Mrazivé únorové nedělní odpoledne. Sníh, vítr, zima…..hnus velebnosti. Sedím v tlustých ponožkách zabalená v dece u počítače a snažím se zahánět zimní chmury a vstřebávat teplo z fotek loňské Sardinie. Pepa mi kouká přes rameno: ,,ale stejně tam bylo krásně, co?“ . Hm, to tedy bylo a jak letos přežiji jaro bez výletu, netuším. Prý nikam nejedeme. Chjo.  Na Pepu sardinské fotky asi taky zapůsobily, neb se během deseti minut vrací a říká, ať se tedy kouknu na trajekty na Korsiku. Těch pár slov mi vlilo do těla a mysle tolik energie, že jsem si připadala jak přeplněný papiňák. Během vteřiny je zapomenuta venkovní sibérie a zimní trudomyslnost, z monitoru na mě mrkají korsické zajímavosti a volají: tak už pojeď.       Tak tedy v pátek 4. 5. 2018   jedu. Sraz ve Dvořišti máme ve 12,30. Cesta do Dvořiště je dost děsivá. Kam všichni jedou? Snad né na Korsiku.  Pepa tu prý čeká od 11,45. Je velmi netrpěliv, tak fofrem koupit známky, pití, natankovat a šup do Rakous. Tady najíždíme na dálnici a jedeme po ní až do Triebenu. Provoz je pořád dost děsivý a počasí zatím taky žádná velká hitparáda. Za odbočkou na Graz bych ráda řekla, že se na obzoru rýsují kopce, ale prd velebnosti. Šeď, šeď kam oko motorkáře spočine. Není na co koukat a dálnice je každou chvíli svedena do jednoho pruhu. Opruz. Trocha rozptýlení nás čeká pouze na mýtnici v Admontu. Nebere nám to kartu, tak trochu zdržuji už tak pomalý provoz a lovím po kapsách drobáky.  Konečně Trieben a sjezd z nudné dálnice na skvělou 114tku. Nádhera. Konečně motodovolenááá! Louky jarně zelené trávy, pampelišky, kostelíky, dřevěné seníky. Z hor stoupá pára a vábí na kýčovité foto. Žádný takový. Nestavíme, máme zpoždění.  Konec 114tky- křižovatka pod Polsem by si konečně zasloužila nějakou stavební úpravu. Třeba kruháč, nebo tak nějak. Odbočit vlevo na Judenburg je podle mne nemožný, ještěže odbočujeme vpravo. Cesta do Neumarktu je jedno velké staveniště. Jedeme v koloně bez možnosti předjíždění. Za Neumarktem se romantický opar mění v mrak plný deště. Navlékáme nepromoky a pokračujeme bezútěšným počasím dál. Svět je šedý. Dokud vidím Pepu a po silnici se nevalí řeka, tak dobrý. Dobrý dlouho netrvá, po silnici se valí řeka a místo Pepy před sebou tuším jen červenou bludičku zadního světla FJR. Dokud nefičí, tak dobrý. No nic no. Tak už fičí. Dokud kapky nebolí….. hilm, au! To nejsou kapky, to jsou kroupy a bolí.  Před Klagenfurtem ďábelskému počasí dochází dech, ale drží se, mrcha, co to dá. Na jindy blankytně modrém jezeře Wothersee dnes vaří mlhu. Za jezerem odbočujeme vpravo na 85 a kolem se nic nemění. Furt padesát odstínů šedi.  Obávám se, aby se silnice přes Wurzenpass nezměnila v řeku. Daleko do toho nemá a jedeme dost s respektem. Přejezd Wuzenpassu byl plnotučný závěr dnešní jízdy. Asi příprava na divokou Korsiku.  Slovinsko nás přivítalo mizerným počasím a velkým hotelem v Kranjske Gore. Hotel Best West není asi moc zvyklý na dvě individua v pracovních zelených pláštěnkách, z nichž kape voda na drahý koberec. Smekám před profi recepční. Bez mrknutí oka nás odbaví a dělá, že jí vůbec náš vagabundský vzhled nevadí. Máme zabukováno za 59,-E a shodujeme se, že hotel působí podstatně dráž. Bazén, welnes, nóbl hospoda…. nic pro nás. Po zamočení parádního pokoje jdeme do umytého městečka pod Vršičem. Konečně neprší, tak užíváme pohodovou procházku po krásné Kranjske Gore. V obyčejné putyce si dáváme lignje a škampi na žaru. I přes nepřízeň počasí mám dobrou náladu. Nic mě nebolí, začátek sezóny mě nezaskočil a už se zase těším za řidítka. Na Vršiči a okolních kopcích vaří mlhu na zítra. Doufám, že ji nedovaří. Přesně tam se ráno chystáme a dát si ranní rozcvičku v podobě padesáti zatáček, z toho pětadvaceti na kočičích hlavách, v proudech vody není to pravé dovolenkové.   Dnes ujeto 438km     Sobota 5. 5. 2018   Prší prší jen se leje kam motorky pojedeme? No na Vršič zahalený mrakem rozhodně né. Přepočítáváme. A přepočítává i paní recepční. Vybafla na nás částku jednou takovou, než bylo na rezervaci. Nedáme se, slečna se opotí, popere s počítačem, pak se omluví a zkásne nás dle našeho přání. Opouštíme mastňácký hotel s masážními křesly, bazénem, proskleným výtahem, sedáme na tvrdé sedačky našich motorek a vyrážíme směr italská dálnice.  Míříme k ní krásnou krajinou Julských Alp na Bovec. Tady by bylo tak krásně, kdyby bylo něco vidět. V šedošedé šedi sotva tak zahlédnu na okolních loukách petrklíče se smutně svěšenými promoklými hlavičkami. Prý si nemám brát nepromok, říká Pepa dávajíc si kalhoty do bot. To je prý to správné zaklínadlo, zahánějící déšť. Proč si, himl, nedal kalhoty do bot už včera v poledne?!  Je to fuk, stejně to nefunguje. Poprchává. Před nájezdem na dálnici v Udine tankujeme v zámečnictví, železářství, či co to bylo. Prostě Itálie! Paráda. Dálnice nás vede mezi kopci ze kterých se kouří a každý průjezd tunelem je pozitivní. Nejen že pomalu přestává pršet, ale před námi se mraky pomalinku trhají. Že by měl svět i jinou barvu, než šedou? A nebyla chyba vynechat Vršič? Nebyla, říkám si při pohledu do zrcátek. Dálnice mě nebaví, ale coby, je před námi krásný bezdálnicový týden, tak neremcám. Konečně dáváme před Bolognou pauzu na jídlo. Grillbar nám nabízí skvělé italské jídlo a příjemné posezení. Pohoda, podtržená ještě úsměvy personálu, trvá do návratu k motorkám.  Tady a teď se rodí veselá historka dovolené. Pepa nemá klíček. Ne! Nemá ho ani v kapsách, ani na motorce a nikde a nemám se ptát. Docela slušně zmatkuje, tak raději mizím z místa činu a vracím se do grillbaru. Vše prohledávám a pak se ptám obsluhy, zda klíčky nenašli. Jak se ptám? Taky nechápu, že se prostě v pohodě domluvím řečí ruce nohy. Obsluha zburcuje další obsluhu a po chvíli po baru poletuje několik Italů, prohlíží vše možné i nemožné a kdekoho se ptá na klíčky jednoho motorkáře z Habří. Kdybych se nebála věcí příštích, tak bych se snad rozchechtala. Veškerá obsluha se se mnou srdceryvně loučí a přeje mi šťastnou cestu ( to jsem rozuměla a zdá se mi to při ztrátě klíčku trochu zvrácený).  Přicházím k Pepovi se sklopenýma ušima  a zírám, neb on má uši hrdě vztyčeny. Ano, klíčky našel. V podšívce kalhot kdesi pod kolenem. Jo jo, špatná příprava, ďoura v kapse.  Trošku lepší počasí nás navnadí na sjetí z dálnice na silnici č.12. Tak takhle jsem si to představovala. Toskánsko! Kamenné hrady na zelených kopcích. Romantika číhající za každou zatáčkou. Abych se moc nerozplývala tak….. ano, začíná pořádně pršet. Úzké rozbité zatáčky by byly fajn, ale tečou-li po nich proudy vody, tak tedy nic moc. Toskánskem jedu potřetí a zas z toho nic nemám. Mokro, binec z lesa, sakra! Nezastavujeme na focení, pomalu zdoláváme kilometry mokré silnice. Sv. Petr se nad námi ustrnul alespoň v místě, kde už jsem chtěla zastavit vloni.  Přes řeku Serchio se tu klene ďáblův most. Proč ďáblův? Protože se lidem v době svého vzniku zdálo, že takhle poskládané kameny do oblouku prostě nemohou bez pomoci ďábla  držet. Ale drží. Už neuvěřitelných 10 století! Ponte della Maddalena (most Máří Magdaleny) byl postaven v jedenáctém století a ve století dvanáctém a třináctém byl jednou z hlavních tepen v obchodu s hedvábím. Byl několikrát přestavován a i dneska působí úchvatně, jak se jeho oblouk odráží v jasně zelené vodě řeky a čerstvě umyté, mnoha generacemi ošlapané kameny třpytí na slunci. A legenda? Každé takové místo má mít svoji legendu. Takže legenda mostu Máří Magdalény: V pověstech se uvádí, že si jistý velmož nevěděl rady  se stavbou tak složitého mostu a proto udělal dohodu s ďáblem, ve které se dohodli, že ďábel postaví most. A  za svou práci si bude  moct odnést do pekla prvního chodce, který přes most přejde. Čert stavěl a lopotil se, aby své dílo dokončil co nejdříve a těšil se na svou kořist. Po dokončení mostu čekal na prvního chodce, ale mazaný velmož po mostu pustil jako prvního  svého psa. Tolik pověst z webu Moudrý senior J .    