,,…. a kdyby něco, tak piš, volej“. Ve chvíli, kdy Kristýna tohle do telefonu vyřkla jsme obě ztichly. Oběma se nám tato slova vloudila do hlavy a hlava si je představila napsaná. Piš, volej. Pišvolej. PYŠVOLEJ!!! To je to startovací slovo, které mi chybělo k přípravě letošních podzimních hrátek v děcáku. Kri-kri díky. A hned mi naskakuje postava PYŠVOLEJE. Hok to ještě netuší, ale tohle se mu bude určitě líbit. Slibuji Kristýně, že se pro ni stavím a naložím haldy oblečení a hraček, které si celý rok sysluje na půdě. Ovšem po naložení Caddyny tím, co jsem nasyslovala během roku já, je mi jasné, že tenhle slib nesplním. Naložím sotva tak ji, a to pouze jestli od té doby co jsem ji naposledy viděla nepřibrala. Prý nevadí, povolá na pomoc Richarda s jeho žlutou Včelkou. V pátek 21.10.2016 se scházíme s Kristýnou a Hankou v Praze. Čeká nás drsný tah zhýralou páteční večerní Prahou. Je tomu tak. V hospodě na Pankráci dáváme po jednom pivku, poté chvilku posedíme u mého tatínka a tím bychom  hýření považovaly za vyřízené. Asi stárneme, či co. V sobotu mě holky docela překvapily, neb opravdu vyrážíme z Prahy v domluvených sedm hodin. Pravda, bez snídaně. Tu dáváme na benzínce a nechtěně bavíme tankující osoby, zírající na naše vozidlo, jenž při otevření zadních dveří vyvrhlo na zem spacáky, oblečení a hračky. Vozidlo jsme nakonec přepraly, útroby opět napěchovaly dovnitř a jedeme mlhou dál. V Jestřebí se k nám přidává Peugeot Lídy a do Lipové dorážíme za mírného mrholení. Snad se počasí umoudří. Na místě už s dětmi klábosí Hok, Vašek a Vaškova krásná a milá Sofie. A Věra! Věra, která ještě nedávno byla pro děti tetou vychovatelkou, z děcáku odešla a koupila si motorku, aby se mohla přidat k nám. No tak dobře, úplně takhle to nebylo, ale teď je prostě naše motorkářka, což je skvělé. Děti se vyhrnou z budovy jednak proto, aby nás s úsměvy přivítaly a druhak, aby nanosily bedny z auta do tělocvičny. Je to každý rok stejné, jen nám dnes pomáhají děti, které by před pár lety krabice neunesly a ty které nám pomáhaly třeba před třemi lety jsou již kdesi v dospěláckém světě. Bzučení Richardovo Včelky nás vytrhává z pokecu a pokračuje přenášení plných beden a přeměna tělocvičny v bazar. Po Richardovi s Karlosem přijíždí ještě Sharp s Beruškou a jsme komplet. Je nás dvanáct. Skvělé. Jen to počasí by mohlo být o fous lepší. Neprší, ale to je tak jediné kladné, co se dá říct. Je zima, zataženo a pofukuje. Odchod z děcáku máme naplánován až na jednu hodinu, tak máme dost času v jídelně zkonzumovat kuřata, jenž pro nás v kuchyni upekly. Děkujeme :-). Hanka zodpovědně sleduje čas.  Jen ji trochu rozhazuje, že hodiny na stěně jídelny nejdou. Tak se každých pět minut zvednu a ručičky dětských papírových hodin poposunu dopředu. Co bych pro její klid neudělala. Asi jsem měla zprvu nějaké nejapné poznámky, neb se na mne škaredí. Trochu probíráme, o čem ta dnešní cesta bude a já žasnu. Celé jsem to myslela úplně jinak a občas se snad i červenám, když si někteří přítomní má slova vykládají dle své nestoudné mysli. V jednu se se všemi potkáváme před děcákem a po mohutném přivítání se děti i dospělí dozvědí v které ze tří skupin jdou a co je čeká. Starý, ošuntělý, vetchý PYŠVOLEJ (Hoku uznej, tohle jsem si nemohla odpustit) tu poztrácel své obří korále. KORÁLE! RICHARDE A VAŠKU!!! Děti je sesbírají, navlečou na šňůrku a po cestě si za různé úkoly ještě vybojují další. Do cíle jich mají přinést co nejvíc a ještě k tomu krásně ozdobené. Těsně po jedné hodině odchází první skupina vedena rozhodnou Věrou. Prý se neztratí, prý zodpovědně skupinu dovede do