Archiv pro 'Moto akce zahraničí' Category

Korsika – květen 2018

 Mrazivé únorové nedělní odpoledne. Sníh, vítr, zima…..hnus velebnosti. Sedím v tlustých ponožkách zabalená v dece u počítače a snažím se zahánět zimní chmury a vstřebávat teplo z fotek loňské Sardinie. Pepa mi kouká přes rameno: ,,ale stejně tam bylo krásně, co?“ . Hm, to tedy bylo a jak letos přežiji jaro bez výletu, netuším. Prý nikam nejedeme. Chjo.

 Na Pepu sardinské fotky asi taky zapůsobily, neb se během deseti minut vrací a říká, ať se tedy kouknu na trajekty na Korsiku. Těch pár slov mi vlilo do těla a mysle tolik energie, že jsem si připadala jak přeplněný papiňák. Během vteřiny je zapomenuta venkovní sibérie a zimní trudomyslnost, z monitoru na mě mrkají korsické zajímavosti a volají: tak už pojeď.

 

 

 

Tak tedy v pátek 4. 5. 2018

 

jedu. Sraz ve Dvořišti máme ve 12,30. Cesta do Dvořiště je dost děsivá. Kam všichni jedou? Snad né na Korsiku.  Pepa tu prý čeká od 11,45. Je velmi netrpěliv, tak fofrem koupit známky, pití, natankovat a šup do Rakous. Tady najíždíme na dálnici a jedeme po ní až do Triebenu. Provoz je pořád dost děsivý a počasí zatím taky žádná velká hitparáda. Za odbočkou na Graz bych ráda řekla, že se na obzoru rýsují kopce, ale prd velebnosti. Šeď, šeď kam oko motorkáře spočine. Není na co koukat a dálnice je každou chvíli svedena do jednoho pruhu. Opruz. Trocha rozptýlení nás čeká pouze na mýtnici v Admontu. Nebere nám to kartu, tak trochu zdržuji už tak pomalý provoz a lovím po kapsách drobáky.

 Konečně Trieben a sjezd z nudné dálnice na skvělou 114tku. Nádhera. Konečně motodovolenááá! Louky jarně zelené trávy, pampelišky, kostelíky, dřevěné seníky. Z hor stoupá pára a vábí na kýčovité foto. Žádný takový. Nestavíme, máme zpoždění.

 Konec 114tky- křižovatka pod Polsem by si konečně zasloužila nějakou stavební úpravu. Třeba kruháč, nebo tak nějak. Odbočit vlevo na Judenburg je podle mne nemožný, ještěže odbočujeme vpravo. Cesta do Neumarktu je jedno velké staveniště. Jedeme v koloně bez možnosti předjíždění. Za Neumarktem se romantický opar mění v mrak plný deště. Navlékáme nepromoky a pokračujeme bezútěšným počasím dál. Svět je šedý. Dokud vidím Pepu a po silnici se nevalí řeka, tak dobrý. Dobrý dlouho netrvá, po silnici se valí řeka a místo Pepy před sebou tuším jen červenou bludičku zadního světla FJR. Dokud nefičí, tak dobrý. No nic no. Tak už fičí. Dokud kapky nebolí….. hilm, au! To nejsou kapky, to jsou kroupy a bolí.

 Před Klagenfurtem ďábelskému počasí dochází dech, ale drží se, mrcha, co to dá.

Na jindy blankytně modrém jezeře Wothersee dnes vaří mlhu. Za jezerem odbočujeme vpravo na 85 a kolem se nic nemění. Furt padesát odstínů šedi.

 Obávám se, aby se silnice přes Wurzenpass nezměnila v řeku. Daleko do toho nemá a jedeme dost s respektem. Přejezd Wuzenpassu byl plnotučný závěr dnešní jízdy. Asi příprava na divokou Korsiku.

 Slovinsko nás přivítalo mizerným počasím a velkým hotelem v Kranjske Gore.

Hotel Best West není asi moc zvyklý na dvě individua v pracovních zelených pláštěnkách, z nichž kape voda na drahý koberec. Smekám před profi recepční. Bez mrknutí oka nás odbaví a dělá, že jí vůbec náš vagabundský vzhled nevadí. Máme zabukováno za 59,-E a shodujeme se, že hotel působí podstatně dráž. Bazén, welnes, nóbl hospoda…. nic pro nás. Po zamočení parádního pokoje jdeme do umytého městečka pod Vršičem. Konečně neprší, tak užíváme pohodovou procházku po krásné Kranjske Gore. V obyčejné putyce si dáváme lignje a škampi na žaru.

I přes nepřízeň počasí mám dobrou náladu. Nic mě nebolí, začátek sezóny mě nezaskočil a už se zase těším za řidítka.

Na Vršiči a okolních kopcích vaří mlhu na zítra. Doufám, že ji nedovaří. Přesně tam se ráno chystáme a dát si ranní rozcvičku v podobě padesáti zatáček, z toho pětadvaceti na kočičích hlavách, v proudech vody není to pravé dovolenkové.

 

Dnes ujeto 438km

 

 

Sobota 5. 5. 2018

 

Prší prší jen se leje kam motorky pojedeme? No na Vršič zahalený mrakem rozhodně né. Přepočítáváme.

A přepočítává i paní recepční. Vybafla na nás částku jednou takovou, než bylo na rezervaci. Nedáme se, slečna se opotí, popere s počítačem, pak se omluví a zkásne nás dle našeho přání.

Opouštíme mastňácký hotel s masážními křesly, bazénem, proskleným výtahem, sedáme na tvrdé sedačky našich motorek a vyrážíme směr italská dálnice.

 Míříme k ní krásnou krajinou Julských Alp na Bovec. Tady by bylo tak krásně, kdyby bylo něco vidět. V šedošedé šedi sotva tak zahlédnu na okolních loukách petrklíče se smutně svěšenými promoklými hlavičkami.

Prý si nemám brát nepromok, říká Pepa dávajíc si kalhoty do bot. To je prý to správné zaklínadlo, zahánějící déšť. Proč si, himl, nedal kalhoty do bot už včera v poledne?!

 Je to fuk, stejně to nefunguje. Poprchává. Před nájezdem na dálnici v Udine tankujeme v zámečnictví, železářství, či co to bylo. Prostě Itálie! Paráda. Dálnice nás vede mezi kopci ze kterých se kouří a každý průjezd tunelem je pozitivní. Nejen že pomalu přestává pršet, ale před námi se mraky pomalinku trhají. Že by měl svět i jinou barvu, než šedou? A nebyla chyba vynechat Vršič? Nebyla, říkám si při pohledu do zrcátek. Dálnice mě nebaví, ale coby, je před námi krásný bezdálnicový týden, tak neremcám. Konečně dáváme před Bolognou pauzu na jídlo. Grillbar nám nabízí skvělé italské jídlo a příjemné posezení. Pohoda, podtržená ještě úsměvy personálu, trvá do návratu k motorkám.

 Tady a teď se rodí veselá historka dovolené. Pepa nemá klíček. Ne! Nemá ho ani v kapsách, ani na motorce a nikde a nemám se ptát. Docela slušně zmatkuje, tak raději mizím z místa činu a vracím se do grillbaru. Vše prohledávám a pak se ptám obsluhy, zda klíčky nenašli.

Jak se ptám? Taky nechápu, že se prostě v pohodě domluvím řečí ruce nohy. Obsluha zburcuje další obsluhu a po chvíli po baru poletuje několik Italů, prohlíží vše možné i nemožné a kdekoho se ptá na klíčky jednoho motorkáře z Habří. Kdybych se nebála věcí příštích, tak bych se snad rozchechtala. Veškerá obsluha se se mnou srdceryvně loučí a přeje mi šťastnou cestu ( to jsem rozuměla a zdá se mi to při ztrátě klíčku trochu zvrácený).

 Přicházím k Pepovi se sklopenýma ušima  a zírám, neb on má uši hrdě vztyčeny. Ano, klíčky našel. V podšívce kalhot kdesi pod kolenem. Jo jo, špatná příprava, ďoura v kapse.

 Trošku lepší počasí nás navnadí na sjetí z dálnice na silnici č.12. Tak takhle jsem si to představovala. Toskánsko! Kamenné hrady na zelených kopcích. Romantika číhající za každou zatáčkou. Abych se moc nerozplývala tak….. ano, začíná pořádně pršet. Úzké rozbité zatáčky by byly fajn, ale tečou-li po nich proudy vody, tak tedy nic moc. Toskánskem jedu potřetí a zas z toho nic nemám. Mokro, binec z lesa, sakra! Nezastavujeme na focení, pomalu zdoláváme kilometry mokré silnice. Sv. Petr se nad námi ustrnul alespoň v místě, kde už jsem chtěla zastavit vloni.

 Přes řeku Serchio se tu klene ďáblův most. Proč ďáblův? Protože se lidem v době svého vzniku zdálo, že takhle poskládané kameny do oblouku prostě nemohou bez pomoci ďábla  držet. Ale drží. Už neuvěřitelných 10 století! Ponte della Maddalena (most Máří Magdaleny) byl postaven v jedenáctém století a ve století dvanáctém a třináctém byl jednou z hlavních tepen v obchodu s hedvábím. Byl několikrát přestavován a i dneska působí úchvatně, jak se jeho oblouk odráží v jasně zelené vodě řeky a čerstvě umyté, mnoha generacemi ošlapané kameny třpytí na slunci. A legenda? Každé takové místo má mít svoji legendu. Takže legenda mostu Máří Magdalény: V pověstech se uvádí, že si jistý velmož nevěděl rady  se stavbou tak složitého mostu a proto udělal dohodu s ďáblem, ve které se dohodli, že ďábel postaví most. A  za svou práci si bude  moct odnést do pekla prvního chodce, který přes most přejde. Čert stavěl a lopotil se, aby své dílo dokončil co nejdříve a těšil se na svou kořist. Po dokončení mostu čekal na prvního chodce, ale mazaný velmož po mostu pustil jako prvního  svého psa. Tolik pověst z webu Moudrý senior J .  

 Déšť nám dovolil prohlídku středověkého skvostu a pak opět udeřil silou ukrutnou. V Livornu hledáme terminál, abychom jeli ráno na jisto a jedeme se ubytovat do zabukovaného hotelu Giordani (65E) s velmi zachmuřeným majitelem ve vytahaných teplácích posazených proklatě nízko a s mastnými vlasy. Zpod špinavého trička mu vykukuje přepadlý pupík a já doufám, že se k nám neotočí zády a nepředstaví v celé kráse i zadní část velkého těla. Naštěstí neplýtvá energií zbytečným pohybem.

Vzhledem k počasí nejdeme hledat skvosty Livorna, ale vplujeme do první putyky vedle hotelu. Dobře děláme. Místní atmosféra. Štamgasti nás po očku pozorují, odolně odmítáme nabídky podomních obchodníků s brýlemi, ponožkami, cédéčky a vším možným. V okamžiku, kdy se déšť nadechuje k dalšímu náporu přecházíme do blízké restaurace se stejně skvělou atmosférou a výborným jídlem.

 

Dnes ujeto 641km

 

 

Neděle 6. 5. 2018

 

Vstáváme v 5,30 a po napakování motorek jdeme na snídani. V hotelu Giordani jsou na ranní ptáčata očividně zvyklí. V 6,00 je snídaňový bar plný. Tenhle hotel je svým umístěním jasnou stanicí pro cestující na Korsiku a Sardinii a vybavením, čistotou, či polohou rozhodně neláká k delšímu pobytu. S panem vytahané tepláky, mastné vlasy se domlouváme, že za týden zase přijedeme. A světe div se, je ochoten se domlouvat němčinou. Né že by se usmál, ale určitou vstřícnost projevil.

 Šochtlička se mě chvíli snaží zmást, ale nedám na ní a jedu popaměti, okolo pevnosti Fechia, k terminálu. Palubní lístky za 54,-E máme v ruce už od chladného února. Objednala jsem je přes brněnskou cestovku paní Vágnerové a dobře jsem udělala.

