Jen co  si moje Stará vrána načechrala pár rozdrbaných peříček z cesty na sever s Hujerovic a Cherubínkem, tak zas pakuji bagáž sotva vypakovanou a těším se na další cestu. Pro změnu zas na sever Čech. Pro změnu zas s Hujerovými, tedy s Čížky. Přece jen jedna změna- podstatně nižší věkový průměr zúčastněných. Né že by Koloušci byli starci, ale pidisiskini jsou přeci jen a nějaký ten čtvrtek mladší.   Odjezd je naplánován na NEDĚLI 21. 7. 2019   ve 13,00. V deset se žene liják a chytré přístroje varují, že v jednu bude bezpečnější nechat motorky v garážích a hlavy pod dekami. Svoláváme rychlou poradu a u Birellu se dohadujeme, zda vyrazíme podle počasí později, či vyměníme Birell za pivo a nikam nepojedeme. Tak takhle ne! Tahle varianta se mi nelíbí. Prostě jedeme a uvidíme. Ještě nás Honza ujistí, že tuhle dovolenou bude za zodpovědného motorkáře, neb půjde začínajícímu Kubovi příkladem.  Takže si na cestu bere motokalhoty. ,,A protože musí někdo dělat toho rebela, který ukazuje: Tak takhle né, Kubo- jedu v riflích“ hlásí natěšeně Pepa. Hanka nám už pár dní oznamuje, že tohle je Kubovo motodovolenková premiéra a že mu věk a kubatura stroje nedovolí nějak letět, takže piánko, jo?! Jasně. Ve 13,24 neprší a Honza hlásí 34 minut do odjezdu. To prý taky pršet nebude. Technické vymoženosti prostě jen vyvolaly paniku a ukrátily nám dovču skoro o hodinu. Z Habří svižně vyrážíme za Kubou. Cože? Nemá jet piánko? Zatím to vypadá na presto. V Jindřichově Hradci se zdravíme na benzínce s Jardou Hanzalem, který s námi prý vůbec nechce jet dál, říká se zamženým pohledem a vrací se do Budějic. Pepa se trochu trefuje do Kuby, hlásá cosi o motorce a sekačkách, ale Kuba mu to vrací smečí, něco o popelnici. Kuba bude pro Pepu tvrdý oříšek. Pepa se na slovní souboje očividně těší. Svět je čerstvě umytej, na nebi se líně povaluje pár bílých mráčků, z lesů dýchá letní vůně a silnice na Kunžak nemá chybu. Svět nemá chybu. Dovolenááá. Za Strmilovem odbočujeme na Zahrádky (134) a pak zapomenutými uzoučkými silničkami přes Batelov do Třeště. Tady parkujeme u muzea Tesly. Né Nikoly Tesly, jak jsem si myslela, ale podniku Tesla. Sympaťák pan Jiří Šťastný, zástupce zdejšího Historického klubu československého, který je majitelem zdejší expozice, nás uvádí do obrazu. Člověk měl od nepaměti potřebu se domlouvat na dálku. A v době, kdy už nestačili kouřové signály, poštovní holubi a poslové na koních, se chytré mozky snažily přijít kudy na to. Přišly na to. A díky chytrým nadšencům vzniklo cosi jako radiotechnika. A my teď tady uvidíme historické přístroje radiotechniky zaměřené na podnik Tesla. Expozice těžké radiotechniky zahrnuje techniku, kterou lidé většinou příliš neznají a ani neměli možnost si jí běžně v provozu prohlédnout. Máme zde především vysílací techniku, tedy vysílače a to nejenom rozhlasové ale i speciální, které vysílaly časové značky, telegramy či telegrafy a depeše určené pro ambasády v zahraničí. Vysílače máme velké stacionární od výkonu desítek kilowat, ale i malé „mobilní“ stroje s výkonem desítek či stovek watů určené pro provoz v radiovozech ale i na lodích a parnících československé lodní flotily.  Asi mě to nebude bavit. Zato Honza je ve svém živlu. U telefonní stanice č.51 zvané Pepina (píšu to dobře, Siskine?) se přímo rozněžnil a při zacvrlikání krokových voličů zastřihal blahem ušima a zavrtěl ocáskem. Má za sebou vrchol dovolené, může jet domů. S průvodcem se shodli, že prohýřili mládí na stejné škole v Kutné Hoře, jen se o pár let minuli. I ostatní si prohlídku užívají, Pepa si sedá na zpravodajskou židli a zjišťuje, že se minul povoláním. I Hance by se ve vysílání líbilo, jen by se nesměla chechtat u zpráv z válek, moru, tragického sucha, no prostě hromadných neštěstí. Takže ta to nedá, ale na obrazovce jí to sluší, to tedy jó. Protože rozhlasové či televizní vysílání musí také někde vznikat, máme zde pro návštěvníky připraveny i ukázky režijních pracovišť Československého rozhlasu a v neposlední řadě také kontrolní a odbavovací pracoviště televizního vysílání Československé televize, které můžeme předvést i v provozu. Součástí expozice je také ústředna pro místní rozhlas se zesilovací stanicí, která zastupuje další druh vyslání, a to vysílání prostřednictvím kabelů. Expozici pak doplňují měřicí přístroje a přípravky potřebné pro nastavování a údržbu vysílačů, napájecí transformátory a ukázky dalších VF zařízení. A mne to tu začíná  bavit. A co teprve mezi starými rádii, televizemi, telefony v prvním patře. To je paráda. My staříci vzpomínáme, co jsme doma měli a ke staříkům můžu v tomhle případě směle počítat i Hanku s Honzou. A dokonce i kluci si našli pár kousků ke vzpomínání. Nejvíc nás asi zaujala mechanická televize z roku 1929, ale tu si nepamatuje nikdo z nás. NE! Honzo! Ani já NE! Jirku musíme skoro odtáhnout, neb má potřebu se podívat do útrob důmyslného přístroje. Děkujeme Jiřímu Šťastnému za skvělou prohlídku a vycházíme z bývalé sýpky u nádraží pod mraky k motorkám. Kuba si mě plete s Pepou a má nějaké divné poznámky o mé bezvadné Staré vráně. ,,Huš hýsku!“ Takhle ho během následujících dní budu muset setřít ještě hodněkrát. Né, že by si z toho něco dělal. Při pohledu na rychle blížící se mraky říká: ,,máma nemá deku.“ ??? Co tím chtěl synátor říci, ptáme se s Pepou. Aha, tak Hanka se prý bouřky bojí a doma se vždycky před blesky a hromy zavrtává pod deku. Tak tady se může tak akorát zavrtat pod sedačku svojí Suzuki. To nečiní, ale při nasedání se potichu ptá: ,,myslíte, že je to taky bezpečný jako v autě?“ Nemyslíme, vyrážíme do bouřky přes Stonařov (402) a Okříšky (405). Kubovi to jede na mokru ještě svižněji. Vždyť už byl svět umytej, proč ho myjou znovu, a ještě takhle důkladně? Mokneme až do kempu na kraji Třebíče, kde pro nás mají, sláva, chatky. Mokré motohadry necháváme v chatkách a jdeme zmáčet další oblečení, které bylo do teď suché v kufrech. Cesta do Třebíče vede prý do strmého kopce enduro pěšinou mezi hustým křovím. Že já jim na to vždycky skočím. Ale jo, do Třebíče jsme se dohrabali a večeře v Pivovaru Urban byla dobrá. Místní specialitou je rumový jídelníček a pánové měli chuť zjistit co to obnáší, ale rozum nakonec vyhrál nad rumem. Raději se předháníme ve vybavenosti našich strojů. Hrdě hlásím, že mám nový řetěz a neošoupané imbusy. A věřím, že neošoupané zůstanou. Honza, ještě celý rozechvělý z Pepiny, hlásí, co vše má na svém tanku k ruce, ale nejvíc zaboduje Kuba. Na motorce nemá nic, ale má tatínka, tudíž má vše. Ještě si prohlédneme staré Jaguáry, což je součástí pivovaru, a protože neprší, tak se jdeme trochu kulturně povznést k místním historickým skvostům, jako je Valdštejnský zámek  a bazilika sv.Prokopa. Zámek, bývalý benediktinský klášter z dvanáctého století je čerstvě rekonstruován a zapsán na seznam Unesco. Docela pěknej bílej barák. Ovšem vstupní portál do baziliky sv.Prokopa ze třináctého století to je safra dechberoucí kus kamene. Na bazilice se stavitelé, kameníci a další umělci fakt vyřádili. Prohlížíme načančaný sloupoví, okna, klenbu předsíně a tiše žasneme. Vonná zahrádka a výhled na osvětlenou Třebíč krásný dojem jen umocní. Cesta zpět po mokré stezce je děs, ale dovede nás do chatek a suchých postelí.   Dnes ujeto 157km     Pondělí 22.7. 2019   Klidná noc, veškeré vybavení chatek voní novotou, nebo alespoň čistotou. Celkově je kemp vyvoněný. Na nových sociálech se rozchechtám při pohledu do zrcadla. Pravda, při tom většinou pláču, ale tady si vidím sotva tak čupřinu na hlavě. Zrcadlo je vysoko. Hanka se neuvidí vůbec. ,,Jirko sundej si tu čepici!“,,Je dospělej.“ ,,Osm minut do odjezdu!“ ,,Říkals až v devět.“ ,,Jen hlupák nemění svůj názor!“ ….. tak takhle nějak ubíhalo ráno při snídani. Narozeninové ráno, neb mám dnes narozeniny a to jsem poznala podle toho, že jsem dostala rum. Né jen tak ledajaký, ale Republiku a hned celou flašku. Tak ve vyvoněném kempu asi zůstaneme. I kdepak, balím flašku mezi hadry a jede se dál. Ráda bych řekla, že v letním parnu mokrá bunda a rukavice příjemně chladí. Houby, blbě to zebe. Jedeme přes Velké Meziříčí, Křižanov, Moravec (360) a za Strážekem odbočujeme na bílou a přes Mitrov dojíždíme do Habří. Né, ten rum jsme fakt nepili! Opravdu nás staví cedule Habří. Jde o jedno ze tří českých Habří a tohle leží v údolí řeky Bobrůvky v nadmořské výšce 430m. Je to malá obec, žije tu jen dvanáct obyvatel a cesta dál nevede. Zajíždíme ke statku s popisným číslem 1. Paní statkářka, starší majitelka malého penzionku, nás srdečně vítá a svolává skoro celou obec, ať se na nás přijdou podívat. Následuje haberské posezení, porovnáváme život v obou obcích a posloucháme paní domu. Je rodačka a historii Habří má v malíčku. První zmínka o obci je z roku 1342, né že by to paní pamatovala. Pán se dostane ke slovu jen zřídka, ale když už, tak to stojí za to. ,,Tady vedle v Mitrově na zámku vybudovali odpalovací rampu do nebe.