Velmi mylně si myslím, že Cres, nejsevernější chorvatský ostrov už znám, a nevím, co nového bych na něm objevovala.

Naštěstí máme Mufa a Muf objevuje krásy přírody blízké i vzdálené, v teplém křesle s myší v ruce. A pak nám je rozesílá a čeká zda se chytíme. No abych se nechytla na krasovou jeskyni! Letos, při tradičním jarním courání vlezeme do hlubin země.

 

Habří opouštíme

5.5.2012 v 5,30h

Rozloučit se s námi odjíždějícími (Muf: zase ten skůtr :-), Pepa: FJR, Dan + Bára: Caponord a já : CBF) přichází jen luffa. Ostatní, slibující, si včerejší activity trochu protáhli, a teď mají myšlenky někde úplně jinde, pravděpodobněji ani žádné myšlenky nemají. V první chvíli mám chuť si sundat mikču a jet jen v tričku, zdá se mi krásně. Je to blbost, je pořádná zima. ficcus ( ZRX), čekající nás s Lenkou ve Dvořišti, to tvrdí taky a ještě si stěžuje, že mu hřeje jen jeden heft. Naše rady, ať si ruce občas přehazuje, smete do odpadkového koše, lepí rakouskou známku za 150Kč,- a můžeme vyrazit na cestu.

Náš plán, projet cestu nádhernou, o trochu delší a zajímavější hatí počasí. Vršič je pro sníh uzavřen a tak si kočičí hlavy v zatáčkách necháme na jindy.

Pouštíme se cestou tak notoricky známou, že ji ani nebudu popisovat, neb bych se opakovala. Tak jen velmi hrubý itinerář:

Freistadt, Linz- dálnice směr Graz. V Admontu zaplatit 4,50 za moto a v Triebnu konečně dálnici opustit. A najet na 114tku. Ani o té nemám psát? Že jsem se rozplývala už tolikrát, že je to už otravný? No jo, jenže ono mi to nedá, ta silnice, takhle zjara je prostě…… no jo, už jsem ticho a jedeme dál. Za Polsem se dáme vpravo na Klagenfurt a za slavnostně načančaném Neumarktem, odbočíme opět na 92. Tentokrát nás z ní policajti nevyhání, tak si ji můžeme užít celou. Po přejezdu ,,Jezerska“ (uf, to je děs nepsat o tom, jak se ty zatáčky krásně kroutí, jak si je užíváme, jak řeka Kokra dovádivě přeskakuje bílé kameny) podjedeme dálnici a dáváme se na Škofja Loka a najíždíme na silnici o které konečně psát můžu, neb jsem o ni ještě nikdy nepsala. Škofja Loka a ještě pár dalších vsí nám nedovolí otočit pravým zápěstím. Omezená rychlost, velký provoz, nic moc. Až tak úplně pravda to není. I tady je na co koukat. Tahle rovina u Kranje je asi hodně úrodná, u každého druhého baráku vábí cedule: krumpir, a držáky na seno tu nejsou novátorsky polepené reklamami, ale asi opravdu čekají na to seno.

Před Žiri se trochu rozjíždíme a za Žiri, směrem na Logatec věříme cedulím, které varují motorkáře před pořádnými zatáčkami. Ano, ano, tudy cesta vede. Ta motorkářská. Parádní svezení! A místňáci to tu taky brousí. Asi tu mají slovinskou Dubou. Je jich hafo. Když jednoho supersporťáka předjíždí Muf na skůtru v pravé zatáčce :-), tak mi je ho skoro až líto. Až Postojna naše motoduše trochu zchladí. V Pivce nás trošičku zdržel stavební semafor a já si jen pomyslela, že to bude v sezóně docela mela, když ten kráter, co má být silnicí, ještě silnicí nebude. A poté jsme odbočili rovně (copyright Muf) na Kněžak a pak po známé (zas o ni nemám psát 🙁 ) až do Rijeky. K moři. Moře se nám během zimy neztratilo. Počkalo na nás a udělalo mi tím nesmírnou radost. V Opatiji nás zaskočila další stavba. Staví tu kruháč a pro nás to znamená pár desítek metrů po makadamu. Abychom si makadamu dostatečně užili odbočuje Dan někam úplně jinam než má a to znamená točení a zase ten zatracený makadam. Makadam nemám ráda.

