ČTVRTEK 4.7.2019   Info od Hanky- Sraz je v 16,00 u Kolouchů na Borku. Netuším, kde je na Borku u Kolouchů, ale zní to jako hospoda, tak to najdeme, odpovídám. Dobrá, tak to tedy není hospoda a jedeme podle přiložené mapky. Tedy jedeme až když se prokoušeme problémy, jako že chci fotit bez baterky, takže se pro ni vracím, Luffě se rozebírají rukavice, Zboud taky s něčím zdržuje a Pepa, sedíc na svém autobusu, trpně sleduje naše zmatené hemžení.  Konečně vyrážíme- Pepa Yamaha FJR1300, Luffa Suzuki Bandit 1200, Zboud na od syna vypůjčené vysoké koze Suzuki DR650, a já na mojí milé, ze všech nejlepší, staré vráně Honda CBF1000. Pod Habřím projíždíme kolem dost ošklivě vypadající bouračky. Auto na střeše v obilí. Pepa tedy tvrdil, že na tom nic ošklivého nebylo, že se dotyčný jen trochu sklouzl a nic se mu stát nemohlo. No nevím, z vysokého obilí mu čouhala jen kola. (Po návratu jsme se dozvěděli, že měl pravdu Pepa. Docela úlevné zjištění.) S nepříjemným pocitem projíždíme pomalu mezi policejními a hasičskými auty.  Na benzínce si Zboud stěžuje, že sedí na motorce a nevidí jí pod sebou, prý docela divný. Ujišťuji ho že divně, jakoby bez motorky, vypadá i zezadu. Překvapivě nemá radost.  Na Borku u Kolouchů, což není hospoda, nacházíme dvůr a v něm pár motorek a lidí. Vítáme se s Ficcusama ( Kawasaki ZRX), Honzou ( Aprilia1000 Caponord) a Evou. Na dvorku stojí ještě bílá, novotou lesknoucí se Honda Crossrunner. Jo vím o tom, že Michal vyměnil skútra za úplnou motorku, jen Michala nikde nevidím. Zato se jdu seznámit s novým členem výpravy. Slyšela jsem, že s námi jede nějaký další Čížkovic příbuzný. Nedivím se, jsou jak trpaslíci. Děsně rychle se množí a všude vlezou. Neznámý příbuzný mě zdraví ,,ahoj“ Michalovo hlasem. Ha! Má stejnej hlas a oči! V hlavě mi šrotuje, neměl by být podobný Michalovi, ale Evě. Je podobný Michalovi! Ten nazrzlý, kudrnatý, děsně zarostlý Ezop je fakt Michal! Co se mu to za ten rok stalo? Prý za jeho zarostlým zjevem vězí jakási sázka. K houfu se ještě přidává Hanka (Suzuki GSR600) a mně to nedá a ptám se, jen abychom měli jasno, kam až sahají Hujerovi. Hanka se mračí, zavírám mojí nevymáchanou hubu do přilby a chystám se k odjezdu. Musím počkat než Zboud nastoupí na vysokou kozu ze štafliček pohotově přinesených zarostlým Michalem. Další z Hujerů se nedostavuje, asi už o naší tlupě slyšel a lekl se.  Konečně jedeme. Dovolenáááá!!! No, slovo dovolená je pro tyhle nastávající tři dny trochu nadsazené, ale co už, hlavně že jedeme. Jedeme hlubockou oborou, v Týně odbočujeme na mojí oblíbenou 105 a ženeme se k Bernarticím a dál na Milevsko. Had osmi motorek vlnící se zatáčkami mezi obilím, vlčími máky a chrpami mě ujišťuje, že alespoň teď a tady je svět v pořádku. Nádherný, dlouhou zimou zapomenutý pocit. Kdesi před Milevskem mě z rozjímání probírá jakýsi bělošedý flek vlétající mezi kolonu přede mnou. Z kolony už nevylétá a odvracím pohled od třepotajícího se křídla přilepeného k asfaltu. Fujtajxl! Kdo z tý naší bandy je vrah?! V Milevsku u kávy se dozvídáme, že Luffa. Honza a Hanka, jedoucí vpředu, netuší, že se v koloně udála tragédie. Luffa to tuší až moc dobře a prý by tenhle zážitek ráda zapomněla. Prý šlo o splašenou slepici. Ficcus hlásí, že neviděl bělošedý flek, ale flek červenošedý. Fujtajxl na druhou. Doplkat, dopít kafe a šup za řidítka, do cíle to máme co by kamenem dohodil a zbylých 20km dojel na motorce.  Odbočku ve Vlastci na Červený Újezdec Honza minul a prý to nebyl omyl, ale promyšlený prodloužení času, neb ve Struzích (Struhách???)  máme být až v 18,00 a jsme tu nějak dřív. I Pavel, ke kterému se dnes vtírnem na noc, hlásí, že jsme u něj o pět minut dřív a tak nemá naraženo. Skandál! Není naraženo! Co tu budeme dělat?! Pavel rychle naráží a mladší členi výpravy staví stany. My s Pepou ne, my už si prý zasloužíme pokoj s postelemi. No, někdy je ten vyšší věk fakt výhodou. Ale nechápu, proč dostávají mastňácký pokoj i Zboudi. No, i když Zboud….. ále nic ;-).  Nastává veselý večírek. Moli přináší na stůl kmínku, hruškovici, nějaký lepší rum a Pavel točí nad ohněm maso napíchnuté naštorc. Tak trochu kebab po česku. Vynikající nápad, který hodlám ukrást. Kdosi říká, že už ví koho mu Michal připomíná. Ano! Barokní andělíček je to správné přirovnání, které nás dostává do kolen. Veselý večer přidává na plynu a my se nedivíme. Už dávno víme, že první večer dovolené upouštíme páru nachmoustanou za celý rok.  