“ Máme v očích otazníky. Vysvětluje:,, je tam domov důchodců“. Smích je slyšet až do Habří. Toho našeho. Kromě pití a kávy dostáváme i rozsáhlou publikaci o Habří. Děkujeme a smekáme. Tahle obec žije. Je tu příjemně a trvá nám dost dlouho, než se od povídavé paní odtrhneme a jedeme dál. Jedeme dál po vedlejších přes Rožinku mezi lány až do Bystřice nad Pernštejnem. Tady nás čeká další muzeum. Tentokrát Tatry. Asi by bylo i dobrý, jen ta paní se nám nějak nepozdávala. Rozhodně se s rodinou věnují Tatrám celý život, ale slyšet za prohlídku osmatřicetkrát:,,náš Maty“ a dvaačtyřicetkrát:,,můj manžel“ je trochu na úkor povídání o krásných strojích. Chyběla tu nějaká ta Pepina, která by někoho z nás chytla za srdce, ale stroje a další staré věci mají fajné a za prohlídku to stojí. Stejně raději hledáme jídlo a nacházíme na pěkném náměstí jídelnu. Hadry oschly a další cesta  na Kunštát (19) se za sucha jede bezvadně. V Letovicích (43) stavíme před zámkem vypadající z téhle strany trochu jako vybydlené JZD. Při bližším pohledu bych řekla, že jsem se nemýlila, docela dobře si umím představit, jak tu v době nedávné přežvykovaly kravičky svoji píci a prasátkům rostla voňavá šunčička. Teď si tu jdeme koupit lístky za 130,- na osobu a za 110,- na důchodce. U vchodu do zámku posloucháme paní, která to tu očividně dobře zná. Bodejď by ne. Zjišťujeme, že je z rodiny majitele. I paní z pokladny je příbuzná, prostě takový domácí podnik. Prohlídku zahajujeme v hladomorně, mučírně a vinném sklepě, pak procházíme zámkem, který je v rekonstrukci a vypadá to, že bez účasti památkářů. Soudím podle divných tapet a lina s motivem dřevěných kazet. To nic nemění na skvělém pocitu z prohlídky. Žádné – na to nesmíte šahat! Naopak nás paní domu pobízí, že si máme brnknout na každý ze třinácti klavírů. Což bohužel činí většina návštěvníků. Pepa ulehá do krajek na starobylé posteli a láká Honzu, ať se přidá. Ten už má ale svou chvilku s Pepinou za sebou, tak se k Pepovi netulí. Bloumáme samostatně zámkem, který byl těžce vybydlen socialismem a skláním se před majiteli, kteří se ho snaží zachránit, ač né zrovna citlivě. Skláním se i v místnostech zaplněných obrazy. Tady se neskláním úctou, ale záchvatem smíchu. 2222 děsivě depresivních obrazů mistra Vavříka jr. 2222 variací na téma vyděšená barevná tvář. Ten člověk se musí utápět v hrozných depresích. Ale abych to celé neshodila- Letovický zámek z dvanáctého století měl dost pohnutou a rušnou minulost. Vstával z mrtvých celkem čtyřikrát a za komunistů mu bylo fakt ouvej. Mohl se konečně nadechnout až po roce 1989, kdy ho získal zpět hrabě Alexandr Kálnoky a prodal místnímu panu Bohumilu Vavříkovi. A ten zámek zase pozvedl, opravil zvenku, teď o totéž usiluje uvnitř. V areálu se pořádají vyhlášené burzy, je tu i pěkný mini ZOO koutek. Držím panu Vavříkovi palce, ať se mu daří a ať ho to nesemele. Z parkoviště vyjíždí Kuba přes obrubník, aniž by mu to Pepa ukázal. Je to rebel přímo rozený. Pokračujeme po bílých silničkách přes Boskovice a Ludvíkov zvlněným krajem. Žně v plném proudu znamenají, že míjíme pole s vlnícím se obilím i zaoranou slámou a občas se prokýcháme oblakem obilného prachu. Také to znamená předjíždění kombajnů a traktorů. Stavíme v Ruprechtově na dohled větrného mlýnu. Blíž se nedostaneme, mlýn z roku 1873 ojedinělý nejen u nás, ale dokonce i v Evropě, díky Halladayově turbíně, je nepřístupný, tak fotíme ze silnice. Jirka, jako na každé zastávce, využívá chvilku pro odpočinek a uléhá vedle motorek na zem. Budí tím trochu rozruch a naše prohlášení, že ne, že netušíme kdo to je, co to je, proč to tu leží, a že je nám to fuk a jedeme dál, vhání zmatek do tváře zodpovědné kolemjdoucí paní. Honza synka raději prudkým kopem vyzve k pohybu,  než se nám sem nažene celý systém záchranných sborů. Za Vyškovem trochu bloudíme, no ale točit prvně po třista kilácích je dobrý. Pleteme se vedlejšími silničkami, začínáme chvátat, připozdívá se. Pepa projíždí jednu z křižovatek po zadním, prý v rámci Kubovo výchovy. Tak takhle Kubo ne! Krajina se vlní, zlatohnědé pole narušují zelené remízky. Fakt nádhera. Až do teď jsem si říkala, jak máme všude skvělé silnice, tak tady už ne, tady nám drncáky berou motorky zpod zadků. Dojíždíme do kempu bez jakéhokoliv značení. Honěnice se jmenuje malá zapomenutá obec, v níž strávíme dnešní noc. Kemp, vybudovaný teprve v roce 2012, vypadá nerozbitně, umně sestaven jen z cihel, dřeva a plechu. Stavíme stany a Pepa se jde k baru domluvit na vychlazení mojí narozeninové Republiky. Čímž nenápadně začíná dnešní veselý večer. ,,Pepa ubytovaný“ je napsáno na vychlazeném moku a to nás samozřejmě rozveselilo. Pepa ubytovaný i my ostatní láhev vcelku bez problému zlikvidovali a nutno dodat, že nezůstalo jen u ní. Zlikvidovali jsme i láhve nepopsané. Uzavřela bych dnešní narozeninový večer tím, že dnes zvítězil rum nad rozumem. Zaplatím ráno.   Dnes ujeto 190km     Úterý 23.7.2019   Musím jít zaplatit včerejší rumovou smršť, je mojí první myšlenkou. Včera mi to znělo jako dobrý nápad, dnes mám nepříjemný dojem, že budu ostatní zdržovat. Paní s kasou se má dostavit v 9,30. Hlavně zatloukat, zatloukat. Děsně pomalu se vypravuji, koupu se v přírodním koupacím jezírku. Vymlouvám se na permoníky v hlavě a třaslavé ruce. Ostatní na tom nejsou o nic líp, jen to nepřiznají. Honza si mé včerejší domluvy s obsluhou všiml, a teď to na mne samozřejmě bonzuje. Prý zdržuji. Houby, ukazuji Kubovi, že takhle né, že večer před jízdou je lepší straniti se alkoholických nápojů. A na druhou stranu ukazuji Kubovi, tak takhle jo! Ráno raději zdržovat a nechat zbytek party se mračit, než si sedat se zbytkáčem za řidítka. Stejně jsou na tom úplně stejně a tak jim vlastně dost pomáhám. V 9,30 odcházím od povalující se bandy a jdu dle dohody na místo činu. Nikde nikdo. Hledám někoho v penzionu za barem, mimochodem v moc krásném penzionu, kde zrovna probíhá lákavá snídaně a nacházím hlavní paní přes všechno. Má klíče ode všeho a hlavně od kasy. A byla tady a měla je u sebe i před hodinou. Což ale nikdy nikomu nepřiznám. Snad si to tu nepřečtou. ,,Šup šup, nezdržovat, jedeme“ hlásím po příchodu k motorkám. ,,Co jsem říkal, přijde a bude nás honit“ odpovídá Pepa a Hanka se přidává: ,,Vlítnu na ní a budou lítat chlupy“. Ha, to je změna, že bych se ze staré vrány proměnila v roztomilého medvídka? Konečně je dokopu ke strojům a můžeme přejet jen pár kilometrů severovýchodně do Kroměříže. Motorky si zaduní na krásném náměstí, parkujeme u jediné dochovalé původní  brány zvané Mlýnské a jdeme na Zámeckou věž. ,,To je zase dovolená o schodech“ hudruje Jirka a hudruje mi z duše. Ze schodů, tady jich je 206 a zdolávají 84m, mi ostatní utíkají a nacházím je, jak jinak, na náměstí v loubí u pití. Prý furt zdržuji, jsem rebel. Tak takhle, Kubo, ne! Ale podívaná z věže na nejkrásnější historické české město, kterým byla v roce 1997 Kroměříž vyhlášena, za to stála. Procházíme historickým centrem, okolo kostela sv.Jana Křtitele a Pepa nám všem kupuje čokoládové pralinky. Trošku to vypadá, že nás hodný dědeček vyvezl na výlet. Neremcáme. Po nehistorické, nezáživné ulici Gen.Svobody docházíme k vyhlášené Kroměřížské květné zahradě. Po zaplacení vstupného 80 na osobu a 60 na Pepu oči přecházejí a foťáky aby se ztrhaly, hlavně Hanky foťák. Na galerii nad 244 metrů dlouhou arkádovou kolonádou, naplněnou sochami antických bohů a mýtických bytostí, zas vedou schody. Chjo, dovolená o schodech. Funím a vydýchávám rum. Takže vlastně dobře. Po prohlídnutí rozkvetlé zahrady, zabloudění v bludišti, okouknutí Foucaultova kyvadla, které sem do osmihranné rotundy instaloval na konci 19.století Dr. František Nábělek , a které dokazuje otáčení Země kolem své osy, jdeme na jídlo do bistra. My a všichni ostatní turisté obdivující Kroměříž. Takže čekat. Pepa si objednává plněný bramborák a já řízek. Máme číslo 121 a Siskini číslo 122. Jdou dřív. Všichni přítomní jdou dřív než my. U příštího vyvolání řízku nedbám čísla a jdu lohnout řízek pánovi s číslem 128. Nelíbí se mu to. Nedbám. Jsem rebel. Tak takhle, Kubo, jo! Šéf z bistra se omlouvá, zapomněl na nás, kašle na stodvacetosmičku a jde klohnit Pepovi bramborák. Stodvacetosmička se na mě mračí a já mám pocit dobře odvedené práce. Každý špatný skutek má být po zásluze potrestán, takže Pepovi vůbec nechutná bramborák a žádá si ho vyměnit za můj řízek. Sakra, mně nechutná taky, to mám za to. Po cestě zpět mě u kostela staví trochu popletená paní. Celá se rozzáří, když mě vidí. Zatím jsem si nevšimla, že bych měla na lidi takovýhle vliv. ,,Haničko, to jsem tak ráda, že tě vidím. Haničko moje, jakpak se ti vede?“ celá mě zahrnuje láskou a úsměvem. Takže nahodit ten samý úsměv a odpovědět, že se mám moc dobře a taky jí ráda vidím. Ostatní koukají a ptají se, o koho jde. Netuším, ale právě jsem jedné paní udělala radost, že se má Hanička dobře. Takže dobrý skutek. Tak se stodvacetosmičko klidně mrač. Z Kroměříže pokračujeme po hlavní na Zlín (55,49). Průjezd Otrokovicemi a Zlínem je dost děs. Aha, Hanka si občas stěžuje, že na našich cestách nepoznáváme města a máme to napravit. Takže dnes to napravujeme a poznáváme hned tři. Tedy že by nějaká hitparáda, to fakt ne, asi budu hlasovat pro návrat k poznávání divočiny. Po cestě nás zdraví babetista, tak jako členové té správné motorodiny všichni postupně odpovídáme. Až posléze nám dojde, že nezdravil, ale odbočoval. Konečně se propleteme městským provozem a stavíme u Baťových domů. Dáváme si motohadry, dnes suché, do šatny, kupujeme lístky 188,- na osobu (nemám poznamenanou cenu důchodcovskou, takže Pepa asi platil jako mlaďoch) a vyvezeme se výtahem do expozice. Zajímavé boty z různé doby a exotických míst, původní ševcovská linka, zajímavá historie firmy pana Bati, založená v roce 1894.  