Déšť nám dovolil prohlídku středověkého skvostu a pak opět udeřil silou ukrutnou. V Livornu hledáme terminál, abychom jeli ráno na jisto a jedeme se ubytovat do zabukovaného hotelu Giordani (65E) s velmi zachmuřeným majitelem ve vytahaných teplácích posazených proklatě nízko a s mastnými vlasy. Zpod špinavého trička mu vykukuje přepadlý pupík a já doufám, že se k nám neotočí zády a nepředstaví v celé kráse i zadní část velkého těla. Naštěstí neplýtvá energií zbytečným pohybem. Vzhledem k počasí nejdeme hledat skvosty Livorna, ale vplujeme do první putyky vedle hotelu. Dobře děláme. Místní atmosféra. Štamgasti nás po očku pozorují, odolně odmítáme nabídky podomních obchodníků s brýlemi, ponožkami, cédéčky a vším možným. V okamžiku, kdy se déšť nadechuje k dalšímu náporu přecházíme do blízké restaurace se stejně skvělou atmosférou a výborným jídlem.   Dnes ujeto 641km     Neděle 6. 5. 2018   Vstáváme v 5,30 a po napakování motorek jdeme na snídani. V hotelu Giordani jsou na ranní ptáčata očividně zvyklí. V 6,00 je snídaňový bar plný. Tenhle hotel je svým umístěním jasnou stanicí pro cestující na Korsiku a Sardinii a vybavením, čistotou, či polohou rozhodně neláká k delšímu pobytu. S panem vytahané tepláky, mastné vlasy se domlouváme, že za týden zase přijedeme. A světe div se, je ochoten se domlouvat němčinou. Né že by se usmál, ale určitou vstřícnost projevil.  Šochtlička se mě chvíli snaží zmást, ale nedám na ní a jedu popaměti, okolo pevnosti Fechia, k terminálu. Palubní lístky za 54,-E máme v ruce už od chladného února. Objednala jsem je přes brněnskou cestovku paní Vágnerové a dobře jsem udělala.  Na trajekt ,,Corsica Sardinia ferries“ čekáme s bandou německých harlejářů a spoustou dalších motorkářů. Na korsických silničkách bude asi nával. Při nájezdu Pepa mírně zdržuje, neb nemá přilbu a bez přilby na palubu nelez, povídají pohůnci. Trochu se tím poztrácíme, ale nakonec se zase najdeme. Motorky si kurtujeme sami a pamatujeme si, že jsme v garage 5. Což je informace, která nám bude za čas úplně k ničemu. Na lodi jsou ukazatele ve zvířátkách. Vím já, jestli jsme v chobotnici, rybě, nebo mořském koníkovi.  Od břehů pevniny odrážíme v 7,58, takže avízované zpoždění se nekoná. Na palubě moc času nepobudeme. V dešti a větru to není to pravé místo. Lépe je nám v baru u toastu a kávy.  Za necelé čtyři hodiny, plna očekávání, zírám na Cap Corse. Na palubu přibíhá asi tak šestiletá holčička s maminkou. Holčička s hubou od ucha k uchu ukazuje na útesy na obzoru, poskakuje, mává rukama a se zářícíma očima vykřikuje: ,,Korsika! Korsika!! Korsika!!!“ těch vykřičníků křičela mnohem víc. Naprosto chápu její nadšení a děsně jí závidím. Skoro mě děsí, že nejsem schopna svoje emoce vyjádřit stejně.  Přistáváme v 11,58, takže zase bez zpoždění a motorky vcelku překvapivě nacházíme. Vyjíždíme na korsický asfalt, a víte co? Jo, je mokrý od deště. Chvilku kufrujeme po Bastii, po chvíli se chytáme a vyrážíme do deště směr Ajaccio. Jedeme širokou silnicí mezi velkými obchody a mě se začíná chytat trudomyslnost. Nejen že se mi tu vůbec nelíbí, ale dokud jsem mokla na pevnině, tak jsem před sebou měla vidinu krásného počasí na ostrově. Tahle vidina se postupně rozplývá a dělá mi čím dál větší problém tvářit se pozitivně. V silném dešti dávám dost těžko pozor na cedule, šochtličku a velké louže. Až po delší době mi dochází místní zajímavá vychytávka. Na hlavní vede jeden pruh rovně do podjezdu a druhý na kruháč nad ním. Dobrý a rychlý. Alespoň něco se mi tu líbí.  Po nějakých dvaceti kilometrech konečně končí jediný kus místní rychlostky a najíždíme na příjemně kroucenou 193. Řeka Golo se tu zakusuje do skal a vytváří drsný kaňon. Na foto nestavím, je mi mokro. 193 je jakousi páteří ostrova. A je překvapivě krásná. Dobrý asfalt, skvělé zatáčky, nulový provoz, nádherné výhledy. I přes trvající déšť mě trudomyslnost trochu opouští. No tak co? Tak bude mokro, hlavně že je tu krásná krajina. Pepu trudomyslnost neopouští. Ze strání okolo silnice útočí na jeho nos vůně střemchy, janovce a dalších fialových, bílých a žlutých květů. Jeho alergie nepokrytě jásá. Himl, to vypadá na vypečený výlet. Na to jsem se od února těšila?  Na směrovkách jsou názvy, které znám už pár měsíců z map a průvodců. Vím, že v Corte máme zastavit a juknout na hrad. K hradu nepojedeme, jukneme jen z dálky. Himl, kdo může před hrad postavit panelák? Jak se to má fotit? A vůbec, hrad vypadá menší než na fotkách. Prostě trudomyslnost. Míříme na západ. Při plánování ubytování jsem volila západ a těšila se na divadlo přírody, kdy bude sluníčko zapadat do moře. Teď se ptám, co je to sluníčko.  Projíždíme přes Vizzavona ve výšce 900m n/m a kromě deště je tu i ukrutná zima. Té nebýt, tak by se mi v tom zalesněném průsmyku moc líbilo. Korsika se konečně rozhodla, že už nás dost potrápila, trochu se zastyděla za nepřívětivé přivítání a při sjezdu od Vizzavona ukázala přívětivější tvář. Přestalo pršet! A pomalu ale jistě se i otepluje.  Stavíme kousek před Ajaccio u malého bistra. Dáváme si panini. To je tak to jediný, čemu tady rozumíme. Ještě bychom tedy rozuměli ,,poulen grill“, ale kuře zatím nemají. Prý až za hodinu. Nevadí. Pepa si dává první kaštanové pivo a trudomyslnost je definitivně zahnána. Konečně.  Po jakési bíle silničce objíždíme Ajaccio a stavíme na nádherné vyhlídce u Calcatoggio. Pod námi se rozléhá krásná pláž v Golfu di a Liscia. Ba jo, bude tu krásně. Ani mě neruší děsivý binec na odpočívadle. No co, Korsika. Ale co si budeme nalhávat, na kdejakém českém parkovišti to líp nevypadá.  Do Cargese dojíždíme po suché silnici. Bez problému nacházíme rezidenci Maina, ale nenacházíme kohokoliv kompetentního nás ubytovat. Přeci jen se časem dovoláme domácí a začíná dost náročná domluva. Vychrtlá energická paní domácí hází ručníky a cíchami a děsně rychle mele. Opakuje se storka ze Sardinie. Cíchy a ručníky dostaneme za příplatek. A ještě se dohaduje o wifině. Tak dost! Wifinu nepotřebujeme, ale…. sklopíme uši, cíchy jo. Budu si muset zapamatovat, že mám do těchto končin zapakovat prostěradla. Nemám sílu se po včerejším a dnešním moknutí dohadovat. Chci si odpočinout a začít užívat dovolenou. Zabydlujeme pokoj s krásným výhledem, promoklé motohadry dáváme na terasu a  přebíráme od domácí klíč s obří visačkou. Prý proto, aby nezapadla pánovi z děravé kapsy do nohavice. A ještě přitom ukazuje na tu správnou nohavici! Cože?! Má snad příbuzné v grillbaru u Bologny? Ještě nám ukazuje jak zapnout topení, až se vrátíme promrzlí z projížďky. Povzbuzující!  Tak a dost! Od teď už bude všechno krásné, přikazuji si. A tak jdeme na pivo. Pepa se ještě chvíli snaží mrzoutit, že jít na pivo znamená vyjít osm set metrů do kopce, ale já už se nedám. Jenom osm set metrů do mírného kopce? A dokonce neprší!  Kaštanová Pietra je přesně to, co nás konečně uvádí do pohody. Už doma jsem četla, že z kaštanů se tu vyrábí kde co. I pivo. Trochu jsem nevěřila, že mi bude chutnat. Ale chutná. Fakt, že by mi po těchto dvou dnech chutnalo cokoli odmítám.  Odcházíme z bistra do nedaleké hospůdky a snažíme se navázat kontakt s vrchní. Sympatická dáma jen kroutí hlavou nad naší nedostatečnou jazykovou výbavou, ale nakonec uznává, že se domluvit dokážeme bez problémů. Nabízí nám skvělou bouillabaissu. Odoláváme, Pepa si dává mušle a já cosi, co nevím co je, ale je to s luxusní grepovou omáčkou a kari rýží. Jídlo snů. Chuťové buňky mají své. Mrzutosti dnešního dne jsou dokonale zažehnány.  Sedíme a sledujeme cvrkot. Kluk, tak maximálně patnáct let (časem zjistíme, jak moc se mýlíme) nádherně zdobí talíře a s elegancí přímo vrozenou je servíruje. Má tady tu nejlepší školu života.  Pepa má dneska narozeniny. Dávám mu dárek a přeji lepší počasí. Dobrou noc.   Dnes ujeto 195km     Pondělí 7. 5. 2018   Vstáváme v sedm a snídáme na terase. Neprší a mezi mraky vykukuje sluníčko! Jeden vykřičník nevyjádří naše nadšení. V 8,00 vyrážíme na sever na Pianu. Nad kopci i nad mořem se válí mlha. Do zelených údolí není vidět, ale tuším, že to musí být paráda. Sem tam mezi mlhou vyjukne kamenný dům na vrcholku zeleného kopce. Občas v něm bydlí jen stromy a keře. Zapomenutá nádhera. A k tomu ještě skvělý, široký zatáčky a kolem silnice opuncie, kopry a řeřichy. Prostě nádhera.  