 Na trajekt ,,Corsica Sardinia ferries“ čekáme s bandou německých harlejářů a spoustou dalších motorkářů. Na korsických silničkách bude asi nával. Při nájezdu Pepa mírně zdržuje, neb nemá přilbu a bez přilby na palubu nelez, povídají pohůnci. Trochu se tím poztrácíme, ale nakonec se zase najdeme. Motorky si kurtujeme sami a pamatujeme si, že jsme v garage 5. Což je informace, která nám bude za čas úplně k ničemu. Na lodi jsou ukazatele ve zvířátkách. Vím já, jestli jsme v chobotnici, rybě, nebo mořském koníkovi.

 Od břehů pevniny odrážíme v 7,58, takže avízované zpoždění se nekoná. Na palubě moc času nepobudeme. V dešti a větru to není to pravé místo. Lépe je nám v baru u toastu a kávy.

 Za necelé čtyři hodiny, plna očekávání, zírám na Cap Corse. Na palubu přibíhá asi tak šestiletá holčička s maminkou. Holčička s hubou od ucha k uchu ukazuje na útesy na obzoru, poskakuje, mává rukama a se zářícíma očima vykřikuje: ,,Korsika! Korsika!! Korsika!!!“ těch vykřičníků křičela mnohem víc. Naprosto chápu její nadšení a děsně jí závidím. Skoro mě děsí, že nejsem schopna svoje emoce vyjádřit stejně.

 Přistáváme v 11,58, takže zase bez zpoždění a motorky vcelku překvapivě nacházíme.

Vyjíždíme na korsický asfalt, a víte co? Jo, je mokrý od deště. Chvilku kufrujeme po Bastii, po chvíli se chytáme a vyrážíme do deště směr Ajaccio. Jedeme širokou silnicí mezi velkými obchody a mě se začíná chytat trudomyslnost. Nejen že se mi tu vůbec nelíbí, ale dokud jsem mokla na pevnině, tak jsem před sebou měla vidinu krásného počasí na ostrově. Tahle vidina se postupně rozplývá a dělá mi čím dál větší problém tvářit se pozitivně. V silném dešti dávám dost těžko pozor na cedule, šochtličku a velké louže. Až po delší době mi dochází místní zajímavá vychytávka. Na hlavní vede jeden pruh rovně do podjezdu a druhý na kruháč nad ním. Dobrý a rychlý. Alespoň něco se mi tu líbí.

 Po nějakých dvaceti kilometrech konečně končí jediný kus místní rychlostky a najíždíme na příjemně kroucenou 193. Řeka Golo se tu zakusuje do skal a vytváří drsný kaňon. Na foto nestavím, je mi mokro. 193 je jakousi páteří ostrova. A je překvapivě krásná. Dobrý asfalt, skvělé zatáčky, nulový provoz, nádherné výhledy. I přes trvající déšť mě trudomyslnost trochu opouští. No tak co? Tak bude mokro, hlavně že je tu krásná krajina. Pepu trudomyslnost neopouští. Ze strání okolo silnice útočí na jeho nos vůně střemchy, janovce a dalších fialových, bílých a žlutých květů. Jeho alergie nepokrytě jásá. Himl, to vypadá na vypečený výlet. Na to jsem se od února těšila?

 Na směrovkách jsou názvy, které znám už pár měsíců z map a průvodců. Vím, že v Corte máme zastavit a juknout na hrad. K hradu nepojedeme, jukneme jen z dálky. Himl, kdo může před hrad postavit panelák? Jak se to má fotit? A vůbec, hrad vypadá menší než na fotkách. Prostě trudomyslnost. Míříme na západ. Při plánování ubytování jsem volila západ a těšila se na divadlo přírody, kdy bude sluníčko zapadat do moře. Teď se ptám, co je to sluníčko.

 Projíždíme přes Vizzavona ve výšce 900m n/m a kromě deště je tu i ukrutná zima. Té nebýt, tak by se mi v tom zalesněném průsmyku moc líbilo.

Korsika se konečně rozhodla, že už nás dost potrápila, trochu se zastyděla za nepřívětivé přivítání a při sjezdu od Vizzavona ukázala přívětivější tvář. Přestalo pršet! A pomalu ale jistě se i otepluje.

 Stavíme kousek před Ajaccio u malého bistra. Dáváme si panini. To je tak to jediný, čemu tady rozumíme. Ještě bychom tedy rozuměli ,,poulen grill“, ale kuře zatím nemají. Prý až za hodinu. Nevadí. Pepa si dává první kaštanové pivo a trudomyslnost je definitivně zahnána. Konečně.

 Po jakési bíle silničce objíždíme Ajaccio a stavíme na nádherné vyhlídce u Calcatoggio. Pod námi se rozléhá krásná pláž v Golfu di a Liscia. Ba jo, bude tu krásně. Ani mě neruší děsivý binec na odpočívadle. No co, Korsika. Ale co si budeme nalhávat, na kdejakém českém parkovišti to líp nevypadá.

 Do Cargese dojíždíme po suché silnici. Bez problému nacházíme rezidenci Maina, ale nenacházíme kohokoliv kompetentního nás ubytovat. Přeci jen se časem dovoláme domácí a začíná dost náročná domluva. Vychrtlá energická paní domácí hází ručníky a cíchami a děsně rychle mele. Opakuje se storka ze Sardinie. Cíchy a ručníky dostaneme za příplatek. A ještě se dohaduje o wifině. Tak dost! Wifinu nepotřebujeme, ale…. sklopíme uši, cíchy jo. Budu si muset zapamatovat, že mám do těchto končin zapakovat prostěradla. Nemám sílu se po včerejším a dnešním moknutí dohadovat. Chci si odpočinout a začít užívat dovolenou. Zabydlujeme pokoj s krásným výhledem, promoklé motohadry dáváme na terasu a  přebíráme od domácí klíč s obří visačkou. Prý proto, aby nezapadla pánovi z děravé kapsy do nohavice. A ještě přitom ukazuje na tu správnou nohavici! Cože?! Má snad příbuzné v grillbaru u Bologny?

Ještě nám ukazuje jak zapnout topení, až se vrátíme promrzlí z projížďky. Povzbuzující!

 Tak a dost! Od teď už bude všechno krásné, přikazuji si. A tak jdeme na pivo. Pepa se ještě chvíli snaží mrzoutit, že jít na pivo znamená vyjít osm set metrů do kopce, ale já už se nedám. Jenom osm set metrů do mírného kopce? A dokonce neprší!

 Kaštanová Pietra je přesně to, co nás konečně uvádí do pohody. Už doma jsem četla, že z kaštanů se tu vyrábí kde co. I pivo. Trochu jsem nevěřila, že mi bude chutnat. Ale chutná. Fakt, že by mi po těchto dvou dnech chutnalo cokoli odmítám.

 Odcházíme z bistra do nedaleké hospůdky a snažíme se navázat kontakt s vrchní. Sympatická dáma jen kroutí hlavou nad naší nedostatečnou jazykovou výbavou, ale nakonec uznává, že se domluvit dokážeme bez problémů. Nabízí nám skvělou bouillabaissu. Odoláváme, Pepa si dává mušle a já cosi, co nevím co je, ale je to s luxusní grepovou omáčkou a kari rýží. Jídlo snů. Chuťové buňky mají své. Mrzutosti dnešního dne jsou dokonale zažehnány.

 Sedíme a sledujeme cvrkot. Kluk, tak maximálně patnáct let (časem zjistíme, jak moc se mýlíme) nádherně zdobí talíře a s elegancí přímo vrozenou je servíruje. Má tady tu nejlepší školu života.

 Pepa má dneska narozeniny. Dávám mu dárek a přeji lepší počasí. Dobrou noc.

 

Dnes ujeto 195km

 

 

Pondělí 7. 5. 2018

 

Vstáváme v sedm a snídáme na terase. Neprší a mezi mraky vykukuje sluníčko! Jeden vykřičník nevyjádří naše nadšení. V 8,00 vyrážíme na sever na Pianu. Nad kopci i nad mořem se válí mlha. Do zelených údolí není vidět, ale tuším, že to musí být paráda. Sem tam mezi mlhou vyjukne kamenný dům na vrcholku zeleného kopce. Občas v něm bydlí jen stromy a keře. Zapomenutá nádhera. A k tomu ještě skvělý, široký zatáčky a kolem silnice opuncie, kopry a řeřichy. Prostě nádhera.

 Přijíždíme do Piany a začíná se mi tajit dech. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet….. nebydlí Rákosníček, ale velmi cudně se odhalují oranžová skaliska. Himl, chtělo by to jiný počasí. Ale nefňukat a jet dál. Za chvíli nevím, na co koukat dřív, jestli na úzkou točící se silničku, nebo na skály tyčící se napravo, nalevo, pod námi, nad námi, červeně vylézající z mlhy. Uf! Kdyby těchto pár minut bylo vše, co nás na téhle dovolené čeká, tak to za tu mizérii stálo. Calanche! To musíte vidět! Říkali všichni. A všichni měli pravdu.

Calanches de Piana je jedno z nejkrásnějších míst na Korsice, zapsané na Seznam UNESCO. Skaliska z červeného porfyru, rozervané erozí, vytvářejí nad zátokou Porto monumentální kulisy.

 Projíždíme 17km dlouhý úsek mezi skalami tvářícími se jako kdejaké zvíře či člověk, nebo okno, komín, či dokonce srdce. Tak tuhle nádheru si dáme ještě jednou. Nechávám před Portem stát mojí motorku a sedám za Pepu. Tuhle nádheru je třeba natočit. Já jsem byla včera mrzutá a z Korsiky nenadšená? Proč? Vždyť je to tu naprosto úžasný!

 V Portu zajíždíme na benzínu, kde mě trochu překvapuje dost vysoký schod. Tankujeme a pak stavíme na promenádě, teď už pod plnou palbou sluníčka. Pepa nadává, že s teplem nepočítal a má kraťasy na pokoji. Já taky, ale mě to neruší, jdu si koupit do butiku letní šaty.

Porto je shluk barevných kamenů a na nich jedna janovská strážní věž. To je tak asi všechno, co tu je. Ale je to tak malebně složeno, že se Porto dostalo v polovině minulého století do podvědomí turistů a ti dodnes malou vesničku zaplavují a drtí pod koly svých aut a motorek. Ještěže jsme tu v květnu. Je tu docela klid. Pepa si sedá do hospody a já lezu na strážní věž. ,,A nezapomeň jít v Portu na pláž! Je neuvěřitelně barevná.“ V uších mi zní rada Patricie, která se tu vyzná. No nevím, z výšky vypadá ona pláž pouze šedivě. Ale protože dovolená, a skvělá nálada, tak jdu na pláž. No potěš koště! Směs barev, oči přecházejí. Díky Paty! Tohle se nedá převyprávět, to se musí vidět. Spousty různobarevných kamínků a já přemýšlím, jestli bychom sem nemohli zajet autem, protože na motorkách všechny odstíny neodvezeme. Představuji si, jak se bohové dohadovali, kterou barvu na výrobu portského zálivu použít, děsně se pohádali a každý tam vrznul tu svojí oblíbenou.

 Asi se zapomínám na barevný pláži dýl, než chci a nějak nemůžu Pepu najít. Ve chvíli, kdy přemýšlím, jak se korsicky řekne:,,ztratila jsem manžela“ ho konečně nacházím. Shodujeme se, že jsme místem nadšeni a že bychom si Calanche rádi prohlédli i z vody.

Kupujeme lístky na vyhlídkovou loď od moc pěkné slečny. Asi proto stojí 47E na osobu.

 Ve 14,00 vyrážíme od břehů Porta. Vousatý kapitán to s námi valí dost rychle, vypadá to, že v tom fofru Pepovi ulétne nová kšiltovka.

 Pohled na Porto z moře je úchvatný. A dál už nemám slov. Oranžovočervení sloni, orlové, pohádkové bytosti, jakýsi líbající muž, lebka, dinosaurus… fantazii se meze nekladou, si tu koupou nohy v úchvatně modré vodě.  Proplouváme mezi skalisky, vplouváme do katedrály se skvělou akustikou. Nádherné. Proplouváme přírodní rezervací Scandola. Kotvíme ve vesničce Girolada. Tady máme chvilku na protáhnutí těla. Pepa tělo protahuje v jednom z mnoha kiosků na pláži, já lezu vysoko nad vesnici. Girolada je přístupná pouze z moře a punc zapomenuté vesnice jí berou turisté, které tu vyvrhují výletní lodě. Škoda. Korsickou lidovou kulturu tu přehlušuje cosi nadnárodního, umělého. Trochu Disneyland. A znovu a né naposledy si pomyslím, že jsme tu ve skvělou dobu. V květnu tu turistů moc není.