Cesta z Opatije do Brestové je ve znamení předjíždění kolony, která nás předjela při točení na makadamovým kruháči. A v Brestové, u trajektu, nás čeká banda skorosousedů. Trochu náhodou jsme se sešli na jednom trajektu s kališťákama, kteří vyjeli už včera a měli jsme spicha na místě, v Nerezine. Po koupi lístků (osoba 15KN, moto 32KN) probíráme naše zážitky z cest. Kališťáci jeli větší oklikou, užili si trochu deště a podle hlášek se jim vydařil veselý večer. Na trajekt nás najíždí docela dost. Kromě našich pěti motorek z Habří a pěti z Kališť najíždí pár desítek dalších. Většinou z Německa.

V Porozine, tam kde naše motorky vjedou na asfalt ostrova Cres se necháme předjet všemi z trajektu a poté si užíváme předjíždění v zatáčkách. Né tak Muf. Kašlal na nás, vyrazil dopředu a poté si stěžoval, že na nás v Nerezine musel 20 minut čekat. A kališťák Ríša dodává, že nemá rád ovce. Jedna z nich ho donutila vyzkoušet brzdy jeho litrovýho Varadera. Vcelku nechápe, proč ovce nechala projet takovou kolonu motorek aby nakonec skočila před tu poslední. Asi si říkala, že by Ríša rád nějaké zpestření cesty.

V Nerezine, na benzínce s čekajícím Mufem si všímám šíleného autobusu na kterém chtěl Jarda zdolat Vršič. Myslím, že měl trochu kliku, že se s jeho Intruderem 1800 do těch zatáček nemusel pouštět. A fascinuje mě kosmetický kufřík na Tenere pana Komára. Á, pán je estét!

Po zaparkování, vysprchování (s tím sprchováním to nebylo tak horké, vlastně to bylo úplně vlažné, neřku-li chladné…….. když už nějaká ta voda tekla) jsme vyrazili do města. Jsme si mysleli. Dan myslel jinak a i přes naše protesty si vedl svou, že město je vpravo. Nebylo, bylo vlevo, ale vůbec to nevadilo. Naopak. Po celém dni na motorce byla procházka po prázdném campu a okolí docela fajn. Jen Boban, velký nepřítel pěších tůr se trošičku mračil. Nakonec jsme k Bonapartemu na náměstí dorazili. A pan šéf si vzpomněl na naši návštěvu před pár lety. Asi jsme na něj tehdy zapůsobili. Bodejď by ne, když jsme mu zbaštili musaku pro celou rodinu. Teď si u něj dáváme ryby, mořské potvory a jsou i tací, co si tu dají kus flákoty. Z úplně běžného večera si pamatuji jen jednu perličku. Muf půjčil Lence fusekle. Tak to ji musela být ukrutná zima, když je oblékla 🙂 . Dobrou noc.

 

dnes ujeto 693 km.

 

 

6.5.2012

 

Pepa má narozeniny! A dostal k nim bolení za krkem. To má z tý frajeřiny jezdit bez šátku. Prý nefrajeřil, prý si šátek zapomněl. Ať tak či tak, nepohne hlavou, rozhodně si nemůže nandat přilbu a tak, chudák, nemůže s námi sednout na motorku, dojet do Lubenice a sejít dolů na krásnou pláž a poté se opět vyhrabat nahoru k motorkám. Děsně ho to prý mrzí, říká s pohnutým výrazem ve tváři a jde do Nerezine zjistit, která hospoda má otevřeno. Ještě že na to není sám. Kališťáci se obětují a také s námi nejedou.