A konečně skvělá expozice z cest Zikmunda a Hanzelky. Paráda. Obyčejně prý turistům zabere prohlídka celého muzea hodinu. My hodinu couráme jen v jednom patře. Ještě nám zbývají dvě. Takže přidat do kroku, nic moc neprohlížet a vypadnout z vysokého paneláku. Kupujeme chléb a honem za řidítka, ať se někam dostaneme. Dostáváme se, ale po rušné hlavní silnici přes Vizovice, Vsetín, Valašské Meziříčí (69, 57)  Nic moc pozitivního. Pozitivní vidím pouze přibližující se Hostýnské vrchy. Odbočujeme z jejich směru a zas nevidím pozitivního nic. Najíždíme na vedlejší, ale rozsekanou, plnou stavebních semaforů. Dnes to není o nějakém pěkném pojetí. Konečně odbočujeme na nějakou malinkou uzounkou, asi příjezdovou ke kempu. S dnešním cílem dělala Hanka trochu tajnosti, tak netuším kam jedeme a je mi to jedno. Stavíme u zavřených vrat nějakého podivného objektu. Všimla jsem si při příjezdu malé, hodně unavené cedule UBYTOVNA. No potěš koště. Tak tohle bude drsný. Objekt je plný stavebního materiálu a bince. Takže budeme spát v ubytovně, hospoda nebude a Pepa bude mrzut. Honza jede hledat vjezd do objektu a já říkám Hance, že když už jsme zabloudili až tak daleko na východ, tak jsme se mohli vtírnout na noc k Bullům. ,,Tak takhle chytrá jsem taky“ odpovídá Hanka s kamennou tváří. Nechci, aby to brala jako kritiku a snažím se o pozitivní úsměv. Ještě furt mi nic nedochází a jsem za lamu. Jedeme za Honzou, vjíždíme do objektu ze zdola, projíždíme kolem nějakého bývalého kravína, či co, mezi složeným materiálem. Poté někam do kopce. Moc se mi tam nechce. Mírně zmatená a trochu rozmrzelá z divnýho místa lezu z motorky a jsem furt za lamu. A hle, zmatenost a rozmrzelost je tatam, z auta před námi vylézají rozchechtaní Bull a Ivet. Teprve teď se orientuji v místě. No jasně, tady je jejich rozestavěný srub! Jsem spokojená a vůbec mi nevadí, že jsem za lamu. Parádní překvapení, Hanko dobře ty! ,,Tož vítáme vás u nás na Valašsku“ hlaholí Valach Bull a šermuje flaškou slivovice. Chabě se bráním, že jsme pili včera, tak to dneska nepůjde. No říkejte tohle Valachovi. Následuje exkurze a já vidím najednou něco úplně jiného. Nádherný pozemek, srub obklopený velkým švestkovým sadem, tady to bude tak krásný. A už to krásný je, neboť Ivet vyndává z lednice tak 30kg masa a ujímá se grilování. My se zatím ubytujeme. My a kluci ve srubu, staří Siskini (staří Siskini, cha! To jsem vždycky chtěla napsat!) ve stanu. Před večeří jdeme k sousedovi, co má ubytovnu, na pivo. V onom bývalém kravíně je vedle ubytovny i hospoda. A pěkná, taková domácká. Sympaťák Vítek se ptá:,,Chcete pivo do víšky, nebo do krýglu?“ Moje vyvalené oči si vysvětlí špatně:,,Vím, nemám kecat, mám točit“. Ne, to nemyslím, ale vůbec netuším, co nám říká. Jsem zase za lamu a celé to vyvolává veselou debatu o nářečí. Z Bulla už je čistokrevnej Valach a zaučuje nás. Dala jsem si pivo do krýglu. Poté přecházíme k sousedovi číslo dvě. Libor nás opět hostí slivovicí a já opět marně protestuji, že dnes ne. Stejně je z toho veselý večer na terase. ,,Ne, to nemůže vyhořet“ odpovídá Bull na otázku, kterou mu očividně klade každý. Jde samozřejmě o srub. Bullovo prohlášení zní jako výzva a Honzovi se rozsvítí oči skoro jako u Pepiny. Dost bolo slívky, spát jdeme. Jsme prý první spící hosti ve srubu. Dohrabu se ke spánku jako poslední a nemile koukám, že mi kluci nechali místečko tak těsně na úzkou karimatku, žádný prostor pro vrtění a rozhazování rukama nohama. Spí se mi blbě.   Dnes ujeto 102km   Středa 24. 7. 2019   Spím jak princezna na hrášku a vstávám za kuropění. Zjišťuji, že plachta kterou máme pod sebou, je složená tak, že ležím přesně na kovovejch kolečkách. Dneska stelu já! Procházím se malou vískou Hranické Loučky ležící na té nejzazší patičce karpatských výběžků v 365m n/m. První zmínka o obci je už z roku 1201 a až do roku 1964 se jmenovaly Loučky Kozí. Je nádherné počasí, tak se snažím najít výhledy. Ty by byly, kdyby byly. Ale kdepak, žádné romantické údolí ležící mi u nohou se nekoná. Přesto si procházku užívám a ke srubu přicházím dost pozdě. U snídaně ve stínu srubu plánujeme den. ,,Kubovi to moc nejede“ hlásí Hanka né úplně pravdivou informaci Bullům, aby je varovala. ,,Neboj“ na to Bull ,,Ivet jezdí taky tak max 150 až 200“. Teď valí bulvy Hanka. To né, to tedy nechce! Jeden o voze, druhá o koze. Bull hlásil denní dojezd a Hanka maximální rychlost. Bagáž zůstává nezabagážována, jedeme na lehko. Příjemné. A příjemné je i počasí. Zapomenuta je drsná bouřka z Třebíče, celou dobu užíváme teplou a suchou dovolenou. Popojíždíme jen kousek a parkujeme v Novém Jičíně vedle dodávek s nápisem Bartoňova pekárna. Pro nás je zajímavá vůní, křupavými rohlíčky, koláčky k nakousnutí a paní majitelkou. Ta je sice taky k nakousnutí, ale to necháme na Bullovi. Ano, majitelkou tohoto podniku je Ivet. Procházíme kolem pecí, pultů, pytlů s moukou, patrovými vozíky plnými ošatek a kolem chlebů ve všech možných stádií. Nemůžeme odtrhnout oči od kmitajících rukou mistrů pekařů válejících bílé pecny a sázení do pece je fakt zážitek. Do toho nám Ivet říká, kde co nového rekonstruovala, že mají 9 prodejen, 80 zaměstnanců, že ráno do sedmi musí rozvést 3000 chlebů, že zpracují týdně 10,5 tuny mouky a že právě tři ze čtyř chlebů vyhrály v prestižní soutěži. U téhle informace se sekneme a žádáme více info. Ivet nám v kanceláři ukazuje ceny a časopisy. Prý takovýhle úspěch, když přihlašovala své čtyři chleby, v nejmenším nečekala a při vyvolávání byla zmatená, překvapená a nesmírně hrdá. Věřím a moc jí to přeji. Hluboce smekám před jejím podnikatelským umem. ,,Tři ze čtyř chlebů? No jasně, to je celej Bull. Prvních pět míst.“ Přes veškerou úctu, sranda musí bejt. Ještě načouhneme do prodejny, vyfasuji pod síťku na motorku krabici plnou luxusních čokoládových koulí a jedeme dál směr Frenštát a Rožnov pod Radhoštěm (483, 58) Dolní Bečva (35) a v Prostřední Bečvě odbočujeme na 481. Konečně mezi kopci. Vyjíždíme na Soláň, kola motorek lechtají boky Vsetínských vrchů a Kuba do zatáček letí. Ten to od maminky slízne. Nahoře, ve výšce 861m, jdeme na halušky a do dřevěné Zvonice otevřené v roce 2006, v níž je infocentrum a galerie umění. Prostě schody a umění. Je na čase poděkovat Soláni za přízeň a vydat se dál. Sjíždíme dolů příjemné zatáčky, užíváme stín hustých lesů a ve Velkých Karlovicích (481) stavíme u cesty obklopené vyřezávanými sochami a končící kaplí s oltářem pro myslivce. Šikovní řezbáři, jsou tihle Valaši. Ještě okouknout roubený kostelík Panny Marie Sněžné a jedeme dál (487). Za Novým Hrozenkovem odbočujeme za Bullem na uzounkou štěrkovou kroucenou silničku a vyjíždíme na Kohútku. Tak tuhle si Kuba fakt vychutnal. Já moc ne, ale nahoře je celý štěrk zapomenut. Hřeben Javorníků ve výšce 913m n /m nás vítá skvělým počasím a výhledy na zalesněné měkce zvlněné hraniční pásmo hor mezi Slovenskou a Českou republikou. Tak tady mi to údolí u nohou leží. Nemůžu se nabažit, rozhlížím se, courám po hraniční čáře a ostatní se zatím uvelebili ke kávě a zákusku. Objednali mi místní vyhlášenou specialitu- borůvkový knedlík, ale já mám pořád v paměti chuť mých vytoužených halušek a na sladké pražádnou chuť. Však on ho někdo zdolá. ,,Já už nebudu brát další krachující pekárnu a pojedu s vámi do Dolomit“ dává Ivet vědět, že se jí výlet s námi líbí. Ptám se, zda si mlaďoši všimli panáků ze slámy, u nás už se to nevidí. ,,Myslíš paramity?“ ptá se Valach Bull. Cože? Paramity je to, co za mého dětství stávalo po žních na polích, aha. ,,Jo jo, tady jsou kopčiska jak hrom. To víš, valašské krpály“ dál perlí Bullovci. Z Kohútky se překlopíme na Slovensko, valíme to přes kopčiska z krpálů do krpálů. Jestli se Javorníkům říká kopčiska nevím, ale vím, že se mi to setsakramentsky líbí. Čertov, Lazy pod Makytou a před Lysou pod Makytou najíždíme na rozbitou hlavní (49) a dojíždíme do Čech. Tedy Valašska, promiň Bulle.  Zatáčky, lesy, v Lidečku si můžeme ukroutit hlavy při pohledu na pískovcový útvar Čertovy skály. Pokračujeme po silnici 57 okolo řeky Senice. Ta se ve Vsetíně vrhne do vod Bečvy a my se zavrtáme na bílé silničky a beskydskými zatáčkami se propracujeme až k přehradě Bystřičce, jejíž chladnou vodu vítáme k osvěžení. Mokré vlasy do přileb a jedeme dál. Chlapi to mají dobrý, přilby si nezamokří. To samozřejmě neplatí o Jirkovi. Pokračujeme zase za Bullem, šochtlička se zahlcuje překotně přibývajícími metry nad mořem. Kdesi u Malé Lhoty se nám tají dech nad nádherou Beskyd. Valašsko na dlani. Zelené, kůrovcem zatím neponičené kopce. Nádhera. Zajíždíme na endurovyhlídku nad Valašským Meziříčím. Je nám krásno. Alespoň mně. Teď lehtáme Beskydy přímo po páteři a zas šup dolů. Jsem zvědavá, co na to koule na sedačce. Tuhle obavu nemám odvahu vyslovit nahlas. Už za ta léta znám své papenhajmské. Ve Valmezu se Bullovi odpojují a vedení se zas ujal Honza. Dneska si užil pojetí v koloně, bez sledování cesty a očividně ho to bavilo. Dojíždíme do Hraničních Louček a jdeme k Vítkovi. Musíme mu zaplatit a když už tu jsme, dáme si po krýglu. Po několika krýglech. Pak zas grilovačka a pohodový, proplkaný večer. Plánování cesty pod Marmoladu a Bullovo předsevzetí, že si do tý doby koupí GéeSo. Moc času na to nemá. (pozn. Bullovi nakonec nejeli. Nevím zda si Bull nekoupil GéeSo, či Ivet koupila další krachující pekárnu) I noc byla pohodová, neb jsem si ustlala a žádné kroužky pod páteří mě nerušily.   Dnes ujeto   190km     Čtvrtek 25. 7. 