Tak rok pryč a je to tu zas. Kam na dovolenou? Motorkáři z Habří si dali slovo u nás abychom se dohodli.
Celá domluva vypadala tak, že Siskin s Mufem hráli tenis, Pepa se šťoural v nějakém motoru, já a Siskinka jsme prohlížely mapy a dohadovaly se kam pojedeme až budeme mít víc času. Lenka se nás snažila ukočírovat a neustále nám připomínala, že musí Ficcusovi hlásit výsledek schůze. Honza připomínal, že musíme mít dostatek piva a já navrhovala denní losování terče šprýmů. Zatím jsem vždy terčem pro srandičky já a pomalu mě to přestává bavit. Zbývalo jen domluvit čas a místo. Začátek července je jistý, ale termín odjezdu nám narušují různé rodinné oslavy atd..A místo. Lenka navrhuje jih, vyřizuje nám Ficcusovo návrh- sever a my ostatní hlasujeme pro východ. A rozcházíme se se slovy: počkáme a uvidíme. Jen Lenka trochu hudruje, cože má doma vyřídit a jestli bychom nebyli schopní se domluvit alespoň na cílové zemi. Nebyli.
Následující dny lítají maily sem a tam a Siskini zjišťují tři dny před odjezdem, že ani na jedné motorce nemají technickou.Siskinka dokonce od března, ale očividně jí to celé jaro nevadilo a i bez té lesklé známky najezdila pěkných pár set kilometrů. Teď se bojí ujet kilometrů deset a tak jede na jejím GéeSíčšku Pepa. Má nějaké hloupé poznámky, že na koloběžce ještě nejel. Ficcusové se ještě na poslední chvíli pokouší nás přemluvit ke změně směru na jih. Neuspěli. Jedeme na východ! Nakonec se všichni scházíme v Šindlových Dvorech v neděli 2.7.2006
v 8.hodin.

Siskin na KAWASAKI TENGAI
Siskinka na SUZUKI GS 500
Ficcusovi ( Petr a Lenka) na KAWASAKI ZRX 1100
Pepa na YAMAHA FJR
Lucka na HONDA HORNET 900
Muf na HONDA PAN EUROPAN
Já na YAMAHA XJR
Honza v doprovodném vozidle VW CADDY

Ficcusové nakládají kila čokolády (Lenka je závislák) do auta a chystáme se ke společnému odjezdu. Lucka zjišťuje, že nemá benzín, Ficcus se k ní přidává a Siskinka konstatuje, že zapomněla kreditní kartu. Siskinka se vrací do Habří, Lucka s Ficcusama jedou tankovat a my ostatní vyrážíme ke Dvořišti. Tady se opět po delší pauze setkáváme, Ficcus trochu zabloudil a jel na Český Krumlov. Lucka se prý divila, ale jela spořádaně za ním. Dorazila i Siskinka s nadupanou kreditní kartou a Ficcusové vytahují svačinu a čokoládu. Muf už toho má dost a ujímá se velení. Konečně můžeme vyrazit.
Hranice ve Dvořišti přejíždíme bez zbytečných průtahů, na poznámky celníků o rodinném výletu jsme již zvyklí. Není divu, v pasech si vždy přečtou 5x jméno Čížek a 4x Puffer.
Ve Freistadtu nás Muf vede vlevo na krásnou silničku mezi zalesněnými kopci. Konečně přestávám myslet na to, co jsem neudělala, nezařídila, nezabalila a začínám si uvědomovat, že jsem na DOVOLENÉ.
Za Zwettlem stavíme u přehradní nádrže Stausse a pod dohledem hradu Ottenstein, založeného někdy v druhé polovině 12tého století, svačíme a chválíme Mufa za vybraný úsek. Honza mne potěšil a ostatní překvapil připraveným sáčkem se jmény účastníků zájezdu Budeme každý den losovat jednoho chudáka, ze kterého si máme dělat blázny. Doufám,že tam není 7x moje jméno, nedivila bych se. Není! Dnes je vylosován Muf.
Pokračujeme dál rovinou kolem těžebních věží směrem na Bratislavu. Před Bratislavou začíná pršet a vedení se ujímá Ficcus-mořský vlk. Má domluvenou schůzku se stejně postiženým kamarádem,stavícím si loď. Prý budeme zírat. Velkou loď! Zíráme. Při mé poznámce // taková kocábka// se na mne pán zaškaredí.
Pepa si loď neprohlíží a raději se pokouší domluvit s GPSkou. Domluva někde vázne a tak ji vypíná, aby nám do cesty nekecala. Neprší. Zamítáme z časových důvodů Ficcusovo návrh jet přes Babu a raději volíme trochu lepší cestu Senec, Sereď, Nitra, Levice. Pepa opět zapíná navigaci a po průjezdu Levicí nějakými enduro stezkami ji opět raději vypíná. Pokračujeme dál po nějaké silnici spíchnuté horkou jehlou. Lucka si stěžuje, že si připadá jak jojo a Siskince to prý připomíná jízdu na koni. Fňukny, ještě nevědí co nás čeká.
Déšť a prázdné nádrže nás zahání k benzínce. Chvilku čekáme, likvidujeme štrůdl, bereme si nepromoky a vyjíždíme do deště. Naštěstí jen krátkého.
Jsme v Bátovicích, hledáme kemp. Podle mapy by tu měl být. Je, ale vybydlený. Siskinka konstatuje, že tu je tráva vyšší než ona, což není tak moc divné, při její výšce. Zkoušíme se ubytovat v místní hospodě, ale i to se nám nedaří. Pokračujeme dál na Banskou Šťavnici a nacházíme kemp ‘‘Počúvadlianské jazero‘‘.
Parkujeme motorky na trávě a začíná pravidelné hledání kamínků na podložení stojánků. Jako vždy si vzpomenu, že mi doma v garáži leží moc pěkná podložka, no alespoň zůstane pořád pěkná, neošoupaná. Honzu bleskově napadne náhradní řešení, každému podá pivo. Honem ho do sebe kopneme a prázdné plechovky strčíme pod stojánky. Tím je zahájena každodenní tradice. V každém dalším kempu sedíme na motorkách a lemtáme pivo, vypadáme jak notorici, co už nemůžou bez piva vydržet ani okamžik.
Při stavění stanů Lucka zjišťuje nedostatky v přípravě, chybí ji jedna tyčka, což je docela problém. Nakonec nachází jakousi haluzku, staví stan a celou tu zříceninu nakonec připevňuje pavoukama na strom. My ostatní, na dovolenou řádně připravení to sledujeme a zapomínáme, že byl vylosován Muf.
A konečně na jídlo, už týden se těším na halušky. Jdeme kolem jezera ke krásné kolibě. Za oknem vidím hosty ládující se haluškami, sbíhají se mi sliny. Představu halušek mi ničí servírka. Říká, že za chvilku zavírají a že už nám jídlo nepřipraví. Je půl deváté a kromě nás devíti ji přešlapuje před vchodem ještě dvacet kolařů. Hm, nechápeme. Odcházíme ke kiosku v kampu. Tady je obsluha podobná, na pizzu čekáme dvě hodiny. Pepa z hladu ukořistí vypražený syr nějakému cyklistovi a ten chudák čeká další hodinu. Ani jednou jsme si neudělali srandu z Mufa a jdeme spát.
Dnes máme najeto 571km.

V pondělí 3.7. ráno
se seznamujeme s Pražákama na motorkách stanujícími vedle nás. Jeden z nich jezdil do Habří na tábor a zjišťují s Luckou, že mají společné známé. Svět je malý. Pakujeme, Lucka strká do auta haluzku a losujeme dnešního zoufalce. Je jím Pepa. To jsem fakt zvědavá.
V Banské Šťavnici se loučíme s Mufem, který se vrací domů pracovat. Prý už mu ta dovolená s námi stačí.
Jedeme směrem Zvolen, Detva, Hriňova a najíždíme na parádní 526tku. Silnička se skvělým povrchem, samá fajn zatáčka, prostě žůžo svezeníčko. Nahoru se za mě pověsil Ficcus a hnal mě před sebou. Dolů jsem mu to vrátila, to se mi jelo. Na Kokavě dáváme svačinku, Ficcusové čokoládu a chválíme si dovču. U Hnůšti uvažujeme, zda si to celé nesjedeme ještě jednou. Ne,jedeme dál, cesta na mapě slibuje, že si budeme takhle užívat ještě alespoň 15km.
Neužíváme. Zatáčky jsou, to ano, ale samá díra a štěrk. Znatelně zpomalíme a docela si oddychneme, když dojedeme dolů do Jelšavy. Ještě nám chybí Siskini a Honza. Po chvíli Honza přijíždí a říká, že máme jet zpět ,že to Siskinka položila. Víc neřekne a odjíždí. Nějaké hnusné zvíře mi zaryje drápy do žaludku a drží se tam, mrcha. Těch pár desítek metrů k bouračce bylo nekonečně dlouhých. Když vidím Siskinku stojící a mávající rukama, tak se konečně to zvíře odporoučí a zas můžu volně dýchat. Siskin s projíždějícím cyklistou už vylovili GéeSko z škarpy a tak tam teď obě smutně stály. Siskinka s naraženým bokem, odřenou rukou, s pochroumaným sebevědomým a Suzuki s promáčklou nádrží, bez zrcátka a se smutným výrazem ve tváři.
A takhle to celé viděla hlavní hrdinka dramatu:

,,tahle silnice se mi vůbec nelíbí. Spravovaná drobným štěrčíčkem, fakt děs.A tak jedu skoro krokem. Všichni mizí, za mnou jede Siskin na motorce a Honza v autě. Přijíždím k levotočivé zatáčce 180 a aby toho nebylo málo je z kopce a ještě přejíždím ze slunce do stínu. Proti mně vyráží auto, chci si přibrzdit. V zatáčce je souvislá vrstva štěrku. Dostávám smyk. Na krajnici leží asi metrová kláda. Padám a řidítka mi přimáčkly ruku k silnici, hlavou se přibližuji k asfaltu a brousím helmu. Motorka se otáčí do protisměru a přimačkává mi nohy pod zadní kolo. Tlačí mě do pangejtu kde jsou naházený klády. Během toho si pořád jak ve zpomaleným filmu říkám ještě je to dobrý, ještě je to dobrý. Vidím Siskina, jak zastavuje. Rychle se hrabu zpod motorky a říkám si je to dobrý. Zlomenýho asi nebude nic. Siskin ke mně běží a Honza jede pro ostatní.J edna kláda je zapasovaná mezi řidítka a nádrží. Siskin ji dostává ven. Kousek za námi stojí kluk s kolem. Pomáhá nám postavit motorku a říká, že v téhle zatáčce je furt něco. Přijíždí ostatní zjišťujeme škody a úrazy‘‘

