DDL – Cesta do pravěku. Děti na táboře v Habří 2011
Cesta do pravěku? Jo, kri-kri nápad- cesta do pravěku zní slibně. Na tom by se dal tábor postavit.
Třetí tábor pro děti z dětského domova v Lipové u Šluknova v Habří.
Co takovému táboru předchází? Hlavně ujištění, že ho zvládneme, že na něj seženeme peníze a materiál ( což je důležité, protože platíme docela dlouhou cestu, ubytování, stravu, hygienu, ceny do pokladu a her……..), že na něj seženeme lidi ochotné si vše zaplatit a pokud možno schopné vypustit duši, aby se dětem líbilo (což je důležité a složité neméně). Že vymyslíme nějaký plán, jak je zabavit, pobavit, potěšit.
Padlo rozhodnutí. Dáme to! Takže shánění, vyřizování, zařizování. Pomohla nám veliká spousta lidí.
Jako perličku vybírám z dlouhých příprav jen okamžik sehnání mamuta. To vám takhle zazvoní telefon a luffa oznámí :,, Máme mamuta! Jen máme problém, nevejde se do dodávky. Potřebujeme káru!“ A jdou káře naproti. S mamutem po Pražské silnici v Českých Budějovicích. Prý docela rozruch.
Mamut je na místě, cedulky, nakreslené pidimedvědy přitlučeny na chatkách, stany postaveny…… a bouřemi několikrát zbourány……a opět postaveny. Počasí nám nepřeje. Prosíme na příslušná místa, ať se umoudří.
Konečně 14.7.2011 v 15,30
vystupují děti na haberské návsi z autobusu. Mohutně se vítáme se známými tvářemi a trochu nesměle s těmi pár neznámými. Po včerejším řádění živlů, které povalily i letitý kaštan u ,,naší Marušky“ ve dvoře, ani památky. Je krásně.
Po roztřídění bagáže, což s těmihle dětmi není úplně jednoduché, se můžeme sejít u ohniště, přivítat je a říct jim, co je čeká a nemine. No, to je skoro zbytečné, už nás docela znají. Seznamujeme se s novým Tomášem, jenž ihned získává přezdívku Harry Potter pro své vlasy a brýle. S Pavlou a Pavlem. Ostatních se ptáme, pokolikáté tu jsou. Docela nás rozesměje Jirka Mačo odpovědí, že on tedy popáté. Poté buřty na ohni, trocha blbnutí v táboře a samozřejmě tanec. Tím jsou naše děti posedlé.
[Not a valid template]15.7.
Po první snídani u Marušek, se na prvním raním pokecu děti dozvídají, že je konečně krásně, že máme konečně možnost se projet na motorkách, když už jsme ti motorkáři, že tedy jedeme, a ony by mohly jít s jejich tetami na procházku. Odcházíme z rozpačitého ticha. Podle vychovatelek prý po našem odchodu i nesouhlasně remcaly. Ale už by nás mohly znát. Vědět, že tak to tu nechodí. Tety je vzaly procházkou k hraničnímu rybníku.
A na jeho novodobém břehu jsme na kožešinách, v pravěkých hadrech lamentovali v naKAšíKA řeKAčiKA, žeKA jsmeKA ztraKAceKAniKA aKA poKAtřeKAbuKAjeKAmeKA poKAmoctKA. Potřebujeme zavolat našeho šamana, aby nás převezl zpět, na druhý břeh rybníka, kde je náš dobrý pravěk. Děti se chvilku rozkoukávaly, ale za pomoci zasvěcených vychovatelek nám, podle pokynů stařešiny, naKAšíKA řeKAčíKA šamana přivolat pomohly. Tenhle okamžik byl i pro nás velikým otazníkem. Richard a jeho mlhostroj bojovali od rána se špatným větrem a teď to vypadalo, že šaman sice z pravěku vypluje, ale né z plánované mlhy. Nevadí, pro děti to i tak bude zážitkem. Plané obavy. Jako by se srdce pána mlh nad námi ustrnulo, Richardovi se vydařila mlha tak hustá, že by se dala krájet……. a za ní Rákosníček……ale né! Žádnej Rákosníček. Ale čistokrevný šaman kmene Bójů na voru osvíceném pochodněmi. Přiznám, že i když jsem ho čekala a pár zkoušek viděla tak teď….. no, silný zážitek.