Ještě si dovolím malou odbočku. Včerejší telefon s Pavlem se ubíral nesmyslnými dotazy, jakože bude-li mezi námi nějaký abstinent, či zda má vytáhnout damaškové bílé ubrusy, památeční porculán po babičce a stříbrné příbory. Po dvacetiminutovém plkání nesmyslů se loučím se slovy: ,,tak ahoj zítra.“ ,,Jak zítra?! Pozítří! Dneska je středa!“ No právě, středa a my přijedeme ve čtvrtek. V telefonu nevidím, jak se Pavlovi ježí zbytek vlasů na ustarané hlavě. Tak dobrá, mění plány a jede nakupovat už dnes. Teď mě to trochu mrzí. Byla by docela sranda přijet o den dřív a sledovat Pavla ve vyděšené pohotovosti.  Nevím kdo vyvolal diskuzi o Zboudí svatbě, ale děkuji mu za to. Onen neznámý má pravdu, Zboud to celé uspěchal a nepožádal rodiče nevěsty o ruku jeho drahé. Teď a tady je ten správný okamžik na nápravu. Zboud se nevzpírá a o ruku žádá, jakoby ji už stejně neměl. . Pepu s lahví ukořistěnou na stole a mne s větví utrhlou na suché túji. Má jí mít, třeba i tu druhou….ruku samozřejmě! Nejsme drsoni a dcery se vcelku snadno vzdáváme. Pravda, chvilku jsme žádali pár velbloudů, ale kdosi, víc znalý věci, nám vysvětlil, že bychom naopak měli k nevěstě pár velbloudů přidat my. Tak to ne! Zboud sotva vyleze na Tomovo DéRko, natož pak na velblouda, takže jestli chceš, tak ber jak je, velbloudy necháme spát. Chce, bere, velbloudi spí. Chceme jít taky. Před tím ale přijíždějí Biglesovi a večírek graduje. Slavíme narozeniny. Čí? Všech! Bereme to od ledna do prosince. Bigles o Michalovi promluví jako o cherubínovi a jestli nás barokní andělíček zlomil v pase, tak cherubínek nás dostává pod stůl plný načatých lahví. Ano! To je ono! ,,Na výlet s cherubínem“ se to celé bude jmenovat, mě napadá. Původní název dovolené: ,,Jak jeli Hujerovi na výlet“ jsem zavrhla hned na Borku, při pohledu na Hanky zamračenou tvář. ,,Věděl jsem, že tu bude malý motosraz, ale netušil jsem, že se zúčastním i svatby“. ,,Podívám-li se na Michala, musím se smát“ ,,To je jasný, jako cherubínek má v popisu práce vzhledem zlepšovat svět“. ,,Vembloudi došli, není nějaký lacinější zvíře k nevěstě?“ ,,Tak jsme si mysleli, že nás tu chcete, protože nás máte rádi. A vy si z nás chcete jen dělat kašpárky“ Co dodat? Raději dobrou noc 🙂 . A díky za skvělý večer 🙂    Ujeto 109km.     PÁTEK 5.7. Při snídani pod tančící pergolou ( Pavlův menší tančící dům) hledáme v paměti střípky uplynulého večera a sledujeme jedince v různé fázi zmatenosti. Na otázku, kde je Bigles se Bigi jen potutelně usmívá a říká, že v kufru auta. Živý? Tak na to usmívá ještě potutelněji. Raději se už na nic neptáme, pakujeme, loučíme se s pánem panství, který netuší, že jsme tu, že jsme tu byli včera, a vlastně ani že vůbec existujeme a odjíždíme. Ještě náš odjezd trochu okoření Luffa, když jí na studeném Banditu nezabírá spojka, čímž Bandita elegantně posílá k zemi. Nic se neděje, jedeme dál. Jó a Zboud se prý vyšvihl do sedla jako kamzík a dokonce bez štafliček. Nevíme, nikdo ho neviděl, ale samozřejmě mu věříme. U Zvíkovského podhradí se odpojují Ficcusovi mířící do Chorvatska a my ostatní pokračujeme letní krajinou na Blatnou a Nepomuk. Užíváme si předjíždění dovolenkových aut a Zboud se zdokonaluje v prostných. Asi ho bolí zadek, či co. V Nepomuku stavíme na kávu a prohlížíme si torzo ptáka přilepeného na zadní pneu Crossrunneru. Cherubínek má konečně křídla! Tedy zatím vlastně křídlo jedno. Honza neromanticky přemýšlí nad tím, jak je možný přejet ptáka jen zadním kolem. Pokračujeme na Přeštice a objížďka nás navádí na uzounkou dovolenkovou letní kroucenou silničku. Okolo obilí, chrpy a vlčí máky. Čas vlčích máků mám ráda. Předzvěst letního courání. Had motorek přede mnou, vůně teplého lesa, sena i motorek mi rozšiřuje úsměv v přilbě. Luffě taky a jejich plán odpojit se a dojet vyzvednout dceru se rozplývá ve výparech benzínu a vůni letních polí a luk. Prý se jim s námi líbí a dojedou si s námi alespoň pro překvapení připravené Hankou. Čím víc se přibližujeme k Plzni, tím se povážlivěji od dcery vzdalují. Ještě pár kiláků a jsme v Dobřanech, začínám se obávat, jaké překvapení nám Hanka chystá. Aby nakonec někdo z nás v Dobřanech nezůstal. Obávám se zbytečně. Stavíme 2km před blázincem a jdeme v Chlumčanech do motomuzea. Parádní překvapení. Hanka se zase vyznamenala. V rovných řadách, jako poslušní vojáci, stojí vycíděné stroje české výroby. Na jedné straně Jawy, na druhé Čézety a mezi tím i Pragovky. Kompletní předválečné řady. Je tu dost enduro strojů a ze sympatického pana majitele Bárty vypadává, že jeho otec byl endurista jezdící s bandou slavných jmen. Náš průvodce se mezi motorkami motal od dětství a je to z jeho zápalu poznat. Kromě motorek tu stojí i pár krásných aut a u Porsche se Eva zadívá na letící znak na kapotě a zasněně povídá.,,hele, cherubínek“. Střílí do vlastních řad, holka jedna. Nikoho, ani Michala, to neudivuje.  