2019   Hanka, s něhou sobě vlastní, narafičila Kubovi před čumák Republiku. Až se probudí, bude to to první, na čem oko oslavence spočine. Dnes je Jakuba. Ani to ho nedonutí vstát. Ke snídani kluci přichází trochu se zpožděním a málem přijdou o míchaná vajíčka a mé zděšení, když zjistím, že místo nealka popíjím Radler. Tak takhle, Kubo, ne! Zaplatíme nějakým tím prezentem sousedovi Liborovi záchodečné, neb tato místnost ještě ve srubu není a soused nám poskytl svůj nouzový v prádelně. Napakujeme se na motorky, poděkujeme za pohostinství a opouštíme Bullovic haciendu. Odjíždíme po hřebenu, výhledy se nám nabízejí z obou stran. Za chvíli už můžeme Beskydy vnímat pouze jako modrozelenou vzpomínku ve zpětném zrcátku a vjíždíme do Oderských vrchů. Silnice č. 47 se skvělým povrchem je příjemně široká a točitá. Objížďka Fulneku nám dopřeje prohlídku zámku zepředu, ze strany, zezadu, z druhý strany, zepředu….. nebloudíme? Asi ne, přeci jen dojíždíme do Hradce nad Moravicí (57) a stavíme u nádherného zámku. Lepší část výpravy si kupuje lístek na Bílou věž  a jde se trochu zkulturnit. Pepa s Honzou si kulturu dopřejí v hospodě pod zámkem. Zámek je zvláštně různorodý, jakoby tři zámky v jednom. Nejvíc se mi líbí část červená, připomíná mi zámky anglické. Pod Bílou věží si projdeme výstavu strašidel a na věži cítíme zklamání z výhledů. Není kam a na co koukat. Co bychom asi taky za 40 kaček chtěli. Dole to Jirkovi s Kubou, kteří na věž odmítli jít ,,je to dovolená o schodech“, samozřejmě nevykládáme. Naopak líčíme krásy až nevídané. Popravdě tam byla místo krás nevídaných zase výstava nějakého moderního umění, jemuž nerozumíme. ,,Je to dovolená o schodech a divným umění“. Ještě si připlatíme 5,- Kč za prohlídku zámeckých toalet a připojujeme se k chlapům. Špízy, ochucený Birell a jedeme dál. Za město určené k prohlídce dnes Hanka vybrala Opavu. Takže baráky, auta, kostel, obchody, křižovatky, pán dobíhající autobus. Trošku jsem zpomalila, ale stejně nevím, jak to dopadlo, zda doběhl. Rovina okolo Opavy nestojí za zmínku, jedině snad jmelové aleje, pod nánosem jmelí není vidět co to je za stromy, a obří nápis Petr Jaroš na vodárenské věži. Cccendo, co nám tajíš? Rovina je nuda. Asi proto se nás snaží Honzovo Caponord probrat a střílí si z nás. Tedy z výfuku. Nebezpečně to nevypadá, ale my, co jsme přežili olejovou sprchu při úmrtí Tengaije  v Tatabanii se držíme v uctivé vzdálenosti. Nechceme cosi podobného zažít u Caponorda na úpatí Jeseníků. Bohudík je naše zem tak pestrá, že nic netrvá dlouho. Ani rovina. Okolí se začíná vlnit a vdáli se modrají siluety Jeseníků. Pauza na dotankování (všichni), dolít olej(Kuba), dát kávu a koule(všichni povinně), kterých už se fakt dost dlouho snažím zbavit. Za Bruntálem (11) se dostáváme na trochu klidnější silnici (445, 450), v Karlově Studánce nestavíme, přibrzďujeme, protože přibrzďovat se v tomhle množství lidí a aut musí. Kopce v dálce ztrácejí barvu modrou a získávají zelenou. Po chvíli šplháme do prvního z nich. Že jsou to Jeseníky poznáme podle naskakujících nadmořských metrů na šochtličce, a přibývajícího množství roubenek a lanovek na zelených svazích. Na dalším kopci šochtlička hlásí přes 1000 m n/m. Dlouhý prudký sjezd pod dohledem Pradědu, s širokými zatáčkami a skvělým asfaltem si zas snad nejvíc užívá Kuba. Letí vpředu a úplně si umím představit, jak má v přilbě roztáhlou hubu od ucha k uchu. V Bělé pod Pradědem najedeme na silnici č.44, na kraji Jeseníku odbočíme vlevo na čtyřicítku a za chvilku, před Lipovou- Lázně, odbočujeme ke kempu Bobrovník. 12 a 13 jsou čísla chatek, která nám Hanka už z domova zamluvila. Příjemné překvapení, hodná holka. Stavíme na trávě mezi chatkami a stojím zrovna poblíž eFJéRy, když se onen mastodont ubírá k zemi. Hulákám na Pepu a vrhám se pod 300 kil kovu a plastů. Přežila jsem, přežila eFJéRa a Pepa mi ani nepoděkoval. Musím si postěžovat, milý deníčku. Siskini zabírají chatku třináct a nám zbývá dvanáctka. Trochu nesměle ji okukujeme zvenčí a dovnitř se moc nehrneme. On ten strom, ležící na zadní části chatky, je přeci jen dost velký a můžeme snad věřit, že se neskulí níž? Za deset minut okukování se osika ani nehnula, statika jsme nevolali, do útrob skorozříceniny jsme si troufli. Polámaná byla jen jedna postel ze čtyř. Nám stačí dvě, tak neprudíme a vybalujeme. Hanka prudí za nás, přivádí kempské pohůnky a nechává postel vyměnit. Proč? Nám stačí dvě. Přichází nás přivítat pán, který právě vylezl z komiksu  Honzy Fischera. Takový ten dědula v pumpkách a s baretem, který pokřikovával na hochy z Rychlých šípů. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Zírám na něj a snad ani nevnímám, co to brebentí. A že tedy brebentí dost. Kde byl, co tam bylo, kam musíme….. jen zírám. Ono se to tady komiksovými postavičkami jen hemží, říkám si po chvíli, sedíc před kempovým bistrem. Pivo nám přinesla paní neurčitého věku, cosi mezi čtyřicítkou a smrtí, štíhlá až by se dalo říct že jí chrastí kosti, v pestrých elasťákách, zamračená,  havraní vlasy stažené na vrcholku hlavy. Zírám na černou palmičku na její hlavě a zas snad ani nevnímám  co říká. Po chvíli mi dochází, že zamračenost je jen póza, a že Palmička je humoristka. Dostáváme kvíz, prý kolik mají Jeseníky tisícovek? Tak teď se ukažme, jak tu naší zemi známe. Já to snad ani nechci napsat, jak se stydím. Tipujeme mezi jedním a šesti. Palmička nás smete pohrdavým pohledem černých očí a ještě než vyřkne ortel mi dojde, že je to blbost, vždyť jsme vlastně už překlenuli dvě sedla nad tisíc metrů. Musí jich být hafo. Jo, je jich 83 odfrkne Palmička a Hanka, neb byla se svým tipem 6 nejblíž, dostává výherní kartičku. Palmička nechápe, co nás na výhře dvou panáků rumu Republika tak rozesmálo. Kubova láhev ,,Kuba ubytovaný“ získá bratříčky. Teď Hanky výhru nepropíjíme, necháváme ji na večer a jdeme najít rybník, o kterém nám řekl Rychlošípák v pumpkách. Rybník se nám líbí. Pepovi protože je poblíž hospůdka, nám ostatním protože je rybník Bobrovník klidný, osvěžující, vsazený z části v lese a nezahlcený lidmi. Pohodička. Bobrovník. Proč Bobrovník? Jsou tu okolo potoka Stařič zabydlený ty hlodavý mršky? To musím vypátrat. Dnes už ale ne, dnes se už jen pomalu přesuneme zpět k Palmičce a po jídle vypijeme Hanky výhru a ,,Kubu ubytovaného“. Palmička nám přináší svíčku na stůl a na naše nadšené děkování reaguje slovy, jenž tesat do kamene: ,,Rum a svíčka je základ života“. Tak! A máme heslo dovolené, podle kterého je nutno se řídit. Všechno nejlepší Jakube. Snad si ti dnešní den líbil. Mně jo. Dobrou noc.   Dnes ujeto 150km     Pátek 26. 7. 2019   Strom chatku nerozbil, žijeme. Ráno začínám naprosto fantastickou koupelí v potoce Stařič, tekoucím kolem kempu. Jsem tu úplně sama. Nízké sluníčko rozehrává hru barev na orosené trávě a pavučinách. Těžká romantíííka. Ani se mi nechce zpět do houfu, ale žaludek si žádá ranní příděl. U Siskinů se snídá a Pepa ještě leží. Cože? Pepa leží nejdýl? Tak to tu ještě nebylo. Že by zdržoval a byl za rebele už od rána? ,,Vstávat a cvičit! Máme toho moc, musíme jet!“ troufá si odvážně Hanka. Už od rána je nádherné teplo, někteří tvrdí, že vedro. Ať si nestěžují, tady je předpověď 26°C a doma 33°C. V Jeseníku stavíme u bankomatu a pak nás malá silnička 453 vyvede do horské osady Rejvíz. Projíždíme kolem starých roubenek. I nové domy se staví ve stejném stylu. Vyjíždíme po stejné silničce ještě výše a tady to jsou už Jeseníky podle zažitých představ. Pastviny, seníky, výhledy, paráda. V Horním údolí nestavíme u krásného kamenného kostela, nefotíme ho, musíme si ho pamatovat. To ovšem neplatí u kostela dalšího, ke kterému jsme dojeli přes Heřmanovice (453, 445) a poté po téměř polní cestě. Přijít o návštěvu nádherného kostela Panny Marie Pomocné by byla škoda. Zas to ta Hanka krásně naplánovala. V koutě hustých lesů, mimo zabydlenou oblast, tu stojí úžasná bílá stavba. Nestojí tu dlouho, teprve v letech 1993 až 1995 zde vyrostl kostel, jehož základní kámen posvětil sám Svatý otec Jan Pavel II. Vyrostl na místě, kde byla v první polovině 18. století vystavěna dřevěná kaple posléze přestavěná na kostel. A v něm se lidé scházeli k bohoslužbám až do roku 1955. A přesně to vadilo tehdejším mocipánům a tak, aby učinili přítrž podvratnostem, vše zakázali a aby si lidi nemysleli, že tu jsou pro srandu, tak kostel v roce 1973 vyhodili do povětří. Teď se tu z nových bílých zdí line zpěv věřících a věřme, že už jim to nikdo nezatrhne. Trochu se zdržím u studánky ve sloupoví a k ostatním k bufíku na kávu přicházím zase později. Pepa konečně snídá. Utopence a Birella. Dnes je za rebela od rána. A to  jede jen v tričku, bundu nechal v chatce pod stromem. Ještě zajdeme ke kapličce a malému vodnímu dílu opodál, z nějž popijeme vodu a doufáme, že všichni neotěhotníme. Vracíme se opět štěrkovou lesní, a na širokou 445 najíždíme jen na chvilku, abychom se ve Zlatých Horách stočili na 457. Hodně vysoko nad námi je vidět rozhledna a z toho vyplývá, že se rozbitá silnička kroutí a pořádně stoupá. Zjišťujeme, že Kubova motorka, která se do kopců zadýchává, letí svižně, když jsou ony kopce štěrkové a zatáčkovité. Na parkovišti Nad Petrovou chatou mám divný dojem, že jsme onu rozhlednu viděli podstatně výš a tak nějak bokem. Prý ano, prý to k ní máme pohodový kilometr a půl. Proč tomu zase nevěřím. Inu proč? To jsou ta léta zkušeností. Je to daleko a je to do kopce vykotlanou cestou. Kluci koukají, kudy by to jeli, já koukám, kudy to mám sakra jít, na jaký z těch černých kamenů šlápnout, aby mi neujela noha. Pepa remcá, kdyužtambudemajakjetodalekoamnebolínožičky. Hanka mu říká, ať se vrátí a počká na nás ve Zlatých Horách. Kdepak, nikam se nevrací, to by nemohl remcat. Občasné vydýchávání maskuji obdivováním okolí a výhledů. Už vím, proč Zlaté Hory! Na oblých holinách kvetou husté porosty trávy, ve větru se vlní a hází zlatou barvou až hýřivě. Jasně že vím, že městu dal jméno zlatý kov ve zdejších kopcích, který se tu začal kutat už v roce 1222, jsem lama, né trotl. Ale když ta zlatá tráva mezi pahýly mrtvých stromů je tak nádherná. A ta panorááámata. No tak vydýcháno, hrabu se dál do kopce. A na něm, ve výšce 889m n/m stojí maják. Ať koukám jak koukám, moře nikde. Prý to není maják, ale rozhledna. Ale no tak, vím přeci jak vypadá maják. No tak dobře, beru na vědomí, že jde o nejstarší rozhlednu v Jeseníkách (a tenkrát tu ještě bývalo moře J) z roku 1898. Před touto kamennou tu stávala pár let původní dřevěná, ale tu vcelku nepřekvapivě