 Vracíme se lodí do Porta a vidíme delfína! No vidíme?! Tak trošičku zahlédneme. Nestačím ho ani vyfotit, ale stejně jsme nadšeni. Po těch letech, kdy jsem se courali místy, kde se delfíni pohybují a my nezahlédli ani milimetr ploutve, prostě delfíní úspěch.

 V Portu sedáme opět za řidítka a Calanche projíždíme v podvečerním slunci. Veliká oranžová paráda.  Na fotky nestavíme, neboť už je přírodní kultury dnes víc než dost a teď je třeba jet užít kulturu gastronomickou. No a taky je mi jasný, že tudy, vzhledem k místu ubytování, určitě ještě pojedeme.

U Maine parkujeme v 18,00 a jdeme 800 metrů do kopce k hospodě. Leží mi v hlavě, proč jsem jako místo k ubytování vybrala Cargese. Nechávám Pepu u kaštanového a jdu to zjistit. Zatím žádné velké nadšení. Dost daleko na pláž, na které stejně není kde si sednout na jídlo a do městečka oněch 800 metrů do kopce a tady vlastně taky nic moc. Zatím jen samé apartmány a dvě hospody na hlavní. To se mi nezdá. Určitě něco přehlížím. A taky že jo. Přehoupnu se přes kopec a je to tu. Malé městečko není až tak staré, bylo založeno až na konci 18tého století řeckými imigranty, ale má své kouzlo. Úzké uličky s lety ošlapanou dlažbou hrozí uklouznutím. Cargese leží na prudkém svahu. Nejzajímavější jsou rozhodně dva kostely stojící proti sobě. Jeden postavený řeckými imigranty a druhý rodilými korsičany. Obě party je postavily až v 19tém století. Od kostelů je krásný výhled na zátoku a přístav.

 K přístavu nejdu, odrazuje mě prudký kopec a kručení v břiše. Příště to tu prozkoumám víc.

 Přidávám se ke spokojenému Pepovi. Snaží se domluvit s hodně komunikativním mladíkem…..??? ehm, je to kluk? Další půlhodinu trávíme pokukováním po tělesných proporcích číšníka/číšnice a přehodnocujeme. Ba ne, to bude asi fakt holka. A skvělá. A nebude ani tak mlaďounká, jak jsme tipovali včera.

 Pepa si dává zase mušle, tentokrát se zeleninou a já hodně zajímavě upečené kuřecí s bramboráčkem, dle doporučení personálu. Zase lahoda. Od tuctového jídla jsem nečekala kulinářský skvost, ale koná se. S klukoholkou, ale teď už jsme si jisti, že je to holka, se dost vybavujeme a její máma (podoba je jasná) po ní hrdě pokukuje. Učí nás vyslovovat názvy jídel, koření a dost se nám směje. Je přísná, když už si myslím, že ,,pepř“ vyslovuji bez chybičky, tak mě zase opravuje. Snažím se vychrochtat název ,,myrta“, ale to nedávám už vůbec. Pepa se chce předvést a vytasí se s ,,třista třicet tři stříbrných stříkaček….“ A to je konec večera. Holce se protočily panenky, rozchechtala se a zmizela.

 

Dnes ujeto pouhých 68km. Kolik na lodi, netuším.

 

Úterý 8. 5. 2018

 

Při snídani na terase s pohledem na zamlženou zátoku a šedivé nebe nad mraky si říkám, zda jsme plán na dnešek nepřepískli. Do Bonifacia to máme 171km a jestli to pojedeme stejnou rychlostí, jako včerejší zatáčky, tak máme o zábavu po zbytek dovolené postaráno.

 Vyrážíme na jih v 7,45 nulovým provozem a bez deště. Jede se fajn a i Ajaccio projíždíme bez problému. A pár kiláků za ním začíná silnice snů. 196 je hlavní silnicí a moc se mi na ní nechtělo, ale teď jsem nadšená. Tohle jsem tu nečekala. Široká silnice se skvělým asfaltem a kolínkovými zatáčkami. Fakt si jízdu užíváme.

 Stavíme kdesi nad hřbitovem. Takový korsický hřbitov to je pokoukáníčko. Většinu jsme viděli na stráních s nádherným výhledem a při pohledu na pompéznost některých hrobek mě napadá, zda jejich obyvatelé měli takový luxus i zaživa. Říkám si, že není marné být korsičanem po smrti, ale popravdě jsem ráda, že jsem tu návštěvníkem za živa.

 Cesta dál je zas skvělá. Údolí mezi kopci láká k shlížení na kamenné baráčky, ale raději se dívám na silnici. Dost to valíme. Těch pár aut předjíždíme a snadno se dostáváme i před dva pomalé karavany.

 V Sartene zajíždíme na benzínu, neboť tankovat pod městem na skále jsem si vždycky přála.

Sartene by si zasluhovalo bližší prozkoumání a dodatečně budu litovat, tak jako u víc míst, že jsme tak neučinili. Francouzské město se dočkalo největšího rozmachu v 16tém století, ale různé menhiry a dolomeny v okolí prozrazují, že tu lidé žili už v pravěku. Masivní žulové domy na skalách lákají do úzkých uliček. Zlákat se, kvůli času, nedáme a vyrážíme dál na jih.

Silnička se povážlivě zužuje a kroutí. A pak jsme TO dojeli. Kolona aut TO nemůže předjet, ale my se přes kolonu přeci jen prokousáváme, ač je to v těch zatáčkách dost adrenalinový zážitek. Ještěže jsou řidiči ohleduplní, uhýbají a nechávají nás předjet. Né tak TO. TO je korpulentní dáma v pruhovaném tričku za volantem velmi pomalu jedoucího rakouského karavanu. Neuhýbá a dlouhatánský had vozidel v zrcátkách ji nevytrhává z klidu. Konečně se před ní dostáváme a netroufám si zastavit nad Roccapinou s hlídající kamennou lvicí, aby nás TO zase nepředjelo.

 Přesto opět dojedeme kolonu. Tentokrát stojící a čekající na vjezd do Bonifacia, města na nejjižnějším cípu Korsiky. Tak autem bych tu být nechtěla a opět jsem ráda za květnový termín. V sezóně tu  musí být ukrutně. Objíždíme kolonu dlouhou asi kilometr, projíždíme kolem útesů a parkujeme na molu přímo pod schody vedoucími k městu na skále.  

 Stoupáme po schodech, což je jasné. Už nám došlo, že na Korsice je vše do kopce a do zatáček. Po zdolání nějakých 350ti výškových metrů nás láká brána města, ale my se nedáme a s tušením, že božský výhled se nám naskytne z útesů proti městu, odbočujeme do dalších schodů vlevo. A tady…. ano, fotky na tyhle výhledy mi v zimě nedaly těšením spát, ale teď jsem tady. Tak to je něco. Pod námi modř Bonifáckého průlivu narušují bílé tečky plachetnic. V zamlžené dáli tušíme pouhých 12 kilometrů vzdálenou Sardinii. Procházíme stezkami ve vysekané makchii a čím dál docházíme, tím nádhernější se nám nabízejí výhledy na městečko a křídově bílé vápencové pidiostrůvky. Bouřlivá mořská voda omílá sloupy skal a některé ostrůvky hrozí brzkým zřícením do vod. A že je mořská voda pracovitá, tak ještě k tomu vytváří pod útesy lákavé jeskyňky a malé pláže. Teď a tady si uvědomuji, že výraz ,,dechberoucí“ používám na svých cestách často a slibuji si, že jím budu šetřit právě na takováhle místa. Pohled se stáčí západně a tím na město visící nad mořem. Ano, visícím, jinak to říct nedovedu. Vydáváme se do městečka a doufáme, že právě teď tam dole z útesu nevypadne onen jediný důležitý kamínek, který to celé drží pohromadě.     

 Bonifacio není městem velkým. Jeho jedinečnost tkví v poloze na jednom a půl kilometru dlouhém skalnatém výběžku obklopeném ze tří stran mořem. Má jen pár uliček. Snad patnáct, či tak nějak. Jsou ovšem velmi malebné, jak se tak krčí mezi vysokými domy. Prohlížíme si nějaké oblé vzpěry nad hlavami. Asi aby se domy nezřítily. Kdepak, mám dojem, že jsou to průchody pro místní skřítky. Pravda je jinde. Tyto pilíře zachycovaly o odváděly dešťovou vodu. Co zachycovaly!?!  Zachycují dodnes! Prostě takové pidiakvadukty.

 A teď trochu historie. Město bylo oficiálně založeno roku 828 toskánským markýzem Bonifácem. Překvapivé jméno, že? Ale co si budeme povídat. Vše bylo úplně jinak. Prý se právě tady setkal Odysseus s lidožravými obry Laistrygony. A já to vidím ještě jinak. Už kdysi dávno některé z bohů štvali turisti, tak vymysleli Bonifacio jako past. Až tu jednou bude turistů víc než dost, tak se celá ta nádhera zřítí do moře. No a nakonec je možné a vcelku pravděpodobné, že jim v tom obří lidožrouti pomáhali. A teď se krčí za útesy a čekají na pochoutku. Uklidňuje mě fakt, že jsme tu v květnu, takže turistů zas tak moc není. Zřítí se to v červenci. Nebo možná v srpnu. Takže si beze strachu město prohlížíme. Kostely- románský sv.Marie a gotický sv.Dominika jsou pěkné, ale já jsem nějak víc přes ty úzké uličky a krásné kovové balkony. A Pepa přes jídlo. Takže kotvíme v úzké uličce pod zdobeným balkónem u jídla. Pepa si objednává, velmi překvapivě, mušle a já nějaký filet z nějaké ryby. Tuším. Doufám, že se nepletu a nepřinesou mi svatební dort. Nepřinesli. Přinesli mi mušle. Tak to je jedno z mála položek na jídelním lístku, kterým rozumím, a určitě vím, že jsem si je neobjednala. Snažím se přivolat číšníka, smutně koukám a prosím o nápravu. Nakonec mě čekání a volání unavilo a do mušlí se pouštím. Jsou dobré, tak fajn. Když už mám skoro všechny mušle vyprázdněny, tak přibíhá s filetem a hlásí že omyl. No to jo, to vím taky, ale teď už mu na to s… kašle bílej tesák.

 Pokračujeme prohlídku města a Pepu přitahují výlohy s noži. Že by ke skvostu z Patady přibyl i šperk z Bonifacia? Nechám Pepu na nákupech a hledám další atrakci, kterou mám vybranou už z domova. Hledám schody, což zní v městě tvořeném hlavně schody směšně, ale já hledám ty správné schody. Ty, které do útesů vytesali aragonští vojáci během obléhání města v roce 1420 a na jeho vytesání prý potřebovali pouze jednu jedinou noc. No tak tomu se dá věřit nebo ne, ale rozhodně platím 2,50E za vstup a po 187 schodech docházím podél útesu k mořské hladině. Psala jsem, že plýtvám slovem ,,dechberoucí“? Hm, tak to psát tedy nebudu, ale nevím, sakra, jak jinak pocit vyjádřit. Rozhodně to není vhodná procházka pro někoho, komu by vadila přítomnost města nad hlavou. Občas se praštím o útes do hlavy a občas mám obavy, aby mě nestáhla vlna do moře. Ale je mi tak krásně. Snažím se nasát atmosféru, ale furt mi do toho někdo francouzsky kecá. Turistů z jiných zemí je tu jak šafránu. Češtinu jsme zatím potkali jen dvakrát. Místní si očividně chtějí užít svých přírodních krás, než na ně zaútočí turisti ze zahraničí. Možná mě budou bolet nohy, ale rozhodně mě to nebude mrzet. Úžasné. Nakonec se přeci jen donutím odejít dřív, než se celá ta nádhera zřítí, a najít Pepu. Daří se mi to po hodně dlouhé době. Mezi tím ještě projdu hradby a, světe zboř se, další schody. Nakonec se nacházíme u motorek.