Přijíždíme do Piany a začíná se mi tajit dech. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet….. nebydlí Rákosníček, ale velmi cudně se odhalují oranžová skaliska. Himl, chtělo by to jiný počasí. Ale nefňukat a jet dál. Za chvíli nevím, na co koukat dřív, jestli na úzkou točící se silničku, nebo na skály tyčící se napravo, nalevo, pod námi, nad námi, červeně vylézající z mlhy. Uf! Kdyby těchto pár minut bylo vše, co nás na téhle dovolené čeká, tak to za tu mizérii stálo. Calanche! To musíte vidět! Říkali všichni. A všichni měli pravdu. Calanches de Piana je jedno z nejkrásnějších míst na Korsice, zapsané na Seznam UNESCO. Skaliska z červeného porfyru, rozervané erozí, vytvářejí nad zátokou Porto monumentální kulisy.  Projíždíme 17km dlouhý úsek mezi skalami tvářícími se jako kdejaké zvíře či člověk, nebo okno, komín, či dokonce srdce. Tak tuhle nádheru si dáme ještě jednou. Nechávám před Portem stát mojí motorku a sedám za Pepu. Tuhle nádheru je třeba natočit. Já jsem byla včera mrzutá a z Korsiky nenadšená? Proč? Vždyť je to tu naprosto úžasný!  V Portu zajíždíme na benzínu, kde mě trochu překvapuje dost vysoký schod. Tankujeme a pak stavíme na promenádě, teď už pod plnou palbou sluníčka. Pepa nadává, že s teplem nepočítal a má kraťasy na pokoji. Já taky, ale mě to neruší, jdu si koupit do butiku letní šaty. Porto je shluk barevných kamenů a na nich jedna janovská strážní věž. To je tak asi všechno, co tu je. Ale je to tak malebně složeno, že se Porto dostalo v polovině minulého století do podvědomí turistů a ti dodnes malou vesničku zaplavují a drtí pod koly svých aut a motorek. Ještěže jsme tu v květnu. Je tu docela klid. Pepa si sedá do hospody a já lezu na strážní věž. ,,A nezapomeň jít v Portu na pláž! Je neuvěřitelně barevná.“ V uších mi zní rada Patricie, která se tu vyzná. No nevím, z výšky vypadá ona pláž pouze šedivě. Ale protože dovolená, a skvělá nálada, tak jdu na pláž. No potěš koště! Směs barev, oči přecházejí. Díky Paty! Tohle se nedá převyprávět, to se musí vidět. Spousty různobarevných kamínků a já přemýšlím, jestli bychom sem nemohli zajet autem, protože na motorkách všechny odstíny neodvezeme. Představuji si, jak se bohové dohadovali, kterou barvu na výrobu portského zálivu použít, děsně se pohádali a každý tam vrznul tu svojí oblíbenou.  Asi se zapomínám na barevný pláži dýl, než chci a nějak nemůžu Pepu najít. Ve chvíli, kdy přemýšlím, jak se korsicky řekne:,,ztratila jsem manžela“ ho konečně nacházím. Shodujeme se, že jsme místem nadšeni a že bychom si Calanche rádi prohlédli i z vody. Kupujeme lístky na vyhlídkovou loď od moc pěkné slečny. Asi proto stojí 47E na osobu.  Ve 14,00 vyrážíme od břehů Porta. Vousatý kapitán to s námi valí dost rychle, vypadá to, že v tom fofru Pepovi ulétne nová kšiltovka.  Pohled na Porto z moře je úchvatný. A dál už nemám slov. Oranžovočervení sloni, orlové, pohádkové bytosti, jakýsi líbající muž, lebka, dinosaurus… fantazii se meze nekladou, si tu koupou nohy v úchvatně modré vodě.  Proplouváme mezi skalisky, vplouváme do katedrály se skvělou akustikou. Nádherné. Proplouváme přírodní rezervací Scandola. Kotvíme ve vesničce Girolada. Tady máme chvilku na protáhnutí těla. Pepa tělo protahuje v jednom z mnoha kiosků na pláži, já lezu vysoko nad vesnici. Girolada je přístupná pouze z moře a punc zapomenuté vesnice jí berou turisté, které tu vyvrhují výletní lodě. Škoda. Korsickou lidovou kulturu tu přehlušuje cosi nadnárodního, umělého. Trochu Disneyland. A znovu a né naposledy si pomyslím, že jsme tu ve skvělou dobu. V květnu tu turistů moc není.  Vracíme se lodí do Porta a vidíme delfína! No vidíme?! Tak trošičku zahlédneme. Nestačím ho ani vyfotit, ale stejně jsme nadšeni. Po těch letech, kdy jsem se courali místy, kde se delfíni pohybují a my nezahlédli ani milimetr ploutve, prostě delfíní úspěch.  V Portu sedáme opět za řidítka a Calanche projíždíme v podvečerním slunci. Veliká oranžová paráda.  Na fotky nestavíme, neboť už je přírodní kultury dnes víc než dost a teď je třeba jet užít kulturu gastronomickou. No a taky je mi jasný, že tudy, vzhledem k místu ubytování, určitě ještě pojedeme. U Maine parkujeme v 18,00 a jdeme 800 metrů do kopce k hospodě. Leží mi v hlavě, proč jsem jako místo k ubytování vybrala Cargese. Nechávám Pepu u kaštanového a jdu to zjistit. Zatím žádné velké nadšení. Dost daleko na pláž, na které stejně není kde si sednout na jídlo a do městečka oněch 800 metrů do kopce a tady vlastně taky nic moc. Zatím jen samé apartmány a dvě hospody na hlavní. To se mi nezdá. Určitě něco přehlížím. A taky že jo. Přehoupnu se přes kopec a je to tu. Malé městečko není až tak staré, bylo založeno až na konci 18tého století řeckými imigranty, ale má své kouzlo. Úzké uličky s lety ošlapanou dlažbou hrozí uklouznutím. Cargese leží na prudkém svahu. Nejzajímavější jsou rozhodně dva kostely stojící proti sobě. Jeden postavený řeckými imigranty a druhý rodilými korsičany. Obě party je postavily až v 19tém století. Od kostelů je krásný výhled na zátoku a přístav.  K přístavu nejdu, odrazuje mě prudký kopec a kručení v břiše. Příště to tu prozkoumám víc.  Přidávám se ke spokojenému Pepovi. Snaží se domluvit s hodně komunikativním mladíkem…..??? ehm, je to kluk? Další půlhodinu trávíme pokukováním po tělesných proporcích číšníka/číšnice a přehodnocujeme. Ba ne, to bude asi fakt holka. A skvělá. A nebude ani tak mlaďounká, jak jsme tipovali včera.  Pepa si dává zase mušle, tentokrát se zeleninou a já hodně zajímavě upečené kuřecí s bramboráčkem, dle doporučení personálu. Zase lahoda. Od tuctového jídla jsem nečekala kulinářský skvost, ale koná se. S klukoholkou, ale teď už jsme si jisti, že je to holka, se dost vybavujeme a její máma (podoba je jasná) po ní hrdě pokukuje. Učí nás vyslovovat názvy jídel, koření a dost se nám směje. Je přísná, když už si myslím, že ,,pepř“ vyslovuji bez chybičky, tak mě zase opravuje. Snažím se vychrochtat název ,,myrta“, ale to nedávám už vůbec. Pepa se chce předvést a vytasí se s ,,třista třicet tři stříbrných stříkaček….“ A to je konec večera. Holce se protočily panenky, rozchechtala se a zmizela.   Dnes ujeto pouhých 68km. Kolik na lodi, netuším.   Úterý 8. 5. 2018   Při snídani na terase s pohledem na zamlženou zátoku a šedivé nebe nad mraky si říkám, zda jsme plán na dnešek nepřepískli. Do Bonifacia to máme 171km a jestli to pojedeme stejnou rychlostí, jako včerejší zatáčky, tak máme o zábavu po zbytek dovolené postaráno.  Vyrážíme na jih v 7,45 nulovým provozem a bez deště. Jede se fajn a i Ajaccio projíždíme bez problému. A pár kiláků za ním začíná silnice snů. 196 je hlavní silnicí a moc se mi na ní nechtělo, ale teď jsem nadšená. Tohle jsem tu nečekala. Široká silnice se skvělým asfaltem a kolínkovými zatáčkami. Fakt si jízdu užíváme.  Stavíme kdesi nad hřbitovem. Takový korsický hřbitov to je pokoukáníčko. Většinu jsme viděli na stráních s nádherným výhledem a při pohledu na pompéznost některých hrobek mě napadá, zda jejich obyvatelé měli takový luxus i zaživa. Říkám si, že není marné být korsičanem po smrti, ale popravdě jsem ráda, že jsem tu návštěvníkem za živa.  Cesta dál je zas skvělá. Údolí mezi kopci láká k shlížení na kamenné baráčky, ale raději se dívám na silnici. Dost to valíme. Těch pár aut předjíždíme a snadno se dostáváme i před dva pomalé karavany.  V Sartene zajíždíme na benzínu, neboť tankovat pod městem na skále jsem si vždycky přála. Sartene by si zasluhovalo bližší prozkoumání a dodatečně budu litovat, tak jako u víc míst, že jsme tak neučinili. Francouzské město se dočkalo největšího rozmachu v 16tém století, ale různé menhiry a dolomeny v okolí prozrazují, že tu lidé žili už v pravěku. Masivní žulové domy na skalách lákají do úzkých uliček. Zlákat se, kvůli času, nedáme a vyrážíme dál na jih. Silnička se povážlivě zužuje a kroutí. A pak jsme TO dojeli. Kolona aut TO nemůže předjet, ale my se přes kolonu přeci jen prokousáváme, ač je to v těch zatáčkách dost adrenalinový zážitek. Ještěže jsou řidiči ohleduplní, uhýbají a nechávají nás předjet. Né tak TO. TO je korpulentní dáma v pruhovaném tričku za volantem velmi pomalu jedoucího rakouského karavanu. Neuhýbá a dlouhatánský had vozidel v zrcátkách ji nevytrhává z klidu. Konečně se před ní dostáváme a netroufám si zastavit nad Roccapinou s hlídající kamennou lvicí, aby nás TO zase nepředjelo.  