Nahoru na Lubenici vede uzounká silnička mezi kamennými zídkami, tentokrát mokrá od mrholení, které nás provází. Malá, stará vesnička s pár obyvateli je krásná i v dešti. Své historické kouzlo dýchající ze staré dlažby, pěti kaplí z 15tého století, domků ze kterých vykukují babky v černém (Pepa vytváří pomluvy, že vymírají, neb je fotím. Není tomu tak. Vyfotila jsem před lety jen jednu a myslím, že ještě žije) si zachovává i přes početné nájezdy turistů. Pravda, je začátek května. V červenci bych to asi nenapsala.

Stavíme motorky na štěrkovém parkovišti, necháváme si motobundy proti dešti a vrháme se na krkolomný sestup. Malá plážička na kterou je odtud dech beroucí pohled na nás čeká. Po třech minutách vím, že nechat si motobundu byl hodně velký nerozum. Ba ne, byla to přímo donebevolající blbost. Bundu sundavám, jdu v tílku a jsem šťastná za ochlazující mrholení. No páni, když se takhle potím na sestupu, tak nechci ten výstup vidět. Mrholení zůstalo kdesi nahoře a tady je tak krásně. Stezka vede chvilku příjemným lesem, pak se překulí přes náhorní planinu, aby poté vrhla turisty na strmé kamenné pole a čekala na držkopády. Ty se nekonají a tak nás zase zavede mezi roští, donutí přelézt zídku u které vždycky žasnu, jak je možné naskládat kameny na sebe tak, že drží jak zalité betonem, když beton neviděly ani ve snu. A dole……. a dole je nádherně. Moře vypráví jak přečkalo zimu a že prý je rádo, že už jsme tu zas. Je přátelské, lákavé. Koupel není ledová, ale tak akorát. Muf ruší romantickou atmosféru prohlášením, že jsme to dolů dali za 40 minut, stopoval nám to, a že je prý zvědav, za kolik to dáme nahoru.

Tak jdeme na to. Bunda mě tíží v batohu a sotva výstup vydejchávám. Každou chvilkou stavím a pozoruji vzdalující se pláž pod námi. Vypadá to, že se kochám, pravda je taková, že nic nevidím, ale lapám po dechu. Asi stárnu, či co. I tak si uvědomuji strmou skálu a hrdě vztyčené stěny lubenického kostela nade mnou. Je to úchvatné. Tak Mufe: a nahoru jsme to dali za 50 minut. Dobrý co?! A teď jdeme velmi překvapivě do hospody. Mají tu vynikající polentu s grilovanou zeleninou, lignje s blitvou a pár dalších skvělých jídel. Máme se fajn a to ještě netušíme, jak fajn se budeme mít za pár minut.

To bylo tak: Pakujeme se na motorky. Muf je napakován jako první a trošičku se, hošánek, nudí. A tak vymýšlí kraviny. Třeba nám opískovat, vlastně oštěrkovat motorky. Vrká si plynem a tetelí se jak malý Jarda při pohledu, jak nás zasypává štěrkem odlétajícím od zadního kola jeho krásného, netknutého skůtru. A blbne a blbne, nedbajíc na naše …… tu prosby, tu nadávky, ať toho ksakru nechá, neb mu dáme do držky. Netřeba. Tu je jeho vytočený plyn ještě vytočenější, jeho skůtr řve z posledních sil a asi prosí Mufa, ať toho nechá. Muf by i nechal, ale už to tak nějak nemá v pazourách. V pazourách to má kdosi vyšší a ten dá Mufovi, za jeho škodění za ucho. Ucho mu vlastně uchránil, ale mrsknul s krásným skůtrem Mufovi na haxnu. Někdo z nás se směje hned, někdo, až když zjistí škody. Muf se válí pod skůtrem, má rozbitý kolínko a odřený stroj a já děsně lituji, ŽE TU NENÍ SISKINKA!!!!! Ta by si ten pohled užila!!!! Veselá historka tohoto výletu je na světě a tak můžeme jet dál. Muf se zalepeným kolínkem a štěrkem pod kapotáží.