Po prohlídce Zboudi přepočítávají, organizují hlídání na dálku a jedou s námi ještě na oběd do Dobřan. Dál prý nepojedou. Čeká nás naučná stezka a Zboud prý už všechno umí, už se nemusí nic učit. Pravda, v jednu chvíli, při vynikajícím jídle a grepovém točeném Birellu je napadá, že vlastně nic moc závazků nikde nemají a s námi se jim líbí. Jen nemají nic na převlečení a stan. Takže se nakonec loučí. Luffa mě vyděsí slovy, že s námi nakonec stejně strávili skoro půlku dovolený. Huš babo!  Ještě počkají, jak dopadne stírání losů, které jsme získali za litry vypitého Birellu. Konečně vzrůšo, říká Luffa, prý je s námi nuda. No nevím, i číšník se tomuhle jejímu prohlášení směje. A POZOR! HANKA VYHRÁVÁ! Vyhrává nádherné kanárkově žluté sluneční brýle z dálného východu! Jako správná hodná tetička je posílá Bětce. Zboudi, obohaceni brýlemi, konečně odjíždí. To že je za chvilku potkáváme v protisměru nestojí za zmínku. A vlastně ani to, že i teď jedou blbým směrem. Nám to nakonec může být jedno, necháme je bloudit a pokračujeme skvěle dovolenkovým počasím přes Stod do Mariánských lázní. Pauza na natankování a chvilka vydechnutí Honzovi dovoluje se trochu předvádět na benzínce. Paní obsluha vcelku snadno postřehla, že je ten nejukecanější z nás a dost jí to baví. Mne taky, jen se mi najednou zdá, že je nás nějak málo. Z Borku vyráželo osm motorek a teď je nás pouhých pět.  Z Mariánek nás Hanka vyvádí naprosto skvělou silničkou se zákazem vjezdu v určitých časech. Prý v těchto časech projíždí autobus a nevešel by se s projíždějícím autem. A Hanka to musí vědět, neboť to tu zná, poněvadž tu trávila střípky svého dětství. No páni, co všechno o ní ještě nevíme?! Ale tahle její znalost se nám nadmíru hodí. Vyvádí nás na konec světa, hlubokými lesy, až do výšky 860m n/m. A tady je tak krásně! Kladská se to tu jmenuje a čeká nás ona naučná stezka, 1,6km dlouhá, kterou Zboud už prý vidět nepotřebuje. My ano. Dozvídáme se, že jsme ve Slavkovském lese a že Kladská rašeliniště jsou ojedinělým souborem horských vrchovištních rašelinišť v nadmořských výškách od 800 do 930 m, o celkové rozloze téměř 300 ha, z toho největší rašeliniště je Tajga. Dalšími rašeliništi jsou Paterák, Lysina, Malé rašeliniště a Husí les. Vrchovištní rašeliniště zde začala vznikat před několika desetitisíci lety v místech, kde se zachytila voda v jezírkách. Později, v době mladších čtvrtohor začala jezírka zarůstat vodními rostlinami a posléze různými druhy rašeliníků. Rašeliniště pokrývá pralesovitý porost borovice bažinní (s typickými rostlinami jako jsou rosnatky, suchopýr, klikva atd.), jehož obraz se zrcadlí na hladině rozlehlého Kladského rybníka. Ze vzácných zvířat zde v tichých zákoutích uslyšíte tetřeva hlušce nebo čápa černého. Rašeliništní lesní porosty vyhovují také naší nejmenší sovičce kulíšku, mohutnému jestřábu lesnímu a lesnímu doktoru – datlu černému. Kolem roku 1994 osídlila zdejší lesy naše největší kočkovitá šelma rys ostrovid. To vše samozřejmě nevím, ale lupla jsem popis na netu.  Mně se to zdá trochu složité a víc se přikláním k názoru, že jde o místo výskytu pohádkových bytostí. Kde už by skřítci, víly, či hejklové měli žít, než v tomto spletitém mumraji mechů, lišejníků, křivin, tůněk a bažin?  V dřevěném altánku nad vodou zpola zarostlou čímsi úplně zeleným vystrkuje Honza na Hanku zadek a přeje si vytáhnout klíště. Nás ostatní ten pohled moc nebaví a odtrhujeme ho směrem, kam nám ukazuje Eva:,,Hele, on má svatozář“. A opravdu, cherubínek stojící na dřevěné lávce je osvícen sluníčkem a září do dáli. Dokonce i to sluníčko zbledlo závistí před cherubínkovo zlatou kšticí a stydlivě se schovalo za mraky.   Máme za sebou krásnou procházku hodně zajímavým prostředím a trochu závidím Hance, že zažila dobu, kdy tu, bez dřevěných chodníčků, hledala houby, trhala borůvky a poslouchala pokyny tetičky, kam smí a kam už fakt nesmí šlápnout, neb by zahučela do vražedné bažiny. Drsná romantika. Ještě se pokocháme pohledem na perníkovou chaloupku, kde zrovna za tímhle oknem měla malá Hanička postýlku. A na malovaný balkónek prý nesměla, neb by pod ní spadl. Dneska už ne. Né že by Hanička pohubla, ale balkónek je festovně vyspravený.    