Šaman sebou z pravěku přivezl náhrdelníky se zuby a symboly tlup (naprosto nádherné výtvory Jitky R6), šátky v barvách tlup a bubínky. Děti, teď už rozděleny v tlupách, se z šamanova tance dozvěděly, že náš kmen potřebuje pomoct při osídlení nového místa a při starosti o malé mamuťátko, které tu zbylo po staré, dobré, zázračné mamutici. Její zázračnou moc, ochránit kmen, zdědilo, ale ještě mu cosi k dokonalosti scházelo, a to něco potřebujeme s pomocí dětí z nových věků najít. Slíbily, dle očekávání, že nám pomohou (kudy bychom se vykecali, kdyby neslíbily, nevím J ). A tak se šaman dal do převážení. Mezi tím se děti seznámily se svým tlupovým tlumočníkem, učily rytmus na bubínek a snažily se pochopit naší řeč. Tady mě dost potěšil Kája Knap, protože se okamžitě chytil.
Na našem dobrém, pravěkém břehu přivolaly mamuťátko a mohlo se jít domů. Tedy do našeho nového tábora, kde byly chatky obaleny papírem, na kterých by měly postupně přibýt jeskynní malby.
Setkání s mamuťátkem bylo zajímavé. Směs údivu, respektu, zvědavosti.
Po obědě a poledním klidu každá tlupa vyfasovala slepou mapu haberského okolí s ujištěním, že je pro ně důležité mapu do konce tábora doplnit. Část šifry v praKAřeKAčiKA, část plánku a svitky na něž by měly psát své denní poznatky.
A úkoly. Vyrobit si oblečení. Vrchní batikovačce Adélce se muselo o barvení látek zdát ještě 14 dní po táboře. Dětem se krejčovina líbila a velcí kluci mě tím dost překvapili. Zrovna tak výroba mamutích maskotů. Z pár kusů polen, hromady chlupatin a molitanu pravěcí pidilidi vytvářeli mamutíky, jen promluvit. Vlastně zařvat, nebo zatroubit, či co to mamuti dělají. Malování vlajek mě nepřekvapilo, to už vím, jak jsou v malování dobří. Jen jsem jim prý tu vlajku nakonec pokazila já. Což je samozřejmě nesmysl. No, nevím. Poslala jsem k sisikinům čtyři vlajky na sešití a jednu jsem blbě otočila. Takže Sběračům plodů visely třešně, kukuřice a jiné poživatiny vzhůru nohama. Chybička se vloudí 😉 .
Při výrobě nápisu na bránu se nevloudila. Použily materiál nevídaný. Vedle předpokládaných klacíků i kaštany, hrušky, trsy slámy a vyrobily bránu tak krásnou, že ji ještě po měsíci kolemjdoucí obdivovali.
[Not a valid template]
16.7.
pokračovalo dopoledne v poklidu v táboře. Ukázalo se, že výroba maskotů je běh na dlouhou trať. Velcí kluci si to vzali osobně a předháněli se, která tlupa bude mít výtvor hezčí. Adélka rozdávala hotové obarvené praoděvy. Kromě výroby proběhlo pár her. Dopoledne bylo okořeněno zjištěním některého z malých dětí, že vnitřnosti našeho mamuta normálně fungují, a že když budou ono zvíře krmit, tak po něm budou muset i uklízet. Martin Bolik zařval na celý tábor ,, mamut se posral“ s takovým údivem a procítěně, že ani nemohl dostat trest za sprosté slovo. Ostatní děti se seběhly a na ten odpad z mamuta nevěřícně zíraly. K popukání byl okamžik, kdy Mareček s Martinem zvedali mamutí ocas a čichali k místům, odkud by ,, TO“ mělo vypadnout. Vůbec se to okolo mamuťátka rojilo. K zaslechnutí byly zajímavé diskuze: ,,je živej. Žere a kaká!“ „Není živej, netluče mu srdce!“ atd. Zajímavý bylo, že absence srdce je zarazila, ale přítomnost koleček ne. Prostě klídek. Klídek před bouří. Tedy díky Bohu, že né doslovně. Dneska by se nám bouřka nehodila.