určeného cíle, prý natrasuje, aby cestu kterou si připravila už ve čtvrtek, prošli bez problému i ostatní. Mírně roztřesený hlas, kterým mi říká, že zabloudí i v rodných Mikulášovicích raději neslyším. S Věrou a její skupinou odcházejí i ostatní motorkáři, aby si připravili svá stanoviště. Po chvíli odchází i druhá skupina vedená Kristýnou a strejdou Petrem. Půjdou po fáborkách a tak je pravděpodobné, že je snad tentokrát Kristýna neztratí. Přes bažinu před děcákem je navede strejda podle plánku. Nikdo se neutopil, můžou jít směrem k Pyšvolejovi. Naše třetí skupina ještě chvilku čeká a v mezičase říkám, že je škoda, že nám akce nevyšla na minulý víkend. To bylo tričkové a motorkové počasí. Teta Radka na mne nevěřícně zírá. Minulá sobota? Ta tu prolila, v tom by se nikam jít nedalo. No jo, jiný kraj. Přeci jen to je od nás kus cesty. A teď čeká cesta nás. Bažinou prochází děti pod vedením tety Radky. Taky nám nikoho neutopila. Můžeme vyrazit v plné sestavě. Sotva se hneme z místa volá nám teta Kačka, že se první skupina trochu zadrhla a že máme zpomalit. To nám nedělá problém. Trochu mimo plán menší děti prolézají většíma pod nohama. Zdobíme korále a Mareček hledá houby. Kačka s Martinkou, Maruškou a Simčou se snaží na mokrý polystyrén nalepit květy a listy a kupodivu jim to docela drží. Začíná poprchávat. To ne! To si fakt nepřeji. Přicházíme k plastové lahvi na cestě, k provazu nataženému okolo stromů a k položenému provazovému žebříku. Kromě toho tu byli i Vašek se Sofií. Vašek si vzal na paškál půlku naší skupiny, nacpal ji do žebříku a vyslal na cestu plnou útrap. Ono padat uvězněný v žebříku cestou necestou, přes kořeny, kameny, vyhýbat se stromům a přitom se muset neustále držet napnutého lana není zrovna procházka růžovou zahradou. Tak proč se ty děti chechtají?! Jsou špinavé, poškrábané, prší na ně a ony se skvěle baví. No nejsou úžasné? Sofie zatím baví druhou půlku skupiny hrou dost fotogenickou. Hráč má uvázanou šňůrku okolo pasu a vzadu na ní visí propiska. Úkolem je dostat propisku bez pomoci rukou do lahve na zemi. Přátelé mazec! Jsem docela ráda, že je naše skupina složena hlavně z holek, a z kluků máme jen slušňáka Luboše a malého Marka. Docela si umím představit hlášky pubertálních hráčů. Prý ano, prý se nepletu, prý to s nimi byla fakt sranda. Sranda je i u nás. Děti se baví a chtějí si svoje skupiny prohodit. Aniž by musely, cpou se do žebříku a nechávají si uvazovat propisku k zádům. Skvělé stanoviště! Vašku, Sofie, DÍKY! Mlaďoši stanoviště fofrem sbalili a přidávají se k nám. Cestou k dalšímu stanovišti opět zdobíme korále. Dávám Lubošovi do ruky nožík, aby dělal špičky na větvičkách k zabodnutí a trochu trnu. Zbytečně, je to šikula, neublíží si a vyrobí hafo dřevěných hřebíků. Na stanovišti u Hanky děti dostanou plastové lžíce a musí cestou, opět né úplně jednoduchou, přemístit kopici soli do misek. Zase se u toho baví a tím baví nás. Necháváme pár zrníček soli místní zvěři a jdeme i s Hankou dál. Marek neustále odbíhá pro houby, Martinka si ze mě tropí šprťouchlata, menší děti se ženou za každým fáborkem a je fajn. Na příštím stanovišti nás čeká Lída, vyznačený kruh na zemi a uprostřed ní bílá koule. Tedy jeden Pyšvolejův korálek. Lída postupně dětem zavazuje oči, posílá je mimo kruh a poté po nich chce, aby se do kruhu poslepu vrátily. Některým se to fakt podařilo, nad čímž žasnu. Jsem dost ráda, že se Lída nerozhodla vyzkoušet i nás dospělé. Boží pohled je na tomhle stanovišti na tetu Radku. Konečně děti pustily z rukou korále a ona se jich zmocnila. Do teď jsem netušila, jak se dokáže vydovádět při