 Cesta zpět probíhá zase bez problémů a tentokrát nad Roccapinou stavíme. Stádu skalních zvířat tu vévodí nádherná kamenná lvice na útesu 140metrů vysokém. V průvodci psali, že si na tohle místo máme vyhradit týden. Hm, věřím tomu, ale to je tak to jediné, co můžu dělat. Už je mi jasné, že jsme udělali kapitální chybu, když jsme si zabukovali spaní na jednom místě. Takže zamávat jedné z nejkrásnějších pláží Korsiky, lví skále a valit dál. Čekají nás zatáčky na plný plyn, nádherné okolí, a zbrzdí nás až příjezd k Ajacciu. Pořádný kus cesty projíždíme pruhem pro motorkáře a jsme rádi, když máme velké město za sebou.

 Zaparkovat v Maině a vyjít 800 metrů do kopce.

Je to ženská! Dneska je namalovaná a mne po těch pár dnech poprvé napadá, že je to vlastně setsakramentsky pěkná a zajímavá ženská. A rozhodně né tak mladá, jak jsme z kraje mysleli.

Vítá mě trochu zkomolenými slovy.,,červené víno?“ Smekám. Né, SMEKÁM! Fakt je dobrá. Souhlasím s červeným vínem, dávám další výbornou večeři a dnes i skvělý kaštanový šnaps. A pozor! Dnes je teplo! První letně dovolenkový večer. Svět je v pořádku.

 

Dnes ujeto 354km

 

 

Středa 9. 5. 2018

 

Pepa hlásí odpočinkový den. Prý se bude válet a já si mám dělat co chci. Co chci? Tak to je jasný, chci jezdit na motorce a něco hezkého vidět. Proč? Protože dovolená!

 Vyrážím do zamračeného počasí, na mokrou silnici a jedu zase na jih. Za Sagone stavím na vyfocení místního přírodního úkazu. Je tu kousek roviny! Opravdu! Silnice vede snad celý jeden kilometr bez kousku převýšení a bez jediné zatáčky. Neskutečné 🙂 .

 Ajaccio je zasekáno a pruh pro motorkáře to jistí. Za Ajacciem se zas rozjedu a ráda bych to valila jako včera, ale mokrý asfalt mě brzdí. Nevadí, stejně je to paráda. A nakonec hned za Ajjaciem odbočuji a těším se na divočinu na vedlejší silnici (302). Je v mapě zelená a tím velmi lákavá. Sotva na ni vjedu, je u krajnice postavena značka: omezení na 30km/h. A prý to tu klouže. Tak těhle značek je tu habakuk, ty mě neruší. To si chvíli myslím. Na třicítku zpomaluji, až když hodně řidič hodně pomalu jedoucího auta ukazuje, že mám zpomalit. Asi se tam něco stalo. Začíná mi to fakt klouzat. Je mokro, ale to nemůže být ten pravý důvod. Pomalu se mi stahuje řiť a žaludek. Něco není v pořádku. Motorka plave, opatrně stavím a při slézání z motorky si málem nabiju hubu. Sakra, sakra, sakra! Nemám prázdnou gumu, jak jsem si myslela, ale na silnici to klouže jak na ledě. Vylitá nafta, či co. Co mám dělat? Jsem v kopci (jak překvapivé, na Korsice) a mám dojem, že to tu nedokážu otočit. Navíc mám už po kluzké silnici za sebou pár kilometrů, které se mi fakt z kopce jet nechtějí. No nic, dokloužu k motorce a krokem pokračuji dál. Chce se mi smát, když mi po pěkných pár kilometrech kluci v oranžovém, sypající na silnici nějaký absorpční sajrajt, ukazují že mám zpomalit. Tak pánové to nedám. Pomaleji už jet nemůžu. To cosi, co sypají na silnici, utváří společně s naftou klouzavou kašičku a já snad při průjezdu ani nedýchám. Konečně! Konečně, dvanáct kilometrů od okamžiku prvního varování o kluzké silnici  odbočuje lesklá skvrna do modrých vrat. Uf. Ještě párset metrů vyjíždím do kopce a pak stavím na pořádné vydýchání děsivého zážitku. Děkuji místním bohům, že naftovou stopu odvedli a vůbec se na ně nezlobím za mlhu, kterou na mne uvrhli. Vůbec mi nevadí, že díky ní nevidím do údolí, které se pode mnou určitě rozléhá. Věřím, že je nádherné a je mi to úplně fuk. Jsem celá, motorka je bez šrámu a já si zas uvědomuji tu nezodpovědnost, které se na těhle mých sólo výpravách dopouštím.  Pepa u sebe nemá mobil a kdyby se mi cokoliv stalo, tak si to musím vyřešit sama. Stojí mi to, sakra, za to?! Stojí!

 Rozdýchávám napětí uplynulých kilometrů, uklidňuji bušící srdce a rozesmívá mě pohled do očí okolojedoucích Švýcarů na motorkách. Jsou vyděšení jako já. A stejně šťastní, že to mají za sebou. 

 Po rozdýchání vyrážím, sjíždím z kopce a mlha se rozplývá tak akorát, abych se rozhlédla po pěkném údolí, kterým dorážím k bráně Filitosi.

 Klouzavý zážitek zažehnávám u kávy a smoothies. Okolní turisté, kteří právě vystoupili z autobusu, nemají o adrenalinovém zážitku ani páru. Platím 7 Eurobabek a nořím se s autobusovými turisty do megalitického naleziště. Tohle místo bylo prý osídleno 6 tisíc let před naším letopočtem! Cože?! Páni! Tak z tohohle pohledu je jakási dvanáctikilometrová naftová skvrna hodně malicherným problémkem. Nachází se tu prý 16 menhirů a 32 torz menhirů. Těchto důležitých důkazů si prý poprvé všiml majitel pozemku až v roce 1946. A pak započal nájezd turistů. Procházím Filitosu a musím si přiznat, že na mne působí. Nejen pradávné menhiry, ale ještě pradávnější kamenné útvary a prastaré stromy. Mezi kamennými bloky rozkvétají květy všech možných barev a je tu… je tu tak nějak klidně a pohodově.

Prohlížím si kameny. Tak dobrá, ty sloupy s obličeji a dýkami dělali určitě pravěcí lidí, ale co ty ostatní? Jsou tu různá pítka, sedátka, kameny obří, různě seskupené. Ať to tvořili lidé, bohové, či obři, smekám a klaním se. 

 Nerada se loučím, nenajíždím na klouzavou 302, ale přeci jen už mi otrnulo a tak jedu prozkoumat jinou vedlejší. A to se setsakramentsky vyplatilo. 155 je silnička malá, uzounká, kroutivá, vedoucí fantastickým údolím. Stavím v Serra de Ferro na skvělý oběd. Dávám si vynikající těstoviny a mám dobrý pocit. Žádná auta, jen pěší turisti. Dotkla jsem se známé GR20? Asi ano. Je tu příjemná atmosféra. Jen mě ruší okamžik, kdy číšník zahání místního psa, který rozštěkává psa-turistu. Místňáka je mi líto. Je tu doma a co je mu do nějakých turistů. Najednou si tu, v korsických horách, připadám trochu nepatřičně. Jako bych místním překážela. Raději odjíždím a motám se po žlutých silničkách, zaplať bůh bez nafty, až k Ajacciu. Nádherné. Projíždím skvělou šikanu, když v tom mě zpomaluje dravec ladně plující těsně nade mnou. Sleduji letící krásu a do další zatáčky vjíždím hodně pomalu. A za zatáčkou postává na silnici stádo koz. Ten pták mě varoval! Děkuji mu a zírám na kozy. Jeden kozel má jen jeden roh, asi se už střetnul s nějakým autem . Stádo koz na silnici pocit pohody nepokazí. Právě naopak. Jsem na Korsice a takhle to má být. Kozy jsou tu doma. Já s mojí motorkou ne. Dojíždí mě auto, téměř nebrzdí, předjíždí mě a prolítne stádem. Je mi ouvej. Dnes se nic nestalo, ale co zítra? Co pozítří, až se tudy požene nějaký macho v silném bouráku? Máme právo touhle krajinou obydlenou nádhernými zvířaty jezdit? Nevím a s hlubokou pokorou pokračuji podstatně pomaleji. Potkávám třínohého kozla a zase si uvědomuji, že máme my lidé obavy, aby se tu nic nestalo našim plechovým miláčkům a přitom četné střety podstatně víc odnášejí  zdejší zvířata.

 Myšlenky mi zahání pravá korsická silnička. Uzounká, rozbitá, kroutivá, bez svodidel a s kozí společností. Jedu pomalu a se zataženým dechem. Pomalu si uvědomuji, že jsou kolem mne krásné výhledy a skály. Nic z toho nesleduji, jen tu uzounkou silničku. Konečně hlavní a zácpa u Ajaccia. V pruhu pro motorkáře je nával. Pořád uhýbám odvážnějším motorkářům jedoucích proti mně. A vlastně i za mnou.

 Za Ajaccio se konečně rozjíždím a poté zpomaluji na vedlejší na Calcatoggio. V Calcatoggiu stavím na plácku u kašny pod platany.

 Calcatoggio je malou vesničkou s úchvatným výhledem na zátoku Golfu di a Liscia. Tak přesně sem bych nikdy nejela, kdyby….. kdybych už pěkných pár měsíců nepátrala po tom, kdo mi tvrdí, že má na Korsiku nějakou vazbu. Pár dnů před odjezdem to naprostou náhodou zjistím. Na Korsice, v Calcatoggio žije sestra Lenky, která mi už hezkých pár let střihá psy.

A teď jsem tady. V kufru rum a pár studentských pečetí, což má prý Jana ráda. Janu neznám, což mi nebrání jí navštívit. Jana není doma, tak jí volám a dozvídám se, že stojí v zácpě, kterou jsem právě projela. Z rozhovoru chápu, že by se ráda setkala, a že jí ani trochu neudivuje, že jí v setkání zabránila zácpa. Zácpa je prostě denním chlebem korsičanů. Procházím Calcatoggio, zjišťuji, že Janě na balkoně schne prádlo a že dřevěné překlady přes dveřní trámy vypadají fakt úžasně. Místní po mně dost nedůvěřivě pokukují a tak sedám na motorku a odjíždím z hor k pobřeží. Dole stavím v Tiuccia a v hotelu  plynulou francouzštinou ,,kade dur Jane“ předávám pozdrav z Čech. Samotnou mě překvapuje, že se recepční nediví, dárek přijímá a s úsměvem mě zdraví. Jsem fakt dobrá J.

 Spokojeně dojíždím do Cargese a nacházím Pepu…. v hospodě s úžasnou holkou snažící se mluvit česky. Jdeme do přístavu, dávám si langustu a je mi dovolenkově.

 

Dnes ujeto 219km

 

 

Čtvrtek 10. 5. 2018

 

Dnešní ráno je prvním ránem naprosto jasným. Konečně bez mraků a mlhy. V oslňujícím slunci projíždíme fantastickou Calanche. Stavíme v bistru v srdci Calanche, kupujeme turistické cetky a po chvíli cesty opět stavím. Konečně se dostávám k vyfocení místní hitparádové jedničky. Projet Korsiku a nevyfotit srdce v Calanche je jako nevyfotit Eiffelofku v Paříži. Mám ho, můžu jet dál. Za Porto odbočujeme na bílou a překvapuje mě, jak kvalitní ta vedlejší silnička je. Ota- typická korsická ves. No! Tak nějak moc nevěřím. Možná bývala, než se dostala na stránky průvodců. Sedáme si na kafe a limonádu. Že se limonáda řekne ,,limonade“ jsme zjistili po dost dlouhé diskuzi s příjemnou servírkou.  

