Sobota 1.8.2009

Naše děti z Lipové tráví pár dnů ve Zlenicích u Benešova. A to je coby od nás kamenem dohodil, dovede-li dohodit 150km. Čímž je dáno, kde budeme trávit tento víkend.
Pár jedincům se Zlenice zdají nepatřičně blízko, tak si trasu prodlužují o Sopotnici ( návštěva u Míši) a Lískovice ( návštěva u Horneťáka).
S Ficcusovými vyrážím v sobotu ve dvě z Šindláku. Pravda, i nám se zdá sobotní projížďka v délce 150ti km dost krátká. Trochu si tedy zajíždíme.
Ficcus nás vede mou oblíbenou trasou Týn, Milevsko, Sedlčany. Silnice je to skvělá, jen kdyby ……….., jen kdyby nebylo toho štěrku. Už od Habří mám nepříjemný pocit, že je naše česká zem napadena jakýmisi nepřáteli chtějícími nás zasypat štěrkem. A nejhorší na tom je, že se jim to daří.
Před Sedlčany si říkám, že by nebylo od věci natankovat. Ficcus zajíždí na parkoviště nějakého supermarketu. Nechápu. Že by chtěl do nádrže líti kofolu, či jiný sajrajt? Bez zastavení se otáčí, z parkoviště vyjíždí, aby zajel na Benzinu o pár metrů dál.
Při konzumaci nanuků nás oslovuje nějaký motoodborník na BMW S. Je děsně chytrý. Nad mou CBF si mírně odfrkne, že tyhle šestistovky jsou dost slabota, ale že v litru je to docela dobrá motorka.
Nad Ficcusovo kawou slintá, že tohle si vždycky přál a Ficcus vyrůstá ze svých 160ti cm na minimálně 190 cm.
Sedám na svoji docela dobrou motorku a následuji Ficcusovi po vedlejší silnici na Chotilsko a dále na Neveklov. A zase! To by bylo svezení, kdyby jednoho nebrzdil ten zatracený štěrk. Projíždíme Slapy, za Týncem si dáváme krásné zatáčky (no moc nedáváme. Štěrk!). Po dřevěném můstku přijíždíme do Zlenic. Na hodinkách je 16,57. V 17,°° máme sraz s ostatními na návsi. Ficcus se vytahuje, jak skvěle to načasoval. Hledáme náves, projíždíme dvě zlenické ulice, snažíme se opatrně projet kolem hotelu Hláska, aby nás děti neviděly. Ať se snažíme sebevíc, náves nenacházíme. Prostě tu není. Parkujeme u vody před hotelem Kormorán.
Nemají tu ani Coca Colu, ani Pepsi Colu, ani kofolu, dávám si půllitr sodovky. Při odchodu od pultu padám na třetím, vyvráceném schodu. Příšerně si narazím zadek a obsah půllitru si leju do obličeje ( jsem dost ráda, že neměli nic sladkého). Sotva se trochu zberchám a největší bolest rozchodím, nachází nás Martin s Denisou. Martin na mě chvíli nevěřícně zírá a pak prohlásí: ,,ty vole! Barča! No ty se mi zdáš!“ a pak se mi vrhne kolem krku. Postupně nás nachází pár ostatních dětí a někdo běží dát echo k vodě. Od vody se ozve jásot, který musí být slyšet až v Hrusicích.
Mezi tím přijíždějí ostatní. Siskini, Bullovci, Nika s Reném.
Hromadně obsypáni desítkami ručiček, rozesmátými úsměvy doprovázíme děti do hotelu. Tam jdou na večeři, ač vypadají, že by si večeři nechaly uniknout, jen aby byly s námi, a my se domlouváme s paní recepční, zda a kde si můžeme postavit stany.
Při stavění stanů žasnu. Čím větší a pohodlnější prostor, tím větší dohady, kde kdo bude spát. Hlavně nechce nikdo spát v blízkosti Bulla. Bullovo chrápání je pověstné. Ve chvíli, kdy se Bull dotčeně brání, zaniknou jeho slova v hluku jedoucího, houkajícího vlaku. Bullovo chrápání je zapomenuto. Vlak nepřechrápe! I přes jeho soutěživost.Tohle fakt nedá!
Bullová si z motokufru vypakovává fén, žehličku na vlasy, manikuru a různá udělátka, která ani neznám. Mírně se zastydím a zauvažuju, zda mám alespoň hřeben.
Večer s dětmi se odehrává ve znamení otázek:,, bude příští rok Habří?“ a odpovědí: ,,ne!“ a otázek :,,a proč ne, já chci“a odpovědí:,,nejde to“ a otázek:,, a proč ne?“ a odpovědí…..a otázek….
Živná půda pro váhání, zda bychom to přeci jen nezvládli, alespoň na týden. NE! Zakazuji si tyhle myšlenky a je mi tak nějak nedobře.
Následuje vzpomínání co, kdy, kde, jak, proč…….Pepa vzpomíná, kterak se zřítil z postele, kdosi připomíná věčné visení na lanech, Marika vzpomíná, jak se koupala při lovu klíče, někdo jiný připomíná jiné chvilky, všichni se předhánějí v chválení haberského tábora a zase jsem na měkko. Ještě že Bull rozdělává oheň a se svoji vrozenou soutěživostí se snaží překonat velikost ohně sousedícího. S Condoří pomocí vytvoří něco opravdu děsivého, kde mě opouštějí všechny myšlenky až na tu, kdo zaplatí ten shořelý hotel.
A je tu okamžik, kdy je nutno zahnat děti do pelechů. Pár velkých si dovolujeme vzít sebou do kiosku na Colu a probíráme naše dovolené. Při vyprávění našich zážitků se děti očividně baví a nikomu z nás se nechce jít spát.
Nedá se nic dělat, je po půlnoci, dost ráda přijímám pozvání na pohodlnou postel v prázdném pokoji. Můj naražený zadek moc děkuje.

