Že se prý jen nekulturně životem projíždíme, prožíráme či dokonce prochlastáváme pravil Wéna a že s tím hodlá něco udělat a zachrání nás! Tak se tři čtvrtě roku mořil s textem své postavy podnikatele Franckyho se svým ochotnickým souborem J.K.Tyla v Počátkách, aby nám dopřál hodnotného uměleckého zážitku a trochu povznesl našeho ducha.

Dobrá, navlečeme na sebe sváteční róby a přijedeme důstojně povzbudit počátecké divadlo. Nevím, zda tomu Wéna opravdu věřil, ale my se známe a bylo hned jasné, že to asi jen tak neprojde. Na róby to nevypadá a samozřejmě jsme začali přemýšlet, jak ztropit Wénovi takovou malinkatou ostudičku, aby si naši návštěvu pamatoval. Siskinky nápad, využít téhle příležitosti ke jmenování Wény za čestného člena Motorkářů z Habří byl přijat, neb Wéna je dlouholetým kamarádem a účastníkem kdejakých našich akcí (a pak že žijeme nekultůrně, pcha!).

V sobotu v poledne s námi nasedá do aut (může mi ksakru někdo říct, proč nejezdíme na těch motorkách, když už jsme jednou ti motorkáři! :-((( ) i maketa Wény siskinkou zrobená z kusů klacků a navlečená do trička čestného člena ,,NAŠEHO GANGU 🙂 “.

Cestou se nic zajímavého nestalo. Okamžiky, kdy jsme našli na ficcusovo Auroře velké nedostatky a doporučili mu, ať okýnka zakryje překližkou jsou nepodstatné. Zrovna tak jako moje fňukání, proč nejedeme na motorkách a ostatních vysvětlování, že přece prší, ač na sklo spadlo pět a půl kapky, a to si ještě nejsem jistá, zda nad námi jen neproletěl pták. Pravděpodobně červený papoušek, v Počátkách hnízdící.

Wéna nemá označený zvonek! Wéna si ho po naši návštěvě jistě označí. Zborové : ,,WÉNOWÉNOWÉNO!!!“ ho probralo líp než zvonek, ale nějak se mu nelíbilo. Ale nás přesvědčilo, že v bytovce bydlí Wéna jen jeden, neb nikdo jiný z okna nevykoukl. A nebydlí tam ani žádný Jarda, což jsme zjistili stejným způsobem a Wéna nám připomněl, že se po naší minulé návštěvě musel přestěhovat a tady se mu líbí, stěhovat se nechce, tak ať sakra držíme huby!!!

Vpustil nás do bytu a možná mu právě v této chvíli začalo docházet, že náš duch je povznesen dost, a že nás pozvat nebyl až ten nejlepší nápad. Pozdě! Jsme tu! Popíjíme kafe, čaj, klábosíme a Wéna se pomalu uklidňuje. Snad jsme si svoji porci ostudy vybrali a už budeme hodní.

V klidu nás nechává v bytě samotné a jede někam cosi odvézt, prý je za pět minut zpět. Po minutě a půl říká ficcus:,,co takhle Wénovi přestěhovat byt?“ Jsou okamžiky, kdy je parta nesmírně jednotná. Toto byl jeden z nich. Za dvě a půl minuty sedíme v kuchyni na obývákovém nábytku a v obýváku je naopak nábytek kuchyňský. Zbývá nám celá minuta na plánování, kterak by se tenhle kousek dal zdokonalit při spolupráci souseda. Přestěhovat se do sousedního bytu jsme už nestihli. Wéna se vrátil. Ani nic moc neříkal, jen se tak divně díval a pomalu se začínal třást. Zatím jsme mysleli, že trémou.

Čas, zbývající nám do odchodu, jsme progůglovali a prořechtali se při ukázkách, v této době velmi dobře známých reklam na ……. Já vlastně ani nevím na co, ale vím, že tam je ,,náš gang“ a „vykuněná motorka“ a tak. Kdosi nalezl minimaňáska červeného papouška se žlutým zobákem a Wéna, při slovech: ,,tohle jste najít neměli“ se stával menším a ještě menším, až byl úplně nejmenší, skoro jako ten papoušek. Což nám nevadilo k rozvíjení fantazie, na co Wéna toho drobečka asi potřebuje. Raději zase někam na chviličku zmizel a tak jsme mu byt uvedli do původního stavu. ,,Vy mě snad chcete dostat do schízy“ pravil potichu Wéna a viditelně bledl a asi zapomněl text. Na naše chytré poznámky, jak si tak asi představení a naše fandění představujeme zašeptal: „jen to, prosím vás, úplně nezkazte“ a odváděl nás k divadlu s myšlenkami, že posadit si do publika partu motorkářů je největší omyl jeho života. Pár nás loudajících se vzadu, aby neviděl, kterak neseme Wénu dřevěného mu na klidu nepřidalo. Už jsme pochopili, že nemá trému, ale naprosto normálně se bojí, co provedeme.