Po poledním klidu se strhl v táboře povyk. Šaman nám chtěl cosi sdělit a na stařešinovi bude ono zatančení přeložit. Šaman se zmítá, vypadá trochu jako přerostlá slepice, má děsivý výraz ve tváři. Z jeho skřeků a zmítání nám stařešina překládá, že náš tábor napadnou prapštrosi a že ho musíme ihned opustit. Už jste někdy viděli, jak tancem sdělit napadení prapštrosy? Já jo. Sranda J.
Praděti si balí saky paky, berou mamuťátko a odchází za světlými zítřky. Tak tam ne, ale na místo podstatně lepší. Do lůna přírody, do míst dosud neobjevených ( to, že je tam TOITOIka a nádrž s vodou jsme velkoryse přehlídli), aby si tu zřídily provizorní bydlení se vším možným komfortem.
A tak na haberské Smrtelce (ten název jsme z pochopitelných důvodů zatajili) vyrostlo pár stanů pro staré, zraněné, nemocné a bojácné, ležení z karimatek, chlupatin a spacáků, a hlavně oheň. Děti rozdělávaly oheň po staru, bez sirek a zapalovačů. Jak ty pokusy nakonec dopadly, ani nevím. Myslím, že se potajmu zapalovač dostal ke slovu.
Neméně důležité bylo sehnání potravy a vody. Vodu dovedně vycedily z vodních stromů, brambory našly za zrádnou bažinou, cibuli vybojovaly nad zlou prapříšerou a chřestýše nalezly na stromech v chřestýším lese, ,,malým“ Píšťalkou zajímavě vyvedeném. Vyvalené oči na fotkách napovídají, že přenos chřestýšů byl pro některé fakt zážitkem.
A teď to všechno pokrájet a vrznout do obřího hrnce cmudícího se nad ohněm. A pak patlámamatláma aby to bylo ……hhhmm, mňam! Už jste někdy jedli chřestýší guláš z vydlabaných chlebů pod širým nebem při absenci stolů a židlí. To chutná jako…….nevím, nemám slov. A když se k tomu přikusují placky, které děti zpracovaly z mouky, vody, semínek a upekly na kamenech.…….. !!!!
Vše krásně klape, jen to vypadá, že děti stále nevěří, že tu budou spát. Otázky: ,,a fakt tu budeme spát?“ sráží Číča: ,,Já tu spát nebudu! Kousl mě mravenec!“
Přichází Medvěd a Richard se zprávami z tábora. Ještě, že jsme utekli! Dějí se tam věci! A Šaman s prapštrosy bojuje. Je snad dokonce prý i zraněn. V tento okamžik přelétává, nad provizorním ležení neandrtálců, vrtulník. Pidineandrtálce ten jev neudivuje. Dokonce z někoho vypadává myšlenka: ,,Šaman letí do nemocnice“.
Pomalu se přikradl večer, břicha naplněna, hlídky z řad dětí i dospělých naplánovány a můžeme zalézt do pelechů. Nemůžeme. Kdosi nám připravil nevídané divadlo. Stojíme v nastalé tmě před háječkem a s pusami dokořán zíráme na obrovitý, oranžový měsíc. Tak takhle jsem ho ještě neviděla. A děti už vůbec ne. Marika s Martinkou, přitulený ke mně, málem ani nedýchají. Jeden z okamžiků, kdy se zastaví čas i svět.
Podobný mě potká za chvilku. Kdy Číča, ano! ten Číča, který tu nechtěl být kvůli mravencům, obchází kolem tábora, sleduje jestli je vše OK a pak se u mne zastaví: ,,Spíš? Hele, vidíš ty hvězdy? To je tak nádherný, to jsem ještě neviděl.“
V noci se má spát! Od toho je noc stvořená! Ale tahle ne. Tahle je jiná. Ležím mezi Marečkem a Martinkou. Poslouchám zvuky. Zvuky noci. Kdosi se tlumeně směje, kdosi chrápe, kdosi tábor obchází , kdosi přikládá na oheň. Noc, která by neměla skončit. Noc klidu a pohody. Hlídka Petry a Honzy mě nenechá v klidu rozjímat. Naopak. Petry hlášky mě nutí ke smíchu dušenému do spacáku. Nevydržím, vstávám. Sezení u nočního ohně obklopeného spícími tělíčky je takové.. ……hladivé.