Přesto opět dojedeme kolonu. Tentokrát stojící a čekající na vjezd do Bonifacia, města na nejjižnějším cípu Korsiky. Tak autem bych tu být nechtěla a opět jsem ráda za květnový termín. V sezóně tu  musí být ukrutně. Objíždíme kolonu dlouhou asi kilometr, projíždíme kolem útesů a parkujeme na molu přímo pod schody vedoucími k městu na skále.    Stoupáme po schodech, což je jasné. Už nám došlo, že na Korsice je vše do kopce a do zatáček. Po zdolání nějakých 350ti výškových metrů nás láká brána města, ale my se nedáme a s tušením, že božský výhled se nám naskytne z útesů proti městu, odbočujeme do dalších schodů vlevo. A tady…. ano, fotky na tyhle výhledy mi v zimě nedaly těšením spát, ale teď jsem tady. Tak to je něco. Pod námi modř Bonifáckého průlivu narušují bílé tečky plachetnic. V zamlžené dáli tušíme pouhých 12 kilometrů vzdálenou Sardinii. Procházíme stezkami ve vysekané makchii a čím dál docházíme, tím nádhernější se nám nabízejí výhledy na městečko a křídově bílé vápencové pidiostrůvky. Bouřlivá mořská voda omílá sloupy skal a některé ostrůvky hrozí brzkým zřícením do vod. A že je mořská voda pracovitá, tak ještě k tomu vytváří pod útesy lákavé jeskyňky a malé pláže. Teď a tady si uvědomuji, že výraz ,,dechberoucí“ používám na svých cestách často a slibuji si, že jím budu šetřit právě na takováhle místa. Pohled se stáčí západně a tím na město visící nad mořem. Ano, visícím, jinak to říct nedovedu. Vydáváme se do městečka a doufáme, že právě teď tam dole z útesu nevypadne onen jediný důležitý kamínek, který to celé drží pohromadě.       Bonifacio není městem velkým. Jeho jedinečnost tkví v poloze na jednom a půl kilometru dlouhém skalnatém výběžku obklopeném ze tří stran mořem. Má jen pár uliček. Snad patnáct, či tak nějak. Jsou ovšem velmi malebné, jak se tak krčí mezi vysokými domy. Prohlížíme si nějaké oblé vzpěry nad hlavami. Asi aby se domy nezřítily. Kdepak, mám dojem, že jsou to průchody pro místní skřítky. Pravda je jinde. Tyto pilíře zachycovaly o odváděly dešťovou vodu. Co zachycovaly!?!  Zachycují dodnes! Prostě takové pidiakvadukty.  A teď trochu historie. Město bylo oficiálně založeno roku 828 toskánským markýzem Bonifácem. Překvapivé jméno, že? Ale co si budeme povídat. Vše bylo úplně jinak. Prý se právě tady setkal Odysseus s lidožravými obry Laistrygony. A já to vidím ještě jinak. Už kdysi dávno některé z bohů štvali turisti, tak vymysleli Bonifacio jako past. Až tu jednou bude turistů víc než dost, tak se celá ta nádhera zřítí do moře. No a nakonec je možné a vcelku pravděpodobné, že jim v tom obří lidožrouti pomáhali. A teď se krčí za útesy a čekají na pochoutku. Uklidňuje mě fakt, že jsme tu v květnu, takže turistů zas tak moc není. Zřítí se to v červenci. Nebo možná v srpnu. Takže si beze strachu město prohlížíme. Kostely- románský sv.Marie a gotický sv.Dominika jsou pěkné, ale já jsem nějak víc přes ty úzké uličky a krásné kovové balkony. A Pepa přes jídlo. Takže kotvíme v úzké uličce pod zdobeným balkónem u jídla. Pepa si objednává, velmi překvapivě, mušle a já nějaký filet z nějaké ryby. Tuším. Doufám, že se nepletu a nepřinesou mi svatební dort. Nepřinesli. Přinesli mi mušle. Tak to je jedno z mála položek na jídelním lístku, kterým rozumím, a určitě vím, že jsem si je neobjednala. Snažím se přivolat číšníka, smutně koukám a prosím o nápravu. Nakonec mě čekání a volání unavilo a do mušlí se pouštím. Jsou dobré, tak fajn. Když už mám skoro všechny mušle vyprázdněny, tak přibíhá s filetem a hlásí že omyl. No to jo, to vím taky, ale teď už mu na to s… kašle bílej tesák.  Pokračujeme prohlídku města a Pepu přitahují výlohy s noži. Že by ke skvostu z Patady přibyl i šperk z Bonifacia? Nechám Pepu na nákupech a hledám další atrakci, kterou mám vybranou už z domova. Hledám schody, což zní v městě tvořeném hlavně schody směšně, ale já hledám ty správné schody. Ty, které do útesů vytesali aragonští vojáci během obléhání města v roce 1420 a na jeho vytesání prý potřebovali pouze jednu jedinou noc. No tak tomu se dá věřit nebo ne, ale rozhodně platím 2,50E za vstup a po 187 schodech docházím podél útesu k mořské hladině. Psala jsem, že plýtvám slovem ,,dechberoucí“? Hm, tak to psát tedy nebudu, ale nevím, sakra, jak jinak pocit vyjádřit. Rozhodně to není vhodná procházka pro někoho, komu by vadila přítomnost města nad hlavou. Občas se praštím o útes do hlavy a občas mám obavy, aby mě nestáhla vlna do moře. Ale je mi tak krásně. Snažím se nasát atmosféru, ale furt mi do toho někdo francouzsky kecá. Turistů z jiných zemí je tu jak šafránu. Češtinu jsme zatím potkali jen dvakrát. Místní si očividně chtějí užít svých přírodních krás, než na ně zaútočí turisti ze zahraničí. Možná mě budou bolet nohy, ale rozhodně mě to nebude mrzet. Úžasné. Nakonec se přeci jen donutím odejít dřív, než se celá ta nádhera zřítí, a najít Pepu. Daří se mi to po hodně dlouhé době. Mezi tím ještě projdu hradby a, světe zboř se, další schody. Nakonec se nacházíme u motorek.  Cesta zpět probíhá zase bez problémů a tentokrát nad Roccapinou stavíme. Stádu skalních zvířat tu vévodí nádherná kamenná lvice na útesu 140metrů vysokém. V průvodci psali, že si na tohle místo máme vyhradit týden. Hm, věřím tomu, ale to je tak to jediné, co můžu dělat. Už je mi jasné, že jsme udělali kapitální chybu, když jsme si zabukovali spaní na jednom místě. Takže zamávat jedné z nejkrásnějších pláží Korsiky, lví skále a valit dál. Čekají nás zatáčky na plný plyn, nádherné okolí, a zbrzdí nás až příjezd k Ajacciu. Pořádný kus cesty projíždíme pruhem pro motorkáře a jsme rádi, když máme velké město za sebou.  Zaparkovat v Maině a vyjít 800 metrů do kopce. Je to ženská! Dneska je namalovaná a mne po těch pár dnech poprvé napadá, že je to vlastně setsakramentsky pěkná a zajímavá ženská. A rozhodně né tak mladá, jak jsme z kraje mysleli. Vítá mě trochu zkomolenými slovy.,,červené víno?“ Smekám. Né, SMEKÁM! Fakt je dobrá. Souhlasím s červeným vínem, dávám další výbornou večeři a dnes i skvělý kaštanový šnaps. A pozor! Dnes je teplo! První letně dovolenkový večer. Svět je v pořádku.   Dnes ujeto 354km     Středa 9. 5. 2018   Pepa hlásí odpočinkový den. Prý se bude válet a já si mám dělat co chci. Co chci? Tak to je jasný, chci jezdit na motorce a něco hezkého vidět. Proč? Protože dovolená!  Vyrážím do zamračeného počasí, na mokrou silnici a jedu zase na jih. Za Sagone stavím na vyfocení místního přírodního úkazu. Je tu kousek roviny! Opravdu! Silnice vede snad celý jeden kilometr bez kousku převýšení a bez jediné zatáčky. Neskutečné 🙂 .  Ajaccio je zasekáno a pruh pro motorkáře to jistí. Za Ajacciem se zas rozjedu a ráda bych to valila jako včera, ale mokrý asfalt mě brzdí. Nevadí, stejně je to paráda. A nakonec hned za Ajjaciem odbočuji a těším se na divočinu na vedlejší silnici (302). Je v mapě zelená a tím velmi lákavá. Sotva na ni vjedu, je u krajnice postavena značka: omezení na 30km/h. A prý to tu klouže. Tak těhle značek je tu habakuk, ty mě neruší. To si chvíli myslím. Na třicítku zpomaluji, až když hodně řidič hodně pomalu jedoucího auta ukazuje, že mám zpomalit. Asi se tam něco stalo. Začíná mi to fakt klouzat. Je mokro, ale to nemůže být ten pravý důvod. Pomalu se mi stahuje řiť a žaludek. Něco není v pořádku. Motorka plave, opatrně stavím a při slézání z motorky si málem nabiju hubu. Sakra, sakra, sakra! Nemám prázdnou gumu, jak jsem si myslela, ale na silnici to klouže jak na ledě. Vylitá nafta, či co. Co mám dělat? Jsem v kopci (jak překvapivé, na Korsice) a mám dojem, že to tu nedokážu otočit. Navíc mám už po kluzké silnici za sebou pár kilometrů, které se mi fakt z kopce jet nechtějí. No nic, dokloužu k motorce a krokem pokračuji dál. Chce se mi smát, když mi po pěkných pár kilometrech kluci v oranžovém, sypající na silnici nějaký absorpční sajrajt, ukazují že mám zpomalit. Tak pánové to nedám. Pomaleji už jet nemůžu. To cosi, co sypají na silnici, utváří společně s naftou klouzavou kašičku a já snad při průjezdu ani nedýchám. Konečně! Konečně, dvanáct kilometrů od okamžiku prvního varování o kluzké silnici  odbočuje lesklá skvrna do modrých vrat. Uf. Ještě párset metrů vyjíždím do kopce a pak stavím na pořádné vydýchání děsivého zážitku. Děkuji místním bohům, že naftovou stopu odvedli a vůbec se na ně nezlobím za mlhu, kterou na mne uvrhli. Vůbec mi nevadí, že díky ní nevidím do údolí, které se pode mnou určitě rozléhá. Věřím, že je nádherné a je mi to úplně fuk. Jsem celá, motorka je bez šrámu a já si zas uvědomuji tu nezodpovědnost, které se na těhle mých sólo výpravách dopouštím.  