odfoukl vítr. Ono tu na polskočeském vrcholku Biskupská kupa asi foukává pořádně. Pepa odmítá na 18 metrů vysokou rozhlednu po 95 schodech vyjít, prý proč lézt na rozhledny, když na nich má mžitky před očima a stejně nic nevidí. Nedám se mžitkami odradit a jdu si koupit lístek za 40,- Kč k mladíkovi, který mi dělá radost úplně novým razítkem. Milý deníčku, jsi úplně první, kdo ochutnal inkoust razítka z Biskupské Kupy. Poté následuje 95 schodů, mžitky, výhled na východ do rovinatého Polska, kde Poláci kutí na políčkách a na západ do kopcovitého Česka, na vrcholky Hrubého Jeseníku včetně Praděda. Velká paráda. Dole si koupíme jakési dobré tmavé nealko od polského prodejce v bufíku na české straně a vracíme se kamenitou cestou zpět. Dolů mi to jde ještě hůř a tak se zdržuji kromě výhledů i zkoumáním černých a černošedých kamenů. Tenhle kopec bohové uplácali z břidlice, šup s jedním malým úlomkem do kapsy. Přeci jen se za ostatními k motorkám dohrabu a sjíždíme se do Zlatých Hor najíst. Jeden míní…. nic nenacházíme a tak popojíždíme k hornickému skanzenu. Ani tady nám pšenka nekvete, ani tady se nenajíme. No tak to vypadá na pokles duševní pohody, to se bude muset skanzen pořádně snažit, aby nám pozvedl náladu. Říčka Olešnice tu v Údolí Ztracených štol už miliony let ukládá zlaté třpytky do náplavů a už staří Keltové tu zlato z dolů vykopávali. Ve středověku tu byl celý opevněný uzavřený komplex, kde se zlato těžilo a odlévalo. Horníci zde žili běžným životem, takže tu je teď k vidění hornická osada s ukázkou tradičních řemesel. My se raději brouzdáme v Olešnici, kde se prý zlato nachází do teď. Nedaří se, ale nohy si alespoň odpočinou od všudypřítomného vedra. U velkých kádí se můžeme hrabat v písku, v němž zlaté šupiny jsou, za to dá pan průvodce ruku do ohně. Po delší době třpytivou šupinku vyndávám a hlásím ostatním, že jsem právě zbohatla. Pan průvodce oponuje, že to zlato není a nedbá na mé prosby, aby mluvil potichu ať ho ostatní neslyší. Slyšeli, škoda. Důmyslnými mlýny nás provádí průvodce jiný, bohužel trochu suchý, divný a děsně zdlouhavý. Čekám, kdy z něj vypadne: ,,Náš Maty a moje manželka“. Přece jen se dozvídáme zajímavé informace, jako že 2/3 zlata je ještě v zemi a že v šestnáctém století tu našli kameny o váze 1,20 a 1,40kg. Během řeči divný pán občas vystrčí bradu směrem ke mně a ostatním říká: ,,vaše babička by vám mohla vyprávět…..“ - říkám že je divný. Ostatním se tyhle jeho hlášky líbí nejvíc a je to jediné,co si budou z prohlídky pamatovat, vůbec je nezajímá, že se zlato taví při 300°C a další důležité údaje. Úplně stačilo, kdyby mě divný pán označil za babičku celé grupy hned a mohli jsme si celý skanzen odpustit. Tak zas se jim vylepšila hladová nálada. Mně ne, jedeme jíst. Po 457 do Mikulovic. Pepa zdrhá od motorek nejrychleji a nachází jakousi lepší putiku. Pivo drahé a nejlevnější jídlo za 250,- pro nás asi nebude. Nacházíme něco v naší cenové relaci a konečně se zlepšenou najedenou náladou dojíždíme skvělými zatáčkami po 457 k hranicím, které po podstatně zúženější silničce kopírujeme.Ve Vidnavě Polákům zamáváme a dáváme se na jihozápad po silničce úzké tak akorát na kombajn. Kombajn jedoucí před námi sahá na obě strany zeširoka mimo asfalt a ty dva před ním zrovna tak. Dobrá, nevadí že kousek pojedeme desetikilometrovou rychlostí, alespoň si prohlídneme pohraniční život na severu naší země. No žádná hitparáda. Trocha překvapení, kde všude žijí lidé. A tady v tom zapomenutém kraji žijí v barákách, které mají své lepší dávno za sebou. Zašedlé komunistické kostky působící nevábně jsou většinou obklopené zanedbanou zahradou a rezavým plotem. Ale abych město jen nehaněla, historický střed je prý krásný a opravený, včetně dvou kostelů a pár soch. A protože se pořád vlečeme za kombajny, tak je čas i na pověst:  Ve Vidnavě žil kdysi bohatý ale lakomý mlynář , který chtěl levně postavit nový mlýn. Upsal svou duši ďáblu a ten mu slíbil postavit veliký mlýn za jednu noc a práci dokončit před prvním zapěním kohouta. Skutečně se mu podařilo mlýn zbudovat, zbývalo jen přinést obrovitý mlýnský kámen. Našel jej na hoře Smolný vrch a letěl s ním vzduchem právě nad náměstím, když se ozvalo kuropění. Ďábel obrovský kámen upustil a ten spadl před radnici na zem. Na kameni pak celá staletí rozbalovaly ženy z okolí máslo a sýry při týdenních trzích. Kámen byl i v nejparnějším létě stále studený a dobře potraviny ochlazoval. Vyprávělo se o něm, že až zmizí, není soudný den daleko. K poslednímu soudu však hned tak nedojde, protože kámen byl v 19. stol . uložen do základů nové radnice a leží tam dosud. Šlo patrně o velký bludný balvan, který k nám ze severní Evropy přinesl ledovec.( ukradeno na stránkách obce Vidnava) . Pověst je za námi a my jsme furt za kombajny. Občas Kuba vypadá, že by si i troufl a Hanka vrtí urputně hlavou, že né, Kubíčku né!!! Honza si se svým širokým autobusem netroufá a později bude mít silné řeči, že by to dal, kdyby neměl obavu o nás ostatní. Dokonce ani Pepa nedělá rebela a nevymýšlí nějaké krávoviny, jak kovové kolosy objet. Naděje, že na konci Vidnavy odbočí, byly marné. Už se za nimi táhneme nekonečně dlouho, polykáme obilný prach a co nejvíc, předjel nás kolař. Cože?! Je mu to sice houby platný, protože se před plechovou kavalérii stejně nedostane, ale já mám dojem, že teď už jsem zažila všechno, už tady nechci být, předjel mě kolař! Kombajny projíždějí Vidnavou, Kraší, Kobylou, než konečně v Žulové odbočíme na šedesátku. Tak to abychom si celý dnešek zopakovali, jinak si z něj zapamatuji jen těch posledních výživných deset kilometrů spanilé jízdy. Konečně pootočit pravým zápěstím a s nadšením se vrhnout po skvělém asfaltu do krásných zatáček. Tak takhle by to šlo, pomyslím, a hned mě to přechází když nás staví stavební semafor. A pak druhý a pak další a další a do toho chytáme i červenou i na kolejích. Posledních dnešních pětadvacet kilometrů jsme jeli hodně výživnou hodinu a kus. Ještěže je tu o deset stupňů méně, než v Habří, pouhých 25°C U chatky si prosím namazat řetěz a Pepa vyndává z eFJéRy místo mazání antipich. Nezbývá mi, než žudlat u Siskinů, takže žádné ,,huš hýsku!“ ale naopak ,,Kubíčku, vnoučku“. Jdeme dát prádlo do pračky a protože na něj musíme čekat, nezbývá, než si dát pivo. Fakt je, že si ho dneska opravdu zasloužíme. Zatím mě Hanka každý den něčím příjemně překvapila a tvrdí, že to má takhle naplánováno i na dál. Dneska zatím nic, nenaplánovala-li plechovou kavalérii u Vidnavy. Takže čekám co přijde a pozoruji na ní určitou nervozitu a odbíhání s telefonem. Někdo určitě přijede a kdesi vzadu v mozku mi i problikává kdo. Když se Kačka s Wénou a Plutem ukáží, tak se vlastně vůbec nedivím a teď zpětně mě to dost mrzí. Měla jsem trochu toho radostného překvapení zahrát, neb se Hanka fakt vytáhla a tenhle nápad byl skvělý. Wéna se mi zdá poněkud mrzut a rozladěl. Hudruje, že ujeli 450km místo 217ti Hankou vypočítaných a naše nepochopení, kudy to sakra jeli, mu na náladě nepřidává. Mladí se stěhují k nám a já už vím, proč Hanka žádala vyměnění postele. Palmička nás dostatečně zásobuje vším co potřebujeme a veselý večer u svíčky a rumu se rozjíždí. Nějak se stalo, že se hází do placu historka za historkou a po chvíli zjišťujeme, že bavíme i okolo sedící cizí lidi. Palmička toho má už za celý den dost a chystá se zavřít. Asi abychom tím neutrpěli újmu, tak před nás staví půl velké lahve rumu a cibulové kroužky a to prý na účet podniku. Nechápavě se bráníme a ona na to, že prý jsme taková neobvykle kompaktní skupina a že nás tímto odměňuje. Svíčku máme, teď i rum, takže v pohodě. Ještě nám natočí piva na tác a zhasíná v bistru. Tenhle večer byl jedním z těch, na které budeme po letech vzpomínat. Teď ale dobrou noc.   Dnes ujeto 100km     Sobota 27. 7. 2019   Ráno jen tak mírně poklidit po včerejším večírku, zjistit, že i Wéna spící přímo pod padlým stromem přežil a zas za řidítka a počátecká banda do auta. Autaři jedou rovnou k cíli do Velkých Losin a motorkáři cestou delší, za to horší. Né tedy že by silnice 369, na kterou najedeme za Lipovou byla horší. Naopak je skvělá. V Branné zeje ski areál prázdnotou, no ono je i tady v 650ti metrech dost hic. Parádní zatáčky dolů a v Jindřichově odbočujeme vlevo na bílou, která v mapě vypadá zážitkově a skvěle. Tak to jó, to se mapa trefila.  