Přeci jen se pokusím o další spánek, ale to už je úplný nesmysl. K ohni zasedli Medvěd s Richardem. ,,….a prapštrosi vyklovali komunismus“ byla několikátá hláška, která ke mně Medvědím šepotem doplula. No paráda! Kri-kri vyrobila a na nástěnku připevnila nádhernou studii pravěku. Nepochopitelně končil komunismem . A ten teď vyklovali prapštrosi. Tak to mi někdo, ksakru, vysvětlete, proč to prapštrosy nenapadlo už před 50ti lety! Spát už nebudu. To je jasný. Chlapi mi vypráví, cože se vše v noci v táboře událo. No těpic. Měli jen trochu zaškodit.
[Not a valid template]
17.7.
Za kuropění jedu do Teska koupit mouku. Nějak se dětem plackování zalíbilo a včera vyplackovaly mouku i na ráno. V Tesku mě praští do očí skleničky Nutely. Jó! To bude žrádlo!
Po návratu se od Richarda dozvídám, že utekl Adam Vrchota. Zírám asi tak jednu vteřinu. Pak se chytám. Jo!!! Dobrý!!! Adam Vrchota! Dobrá, jdu přepsat a vytisknout seznam jmen. Adama, Adama Vrchotu, kterého nikdo nezná. Adama, kterého nikdo znát nemůže. Adama, kterého nikdo znát nemůže, neboť neexistuje a nikdy neexistoval připisuju k Lovcům mamutů. Šéfová mamutů, luffa, si s tím poradí.
Na Smrtelku se vracím včas. Ještě to tu spí. Krásně spí. Sluníčko se snaží a zatím nesměle olizuje spacáky spáčů. Kája, Číča a Nikola už jsou na nohou, rozkecávají oheň a vaří litry a litry čaje. Číčův výraz je na míle daleko od výrazu včerejšího, když ,,ho kousl mravenec“ . Kluci jsou tak nějak na měkko, tak nějak spokojení, tak nějak šťastní. Sedám si k ohni a cítím cosi podobného. Postupně se spacáky začínají vlnit a prďolata vylézají. Kdosi, nepamatuju si kdo, vykřikl: ,,jé, mamut je pryč! A tady je hovno!“ A po oněch hovnech byl mamut vysledován, nalezen a dopraven zpět. Děti to uvítaly a ani jim nevadilo, že se ztratil Adam Vrchota. Dětem ne, někteří dospělí překvapili. Raději jsme akci zrušili, než sem dorazí výjezdovka. Jen mě naštvalo, že Adam použil moji karimatku a spacák. A já to teď po něm musím uklízet! Uklidňují mě ,,hadi s nutelou“! Tak vážení! To je to nejlepší, co jsem kdy jedla! A děti hňácají, plácají, opékají, matlají….. a jsou úžasně spokojené. Pakujeme podstatně pomaleji, než jsme měli v úmyslu, ale ta pohoda nám fofr nepovoluje. Když už, okolo jedenácté, máme zapakováno, tak na otázku, zda je to vše, odpovídá Martinka: ,,ještě dvě chlupatiny, ještě tu jsou Šulíci J “ .