Pepa u sebe nemá mobil a kdyby se mi cokoliv stalo, tak si to musím vyřešit sama. Stojí mi to, sakra, za to?! Stojí!  Rozdýchávám napětí uplynulých kilometrů, uklidňuji bušící srdce a rozesmívá mě pohled do očí okolojedoucích Švýcarů na motorkách. Jsou vyděšení jako já. A stejně šťastní, že to mají za sebou.   Po rozdýchání vyrážím, sjíždím z kopce a mlha se rozplývá tak akorát, abych se rozhlédla po pěkném údolí, kterým dorážím k bráně Filitosi.  Klouzavý zážitek zažehnávám u kávy a smoothies. Okolní turisté, kteří právě vystoupili z autobusu, nemají o adrenalinovém zážitku ani páru. Platím 7 Eurobabek a nořím se s autobusovými turisty do megalitického naleziště. Tohle místo bylo prý osídleno 6 tisíc let před naším letopočtem! Cože?! Páni! Tak z tohohle pohledu je jakási dvanáctikilometrová naftová skvrna hodně malicherným problémkem. Nachází se tu prý 16 menhirů a 32 torz menhirů. Těchto důležitých důkazů si prý poprvé všiml majitel pozemku až v roce 1946. A pak započal nájezd turistů. Procházím Filitosu a musím si přiznat, že na mne působí. Nejen pradávné menhiry, ale ještě pradávnější kamenné útvary a prastaré stromy. Mezi kamennými bloky rozkvétají květy všech možných barev a je tu… je tu tak nějak klidně a pohodově. Prohlížím si kameny. Tak dobrá, ty sloupy s obličeji a dýkami dělali určitě pravěcí lidí, ale co ty ostatní? Jsou tu různá pítka, sedátka, kameny obří, různě seskupené. Ať to tvořili lidé, bohové, či obři, smekám a klaním se.   Nerada se loučím, nenajíždím na klouzavou 302, ale přeci jen už mi otrnulo a tak jedu prozkoumat jinou vedlejší. A to se setsakramentsky vyplatilo. 155 je silnička malá, uzounká, kroutivá, vedoucí fantastickým údolím. Stavím v Serra de Ferro na skvělý oběd. Dávám si vynikající těstoviny a mám dobrý pocit. Žádná auta, jen pěší turisti. Dotkla jsem se známé GR20? Asi ano. Je tu příjemná atmosféra. Jen mě ruší okamžik, kdy číšník zahání místního psa, který rozštěkává psa-turistu. Místňáka je mi líto. Je tu doma a co je mu do nějakých turistů. Najednou si tu, v korsických horách, připadám trochu nepatřičně. Jako bych místním překážela. Raději odjíždím a motám se po žlutých silničkách, zaplať bůh bez nafty, až k Ajacciu. Nádherné. Projíždím skvělou šikanu, když v tom mě zpomaluje dravec ladně plující těsně nade mnou. Sleduji letící krásu a do další zatáčky vjíždím hodně pomalu. A za zatáčkou postává na silnici stádo koz. Ten pták mě varoval! Děkuji mu a zírám na kozy. Jeden kozel má jen jeden roh, asi se už střetnul s nějakým autem . Stádo koz na silnici pocit pohody nepokazí. Právě naopak. Jsem na Korsice a takhle to má být. Kozy jsou tu doma. Já s mojí motorkou ne. Dojíždí mě auto, téměř nebrzdí, předjíždí mě a prolítne stádem. Je mi ouvej. Dnes se nic nestalo, ale co zítra? Co pozítří, až se tudy požene nějaký macho v silném bouráku? Máme právo touhle krajinou obydlenou nádhernými zvířaty jezdit? Nevím a s hlubokou pokorou pokračuji podstatně pomaleji. Potkávám třínohého kozla a zase si uvědomuji, že máme my lidé obavy, aby se tu nic nestalo našim plechovým miláčkům a přitom četné střety podstatně víc odnášejí  zdejší zvířata.  Myšlenky mi zahání pravá korsická silnička. Uzounká, rozbitá, kroutivá, bez svodidel a s kozí společností. Jedu pomalu a se zataženým dechem. Pomalu si uvědomuji, že jsou kolem mne krásné výhledy a skály. Nic z toho nesleduji, jen tu uzounkou silničku. Konečně hlavní a zácpa u Ajaccia. V pruhu pro motorkáře je nával. Pořád uhýbám odvážnějším motorkářům jedoucích proti mně. A vlastně i za mnou.  Za Ajaccio se konečně rozjíždím a poté zpomaluji na vedlejší na Calcatoggio. V Calcatoggiu stavím na plácku u kašny pod platany.  Calcatoggio je malou vesničkou s úchvatným výhledem na zátoku Golfu di a Liscia. Tak přesně sem bych nikdy nejela, kdyby….. kdybych už pěkných pár měsíců nepátrala po tom, kdo mi tvrdí, že má na Korsiku nějakou vazbu. Pár dnů před odjezdem to naprostou náhodou zjistím. Na Korsice, v Calcatoggio žije sestra Lenky, která mi už hezkých pár let střihá psy. A teď jsem tady. V kufru rum a pár studentských pečetí, což má prý Jana ráda. Janu neznám, což mi nebrání jí navštívit. Jana není doma, tak jí volám a dozvídám se, že stojí v zácpě, kterou jsem právě projela. Z rozhovoru chápu, že by se ráda setkala, a že jí ani trochu neudivuje, že jí v setkání zabránila zácpa. Zácpa je prostě denním chlebem korsičanů. Procházím Calcatoggio, zjišťuji, že Janě na balkoně schne prádlo a že dřevěné překlady přes dveřní trámy vypadají fakt úžasně. Místní po mně dost nedůvěřivě pokukují a tak sedám na motorku a odjíždím z hor k pobřeží. Dole stavím v Tiuccia a v hotelu  plynulou francouzštinou ,,kade dur Jane“ předávám pozdrav z Čech. Samotnou mě překvapuje, že se recepční nediví, dárek přijímá a s úsměvem mě zdraví. Jsem fakt dobrá J.  Spokojeně dojíždím do Cargese a nacházím Pepu…. v hospodě s úžasnou holkou snažící se mluvit česky. Jdeme do přístavu, dávám si langustu a je mi dovolenkově.   Dnes ujeto 219km     Čtvrtek 10. 5. 2018   Dnešní ráno je prvním ránem naprosto jasným. Konečně bez mraků a mlhy. V oslňujícím slunci projíždíme fantastickou Calanche. Stavíme v bistru v srdci Calanche, kupujeme turistické cetky a po chvíli cesty opět stavím. Konečně se dostávám k vyfocení místní hitparádové jedničky. Projet Korsiku a nevyfotit srdce v Calanche je jako nevyfotit Eiffelofku v Paříži. Mám ho, můžu jet dál. Za Porto odbočujeme na bílou a překvapuje mě, jak kvalitní ta vedlejší silnička je. Ota- typická korsická ves. No! Tak nějak moc nevěřím. Možná bývala, než se dostala na stránky průvodců. Sedáme si na kafe a limonádu. Že se limonáda řekne ,,limonade“ jsme zjistili po dost dlouhé diskuzi s příjemnou servírkou.    Ač jsme se vyšplhali přes tři sta metrů nad moře, je pořád nádherně. Sedíme na terase jednoho z oněch vysokých kamenných domů, sotva se držících na svahu. Vrchol Capu Ota na nás shlíží ze svých 1220ti metrů a jsme mu úplně fuk. Víc ho zajímají olivovníky, citroníky, vinná réva a další plodiny, které místňáci pěstují na teráskách okolo svých domů. Domácích tu žije něco přes pět set a přeji jim, aby se celá vesnička nesvezla do hlubokého údolí a aby její duch nepřeválcovali turisti. Tak raději mizíme a nikomu o Otě vyprávět nebudu.  Tady končí ona překvapivě dobrá bílá silnička. Dál pokračuje silnička opět bílá, ale vcelku nepřekvapivě nedobrá. O dalších místech za Otou průvodce nepíšou, tak není nutno domorodce trápit stavbami nových silnic. Jedeme po rozbitém asfaltu, pokračujeme štěrkem a na uzounké silničce bez svodidel doufám, že mě ta kráva, kterou objíždím, nepraští ocasem. Nefotím, netroufám si zastavit.  