Postávání v zatáčce není nejlepší nápad. Ještě sedím na motorce u krajnice, když sem dost rychle vjíždí dodávka a má veliký hoňky to ukočírovat. Docela jsem se bezmocí opotila.
Sjíždíme zpět do Jelšavy. Siskin jede opatrně na GéeSku a pak se s Pepou vrací pro Tengae. Rozbíjíme tábor na parkovišti a Siskin s Pepou shánějí servis. Sehnali místního motorkářského kutila, trochu mafiánsky vypadajícího mladíka s náušnicí v uchu a za volantem mercedesu. Siskin s ním a se spojkovou páčkou odjíždí.
Siskinka si chladí ruku a bok vychlazeným pivem a nám ostatním se pomalu vrací humor. Dnes si máme dělat psinu z Pepy, ale to teď nějak nejde a odnáší to samozřejmě Siskinka. Po půl hodině začínáme uvažovat, že nám Siskina unesli, ale to jeho drahou polovičku nějak nerozhodilo. Začínají se kolem nás stahovat trochu pochybné existence a tak Honza obchází okolo a dává na obdiv své velké, silné tělo. Po delší době přijíždí Siskin v onom mercedesu a odváží neznámo kam nemocnou motorku. Teď už to Siskinku začíná zajímat, vypadá to, že právě přišla o manžela i o motorku. Téměř po dvou hodinách, když začínáme spřádat katastrofické scénáře, se Siskin konečně vrací i s provizorně pojízdnou motorkou. Podivně vypadající mladík si za téměř tři hodiny vymýšlení a spravování nic nevzal se slovy, že si motorkáři mají pomáhat. Dáváme mu alespoň čapku Motorkářů z Habří a pár piv. Ficcus ještě vyspraví pomocí plechovky od piva a Lenčina kapesního zrcátka zrcátko na motorce a Siskinka si opět sedá za řidítka aby svoji nateklou ručkou dořídila do Košic a tam nechala u kamaráda v garáži GéeSko odpočívat.
My ostatní míříme dál na Zemplínskou Šíravu a hledáme hospodu s těmi HALUŠKAMI, už se na ně těším neskutečně dlouho! Konečně Ďurďošík, perfektní obsluha, jen těch halušek mají jen dvě poslední porce. No jedna je tedy MOJE!! Ostatní si dávají obr porce polívek a Pepa opět opraženy syr. Přijíždí Siskini na Tengai a okolo projíždí motopražáci. Pepa odchází na WC a vrací se s bručením, že tam nebyl toaleťák. Po chvíli z něj vydolujeme přiznání, že se tedy utřel kapesníkem. Látkovým. A hned ho nabízí k zapůjčení. Čuně! Všichni se smějeme,j en Siskinka se nějak nemůže dostat do normálu. Při odjezdu nám mává paní hospodská, nějak jsme na ni zapůsobili. Těsně před Šíravou mě Pepa cpe dopředu a že prej si mám vzpomenout, kde jsme tu před 5ti lety spali. Kupodivu jsem našla kamp napoprvé, ale málem jsem ho nepoznala. Před lety téměř vybydlený a pustý, teď žil až moc. Stánky, kravál, stánky, kravál. Lucka si hlavně přeje strom, kamp bez stromu nebere. Strom je, ubytujeme se. Není kde zaplatit, tak prý ráno.
Ficcusové odjíždějí Caddynou do Michalovců, ne pro čokoládu, ale pro doktora. Lence je nějak nedobře.
My ostatní se noříme mezi stánky. Kupuji Siskince plyšovou opici na krk pro zlepšení nálady a pak si jdeme pořídit opice neplyšové. Nějak se nám to nedaří. Kdeže jsou Siskinčiny vyhlášené výbuchy smíchu, při kterých praskají okna o pět kilometrů dále. Jdeme raději spát.
Ujeli jsme 346km.

Úterý 4.7.06
V očekávání kampů příštích dávám zavděk studenou sprchou bez dveří. Na snídani jdeme masňácky do bufíku a objednávám si cosi s divným názvem. Podle pingla to je nějaká sladká novinka a je to moc dobré. Byla to obyč vafle s hnusnou šlehačkou, nemám ráda šlehačku.
Vylosovaná je Siskinka, no to máme dneska snadný. Lenka dostala včera nějaké prášky a sedá si raději do auta, zlobí ji ledviny.
Hledáme někoho, kdo by od nás chtěl peníze, ale nikdo je nechce tak mizíme bez placení. Taky dobrý.
Za chvíli dojíždíme k ukrajinské hranici, tedy půl kilometru před ni. Tohle vypadá na dlouho. Přijíždí parta motorkářů z Krumlova, předjíždí kolonu a mizí za závorou. My chceme taky! Chlapi jdou dopředu na domluvu.
Přicházejí s úsměvem, můžeme dopředu i s Caddynou. Předjíždíme trpělivé Slováky a Ukrajince. Postupně napochodujeme k okénku s pasem, techničákem atd.. Honza na nás od okýnka volá zda vezeme nějaké víno. Odpovídáme, že ne, jen Siskinka se přiznala, že tam jednu flašku má. Radíme zatloukat, zatloukat, jedna láhev na devět motorkářů….?! Do našich dohadů zasahuje Honza, že prý se celník neptal na vínko, ale na VINko u Caddyny. Hledej Šmudlo. Hledal Honza, celník, Pepa, Šmudla…..a nenajít a nenajít. Už to vypadalo, že pomažeme šupem zpět. Nakonec se nad námi srdce celníkovo ustrnulo a poslal nás dál. Což znamenalo- další celník. Čísla rámů, vypisování vstupních lístků ( což někdo zvládl a někdo ne), zapisování SPZetek ,no uživí se tam lidí. A jsme na Ukrajině! Odháníme vexlbáby,f otíme sochu a jedeme dál. K první benzínce v Užgorodu. Kupujeme v podivném kursu Hřivny a plníme nádrže. To jsem tedy zvědavá, jak mi v téhle zemi nedojde benzín. Na mé naléhání se dává do Caddyny plný kanystr. Za dalších dvacet kilometrů míjíme 13 benzínek. Silnice je krásná, super asfalt, široká. Začíná se mi tu moc líbit. Přijíždíme do Mukačeva, parkujeme a odcházíme přes most do picérky. Jídelní lístek se nám moc líbí, zdoláváme azbuku a náramně mírné ceny. Vše by bylo OK,j en holky se zase blokují na záchodě. Už vloni Siskinka rozbila dveře na záchodě v Černé Hoře a teď se o to pokouší i Lenka a Lucka. Jsou zachráněny a Ficcus zjišťuje, že nechal klíčky na motorce. Někdo mu to věří, někdo ne.
Jde zpět k mašinám a my brouzdat do řeky a sbírat kameny na památku. Pepa nám to zakazuje, že prý nemáme povolení k vyvážení kamenolomu. Ficcus se vrací se zkroušeným pohledem a s pohádkou o ukradeném klíčku. Teď už mu nevěří nikdo. Couráme Mukačevem a za chvíli zas JEDEME DÁL.
Pár kiláků se držíme na oné bezva silnici, ale zanedlouho odbočujeme na Volovec a tím na silnici o třídu horší. Ještě pořád to jde. Několikrát přejíždíme řeku Latoricju. Kolem samý kopec, moc pěkné. Na silnice sem tam kráva, koza, domorodec, prostě romantíííka. Pomalu se zatahuje a připožďuje, hledáme spaní. Do cesty se nám staví obec Repinoje. Utíkáme před deštěm do místní hospůdky. Ještě nevíme, jaká tu teče z kohoutků voda a tak si dáváme čaj. Navazujeme družbu s místními a dostáváme tip na přespání na hřišti. Lucka se hroutí, na hřišti nerostou stromy, kam se pověsí?
Bereme s Lenkou PET lahve a prosíme o trochu vody na vaření. Hospodská nám s úsměvem nalévá vodu barvy moči a my ji s úsměvem venku vyléváme. Trochu se orosíme při představě, že jsme tu pili čaj. Přestává pršet, jdeme bivakovat.
Hřiště slouží taky jako pastvina. Chtěla bych je tu vidět hrát fotbal. Dá nám trochu zabrat najít místo bez kravských odpadů, ale nakonec stany stavíme a Lucka zavěšuje na stromě u kraje hřiště.
Místní rozhlas nejspíš vysílal zprávu o návštěvě divných lidí na divných strojích, za chvilku je tu přelidněno. Sledujeme všetečné dětské ručičky. Lucka domorodce uvádí v úžas vyndáváním čoček. Ozývají se mezinárodní výrazy: fůůůj, blééé. Máme pro děti připravené bonbony, ale dle rad zkušených cestovatelů jim je chceme předat až při odjezdu. Ony stejně chtějí něco jiného. Many, many, povídá jeden malý klučík a druhý stejně nevelký se přidává- pivo, pivo. Siskinka si hraje na drsoňku a posílá je spinkat slovy: padej smrade. Její Pidisiskini by nevěřili co se v jejich mamince skrývá.
Pán pasoucí na hřišti koně se rozpovídá, má v Praze syna a sám v Čechách nějaký čas pracoval. Dostal od nás pár piv a pokojně odešel. Lucce se Siskinkou to asi přišlo líto a tak šly lákat na párty ještě někoho. Přivlekli paní Máriu s domácím chlebem. Pokecali jsme o mizerné situaci Ukrajinců, dali Márie trochu popít a chystali se na kutě. Né tak Mária, chtěla ještě popít, popovídat a vzít flašku domu manželovi. To tak! Kentucky Jacka jsem bránila vlastním tělem. A tak odchází jen s naplněným kelímkem a s několika paštikami. Já se odebírám na místní toaletu do blízkého houští a slyším,j ak se ostatní smějí. Už i Siskinka se dostává do ráže, možná tu teď začnou Repinojští vyprávět pověst o hejkalovi. Přicházím akorát ve chvíli, kdy se vrací Mária, z očí ji lítají blesky a z úst jakýsi děsivý projev o tom, že nám pro blázny nebude, že vlastně vůbec nepije, že se ji nemáme smát. Snažím se uklidnit hrozící mezinárodní konflikt tím, že ji vysvětluji, že se všichni smějí mně, že to je normální, že jsou hrozní, že jsem tu za chudáka protože mám každý oko jiný, že to teda jsou kamarádi, co?! Čímž se mi samozřejmě opět všichni smějí, a to byla vylosovaná Siskinka. Oslové. Maria trochu uklidněná odchází a my lezeme do stanů, abychom téměř vůbec nespali a pořád poslouchali, kdy nás kdo přijde okrást, znásilnit, zabít
Ujeli jsme 214km..