 Ač jsme se vyšplhali přes tři sta metrů nad moře, je pořád nádherně. Sedíme na terase jednoho z oněch vysokých kamenných domů, sotva se držících na svahu. Vrchol Capu Ota na nás shlíží ze svých 1220ti metrů a jsme mu úplně fuk. Víc ho zajímají olivovníky, citroníky, vinná réva a další plodiny, které místňáci pěstují na teráskách okolo svých domů. Domácích tu žije něco přes pět set a přeji jim, aby se celá vesnička nesvezla do hlubokého údolí a aby její duch nepřeválcovali turisti. Tak raději mizíme a nikomu o Otě vyprávět nebudu.

 Tady končí ona překvapivě dobrá bílá silnička. Dál pokračuje silnička opět bílá, ale vcelku nepřekvapivě nedobrá. O dalších místech za Otou průvodce nepíšou, tak není nutno domorodce trápit stavbami nových silnic. Jedeme po rozbitém asfaltu, pokračujeme štěrkem a na uzounké silničce bez svodidel doufám, že mě ta kráva, kterou objíždím, nepraští ocasem. Nefotím, netroufám si zastavit.  Chráněný most Pont Génois de Pianella (Ponte Vecchiu), kamenný jedno-obloukový most z 15. století (janovské období) mít na fotce ale musím. Takže zastavit, pokochat, vyfotit. Dolů k mostu, trochu vymáchat nohy v řece Spelunce prý nechceme, povídá Pepa. Po chvíli tuhle drsnou krásu opouštíme a najíždíme na pohodlnou širokou nekorsickou čtyřiaosmdesátku. Chjo, tudy jezdí turisti a necourají se tu kozy a krávy. Za příští zatáčkou se za svoje ,,chjo“ stydím a Pepa je přímo nadšen: ,,To musí být báječné maso“. Milovník veškerého zvířectva se konečně dočkal. Proto chtěl na Korsiku. Protože se tu procházejí prasata po silnicích. A tady se nejen procházejí, tady se povalují, spí, kojí selata a, řečeno s klasikem,: ,,boha jeho, oni tu jebú“. Sledujeme vepří život a chvíli mám obavu o motorku. Ono když se vám o přední kolo drbe metráková svině, tak trochu strachu máte, no. Z auta, které přijelo chvilku po nás, nadšeně vyskakuje malá holčička, úžasně se chechtá a oči jí svítí radostí. Ovšem jiskra do oka a úsměv na rty se tu dere i ostatním autařům a drsným harlejářům. Každý je tu rozněžnělý.

 Dál jedeme hodně zvolna. Vepřový mám ráda, ale fakt né rozpláclý na plexi. Stavíme na vyhlídce a hle, Ota je hluboko pod námi. A ještě hlouběji špeluňka. Tedy Spelunca.  Spelunca je prý jedním z nejmohutnějších evropských žulových kaňonů. Tak tomu tady, mezi horskými masívy, nad hlubokou roklí věřím. Povalující se cáry mraků nádhernosti místa nic neubírají a ještě k tomu ji umocňuje elegantní proplouvání velikého dravce ve výšce našich očí. A zas to napíšu: dechberoucí. No jo, jsem nepoučitelná.

 84 se opět zužuje a pokračuje coby opravdová korsická silnička. Vrtí se mezi skalami, láká na výhledy, povalují se po ní vepřové rodinky. Tak pro tohle jsem na Korsiku jela já. Úžasná cestovatelská atmosféra. Stoupáme hlubokými borovými lesy a stavíme odpočinout ukrouceným motorkám na malém odpočívadle. V mapě tu nic poznamenaného nemám, tak vcházím mezi stromy bez jakéhokoliv očekávání. A sedám tou nečekanou krásou na zadek. Dom. d´ Aitone, čtu v mapě. Skalní náhorní plošina plná nebeských pidijezírek. Asi tu příroda vytvořila pítka pro všudypřítomná prasata. Žulové rozeklané kameny jsou porostlé jakýmsi lišejníkem a občasné pahýly mrtvých stromů dodávají místu drsné kouzlo. Další místo, kde jsem zase Korsikou nadšena. Na odpočívadle si Pepa drbe prase a já opět vyfotím rozstřílenou značku. Proč jsou rozstřílené? V průvodcích, lákajících na Korsiku turisty s trošku dobrodružnou povahou, píší, že jsou důkazem činnosti korsické mafie a ochoty i dnes bojovat o svoji svobodu. Víc bych věřila těm, kteří mají Korsiku dost v malíčku a tvrdí, že jde o kratochvíli místních myslivců. A ještě bych dodala, že o rozstřílených značkách už bylo popsáno tolik papíru, že bez nich by byli turisti zklamáni. Nedivila bych se, kdyby šly značky s dírami už z výroby. Vše pro rozvoj turistického ruchu.

 Pokračujeme opět kroutící se silnicí v lese a pěkně přituhuje. Jak pak by taky ne. Dostali jsme se do výšky 1477m n/m, což je nejvýše, kam se dá na Korsice po asfaltu dojet. Col de Vergio  bylo při mém plánování tím místem, ze kterého jsem měla obavy. Letošní dlouhá zima se ani na Korsice nechtěla odporoučet a v době, kdy už jsme u nás užívali triček a kraťasů, tak se korsičané zachumlávali do teplých bund a odhrnovali kupy sněhu. Ještě pár dní před naším příjezdem nebyl tento průsmyk průjezdný. A jak povídají pumpičkáři z Moravy, tak ani teď ještě nejsou průjezdné stezky o pár metrů výše, které touhle dobou průjezdné bývají.

 Takže buďme rádi jen za zimu a mlhu. Prý se tu naskýtá úchvatný výhled do kaňonu pod námi a na vysoké štíty hor oranžově zářící ve slunci. To nevím. Když tu bohové netvoří kamenné abstraktní umění, tak vaří mlhu, napadá mne při pohledu do míst, kde tuším kaňon.

A věřím, že pohled na zasněžený Capu á Cucnula by mě přemlouval k výstupu do 2049ti metrů. Ještěže ho nevidím. Prý je z něj fantastický výhled. My tedy skrz mlhu vidíme jen místního Radegasta. Abych nešířila nesmysly- nejde o sochu pohanského boha Slovanů, ale o sochu Krista Krále. Je skoro jednou tak vysoký, než náš Radegast, měří šest metrů, ale také o mnoho mladší. Noel Bonarti, místní sochař, ho vytvořil až v roce 1984. Opět drbeme jedno z mnoha prasat. Prý jsou velmi vypočítaví. Velmi dobře vědí, že před osmou ranní tady žádní turisté nestaví, tak na turisticky vytížené místo docházejí až poté. A velmi úspěšně žebrají o kusy chleba.

 Sestupujeme směrem na východ a kroutivá silnička se povážlivě zužuje a horší. Čím víc klesá a drolí se, tím víc se dává do deště. Kdeže jsou ranní sliby sluníčka. Pepa staví a ptá se, zda-li má význam jet dál, nebylo by lepší to otočit. Velmi přesvědčivě ho ujišťuji, že nebylo. Že už za pár zatáček musíme přijet k soutěsce Scala de la Santa Regina a že před vjezdem bude určitě hospoda. Co na tom, že o tom nemám nejmenší ponětí? Ale přece to teď neotočíme! Kdesi jsem vyčetla, že je-li Korsika dílo boží, pak je Scala dílem ďábla. A teď to mám před branou onoho díla otočit? Nezastaví mě ani déšť, ani klouzající mokrá suť ve vracečkách a ani Pepovo brblání.

 Stojí při mně všichni korsičtí bohové, anebo snad i onen ďábel. Po dvou kilometrech se silnice rovná a dojíždíme k hospodě. Neprší do ní a mají místní pršut a sýr. Co víc si přát. Pravda, nejsem si tak úplně jistá, jestli mi slanina chutná, když mám před očima přítulná místní prasátka. Přestává pršet, tak rychle dokousat a za řidítka. Paráda! Tak to si myslím na samý kraj soutěsky.

 Při prvním zakousnutí se silničky do skal na nás dopadají další kapky deště. Pepa jede dopředu, ale já se nedám a jednu z nejdivočejších soutěsek na ostrově si i navzdory nečasu užívám. Stavím, koukám do rokle, kde se přes kameny drsně dere řeka Golo. Na vodopádky padající z vysokých skal. Obdivuji malé jednoobloukové kamenné můstky a je mi krásně. Co na tom, že i mokro. Pepa stojí u odpočívadla přímo proti schodům svaté královny vytesaných do skály. Byly součástí starobylé stezky používané ještě v devatenáctém století. No tedy, používat bych je nechtěla. Pepa opět odjíždí, ale já to nevzdávám a drsnou krajinu si dosytnosti užívám. Golo pode mnou dovádí po kamenech, já moc nedovádím. Silnička se zpropadeně zúžila a ani tekoucí voda mi dovádění nedovoluje. Dělící bílá čára je tu dost k smíchu. Není vyrobeno auto, které by se do jednoho pruhu vešlo. Asi by tu měly jezdit jen motorky. Absenci svodidel s nadhledem ignoruji, nebo se o to alespoň snažím.

 Po pár kilometrech adrenalinové pomalé jízdy nacházím Pepu nadšeného mezi stádem koz. Kozy se rozvážně procházejí po silnici, lezou na svodidla i na skály a očividně je žádný silniční ruch neruší. Auta a motorky mezi nimi kličkují. Místní jsou prý na tvrdohlavost polodivokých zvířat zvyklý a vozí sebou kusy starého chleba, aby živou překážku odlákali ze silnice. Dorazili jsme k samému konci Reginy a máme možnost najet na hlavní 193, nebo to otočit a celou nádhernou čtyřiaosmdesátku projet zpět. Není co řešit. Jedeme zpět. Takže opět ďábelskou Scala de la Regina, mlhou Col de Vergio. Rychlost přizpůsobujeme nejen stavu vozovky, ale i možnosti, že se kdykoliv některý z kamenů válejících se na krajnici může zvednou a zachrochtat. Občas se tak i stane. Stáváme se mazáky, kteří kolem prasat projíždí, aniž by zastavovali a infantilně k nim promlouvali. Celý průjezd čtyřiaosmdesátkou byl fantastický, vůbec mi nevadí, že jsme si ho dali dvakrát. Ono se také prý jedná o jednu z nejhezčích korsických silnic.

 V Portu se zařazujeme do kolony aut a motorek. Skály Calanche jsou cudně ukryty za mlhou. Tedy kdo má tu smůlu, že tudy jede jen jednou a to třeba právě teď, tak nemůže pochopit nadšení z tohoto místa. A já si zase uvědomuji, jakou máme kliku, že tu nejsme v sezóně. Tuhle zácpu způsobil jeden autobus.

 V Pianě natankujeme a mlhou pokračujeme dál až do sluncem zalitého Cargese. A vypadá to, že tu celý den ani jinak nebylo.  

 Parkujeme u Maine a měníme se z promočených zaprášených motorkářů v upravené turisty. Jdeme na kaštanové do bistra na růžku. Po chvíli vidím přijíždět fabii s českou značkou. Přijela Jana z Calcatogia a přivezla sebou ještě kamarádku Dášu a tři psy. Zkusím na ně češtinu. Jana s Dášou se chytají, ale psi ne, ti prý rozumí jen francouzsky. Tak nepokecám, no.

 Dáváme si ještě jedno kaštanové, pak se rveme k Dáše do auta. Dá to dost fušku, zadní sedadlo sdílíme se třemi psy a starožitným stolečkem, který holky luply někde u popelnic. Prý se takhle vybavují a prý bych zírala, jakými krásnými kousky mají vybavené byty. Naštěstí jedeme jen kousek, do mariny. Holky čtou zkušeně vystavené  jídelní lístky a debatují s číšníky. U třetí hospody je rozhodnuto. Přichází majitel, říká že je rybář a vše má čerstvé. Dáša znaleckým okem kuchařky zhodnotí, že jídelní lístek vypadá lákavě a sedáme si tam, kde jsme seděli včera. Pepu prý vrozený instinkt zavedl do té správné hospody.