Chráněný most Pont Génois de Pianella (Ponte Vecchiu), kamenný jedno-obloukový most z 15. století (janovské období) mít na fotce ale musím. Takže zastavit, pokochat, vyfotit. Dolů k mostu, trochu vymáchat nohy v řece Spelunce prý nechceme, povídá Pepa. Po chvíli tuhle drsnou krásu opouštíme a najíždíme na pohodlnou širokou nekorsickou čtyřiaosmdesátku. Chjo, tudy jezdí turisti a necourají se tu kozy a krávy. Za příští zatáčkou se za svoje ,,chjo“ stydím a Pepa je přímo nadšen: ,,To musí být báječné maso“. Milovník veškerého zvířectva se konečně dočkal. Proto chtěl na Korsiku. Protože se tu procházejí prasata po silnicích. A tady se nejen procházejí, tady se povalují, spí, kojí selata a, řečeno s klasikem,: ,,boha jeho, oni tu jebú“. Sledujeme vepří život a chvíli mám obavu o motorku. Ono když se vám o přední kolo drbe metráková svině, tak trochu strachu máte, no. Z auta, které přijelo chvilku po nás, nadšeně vyskakuje malá holčička, úžasně se chechtá a oči jí svítí radostí. Ovšem jiskra do oka a úsměv na rty se tu dere i ostatním autařům a drsným harlejářům. Každý je tu rozněžnělý.  Dál jedeme hodně zvolna. Vepřový mám ráda, ale fakt né rozpláclý na plexi. Stavíme na vyhlídce a hle, Ota je hluboko pod námi. A ještě hlouběji špeluňka. Tedy Spelunca.  Spelunca je prý jedním z nejmohutnějších evropských žulových kaňonů. Tak tomu tady, mezi horskými masívy, nad hlubokou roklí věřím. Povalující se cáry mraků nádhernosti místa nic neubírají a ještě k tomu ji umocňuje elegantní proplouvání velikého dravce ve výšce našich očí. A zas to napíšu: dechberoucí. No jo, jsem nepoučitelná.  84 se opět zužuje a pokračuje coby opravdová korsická silnička. Vrtí se mezi skalami, láká na výhledy, povalují se po ní vepřové rodinky. Tak pro tohle jsem na Korsiku jela já. Úžasná cestovatelská atmosféra. Stoupáme hlubokými borovými lesy a stavíme odpočinout ukrouceným motorkám na malém odpočívadle. V mapě tu nic poznamenaného nemám, tak vcházím mezi stromy bez jakéhokoliv očekávání. A sedám tou nečekanou krásou na zadek. Dom. d´ Aitone, čtu v mapě. Skalní náhorní plošina plná nebeských pidijezírek. Asi tu příroda vytvořila pítka pro všudypřítomná prasata. Žulové rozeklané kameny jsou porostlé jakýmsi lišejníkem a občasné pahýly mrtvých stromů dodávají místu drsné kouzlo. Další místo, kde jsem zase Korsikou nadšena. Na odpočívadle si Pepa drbe prase a já opět vyfotím rozstřílenou značku. Proč jsou rozstřílené? V průvodcích, lákajících na Korsiku turisty s trošku dobrodružnou povahou, píší, že jsou důkazem činnosti korsické mafie a ochoty i dnes bojovat o svoji svobodu. Víc bych věřila těm, kteří mají Korsiku dost v malíčku a tvrdí, že jde o kratochvíli místních myslivců. A ještě bych dodala, že o rozstřílených značkách už bylo popsáno tolik papíru, že bez nich by byli turisti zklamáni. Nedivila bych se, kdyby šly značky s dírami už z výroby. Vše pro rozvoj turistického ruchu.  Pokračujeme opět kroutící se silnicí v lese a pěkně přituhuje. Jak pak by taky ne. Dostali jsme se do výšky 1477m n/m, což je nejvýše, kam se dá na Korsice po asfaltu dojet. Col de Vergio  bylo při mém plánování tím místem, ze kterého jsem měla obavy. Letošní dlouhá zima se ani na Korsice nechtěla odporoučet a v době, kdy už jsme u nás užívali triček a kraťasů, tak se korsičané zachumlávali do teplých bund a odhrnovali kupy sněhu. Ještě pár dní před naším příjezdem nebyl tento průsmyk průjezdný. A jak povídají pumpičkáři z Moravy, tak ani teď ještě nejsou průjezdné stezky o pár metrů výše, které touhle dobou průjezdné bývají.  Takže buďme rádi jen za zimu a mlhu. Prý se tu naskýtá úchvatný výhled do kaňonu pod námi a na vysoké štíty hor oranžově zářící ve slunci. To nevím. Když tu bohové netvoří kamenné abstraktní umění, tak vaří mlhu, napadá mne při pohledu do míst, kde tuším kaňon. A věřím, že pohled na zasněžený Capu á Cucnula by mě přemlouval k výstupu do 2049ti metrů. Ještěže ho nevidím. Prý je z něj fantastický výhled. My tedy skrz mlhu vidíme jen místního Radegasta. Abych nešířila nesmysly- nejde o sochu pohanského boha Slovanů, ale o sochu Krista Krále. Je skoro jednou tak vysoký, než náš Radegast, měří šest metrů, ale také o mnoho mladší. Noel Bonarti, místní sochař, ho vytvořil až v roce 1984. Opět drbeme jedno z mnoha prasat. Prý jsou velmi vypočítaví. Velmi dobře vědí, že před osmou ranní tady žádní turisté nestaví, tak na turisticky vytížené místo docházejí až poté. A velmi úspěšně žebrají o kusy chleba.  Sestupujeme směrem na východ a kroutivá silnička se povážlivě zužuje a horší. Čím víc klesá a drolí se, tím víc se dává do deště. Kdeže jsou ranní sliby sluníčka. Pepa staví a ptá se, zda-li má význam jet dál, nebylo by lepší to otočit. Velmi přesvědčivě ho ujišťuji, že nebylo. Že už za pár zatáček musíme přijet k soutěsce Scala de la Santa Regina a že před vjezdem bude určitě hospoda. Co na tom, že o tom nemám nejmenší ponětí? Ale přece to teď neotočíme! Kdesi jsem vyčetla, že je-li Korsika dílo boží, pak je Scala dílem ďábla. A teď to mám před branou onoho díla otočit? Nezastaví mě ani déšť, ani klouzající mokrá suť ve vracečkách a ani Pepovo brblání.  Stojí při mně všichni korsičtí bohové, anebo snad i onen ďábel. Po dvou kilometrech se silnice rovná a dojíždíme k hospodě. Neprší do ní a mají místní pršut a sýr. Co víc si přát. Pravda, nejsem si tak úplně jistá, jestli mi slanina chutná, když mám před očima přítulná místní prasátka. Přestává pršet, tak rychle dokousat a za řidítka. Paráda! Tak to si myslím na samý kraj soutěsky.  Při prvním zakousnutí se silničky do skal na nás dopadají další kapky deště. Pepa jede dopředu, ale já se nedám a jednu z nejdivočejších soutěsek na ostrově si i navzdory nečasu užívám. Stavím, koukám do rokle, kde se přes kameny drsně dere řeka Golo. Na vodopádky padající z vysokých skal. Obdivuji malé jednoobloukové kamenné můstky a je mi krásně. Co na tom, že i mokro. Pepa stojí u odpočívadla přímo proti schodům svaté královny vytesaných do skály. Byly součástí starobylé stezky používané ještě v devatenáctém století. No tedy, používat bych je nechtěla. Pepa opět odjíždí, ale já to nevzdávám a drsnou krajinu si dosytnosti užívám. Golo pode mnou dovádí po kamenech, já moc nedovádím. Silnička se zpropadeně zúžila a ani tekoucí voda mi dovádění nedovoluje. Dělící bílá čára je tu dost k smíchu. Není vyrobeno auto, které by se do jednoho pruhu vešlo. Asi by tu měly jezdit jen motorky. Absenci svodidel s nadhledem ignoruji, nebo se o to alespoň snažím.  Po pár kilometrech adrenalinové pomalé jízdy nacházím Pepu nadšeného mezi stádem koz. Kozy se rozvážně procházejí po silnici, lezou na svodidla i na skály a očividně je žádný silniční ruch neruší. Auta a motorky mezi nimi kličkují. Místní jsou prý na tvrdohlavost polodivokých zvířat zvyklý a vozí sebou kusy starého chleba, aby živou překážku odlákali ze silnice. Dorazili jsme k samému konci Reginy a máme možnost najet na hlavní 193, nebo to otočit a celou nádhernou čtyřiaosmdesátku projet zpět. Není co řešit. Jedeme zpět. Takže opět ďábelskou Scala de la Regina, mlhou Col de Vergio. Rychlost přizpůsobujeme nejen stavu vozovky, ale i možnosti, že se kdykoliv některý z kamenů válejících se na krajnici může zvednou a zachrochtat. Občas se tak i stane. Stáváme se mazáky, kteří kolem prasat projíždí, aniž by zastavovali a infantilně k nim promlouvali. Celý průjezd čtyřiaosmdesátkou byl fantastický, vůbec mi nevadí, že jsme si ho dali dvakrát. Ono se také prý jedná o jednu z nejhezčích korsických silnic.  V Portu se zařazujeme do kolony aut a motorek. Skály Calanche jsou cudně ukryty za mlhou. Tedy kdo má tu smůlu, že tudy jede jen jednou a to třeba právě teď, tak nemůže pochopit nadšení z tohoto místa. A já si zase uvědomuji, jakou máme kliku, že tu nejsme v sezóně. Tuhle zácpu způsobil jeden autobus.  V Pianě natankujeme a mlhou pokračujeme dál až do sluncem zalitého Cargese. A vypadá to, že tu celý den ani jinak nebylo.    Parkujeme u Maine a měníme se z promočených zaprášených motorkářů v upravené turisty. Jdeme na kaštanové do bistra na růžku. Po chvíli vidím přijíždět fabii s českou značkou. Přijela Jana z Calcatogia a přivezla sebou ještě kamarádku Dášu a tři psy. Zkusím na ně češtinu. Jana s Dášou se chytají, ale psi ne, ti prý rozumí jen francouzsky. Tak nepokecám, no.  