Středa 5.7.06
Vstáváme neznásilněny, neokradeni a nevyspáni. Někdo si jde do umývárky vyčistit zuby, někdo na to nemá žaludek. No on ten potůček vypadá nevábně. O mytí si necháváme jen zdát. Pomalu, ale jistě zasmrádáme.
Rozloučit se s námi přichází jen klouček Manymany. Dostává bonbony a Siskin ho ještě povozí na Tengaii. Kluk bude mít o čem vyprávět.
Máme nerudovský problém, kam s odpadky? Pepa se vydává najít popelnici, ale něco takového je tu ještě nevynalezeno. Plnou igelitku si od něj bere nějaký pán a se slovy- žádný problém ji odhazuje za barákem do potoka.
Vylosována byla…..no to je fuk, opět to míří ke mně.
Siskin se ujímá velení a nerad vyslyší mé prosby o zastavení na první benzíně. Netuším, že to bude už za 3 km. Je k ní šotolinový příjezd a kluk- obsluha se nás ptá kolik litrů chceme natankovat a na naše krčení rameny, že to fakt nevíme, kolik se nám tam komu vejde, rozhazuje rukama a brumlá si cosi o nějakých individuích.
Nakonec čerpáme bez problému a JEDEME DÁL.
Jedeme přes Mešgorie k Siněvirskému národnímu parku. Silnička docela dobrá a příroda nááádherná. Moc se mi tu líbí. A nejsem sama. Asi se tu líbilo i Ivanu Olbrachtovi a tak tenhle zapomenutý kus země doporučil v roce 1938 Jaroslavu Foglarovi. Známý Jestřáb někde v těchto místech tenkrát opravdu tábořil se svými chlapci.
Stavíme na kopci s krásným výhledem a Siskin se zbavuje enduro absťáku. Lítá tu jak blázen a nehledí na místní flóru a faunu. Když se hošík vyblbne můžeme pokračovat. JEDEME DÁL. Jedu za Siskinama a zírám na Siskinku, kterak se na tandemu, vrtí,otáčí, zaklání, vyklání, stoupá do stupaček a fotí jak o život. Obdivuji Siskina, já bych ji brzo sundala. Teď chápu její taktiku. Mrskla GéeSem do škarpy schválně, aby si Ukrajinu užila jako baťůžek a nafotila bezva fotky. Podařilo se.
Při vjezdu do parku platíme 15 griveň a najíždíme na šotolinovou cestu. Postupně se zhoršuje a mě se tu přestává tak moc líbit. Parkujeme vedle budějickýho autobusu, platíme po jedné grivňi a vyrážíme pěšky k Siněvirskému jezeru. Celkem fajn procházka. Nahoře si Siskinka fotí Motorkáře z Habří u suvenýrského stánku a vycpaného medvěda. Nás prý fotit může zadara, ale medvěd je za 5 griveň, povídá mrzutě paní medvědová. Neplatíme a medvěd dostává za trest igelitovou tašku na hlavu. Asi paní medvědová nečekala, že nás tím krásně pobaví. Možná medvěd s igelitkou na hlavě pobavil i Siňu a Vira. Stojí tu, vyvedeni ze dřeva, a připomínají turistům vznik jezera.
Žili byli tu před mnoha a mnoha lety bohatí manželé, měli vše, co si mohli přát, dům, zlaťáky, jídla nadbytek, stáda dobytka a dokonce i něco navíc- krásnou dceru Siňu. A ta provedla to, co provádí krásné dcery od počátku světa a díky čemuž vznikla ta nejznámější světová díla. Prostě a jednoduše se blbě zamilovala. Do chudého a hodného hocha Vira. A pak už to šlo podle pradávného scénáře. Rodiče ji její lásku zakazovali, věznili ji doma, našli lepšího a hlavně bohatého ženicha. A když se jim nepodařilo nepohodlnou lásku ze Sinina srdce vymýtit, tak sáhli k radikálnímu řešení problému. Prostě Vira zabili. Fakt nevím jak, jestli jedem, dýkou, s pomocí nájemného vraha? A tu na tomto místě Siňa ulehla, počala plakati a plakala tak dlouho, dokud slzami nezalila celé údolí pod horou Ozirňou. A tak vzniklo jezero Siněvir!
Někdo tomu nevěří a myslí si, že tohle největší jezero na Podkarpatské Rusi ve výšce 989 m/n m. je ledovcové.
Jdeme zpět a opět nasedáme na motorky. Máme to jen kousek ke kolibě. A tady si pošmáknem. Výborný polívky, chleba, šašlik. Pepa hledá záchodky a paní ho odkazuje na divnou boudičku venku. Sledujeme jak do ní opatrně nakukuje, otřese se a odchází v dál. Postupně všichni navštívíme lesík.
JEDEME DÁL, směr Koločava. Ano KOLOČAVA. Tak tady se podle Ivana Olbrachta děly příběhy nevídané. Nebo vlastně vídané, zas ta láska. Dnes je tu Olbrachtovo museum, hroby Nikoly Šuhaje, Eržiky a u dřevěného kostela ze 17tého století dvou českých četníků Nikolou zabitých. A prý tu dosud žije paní Anna Štajerová, Nikolova dcera.
Cesta je prach a štěrk a udusaná hlííínaa a šedé čmouhy….prostě hnus.
Čím víc se blížíme k profláknuté Koločavě, tím se zhušťuje motoprovoz. Potkáváme staré známé motopražáky.
Koločavská hlavní třída je špinavá cesta sloužící výhradně kravám.
Před českou hospodou ,,Četnická stanice“ parkuje asi deset českých motorek. Myslela jsem si, že jedeme do země nepoznané a zatím to tu vypadá na český motosraz. Cestopisy v motočasopisech udělaly své.
Posloucháme neblahé zkušenosti okradených motorkářů. Někteří prý byli okradeni i při spaní v hospodě.
Usedáme k Van Berrockovi s Kačenkou. Říkáme jim, že jedeme od jezera a Berrock se na nás zlobí, že jsme bonzáci co prozrazujeme přítomnost vody, kterou on do teď Kačence úspěšně tajil. Zato nás straší cestou dál. Po odpovědi na otázku, na čemže my to vlastně jezdíme se dává do smíchu a prosí nás o chvilku času. Prý se vydá dopředu s foťákem a udělá fotky našich vozembouchů. Tvrdí, že je to pro těžký cesťáky neprůjezdný a já pomalu omdlévám, žádám výpravu o navrácení se zpět, sice cestou blbou, ale sjízdnou.
Kupodivu prohrávám, prý mám jet zpět sama, oni nejsou měkoty. Přiznávám, že jsem měkota a jedu s nimi dál.
Dalších pár desítek kilometrů znám pouze z vyprávění: Siskinka říká, že to tam bylo moc pěkné, klikatá ,,cesta“ kolem krásné řeky, romantické chaloupky, hluboké lesy. Prý paráda. Nevím, já si pamatuji jen : žádná cesta, kamení chvilku menší než pštrosí vejce, chvilku větší…Nějakým zázrakem dojíždíme beze ztrát do Itbiny, kde najíždíme na hlavní. Hurá! Před Chustem nás dojíždí Van Berrock a ptá se jak bylo. Já jediná přiznávám, že děsně, ostatní se to stydí přiznat, tak machrují, že prý dobrý.
A je čas hledat spaní. Přejíždíme za Chustem řeku Tisu a rozbíjíme tábor. Celodenní horko a propocení se cestou mě zahnalo do špinavé, bahnité řeky. Lucka se přidala a ostatním jsme pak lhaly, že to bylo super čistý a příjemný. Nebylo. Už zasmrádáme docela dost, jen komárům to nevadí, jsou šťastní, že jim dorazila večeře. Mají hody.
Chceme jít spát, nevyspáni ze včera a unaveni z dneška, ale trochu se bojíme. Dnes nedorazili poklidní vesničani, ale postupně se na nás jezdí dívat autaři. Nesnaží se spřátelit a zase odjíždějí. Raději rozhazujeme kolem tábora prázdné plechovky jako alarm. Ráno se tomu budeme smát, ale teď nám to přijde jako dobrý nápad. Jen Lucka zavěšená na stromě se směje hned.
Dnes jsme ujeli pouhých 144km,ale víc to tím kamením fakt nešlo.

Čtvrtek 6.7.06
Kromě nás tu spí ještě špinavé štěně se špatně useknutým ocáskem. Jinak nikdo jiný opět nepřišel. Krmíme sebe i štěně, jen Lenka nějak ztrácí její věčnou chuť k jídlu. Něco se děje, že by repinojský čaj začal působit? Pakujeme a k řece přijíždí náklaďák se třemi chlapíky. Dva berou do ruky lopaty a plní za chvilku celý náklaďák pískem. Zdá se to nemožné, ale je to fakt. Nikde žádná technika. Jsou to machři.
Ficcus se přiznal, že nakopl psa a vysloužil si tím od nás hluboké pohrdání.
Necháváme za sebou plačícího psa a odjíždíme. Po hlavní na Užgorod. Děkuji Bohu za asfalt. Místy je sice bez předchozího varování rozkopán ale nikdo z nás do žádné pasti na mamuta nespadl, tak je to dobré. Na dálnici se rychlý,l evý pruh mění beze značek v odbočovací do leva. Taky past.
Jezdí tu převážně žigulíci a náklaďáčky. Většinou jsou na plyn. Bomby vozí na střeše a do nádrže ho přivádí tenkou trubičkou vnějškem vozu. Nechtěla bych vidět zdejší bouračku.
Před Užgorodem mi pomalu dochází benzín. Já jsem jim to říkala! Stavíme a ke slovu přichází kanystr.
Vjezd do velkého města mě trošku překvapil, nějak jsem tu nečekala šotolinu a brod. Siskin a Pepa do vody vlítli jakoby nic. Vody měli nad stupačky, ale to jim nevadilo a mávali na nás, že máme jet taky. Do žádné díry pod vodou nevlítli. Myslím, že já bych tu kliku neměla. Zůstáváme s Luckou nerozhodně stát před brodem a Ficcus zkouší levý chodníček. Končil půlmetrovým schodem. Nezbylo, než vyzkoušet chodníček pravý. Projely jsme. Ficcuc složitým manévrováním vyprostil kawu a projel za námi.
Bez dalších příhod( opravované cesty pneumatikami už ani nekomentuji) vjíždíme do centra a parkujeme. Honza má slavnostní úsměv na tváři. Caddyna právě teď a tady završila 50000 ujetých kilometrů bez nehod. Vyslovujeme gratulaci a pochvalu před nastoupenou jednotkou, fotíme tachometr a jdeme to oslavit jídlem. Jen Lenka má trochu pobledlý obličej a postrádá pro ni tak typickou chuť k jídlu. Dohnala ji hnačka. Místo jídelního lístku ji zajímají toalety. Dáváme dohromady zbylé hřivny a objednáváme pizzy. Pročítáme s Luckou jídelák, na první straně ji překládám znaky azbuky a na druhé straně už čte sama. Prostě jazykový génius.
A teď nás čekají hranice. Stavíme se do fronty a spolučekající na nás nevěřícně hledí. Někteří nám vysvětlují, že tu motorky nikdy nečekají a že prý máme jet dopředu. Jedeme, ale Honza už je zablokován a s Caddynou nehne ani o kousek. My na motorkách se necháme odbavit a domlouváme s příjemným celníkem azyl na hranicích než dorazí Honza. Vypadá to, že za nějaký pěkný papírek by nám odbavil i auto, ale to je zablokováno, tak zůstáváme hrdi a nepodporujeme korupci. Škoda. Ještě, že není zima, no ostatní nadávají na vedro, ale to mně nevadí. Nemáme nic k pití. Jednu láhev vody nám věnuje projíždějící Angličan. Byly to hodně dlouhé tři hodiny, než se sem probojoval Honza. A teď nás čekají ještě Slováci. Po pátém kontrolním místě si mylně myslíme, že to máme za sebou a postupně odjíždíme. Málem to odnesl Ficcus, kterého zastavuje další hraniční trouba s namířenou pistolí. Pokorně se vracíme, omlouváme, ukláníme a konečně odjíždíme. Ještě 10km se rozhlížím po další kontrole. Celá tahle komedie nás stála něco přes čtyři hodiny. Lence je zle. A v kampu na Šíravě už na nás čeká Cccenda s Janičkou a Hornetem. Nějak mi začíná být těžko. Snad je to jen únava.
Konečně kamp, bazén, studená sprcha ,trošku načatý Cccenda a ještě nenačatá Janička. Lenka likviduje naše zásoby toaleťáku. Ficcus ji odváží někam pryč. Jedou hledat luxusnější ubytování. Naštěstí nám tu nějaký toaleťák nechali, bojím se, že ho budu potřebovat.
Lucka si nezavěšuje stan, že prý ji to nebaví, bude raději spát pod širákem. Jdeme na jídlo a já nemám chuť, to je divné a špatné. Příště si rozhodně čaj v Repinoji nedám. Jdu spát. Ostatní si prý ještě dělají blázny z Pepy, který nadává, že nám někdo ukradl sedačky. Ten někdo byl Siskin a schoval je do stanu.
Během noci jsem ráda, že Ficcus odvezl Lenku a toaleťák tu nechal.
Ujeli jsme 160km, no hodně jsme toho prostáli na hranicích.