V Nerezine nacházíme Pepu a já to vydržím a čekám, až se Muf práskne sám.

 

Večer se u Bonaparteho sejdeme všichni. Pepa a kališťáci vypráví, že měli velmi kulturní den, neb po Nerezine korzovali lidé v krojích a měli jakési slavnosti. Přebíjíme to sportovním výkonem a hlavně mufovo komediální vložkou. Bonaparte přináší musaku objednanou od včerejška, ryby, salát od krumpira i od hobotnice, piva, rakiji, vino crne i bjele a aby té romantiky nebylo málo, tak se Komár zamilovává do Bonaparteho sestry Bjeluše….. … Jeho city jsou vřelé a ona se také tváří spokojeně. Trochu doufáme, že z toho něco bude. Nebylo by špatné tady mít zázemí. Komár by nás jistě občas pozval.

Do uvolněné atmosféry nadhazuji návrh na zítřejší návštěvu jeskyně. Muf se usmívá a ostatní hází tento návrh pod stůl na ušlapanou dlažbu. Prý je to blbost. Nevadí. Však mi se sem ještě podíváme a s Mufem si Ovčaricu prohlídneme.

Přeci jen mi to nedává a jdu se s Bonapartem poradit. Na netu jsem našla jen odkaz na telefonní číslo, kde se lze domluvit, nic víc, nic míň. Bonaparte vrtí hlavou, že vůbec neví o co jde, že vůbec neví, že by tu nějaká jeskyně měla být, že se mu to celé nezdá a zvedá telefon a přes mé téměř úpění, ať nikam nevolá, že je deset večer a všichni slušní lidé už spí ono číslo vytáčí. Následuje chorvatský rozhovor z kterého chápu, že je do jeskyně cesta dlouhá asi kilometr, že za ni zaplatíme asi okolo 1 Eura, že to bude asi dobrý. Je na mne těch ,,asi“ nějak moc, ale i tak ostatním říkám, že máme domluvený vstup do jeskyně a kdo chce ať je v 10,30h u moto. A dobrou noc.

 

dnes ujeto 83km a pár našlapáno

 

 

7.5.2012

 

Pepa se na prohlídku jeskyně nechystá. Prý se furt necítí a tentokrát mu to i věřím, neb vím, že má jeskyně rád. V 10,30 mě u motorek nepřekvapuje Muf, ale překvapují mě ficcusové a Bednáři, kteří se na návštěvu Ovčarice včera tvářili skepticky. Opět jedeme v mírném dešti a opět nám to nějak nevadí. V Belej u baráku s nádherně naivně namalovanou reklamou stavíme a pokouším se paní, postávající na prahu říct o co nám jde. Krčí rameny a očividně nechápe. Povolává povolaného. A ten přichází a pro změnu nechápu já. Přichází skřítek. Skřítek menší než já, troufám si říct, že je asi tak malý jako siskinka. Shrbený, s dlouhými vlasy a vousy. Vysvětluje kudy vede cesta, že je to kilometr a že půjde s námi. Když si bere na záda obří ruksak, do něj si dává cosi zamotaného v plátně a přidává sekyrku začínám uvažovat, zda byl tenhle nápad opravdu dobrý.