U kina nás opustil, šel vchodem pro herce a byl by moc rád, kdybychom my šli úplně jinam, někam pryč, daleko, nejraději na jiný kontinent. Ale my šli dovnitř. Při vyzvedávání lístků se na nás uvaděčky náramně usmívali a povídali, že o nás ví, že se na nás těšili, a ať se nám líbí. Asi se s námi Wéna vytahoval. Předpokládám, že ho to teď dost mrzí. V našich róbách- džínách a tričkách ,,našeho gangu 🙂 “ si sedáme do polstrovaných křesel kina a čekáme co bude. Skoro je nám Wény líto, ale cococo? chtěl nás, má nás!

Přívětivá paní uvaděčka oznámila, co že se bude hrát, poděkovala za účast a podotkla, že děkuje i návštěvníkům z daleka, což jsme já a ficcus správně pochopili a paní uvaděčce zamávali. Se širokým úsměvem nám odpověděla a my pochopili, že se nacházíme mezi přáteli.

A hra započala. To bylo tak. Byl jednou jeden dům……… a ne! jestli si myslíte, že vám tu napíšu děj hry „Švagřičky, aneb příbuzné si nevybíráme“, tak máte smůlu. Tohle jsou slušné motorkářské stránky a né nějaký kulturní plátek! Jestli chcete vědět, co jsme viděli, tak si klikněte na stránky J.K.Tyl Počátky a přečtěte si to! Jen si tam nepřečtete, jak se nám líbil Wéna, když sebejistě vstoupil na jeviště a vůbec na sobě nedal znát, jak děsně se nás bojí. Jak se nám líbilo, kterak se herci na jevišti cpou kachnou a vzpomněli jsme na Cimrmana. Jak se nám zdálo, že Wéna vlastně vůbec nehraje, že on to prostě žije, naprosto normálně nalévá panáky, naprosto normálně krčí rameny, rozhazuje rukama, že to je prostě on. Prostě MISTR! Jak se nám líbila facka …. ale jako fakt FACKA!!, kterou slízl od své herecké manželky. A my? My jsme vůbec nezlobili! Smáli jsme se tam, kde to bylo vhodné. A smáli jsme se dost, máme přeci siskinku! Vůbec jsme Wénovi nefandili při potyčce, ač se to vysloveně nabízelo. Nijak jsme Wénovi, ani ostatním hercům nenapovídali, ač jsme to předem Wénovi slíbili. Vůbec jsme nerušili a jen jsme si užívali kultůůůrního zážitku a nechali naše duše povznést. Pravda, moc práce nám to nedalo. Oni byli fakt skvělí a zaujali nás.

Jen pár poznatků:

Chcete-li blinkat, potřebujete kožich.

,, Tak snad nechceš, abych tě tady povalil na stůl?“

,,Kolik je hodin?“ ,,pondělí!“

,,Jestli něco umí Nikol dobře, tak koupit štrůdl“

,, ….pak ti matka zemřela…“ „matka je živá“ „jsi si jistá?“

,,tak vidíš, že to jde!!“ tato replika je extra vydařená a jistě pobavila počátecké dívky 😉

,,Už zase si zmeškal příležitost mlčet“

 

A to je vše, přátelé. Jestli chcete vědět víc, zajeďte si do Počátek na Švagřičky.

 

Pro nás to samozřejmě vše není. Jsou pronesena poslední slova hry: ,,našla jsem ty bonbony!“ a přichází děkovačka. Tleskáme jak při honění molů, ale i bez nás by byl potlesk mohutný. Herci se vrací na jeviště, uklání se, rojí se předávači kytek a nejvíc se rojíme my. Když se dorojíme až k jevišti, Wénovi dochází, že teď přichází onen okamžik, který mu připravil pár perných hodin. Ale teď už se ho nebojí, teď je rád, že jsme nezničili představení a s hrdě vztyčenou hlavou jde v ústrety siskince nesoucí dřevěného Wénu a Danovi pravícímu, že teď a tady bereme Wénu do toho ,,našeho GANGU :-)“. Nechybí ani povinný lebkobuch. Nový čestný člen Motorkářů z Habří se usmívá, my se jdeme zase usadit a námi přerušená děkovačka může pokračovat.

 

http://www.stream.cz/uservideo/676362-pocatky-pozdrav-motorkarum-z-habri

 

A teď už jsou prkna znamenající svět opravdu opuštěna, hlediště se prázdní a my jdeme do objednané hospody.