Pátek 7.7.06
Vylosován byl Honza, ale to je jen formalita.
Chystáme se na výlet po okolí a ostatní mi radí, ať tu zůstanu. Asi nevypadám zrovna nejlíp, trochu se cítím tak jak vypadám.J anička mi vnucuje banán, to že je prý na hnačku lék. V kampu zůstává Cccenda, kterému stačí jedno pivo aby ho koplo zpět na večírek. Já nezůstávám, toho bohdá nebude, aby nějaký břichabol bránil Barče v cestování!
A tak bez Cccendovic a Ficcusovic vyrážíme. Jedu poslední, přede mnou Lucka. Ještě je na dohled Šírava, když na křižovatce, v nulové rychlosti velice elegantně pokládá Lucka Horneta. Honem ho zvedáme, nemá ani škrábaneček a frčíme dál, před námi si toho nikdo ani nevšiml, téměř jsme se nezdržely.
Přijíždíme k vesnici ,,Horňa“ u jejíž cedule se chceme vyfotit pro našeho stejnojmenného kamaráda. Siskinka připravuje stativ s foťákem doprostřed silnice a s ledovým výrazem hráče pokeru sleduje projíždějící auto.
Uviděl, nesrazil, fajn. JEDEME DÁL.
Noříme se do lesů Vihorlate a přijíždíme k jezeru Mořské oko ve výšce 619m/nm. Docela ráda se projdu. Není mi dobře, ale líp než v noci jo. Obcházíme jezero, ostatní si dávají klobásy. Fuj, nějak divně mi to smrdí, dávám si čaj, doufám, že není Repinojský.
Chceme se ještě podívat na dřevěné kostelíky v oblasti Poloniny. Siskin nás vede pěknou cestou, ze které u Ruské Volové najednou odbočuje na polňačku. No to snad ne, že by zase enduro. Cesta pomalu mizí a stává se lesním úvozem plným výmolů, kamenů, klacků a mě opět padá nálada pod bod mrazu. Úplně zapomínám na hnačku a je mi blivno i bez ní.
Po sto letech a tisíci kilometrech se konečně úvoz mění zpět v cestu a rozšiřuje se. Tak tentokrát nehudruju, prostě nemám slov. K návratu teď nabádají ostatní. Mě se zpátky nechce. To bude úvozem a ještě k tomu z kopce. Mně se tu líbí, nikam nejedu, chci tu v poklidu dožít. Přihrabává se za námi konečně i Honza.
Strašně rád vidí místo k otočení. Už si prý plánoval jak Caddynu někde v lese rozebere do šroubku a složí ji zpět do protisměru. Do téhle nálady přijíždí lesem Tatrovka a její posádka vypadá, jako když právě vidí mimozemšťany. Vůbec nechápou, kde se tu bereme, je to prý svážnice pro lesáky,r ozhodně ne nějaká cesta.
Siskin jim tvrdí, že na mapě tahle cesta je, oni se tomu jen smějí. Nějak mi to nedá a vyndávám mapu svoji.
Ano, je to tudy ke kostelíku Ulič jen 4km, ale cesta fakt žádná. Moje mapa tvrdí, že k němu musíme dojet oklikou asi 30tikilometrovou. Siskin rozhazuje rukama a mapou a stále opakuje-j á tu mám žlutou silnici. Siskinka se k němu přidává, že tam ta žlutá fakt je. Nevěřícně zírá do mé mapy, kde není cesta vůbec žádná, natož žlutá. Nakonec se domlouvají s lesákama, že oni na enduru to projedou dál, ale my na cesťákách točíme. Hm, tak teda dolu, no nevím. Pepovu radu, ať když tak zastavím, že to dolů nějak dopraví považuji za radu pěkně blbou. Jestli v tomhle terénu zastavím, tak jedině naležato. Siskinka na nás hledí soucitným pohledem a my tedy odjíždíme. Zlatý ukrajinský pštrosí vejce. Přemejšlím, proč že to vlastně jezdím na motorce, proč nemám nějaký bezpečný koníček, jako třeba horolezectví nebo skákání padákem. Tady někde se rodí moje rozhodnutí, že musím vyměnit buď kamarády nebo motorku. Uf, jsme dole a všichni v pořádku.
Raději jedu první, aby zas někoho nenapadla nějaká zkratka. Mířím po pěkný silničce na Sninu a najednou mi to celé dochází. Siskin měl strach, že si tuhle dovolenou už nezaendůrkuje a tak si žlutou pastelkou domaloval cestu. Víme to pro příště, před Siskinem schovávat mapy a nedávat mu do ruky pastelky. Kdo ví, kde je schopnej přimalovat dálnici.
Ve Stakčíně odbočuji doprava na Ulič a tím vjíždím na tu nejkrásnější silnici letošní dovolené. Široká. perfektní povrch, a krásný zatáčky. A ty panoráámata! Letíme nad vodní nádrží Starina. Ještě, že je na Slovensku málo motorkářů, jinak je to tu jak Liběchov-Dubá. Trošku beru za plyn a najednou nějak zase vím, proč motorkařím. Zapomínám se zlobit a když potkáváme Siskiny, tak jim celá nadšená říkám o co přišli. Nepřišli,pojedeme tudy zpátky.
Konečně tedy ke kostelíkům. V Topole nás pouští pán do té krásné dřevěné stavby z roku 1650 a ukazuje nám mimo jiné knížku z roku 1891. Jen tu nesmíme fotit. Děkujeme mu, dáváme nějakou almužnu. Vedle kostela zasvěceného Sv. Michalovi je na 240 hrobů vojáků z první světové války.
JEDEME DÁL . Do Ruského Potoka, tady jsou hned dva kostelíky vedle sebe. Jeden dřevěný z roku 1740 zasvěcený, jak jinak, Sv. Michalovi. Archanděl Sv. Michal je ochráncem duší zemřelých a snad proto mu jsou zasvěceny téměř všechny kostely v okolí. Druhý, podstatně mladší kostel je typicky ruský s velikánskou cibulí místo střechy.
Opět najíždíme na moji krásnou 558čku kolem nádrže Starina a stavíme ve Stakčíně natankovat a jíst. Dávám si raději jen nějakou polívku. Pořád nejsem OK a to vytřesení mi nepřidalo.
Večer je ještě daleko a počasí krásné, tak se vydáváme přes Humenné do Medzilaborců. Zase nás obklopují děti Manymany. Hlavně si nějak oblíbily Lucku. Fotíme Andyho a zapadajícím sluncem se kolem vodní nádrže Velká Domaša vracíme na Šíravu.
Ficcusovci a Cccendovci tu posedávají a neví o co přišli. Jen tu nenápaditě popíjet, cha. Jdeme popíjet s nimi.
Opět hledáme někoho, kdo by si od nás vzal peníze a opět je nikdo nechce, prý ráno.
Nějak pořád nemám tu správnou chuť a zase jdu spát. Odpadají i Ficcusovic, Cccendovic, Lucka a Siskin. Ta holota- Pepa, Honza a Siskinka nemají dost a chystají se tropit výtržnost. Podlézají plot k bazénu a dělají tam lachtany a jiné neplechy. Samozřejmě se tomu chlámou a Siskinky smích přehlušuje rachot od kolotočů a přivolává ochranu až z Michalovců. Konečně je vyhnali z bazénu a zahnali do stanů. Bude klid. Nebyl. V noci mnou Siskinka třese a budí mě otázkou, zda mám všechny věci. Šmátrám nohou ve spacáku a ujišťuji ji, že mám. No kdo by taky lezl zrovna mně do spacáku, že jo?! Tvrdí, že teď právě vyhnala zloděje. Jen si pomyslím, že to dneska fakt s tím pitím přehnali, otáčím se na bok a spím dál.
Ujeli jsme 341km.

[Not a valid template]