Děkujeme Hance za další nádherné místo, které nám ukázala.  Pokračujeme naprosto úžasnou zapomenutou cestou přes Kynžvart a pod ním dojíždíme ke hlavní 21. A po té do kempu těsně vedle Františkových Lázní. Tenhle kemp jsme si vyhlídli na mapě už ráno u Pavla. Proč? Protože se jmenuje Jadran! A tak je jasný, že právě tady chceme strávit dnešní noc. Daří se, zdravíme ,,dobar dan“ a  očividně nejsme s tímhle vtípkem originální. Hodně opálená, což nás na Jadranu nepřekvapuje, paní Novotná nás vřele přivítala a ujistila, že má místo nejen na stany, ale dokonce i pro staříky v chatce! A teď zíráme! K titulu staříci se nehlásíme jen my, ale i ostatní účastníci zájezdu. Bereme tři chatky a dáváme šest piv u pidirecepce. Svět je skvělý! K dokonalosti nám chybí jen kus žvance, tak se vydáváme lesní stezkou do světoznámého lázeňského města. Asi by to chtělo luxusní róby, kdo ví, jestli nás do města v našem vandráckém vůbec pustí. Zatím se les mění v udržovaný pěkný lesopark. Pijeme z pramenu Glauber, (že má projímavé účinky, jsem se dočetla až doma a mnohé mi to vysvětluje, že Hani? 🙂 )….. a Hanka pořád mumlá, že musí zajít hlavně k Frantíkovi. Trochu nechápu, to chce dospělým synům pořídit ještě malou sestřičku? Tak prý ne, prý mu chce právě za ty syny poděkovat. Tak to jó. Slibuju jí, že najde-li kolonádu, najdu Frantíka.  Konečně, po podstatně delší době, než nám slibovali na Jadranu, docházíme k prvním lázeňským domům. A světe div se, rovnou k Frantíkovi. Přitáhl Hanku k sobě jako magnetem. Hanka září štěstím, Frantíkovi děkuje a Michal sahá na Frantíkovo nejvyleštěnější místo. Asi chce otěhotnět. Eva to zachraňuje a hladí Frantíka po nose. Do malým buclatým keramickým chlapečkem rozněžnělé chvilky se ozývá Pepa:,,Já si myslel, že je Frantík ve Františkovejch Lázních a on je zatím tady“. A je po rozněžnění! Pepa nechápe náš výbuch smíchu a chvilku se dokonce hádá, že jsme v Mariánkách. Až když mu všech pět kamarádů shodně tvrdí, že jsme v Mariánkách byli před padesáti kilometry, tak hodně váhavě přikývne. Stejně jsme ho nepřesvědčili.  Kam na jídlo? Jsme ve velmi známém a navštěvovaném městě, každá volba bude dobrá. Tady se přece mizerná restaurace nemůže udržet. Si říkáme. Ále může, připustíme o hodinu později. Nejen že nám hned zkraje řeknou, že budeme čekat, neb mají jen jednu pec na pizzu. V pizzerii. Překvapivé. Ale vázne i dodávka piva, druhy pizzy pomotají, velkou většinu jich nemají.,,Kuchyně je vyžraná, celej den jsme měli frmol“ povídá jedna ze zpruzenejch číšnic. Zajímavý přístup. Nebo je to naším nelázeňským vzhledem?     Procházíme kolonádu a jsme z lázeňského večerního života trochu překvapeni. Je tu mrtvo. Podobné mrtvo padá i na nás, vracíme se už skoro potmě do kempu a sedáme si ještě na jedno.Pan Novotný je ukecaný, dozvídáme se jeho kompletní životopis a očividně se nikomu z nás nezdá dost zajímavý na to, abychom se zdrželi dýl. Včera jsme upustili páru a dneska jsme marný. Luffa má pravdu, je s námi nuda. On je celý Jadran tak tichý a pohodový, že by nám vyrábět rámus ani nešlo. Jdeme spát. Co dělají Siskini nevím a ani vědět nechci. Asi stěhují palandy. Hance se moc nepozdávalo spaní v chatce, že prý se nebude moct přitulit k Honzovi. Dobrou noc.   Dneska ujeto 224km     SOBOTA 6.7. 2019   Sedíme s Kolouškama v tichém rozjímání nad zbytky včerejší pizzy, kávou a dalšími pochutinami a kvitujeme klid místa. Dokud nepřijde Hanka. Oznámila nám, že se spletla a že si vzala Honzův šampón, tak je teď voňavá nějak jinak, než je zvyklá a poklid místa je v čudu. Snažíme se smát potichu, ale kdo Hanku zná….. no prostě budíček. Z celé historky pobíráme jen pointu: ,,na co má Honza šampón?“ Nechceme to vědět.  Pepa mi, ve spolupráci s Koloušky, opravuje kufr hrozící rozlomením a můžeme jet dál.  Dál znamená pouhých pár kilometrů kroutící se malé silničky mezi starými hrázděnými domky a sem tam nějakou roubenkou. Jsme ještě v jednadvacátém století? Stavíme na prázdném parkovišti a zase si půjčuji zámek na helmy od Koloušků. Na dotaz, proč nemáme svůj, mi Pepa odpovídá:,,A kdo říká, že nemáme?“ Aha, máme, je dobře uložený v kufru, neošoupe se.  