Po avizovaném kilometru cesty přes pastviny, zídky a tak se rozpoutává debata, k čemu že má ten skřítek tu sekyrku, a kdo že tu staví ony zídky. Zda to nejsou lapení a ztracení turisté z Čech. Skřítek před námi peláší, jeho malé nožky kmitají a my sotva stačíme. Po… tak nevím, myslím si, že jsme místo kilometru jednoho ušli asi tak dva ne-li tři, zpomalujeme a skřítek leze kamsi pod nějaký vlnitý plech. Tak tady se sekla ficcuska. Tam prý nepoleze, tam si máme lézt sami, když jsme tak chytří a že se prý má ráda. Nějak se mi to nezdá. Ta jediná fotka na netu znázorňovala pěkný vchod po kamenech okolo dřevěného zábradlí. Žádný vlnitý plech tam vidět nebyl. Pomalu se potím a nevím, co nás čeká. Aha, už to vím! Skřítek nahazuje agregát, leze zpod vlnitého plechu a vede nás dál. Až z doslechu děsivého stroje. A tady…. a tady vede kamenná cestička okolo dřevěného zábradlí. Skřítek vyndavá svazek klíčů a odemyká mříž u díry do země. A pak nás tam vpouští. Jo! Tak takhle jsem si to představovala. Asi tak čtyři krápníky na pár metrech čtverečních. Nic víc jsem nechtěla, hlavně, že jsme se prošli. Spokojenost. A pak Skřítek zakouzlil. A vykouzlil další dóm se stovkami krápníků. Cítím, jak mi padá brada překvapením. Tak tohle jsem nečekala, tohle mě dostalo. Tam vzadu se tyčí jakýsi chrám, a tady vpravo je vedle velké ovečky ovečka malá, tu je lovec a chvíli mi trvá, než ve spleti krápníků poznám draka. Ale je tam! S otevřenou tlamou. Skřítek vidí, že jsme překvapeni a že se nám tu líbí. Skoro se až tetelí radostí a vypráví, kterak onu jeskyni objevili v roce 1968. Před tím byla známá jen přední část a v té se prý za prohibice pálila rakije. Osud chtěl, aby jeskyně byla na jeho pozemku a on ji začal v roce 2004 upravovat. Postupně objevoval další části jeskyně, budoval chodníček z vylomených kamenů a nalezeného bahna. Při jeho vyprávění mě začaly bolet ruce a nedalo mi to, abych se nepodívala na ty jeho. Hm. Drsné. Klobouk dolů. Procházíme mezi neuměle nastavenými světly, kloužeme po netopýřím trusu, užíváme si blízkost krápníků.. No řekněte, kde vám na ně dovolí sáhnout. Skřítek je rád, že se nám líbí a nám se fakt líbí. Prohlídka pomalu končí a Skřítek si sedá u vchodu do jeskyně a rozbaluje ono cosi zabaleno v plátně. Ono cosi je jakási větší píšťala, tu nasazuje na měch z jehněčí kůže a chystá se dout. A jde mu to. Jeskyně se rozeznívá ozvěnou tradičních chorvatských tónů znějící tvrdou dřinou, sluncem vyprahlými pastvinami, a jako navzdory tomu všemu se ozývá rázný dupot do rytmu. Působivé. Skřítek, velmi malý tělem a velmi velký duchem opět balí měch do plátna, vypíná agregát a přitakává na naši nabídku, že teď a tady mu zaplatíme. Na otázku kolik, krčí rameny, že neví, jak prý chceme. Sypu do hrsti asi tak 15Kun, Skřítek je bere, děkuje, div že se neuklání. V tu chvíli sahají do kapes ostatní a vytahují desetikunovky a tak. Skřítek se po chvíli brání, že prý je těch peněz nějak moc, že už je nechce. Skřítek- pastevec a včelař, je zvyklý na to, co teď a tady vydělal na nás, tvrdě makat docela dlouhou dobu. Po cestě zpět nám ukazuje důvtipně stavěné zídky a ptá se, jak jsme na něj přišli. Prý ho moc turistů nenavštěvuje a očividně by byl rád, kdyby tomu bylo jinak. Slibujeme mu, že mu trochu hodíme reklamu mezi české motorkáře. A tak, až pojedete na Cresu přes Belej, zastavte u posledního baráku vlevo. Skřítka pozdravujte a nechte si ukázat jeskyni, stojí to za to 🙂 A Skřítek si to za tu dřinu zaslouží.

 

A nebyla by to ta pravá jeskyně, kdyby k sobě nevázala nějakou legendu. Že je to sakra mladá jeskyně na nějakou legendu? Že tomu stejně nikdo neuvěří? No a co? A kdo že tu legendu vymyslel? Ten novodobý pastevec a včelař? A nebyl on to vlastně opravdu prastaletý Skřítek?