Sobota 8.7.06
Ráno padají otázky, cože se to tu včera dělo, co Siskinka blbla. No asi neblbla. Prý ji vzbudila ruka šmátralka, nešmátrala po ni (to by prý byla ticho), ale šmátrala po foťáku a peněžence. Což Siskinku rozlítilo a opět si zahrála na drsoňku. Zařvala prý na vetřelce- koukej mazat a on mazal. O pět metrů dál k Honzovo stanu. Tak na něj opět řve, ať švihá od toho stanu pryč. Škoda, že ho k Honzovi nehodila, Honza by si pohrál. Siskin to celé zaspal, asi se mu zdálo o krásných lesních úvozech. Zjišťujeme, že její obrana byla dostatečná, nikomu nic nechybí. Tvrdí to i Cccenda dokud se ho Janička nezeptá, proč vyndal z peněženky peníze. Ztvrdne mu úsměv na rtech a prohodí nějaké ošklivé slovo. Ještěže jim zloději nechali doklady a kartu. Takový štěstí neměli motorkáři parkující kousek od nás. Ty vybrali kompletně, peníze, doklady, mobily. Půjčujeme jim mobily své.
Do toho zmatku přijíždí Ficcusové z privátu a všichni se chystáme odjet. Rádi bychom zaplatili, není komu. Tak tohle nechápeme. No možná tu byl výběrčí v noci a my to nepochopili. Tak za nás za všechny zaplatil Cccenda.
Ještě vylosovat- dneska Lenka,no to by mi mohlo i projít.
Jedeme do Košic, kde se trhají Siskini jedoucí vyzvednout pošramocené GéeSko. Máme s nimi slovo u první benzínky za Košicemi směrem na Prešov. Těsně před Prešovem už Honza plaší, že to není možný, aby nebyla žádná benzínka takovou dobu ( je to možný! Znám to! Benzínek je všude málo a XJRa děsně žere. Mě něco vyprávějte o benzínkách!). Zastavujeme. Zůstávám sedět na motorce, protože nevidím důvod z ní slézt. Stejně tak Cccendovci. Lucka je jiného názoru a od svého Horneta odchází. Najednou vidím, jak se Hornet dává do pohybu, řvu na Lucku, ale ta si mě nevšímá. Než stihnu opustit svůj stroj, tak si Lucky Hornet lehá na Horneta Cccendovo a tím i na Janičky nohu. Řveme všichni tři, což konečně ostatní zaujalo. Zvedáme Lucky motorku, ale mezitím už toho má dost Janička a snaží se co nejrychleji dostat z místa činu pryč, čímž bere sebou Cccendu a ten pokládá motorku svojí. Hornení duovozembouch je na světě. Janička skáče po jedné noze a vydává podivné skřeky. Cccendu Janičky noha nezajímá, prohlíží si škrábanečky na motoru a je mrzut, či dokonce nasrán.
Ještě ho dovytáčí Ficcus s prastarým, ale funkčním fórem s vylitou vodou pod motorku a otázkou, cože mu to z toho teče. Srandiček už snad bylo dost, tak do toho Prešova,ne?! Siskini projevují inteligenci a nachází nás.
JEDEME DÁL v kompletní sestavě. Zastavujeme na povinnou fotku u Spišského Hradu a pokračujeme na Liptovský Mikuláš. Stavím vedle Siskinky na červenou a slyším, jak semafor chodcům říká, že mají zelenou. Upozorňuji ji na to a ona mi odpovídá- to je dobrý, to je pro hluchý. Smíchem málem padám z motorky.
Za L.Mikulášem vjíždíme do deště, raději to otáčíme a hledáme suché místo k poobědvání.
Během celé dovolené nám přichází od různých lidí esemesky, kdeže jsme a zda se nesejdem. Teď mi přišla taky jedna. Z neznámého čísla: Jedeme směr Žilina Martin. Dohadujeme se o jakého Martina by mohlo jít. Nikdo neví. Až po delší době mi dochází, že Martin nebude jméno, ale město. A tak po jídle jedeme směr Martin a čekáme na koho narazíme.
A ono na Mariana s Janou. Další Hornet do sbírky. Čert aby se jim v těch jménech vyznal. Říká si Mariano, jmenuje se Petr a podepisuje se Martin. A to mi ještě Cccenda odpoví na otázku proč je Čenda, když se jmenuje Petr odpoví, že je to jasný, prý po tátovi, ten byl taky Zbyněk. To je MATERIÁL!
Je čas hledat spaní, Jana říká, že ví o kampu u Rajeckých Teplic, ale že je to kamp skromný až nezařízený. Vyprávíme ji odkud přijíždíme. Lucka se ptá,z da jsou tam stromy. Jsou.J ana nás zavádí do kampu Slnečné Skály. SUPER. Prvně po týdnu teplá voda!
Už bylo načase, ten smrad táhnoucí se za námi začíná být viditelný.
Funguje tu i recepce, asi budeme muset tentokrát zaplatit. Recepční si nechá vyprávět co máme za sebou a diví se, proč Siskinka zlodějovi jednu neubalila, prý- taková vyšportovaná.
Lucka opět staví haluzkový stan a pavoukama zavěšuje na strom. Už nevím, kdo řekl: tři dva jedna start, vím jen že při slově start se stan opravdu vymrštil do větví tak jak jsme to čekali celý týden. Až na jednoho člena výpravy jsme se všichni mohli umlátit smíchy.
Jana nás varuje, že se tu nenajíme, tak vaříme instantní večeře a jdeme do kiosku na pivo. Mají tu nejen pivo, ale výběr z několika jídel. Už je mi dobře, jak ráda bych si dala halušky, kdybych nebyla napraná umělou bramborovou kaší.
Užíváme poslední večer dovolené. Popíjíme borovičku. Probíráme prožité. Nějak musím přiznat, že i přes off roadky to byla dovolená vydařená, Siskin dobrý nadvelitel a Siskinka navigátorka. Asi si kamarády nechám a vyměním motorku. I s těma srandičkama to šlo. Losování sice nemělo moc smyslu, ale nějak mi dali tentokrát pokoj. Pepa nás žene spát ráno se brzy stává, jedeme domů.
Ujeli jsme 378km

Neděle 9.7.06
Pepovi bouchly saze. Je to každý návrat domů stejné. Prostě rychle do Habří. Těžce nese naše pomalý pakování.
Vyjíždíme až kolem osmé,hrůza!
Rajec, Považská Bystrice, Čechy. Loučí se Mariano s Janou. Zpomalujeme, platí tu bodový systém. V Brně se loučíme s Cccendou a Janičkou. V Rosicích zajíždíme na benzínku a Siskinka v domnění, že už se nudíme pokládá motorku na zem. Těsně přede mnou. Pěkně jsem to zahamstla. Uf. Dobrý, nic se nestalo.
Píšeme zprávu Mufovi, zda nám nechce jet naproti a posíláme mu otázku, zda uhádne letošní vozembouchy. Odpovídá, že jede a na oplátku máme uhodnout my, co se přihodilo jemu.
Za Zastávkou vjíždíme do bouře. Kroupy, vichr, hrůza. Ostatní motorkáři i auta zastavují, my už jsme nějak otrlí, jedeme dál. Po projetí kalamity zastavujeme a při pohledu na Siskinky vyvalený bulvy se dávám do smíchu.
V Telči se setkáváme s Mufem na čtyrkolce. Uhádl vozembouchy a Siskinka s Luckou se durdí, jak je to možné. Jeho otázku jsme neuhodli. V Rakousku vyškarpil Pan Europana. To tedy byla vyškarpená dovolená.
Ale skvělá! Příště jedeme někam do divočiny, tady bylo prý hodně civilizace a dobrý cesty.
Ujeli jsme 430km

Celkem ujeto 2584km
Většinou slunečno, teplo, jen dva deštíky a jedna bouřka.
Hodně laciná dovolená. Spali jsme většinou zadara. Jen první a poslední noc se platilo. Na Ukrajině laciný jídlo a benzín vycházel na 17,-Kč

Tak tohle zapsala Barča

…………………………………………………………………………………………………………..

Ficcus to možná viděl trošku jinak…ještě máte chuť číst dál? ;o)

Slovensko & Zakarpatská Ukrajina 2006

Napřed to mělo být jen po Slovensku, ale Zakarpatská Ukrajina je hned za rohem, že? Tentokrát bylo vše naplánováno s dostatečným předstihem. Akorát to zas nevyšlo:-) S Lenkou jsme měli odjíždět už ve čtvrtek po práci do Bratislavy, kde jsme měli naplánovány 2 poznávací dny. A v neděli večer jsme měli ostatní potkat v Trenčíně. V úterý večer ještě na poslední chvíli jedu do Rakouska pro kufry Hepco & Becker, které pro nás v sobotu v lehkém alkoholovém opojení vydražil Muf na eBay. OK, kufry doma a sbaleny. Jenže ve středu večer začaly přívalové deště a odplavily naše plány do kanálu. Respektive se pod tíhou vody svalila část čerstvě vykopaného sklepa pod naší budoucí garáží. Takže jsem až do sobotního večera trávil čas v „díře“ s lopatou a hučícím čerpadlem. V neustálém dešti, tudíž v holinách zablácených až po koule, v nepromoku, … Ale sklep byl s vypětím všech sil stabilizován a v neděli ráno jsem stál urvanej společně s ostatními na startovní čáře.

2. 7., 8 hod. – Odjezd motorkářů z Habří opět ze Šindláku. Na startu stojí: Honza > Kawa Tengai, Hanka > GS 500, Pepa > FJR 1300, Barča > XJR 1200, Lucka > Hornet 900, Muf > ST 1300 a já s Lenkou > ZRX 1100. A v doprovodném voze VW Caddy se spokojeně usmívá natěšený Jenyk. Hanka se vrací do Habří pro zapomenutou bankovní kartu. Touto lehkou municí zahajuje letošní motodovču. Čekáme a mě to nevadí, protože konečně neprší:-) 8:45 faktický odjezd. Zajíždíme s Luckou natankovat do Livínovic. Ostatní jedou na Dolňák, kde je doženeme. Jedu první a v zamyšlení zapomínám za Kameňákem odbočit na Dolňák. Zkouším jet podle předpisů (nový silniční zákon platí už 2. den, že?). Nejde to. Aspoň v obcích se tedy budu snažit;-) V Dolním Dvořišti u Devila doháníme ostatní tankuvšivší a už jsme v Rakousku. Mám pečlivě napsaný itinerář v roadbooku. Tedy jen trasu ČB – Bratislava. Jako vždy na mě všichni serou a Muf nás vede rakouskejma kotárama k nějakýmu jezeru nad kterýmž se na ostrohu tyčí nechutně hezkej hrad (Stausee Ottenstein). Na nechutně hezkej vyhlídce prvně svačíme. Konečně mám nechutnej pocit, že začala dovolená. Siskin chce kousnou do Lenčiny bagetky. Se zlou se potázal. Prý by mu dala, ale jídlo rozhodně ne!!! Před odjezdem ještě Pepa mlaskavě brnká na Siskinovic ušiska pro štěstí. Nastartoval tím novou epochu pověrčivosti. Z Hollabrunnu jedeme konečně po mým. Jenže jsem během 30 km 2x špatně odbočil, takže stejně jedeme jinudy. Pepa s GPS a vypjatým hrudníkem se ujímá vedení. Za zmínku stojí hezké malé městečko Marchegg ve středověkém stylu.
Hups a jsme na Slovensku. Skrzevá Bratislavu je provedu zas já a překvapivě na poprvé nacházím místo setkání s Denisem. Denis je můj virtuální netový kamarád, který si zrovna staví plachetnici. Chci se na ní podívat, dokud je rozestavěná. Volám founem a za 5 min přijíždí Denisův hOpel. Popojíždíme kousek za tovární komín do Denisových stavebnin, kde v hale mezi paletama se stavebním materiálem je ONA. Typ Hartley 16 / trailer sailer. Jojo, už se na ní těším. Ostatní postávají venku a laborují s Pepovou GPS. Pepa v zoufalství odchází stranou. Po 1/2 hodině spěcháme dál. Skrz Bratislavu směrem na Senec.
O kus dál za slabého deště někteří u čerpačky tankují benzín, jiní kafe a svačinu. Na WC potkávám Mufa, kterému trvá přesně 104 sekundy než rozepne všecho so potřebuje k nepochcání se. Přijíždí Uwe, Jürgen a Adolf z Rakouska (2x GS1200, 1x TA650). Stojí kolem Siskinovic Tengaie. Siskin se k němu hrdě hlásí. Uwe říká, že úplně stejnýho viděl v podzemních archívech vídeňského technického muzea. Siskin se stahuje do ilegality. U kávovaru mám menší konflikt s Jürgenem. Naházel tam pár drobáků a dlouze se zamyslel. V tu chvíli jsem si za jeho peníz stiskem tlačítka objednal kapučíno. Kouká jak vydra. Něco říká v nějakej divnej hrdelní řeči. Dělám, že si ho na těch 10 cm ani nevšímám. Odcházím. Čumí. Vracím se a hážu do kafematu mé připravené drobáky. Konečně pochopil:-))) Ženský jdou do nepromoků, Jenyk v autě stahuje klima aby nenastydl. Po 5ti km přestává pršet. Jedeme za policejním BMW úplně předpisově. kolonu předjíždí místní tuzing Felicie. Až protijedoucí brzdí na krajnici. BMW přitápí pod kotlem a vidíme místní orgány v akci. Dobře to udělali:-)
V Levici mají dvě pobočky Allianz pojišťovny. Když jí míjíme potřetí, tak víme, že mimozemšťani poslali do Pepovic GPSky špatný souřadnice (to je Pepovo verze;-) Navíc malá offroad vložka. Dle mapy dorážíme do Bátovce. Vybydlený kemp u přehrady má trávu a keře posekané na hrubo. Ve výšce cirka metr až dva. A to nás sem poslali vtipní domorodci. Body pro ně. Ve vsi u „Corgoně“ čekáme na majitele. Posečená zahrada vedle hospody láká k postavení stanů. Přijíždí mladý pan „Corgoň“ v botách z krokodýlí kůže a s kýblem gelu na offině. Že prý nevaří a že jinde než v Bátovci to budeme mít určitě lepší. Jsou tu prý divní lidé. Všimli jsme si. Tak dál na Banskou Štiavnici. Parádní silnice klikatící se krajinou. V lese mokro a na výjezdech z polí koláče bláta. Ale stejně luxusní projížďka na závěr dne. Končíme v 1/2 osmé v kempu na „Počůvadlie“, kde už rozbalil tábor i český cyklozájezd. Stavíme stany. Lucka svůj věší pod strom pomocí našich náhradních gumycuků. Zapomněla tyčky. O prsa se tak posouvá před Hanku (zapomenutá karta, že?). V recepci pokecám s paní domácí a poloilegálně se hlásíme k pobytu a dostáváme slevu. Maj to tu nějak divně zařízený. Jdeme kolem jezera. Za ním je hezká Koliba Veronika. Prázdná. Za námi v závěsu jdou cyklisti. Koliba zavírá překvapivě už v 9 a ani nás cirka 20 příchozích na tom nic nezmění. To je svět. Vracíme se do kempu. Kiosek se zdál být dobrou volbou. Zdání klame. Na klobásu se čeká v průměru hodinu na picu tři hodiny (dojeli pro ní do města). Obsluha naprosto nemožná. Neustálé výmluvy >>> „Sorry, máme toho moc.“ Keci. Za hodinu vytočili jen 12 piv a 40 lidí. Muf kolabuje z hladu …
A přijíždějí další motozoufalci. Tma. Neví do čeho jdou. Přes hluk motorů je ani nemůžeme varovat. Když my odcházíme ke stanům, oni přicházejí ke kiosku. Že prý jdou na véču. No spíš na snídani, ale to oni nevědí:-) Bonusem jim budiž neuvěřitelně falešně tu spívající cyklisti. Vyklízíme bojiště.
Stany jsme si nevědomky postavily pod lampu. Pepa ji úspěšně jen s lehkým brněním rukou vypíná. Pan mistr od fochu totiž v Habří rozsvěcuje a zhasíná pouliční karbidky. Polkneme desinfekční slivovici a jdem spát.
Ujeto: 563 km.