Zážitková je rozhodně a skvělá by byla, kdyby nebyla rozbitá jak kachna po střetu s brokovnicí. Kuba si zas užívá a já si oddechnu, když v Žárové konečně najedeme na dobrý asfalt. Dokonce se začínám těšit na zatáčkovitý sjezd. U cedule konec obce je po těšení a motorky nám zase naklepávají zadky. A celé to ještě okoření dravá banda mladíků na kolech. Takže jsme dnešek zahájili velmi výživnými čtrnácti kilometry. Ve Velkých Losinách parkujeme před muzeem papíru a nechápeme, proč tu ještě není Kačka s Wénou. Zas nám začíná dávat smysl jejich včerejší prodloužení trasy. Nachází nás až u pokladny, kde platíme 130,- na osobu a dokonce i za Pepu. Tady ještě není senior. Procházíme budovou papírny založené už v 16.století, prohlížíme dokumenty psané na papíře, který vyšel z rukou papírenských mistrů. Ostatní účastníci prohlídky nejsou tak šťouraví, ale my se zdržujeme u modelu papírenského stroje. Pepa nám vysvětluje, jak to všechno funguje, kudy se tam co strká a kudy leze ven papír. Himl, to je hejblátek. Samozřejmě se nám nejvíc líbí v místech, kde se papír vyrábí vcelku stále stejně už víc jak 4 století. Tak tomu říkám výdrž. Ještě učiníme zadost turistické povinnosti, koupíme nějaké ty papírové cetky coby dárky a opouštíme objekt, abychom se připojili ke Kačence s Plutem. A jak jsme zvyklí běhat za Hankou jak kuřata za kvočnou, tak za ní běžíme čtvrt kilometru úplně špatným směrem. Zámek je na druhou stranu. Nevadí, točíme a slabší povahy usuzují, že zámek vidět nemusí, ale rozhodně by si měli prohlídnout bufík před papírnou, jestli tam třeba nebudou taky nějaké historické artefakty. Silné jádro dochází cestou nepříjemnou, po hlavní silnici, k renesančnímu zámku vystaveného v roce 1589 na místě bývalé tvrze. Nádvoří působí úchvatně díky trojpodlažním arkádám. Teď jsou na něm řemeslné trhy a příjemná atmosféra. Ještě nacházíme místo na nejlepší fotky zámku a zámek opouštíme. Vůbec né proto, že je známý svými krutými hony na čarodějnice a že bychom  měli (měly) obavy, ale protože stesk po zbytku rodiny vzrůstá a hlavně, hlad je hlad. K najedené části výpravy přicházím jako poslední, poslední si objednávám jídlo a hóódně dlouho čekám. Jirka opět uléhá znuděně na zem, ale znudění z čekání na mne jsou všichni, tak do něj tentokrát nikdo nekope. Do Koutů nad Desnou to máme co by kamenem dohodil, dohodil-li by 10 kilometrů. Jsme najedení, užíváme dovolenou, motorky šlapou, cesta kolem Desné je fajn, dalo by se říci, že svět je zalit sluncem. Byl by, kdyby se nad vrchem Mravenečníkem nehonily mraky. To snad né, od Třebíče máme nádherně letně a teď, když krásno extra potřebujeme, tak se kamsi odporoučí. Kouty n/D. by byly malinkou nezajímavou vesničkou, avšak mezi top místa je vystřelilo výchozí místo na profláklé Dlouhé stráně. A přesně tam míříme. Čekáme na autobus, na který nás Hanka opět nahlásila už z domova a popíjíme kafe. Nejzajímavější činností je řešení, copak si obout za boty. Hanka to řeší nejvíc, chvíli vyhrávají sandálky, chvíli jdou do vedení motoboty a tak se to několikrát střídá. V rámci bezpečnosti vyhrály motoboty a Hanka hudruje při vstupu do autobusu, že s námi nastupují osandálkovaní turisté. A ona že v motobotech vypadá jak blbec, vlastně jako kocour v botách. A přitom vypadá jako kočka, ať v botách, či bez nich. Kačka s Plutem se chystají do mraků po svých a my ostatní šplháme autobusem po úzké silničce. Stavíme u návštěvnického centra a koukáme se do budovy z autobusu přemístit co nejrychleji. Jo, jo, Mravenečník protrhl mraky a teď se to na nás valí. V infocentru se Jirka trochu prospí a my ostatní sledujeme film o stavbě, provozu, okolní přírodě. Pan průvodce si lebedí v katastrofách, hlásí zatopený jeřáb a rád by nás vystrašil historkou o havárii turbíny, jenž se udála zrovna v čase školení bezpečnosti práce. Asi se nás chce zbavit. Ze shora prý hlásí varování před bouřkou a větrem. Zatím přebíháme deštěm ke kavernám vedoucím do obřích podzemních prostor, odkud se celý ten český div světa řídí. Impozantní a neuvěřitelné, že celý ten kolos zaměstnává pouhých 28 zaměstnanců. Stejně se nejvíc těšíme na useknutý vrchol Mravenečníku. Při šplhání po jeho bocích se mění liják v mrholení a u dolní nádrže by počasí docela ušlo. Jeden by řekl, že se divoká příroda Jeseníků tluče s tak obřím dílem lidských rukou. Ale nevypadá to tak a prý tomu tak není, dokonce tu, v dolní nádrži, žije vranka obecná, což je rybka mající své místo v červené knize ohrožených druhů. Její úbytek prý jako první signalizuje znečištění vody, tak jsou tady na její výskyt patřičně hrdi. A teď konečně nahoru, k nádrži horní. Vystoupit z autobusu, vylézt pár schůdků podél mokrého zábradlí a hle, vidím, že nic nevidím. Jo, tak tady to znám. Přesně tohle jsem viděla už na Grossglockneru a Lomničáku. Další místo,  o kterém mi mohou ostatní tvrdit, že je nádherné, můžou mi mávat před čumákem fotkami, ale stejně neuvěřím, že to opravdu existuje. Na chviličku se mlha zvedne alespoň na tolik, aby předvedla, že tu je opravdu vodní plocha ohraničená zábradlím, ale rychle to zas zahalí, abychom si jako nemysleli, že když se zrovna teď rozhodneme podívat na Jeseníky ze shora, tak příroda scvakne paty a poslušně se nám předvede v plné kráse. Kdepak, tady je pánem a my jí můžeme poděkovat, že nás z useknutého vrcholku nesmetla. Wéna se mi zdá opět mírně mrzut a rozladěn. Nakonec se tomu přeci jen všichni zasmějeme a usoudíme, že máme důvod se sem ještě někdy podívat. V teple autobusu pan průvodce urobí prezentačku a hle- chybí Tůmovi. Chybí i za pět minut a dokonce i za deset. Tak jim dáme ještě minut pět…… a ano, odjíždíme bez nich. No on pan průvodce dal jasné instrukce a upozorňoval, že Dlouhé Stráně nejsou holubník. Tůmovi nedali vědět, zda nepůjdou dolů po svých a nebyli v určený čas na značce. Takže jsou zanecháni rysům, vlkům a další divoké havěti. Nutno dodat, že si na ně během večera a následujícího dne dost často vzpomeneme, ovšem nevíme, zda je jim to něco platné. My ostatní, ctící pokyny, se shledáváme na úpatí hory s Kačkou, která dnešní odpoledne pojala dost drsně a její vyprávění rádoby pochodu po strmé stráni nás dost baví. Zjišťujeme škody, mám úplně durch boty, které jsem nechala stát pod motorkou. Hanka svoje uchránila, neb je měla v autobuse. Ještěže jsme nahňácali všechny motohadry do auta. Celá ta taškařice nám zabrala tři hodiny, tak teď už rovnou do kempu. To znamená najet opět na 44 a vyjet luxusními zatáčkami na Červenohorské sedlo do 1013m n/m. Páni! Mraky se rozptýlily a v jednom okamžiku se ukázal výhled snů ozářený pár paprsky slunce. Nesmírná nádhera u které nestavíme, nepřibrzďujeme, jedeme dál. Čeká nás ještě skvělý sjezd a já si jen pomyslím, že bych si to tudy dala ráda ještě jednou, ale za sucha. Kuba by si to dal rád ještě jednou, ale na silnější motorce. Kuba je dneska za rebela. Překračuje povolenou rychlost, předrncává schody a jezdí přes plnou. A Pepa mu nic z toho neukazuje. Na Bobrovníku to vypadá, že dnes brzy vytuhneme a nebudeme za rebely všichni. Není tomu tak, pečené koleno nás nakopává a zas končíme u svíčky a rumu. Ale mírně. Se vzpomínkou na Tůmovi jdeme spát.   Dnes ujeto 75km     Neděle 28. 7. 2019   Ráno sleduji hemžení. Hemží se tu tak akorát kosáci, vyzobávající zbytky po včerejší párty, zbytek kempu spí. Snídám tiše, dávám pozor, abych zbytečně neťukla ešusem o vařič, či lžící o ešus a ostatní nevzbudila. Leknutím nadskočím, když Hanka vylétne z chatky. ,,Mínus deset minut do odjezdu!“ rozštěkalo psa a probralo celý kemp. Můžu klidně třískat lžící. Počátečtí, jsouc rádi, že osika za dobu jejich pobytu chatku neprobořila se pakují a my ostatní ještě necháváme bagáž na místě. Na stavebním semaforu v Lipové nás Wéna autem trochu blokuje, tož se tedy Jirka mění v rebela, seskakuje z Caponorda, dobíhá k autu a zvedá Wénovi stěrač. Wéna se nedá, vybíhá z auta a na Caponordu vypíná chcípák. Tak jsme dojeli, neb Aprilie nenaskočit a nenaskočit. Brzdíme provoz, ale nikdo za námi neprudí, neb se asi taky nechce dostat do konfliktu. Konečně můžeme pokračovat širokým údolím jako včera (369), jen neodbočujeme v Jindřichově, ale až v Hanušovicích na 312, čímž se dostáváme do údolí sevřeného mezi skály a říčku. Napadá mě, že ať se tu vrtneme kamkoliv, vždy nás doprovází nějaká řeka, či alespoň potok. Po vystoupání k Malé Moravě se silnice mění v trampolínu a po té doskáčeme až do Králíků k vojenskému muzeu a bunkru. Nejdřív vlezeme do bunkru K-S  14 ,,U cihelny“ vybudovaném v roce 1936 z 2110m³ betonu a 150 tun oceli. Kačenka odmítla do tohoto pidi prostranství vstoupit a vymlouvala se na Pluta. Nějak se mi ani nechce představit si ty mladé kluky, kteří odmítnout nemohli a nějaký ten rozbouřený čas tu prožili. Kromě předmětů, jež jsou vzpomínkou na místní posádku jsou betonové stěny plné děsivých osudů a tak koukám co nejrychleji vylézt na světlo boží. Moc si nepomůžu, protože prohlídka pokračuje ve vojenském muzeu. Tanky, samohybná děla, obrněné transportéry, bojová vozidla pěchoty, protiletadlové rakety…. to všechno a ještě o mnoho a mnoho víc se nachází v hale 2 400m2 a zas na mne nepůsobí zrovna nejlíp. Mojí myšlenku: co všechno museli lidi vymyslet a vytvořit, aby mohli střílet do jiných lidí, shrne Wéna slovy:,,tolik marný práce“. Konečně tankujeme, už jsem si říkala, že Kuba už musí jet na výpary. Na náměstí v Králíkách se při vymáčknutí spojky ze Staré vrány ozývají nepěkné zvuky a než přijdu na to, že mi zůstává zaseknutý startér mírně znervózním. Že by mi Stará vrána naznačovala že je stará? Alespoň se tím vysvětlila situace, kdy mi ostatní nevěřili, že holka jedna šikovná nastartovala už dvakrát jen při otočení klíčku. Musím si startér hlídat. Sedáme si na terásku hotelu Zlatá labuť a po chvíli mě totálně odbourává číšník vypadající, že právě vylezl z filmového plátna, kde šlo o nějakou hodně nepovedenou komedii. Jeho snaha o vtipy ( … máme psaného králíka, ale víte jak to je, je to kočka….. Plha se hlásí…..)   je divná a jen pohled na něj mě uvrhá do neskutečného záchvatu smíchu. Nerozesmívá mě co říká, ale JAK! to říká. Nejsem  schopná si cokoli objednat a kdyby mi neobjednal Pepa, byla bych hlady. Vůbec nevím, co jsem jedla, co jsem pila, jen vím, že takovouhle figurku už nikdy nechci potkat. Jídlo nám přinesl mlaďoch snažící se chovat stejně jako ulíznutý komik. ,,Že by syn?“ napadlo Jirku. Né! To né! Tahle figurka je, doufám, nerozmnožitelná! Pepa si dává v Králíkách králíka (snad) a začíná dojemné loučení s Matějů. Wéna se mi zdá poprvé poněkud vesel a rozjařen. Auto odjíždí a my ženeme motorky zpět na trampolínu a opět přes Červený potok do Hanušovic. Silnici kopíruje řeka Morava a koleje. Řeka nás nestaví, ale šraňky snad po každém kilometru. Zrovna projíždí mašinka, lidé mávají a zas mám pocit, že jsme vjeli do filmu. K Bobrovníku neodhýbáme, projíždíme Jeseník a stavíme těsně za ním, v České vsi. Tady si další muzeum vyhlédl Pepa. Nadšenci z Auto moto veterán klubu Česká ves ho založili v roce 1999 v budově bývalé kuželny.  