Kupujeme vstupenky na SOOS. Což je národní přírodní rezervace a evropská rarita ještě k tomu. Co je na tomhle kousku země tak zajímavého? Více než dvouhektarové rašeliniště a slatiniště si furt ještě bublá a vytváří bahenní sopky, mofety. Prý za to může vulkanická činnost stará nějakých tři milióny let. Ale houby, tady pod zemí žijí Permoníčkové a to co vidíme, je výsledek jejich kutání. Ať tak či tak, je to nádhera. Pijeme z vybublávajícího Císařského pramene. Vlastně v pravém smyslu piji jen já a trochu i Hanka, ostatní se nad přírodní chuti minerálu ošklíbají. No pivo z toho netryská, no. Procházíme po dřevěných chodníčcích vyschlým dnem slaného jezera. Škoda, že bublání a tryskání zrovna příroda stopla. Tak prohlížíme jen suché pozůstatky vulkanické činnosti. I to stojí za to. Malinké krátery, sopky, pohoří, údolí, řeky, to vše vyvedeno v bílorezavé barvě. Taková měsíční pidikrajina. Naprosto souhlasím s Evou, že by to chtělo vytvořit pod pohořím pidibaráčky s pidilidičkami, zahrádkami a ….. pak to celé zavalit minerálním proudem z nejbližšího vulkánu J. Tady by se hrálo! Nutkání potlačíme, tvorbu necháme na přírodě a jdeme dál. Eva na mne ze předu volá:,,hele, tady nám to konečně pustili!“ A ono jo, pod námi to bublá, vře a ukazuje, jak drsné to celé místo může být za jiného, než takhle suchého počasí. Dřevěná stezka vyúsťuje na úzkou asfaltku lemovanou kolejemi. Pidikolejemi položenými trochu rozmazaně. Drobátko se jim při pokládání asi chvěla ruka. Pocit nadpozemskosti zůstává i když se blíží pidivláček s cestujícími běžné velikosti. Pepa, který nám samozřejmě utekl, v něm překvapivě nesedí. Honza si chce dát s vláčkem závod, ale vyhrává hned po pěti metrech a tak to nepovažuje za výzvu. Jdeme se raději napít do kiosku u parkoviště. Opět si dáváme grepový Birell a Hanka dostává do kelímku malou ochutnávku místního piva. Jmenuje se Krušnohor a nás zaujal hlavně znakem. Znakem Krušnohoru je koloušek! Cherubínek se skromně usmívá, ale tuší, že název dovolené by měl být letos odvozen on něj. Neustále narážíme na andílky a koloušky. ,,Na sever s cherubínem?“ Hanka mi povídá, ať se na to vykašlu, že tahle výprava je přece už od začátku o ptácích. Začalo to zajetou slepicí. Namítám, že o ptácích to bylo vloni. Prý si to nepamatuje. Chjo, proč já to vlastně píšu, když to stejně nikdo nečte. Nevím proč, ale chci říct něco Honzovi a použiji oslovení: šéfe. Ostatní se mě překvapivě ptají proč, vždyť šéf je Hanka. Prostě je to tak: Hanka je šéfová a Honza její sameček, takže logicky šéf! A basta!  Parkoviště se povážlivě zaplnilo a turisti se rojí, je načase místo opustit a popojet. Popojet kousek na sever, až do Aše. V Aši u cedule nestavíme a tak název ,,Po Čechách až do Aše“ taky neklapne, protože chybí důkazní foto. Pokračujeme až za Aš a vyjíždíme na vrch Háj, kde je kromě sportovního střediska i veliké a úplně prázdné parkoviště. Už zdálky vidíme kamennou rozhlednu a vypadá tak pěkně, že ani mně stoupání do prudkého kopce nevadí. Už se na ní těším. A mám proč. Architektonický kamenný skvost postavený v letech 1902-1904 na počest prvního německého kancléře Otto von Bismarcka. Jak je rozhledna pěkná, tak výhled z ní trochu fádní. Krajina taková nějaká nijaká a ještě víc mě štve, že netuším, kam a na co se dívám. Prostě tenhle kraj neznám a jsem ráda, že ho alespoň teď, díky Hance, trochu poznávám, i když ona už o žádné díky nestojí, neb si myslí, že si z ní utahujeme, ač to tak fakt není.    Je tu málo lidí a parkoviště stále prázdné, takže jsou na něm dobře vidět čáry vyvedené dětskou rukou. Alespoň doufám, že trasu se zakončením ,,CÝL“ vedla dětská ruka a mysl. Pepa se nechává čarami zlákat a umě je projíždí. Pouze neposlouchá příkazy- udělej pět dřepů, udělej dva kliky. Když projede ,,cýlem“, tak se na dobrodružnou cestu vydává i Michal, Hanka a nakonec parkoviště brázdí skoro všechny motorky. A nikdo nedělal dřepy a kliky!!!  Navrhuji jet malou bílou cestičkou okolo hranic vedoucí přes Počátky. Je zavrhnuto. Škoda, třeba je to ta nejkrásnější silnička na celém světě a my teď o ní přijdeme. A Honza dokonce projíždí bez povšimnutí odbočku na Nebesa. Páni! To by byl název! S cherubínem na nebesa“. Nic, jedeme dál, tak ani to neklapne.  