 Potěšeně sleduji štěbetání holek s číšníkem, který tu byl už včera a který si co do sympaťáctví nezadá s majitelem. Dnešní večer bude zajímavý. Místní jsou očividně hodně komunikativní a my se konečně, díky holkám, leccos dozvíme.  Ptám se, co si mám dát echt místního. Prý kanára. Tak to fakt ne! Jím na cestách leccos, nevadí mi různí cvrčci, červi a tak, ale kanárka nedám. Holky se smějí. Prý jde o druh kachny, která je opravdu místní delikatesou. Dobrá, kachnu můžu. Pepa si dává krevety, Jana kanára a Dáša mořského pavouka. Dost složitě nám vysvětluje a předvádí o co jde. Nakonec jde o kraba a další výbuch smíchu. Ty dnešní večer provází v dostatečném množství. Kanárka je výborně vyvedená se sýrem a medem. Probíráme místní gastronomii a Dáša nám přikyvuje, že ano, že jsme tady nic špatného jíst snad ani nemohli, a že místní kuchyně je fakt zajímavá a výborná. A to se dá říct i o vínu. Tož ho tedy zkoušíme. Echt místní pití je ona myrtha, kterou mě učila vyslovovat holka z hospody na hlavní. Tak šup do ní. Kdo začal ty panáky točit děsivou rychlostí nevím, ale vím, že to není dobrý nápad. Anebo možná je. Číšník nás zásobuje a s údivem zjišťujeme, že dobrou polovinu vůbec nepíše. Prý ze sympatie. Pravda je, že si ani nepřipadám jako v hospodě. Z chování majitele a číšníka mám dojem domácké pohody. Holky nám vyprávějí o životě na ostrově. A jsou to dost fundované průvodkyně. Jana žije v Calcatogiu 5 let, Dáša v Bastii 13. Ani jedna neví, co s životem dál, do Čech se vrátit nechtějí a tenhle způsob života jim maximálně vyhovuje. Přiznávám si, že jim rozumím. Vynikající jídlo, pití, obsluha, pokec a velká kopice srandy. Skvělý večer. Končíme ho tak nějak na hraně, kdy si ho ještě budeme pamatovat. Jdeme spát hodně pozdě, ale to vůbec nevadí, zítra se za řidítka nechystáme.

Dnes ujeto 210km

 

Pátek 11. 5. 2019

Vstávám v půl osmý a Pepa až v osm! On se tu snad ještě naučí spát. Rozdýcháváme zelenou, ano, i takové svinstvo jsme včera popíjeli, a po snídani neobouváme motoboty, ale tenisky.

Procházka začíná na pláži, kterou jakýsi přítok, či snad odpad z města činí zajímavou a fotogenickou. Míříme k Janovské věži na Punta d´Omigna , jejíž silueta se tyčí na ostrohu. Zdá se na dosah. Prostě pohodová procházka. Procházíme vrátky v plotu s nějakým nápisem. Na zákaz to nevypadá. Doufáme. Stezka, vysekaná v macchii se povážlivě klikatí. Oni tu asi neumí udělat cestičku rovinou, jak jsou zblblí z těch silniček. Nic moc výhledy mi dovolují se soustředit na flóru. Všudypřítomná macchie tu vede. O co jde? O stálozelený hustý nepropustný keřovitý porost. Tedy propustný je, mačetou. A díky za ní, jinak bychom se tu neprocházeli. Macchie je pro korsičany významná. Jde totiž o jediný výraz z korsičtiny, který pronikl do světa. Složení a růst macchie se různí podle polohy, klimatu a nadmořské výšky. Ve vlhčím prostředí dosahují výšky až 4 m, ve vyšších oblastech, zejména na severních svazích, na skalnatém a kamenitém podkladě se daří přízemním a zakrslým tvarům.
Jednou z nejvýraznějších bylin macchie je asfodel (liliovití) s hvězdicovitými bílými kvítky, se stonkem rozvětveným tak, že připomíná několikaramenný svícen. Staří Řekové věřili, že asfodel pokrýval hustě elysejská pole, místo odpočinku bohů a hrdinů a byl jejich potravou. Z jeho cibulky se dá vyrobit potravina podobná chlebu.

 Mezi barevnými kvítky všeho smaragdově zazáří ještěrka. Je tu tak nádherně. Jen Pepa nějak hudruje. Je hic a je to daleko. Nemyslím, je fajn a pohodově se procházíme. Pravda je, že mě občas vyruší klesání a přepadne dojem, že se žádná věž nekoná, že se mi z pláže jen zdála. Pepa se nekochá, chvátá dopředu. Asi tuší u věže stín.

 A pak to přijde. Vyloupne se pohled, že až zapomenu dýchat. Je tu. Věž je tu, okolo ní skalní útvary a krávy. Katalogový kýč hadr. Opožďuji se, nevím co dřív fotit. Tříštící se vlny o skály, krávy, věž, zelenost macchie, modrost moře a bělost skal?

Vidím Pepu v dáli s někým horlivě vyprávět. Hm, ta francouzština mu jde. Přicházím blíž a starší pár mě vítá slovy dobrý den. Udivuje mě to. Zrovna včera jsem si říkala, že tu Češi vůbec nejsou. Ale jako už tolikrát se mi potvrdilo, že Čecha lze potkat na nejhůř přístupných a odlehlých místech. Češi si to svoje volno umí většinou užít.

 Příjemní olomoučáci to tu znají a říkají, že ta naše procházka měla nějakých sedm kilometrů. Mně se zdálo, že ony zprvu odhadnuté tři to nebudou. Radí nám, že zpět máme jít víc vlevo. Prý se tam dočkáme skvělých výhledů. Půjdeme, ale zatím se trochu porozhlídneme okolo věže. Je jednou z asi padesáti dochovaných. Původně jich na Korsice vyrostlo v šestnáctém století podstatně víc a ještě ve století osmnáctém se na skalách tyčilo 150 janovských věží.

Zanikají, jejich účel, dávat ohněm vědět o blížícím se nebezpečí, je zastaralý. Ale jejich krása je nadčasová. Z kýčovitého ostrohu odcházíme a asi stokrát se otočím a tím i přerazím o kameny na stezce. Klidně se přerazím po stojedné. Je to prostě úchvatné.

 Doporučená cesta víc vlevo je onou známou cestou delší, za to horší cestou. Neustále se točí, klesá, stoupá. Trochu po ní klopýtáme přes kameny, ale setsakramentsky to za to stojí. Ta panorámata! Hodně unaveni, ale nadšeni…. tak dobře, nadšena jen já, Pepa pouze hodně unaven…. , sedáme na pláži na jídlo. A samozřejmě na kaštanovou Pietru. Dávám si luxusní salát se sýrem a rozpečenou bagetkou. Pepa, překvapivě, krevetky. Má dost. Krevetek i procházky, ze které se vyklubala docela túra. Jde si lehnout, ale já mám pocit, že si musím těch pár posledních hodin na voňavém ostrově pořádně užít. S úsměvem vzpomínám na můj první dojem z Cargese. Jak se mi tu nelíbilo. Proč? Je tu ráj na zemi. Courám mořem a koukám jak dlouhé vlny smývají mé stopy v písku a tvoří miliardy a miliardy bublinek, které okamžitě praskají. Je to celé o pomíjivosti. Courání a kochání mi trvá dvě hodiny.

 Pak sedím v penzionu na terase a odpočívám u mapy a deníčku. Pepa po probuzení prohlásí, že se mu zastesklo po číšníkovi z mariny, a že si tam zajede na motorce. Nepřidávám se, jdu si pořádně procourat Cargese. Zaplatím trochu daně z turismu, nakoupím pohledy a dárky. Většina dárků je vyrobena z kaštanů. Co taky z Korsiky přivézt typičtějšího? Kaštanovou mouku nekupuji, ale paštiky, džemy, sušenky a likéry ano. Mrzí mě, že jsme neviděli právě teď rozkvetlé kaštanové sady. Ty jsou prý na východě, kde jinak nic moc ke koukání není, říkala Dáša.

 Sedím na vyhlídce nad městem a nechávám na sebe působit právě prožité dny. Ač je tu krásně, tak vím, že jsme udělali jednu velikánskou chybu. Neměli jsme si zabukovat ubytování na jednom místě. Po loňské zkušenosti ze Sardinie jsem uvěřila, že bychom tu ubytování hledali těžko. Nevěřím tomu. I teď, v květnu, to tu docela žije, určitě bychom se na různých místech ostrova uchytili a nemuseli bychom se denně vracet na jedno místo. To nás hodně omezilo a viděli jsme tím podstatně míň, než jsme mohli. Nevadí, stejně to bylo pár krásných dní, ale proč vzpomínat, ještě jsme tu.

 Sešli jsme se na hlavní a zašli se rozloučit s našimi holkami z hospůdky. Mladší holka mě přivítala slovy ,,červené víno“ se skvělou výslovností. Tleskám jí, talent na jazyky. Snažím se nezaostat a objednávám si tuňáka s grepy a rýží bez jídelního lístku. A přidávám vien rose. Tleská mi. Né že bych byla talent, prostě jsem se to našrotila 😀 . Padá na mne únava a dává se do mne zima. Což mě oboje přechází při západu slunce. Tak tohle je ono. Pro tohle divadlo jsem chtěla bivakovat na západní straně ostrova. Sluníčko se pomalu utápí, ozařuje svět do černooranžova a já konečně chápu, jak se ke své barvě dostaly skály Calanche. Obarvilo je kdysi dávno večerní oranžové moře.

Dnes ujeto 0 km, ale zato jsme dost našlapali. Asi tak 20.

 

Sobota 12. 5.  2019

Vstávám v 5,45 a trochu se peru s vakem. Ráda bych do něj nacpala víc, než po cestě sem. Dárky od Jany a koupené zabírají víc místa, než dárky, které jsem vezla pro Janu z Čech.

 V 6,45 opouštíme Cargese a jedeme proti nízkému sluníčku. Ajaccio projíždíme bez zácpy a zase najíždíme na fantastickou 194. Užíváme si jí podstatně víc, než před šesti dny. Jen přes Vizzavonu je odporná zima. Přesto tenhle výchozí bod k Anglickým vodopádům projíždím se slzou v oku. Jedno z míst, které jsme navštívit nestihli a vím, že mě to bude hodně dlouho mrzet.

 Občas stavíme a užíváme výhledů, které byly po cestě sem zahaleny mraky. U Francardo se mi stáčí pohled na západ ke skalám Reginy. Vypadá to, že je dneska ďáblova soutěska zalita sluncem. O kousek dál láká k prohlídce vesnička Santo Pietro přilepená na stráň pod námi, ale mi se nedáme, pokocháme se svrchu ze silnice, vyfotím zajímavý kostelík a jedeme dál. Ani v Corte se moc nezdržíme, jen natankovat, vyfotit hrad z druhé strany a za řidítka. Ale za půl hodiny v Carriolu stavím a od motorky odcházím. Pepa na mne chvíli nevěřícně zírá, ale pak se přidává. Páni! Tak tady je ta pravá korsická kamenná vesnička s kostelíky, mlýnem, chlívy, a spoustou domů a domečků. Nádhera. Malá malinkatá kamenná nádhera. Výrobce sýrů Jean Claude Marchi si jen tak z plezíru postavil miniaturní domeček z oblázků, a že ho to začalo bavit, tak si miniaturami zaplnil celý prostor před svojí sýrárnou. Dnes je z jeho koníčku turistická atrakce, která zastaví pomalu každého, kdo si výtvoru ze silnice všimne. S úsměvem zase sedáme na motorky a po pár kilometrech opouštíme nádherně kroucenou hlavní silnici ostrova a najíždíme na děsivě nudnou a rovnou na sever. Skoro se divím, že motorka umí jet rovně. Ještěže z ní zase po asi deseti kilometrech u Ortale odbočujeme. Máme ještě čas na poslední korsickou zajímavost. A k té nás po čtrnácti kilometrech dovádí další uzounká, kroutivá, prostě echt korsická silnička. No už se mi po ní stýskalo. A snad i odpouštím těm autobusům, že tudy jezdí. Odpouštím, ale nechápu.  