Procházíme mezi spoustou starých strojů a nástrojů. Paní, která to tu má pod palcem je tím správným nadšencem a atmosféra je moc příjemná. Pepa má už pro dnešek kultury dost a stýská se mu po Palmičce. Odjíždí a my ostatní se postupně poztrácíme, zase nalezneme, zase poztrácíme, zase nalezneme. Kubu točení tak baví, že se motá v křižovatce jak sysel, nevadí, pán za volantem auta počká, až se Kuba vyblbne. Prostě rebel. Konečně můžeme společně vyjet po úzké silničce a zaparkovat u  Čertových kamenů. V ten moment jen smutně koukám, jak se Hance práší za patama. Peláší do kopce, chystá se zdolat další rozhlednu. Zlatý chlum je na dosah. Bohužel né na můj, má kolena mě varují, ať neblbnu. Jedině by mě mohlo těšit, že ani mlaďoši se na výstup nevypravili. Zasedli s tatínkem ke kávě. Jdu smutek rozchodit k Čertovým kamenům. 40m vysoký a 100m dlouhý skalní útvar mi konečně vrací dobrou náladu. Tak to je paráda! Přemlouvám kolena, aby se nezdráhala a koukala nahoru vylézt. Držím se řetězů, pomalu pokračuji po kovových stupních a jsem nahoře! A je to tedy veliká paráda! Hřejivý pocit, že jsem si pro tenhle výhled vylezla ho několikanásobně zkrášluje. A to je krásný už dost sám od sebe. S hubou od ucha k uchu se vracím k poléhávajícím chlapům. Pár  fotek kluky navnadí a vydávají se ke skalce. Honza se vymlouvá, že musí hlídat bagáž, zívá a šmrdlá si po mobilu. Vydávám se Hance naproti, ale rozumně to vzdávám vcelku brzy, brouzdám po pasece a sleduji honící se mraky. Hance sprint na 871m vysoký kopec a zdolání 145ti schodů zabralo rovnou hodinu a jednu minutu. A to se určitě nahoře kochala pohledem na polské Otmuchovské jezero. Nenechám jí vydechnout a ženu jí na Čertovy kameny, neb je mi jasný, že by jí mrzelo ono místo vynechat. Za Zlatým chlumem se ozývá bouřka a neradi bychom jeli strmé vracečky za mokra. Hanka opět sprintuje a dává kameny, kde jsem se já motala třičtvrtě hodiny, za minut dvanáct. Je uřícená a sotva popadaje dechu si libuje, že prý má konečně tu správnou spalovací tepovou frekvenci. Vracečky dáváme za sucha a v kempu Jirka parkuje Hance motorku. Sluší mu to, jen je mu to trochu menší. Po chvíli se připojujeme k Pepovi a Palmičce. ,,Italští odborníci začínají léčit závislost na mobilech“ čte kdosi z mobilu a já jen dodám, že pro náš stůl už je pozdě. Zase si všichni šmrdlají po displejích. Hanka může, ta šmrdlá po mapě pro naše dobro. Jirka chce Hance ukázat cosi asi hodně zajímavého a bere jí mobil z ruky. Jakoby jí sáhl na jídlo! Rozlíceně, maje správnou spalovací tepovou frekvenci, vyletí na synka:,,Nech to bejt!“ A teď přichází onen okamžik, na který nelze dlouho zapomenout. Nevím jestli slyším dobře, ale zdá se mi, že Jirka říká:,,ty jsi nervózní jak chcanky v létě“. Slyším dobře, proč by se tu jinak zbytek výpravy svíjel v křečích smíchu, tož se přidám. Rozbor této věty nám zabral dost dlouhou dobu u svíčky a rumu. U našeho stolu je došmrdláno ;-). Není smažák v osm večer prasárna?     Dnes ujeto 19km.       Pondělí 29. 7. 2019   Smažák v osm večer je prasárna. Od jedné mi i s hranolkami leží v žaludku. On mi tam tedy leží dýl, ale teď se hlásí k životu. Takže převalování, neusnutí a poslouchání dešťových kapek padajících na střechu proraženou stromem. Ráno je v kempu všude spousta vody a doufám, že nepodmáčí osiku chatrně ležící na chatce. Asi nás osika zas tolik neděsí, neb se domlouváme, že se nám tu líbí a připlácíme ještě další noc. Stavební semafor v Lipové hlásí, že je pondělí. Prostě všednodenní fronta, ještěže tu dnes nezdržují žádní rebelové. Popojíždíme pouhých 5km a stavíme u jeskyně Na Pomezí. Čeká nás tu půlkilometrová trasa v dlouhých úzkých vysokých chodbách při sedmi stupních. Procházíme Ledovým dómem, Dómem u smuteční vrby, Bílým, Královským a čert ví jakým. Krápníkové krajky a sochy všemožných tvarů, jak už to tak v jeskyních bývá. Parádní prohlídka a zas popojet. Zatáčky sjezdu od jeskyně do Lipové po šedesátce si užíváme konečně za sucha a zrovna tak výjezd po 369 na Ramsovou. Dáváme oběd a šup zas do lůna hor. Tentokrát lanovkou ve 13,30. Teď a tady chápu, proč se Jirka na každé zastávce svalí vedle motorek. Celou dobu nabírá síly a čerpá energii k nelidským výkonům. Rozpohybuje své mladé vysportované tělo a na Šerák přímo vybíhá. Dobrá tedy, nahoře na něj počkáme. Kdepak, předbíhá lanovku a nezadýchaný s notnou dávkou vyplaveného adrenalinu čeká on na nás. A aby nevychladl, vydává se s Hankou na Keprník a já za nimi opět smutně koukám. Kde jsou ty doby, kdy jsem na našich výpravách nachodila ze všech nejvíc, teď abych zas šla někam rozchodit smutek nad mou pohybovou neschopností. Jdu jen k Obřím kamenům, což by měl být jeden kilometr. Stezka je nefalšovaná horská, vede přes kořeny kameny a dost strmě. Nevzdám! Naopak si to svým pomalým tempem fakt užívám, když se konečně mezi stromy objeví skalka, jsem spokojená. Spokojenost mi kazí zjištění, že na tohle nevylezu. A zbytek spokojenosti zašlapou do země Honza s Kubou, kteří sem dorazili a řekli, že jsem jen půlku cesty k cíli a Obří kameny se nacházejí támhle dole za tím prudkým klesáním. Nemám je v tu chvíli ráda. Nemám ráda Obří kameny, nemám ráda Jeseníky, nemám ráda svět. Kašlu na Obří kameny, určitě to tam vůbec není pěkný (a vůbec jsem se neměla dívat na net, abych zjistila, že to tam je setsakramentsky pěkný) a hrabu se do kopce zpět. Je tu přes to všechno krásně, blýskavé kamínky, pahýly, klidná příroda Jeseníků. ,,Tak co Tůmovi?“ chystám se na narážku na Hanku s Jirkou, kteří být zpět z Keprníku prostě nemohou! Ale Hanka se správnou tepovou frekvencí a Jirka s mladým nadupaným tělem už sedí v chatě. Chjo, jsem úplně marná. Jsme komplet, jen Pepa dělá Tůmu. Kašleme na něj a chvátáme na lanovku, aby nám ji, kvůli hrozící bouřce, nezavřeli. Těsně před cílem lanovky vidíme sedět Pepu na stráni na zemi. Na vteřinku zatajím dech strachem, že se mu něco nepříjemného přihodilo, ale Pepa obavy rozptyluje širokým úsměvem, máváním a voláním, že on to tedy šel pěšky. Je to machr a my jsme mastňáci. Dost vytahování a k mašinám. Jsme komplet, žádní Tůmovi. Honza háže do placu řečnickou otázku, zda už chceme do kempu, nebo trochu pojezdit a hned si odpovídá, aby ho snad někdo nepředběhl, že jsme dneska houby najezdili a tak alou na trochu poježděníčka. Souhlas! Jen Hanka se snaží trochu namítat, že šmrdláním po displeji zjistila, že zmokneme, ale to už má Honza uši v přilbě a vyráží směr Hanušovice (369). V Hanušovicích odbočujeme na Šumperk (446) a nemokneme, jak bylo v plánu. Z okolních hustých lesů se kýčovitě páří a různobarevné mraky dodávají Jeseníkům kouzlo. Paráda nekončí ani na čtyřiačtyřicítce za Šumperkem a Losinami. Opět projíždíme Kouty a nad Mravenečníkem je opět husto. Ani dneska tam žádné Dlouhé stráně nejsou. Najíždíme opět do zatáček Červenohorského sedla, které jsem si přála projet za sucha. Zdařilo se, ovšem Kubovo přání, vyjet si je na silnější motorce zůstalo nevyslyšeno. Je to furt stejný, Kuba tahá, motorka heká. V sedle tentokrát stavíme na kochačku a užíváme přírodních krás plnými doušky. Tak to by pro dnešek mohlo stačit, aby nás krásno nezahltilo. Bobrovník je opět pod vodou. Měli jsme kliku, krásně jsme se tomu vyhnuli. U svíčky a rumu dnes nepadají nezapomenutelné hlášky a my se tu pomalu loučíme.   Dnes ujeto 100km     Úterý 30. 7. 2019   Nějak jsme odvykli pakovat a dneska nám to od ruky moc nejde. Nejvíc zdržují chlapi od Siskinů, neb se nějakým záhadným způsobem během pakování ztratí na záchod a tam vyrábějí atomovou elektrárnu. Vyrábět to co na záchodě vyrábí ostatní zbytek lidstva, tak by jim to netrvalo přeci tak dlouho. Palmička při loučení opět opakuje, že jsme jí jako skupina dost sedli, a že na nás bude myslet. Srdečně se objímáme a slíbíme zaslání pohledu z domova. A můžeme Bobrovník opustit. Ještě nemáme Kubu, ten kaká. Namítám, že na Tůmovi jsme přeci taky nečekali, ale staří Siskini se asi bojí, aby se o ně měl na stáří kdo postarat, tak váhavě navrhují čekání. Opět vjíždíme na Červenohorské sedlo a hned u první zatáčky s číslem 22 mi jedna kapka pleskne do plexi. V zatáčce 21 už mi tam buší celé hejno a ve dvacítce je to regulérní výživný liják. Takže zase za mokra a Kuba s dýchavičnou motorkou. Projíždíme stejnými místy, jako už tolikrát a teď mi konečně hnědé směrovky ožívají a umím si představit na jakou zajímavost lákají.   Před Šumperkem déšť ustává. Opouštíme kraj roubenek, měníme točitou silnici 44 za nudnou a obestavěnou jedenáctku. A i čtyřiačtyřicítka na kterou se za Šumperkem vracíme už se zklidnila a nudně nás dovede přes Zábřeh do Mohelnice. V Zábřehu popíjíme kávu naproti firmě ENCO, což je trochu osobní poznámka. V Mohelnici opouštíme hlavní a po 635 dojíždíme do Loštic, kde se konečně zas zavrtáváme do silniček bílých. Mizerný asfalt a ztracené vesničky vítám víc, než provoz a náklaďáky. Míříme na jih a při pohledu do zrcátka mě napadá, že se Jeseníky při našem odjezdu rozplakali, bude se jim stýskat. Ale nebojte se, vy kopečky moje, však my se sem musíme vrátit a zjistit, že Dlouhé stráně opravdu existují. Na parkovišti v Javoříčku Pepa zaplatil parkovné všem a paní parkovací povídala Siskinům, že jim to zaplatil děda. Neúcta je zas rozesmívá a Pepa nadává:,,baba si zahejbala rakví“. Že je Javoříčko vesnička maličká se mi nepíše dobře. Ona před 5. květnem 1945 tak maličká nebyla. Tehdy sem vtrhlo přepadové komando SS a brutálně vesnici zlikvidovalo. Prohrávající Němci zavraždili všech 38 mužů a vypálili všechny budovy včetně kapličky a školy. Pomník a vzpomínkové texty pamětníků tuhle hrůzu připomínají nám, kteří si občas nedokážeme vážit klidu, který prožíváme. I v tom vedru mi při čtení běhá po těle mráz. Raději se ženu za ostatními do kopce ke vchodu do jeskyně. No ženu. To je trochu nadnesený. Stoupání 600m do kopce a schodů moc nedávám a nahoře ze mne vypadne: ,,strčte si celou jeskyni do pr…e krápníkama napřed!