 

To bylo tak: Náš příběh se odehrává v době, kdy lidé opustili jeskyni a usadili se na kopcích, odkud měli dobrý rozhled. Okolo svých osad budovali kamenné zdi a drželi hlídky. Přicházeli obchodní cestující 🙂 a hlídači je rádi pouštěli dál. Mylně si mysleli, že obchodní cestující jsou pro kmen dobrem. Chtěl-li se do osady dostat kdokoliv jiný, bez plného rance zboží byl bez milosti vyhnán.

V té době se krajem potuloval lovec Ben. Jeho dobré srdce mu nedovolilo zahnat žebrajícího vlka. Naopak mu hodil kus masa a jak už to tak v životě bývá, vlk se mu odměnil věrností. Ben mu přiřkl jméno Iši, dělil se s ním o úlovek a Iši ho za zimních večerů hřál svým tělem. Idyla skončila takovou maličkostí, jako je trn. Nebyl to ledajaký trn. Byl to trn jedovaté rostliny a Ben na něj omylem šlápl. Ben chátral a chátral. Iši lovil zvěř, Bena živil, ale co nadělat. Syrové maso nebylo pro Bena to pravé ořechové. Ben sebral poslední síly a vydal se do osady nad jeskyní pro oheň. Strážce vykonával svoji funkci zodpovědně a velmi snadno zjistil, že Ben není žádným potřebným obchoďákem, že jeho uzlíček není plný jakéhosi nádobí, či dalších potřebností pro život a jal se Bena odhánět. No ale odežeňte někoho, kdo má za kamaráda vlka. Išiho ono nespravedlivé chování popudilo a dal průchod svým emocím. Strážce prostě a jednoduše pokousal. Ben vlka okřikl a jal se strážci omlouvat. Strážce nedbal, pokousán a tím zhrzen praštil Bena do hlavy hrnkem s máslem. Proč hrnkem s máslem? Vím já? Je to legenda, tak to tak je a hotovo! Neptejte se proč!

Ben se dobelhal do jeskyně s jedovatým trnem v noze, s boulí od hrnku s máslem na hlavě a s věrným Išim po boku.

Tmavá jeskyně pohlcovala světlo z ohniště (tak proč šel do osady pro oheň? 🙂 ). Z hloubky jeskyně se vynořilo tělo velkého draka s hlavou blízko ohniště a k Benovi přicházely ze tmy čtyři dívky. Nejmladší z nich měla na rameni koťátko jménem Zurky. Zurky se nepochopitelně vyplašil a utekl. Asi se mu vlk nelíbil, či co. Ale i tahle informace je úplně zbytečná. Fakt nevím, proč se v legendě Zurky objevil, ale prostě tu je a hotovo!

Vedle ohniště seděl starý muž, dědeček oněch krásných čtyř dívek a připravoval k snědku chutné šneky. Pohoda okolo ohně rozproudila rozhovor. Ben se dozvěděl že bivakuje se svým vlkem v jeskyni kde přežívají dívky, dojičky ovcí, budou tu žít po staletí a stále připravovat jídlo pro pasáky ovcí. Idyle nahlížel drak. Trochu zvláštní. Prý má drak Ker keramickou nemoc, říkal dědeček. Jí moc rozbitého nádobí a krásně vrtí ocasem. Tak dost! To už je moc! Ale tohle všechno jsme si fakt od pana Skřítka přivezli! Tak je to pravda a hotovo!

Ben se ráno probudil, trn z nohy byl ten tam a i ta hlava po úderu hrnkem s máslem až tak moc nebolela. Po krásných pannách a jejich dědovi ani památky. Jen věrný Iši mu lízal tvář. A poradil, že Benovo štěstí neleží v jeskyni, ale naopak nahoře, na kopcích nad jeskyní. Ale jeskyně.. tak ta je fakt zázračná. Benovi vyléčila jeho neduhy a všechny postavy z téhle naprosto pravdivé legendy jsou v jeskyni k vidění do teď.