3. 7. – Budíme se do hezkého dne. Konáme potřeby, snídáme, … Ti druzí motorkáří jsou z Prahé. Blbě koukaj. Jeden umí asi číst a přichází s dotazem, jestli tedy jako jsme fakt z Habří, když to máme na triku. A už se to mele. Pantem. On k nám totiž před lety jezdil na dětský tábor ČT jako pedofilní vedoucí. I Lucka si ho z dětských let pamatuje:-) A další pražák přichází. Jede na ZRX, tak máme další společné téma. A jedou taky do ukrajinské Koločavy. Tak nazdár, třeba se ještě potkáme. Jedeme dál na východ. U 1. benzínky se Muf trhá a přes rakouský Mariazell „spěchá“ domů za prací.
Dnes je vedoucí Hanka. Vede nás dle svého itineráře pořád na východ. Prvních 100 km jen takový nudný přesun. Pak ale začíná stoupání do kopců a s ním i zatáčky. Tak to je super silnice. Zatáčky se stejným neutahujícím se poloměrem a dobrým povrchem. Akorát v 1 z každých 20 zatáček je trochu štěrku. Pozor na to. Po 10 km Jízdy máme za sebou první kopec. Nejsem dalek tomu, projet si to ještě jednou. Ale dál. Dál je to mnohem horší. V 1 z 20 zatáček není štěrk. Pozor na to. Pepa s Luckou jedou dost na hraně. Ubírám. Vyškarpit se s Lenkou ve slovenských kotárech fakt netoužím. Jedu za Barčou. Honza s Hankou někde vzadu. Jenyk uzavírá jako sběrné vozidlo:-) Ani nevím jak jsem blízko pravdy:-( Barča jede hranu jen občas, my v závěsu. Barča nás pouští před sebe. Potvora. V závěsu se vždy jede líp, viď? Jednu zatáčku projíždím plochodrážním stylem. Přechod slunce/stín, levá z kopce do lesa, štěrk po celé šíři, na krajnici ležící poleno. Uff. I dál občas nechtěný driftík se staženou řití, ale máme to za sebou. Pod kopcem na nás čeká Pepa s Luckou. A přijíždí i Jenyk autem. Něco je špatně. Už víme. Hanka se někde vyškarpila. Honza je tam s ní. Otáčíme a spěcháme zpět. Nevíme jak je to vážné. Hanka i motorka stojí na krajnici oné „plochodrážní“ zatáčky. Tak to je ta dobrá zpráva. A ta špatná? Ta naštěstí není. Hance v protisměru jelo auto, motal se tam cyklista, navíc to poleno a štěrk. Stačilo se dotknot brzdy. Hanka má tedy jen naražený prsty, kyčlostehno a je jak vorvaná samyce se super jelitem na boku. Moto má kaput přední světlo, plexi, kryt budíků, zrcátko, spojkovou páčku vč. držáku, promáčklá nádrž a prasklý podsedlový plast. To vše o hromadu polen naházenou ve stoce. Trefa:-) Rejeme do Hanky a ona nemá jinou možnost než se pochlapit:-) a tím ustát situaci. Tímto prohlašuji letošní soutěž o nejhezčího vozemboucha za zahájenou:-))) Nad zatáčkou varovně stojí naše Caddyna s blinkry. I přes to do zatáčky vlítne CocaColácký náklaďák a s vytřeštěnýma očima se driftem prosmykne kolem nás. Je na čase vypadnout. Sjíždíme dolů do Jelšavy. Na plácku rozbíjíme nouzový tábor. Pepa s Honzou odcházejí hledat místního kováře. Všichni jsme už v kraťasech. Stahují se mračna. Aha, to jsou cikáni. Děti. Radši zamykáme kufry a zavíráme auto. Pro sichr. Tak ve vsi je prý jeden zloděj motorek, který by v garáži mohl mít náhradní spojkovou páčku i s držákem. Přijede se prý podívat. Přijíždí Méďou, bílá kšiltofka kšiltem vzad. Ty vogo, místní boss, či co? Honza odjíždí s ním v závěsu na polozdechlé Hančině GS 500. Vedle v krámku mají chlazený nealko Radegast. Hned je nám líp. Čekáme asi 2 hodiny a Honza se vrací s pojízdnou motorkou. Dlaha na držáku spojkové páčky vypadá fortelně. Bossík za opravu nic nechtěl, že prý si musí motorkáři pomáhat. Tak je mu aspoň vnuceno pár pív a kšiltofka Motorkářů z Habří do jeho sbírky. Marku Filický z Jelšavy, dík. Rozbité levé zrcátko jsem ještě vypodložil sešláplou pivní plechovkou a můžeme pokračovat.
Malinko měníme plán a pokračujeme na Košice, kde odstavíme Hanky moto v garáži u kamarádů. Dál se pak poveze s Honzou. Na kraji Košic se trháme. Honza s Hankou jedou hledat garage a my jedeme dál. Sm. Zemplínská Šírava. Sraz s H&H máme hned za Bratislavou někde u cesty v hospodě, kde vaří. Ďurďošík je to správné místo. Bistro přímo u hlavní silnice. Fazolová polívka maximální kvality i množství nám naznačuje, že s 2. chodem už budou mít naše podvyživené žaludky potíž. Na závěr dáváme kávičky atd. A kolem projíždí kdo? Pražácí z prvního slovenského kempu. Nezastavují. Mávají. Ahoj. A přijíždí i H&H, takže ještě hoďku posedíme. U Zemplínský Šíravy končíme v kempu vedle vesnice Kaluža. V recepci nikdo. Okolostojící říkají, že si nás prý najdou sami. Hmm, divnej šistém. Stavíme stany a nedaleko staví stan i jeden total ožratý pár. O zábavu postaráno. Ve sprchách teče jen studená voda a nejdou zavřít dveře. Vnější. Nechám to na ráno:-)
A Lenka má výčitky, že ještě nic neprovedla a tak si půjčujeme Caddynu a jedeme do Michalovců na pohotovost s Lenčiným zánětem ledvin. Záda jí bolí jak ďas. Na pohotovosti pohoda. Vyšetření, injekce, recept na antibiotika, … a jak prý to budeme platit. Koukám do letáku „naší“ pojišťovny a říkám, že tedy asi jako hotově. OK. Sestra hledá nějaké tiskopisy. Nenašla a tak to máme zadara:-) Ale léky si zaplatíme sami. Fakt. A zpět do kempu. Ostatní jsou někde v hospodě. My jdem rovnou spát …
Ujeto: 346 km.