 Stavíme u kostela Saint Michel de Murato. Když jsem si tenhle kostel v románském stylu z roku 1280  našla doma na netu, tak jsem nechápala, proč na jeho stavbu vozili kameny ze dvou různých míst. Z místa, kde se rodí kameny bílé a z druhého, kde se rodí černé. To jsem ještě Korsiku nechápala. Teď už vím, že mohl být klidně pětibarevný. Protože Korsika, to je prostě paleta barev. Při pohledu na románskou stavbu chválím černobílou variantu. I když mě trochu mate informace, že byl na stavbu použit šedobílý a zelený mramor. Zelený za těch víc jak sedm století zčernal. Kostel byl tehdy vystavěn na pustém návrší, na osamělém místě nad zvlněném údolí Nebbio. Návrší je stále pusté, Nebbio zvlněné a zelené, ale místo rozhodně není osamělé.  Valí se sem autobusy, ač nemají cestu zrovna pohodlnou. Turisti se nahrnou k průčelí se sochařskými chrliči, vyslechnou míry, data, pověsti, sednou do autobusu a nechají se popovézt k další atrakci. Aha, pověst! Na tu bych zapomněla. No nic moc. Prý jen že celá stavba trvala jen jednu noc. Proč? Co za tím bylo? Nevím a dodává to místu ještě větší zajímavost a prostor pro fantazii.

  I my odjíždíme. Snažím se sjezd k hlavní co nejvíc prodloužit. Teď a tady se s Korsikou opravdu loučím. Mrzí mě, že tu nepotkávám žádná prasata a dokonce ani kozy.  Užívám pár posledních kroucených zatáček a nedá se nic dělat, najíždíme na hlavní k Bastii. Ještě stavíme ve Sparu na nákup piva a pár posledních dárků z kaštanů. Na hlavní mazácky používáme podjezdy a za chvíli nacházíme na první dobrou terminál. Stavíme ve frontě, ihned jsme zkontrolováni pohůnkem a mně dochází, že už se odtud nikam nedostanu, že si Bastii neprohlédnu a že už je to opravdu vše. Vzpomínám na okamžik, kdy se poprvé dotkla kola našich motorek korsického mokrého asfaltu. Na moje prvotní rozladění a mírné zklamání. Jak bych to teď ráda vrátila. Jak ráda bych si ten týden prožila znovu. Vedle nás parkují olomoučáči z Cargese, tak trochu pokecáme a už jen sledujeme, jak připlouvá a kotví veliký Moby Vincent. Pepa při nájezdu ještě vyrobí poslední veselou historku. Popadají mu z motorky letmo uchycené motohadry. Samozřejmě si toho nevšimnu, takže se trochu poztrácíme, ale nakonec se zase najdeme, motorky kurtujeme a jdeme na palubu.

 Máme půl hodiny zpoždění a čas si přiťuknout poslední Pietrou. Po vyplutí si jde Pepa schrupnout a já sedím nahoře, konzumuji slunce, vzduch, sleduji miliardy bublinek rozplývajících se do nikam v modrobílé čáře za trajektem. A v dáli za ní zůstávají barevné oblázky, ošuntělé baráčky, rozklížené okenice, prasata a kozy na uzounkých kroucených silničkách, rozstřílené značky a všechna ta nádherná drsnost rozeklaných skal.

 Trajekt MOBY je zaměřen na dětské pasažéry, tak se tu s námi plaví směr pevnina nepřeberné množství posedávajících, či stojících disney figurín. Víc než plastový kačer Donald nás zaujme bravurně zvládnutý skok kapitána z pilotního člunu na trajekt. Ke břehům Livorna dorážíme v 18,35 a k výjezdu se dostáváme až v 19,05. Prudký sjezd ze čtyř podlaží po vlhkém kovu mi nedělá nejlíp a docela si oddychnu, když kola mé CBF pevně stojí na italském asfaltu.

 Šochtlička nás za pět minut bezchybně dovádí k hotelu. Sedíc na motorce, juknu do dveří na recepčního v teplákách a ukážu, že zajedeme do dvora pod stříšku. Jen líně kývne a zvedne palec. Skvělá domluva. Pán s tepláky proklatě nízko si od minulého setkání asi vlasy neumyl, ale  ubytoval nás během pár vteřin. Takže dobrý.

 Jdeme na jídlo a já si dělám chuť na rybu. Tak jo, skvělá restaurace, krásně opečená ryba a paní, která, asi ve snaze mi pomoci, přede mnou rybu porcuje, stahuje z kůže, odkrajuje hlavu, ocas a ploutve. Smutně koukám na znásilněnou rybu. Hm, je dobrá, ale tak nějak neúplná. Pepa se mi směje a dává si úplné kalamáry. K obému popíjíme pivo z chmele.

Dnes ujeto 223km a nějakých 85mil

 

Neděle 13. 5. 2018              

Budík v 5,30, zapakovat a v 6,00 na snídani mezi ostatní pocestné. Kdosi se z ostrovů vrátil a kdosi, ti šťastnější, se chystají na trajekt. Snažím se jim nezávidět a vyrážíme proti nízkému sluníčku do chladného rána. A dál není co psát. Dnes musíme být doma, tak šup šup, nezastavujeme, nepřibrzďujeme, chvátáme. Takže dálnice, nuda nuda, šeď šeď. U Mondsee navrhuji pauzu, neb mám pocit, že čas máme víc než dobrý. Takže dáváme docela v klidu jídlo, ale pak zas fofr. Pepa by rád stihl otevíračku v haberské hospodě. Daří se, do Habří vjíždíme v 17,58.

A to už je opravdu vše.

Dnes ujeto 1016km

 

Celkem jsme ujeli 3364km z toho po ostrově 1269km.

Počasí- ač jsem na něj průběžně hudrovala, tak bylo vlastně docela fajn a mlha s občasným deštěm dodala ostrovu na té správné drsnosti. Prostě skvělá jarní vyjížďka.

Co si napříště představím, při vyslovení slova Korsika? Nedostala se mi pod kůži hned první den, jako Sardinie. Mohlo za to trochu šedivé počasí, okolo silnice podobný porost jako u nás, trocha rozmrzení z ubytování v Cargese. Cargese se postupně vylouplo jako ošklivé káčátko v úžasnou labuť. Díky šedi jsem postupně vnímala všechny ty rozvíjející se barvy Korsiky s obrovskou intenzitou. A občasná mlha a déšť jen umocnily drsnost nádherného ostrova. Korsika je změť různobarevných kopců a skal všech možných tvarů, vystupujících přímo z moře do závratných výšek. Korsika je ostrovem vůní z macchie a výborného jídla. Korsika je domovem pro vstřícné, příjemné a komunikativní lidi. Barevná Korsika je drsným, rozervaným, různorodým a přesto, či právě proto, nádherným místem pro květnové couraní na motorkách. Ráda bych se sem vrátila. Do toho vonícího, kvetoucího, živočišně drsného ráje.

 

,,TAK DLOUHO SE MILOVALO MOŘE SE SLUNCEM, AŽ SE ZRODILA KORSIKA“ napsal Antoine de Saint Exupéry.  Skláním se před jeho výběrem slov.

 

Jó a asi po měsíci mi Patricie přivezla nádherný kus růžové vzpomínky na zátoku v Portu, díky 🙂 .

 

FOTO:

https://barcafotky.rajce.idnes.cz/Korsika_kveten_2018

 

 

 

 

Dolomity, aneb velká sázka o malé vejce, 07. 2017

Úterý 4.7.2017

,,Máš náhradní páčky?“ ptám se Luffy při pohledu na Bandita rozloženého velmi do šířky. Luffa blýskne očima, přecedí mezi zuby ,,nemluv!“ a zaklapne plexi. Netuším co tomu předcházelo, ale asi zatím co jsem smažila řízky se pakování trochu komplikovalo a Luffa sedící na nabaleném Banditu čeká, kdy jí obří brašny pošlou k zemi. Z Habří vyrážíme ve čtyřech. Luffa na napakované Suzuki Bandit 1200, Zboud na nádherné Yamaha XJR 1300, Pepa – autobus Yamaha FJR 1300 a já (Barča) na úžasné a často haněné nevědoucími kamarády, Honda CBF 1000.

V Přísečné dáváme přednost Siskinovi na Aprilia 1000 Caponord jedoucím po hlavní a stavíme za ním na benzínce v Českém Krumlově. Po chvíli doráží poslední účastník zájezdu- Siskinka na Suzuki GSR 600. Poslední natankování v Čechách a můžeme vyrazit vstříc vysokým horám, krásným zatáčkám a světlým zítřkům. To tedy doufáme, že se moc nezatáhne. Zatím jedeme v koloně na Kaplici nízkými kopečky, taky pěknými zatáčkami a s deštěm to vypadá tak padesát na padesát.

Před Freistadtem opouštíme kolonu mířící na dálnici a užíváme poklidné silnice 310, malým přesunem po 124tce se dostaneme do Pregartenu a po 123 do Ennsu. Ještě nás čeká nedovolenková, trochu nudná 309 na Steyer. Tady stavíme na první bystré postřehy. Luffa si s úsměvem chválí, že se jí jede fajn, a že ani ta bagáž není tak strašná a ptá se Zbouda, zda mají stoličky. Tentokrát vrčí Zboud, že prý proč tu stavíme, ve městě? Že se mu ta bagáž blbě uchycávala a tak. O židličkách ni zmínka. Trochu ho rozesměje holčičí odskočení si do kukuřice, která se ukáže být bambusem a řeže Luffu do ucha. Pepa si stěžuje, že musíme stavět častěji, neb přeci všichni víme, že má natržený ten…hýžďu a vyvolává tím hloupé diskuze o původu tohoto zranění. Raději jedeme dál vstříc zamlženým horám. Každou zatáčkou, každým městečkem se přibližují a s nimi i pocit, že to je dovolenááá! Tenhle pocit umocňuje odbočka na konečně dovolenkovou 140tku a průjezd prvním tunelem mi roztahuje hubu od ucha k uchu. Hukot šesti motorek mi konečně z mozku vymazává, cože je či není doma a definitivně mě vrhá do DOVOLENÉ. Kopce dostaly jasné obrysy a za odbočkou na Molln už kličkujeme v jejich stínech.

,,A teď jsme ,vhoráchuž‘?“ Ptá se spokojený Zboud. Odpovídáme, že to městečko neznáme, a že jsme v Klaus. Kousek odtud máme vyzkoušený kemp Elizabeth a přesvědčujeme Siskinku, že to je přesně to místo, kde bychom měli složit hlavu. Nechce ani slyšet, vymlouvá se, že je to blízko a že je třeba ještě něco najet. Houby. Nechce se jí do tohohle skvělého kempu, v kterém jsme si z ní dělali vloni dost srandu, díky pánovi co po ní nepřehlédnutě šel. Popojíždíme pouhých 50km, v kterých si užijeme první pas dovolené. Tedy přesněji takový malý ale hezký pásek- Pyhrnpass. Bivakujeme kousek za Liezen u jezera Putterersee, platíme 23,70E za dva (dvě osoby, dvě motorky, jeden stan). O letošní první stavění stanů se ochuzují Luffa se Siskinem. Moc je to mrzí, ale někdo na pivo, tedy vlastně pro pivo, jít musí. Tak se prý obětují pro blaho bandy a po dost dlouhé době přináší šest piv. Luffa si k přenosu pomáhá žlábkem mezi prsy a chlapy konstatují, že měli poslat Siskinku, ta by jich přinesla bez problému víc. Plky, které následují vcelku jasně napovídají, že to nudný večer nebude. Siskinka se snaží odpoutat pozornost od svých vnad a říká, že jsme do Liezenu přijeli úplně jinudy, než normálně, a že je to divný. Vcelku přesně popisuje vjezd do Triebenu a tím nám nechtěně nahrává k dalším výbuchům smíchu. Trieben, ač jím tentokrát nemáme naplánovanou cestu, nás od té chvíle dennodenně provází. Sportovnější část výpravy se vydává na procházku okolo jezera, ale cesta u něj končí a překonávat plot se nám nechce, tak se i my přidáváme k mladým, jdeme na pivo a kořalku a je z toho další z řady dovolenkových poetických večerů.,,Všimli jste si, že nejvíc popíjíme a řádíme první večer?“ Ze všech vyřčených teorií, proč tomu tak je, se pravdě blíží ta, že potřebujeme vypustit páru po vysilujícím pracovním nasazení. Ty další dny už vypouštíme páru na motorkách. Z mouder vyřčených tohoto večera stojí za zaznamenání Zboudova slova: ,,Siskinko, ty vůbec nejezdíš jak z hnojem, jak o tobě tvrdí fámy, já ti vůbec nestíhám“. Siskinka chvíli neví, zda to pojmout jako urážku, či kompliment. Rozumně se přiklání k druhému, usměje se a na kecy lidí, kteří s ní ani nejezdí, kašle. Zboud perlí dál:,,Nezmokneme, jednou pro vždy vám povídám, že nezmokneme. Já to mám prostě takhle nastavený, vyjedu-li neprší. Proč bych asi tak jezdil do deště?“ Vzhledem k předpovědím v médiích, vzhledem k mrakům pohupujícím se na obloze, mu až tak moc nevěříme a Luffa jde tak daleko, že je ochotna se vsadit. Prý o cokoliv. Jednomu by z té nabídky až zatrnulo. Nakonec se z toho klube velká sázka o malé kindervajíčko. Shodujeme se, že Zboudovi moc přejeme výhru a jdeme spát.