 

Wéna má povinnosti celebrity a nám, obyčejnému plebsu se bude moci věnovat až později. A tak si přízemně cpeme břicha a sdělujeme zážitky z večera. A kdosi vytahuje vtip o kterém ještě nevíme, že nás bude provázet po celou noc a následný den: ,,Tak Pepíčku, řekni nám nějakou pranostiku“ říká učitelka, a Pepíček na to:,, únor bílý, sílí pole“.Učitelka: ,,no tak myšlenka je to dobrá, ale Pepíčku, mělo by se to nějak rýmovat, zkus to trochu jinak“. Pepíček: ,,No tak asi: únor bílí, sílí pole, pičo vole“. Ano, takovýhle vtip dokáže inteligentní lidi s rozhledem, jako jsou motorkáři, velepobavit: Neskutečné, a ještě neskutečnější je, že jsme všichni, i ti, kteří se červenají při slově zadnice, začali Pepíčkova výstavní slova používat při každé příležitosti. K dobru nám budiž připsáno, že jsme zmiňovaná slova nepoužívali jen tak nazdařbůh, ale rozhodli jsme se, že pomůžeme počáteckým umělcům a okořeníme jim scénář. No řekněte, vždyť takové: ,,kolik je hodin?“,,pondělí pyčowole“ zní podstatně líp než ona replika před naším zásahem.

Jako na zavolanou se divadelníci ukázali a provázeni našim mohutným potleskem se odebrali do salónku debatovat o umění. Číšníci je následovali s tácy skleniček, v kterých se jistě perlila čiročirá voda. Wéna měl dilema ke kterému spolku by se měl připojit a vyřešil ho přebíháním ze salonku k nám a zpět. Asi podle toho, kde se zrovna nalévaly panáky. Ještě si odběhl k mamince, která si znepokojeně prohlížela bouli na čele a mohl nám zajistit podpisy umělců. Někteří k podpisům připojili i díky a zas jsme měli takový zvláštní dojem, že jsme vlastně všichni ,,JEDEN GANG“ . Jen nás zamrzelo, že herci nechtěli podpisy po nás. Trochu to napravila Natálie, chtějící podpis po Wénovi. Do výstřihu. A ještě byla velice vstřícná k našim nápadům. Rozhodně souhlasila s našimi úpravami textu a docela bych chtěla vidět další představení. Věřím, že někam něco vskutku nápaditého propašovala.

 

Tak nějak to vypadalo, že by se obě Wénovy party trochu spřátelily, ale při otázkách: ,,a to víte jak Wéna……? “ nás Wéna vyháněl. Že prý musíme jít do jiné hospody, mezi jiné lidi. Nevím, zda se bál, abychom něco nevyzradili, či se naopak něco nedozvěděli. Asi obojí. A tak jsme nic neprokecli a nedozvěděli se a šli jinam. Do hospody, kde jsme opět potkali Wénovo známé, kamarády, příbuzné….. a situace se opakovala a museli jsme pryč, daleko, nejraději domů…. což jsme samozřejmě nemohli, neb nikdo z nás nebyl úplně střízliv. Wénovi došlo, že ač ducha našeho kultůůůrou povznesl, přeci jen nás úplně nepolepšil a tak se nás snažil alespoň před příbuzenstvem zatajit. Neúspěšně. Příbuzenstvu jsme se zalíbili, tudíž nás doprovodilo do Wénova bydliště a popařilo s námi.

A pak už nic nebylo, neb co si nepamatujeme, se nestalo.

A ráno se Wéna zaradoval, že konečně odjedeme. Není tomu tak! Wéna se stal čestným členem a tak je tu ještě jedna povinnost. Pověsit Wénovo hubu mezi huby naše do haberské hospody.

Což znamená ho trochu oblbnout, znehybnit, uložit a zasádrovat. Nebyl to až tak velký problém. Po víkendu s námi stráveném by se dal snad oblbnout každý.

Se psychickou podporou malinkého červeného papouška (stále ještě nevíme k čemu onoho maňáska Wéna používá) Wéna překonává naše bystré poznámky a vydrží pár minut nehybného ležení. Zda se mu honí v hlavě katastrofické scénáře, co se v jeho bytě za jeho zavřenými víčky odehrává, netušíme.

 

A konečně se pan mistr dočkal! Opravdu odjíždíme! Počátkami zazní tupá rána, to Wénovi spadl kámen ze srdce.

 

A druhý den nám přijde pěkné poděkování od počáteckých umělců a Wénovo mail, že prý má asi zlomenou lebku. Takže zase vydařený víkend 🙂