V Aši prý nemáme stavět na jídlo, povídal pán ze sportcentra, prý by neměl čisté svědomí, kdyby nás někam poslal. Prý máme jet co nejdál. O tom, že bychom neměli stavět na fotku neříkal nic, ale Honza se jeho varování tak vyděsil, že u cedule opět nestaví. Hanka hlásí hlad! Takže se nezdržovat a jet něco najít. Honza během prvních pár kilometrů na východ prokazuje odvahu a u žádné z hospod nestaví. Pak už to není odvaha, ale strach z hladové Hanky v zádech. Pravda je, že o hospodu jsme fakt dlouhé kilometry na silničkách 213, 212, 213 nezavadili a když už ano, tak byla očividně zavřená. Stavíme až v Kraslicích a ptáme se v otevřeném bistru na jídlo. Tak tady taky ne, prý o kousek dál v Severce. Nevím, zda bloudíme, či se chce Honza jen ubezpečit, že jsme na parkovišti na Háji dost trénovali, ale minimálně čtyřikrát se točíme na křižovatce mezi nevzhlednými domy. Nakonec přeci jen kotvíme před nevábně vypadající putykou. ,,Je to divnej kraj“ říká Pepa u motorek. Jeho pocit se na terase ještě umocní při pohledu na štamgasty. My z Habří jsme zvyklí na leccos, ale před polednem…? No i když, co si budeme povídat. Pravda je, že chování místních nevypadá na nějaký prodloužený večírek ze včerejška, ale na běžný chod Kraslic. Divný pocit zahání opravdu dobré jídlo. A o to nám hlavně šlo. Nakonec na všech cestách upřednostňujeme putyky místňáků, než ty turistické. Takže na severozápadě Čech se nám to podařilo. Pro mne jsou Kraslice velkým překvapením. Žije tady mámy sestřenice a já si už vůbec nepamatuji, že jsme sem jezdívali. Jen si pamatuji, že se v rodině o Kraslicích mluvilo, coby o horském kraji plném sněhu a lyžařů. Ten, kdo se tu narodil, narodil se prý s lyžemi na nohou. A teď zírám. Šochtlička hlásí 530m n/m! Takže skoro jako u nás. Přehodnocuji své životní jistoty. Pravda ale je, že jsme jeli kolem lyžařského areálu. Michal si jede vyzvednout peníze do bankomatu a Siskini se dohadují, kudy dál. Hlasuji pro Boží dar, když už ta Nebesa nevyšla.  Po dobrém obědě by se spalo, ale levá pravá to nedovoluje. Cesta přes Jindřichovice, Nejdek, Pernink, až na Boží dar je boží! Trochu mě ruší klesající rafička palivoměru, ale Honzu prej ne, nejde mu přístrojovka a tak je v klidu. Na Božím daru natankujeme a užijeme čas na odpolední kávičku. Je to tu trochu jak motosraz. Bodejď by ne, ta krásná silnice sem je fakt lákavá. A to ještě netuším, co nás čeká dál! Na kruháči, těsně před hranicí odbočujeme vpravo a dostáváme se pod Klínovec mezi husté lesy. Pohybujeme se v tisíci metrech nad mořem a dnes to není o chrpách a vlčích mácích. Dnes je to o stromech znetvořených krutým větrem a zimou. O obřích listech a květech bolševníku, o jemných bílých kvítcích řebříčku v hlubokých pangejtech. A hlavně o naprosto fantastickém pojetí. Pokračujeme po hřbetě Krušných hor a před Měděncem se po pravé ruce zjevil výhled snů. Z dáli na nás jukly špičaté kopce. Měděnec nás láká kulatou kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie na holém kopci. Tedy vlastně jen mne, ostatní si jí prý nevšimli. Nevěřím, jen se jim nechtělo stoupat opět po svých do strmého kopce. Tak sem se někdy musím vrátit. Pravda je, že nás stejně tlačí čas. Po další porci skvělých širokých zatáček jsme si všimli, že jsme dole podle výškoměru, cedule Chomutov a chrp v obilí.   Teď nás čeká trocha nudy směrem na Most, ale za oním nehezkým městem opět stoupáme přes Litvínov, Osek a Hrob. V Dubí odbočujeme na Cínovec a za ním, tak za ním mi dochází slova nadšení. Tomuhle říkám dovolená! Uzounká silnička, na jejímž začátku je závora se zákazem vjezdu, čímž nám chce asi říct, že nejedeme nějakou mastňáckou krajinou. Pastviny vpíjející se do nízkých lesů a hlavně krávy přežvykující zelenou trávu, postávající na silničce a hledící na nás s údivem. Tak tady tudy toho moc asi nejezdí. Mám úžasný pocit, který zažívám v dalekých zapomenutých krajích kdesi na Balkáně. Kličkujeme mezi udivenýma hnědýma očima krav a je mi šťastno a krásno. Nejkrásnější silnička na světě není na Počátky, ale z Cínovce na vesničku s příznačným názvem Krásný les. Cedule: Pozor, tekutý asfalt mě vyvádí z blaženosti a dodává místu pocit neskutečna. Tekutým asfaltem plujeme dál a najíždíme na trošičku hlavnější- směr Tiské stěny. Tak tady bychom dnes rádi odpočali unaveným tělům. V kempu pro naše rozjímání nemají pochopení, je plno. Škoda, těšila jsem se na zabivakování a prozkoumání hodně zajímavého terénu. Nu nevěšme hlavy, přímo v Tisé je taky kemp. Kemp v Tisé mě uvádí do trudomyslnosti. Proč si někdo otevírá kemp v místě, kde nelze zaparkovat? Na Pepův pokyn:,,otoč to“ odcházím hrdě od motorky, tak s tímhle nechci nic mít. Pokusila jsem se dopředu trasu k otočení projít pěšky a je jasný, že tady to neotočí ani Bůh. Pepa se o otočení snaží, ale i on musí ustoupit fyzikální síle a poprosit o vyproštění z hlubokého písku. Ha! Dobře mu tak! Trudomyslnost Hanky je snad ještě hlubší než moje, ale nakonec se z pasti vymotáváme a hledáme další kemp. Ještěže sebou máme anděla. Nachází na šochtličce kemp s názvem ,,Aljaška“! Tak tam musíme! Název dovolené: ,,Od Jadranu po Aljašku!