4. 7. – Zase krásný ráno. Zase neteče teplá voda. Zase jsem srab a smrdím dál. Do večera to vydržím. Puffří snídají v kiosku nechutné bagety a vafle s kopcem šlehačky. Barča má na šlehačku alergii. Teče jí z nosu a pšíká. Pomalu balíme a já ještě zklouznu do Michalovců pro předepsaná antibiotika. Barče beru ještě ibuprofen mast (na šlehačkovou alergii?!). Jako inostránec platím plnou cenu léků. Odjíždíme. Za kemp nikdo nic nechtěl. Příjemný systém:-) Přes Vyšné Německé dojíždíme na slovensko-ukrajinskou hranici. Fronta 300 m. Za námi zastavují motorkáři z Č. Krumlova. Kolem prochází bažůžkáři z ČR. zkrátka plno čehůnů míří na Zakarpatskou Ukrajinu. Motorky můžou normálně všude jinde předjíždět. Tady mezi pašeráky benzínu a chlastu nevíme. Krumlováci zkoušejí. OK. Jenže my máme doprovodný safety car, který nechceme nechat vzadu. Domluva se slovenskou stranou je v pohodě. Předjíždíme i s autem. 1.SK check point = pas + techničák + kontrola čísla rámu + zápis do PC. U Caddyny nikdo neví, kde je VINko na kastli. To pod čelním sklem jim nestačí. Nakonec nás odmávnou. 2.SK check point = pas + techničák + zápis do PC. Následuje 1.UA check point. Každý dostane lístek se svou RZ/SPZ s tím, že to je pro „kolegu“ na next check point. 2.UA check point. Tady všichni vyplňujeme imigrační formuláře. Kdo jede sám na moto, tak je relativně v pohodě. Lenka se veze s Jenykem v autě. Maj špatně vyplněno! Znovu!!! H&H jedoucí na jedné moto taky! Znovu!!! Pepa, jako majitel 2/3 vozového parku naší výpravy běhá od okýnka k okýnku a vysvětluje a vysvětluje a … Jenyk má od Pepy plnou moc k užívání Caddyny. Notářem neověřenou. Étot problema. A kde má Caddyna to VINko? Mezi tím kolem chodí domorodci a na Jenyka zkouší >>> Rům? Rům? Celník > VÍNko? VÍNko? Jenyk > děte už do prdele! Nemám ani víno ani rum!!! Na 3.UA check point už jen po xté doklady a čísla rámů. Alkohol? Drogy? Zbraně? Pepa láká celníká ke svému topcase. Celník je šťoura. Pepa otevírá kufr a za chvilku hbitě odjíždí. Celníka nechává na zemi. V bezvědomí. Chudák, dejchli na něho z kufru Pepovo zapařený ponožky.
A jsme na Ukrajině. Měníme si money na jejich Grivny (Hřivny, voe:-) Ani radši nechci vědět o kolik mě ve směnárně odrbala:-( Hned v Užgorodu tankujeme do plných. Za poloviční peníz než u nás. A jedeme dál na Mukačevo. V mukačevském centru máme problém najít parking pro všechny pohromadě. Nakonec utěsňujeme slepou uličku vedle jedné restaurace. Ve které nevaří:-( Posílají nás přes řeku Latarica do restaurace Delfín. OK, v Delfínu maj všude reklamu na Staropramen. Ale točí nějaký jiný patok. Srážíme si stoly venku v party stanu. Oběd o několika chodech je o to lepší, že ho všem platí Barča. Až na Lucku nikomu azbuka nečiní problémy. Ty mladý holt nejsou na ty jazyky. Lenka jde omrknout WC. Při mrkání se zasekl zámek. Vysvobozuje ji až personál („Haló, pažálsta, tu óčeň plóchaja závora!!!“).
A do prdele. Na krku mám klíče od zámků. Ne tak od zapalování. Že by v něm zůstaly?! Sprintuju přes most. Zatímco ostatní jdou v klidu k vodě. Lenka trochu v neklidu. Uffffffff (cítíte tu úlevu?) Klíče v zámku podsedláku unikly pozornosti 100vek okolochodících. U vody pak ještě chvíli hraju hru „Jak rozebrat spínací skříňku a spojit dráty?“. Lenka to nějak špatně nese, tak si 2 dějství odpouštím.
Jdem si prohlídnout centrum. Takový jako obyč ukrajinský městečko s hezkým kostelem. Barča jako jediná nejde dovnitř. Bojí se zpovědi a pekla. Tak dál na Koločavu. Silnice v pohodě. Předpisy dodržujeme jen my. Začíná krápat a my stavíme v Repinnu. Krápaní zhoustlo a my sedíme v místní hospodě a čajujeme. Z místního pasáka koní jsme tu vypáčili typ na rovnou travnatou plochu vhodnou ke stanování. Odjíždíme rozbít tábor na místní fotbalové hřiště, které ovšem zároveň slouží jako pastvina. Potkáváme Jawajízdu 2006 – Ukrajina. Stavíme stany mezi kravinci (&koninci). A už je tu první delegace. Děcka. Děcka se množí asi dělením. Zkouší somrovat. Joj to je rukou. Volíme opatrnou taktiku. Dary až při odjezdu. Holt maj teď smolíka. Pod jejich bedlivým dohledem pijeme, vaříme, pijeme, jíme, pijeme, … Barča nakupuje z okolojedoucího Žigula rajčata. Přichází SMS od Sqwera. Jsou s Medvědem v Kyjevě. Jestli prej nepojedeme kolem. Nepojedeme.
A až za šera odchází Hanka s Luckou po anglicku konat potřebu. Děti si jich sice nevšimli, ale za to se vrací s domorodkyní (říkejme jí třeba Maria), která nás chce přivítat domácím chlebem. No kurňa, nejsme žádný dacani, ne? Tak ji pohostíme jak se patří. Takže Maria dostává paštiky a navrch panáka wizoura. Och, to jsme si zadělali na problém. Marii se zablesklo v očích. A že prý by ráda celou flašku. Prý pro starýho. Aby taky ochutnal:-) Po hodině smlouvání odcházý s paštikami a plastovým kalíškem plným whisky. Jak jsme rozjaření, tak se smějeme. Maria se uraženě vrací. Že prej na nás sere a nic od nás nechce. Barča se snaží zachránit situaci: „Maria, kamaradi smějů sa menjá. Že ja mám každé oko iný.“ Maria: „Ne ne ne, já mám obě oči stejný!“ Nasraně do sebe hodila wizoura a bez paštik odchází domů. Podívat se do zrcadla na svá kukadla.
Pozn.: Barča má opravdu koždý oko jiný. Jak říká kamarádka patoložka >>> Jako po mrtvici 🙂
V noci kolem čmuchá pes. A Lenka. Chce se jí čůrat a já musím s ní jako doprovod.
Ujeto: 214 km.

5.7. – Zas mám pochcaný přední kolo. Od psa? Na hřišti se pasou koně. Vopálený děcka nikde. Snídaně v klidu. Přichází si pasáček pro koně. Je to ten ze včerejší hospody. Pokonverzujeme a už víme, že jeho syn se přiženil do Jihlavy a on za ním jezdí a zná skoro celé Čechy. S pár pivy spokojeně odchází. Barča si čistí zuby u malého zurčícího potůčku. Do kterého tečou sračky z celé vesnice. Honza ještě povozí malého cikánka na Tengaji a po rozdání pár bonbónů odjíždíme směrem k Siněvirskomu ozeru. Cestou „odpočíváme“ na zaneřáděným odpočívadle. Ale výhledy jsou odtud luxusní. Honza si zkouší rozbít držku při výjezdech a sjezdech okolních kopečků. Je měkej. Ustál to.
Ozero je v chráněné krajinné oblasti. U závory platíme celkem 15 hřiven (5x moto, 1x auto, 8 ósob). Ještě kousek po rozbité silnici. 14 km po vymleté šotolině. Barča si to na XJR užívá. Neví, že bude hůř:-) Pod Ózerem nás nějací pohůnci chtějí zkásnout o pár hřiven za hlavu. Že nám zvednou závoru a můžeme na moto až nahoru k jezeru. Ukrajinská verze ochrany přírody. Kašlem na ně, chceme se projít. Parkujeme na parkovišti vedle „českého“ autobusu. A oni to krajané z ČB. Pohůnci od závory chodí mlsně kolem motorek a jestli by si prý mohli sjet. Nemohli. Jdem nahoru. Pohůnci nás u závory zkásli o hřivnu za hlavu:-) Dole koliba. Cesta nahoru kolem potůčku, kde lehce smýváme smrad. Nahoře rybník s plovoucími odpadky, stánek se suvenýry a 2 koliby ve výstavbě. Hmmm. Hanka si nás fotí u stánku. Bábuška startuje a chce 5 hřiven za vyfocení vedle stojícího vycpanýho medvěda. Posíláme jí do prdele. Hbitě natahuje igelitku na medvědovu hlavu. Né, my ho fakt nechceme fotit. Jdem dolů. Cestou zkoušíme označený pramen pitné vody (Lenka později dostala nikdy nekončící hnačku:-) Dole u závory nakoukneme do parádní koliby, kde voní jídlo. Bohužel pro ně, mají připraveny jen 4 porce šašliku. To je tak pro Jenyka. Popojíždíme jen tak na lehko (trička, kraťasy, sandály) k vedlejší kolibě. Na jídlo tam sice čekáme dlouho, ale je VÝBORNÝ. Hlavně polívka z bílých hřibů.
Ta cesta je tu fakt špatná. Honza na endůru si lebedí, Jenyk v Caddyně se natřásá a Lenčiny ledviny trpí se mnou na moto. Jedeme dál na Koločavu. A tam potkáváme koho? „Pražáky“ na odjezdu. Zase si jen máváme a nezastavujeme. Stavíme až na návsi, kde si letmo prohlídneme zaneřáděné okolí a dřevěný kostelík. Čekal jsem upravenou náves. Přeci jen je Koločava profláklá. Jediný upravený barák je Četnická hospoda, kde se potkávají všichni turisti. Je tu plno Čechů. Většina ze „včerejší“ Jawajízdy, která zde přespávala a jeden z nich byl dočista okraden. Stojíme ještě venku, když přijíždí GS 1150. A na něm Van Berrock s přítelkyní. Svět je malej. Akorát měl být někde u Mongolska. A zabloudil do Koločavy. Po společném čaji a probráním zážitků a budoucích cest nás ještě Berrock varuje před naší další trasou. Že prý tam před lety odnesla velká voda asfalt a on to tudy na svém GS jezdí ve stupačkách. Po vzkříšení Barči odjíždíme na onen offroad. Je to pohoda. Honza si to na Tengaji opět užívá a my ostatní na jedničku poskakujeme za ním. Aspoň, že veze Hanku a nedivočí. Ale nejsme srágory a do stupaček nejdeme:-)
Jedeme podél řeky a hledáme místo vhodné k přespání. Všechna jsou blízko u vesnic. Což nechceme. Potkáváme Jawajízdu. U města Chust stojíme na krajnici a dojíždí nás Berrock:-) Se zájmem se ptá, jak jsme si užili off road. Pepova odpověď: „V pohodě. Nebylo to tak hrozný“ ho nepotěšila a ve stupačkách odjíždí do dáli. A my končíme hned za Chustem. Přejedeme most přes řeku a na jejím břehu rozbijeme tábor. Sice na dohled z města, ale už se nám nechce hledat. Na břehu nejsme sami. Piknikující rodinky, rybáři, flákači, … A bagry, těžící říční písek. Kolem projíždí jeden Kamaz za Zilem. Super klidné místo. Snad nebudou makat i v noci. Jíme, pijeme. Někdo se i koupe v řece. I já. Voda je sice špinavá, ale pořád čistší než já:-)
Komáři útočí. Sakra, sakrááá. Dlouhé rukávy a nohavice nestačí. Dávám si na hlavu ručník, Honza motokuklu atp. To se nedá. Spěšně dopíjíme lahev Bourbonu a kryjeme se ve stanech. Pořád kolem jezdí auta. Osobní. Nasvítí si nás dálkovými a zas odjedou. Nic moc pocit. Jen co jsem usnul, tak se to stalo ………. Lenka mě budí, že někdo chodí mezi stany. Sakra, co teď? Kolik jich je? Chtěj jenom znásilnit holky nebo nám i vzít pivo?
ON se začíná prohrabovat našimi odpadky. Je to pes:-) Pak si lehá těsně k našemu stanu. Slyším blechy, jak kloužou po stanovém plátně. Dávám psovi herdu zevnitř stanu. Zakňučí a je pryč. Spím.
Ujeto: 143 km.