Dáváme si ještě jedno kaštanové, pak se rveme k Dáše do auta. Dá to dost fušku, zadní sedadlo sdílíme se třemi psy a starožitným stolečkem, který holky luply někde u popelnic. Prý se takhle vybavují a prý bych zírala, jakými krásnými kousky mají vybavené byty. Naštěstí jedeme jen kousek, do mariny. Holky čtou zkušeně vystavené  jídelní lístky a debatují s číšníky. U třetí hospody je rozhodnuto. Přichází majitel, říká že je rybář a vše má čerstvé. Dáša znaleckým okem kuchařky zhodnotí, že jídelní lístek vypadá lákavě a sedáme si tam, kde jsme seděli včera. Pepu prý vrozený instinkt zavedl do té správné hospody.  Potěšeně sleduji štěbetání holek s číšníkem, který tu byl už včera a který si co do sympaťáctví nezadá s majitelem. Dnešní večer bude zajímavý. Místní jsou očividně hodně komunikativní a my se konečně, díky holkám, leccos dozvíme.  Ptám se, co si mám dát echt místního. Prý kanára. Tak to fakt ne! Jím na cestách leccos, nevadí mi různí cvrčci, červi a tak, ale kanárka nedám. Holky se smějí. Prý jde o druh kachny, která je opravdu místní delikatesou. Dobrá, kachnu můžu. Pepa si dává krevety, Jana kanára a Dáša mořského pavouka. Dost složitě nám vysvětluje a předvádí o co jde. Nakonec jde o kraba a další výbuch smíchu. Ty dnešní večer provází v dostatečném množství. Kanárka je výborně vyvedená se sýrem a medem. Probíráme místní gastronomii a Dáša nám přikyvuje, že ano, že jsme tady nic špatného jíst snad ani nemohli, a že místní kuchyně je fakt zajímavá a výborná. A to se dá říct i o vínu. Tož ho tedy zkoušíme. Echt místní pití je ona myrtha, kterou mě učila vyslovovat holka z hospody na hlavní. Tak šup do ní. Kdo začal ty panáky točit děsivou rychlostí nevím, ale vím, že to není dobrý nápad. Anebo možná je. Číšník nás zásobuje a s údivem zjišťujeme, že dobrou polovinu vůbec nepíše. Prý ze sympatie. Pravda je, že si ani nepřipadám jako v hospodě. Z chování majitele a číšníka mám dojem domácké pohody. Holky nám vyprávějí o životě na ostrově. A jsou to dost fundované průvodkyně. Jana žije v Calcatogiu 5 let, Dáša v Bastii 13. Ani jedna neví, co s životem dál, do Čech se vrátit nechtějí a tenhle způsob života jim maximálně vyhovuje. Přiznávám si, že jim rozumím. Vynikající jídlo, pití, obsluha, pokec a velká kopice srandy. Skvělý večer. Končíme ho tak nějak na hraně, kdy si ho ještě budeme pamatovat. Jdeme spát hodně pozdě, ale to vůbec nevadí, zítra se za řidítka nechystáme. Dnes ujeto 210km   Pátek 11. 5. 2019 Vstávám v půl osmý a Pepa až v osm! On se tu snad ještě naučí spát. Rozdýcháváme zelenou, ano, i takové svinstvo jsme včera popíjeli, a po snídani neobouváme motoboty, ale tenisky. Procházka začíná na pláži, kterou jakýsi přítok, či snad odpad z města činí zajímavou a fotogenickou. Míříme k Janovské věži na Punta d´Omigna , jejíž silueta se tyčí na ostrohu. Zdá se na dosah. Prostě pohodová procházka. Procházíme vrátky v plotu s nějakým nápisem. Na zákaz to nevypadá. Doufáme. Stezka, vysekaná v macchii se povážlivě klikatí. Oni tu asi neumí udělat cestičku rovinou, jak jsou zblblí z těch silniček. Nic moc výhledy mi dovolují se soustředit na flóru. Všudypřítomná macchie tu vede. O co jde? O stálozelený hustý nepropustný keřovitý porost. Tedy propustný je, mačetou. A díky za ní, jinak bychom se tu neprocházeli. Macchie je pro korsičany významná. Jde totiž o jediný výraz z korsičtiny, který pronikl do světa. Složení a růst macchie se různí podle polohy, klimatu a nadmořské výšky. Ve vlhčím prostředí dosahují výšky až 4 m, ve vyšších oblastech, zejména na severních svazích, na skalnatém a kamenitém podkladě se daří přízemním a zakrslým tvarům. Jednou z nejvýraznějších bylin macchie je asfodel (liliovití) s hvězdicovitými bílými kvítky, se stonkem rozvětveným tak, že připomíná několikaramenný svícen. Staří Řekové věřili, že asfodel pokrýval hustě elysejská pole, místo odpočinku bohů a hrdinů a byl jejich potravou. Z jeho cibulky se dá vyrobit potravina podobná chlebu.  Mezi barevnými kvítky všeho smaragdově zazáří ještěrka. Je tu tak nádherně. Jen Pepa nějak hudruje. Je hic a je to daleko. Nemyslím, je fajn a pohodově se procházíme. Pravda je, že mě občas vyruší klesání a přepadne dojem, že se žádná věž nekoná, že se mi z pláže jen zdála. Pepa se nekochá, chvátá dopředu. Asi tuší u věže stín.  A pak to přijde. Vyloupne se pohled, že až zapomenu dýchat. Je tu. Věž je tu, okolo ní skalní útvary a krávy. Katalogový kýč hadr. Opožďuji se, nevím co dřív fotit. Tříštící se vlny o skály, krávy, věž, zelenost macchie, modrost moře a bělost skal? Vidím Pepu v dáli s někým horlivě vyprávět. Hm, ta francouzština mu jde. Přicházím blíž a starší pár mě vítá slovy dobrý den. Udivuje mě to. Zrovna včera jsem si říkala, že tu Češi vůbec nejsou. Ale jako už tolikrát se mi potvrdilo, že Čecha lze potkat na nejhůř přístupných a odlehlých místech. Češi si to svoje volno umí většinou užít.  Příjemní olomoučáci to tu znají a říkají, že ta naše procházka měla nějakých sedm kilometrů. Mně se zdálo, že ony zprvu odhadnuté tři to nebudou. Radí nám, že zpět máme jít víc vlevo. Prý se tam dočkáme skvělých výhledů. Půjdeme, ale zatím se trochu porozhlídneme okolo věže. Je jednou z asi padesáti dochovaných. Původně jich na Korsice vyrostlo v šestnáctém století podstatně víc a ještě ve století osmnáctém se na skalách tyčilo 150 janovských věží. Zanikají, jejich účel, dávat ohněm vědět o blížícím se nebezpečí, je zastaralý. Ale jejich krása je nadčasová. Z kýčovitého ostrohu odcházíme a asi stokrát se otočím a tím i přerazím o kameny na stezce. Klidně se přerazím po stojedné. Je to prostě úchvatné.  Doporučená cesta víc vlevo je onou známou cestou delší, za to horší cestou. Neustále se točí, klesá, stoupá. Trochu po ní klopýtáme přes kameny, ale setsakramentsky to za to stojí. Ta panorámata! Hodně unaveni, ale nadšeni…. tak dobře, nadšena jen já, Pepa pouze hodně unaven…. , sedáme na pláži na jídlo. A samozřejmě na kaštanovou Pietru. Dávám si luxusní salát se sýrem a rozpečenou bagetkou. Pepa, překvapivě, krevetky. Má dost. Krevetek i procházky, ze které se vyklubala docela túra. Jde si lehnout, ale já mám pocit, že si musím těch pár posledních hodin na voňavém ostrově pořádně užít. S úsměvem vzpomínám na můj první dojem z Cargese. Jak se mi tu nelíbilo. Proč? Je tu ráj na zemi. Courám mořem a koukám jak dlouhé vlny smývají mé stopy v písku a tvoří miliardy a miliardy bublinek, které okamžitě praskají. Je to celé o pomíjivosti. Courání a kochání mi trvá dvě hodiny.  Pak sedím v penzionu na terase a odpočívám u mapy a deníčku. Pepa po probuzení prohlásí, že se mu zastesklo po číšníkovi z mariny, a že si tam zajede na motorce. Nepřidávám se, jdu si pořádně procourat Cargese. Zaplatím trochu daně z turismu, nakoupím pohledy a dárky. Většina dárků je vyrobena z kaštanů. Co taky z Korsiky přivézt typičtějšího? Kaštanovou mouku nekupuji, ale paštiky, džemy, sušenky a likéry ano. Mrzí mě, že jsme neviděli právě teď rozkvetlé kaštanové sady. Ty jsou prý na východě, kde jinak nic moc ke koukání není, říkala Dáša.  Sedím na vyhlídce nad městem a nechávám na sebe působit právě prožité dny. Ač je tu krásně, tak vím, že jsme udělali jednu velikánskou chybu. Neměli jsme si zabukovat ubytování na jednom místě. Po loňské zkušenosti ze Sardinie jsem uvěřila, že bychom tu ubytování hledali těžko. Nevěřím tomu. I teď, v květnu, to tu docela žije, určitě bychom se na různých místech ostrova uchytili a nemuseli bychom se denně vracet na jedno místo. To nás hodně omezilo a viděli jsme tím podstatně míň, než jsme mohli. Nevadí, stejně to bylo pár krásných dní, ale proč vzpomínat, ještě jsme tu.  Sešli jsme se na hlavní a zašli se rozloučit s našimi holkami z hospůdky. Mladší holka mě přivítala slovy ,,červené víno“ se skvělou výslovností. Tleskám jí, talent na jazyky. Snažím se nezaostat a objednávám si tuňáka s grepy a rýží bez jídelního lístku. A přidávám vien rose. Tleská mi. Né že bych byla talent, prostě jsem se to našrotila 😀 . Padá na mne únava a dává se do mne zima. Což mě oboje přechází při západu slunce. Tak tohle je ono. Pro tohle divadlo jsem chtěla bivakovat na západní straně ostrova. Sluníčko se pomalu utápí, ozařuje svět do černooranžova a já konečně chápu, jak se ke své barvě dostaly skály Calanche. Obarvilo je kdysi dávno večerní oranžové moře. Dnes ujeto 0 km, ale zato jsme dost našlapali. Asi tak 20.   