“ Jsem nadšená a ani mi nevadí, že se docela připozdívá. ,,A tohohle anděla mám doma!“ hlásí hrdě Eva.  Kemp Aljaška je taky plný, ale sousední ,,Česká brána“ nás vřele vcucne. A co víc? Opět má volnou chatku pro staříky. Jen tu nevaří. Tedy vařili do teď, ale když se k okýnku dostavila pětice motorkářů a každý si žádal jinou pochutinu, tak se z kuchyňky ozvalo:,,já se na to můžu vysrat, už žádný objednávky nepřijímám!“ a okénko se nezvratně zavřelo. Nutno dodat, že jsem u toho nebyla a nevím, zda se to událo přesně podle jejich vyprávění.  Nezbývá, než navštívit kemp sousední, což je Aljaška! Takže jo. Od Jadranu k Aljašce! Tady by bylo tak krásně, kdyby tu neřvala muzika. Asi jo, asi hrajou docela hezky a ucházející repertoár, ale tak děsně nahlas! Po nějakých těch smažených pochutinách, které nám s pohodovým úsměvem připravuje mladík, jehož klid a pohoda je očividně ovlivněna jakýmsi přírodním povzbuzovadlem, odcházíme zpět k chatce a povzbuzujeme se taktéž přírodně. Protože rum jsou brambory a višňovice višně. Dneska by z nás Luffa měla radost. Hýříme vtipem a humorem. Asi je na čase jít spát. Jó a zjištění, že o jídlo jsme se snažili v bistru Hawai nás ještě víc rozveselí. Od Jadranu, přes Hawai, až na Aljašku!   Dnes ujeto 309km. Což je údaj trochu matoucí. Vím, že mi moje stará vrána trochu přeměřuje, ale proč hlásí Michalova Honda menší porci kilometrů, než Hanky Suzuki? Vždyť jel ještě v Kraslicích k bankomatu. Prostě si každý tachometr dělá co chce. Honzovi je to fuk, jeho tachometr neukazuje vůbec nic.     Neděle 7. 7. 2019   Ráno bude pršet, hlásil večer Michal a Pepa si tudíž sundal z motorky spacák. Teď se durdí, že Michal podlehl mobilovým aplikacím a spacák si opět připevňuje na eFJéRu. Sotva tak učiní, dává se do deště. Pepa pronáší nepublikovatelná slova a spacák opět sundává. Mimo to sledujeme rozdělení funkcí u Siskinů. Honza vaří a Hanka skládá stan. Ptám se Pepy, jak to bude u nás. Kdo skládá chatku? Oznámení, že Hanka v noci vzbudila Honzu s tím, že se mu chce čůrat (a pozor! Opravdu chtělo- zjištěno po náročném výslechu.) a po kritice, že ztratil pytlík, neb ho vrznul jinam, než je zvykem, je nám jasno, že hloupým plkům při snídani bylo učiněno za dost a měli bychom se vrtnout dál.  Vyrážíme do mírného deště v 8,30. Přijíždíme k podzemní továrně Rabštejn- Janská. Hanky obavy, že je nás tu málo, a že budeme muset zaplatit dva lístky za lidi svou nepřítomností nedoplňující minimální počet účastníků prohlídky, se rozplývá při pohledu na počet účastníků ostatních. No potěš koště, myslela jsem, že tu budeme sami a zatím to vypadá na velikou exkursi. Což prý nic nemění na faktu, že nepřítomný Hujer Kája stejně zaplatí minimálně flašku, aby viděl, zač je toho loket s námi nejezdit.   Ujímá se nás příjemný pán a ptá se, co všechno chceme vidět. Hází do placu různá podzemí a ukrutně dlouhý čas. Snažím se nejistě navrhnou, zda by nám dvě a půl hodiny nestačilo. Nestačilo! Chceme vše, takže tři a půl hodiny! Scvaknu podpadky pantoflí a bez brblání poslouchám výklad. Přiznávám, že zajímavý. Říčka Kamenice byla v Rabštejnském údolí dlouhém tři kilometry podnětem při zřízení přádelny panem Franzem Preidlem,což byl asi podnikatel na svém místě a nebýt zatracené války, mohlo se tu příst dodnes. Skvělého údolí si všimli i říšští papaláši a usoudili, že místo se jasně nabízí pro utajenou podzemní továrnu. Razící práce počaly až v srpnu 1944. I tak do konce války stihli Němci zahájit výrobu letadel a vrtulníků s podivným zjevem a dvěma vrtulemi. Zahynulo tu pár desítek vězňů i dalších zaměstnanců a na mne padá, jak už to na podobných místech bývá, tíseň. Rozptyluje mě pohled na uložený čedičový sloup. Volám Evu, aby se šla podívat. Její přání, zajet k Panské skále jsme zatrhli a tak si teď a tady může představit těchto sloupů víc pohromadě a má Panskou skálu před očima. Že by byla nadšená, říct nemůžu. Zato Hanka je nadšená ze znaku pana Preidla. Je v něm havran! Takže je to o ptácích, ona to říká od začátku.  