Fakt jo, když tak vzpomínám byl tam lovec, vlk, děd, krásná dívka, ovce, drak……. tak nakonec je ta legenda fakt pravdivá! A dokonce, když tam budete jen tak chvilku potichu stát a zaposloucháte se, tak uslyšíte hlas starého muže a smích krásných děvčat. A že legenda nemá pointu? Zajeďte za Skřítkem a optejte se na ni. Sama jsem zvědavá, jak vám odpoví.

 

Skřítek jde domů. Však my víme, že je to jen lest, že v tom domku na konci Belej nebydlí, ale má tam jen nějakou kancelář. Skřítci přeci bydlí hluboko pod zemí, kam my smrtelníci nevidíme a o čem jen sníme. Loučíme se s ním a já vím, že jsem potkala někoho na koho jen tak nezapomenu. A jedeme ,,domů“ do Nerezine. Nacházím Pepu a nadšeně mu vyprávím o Skřítkovi, ovcích, drakovi, krásných pannách, Benovi, Išimu a vím, že se tam ještě jednou podíváme. Až Pepu opustí krkobol. Zatím ho opustil tak nějak na půl ( aby ne po masáži Brufenu forte 🙂 ). Dovolil nám vycházku na zmrzlinu, poté na pivo a nějaké ty mořské dobroty.

Bonaparte má kontrolu z vrchu a doufáme, že ji na něj neposlali nějací žárlící sousedé kvůli nám. Přeci jen má Bonaparte díky nám už pár dní víc kšeftu než ostatní.

 

Na večeři se scházíme už jen v haberské sestavě. Kališťáci ráno vyrazili na sousední Krk. Komár bez rozloučení s Bjelicou a ta nevypadá nijak ztrápeně. Asi se velmi rychle odmilovala a z našich výletů na Cres nic nebude. Škoda. Tak teď už jen večeře a jít pomalu spát. Ještě mi Muf hrdě oznámí, že jsem viděla jeskyni jen kvůli němu a zda si to uvědomuji. Uvědomuji, píšu Mufovi velké významné plus a doufám, že bude po nocích brouzdat po netu dál.

Dobrou noc.

8.5.2012

 

je dnem návratu. S tím nic nenaděláme, je to tak.

Danovi se podařilo nastartovat, což zní samozřejmě, ale samozřejmé to není. Tentokrát nemusel Caponorda startovat spoluubytovaný potápěč kabely, ani ho kluci nemuseli roztlačovat.

Abychom si užili jinou cestu a jiný trajekt, bereme to přes Krk. A při sjezdu z trajektu u Valbisky Caponord nechytá a nechytá. Tak jsme prvně viděli, kterak se motorka z trajektu tlačí. Pepa jen tak zpovzdálí sleduje snahu o oživení italského stroje, já myslím na to, že to sem zas tak daleko není a dojet sem s károu pro umřelý stroj není problém. Problém se nekoná. Pepova otázka, proč Dan při startování přidává plyn vše vyřeší. Už nepřidává a Caponord v pohodě naskakuje. Jedeme dál.

Za mostem, kterým opouštíme Krk ( z této strany zdarma) to střiháme na Rijeku, Ilijskou Bistrinu, Postojnou a opět onu motorkářskou přes Žiri na Kranj. Fakt je parádní. Přejetím Lojblpasu se dostáváme do Rakouska a za Klagenfurtem opět najedeme na stočtrnáctku. Tady potkáváme část kališťáků. A pak jen Dvořiště a klasická zmrzlina na závěr. Ficcus uzavřel tento výlet slovy: ,,Takže: Muf to položil, jeskyně docela ušla a Dan se naučil startovat motorku. Považuji tenhle výlet za vydařený.“ Souhlasím a těším se na další.

 

Ujeto 705 km

 

 

Barča