6.7. – Budíme se opět do krásného dne. A mezi stany spí noční psí vetřelec. Zablešený štěně se skoro useklým ocáskem. Takovej chcípáček. Rybáři najíždějí. Kamazy, Zily a bagr také. Lenka má rychlej průjem a žaludeční křeče. Že by zázračná voda z pramene u Siněvirského jezera?!:-) Po snídani chceme jet dál, jako vždy. Jenže ženský nějak nespěchají > kousek od nás 3 svalovci (svlečení do půli těla) hážou přes sajtnu Kamazu, vysokou cca 2 metry, písek. Ženskejm se tak nějak lesknou oči. Konečně maj naložíno a my můžeme jet. Pohodový přesun k Užhorodu. Na jeho kraji tankujeme všichni do plných. Celkem nám po natankování zbylo 110 hřiven. Oběd je tou správnou volbou. Vjíždíme do Užhorodu šíleně rozbitou cestou. Skrzevá podivnou čtvrť. Louže přes celou cestu. O délce až 20 metrů. Hloubka neznámá. Hanza na Tengaji a Pepa na FJR to dávají enduro stylem středem. My zkoušíme levý chodník. Který ale končí 1/2metrovým schodem. Náročná otočka a 2. pokus po pravém chodníku. Chodci uskakují a my vítězně vjíždíme do centra. Projíždíme zahuštěným centrem a parkujeme nedaleko hezký picošky. Lenka jde blejt. Jíst prý nebude. Aspoň zbyde víc hřiven pro nás ostatní:-) Samá dobrota. Jako dýžko při placení přihazuji všechny drobáky, co mi zbyly po kapsách. Barča, Lucka a z WC se vrátivší Lenka se na ně vrhají. Prý na památku. Dýžko v prdeli.
Popojíždíme ten malý kousek k hranicím. Na 1. pohled to nevypadá zle. Motorky můžou předjíždět. Jenyk s Caddynou a naloženou pobledlou Lenkou musejí čekat v koloně:-( Všechny motověci necháváme v autě a skrzevá několikastupňovou celní kontrolu pokračujeme v tom pekelným hicu jen v triku, kraťasech a sandálech:-) Na 1. UA check pointu dostáváme opět lístek s naší SPZ. Ve frontě za námi stojí Angličan z Brna. Krátký pokec a předjíždíme dál. Na 2. UA CP odevzdáváme lístek se SPZ a jsme propuštěni ke 3. UA CP. Jenyk zůstává s autem daleko vzadu. 3. UA CP kontroluje doklady a bere si, při vjezdu do UA vyplněné části imigračního dotazníku. 1. slovenská kontrola je taky OK. A navíc dostáváme svolení, že můžeme na doprovodné auto počkat v zastíněném prostoru mezi 1. a 2. SK CP. A čekáme dlouho. Hic je i ve stínu. Pítí máme v autě! Po 2 hodinách projíždí „Anglán“, který stál až za Jenykem!? No sakra, kde jsou? Voláme. Hmm, za ty 2 hodiny popojeli o 10 metrů. Úplatky hýbou světem (kolonou). Kdo zaplatí, jede. Jenže Caddyna je šprajclá hluboko mezi neplatiči, takže platit nemá smysl:-( My tak máme plno času na sledování korupce na SK-UA hranicích. Zejména podplacený pašung levného benzínu na Slovensko v zakázaných kanystrech by byl až srandovní. Kdyby to nebylo smutný. Anglán nám dává 2 půllitrovky vody. Thank you very much. Konečně je tu i naše auto. Lenka nadopovaná antibiotiky je z toho vedra hotová. Vedle stojí „ústecký“ auto s malým zvracejícím klukem. Úpal? Masakr. Balkán! Posouváme se na 2. SK CP. Kontrola dováženého tovaru. Naštěstí po nás nechtějí vyložení Caddyny. Uff. Kontrola dokladů. OK. Jenyk je všechny najednou bere, sedá do auta a odjíždí. My za ním. 3. SK CP jsme nějak nečekali a tudíž přehlídli:-) Stihli zastavit jen mě na konci našeho stáda:-)) Jenže doklady mám v autě:-))) Naštěstí si ostatní všimli a vracejí se pro mě. Bylo nám odpuštěno. Někteří se na zbývajících 30 km na Zemplínskou Šíravu i oblíkají do motohadrů. Na to fakt nemám sílu ani chuť. Na Šíravě už na nás čeká Cccenda s Janičkou. Jenyk s Caddynou mladě a nezkrotně vyoral předním spojlerem drn z mělké stočky. Jdu koupit pečivo a vody pro všechny. Lence piškoty. Za tu hodinu v kempu šla už 4x na WC. Po nákupu jedu hledat privát někde kolem. Jediný požadavek je jasný. WC blízko u postele:-) Hned naproti v Kaluže je i možnost výběru. Nevybírám. Beru 1. volný. Jedu do kempu pro Lenku. Zabalíme stan a nezbytné věci, najdeme ostatní v jedné z mnoha hospod a kiosků, dáme jim klíče od auta a jedem na privát. Starý pan domácí v roce 1951 sloužil v ČB na vojně:-) Lenka ihned obsadila WC. Ještě jsem chtěl zajít za ostatníma do kempu na jedno (dvě:-), ale jen jsem Lence dovařil čaj, tak jsem nějak usnul …
Ujeto: 168 km

7.7. – Budím se po 7é. Lenka sedí na WC. Posnídám a jdeme se projít do kempu. Už jsou pryč. Stojí tu jen jejich stany. A Cccendovic H6!? Á, už je vidíme. Sedí v kiosku. Cccenda už posnídal pár piv. Aha, tak proto nejeli s ostatními na výlet po okolí:-)
Na bráně nás pustili jen na „rozloučení“, ze kterého jsou během chvíle 3 piva a parádní koupel v bazénu. Lenka místo koupele a piv žužlá suchý rohlík ve stínu u kiosku:-) Radši už jdeme pryč. Kdybych si dal ještě 4. pivo, tak nejspíš zůstanu i na 5., 6., …
Na privátě něco skousneme a sladce usínáme. Příjemný chládek. Budíme se ve 2. Jedeme do Michalovců pro živočišný uhlí. Hic. Z parkoviště je to k lékárně 200 m. Pot v motohadrech. Fuj, rychle zpět do sprchy.
A po 5té jdeme opět do kempu za ostatními. Nikde nikdo. Opět jen Cccendovic opuštěná H6. Oni taky v čudu. Posedíme v kiosku. Projdeme se kempem. Kolem bazénu. Po břehu Šíravy. A našli jsme Cccendovic pokopulačně odpočívající ve stínu, nedaleko svého stanu. Lemtaje studené pivo a minerálku čekáme na zbytek výpravy. Přijíždějí až po 8é.
Z jejich vyprávění> Enduro vložka ke kostelíku. Údajně 4x horší, než ukrajinská. Lucka vozembouch v nulové rychlosti. Barča hnačku. Ke kostelíku stejně nedojeli. Ujeli hezkých 340 km. Bez nás:-(
Po pár dalších pívech odcházíme na privát. V kempu začíná divoký páteční večer v rytmu přeřvávajících se diskoték a podnapilých individuí. Bez nás:-)
Ujeto: 23 km.

8.7. – Máme budíka na 6:40, páč Pepa naplánoval odjezd z kempu na 7:45. A Pepa je dnes náčelník! Sprcha, snídaně, balení, loučení s panem domácím. V kempu jsme včas a hned jsme vtaženi do děje. Zloději v noci vybrali několik stanů. Cccendovic přišli o pár peněz. Když lezli zloději do stanu H&H, tak se Hanka vzbudila a výkřikem: „Cococo jééé, to mám přeci říkat já!?“ je vyplašila a zahnala. A oni, hajzli, jen drze popošli k Jenykovic stanu a opatrně, zoubek po zoubku ho začali rozepínat. Ale to už se Hanka vymotala ze spacáku a lezla ven ze stanu. A dalším výkřikem: „Tak to řekni! Tjádydádydá!!!!!!!!!“ Je zahnala ouplně.
A ráno přicházejí další čeští motorkáři, kteří měli větší smůlu. Škoda za cca 10000,- Kaček. To nasere. Zavolali si od nás akorát na blokaci bankovních katret, telefonů atd. Lenka s Barčou zkontrolovaly zásoby toaletního papíru a jedeme dál.
Nějak jsem si nepsal poznámky, takže ani nevím kudy. No kudy! Pod Tatrama na západ:-) Někde stavíme kvůlivá neorientaci. Lucčin H9 nenápadně ukročil z bočního stojanu a svalil zrovna vedle zastavujícího Cccendu s Janičkou na tandemu:-) Škody? Až na naraženou Janinu haxnu, naštěstí nic. Nenápadně liju z PETky trochu vody pod Cccendovic chladič. Ty wole Čendo, asi to odnesl chladič. Čenda je bledý. Čenda se mnou nemluví, protože jsem prý blbý!!! Slejvák a my složitě hledáme azyl. Vracíme se do nějakého městečka, kde se „ubytováváme“ na kryté zahrádce místní picošky. Paráda. Převlíkáme se do suchého a jako skoro normální hosté si dáváme do nosu. Akorát dalších 5 stolů kolem nás je pokryto sušícími se svršky, spodky, … Servírku jsme našimi požadavky trochu vyvedli z rovnováhy;-)
Po velmi příjemných 3 hodinách jedeme dál. Neprší. To už je s námi navíc i Mariano s Janou na H9. Jeli náhodou kolem a po tlf. domluvě se někde na čerpáčce připojili. Končíme u Rájeckých Teplic v kempu Zlaté skály. Nic se tu za těch pár let, co jsme tu nebyli, nezmněnilo:-) Skromný hezký členitý kemp. O kus dál stanuje několik starých holanďanů/ek. Jsou tu na starých BMW a Moto Guzzi se sajdou. Staří MOTORKÁŘI. Poslední večer naší letošní motodovči:-( Trávíme ho romanticky. V kiosku:-) Lence je konečně trochu líp! Ve sprchách někomu teče teplá voda a někomu ne. Záhada.
Ujeto: 377 km.

9.7. – A jedem domu. Překulíme se přes hranice, u Brna se loučíme s Marianem, Janou, Cccendou a Janou. Pa. A my spěcháme směrem na Budějce. Pepa zrychluje. Jako vždy:-) Někde cestou stavíme v motorestu na oběd. Krápe. A jsme doma. Tak zas za rok. Že by konečně klaplo to Rumunsko?:-)
Ujeto: 423 km.

Souhrn >>>
Celkem ujeto 2253 km; průměrná spotřeba Káwy ZRX 1100 při turistické jízdě (převážně ve dvou) je krásných 5,04 l / 100 km (nevěřícně jsem přepočítal 3x); Jenyk, jako řidič safety car, je už právoplatným členem haberských „motorkářů“; každoranní losování z kohože si budeme dělat prťku je spravedlivé; stejně jsme se KAŽDÝ den nejvíc trefovali do Barči (jako vždy:-); až na pár vozembouchů se za dobu mé služby nic zvláštního nepřihodilo; zkrátka fajn dovča, ze které budem zas rok „žít“; HOWGH!!!

zapsal ficcus