Prolézáme pod zemí dost dlouho a moc nechápu ujišťování, že máme mít baterky. Je to tu docela osvícené. I tunel se známým (jak komu, mně ne)  Rabštějnským duchem  je v pohodě a bez zvláštních příhod průchozí. Trochu škoda ;-). Po opuštění podzemí B  nás rozumnější spoluobčané opouštějí a jedou vstříc nadzemním radostem. Myslím, že jsme toho už viděli a slyšeli dost a měli bychom se přidat. Tak prý ne! My a hrstka dalších opovážlivců. My přejíždíme jen tak narychlo bez helem na opačnou stranu Janské a posloucháme pana průvodce. Převládají slova jako: pozor, riziko, pád, šachty, propasti….. dívám se smutně na nohy obuté v pohodných pantoflích a je mi jasné, že má obuv a celkový zdravotní stav mého pohybového systému mi nedovolí si prožitek správně užít. Opak je pravdou! Jestli byla prohlídka doteď zajímavá, tak teď přidává na grádech. Úžasné prolézání mezi starými, místy úplně vyrabovanými, nádržemi. Soucítím s panem průvodcem, který říká, že ho vyrabování nesmírně mrzí a že tohle místo by si zasluhovalo zájem a péči státu. Technická památka jako prase. Snažím se představit si chlapy, svařující obří pláty pod masivem pískovce. Děsivé a pokoryplné. Nádrže byly zdrojem pohonných hmot pro sovětská vojska v dobách nedávno minulých. Nápisy v azbuce to dosvědčují. Jsem šťastná, že Pepa tohle místo na netu našel, že ho Hanka zařadila do výletu a že jsem nevyměkla a šla s ostatními, i když s trochou nechutí, dál. Skvělé! ,,Trubka, šachta, průlez, schod, strojovna, schod, průlez, šachta! Rozumíte?! Tak ještě jednou! Trubka, šachta, schod….. “ a ještě asi třikrát. Připomíná to dětskou hru ,,hlava, ramena, kolena, palce“. ,,A dávejte, sakra, pozor, ať tu nemám průšvih!“ Takže sklonit hlavu pod trubku, přeskočit šachtu, prolézt průlez, překonat vysoký schod, juk na strojovnu, zase schod…. no, nikomu se nic nestalo. A bylo to….. bylo to fakt skvělé. Tedy pokud mi moje bludička, o které jsem si doteď myslela, že je plnohodnotná baterka, dovolila poznat. Občas jsem se vtírla do kuželu baterky spolupodzemníka.  Překvapivě nerada vylézám na světlo boží a nepřekvapivě ráda sedám na motorku. Pan průvodce, ze kterého se vyklubal skvělý společník, nám poradil místo k polednímu odpočinku a baště. V České Kamenici U Martina! Tak to jo, to by šlo. Malá pekárna s bistrem a naprosto skvělým jídlem. Jen na Siskiny už moc nezbylo. Což nám ostatním nemusí vadit a tak, s plnými břichy, pokračujeme dál. Prý odbočíme vpravo, povídali Siskini, tak jsme se s Michalem poslušně zařadili na hlavní. Ostatní odbočují doleva. No dobrá, na hlavní točíme. Po pár set metrech točíme do protisměru a jedeme okolo Martina. Právě teď a tady nemám Honzu ráda! Ale když on se tak krásně šibalsky usmívá! Je opět odpuštěno. Po chvíli stavíme, kdo by to řekl, u Panské skály. Eva se dočkala! Hanka se sice trochu durdí, že vlastně chtěla úplně jinam, ale to už jí nikdo neposlouchá a každý si jde po svém. Panská skála, těžká čedičová romantika, se v průběhu let hodně změnila. Je tu velké parkoviště a spousta turistů. Nahoře na sloupcích furt někdo mává a kazí foto a pocit ostatním. Trochu rozladění. Asi jsem stará, pamatuji tady klidnější chvíle.  A co teď? Teď už jen veliká nuda na přeplněný silnici z Nového Boru na Mladou Boleslav, dálnice, spousta předjíždění a pocit, že to bylo vše, přátelé! Přestávám myslet dovolenkově, ale naprosto racionálně, co je třeba udělat zítra a tak. Brrr! To mě neba! Průjezd ucpanou Prahou se nám daří a za Mirošovicemi na benzínce žudláme s Evou ještě trochu toho vzruchu. Něco na koukání. Nemusí to být nic velkého, stačí třeba malý hrádek, zříceninka či jeskyňka. Pepa navrhuje Sv.Víta a Hanka zamítá. Prý to smrdí endurem. Za mne raději enduro, než tuhle nudu na hlavní. Nedá se nic dělat. Všechno má svůj konec. I tahle pidovolená. Pidi, ale krásná, plná na poznání a zážitky. A teď vážně. Ač si Hanka myslí, že si z ní utahuji, není tomu tak. Připravila zase skvělý a plnohodnotný výlet, na který budu dlouho vzpomínat. DÍKY.  Ale stejně, když se nad obzorem vyloupne ten náš Budějovický rendlík, mám chvění okolo žaludku. Není to štěstí, vracet se po dovolené zrovna do tohohle kraje obroubeného měkkými kopečky a zrovna dneska neskutečně dramaticky ozářenými mraky? Máme štěstí, že se z dovolených vracíme do tak nádherného kraje. Všude dobře, v Habří nejlíp.  A jak se to celé bude jmenovat? Tak to je úplně fuk, hlavně, že jsme si těch pár dní nadmíru užili.   Dnes ujeto 305km. Asi 🙂   Celkem ujeto   947 km krásným, mně dosud neznámým, krajem. Měli jsem neskutečnou kliku na počasí a vlastně na všechno. DÍKY VŠEM za naprosto skvělých pár dní :-).   fotogalerie na rajčeti: https://barcafotky.rajce.idnes.cz/Sever_Cech%2C_aneb_mototrajdani_bez_nazvu_07.2019