Vedeme mamuťátko do tábora s trochou zvědavosti, cože tam ti prapštrosi provedli. Provedli! Vyklování komunismu je maličkostí. Chatka číslo 11 zůstala otevřena a teď je její obsah venku, rozhozen po celém táboře. Sivka, Šárka, Marika a Janička nevěřícně zírají a jdou nerady uklízet. Rozházen je i vnitřek velkého stanu . Děti se snaží, uklízí a hledají i pohozená, prapštrosí vejce. Je jich tu rozházeno 60 ve čtyřech barvách. ( Šaman: ,,To mi ksakru řekněte, jak mám asi zatancovat 60 vajec?!?!“ ) Děti je mají najít, nerozbít, odnést do kuchyně k vylíhnutí, k rozporcování a zabalení do alobalu. Na tento okamžik se těšila Maruška. Za každé rozbité vejce má slíbeného panáka. A co myslíte?! Nic nedostane! Ač se to zdá nemožné, tak i při tom dětském pobíhání po táboře jsou všechna vejce nalezena celá! Nalezena, předána, vylíhnuta, rozporcována, do alobalu zabalena, a posléze opět předána dětem k upečení v setonově hrnci. Díru na setonův hrnec kopal Dan s Píšťalkou. Píšťalky komentáře jsou zajímavé, ale naprosto nepublikovatelné. Ten chlap má prostě smůlu. Nebo štěstí. Na každém táboře se ukáže na pár hodin a vždycky vyfasuje tu nejzajímavější práci J ! Chcete-li někdo slyšet jeho výrazy, tak mu zavolejte, určitě vám je rád zopakuje J. Raději si sbalil jedno hoWno na památku, zamával a ujel.
Horké odpoledne, ač se to zdá letos nemožné, nás vyhání k vodě. Předáme zabalené prapštrosí kousky setonovým kuchařům a posloucháme ho.
Po vyráchání se vracíme a musím přiznat, že se trošičku modlím, aby večeře, pečená v zemi, klapla. Dokonce mám s Maruškou domluvený katastrofický scénář a připravenou náhradní večeři. Netřeba. Dan nám vysvětlil jak ty nahřáté kameny opékají kusy masa obložené zelenými bylinkami, s pomocí kluků tu delikatesu vytahuje ze země a děti ji konzumují za naprostého ticha. Dělají se jim boule za ušima a zapomínají mluvit. Jen je k zaslechnutí rozhovor : „ Strejda Dan je Šaman“ „Jsi divná? Není! Strejda je strejda a Šaman je Šaman!“ A basta! Chce se mi dodat. Uvědomuju si, že jsem během dnešního dne našla kulinářský ráj. Nejdřív placky s nutelou, teď prapštrosi ze setonova hrnce! Výborná snídaně! Skvělá večeře! Bezva den! Tak ještě pokec, předání zubů a trestů a dobrou noc J.
Pro Medvěda možná trochu divnou. ,,Proč jsem Ireny trestem potrestanej já?“ Tak to netušíme. Se snad Medvědovi nelíbí, že dnes bude nocovat se strejdou Irenem? Irena si za nedochvilnost hodila ,,změnu pohlaví“. A nám ženskejm se nově příchozí chlap úžasně líbil. Medvědovi asi ne.
[Not a valid template]
18.7.
nám Šaman tancuje něco jako : „ náš kmen je v prů… , má problém! Dochází nám maso. Je třeba nějaké vystopovat a ulovit. Jděte! Děti Bojů! Maso najděte, kmen zachraňte! Překládá stařešina. Všemocného Šamana a stařešinu posloucháme a na cestu se vydáváme. Lovíme mamuta ( no ten plyšový sloník se možná diví, kam byl povýšen, ale uloven byl mnohokrát). Richardovo skupinou byl uloven docela drasticky, ale co by taky jeden od Richarda očekával, že?! Lovení lukem děti bavilo. A ke svačině se dopracovaly po lanech. Po fáborkách, které hledal a likvidoval Martin Bolík (za to ho čekala večer odměna), jsme došli do lesa, k mamutímu lovišti. Z našeho pohledu šlo o prostor v lese, který měla část dětí přeběhnout s balónky v ruce, a druhá část dětí měla ony balonky likvidovat.Tak jsme to viděli my. Jak to viděly děti nevím. Doufám, že jako mamutí napajedlo, a protihráče tu jako lovnou zvěř, tu jako lovce. V každém případě se to v lese červenalo, zelenalo, modralo, žlutilo, kterak ty balónky pobíhaly sem a tam. Jsme zpoceni, jdeme do tábora . Vlastně jedeme. Zelenou střelou, ve které je veselo. A teď na jídlo. ,,V jídelně? U stolu? Jako normální lidi?“ se ptá Kája Knap.