výtvarné činnosti. Na tváři má blažený úsměv. Naše skupina se rozrostla o Lídu a jdeme mírným mrholením dál. Pod kopcem, na němž jsme kdysi sáňkovali, nás staví Sharp s Beruškou. Dělají z dětí dlouhou stonožku a vysílají na cestu. Tentokrát jen po stezce. Což je dobře. Takhle svázané děti by přes překážky lezly fakt blbě. Po splnění úkolu dětem rozdávají odměnu, loučí se s ovečkou, která jejich počínání celé odpoledne pozorovala a přidávají se k nám. Naše už dost rozrostlá skupina vychází z lesa a okolo plácku, na němž stávají kolotoče míří pomalu ale jistě k Pytlákovi. Teď už je všem jasné, že tam bude cíl a tím asi i Pyšvolej. A že Věra nezabloudila. Děti finišují se zdobením korálků. Lubošem vyrobenými hřebíky přidělávají houby, přivazují šišky a to by v tom byl čert, aby měl korále někdo hezčí než my. Za Pytlákem hoří oheň a vládne pohodová atmosféra. Ani tady mrholení nevadí. Tohle jsou gumové děti, tety a strejdové do nepohody, žádné rozmazlené princezny. Nad ohněm už se pečou buřty, po straně má Richard pod kontrolou Karlosovo stanoviště. Ano, Karlos už není ten malý kluk. Už si klidně okočíruje střelecké stanoviště. Richard v klidu zajistil oheň a pruty na pečení buřtů. Buřty, chléb, tácky, kečup vydává…… no to snad ne! PYŠVOLEJ! Myslela jsem, že bude sedět na vyvýšeném trůně, shlížet na prostý lid a čekat na svoje korále. Místo toho sešel mezi nás, pouhý plebs a rozdává potravu. Ó jak lidumilný tvor! Hned jsem si taky jeden buřtík ukořistila, než si to pán lesů, či čeho, rozmyslí. Nakonec Pyšvolej přeci jen opustil svoji roli bufeťáka a jal se přebírat korále. Uznal, že naše jsou moc krásné. No to bych prosila! To tedy jsou! A že si za ně naše děti zaslouží odměnu. Dostaly obálku s pár písmeny, která měly složit do smysluplného slova. Trochu oříšek. Ale nakonec se zdařilo. Jedna skupina si složila: POKLAD, druhá: NAJDETE, třetí: V AUTĚ. Čtvrtou, tu nejdůležitější obálku s eSPéZetkou mého auta měli dostat vychovatelé. Tady se Pyšvolej vyřádil. Prý ji dostanou, ale za složení oslavné písně a básně. A pěkně si vychutnal i nás, motorkáře, a prý se máme taky snažit. Tak jsme se snažili. Teta Kačka s tetou Radkou se snažily nejvíc a vyšla z toho báseň a píseň zralá na nějakou prestižní cenu. Tu jsme tedy nedostali, ale dostali jsme touženou obálku. Musela jsem se kousat do jazyku, abych vychovatelům neradila, když přehazovali písmenka a čísla sem a tam a netušili. Konečně někomu docvaklo, že půjde o SPZ a že jediné auto s ,,C“ je moje. Dětem se už moc vysvětlovat nemuselo. Nabraly směr hřiště, k mému autu, dost fofrem. Poklad je předán a teď ještě rozhodnout pořadí skupin do tělocvičny. Napínavého mače s kostkami se ujali vychovatelé. Je rozhodnuto, můžeme jít do tepla a pod suchou střechu děcáku. Vnutíme se na kafe na šestku a užíváme si pohodu s dětmi. Malý Mireček nás dostává svou roztomilostí a tím jak jezdí autem Richardovi po pupku. Po krátkém odpočinku se skupiny postupně vrhnou do tělocvičny s bazárkem a poté do zklidněné atmosféry jídelny k psaní vánočních přáníček. Tenhle okamžik pohody mám ráda a pokaždé si ho užívám. Kristýnka dodala svíčky, cukroví, koledy a vytvořila kouzelnou předvánoční atmosféru. Dětem už teď září oči. Je to předzvěst toho, co nás čeká za dva měsíce. Probíráme se přáníčky a únava nám leze i z uší. Věra, Voltrovci, Sharpovi, Hokovi se loučí a nakonec odjíždíme i my. Ještě s Kristýnkou, Hankou a Lídou stavíme u Buřta na pozdní večeři a pak už nás čeká dlouhá cesta domů. Díky všem za skvělou sobotu :-).   FOTO: barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL,_PYSVOLEJ_podzim_22.10.2016