Ujeto 177km převážně po štěrku.

[Not a valid template]

Neděle 2.8.2009

Ač říkám, že má nespavost je pouhá pomluva, lezu z postele v 6°°h. Dost za to může bolest na mé zadní části těla.
Nevadí, alespoň jsem v 8°°h umyta, napojena dostatečným množstvím kafe z automatu a na otázku zda se můžu připojit k buzení dostávám skvělou odpověď, že vychovatel přivítá, když to celé probudím já. A tak mezi ně vlítnu! No vlítnu, jen tak opatrně našlapuji, Lukáš, Jirka, Jaroušek už mi jdou naproti. Nedivím se. Většinu ostatních musím podrbat za uchem a probudit je. Někteří mě potěšili ranním přivítáním. Padla i slova:,, jsem v Habří? Ne? Tak to nevstávám!“
Snídani si užíváme s nimi a potěšili mě Michal s Davidem (ano, ti největší ,,sígři“ 🙂 ), když oba vystartovali podat Marečkovi jeho upadlý hrneček.
Po snídani a bodování vyrážíme na výlet. Zlenický hrad je na druhém břehu, je třeba zdolat řeku. Nadvelitel Siskin přivolal přívoz mávnutím ruky a chvástal se, jak to dobře zařídil. A pak začalo dohadování, kdo přebrodí a kdo se poveze. Zabodoval Papa Kiss vrhající se do vody jako první, čímž si zasloužil potlesk. Po nalodění jsem neuváženým výrokem, že tam budeme první, vybudila Bulla, doteď se opatrně osmělujícího k neuvěřitelným výkonům. Letěl řekou jako po závodní dráze. A BYL TAM PRVNÍ! No, možná dokonce obsadil prvních pět míst 🙂 .
Po cestě k hradu se děti ptaly, kdy začne pohádka a kde na ně bude čekat nějaká maska. Dost mě mrzelo, že jsme to podcenili a nic nepřipravili.
Na hradě Zlenice zvaném Hláska se snažím pohádkovou atmosféru zachránit sdělením, že právě tenhle hrad je oním známým hradem z obrázků pohádkového mistra Lady. No, že by to děti nějak zajímalo…… to tedy ne. Čekají nějakou akci a ta se nekoná. Nadvelitel Siskin a sporťák Bull se snaží domluvit s GéPéeSkou a moc jim to nejde. V mezičase se někdo snaží o zpívání BYL JEDEN ČÍŇÁNEK…, o různé hry z kterých nerozumím ničemu, a Fanda se mě ptá kolik mi je a do kolika let může být motorkář motorkářem. Mírně se orosím a Bullová zachraňuje situaci odpovědí, že prý do kolika se udrží na motorce. Doufám, že se ještě nějaký ten pátek udržím.
Procházka okolo Sázavy je docela fajn. S dětmi se bavíme o kdejaké blbosti a je dobře.
Po přelodění a přebrodění zpět nás na druhé straně čekají Richard, Kri-Kri a Kačenka.
Děti jdou na oběd do hotelu a my odjíždíme do civilizace. Tady v civilizaci je psáno, že terasa je bez obsluhy. Richard si to jde dovnitř vyřídit se slovy, že toho pingla přinese v zubech. Za padesát pět vteřin se vrací s jídelním lístkem, bločkem, propiskou a s hlubokým pinglovským úklonem. Musí se mu dát k dobru, že nic nezvoral, každý jsme dostali pití a jídlo dle přání a ještě nás pozval na kafe a zmrzlinové poháry.
Po obědě jsme děti trochu promáchali v Sázavě a ………a začaly se kupit mraky! Kruci! To je snad letošní prokletí! Jak vezmeme děti k vodě, tak se přižene bouřka! Tahle přišla fakt nevhod. Bylo děti třeba rychle převléknout a přepravit na hotel. To znamená, že jsme měli ukrutně málo času na loučení. UKRUTNĚ MÁLO!
Vyrážíme do bouřky. Déšť smývá nepříjemné myšlenky. Je třeba se zaměřit na zaštěrkovanou, mokrou silnici a to je dobře.
Promoklí, v Táboře na benzínce se loučíme s Bullovými a jedeme domů………a………pár posledních kiláků dávám trochu víc ve stupačkách, sezení bolí ……..a…………a jen že se těším na další DDL akci.