Po jídle ,,jako normální lidi“, po krátkém odpočinku a po projetí Zelené střely, s otevřenými zadními dveřmi, z nichž krásně vypadávají barevné balónky táborem, zase vyrážíme na cestu. Do Lipí. Tady se na okamžik vrátíme do roku 2011. Naši kluci sehrají na lipském hřišti fotbalový mač Lipová vs. Lipí! A naše holky by se mohly s místními utkat ve vybice. Mohly, ale nakonec to neklapne. Místní holky dostaly z lipovských borkyň strach a nedorazily. Čímž ovšem dostávám strach já. Protože je třeba díru zamáznout a po boku vysportovaných holek se postavit na hřiště. Hm, tak vybiku jsem měla vždycky ráda. A byla jsem v ní fakt dobrá ;-), jen už je to nějakých 35 let. S úděsem sleduju krvelačné oči Mariky u protihráčů a ptám se sama sebe, co tu dělám. Coby, snažím se uhýbat, jak to jde. Ono taky uhýbat ranám těhle vytrénovaných holek, které pravidelně vyhrávají ,,Míčovky“ je tak to jediné, co já tady můžu dělat.
Né tak kri-kri a Bullová. Ty si hru užívají a vůbec nezaostávají nad dravou omladinou. Já jen doufám, že mé vybití bude bolestné jen malinko, a že nezanechá následky.
V okamžicích, kdy vnímám něco jiného, než smrtící míč ke mně doléhají zprávy z velkého hřiště. Naši kluci místňáky drtí!
Naše mikroděti vytrhuje z houpání, klouzání a jiných rebelií na dětském hřišti příjezd trampolíny! A trampolínu je třeba vybalit, postavit, zprovoznit, vyzkoušet. Provozovatel má veliký štěstí, že jsme šli náhodou okolo. Bez našich mikrodětí by to nezvládl J. A mikrodětem září oči jak o Vánocích. A já si zase uvědomuju, už pokolikáté, že jsou gumoví a nezničitelní. Na rozdíl ode mne. Já jsem Marikou a spol. zničena dost.
Konečně je děsivý míč na vybiku poslán do hajan a může být předáno pár diplomů. Hlavně klukům! Kluci to tu s nadhledem pokořili 6:1 !!!
A taky kri-kri a Bullovce! Za skvělé sportovní výkony!
V klídku se vypravujeme na cestu zpět. Ten klídek dlouhého trvání nemá. Z klídku nás vytrhuje teta probírající se dětem v hlavách a nahlas vyřčené zaklínací slovo: ,,džuva“. Ono zaklínadlo nás vrací zpět do pravěku a pobízí na cestu do tábora. Po cestě se snažíme o výherní náladu, ale zakletí trošku vyhrává.
Teď trošku opustím děti a tety, které se snaží v táboře vyčesat a vymýt největší pohromu a podívám se na to, jak se připravuje plán na zítra u Marušky. Plán na zítra zkolaboval. Džuvy ho přepraly. A přepraly i naši náladu. Trochu zachmuřeně přemýšlíme, kudy z lapálie ven. Ale jak už to tak u Marušky bývá, řešení nacházíme, přeplánováváme, a hlavně se u toho docela nasmějeme (poznatek z dnešního večera- gumová rukavice na hlavě sluší jen Ivče, my ostatní vypadáme jak tydýti). Ráno mezi ně prostě vlítnem a to to bude lítat!
[Not a valid template]
19.7.
ze sebe Kačka sundává pravěký oděv, neb by v lékárně v jednadvacátém století asi nebyl to pravé ořechové. Prý ji stačilo, jak se styděla, když takhle brzy po ránu chtěla po lékárnici pětadvacet sprejů proti vším. Dlouhé vlasy, po neandrtálku rozcuchané si nerozčesala J . My ostatní jsme zatím kutili pod kaštanem . Přípravu na denní hru a hlavně na ranní akci: ,,Džuva stop“ !