Sobota 12. 5.  2019 Vstávám v 5,45 a trochu se peru s vakem. Ráda bych do něj nacpala víc, než po cestě sem. Dárky od Jany a koupené zabírají víc místa, než dárky, které jsem vezla pro Janu z Čech.  V 6,45 opouštíme Cargese a jedeme proti nízkému sluníčku. Ajaccio projíždíme bez zácpy a zase najíždíme na fantastickou 194. Užíváme si jí podstatně víc, než před šesti dny. Jen přes Vizzavonu je odporná zima. Přesto tenhle výchozí bod k Anglickým vodopádům projíždím se slzou v oku. Jedno z míst, které jsme navštívit nestihli a vím, že mě to bude hodně dlouho mrzet.  Občas stavíme a užíváme výhledů, které byly po cestě sem zahaleny mraky. U Francardo se mi stáčí pohled na západ ke skalám Reginy. Vypadá to, že je dneska ďáblova soutěska zalita sluncem. O kousek dál láká k prohlídce vesnička Santo Pietro přilepená na stráň pod námi, ale mi se nedáme, pokocháme se svrchu ze silnice, vyfotím zajímavý kostelík a jedeme dál. Ani v Corte se moc nezdržíme, jen natankovat, vyfotit hrad z druhé strany a za řidítka. Ale za půl hodiny v Carriolu stavím a od motorky odcházím. Pepa na mne chvíli nevěřícně zírá, ale pak se přidává. Páni! Tak tady je ta pravá korsická kamenná vesnička s kostelíky, mlýnem, chlívy, a spoustou domů a domečků. Nádhera. Malá malinkatá kamenná nádhera. Výrobce sýrů Jean Claude Marchi si jen tak z plezíru postavil miniaturní domeček z oblázků, a že ho to začalo bavit, tak si miniaturami zaplnil celý prostor před svojí sýrárnou. Dnes je z jeho koníčku turistická atrakce, která zastaví pomalu každého, kdo si výtvoru ze silnice všimne. S úsměvem zase sedáme na motorky a po pár kilometrech opouštíme nádherně kroucenou hlavní silnici ostrova a najíždíme na děsivě nudnou a rovnou na sever. Skoro se divím, že motorka umí jet rovně. Ještěže z ní zase po asi deseti kilometrech u Ortale odbočujeme. Máme ještě čas na poslední korsickou zajímavost. A k té nás po čtrnácti kilometrech dovádí další uzounká, kroutivá, prostě echt korsická silnička. No už se mi po ní stýskalo. A snad i odpouštím těm autobusům, že tudy jezdí. Odpouštím, ale nechápu.    Stavíme u kostela Saint Michel de Murato. Když jsem si tenhle kostel v románském stylu z roku 1280  našla doma na netu, tak jsem nechápala, proč na jeho stavbu vozili kameny ze dvou různých míst. Z místa, kde se rodí kameny bílé a z druhého, kde se rodí černé. To jsem ještě Korsiku nechápala. Teď už vím, že mohl být klidně pětibarevný. Protože Korsika, to je prostě paleta barev. Při pohledu na románskou stavbu chválím černobílou variantu. I když mě trochu mate informace, že byl na stavbu použit šedobílý a zelený mramor. Zelený za těch víc jak sedm století zčernal. Kostel byl tehdy vystavěn na pustém návrší, na osamělém místě nad zvlněném údolí Nebbio. Návrší je stále pusté, Nebbio zvlněné a zelené, ale místo rozhodně není osamělé.  Valí se sem autobusy, ač nemají cestu zrovna pohodlnou. Turisti se nahrnou k průčelí se sochařskými chrliči, vyslechnou míry, data, pověsti, sednou do autobusu a nechají se popovézt k další atrakci. Aha, pověst! Na tu bych zapomněla. No nic moc. Prý jen že celá stavba trvala jen jednu noc. Proč? Co za tím bylo? Nevím a dodává to místu ještě větší zajímavost a prostor pro fantazii.   I my odjíždíme. Snažím se sjezd k hlavní co nejvíc prodloužit. Teď a tady se s Korsikou opravdu loučím. Mrzí mě, že tu nepotkávám žádná prasata a dokonce ani kozy.  Užívám pár posledních kroucených zatáček a nedá se nic dělat, najíždíme na hlavní k Bastii. Ještě stavíme ve Sparu na nákup piva a pár posledních dárků z kaštanů. Na hlavní mazácky používáme podjezdy a za chvíli nacházíme na první dobrou terminál. Stavíme ve frontě, ihned jsme zkontrolováni pohůnkem a mně dochází, že už se odtud nikam nedostanu, že si Bastii neprohlédnu a že už je to opravdu vše. Vzpomínám na okamžik, kdy se poprvé dotkla kola našich motorek korsického mokrého asfaltu. Na moje prvotní rozladění a mírné zklamání. Jak bych to teď ráda vrátila. Jak ráda bych si ten týden prožila znovu. Vedle nás parkují olomoučáči z Cargese, tak trochu pokecáme a už jen sledujeme, jak připlouvá a kotví veliký Moby Vincent. Pepa při nájezdu ještě vyrobí poslední veselou historku. Popadají mu z motorky letmo uchycené motohadry. Samozřejmě si toho nevšimnu, takže se trochu poztrácíme, ale nakonec se zase najdeme, motorky kurtujeme a jdeme na palubu.  Máme půl hodiny zpoždění a čas si přiťuknout poslední Pietrou. Po vyplutí si jde Pepa schrupnout a já sedím nahoře, konzumuji slunce, vzduch, sleduji miliardy bublinek rozplývajících se do nikam v modrobílé čáře za trajektem. A v dáli za ní zůstávají barevné oblázky, ošuntělé baráčky, rozklížené okenice, prasata a kozy na uzounkých kroucených silničkách, rozstřílené značky a všechna ta nádherná drsnost rozeklaných skal.  Trajekt MOBY je zaměřen na dětské pasažéry, tak se tu s námi plaví směr pevnina nepřeberné množství posedávajících, či stojících disney figurín. Víc než plastový kačer Donald nás zaujme bravurně zvládnutý skok kapitána z pilotního člunu na trajekt. Ke břehům Livorna dorážíme v 18,35 a k výjezdu se dostáváme až v 19,05. Prudký sjezd ze čtyř podlaží po vlhkém kovu mi nedělá nejlíp a docela si oddychnu, když kola mé CBF pevně stojí na italském asfaltu.  Šochtlička nás za pět minut bezchybně dovádí k hotelu. Sedíc na motorce, juknu do dveří na recepčního v teplákách a ukážu, že zajedeme do dvora pod stříšku. Jen líně kývne a zvedne palec. Skvělá domluva. Pán s tepláky proklatě nízko si od minulého setkání asi vlasy neumyl, ale  ubytoval nás během pár vteřin. Takže dobrý.  Jdeme na jídlo a já si dělám chuť na rybu. Tak jo, skvělá restaurace, krásně opečená ryba a paní, která, asi ve snaze mi pomoci, přede mnou rybu porcuje, stahuje z kůže, odkrajuje hlavu, ocas a ploutve. Smutně koukám na znásilněnou rybu. Hm, je dobrá, ale tak nějak neúplná. Pepa se mi směje a dává si úplné kalamáry. K obému popíjíme pivo z chmele. Dnes ujeto 223km a nějakých 85mil   Neděle 13. 5. 2018               Budík v 5,30, zapakovat a v 6,00 na snídani mezi ostatní pocestné. Kdosi se z ostrovů vrátil a kdosi, ti šťastnější, se chystají na trajekt. Snažím se jim nezávidět a vyrážíme proti nízkému sluníčku do chladného rána. A dál není co psát. Dnes musíme být doma, tak šup šup, nezastavujeme, nepřibrzďujeme, chvátáme. Takže dálnice, nuda nuda, šeď šeď. U Mondsee navrhuji pauzu, neb mám pocit, že čas máme víc než dobrý. Takže dáváme docela v klidu jídlo, ale pak zas fofr. Pepa by rád stihl otevíračku v haberské hospodě. Daří se, do Habří vjíždíme v 17,58. A to už je opravdu vše. Dnes ujeto 1016km   Celkem jsme ujeli 3364km z toho po ostrově 1269km. Počasí- ač jsem na něj průběžně hudrovala, tak bylo vlastně docela fajn a mlha s občasným deštěm dodala ostrovu na té správné drsnosti. Prostě skvělá jarní vyjížďka. Co si napříště představím, při vyslovení slova Korsika? Nedostala se mi pod kůži hned první den, jako Sardinie. Mohlo za to trochu šedivé počasí, okolo silnice podobný porost jako u nás, trocha rozmrzení z ubytování v Cargese. Cargese se postupně vylouplo jako ošklivé káčátko v úžasnou labuť. Díky šedi jsem postupně vnímala všechny ty rozvíjející se barvy Korsiky s obrovskou intenzitou. A občasná mlha a déšť jen umocnily drsnost nádherného ostrova. Korsika je změť různobarevných kopců a skal všech možných tvarů, vystupujících přímo z moře do závratných výšek. Korsika je ostrovem vůní z macchie a výborného jídla. Korsika je domovem pro vstřícné, příjemné a komunikativní lidi. Barevná Korsika je drsným, rozervaným, různorodým a přesto, či právě proto, nádherným místem pro květnové couraní na motorkách. Ráda bych se sem vrátila. Do toho vonícího, kvetoucího, živočišně drsného ráje.   ,,TAK DLOUHO SE MILOVALO MOŘE SE SLUNCEM, AŽ SE ZRODILA KORSIKA“ napsal Antoine de Saint Exupéry.  Skláním se před jeho výběrem slov.   Jó a asi po měsíci mi Patricie přivezla nádherný kus růžové vzpomínky na zátoku v Portu, díky 🙂 .   FOTO: https://barcafotky.rajce.idnes.cz/Korsika_kveten_2018