Ujeto 137km v lijáku.

[Not a valid template]

A to není vše, přátelé.
protože se děti zdržely ve Zlenicích ještě další týden, nedalo mi to a vyrazila jsem za nimi ještě příští sobotu 8.8. 09 .
Nebyla jsem zdaleka jediná, koho to napadlo. Sotva jsme se Seržou zaparkovali motorky u hotelu Kormorán, přicházely ze zhora děti a s nimi Bullovi, Maya, Kri-Kri. Bull se na mne zlobil, že teď vypadá jako prolhaný padouch, protože dětem tvrdil, že nepřijedu. Za nějaký čas se ukázal ještě Richard.
Teta Helena mě uvítala šeptem, nějak během těch pár dnů přišla o hlas. Zato děti mě uvítaly pěkně nahlas.
Opět jsme se nechali přelodit na druhou stranu, kde na nejen naše děti čekalo pár her připravených mladými pány z hradu zlenického.
Ve skupinách jsme přicházeli k soutěžím. Nás čarodějnic bylo jaksi pomálu. Dost dětí zrovna naši skupině chybělo, ale to nám nebránilo, abychom byli fakt dobří! V testu paměti zazářil Lukáš, při rybolovu Karel. Přesnou trefu při lovu kance prokázal Filípek. Natažená lana naše děti vysloveně nadchla, tohle se jim fakt líbí. Lanovou dráhu zdolaly všechny, jen Karel Pollák na několikrát. Soutěživost odkoukal od Bulla a chtěl být v cíli prvnější, než první. Tak to dal s rozběhem a……. no, a myslím, že ho to muselo bolet.
V roklince pod hradem nás přivítali rytíři, předvedli výzbroj, na Kri-Krině se jeden z nich docela vyřádil (ve vší slušnosti, ač možná nerad, ale byly tam děti). Proběhl boj se zavěšeným pytlem a lukostřelba.
Rytíři sehráli jakousi hru vázanou k zlenickému hradu a nakonec ještě pasovali děti na rytíře.
Dětem se odpoledne líbilo a tak nějak, při těch soutěžích, zapomněly zlobit. Nejukňouranější a nejzlobivější byl chlapeček Bull, lezl mi bez dovolení na motorku a fňukal: ,,tetó, dej mi klíčky“. Musela jsem poprosit Jarouška, aby toho ufňukánka chytil za ruku a dovedl do hotelu.
A tam se opět povídalo, s micro jsme se Seržou hráli nějakou podivnou hru v kreré vystupovaly opice, porodnice, patra a děsně z toho bolely ruce, obvzlášt, když jsem seděla vedle Jarouška.
A pak zase loučení a cesta domu. Jeli jsme už po tmě a nic zvláštního se během cesty nestalo. Jen Seržovi těsně před motorku vlítla liška……….., ale ona zrychlila, Serža zpomalil a tak je vše OK.
Doma jsme si i přes únavu sedli a povídali. O dětech, o děcáckém životě, o poděcáckém životě, o táboře, o různých konkrétních, dětských, životních příbězích a najednou jsme zjistili, že jsme prokecali tři hodiny.
A teď je to vše, přátelé tjádydádyjá

[Not a valid template]

Barča