Dnešní budíček nebyl poklidný jako ty ostatní. Žádné podrbání za ušima a potichounké prosení:,,miláčku, sluníčko, vykoukni z těch dek, otevři očíčka, je ráno“ .Ne ne! Dneska je to drsné. Ranní ptáčata, vstávající před budíčkem, to dnes vyhrála. Nevěřícně zírají na náš vpád do tábora. Jak vypadáme? Slovy Richarda: ,,ty woe, hele: ku klux klan!“ Prostě jsme v bílých hábitech, ozbrojeni difuzilem, mezi ně vlítli. A to to lítalo! Polštáře, Šulíci, spacáky, Polláci, plyšáci, vše vyhodit ven z chatek, vše postříkat, v případě neživých věcí narvat do igelitových pytlů, v případě věcí živých označit fixou, že jsou oddžuvováni. Aby to děti vzaly v pohodě a abychom nezůstali zamořeni my, jsme jim taky k dispozici. Necháváme se taky postříkat. To děti vysloveně baví. Kačka vyfasovala Medvěda a pak říkala cosi závistivého o jeho vlasech a vypatlání jednoho drahého difusilu na jednu jedinou makovici. Někteří jedinci se snažili uprchnout. Cha! V našich duších se probudil pravěký lovec. A nejhorší příšery jsou ty nejmenší, skoro neviditelné. Všechnu uprchlou zvěř jsme pochytali, zničili a zachránili svět! Tedy alespoň ten náš. A ten je tu teď nejdůležitější ;-). Takže: ,,siskin je po klíštěti a my všichni ostatní po vších“.
Po oddžuvování se v táboře vytvořilo několik hracích míst, která měly děti projít. Bylo jich hafo, jen dvě byla povinná. Malování písmenek na velkou fotku a vyčesávání zbytků džuv. Za každou vyčesanou byl přidělen jeden haberský dukát. A za ten, a za ostatní vyhrané, si děti koupí cosi v provizorním krámku, se kterým nám pomohli velcí. Bratři v triku (Číča, Nikola, Kája K.) a Marika.
S Bullovou jsme zatím vyrazily do terénu natrasovat na odpoledne. Šlo to jak po másle. Jen stojí za zmínku okamžik, kdy Jana stála za čtyřkolkou a ptala se: ,,hele, odkud vede ten provaz ke čtyřkolce?“ Hm, odkud? Že by z naší minulé zastávky? Nějakých těch párset metrů zpět. Jj, to bylo ono J .
V táboře je zatím dohráno, nakoupeno, naobědváno, odpočinuto. Můžeme vyrazit na cestu.
Zelená střela se zase dostala ke slovu. Díky ficcusovi,který nám ji zapůjčil a po táboře i uklidil. A že bylo co uklízet, vždyť to bylo naše bojové vozidlo po celou dobu. A dík paní z CHKO, která nám bezplatně vystavila na celou dobu povolenku do lesa, se Zelená střela stala enduro vozem (doufám, že to ficcus nebude číst 😉 ).
Děti vyrážely po tlupách. To aby se na stanovištích neušlapaly. Což se hned na prvním málem stalo. Ale nakonec proti sobě prolezly po provázcích bez újmy a mohly lesem pokračovat dál. V obřímu pexesu, lovu foukačkami, záchraně sněhuláka, přebrání rybích jiker, záchraně ohně, přelezení zvonivé pavučiny bez zazvonění, zachránění brouka, až k tůňce v hlubokém lese. I tůňka byla hluboká. A studená. Nebylo by dobré se v ní vykoupat. A nad tůňkou visí skřítek žadonící o odvázání a převezení přes vodu. S Lovci mamutů jsme na záchranu skřítka chvilku čekali. Výroba borůvkových korálků je bavila, a ani moc nikomu nevadilo, že se pomalu zbarvujeme do fialovotmavomodra. Třeba se odbarvím, až mě Richard s Medvědem setřesou z lan do vody L !!! Myslím, že kromě mě nikdo ve vodě neskončil. Ač k tomu měla Marika dost blízko. Ale ona už je zvyklá, ona tuhle tůňku zná už z minula. Vor pro skřítka byl u všech tlup nádherným dílem, a skřítek zůstal neutopen.
Z lesa jsme vyšli pořádných pár kilometrů od Habří. Takže: úkol pro Zelenou střelu. Pro poslední pasažéry: Richarda, Medvěda a Dana jsem jela s trochou zpoždění a čekala jsem obličeje zachmuřené. To, co mě na lesní cestě nad tůňkou čekalo, vejde do dějin. Pánové zapomněli, že jsou neandrtálci, změnili se v novodobé rockery a já měla tu čest být u zrodu skupiny Surikatí oči. K odvezení té pakáže do tábora bylo zapotřebí dost odvahy, ale nakonec se mi to povedlo.