“ A prý chci vidět velký okruh mi oznamuje Hanka u kasy. Velký okruh v kopci Špraněk bude znamenat stoupání, klesání, stoupání, klesání….fujtajbl. Dobrá tedy, musím uznat, že ta krápníková výzdoba, prý jedna z nejhezčích v republice za trošku toho nepohodlí stojí. Paní průvodkyně o všem krásně vypráví a je mi jí líto, neboť má co dělat svým nastydlým hlasem překřičet bandu Holanďanů. Na konci zajímavé prohlídky se loučí s tím, že nerada vychází na povrch a vrátí se na začátek zase jeskyní. Ha, narazili jsme na permonickou babičku. Konečně nějaká nadpřirozená bytost. Ještě než se rozplynula a změnila v neviditelnou, tak nám řekla: ,,tady jen seběhnete kopeček a schody a jste zase u vchodu“. Slovo ,,seběhnete“ opět vyvolalo u ostatních smích a u mne nevrlost. Po seběhnutí zjistíme, že se tu nenajíme, tož jedeme dál. Vjíždíme na uzounkou silničku vonící novým asfaltem. Tipuji, že si jí Honza vybral jako letošní enduro vložku, ale oni mu sem minulý týden vrzli asfalt a zatli tipec. Staví nás krásný pohled na hrad Bouzouv, ale očividně víc přivítáme Valáškův grunt v Kozově. Tak to je odpočinkové místo snů. Číšníkem je tu naprosto normální člověk, hlásící veselé plky bez pocitu nepovedené komedie, jídlo dokonalé a posezení ve dvoře nadmíru příjemné. Tady by to šlo. Nesmělý návrh, tady přespat, číšník uvádí na pravou míru:,,na to nemáte“. Odhadne nás na první dobrou a zdá se nám, že by tu snad měl raději ubytované obyčejné motorkáře, než jakousi smetánku, která na to má (Nutno dodat, že ceny jsou přemrštěné jen za ubytování, jídlo se drží v mezích pro běžné lidi). Je tu klidno, vypadá to, že tu má čas dovolenou. My taky, takže užívat. Ke strojům a hledat místo se stejnou atmosférou za lepší peníze k přespání. Pokračujeme přes Hartinkov, Biskupce, projíždíme úchvatným bukovým chrámem a za Jevíčkem vjíždíme na výhledovou  366 se skvělým povrchem. Obávám se, že zanedlouho skončí a ono jo. V Zadním Arnoštově se silnice mění ve štěrkovou, děravou. Z okolí vesničky Pohledy, by se jeden rád kochal pohledy na zvlněné lány obklopené měkkými kopečky, kdyby se nebál, že vlítne do motopasti. Kuba si štěrku a děr užívá a tahá ostošest. Zadýchaná honda toho má tak akorát, povídá:,,Kubo dost!“ a zastavuje se na kopečku, téměř na dohled městečka Hradec nad Svitavou. Kuba tahal, až utahal k smrti plynové lanko. Dojeli jsme. Honza nahání servis po telefonu, Hanka upozorňuje, že furt říkala, ať Kuba tak neletí, já nadávám, že to taky mohl zabalit před pár kilometry na fotogenickém místě, Jirka se hroutí vedle motorek na zem a Pepa hlásí, že máme štěstí, neb jde právě kolem. Prostě veselá historka jak vyšitá. Navrhuji skopnout Jirku do škarpy, neboť pohled na ležící postavu u stojících motorek působí na projíždějící asi dost děsivě. Vtipné nápady mě přechází, když mi chlapi odmontují čokoládu držící lanko víka kufru. Kubo, jestli se mi vyrve, tak ti vyrvu všechna lanka! Shodujeme se s Hankou, že nám Kuba narušil plán na návštěvu Svojanova. Zdá se mi to, nebo se Kuba potutelně usmívá? Že by naplánoval závadu, aby se vyhnul kulturnímu zážitku na hradě? Šmrdláme po displejích, hledáme kempy a postupně se do dvou v okolí dovoláváme. Mají volno a my máme kde hlavu složit, jestli se tam tedy dopravíme. Mezi tím u nás staví mladík na moto se snahou pomoci. Doporučuje servisy v dosahu, ale ty jsou už zavřené. Stejně mu děkujeme a zadávám si jeho číslo do mobilu pod názvem ,,Motoproblém Svitavy“, třeba se nám ještě hodí. PEPA VYMYSLEL SYSTÉM, JAK PROBLÉM VYŘEŠIT- mám prý napsat do deníčku červenou fixou a dvakrát podtrhnout. Hanka rozdává vítěznému týmu vlhčené ubrousky. Pepa ho odmítá:,,ruce mám čistý, ale huba mě bolí“. Asi si zaslouží pivo, tak už nezdržujeme a jedeme do prvního kempu v Poličce, kde jsem poptala ubytko. Pan majitel si otevřel kemp a nemá rád lidi, usuzujeme při setkání. Ne, tady zaparkovat nemůžeme, musíme na parkovišti. Ne, tady jídlo nedostaneme. Jo, pití tu dostaneme, ale jenom do osmi. Na parkovišti se na těsno pasuji mezi dvě auta a doufám, že jejich majitelé nepopíjí v pofiderním kiosku. Mezi  zbytkem bandy se rozpoutává debata, zda nepopojedeme pryč a když už jsem konečně zaparkovaná, tak zvítězí myšlenka na změnu kempu. S vypětím všech sil dostávám Starou vránu zase na cestu a doufám, že příští kempař bude mít lidi rád. Po pár kilometrech v Borové takového nacházíme. A má volné chatky. S Pepou dostáváme za 580,-Kč chatku s bazénem. Jediné co nám v příjemném kempu chybí je hospoda s jídlem, ale do té k silnici to není daleko, takže najíst a na párty u bazénu. Přinášíme si z recepce pivo v plechovkách a z kufru rum ve skle a ač to zní neuvěřitelně, stále ještě je to ta flaška, kterou jsme dostali od Palmičky. Ještě jsme ji nedokázali zdolat, ale to dnes konečně napravíme, neboť domů ji nepovezeme. Ke štěstí nám chybí svíčka.     Dnes ujeto 170km   Středa 31. 7. 2019   Poslední červencový den je posledním dnem naší dovolené. Zahajuji ho procházkou do Borové, nákupem v malém příjemném pekařství a snídaní u bazénu. Koupat se nemůžeme, pozorujeme chlapíka jak bazén důkladně čistí. Zabralo mu to dvě hodiny.  Jestli to dnes Kuba nezesabotuje, tak navštívíme Svojanov. Pepa hlásí, že jestli to bude k hradu do kopce, tak se rozloučí, najede na hlavní a uvidíme se v Habří. Parkujeme přímo u hradu a Pepa je mrzut, že nemá výmluvu ke zmizení. My s Hankou jsme mrzuty, neb nás baba parkovná žene na štěrk, když tu má prázdný beton. Částečná zřícenina gotického hradu Svojanov založeného roku 1265 naši mrzutost rozptýlí. Jsme přiděleni k mladému dost nervóznímu průvodci a začátek prohlídky je takový rozpačitý, což se ale úplně změní v mučírně. Tak ta ho baví, dopodrobna barvitě vypravuje co k čemu slouží a ještě raději to předvádí na Hance. Opouštíme ho naprosto vyrovnaného a nezdráhala bych se říct uspokojeného. Ještě chvilku se brouzdáme mezi starými zdmi a krásnou zahradou. Nacházím kamínek s českými granáty, kterými se to tu přímo hemží a ostatní nacházím v hradní restauraci u jídla. Nejinak Pepu, ač už se rozloučil, že prý zmizí. Vracíme se do Bystré (364) a přes Jimramov (375) do Nového Města na Moravě (360) a Žďáru nad Sázavou (19). Opouštíme děravé silnice kraje pardubického a vjíždíme na hladký asfalt Vysočiny. Zvlněná nepokosená pole jsou malebně přerušována zelenými remízky. Ve Žďáru otočíme hlavy vpravo směr Zelená Hora. Nestavíme, nepřibrzďujeme, nemáme čas. Tak to si myslíme, o pár kilometrů budeme mít času habakuk. Těsně za Žďárem nás objížďka hází na vedlejší uzounkou silničku. To by nám ani nevadilo, máme k vedlejším uzounkým dost dobré vztahy, ale hodí na ní před námi i kamion vezoucí bagr. Teď a tady začíná peklo, které snad překoná peklo za plechovou kavalérií z Vidnavy. Děsí mě ulámané padající větve, držím se v uctivé vzdálenosti a doufám, že některá z větví neflákne odvážlivce vpředu po kebuli. Přilba by jim byla asi dost k ničemu. Při vjezdu do vsi mě vyděsí nízko zavěšené elektrické vedení. Bylo to o centimetry a o megaprůser. Po neskutečně dlouhé době a tisíci děsivých kilometrech začíná v pekle pršet a Honza uznává, že ten manták, co řídí onen kolos, nás fakt předjet nenechá, ač k tomu měl dost příležitostí a staví u čekárny ve Skrýšově.  Vyměňujeme si dojmy, Pepa nadává, že to věděl, a že je manták on, když se netrhnul u hradu, a Honza si bere motokalhoty- předsevzetí jít Kubovi příkladem, vzalo dávno za své. Konečně se rozjíždíme, po chvilce najíždíme v Záborné na hlavní a mažeme přes Polnou do Jihlavy (351, 353). No, moc nemažeme, ale každou chvilkou stojíme a mokneme na stavebním semaforu. Hanka hudruje, že jsme to měli už dávno vzít jižněji, na Třebíč, tam je jasno a silnice už jsou vyspravený. Hudruje ještě v Jihlavě na benzíně a šmrdlá po mobilu, aby nám ukázala škvírečku jasna mezi dvěma bouřkami kterou jsme mohli trefit. Netrefili, teď stojíme v Jihlavě a koukáme na vodu valící se okolo. Není na co čekat, pokračujeme lijákem dál a další odpočinek si dopřejeme v Počátkách (602, 639, 132). Cajmrsk z nebe tu kromě nás sleduje pár dalších motorkářů. Od Žirovnice přijíždí další a momentální stav popisuje slovy výstižnými leč nepublikovatelnými. Za Žirovnicí prý neprší. Hm, tak to asi platilo, když tudy projížděl on, ale teď tu na nás přímo leje.  Za Jarošovem začínáme pomalu osychat a teď už jen chvátáme domů. V Českých Budějovicích Kuba předjíždí živitele rodiny, zapomíná na pochroumané lanko a ujíždí nám. Příští dovolenou jede první on!   Dnes ujeto 317km     Co dodat? Na pouhých 1670ti km jsme našli spoustu zajímavých míst a prožili pár okamžiků, které nám prodloužili život, neb jak známo, smích život prodlužuje. Hlášky: ,,Rum a svíčka je základ života“.,,Jsi nervózní jak chcanky v létě“.,,Ta baba si zahejbala s rakví“…… a spousty dalších se  hned tak nezapomenou. A počasí? Jedno velké vedro orámované dvěma silnými lijáky při odjezdu a návratu. Díky Hance za neustálý příval krásných překvapení a všem za tuhle skvělou dovolenou.   A ještě malá poznámka. Tohle psaní jsem sesmolila v době, kdy se naše země ocitla v nouzovém stavu kvůli pandemii coronaviru. Zavřené školy, školky, některé obchody, továrny……. Zákaz zbytečného vycházení. Teď, na začátku jara 2020 pochybuji, že se letos dostaneme na nějakou dovolenou. Tím víc si neskutečně vážím toho, co vše jsme vloni prožít mohli. foto na rajčeti: https://barcafotky.rajce.idnes.cz/Rum_a_svicka_je_zaklad_zivota-_Cechy_2019/