sčuchne s verbeží muzikantskou, to vám je nádhera!

 

 

Barča

 

[Not a valid template]