Večer jsem trošku prošla chatky a poptala se, jak si neandrtálci poradili s mapkami. Zítra už budou zapotřebí. Prý poradili. No, uvidíme.
[Not a valid template]
20.7.
A zítra je tu. Trochu škoda. ,,Zítra“ znamená, že jdeme do finále.
Po snídani přichází se svou troškou do mlýna Šaman. Tančí, zmítá se, ukazuje kamsi…… Stařešina překládá: ,, Náš čas se naplnil. Jsme na novém sídlišti zabydleni, známe nová loviště, víme, jak přežít. Naši přátelé z novověku se mohou vrátit do své doby. Zbývá jediné. Najít místo, kde roste zázračná bylina, o které se děti dozvěděly ze složených kousků šifry a z níž získá naše malé mamuťátko svoji kouzelnou moc.“ Kde ono místo je? Šaman tančí a ….. nevěřím svým očím! …….…. radí se s GéPéeSkou. Stařešina zachovává kamennou tvář, ač myslím, že s tím má dost problém a překládá. Konečně dojde na ony mapy. Teď se ukáže. A ukázalo! Všechny tlupy mají mapy doplněné skvěle. Tlumočníci tvrdí, že svým tlupám nijak moc nepomáhali. Fakt děti zmapovaly okolí Habří bez pomoci. Už to tu znají. Z šamaního bubnování vyrozumí, že ona zázračná bylina roste u Víta. To máme šikovný děti, co?!
A tak vyrážíme na poslední výpravu s mamuťátkem. Část pradětí s písní na rtech. Během týdne se tu dost zpívali ,,Mamuti“ od Nezmarů. David Šulík už je teď zvládnul celý a vcelku pochopitelně slova: ,,… na kořínky, na bobule seru ti…“ ( no coco? To je text písničky, za to si házet nemusím!) nadšeně vyřvával. V nádherném prostředí u Víta děláme společné fotky, což děti moc nebaví, a z tance Šamana zjišťujeme, že tu někde bude poklad, což děti baví. Šaman prozrazuje, že poslední část plánku ukrývají maskoti tlup. Malí mamutíci, které si neandrtálci v úvodu tábora vyrobili. Došlo tedy na opatrné párání břich, nalezení nejdůležitějšího kousku plánku a poté i pokladu.
Takže to je konec přátelé, tjádydádydá……………… Ba ne. Ještě ne, ještě musíme děti převézt zpět do roku 2011. Jenže…… jenže nás převezlo počasí. Což v letošním uplakaném létě nikoho nepřekvapilo. Takže místo na vor jdeme odpoledne do tělocvičny. Kdosi kouká na fotky, které nás přenesly do různých okamžiků uplynulého týdne. Kdosi si prohlíží svitky, které děti denně psaly a nějak nezbýval čas na prohlížení a které jsou velmi vydařené, za což si děti zaslouží hlubokou poklonu. Kdosi cosi maluje a až večer zjistím co, a moc jim za to děkuji 😉 . Vlastně bych moc ráda za onen večer poděkovala všem přítomným. DÍK! Však vy víte ;-). Prostě odpoledne nějak lenivě propoflakujeme. Škoda, převoz na voru by byl takovým logickým zakončením a uzavřením tábora. Ale ještě můžeme být rádi, že nám v tomto, poněkud rozmarném létě počasí docela přálo.
Po poslední večeři se táborem neprocházeli rozcuchaní neandrtálci, ale naopak upravené slečinky, připravené na diskárnu. A pak už jen tanec smích….. a sem tam slzy. Tak ještě pohádka u Šulíků a …. spát.
[Not a valid template]
21.7.
už nic dalšího nestihneme. Jen dětem poděkovat za krásná slova, kterými ony ale umí jednoho pohladit po duši. Zapakovat, zamávat autobusu……………….
[Not a valid template]
A teď už je opravdu konec. Jen je třeba poděkovat všem, kteří jakkoliv pomohli. Ať už finančně, či při přípravách, či přímo na místě. Ty děti za to stojí!