Ujeto 247km.

 

Středa 5.7.2017

Spalo se parádně. V kostele nebimbali, kterak Siskin zvečera prorokoval a nikdo nás nepřišel napomenout, že hlučíme, neb jsme nehlučeli, protože jsme spořádaně zahučeli do spacáků s počátkem nočního klidu. Si myslím. Zboud večer slíbil, že bude stávat v šest, ale co si budeme povídat, vlk taky sliboval. Když konečně vyleze, tak přehodnocuji slova zapsaná do deníčku. Prý ještě popíjel s motorkáři ze spřáteleného kraje moravského vínko. Vracejí se z dovolené a slivovice jim zaplaťbůh došla už dřív, tak snad Zboud bude moci usednout za řidítka. Postupně vylézají ze stanů ostatní účastníci zájezdu v různých stádiích opotřebovanosti. Při snídani postávající Zboudi mlsně pokukují po nás ostatních, kteří si sedačky zabalit nezapomněli. Luffa si jde spravit náladu do umývárek. Jde s přilbou a v motobotech. Prý si užívá, že je po letech zas ta motorkářka a že jí prý do toho nemáme kecat. Zboudovi k vylepšení nálady stačí řízek. Nabízím mu své zásoby, ale co čert nechce, vylosoval si narafičenou nemasovou, strouhankovou náhražku řízku. Ještěže mu náladu nekazí počasí, zatím to vypadá, že by si mohl ve finále na kindervajíčku pochutnat.

Zapakováno, nastartováno. Všichni máme zařazenou jedničku, když Siskin zjišťuje, že zapomněl zapakovat okurku maminkou s láskou vypěstovanou. Neodvažuje se motorku chcípnout, vráží okurku do ruky pánovi pokukujícímu po našich motorkách a sedá za řidítka.

Tihle pánové se vyskytují v každém kempu. Pánové chtějící si pokecat o jejich motominulosti. Pánové, do jejichž myšlenek se umím vcítit a při každém setkání s nimi mě zebe pomyšlení, že motorka bude i pro mě jednou minulostí.

Doufaje, že je tomu daleko se konečně rozjíždím a následuji Siskina. Ten se nějak pere se svoji šochtličkou a odbočku na Solkpass dvakrát přejíždí. Není divu, nějak název komolí a rve do ní nějaký Selkenpas. Překvapivé je, že se mu nevysmála, název schroustala a někam ho vede. Selkenpas budeme muset někdy vypátrat. Teď ne, teď točíme a vjíždíme na úzkou silničku Solkpasu. Šedá stužka se líně vleče v přehledných zatáčkách. Už jsem tu párkrát byla, tak ji tu lenost nevěřím. Po chvíli se začne dravě kroutit a stoupat. Krávy, které objíždíme krokem, nějaké to vrnění motorek nerozhází, jsou zvyklé, jen Pepa slízne jednu ocasem a jedeme dál. Solkpass je mým oblíbeným pasem. Trochu zapomenutým, bez stánků s cetkami a velkého parkoviště. Pokračujeme pohodovou cestou s nulovým provozem (96) směrem na Gmund i.K. Na 99tce cestu zpestří pár zatáček Katchsbergpasu a takovým malým miniendurem na stavbě dojíždíme na parkoviště před museum Porsche v Gmundu. Museum je malé, ale zajímavé, vstupné 8E. Svačinu si rozbalujeme v protější zahradě. To se nám ještě nepoštěstilo, svačit v galerii. Atelier Russ je udržovaná zahrada zaplněná kovovými nápaditými nesmysly. Máte doma staré nepotřebné kafemlýnky, štětky na záchod, cedníky, srpy, víčka, trumpety, matičky…….. prostě cokoliv? Tak je porůznu smontujte, svařte a budete to mít krásný. A nebo taky ne. Asi i tohle se musí umět. A pan sochař to očividně umí. Nasvačíme se pod dozorem všemožných a hlavně nemožných soch, neplatíme vstupné, protože ho prostě nikdo nechce, prý ani dobrovolné. Fotíme, ale slíbíme, že fotky nikde nezveřejníme (takže ve fotogalerii nejsou a nebudou) a valíme to dál. Parádní 99tku střídá neparádní 100. Silnice, která dovoluje ubíhat myšlenkám. Před Lienz stavíme na oddech a Siskin se ptá, proč nejedeme za kopcem po mnohem hezčí 111tce. Mám chuť se ptát stejně, ale Siskinka mě předbíhá a říká, že chtěla jet jinudy než minule a hlavně, že tam za kopcem prší. A protože přejeme výhru kindervejce Zboudovi, tak nereptáme a jedeme dál po nudné stovce. I tady začíná pršet. Luffa se na moto podivně svíjí a rozhazuje rukama. Na příští zastávce nám vysvětluje, že to byl vítězný tanec. Předčasně. Shodujeme se, že spadlo 24 kapek, což se rovná 4 kapky na jednoho a to že neplatí. Zatím vede Zboud. A kromě toho, že vede, tak taky tropí mezinárodní neplechu. Popíjíme si ve stínu vodu a Zboud si prohlíží něčí odloženou přilbu. Než ho stihneme zarazit, tak vybíhá pán z kasy a brání přilbu vlastním tělem. Zboud mu, a hlavně nám, vysvětluje, že ji fakt nechtěl lohnout, že se mu jen líbila. Pozdě. Další důkaz o tom, že jsou čeští motorkáři verbež, je na světě.

Poslední natankování v Rakousku a asfalt nudné stovky nás za Arnbachem pomalu dovádí do Itálie. Popleskám motorku po nádrži a poděkuji jí. Už mi ukázala pěkný kus Evropy, jsem ji vděčná. U Dobbiaco odbočujeme vlevo, zelené kopce se mění v ostré hory a zatáčkami přijíždíme do Campu Alla Baita poblíž jezera Misurina. Platíme 22E za dva a rychle, jak jen nám horko dovolí (Siskin hlásí 34°C ač jsme ve výšce 1760m n/m) stavíme stany. Čímž motorky odbagážujeme a můžeme si vyjet jen tak na lehko. Pepa na ježdění i na nás kašle, odchází do hospody ulevit své bolavé hýždi, Siskinka kašle na svoji motorku, sedá za Siskina a můžeme vyrazit. V rozjezdu nás staví závora a nutnost zaplatit. Tak si tedy zaplatíme. 15E za moto. Aha! Proto si Siskinka přesedla. Platíme a abychom si ty prachy užili, tak se trochu rozjedeme. Jo! Nádherné, pravé Italské tornanti! Paráda. Ani nestíhám sledovat výhledy a nahoře tedy zírám. No, zírám tak trochu do mlhy. A tam co je nejhustší, tak tam jsou prý k vidění tři zuby. Tre Cime. Sice tomu můžu věřit, ale napovídá tomu jen takový malý skalnatý svah končící pár metrů nad námi. Rozhlížím se raději na druhé straně do dáli. Parádním panorámatům dodává na dramatičnosti a kráse bouřka v pozadí. Pěkné na pohled, nepěkné při představě, že jsme tu na motorkách a budeme muset sjet dolů. Což bych nerada činila za hromů, blesků a v proudech vody valící se zatáčkami. Opouštíme chladné (je tu překvapivě jen 15°C- jsme ve výšce 2360m n/m) neviditelné zuby a vydáváme se na cestu dolů. Porůznu stavíme na focení, předjíždíme se, ujíždíme si, prostě si to užíváme. Ztratit se nemůžeme. Tahle slepá silnice prostě ústí u Pepy v hospodě. A tak se u něj postupně scházíme. Pozorujeme bouřku, která neví jestli má přijít či odejít a pomalu se začínáme bát, že čokoládové vejce vyhraje Luffa. Ale kdepak, opět se zalekla a během naší večeře odplula do dálky. A je zase krásně, asi nějaké Zboudovo čáry máry. Vydáváme se na procházku k jezeru. Tři zuby se utápí ve sluníčku. Neuvěřitelné a tak trochu k vzteku. Teď tam tak být, to by se couralo, to by se koukalo, to by se vymýšlely báchorky o vzniku téhle přírodní parády. Třeba něco o dracích, či tak. Mrzí mě, že jsem se mírně předpo…la a z tak krásného místa před hrozící bouřkou zbytečně ujela. Vcelku překvapivě přicházíme do hospody a objednáváme 6 velkých piv. Na tom by nebylo nic moc divného, kdybychom do hospody nevešli jen tři. Zboudi a Siskinka se někde pozdrželi. Číšník se třikrát ptá, zda piv opravdu šest a zda opravdu velká. Několikrát přitakáme, tož pokrčí rameny a s otázkou v očích je přináší. Odpověď mu dává zbytek bandy, která vešla a zbývajících piv se ujala. Měsíc nám cestu zpět nádherně osvětluje a v kempu nás nikdo nenapomíná, když po jedenácté večerní moudře rozprávíme. Což je výhoda kempu plného Čechů. A ani ten Turek na motorce nic nenamítal. Dobrou noc.

Dnes ujeto 295km. Pepa drobet míň.

 

Čtvrtek 6.7.2017

 Čekala jsem, tady ,,vhoráchuž“, krutou noční zimu. Nekonala se, zato mě budily podivné zvuky plné drsné vášně. Siskini se k nim neznali a sváděli je na stádo ubohých oslů, zde žijících.

Při zjištění, že do pofidérních umývárek vede jen jedna trubka, jsem usoudila, že s teplou vodou to nebude a načančání s novou frizúrou jsem odložila na neurčito. Z nebe někdo obřím koštětem odmetl všechny mraky a sluníčko se schovává za jedním ze světoznámých zubů. Když obleze všechny tři a vykoukne, tak parádně hřeje. Snídáme za řevu oslů a zapakovat nic nezapomínáme, čímž nikomu nic nevěnujeme a můžeme vyrazit. Dnes hned naostro. Žádné šolíchavé rozjezdy, ale hned plnotučné tornanti přes Cortina d´Ampezzo směrem na passo Falzarego. Pěkně rozehřátí přijíždíme k lanovce na Cinque Torri do Bai De Dones (1889m n/m). Věříme nebi a Zboudovi a vyrážíme do hor v kraťasech. Někteří nedůvěřivě. Zbytečně, i nahoře, v 2255m n/m,  je nádherně. Ladně seskakujeme z lanovky, tedy jak kdo, a vyrážíme na prohlídku zákopů z první světové války. Je to takové nějaké horské muzeum v přírodě a přiznávám, že jsem si ho zrovna dvakrát dobře neprohlédla. Nějak mi tato muzea nedělají dobře. Prostě moc nechápu, kdo a proč sem ty kluky na smrt poslal. A asi to ani chápat nechci. Raději si prohlížím zelené bochánky kleče, jásavě rozkvetlé azalky, rozeklané skály, šedé stezky kamzíků. Uklidňující a nabíjející pohled. Ani moc nevadí docela rušný turistický provoz. Skalnatá náhorní planina je obrovská a tak se moc pod nohy ostatním nepleteme. Jdeme cestou necestou a za jedním ze skalisek je kulhající Zboud kupodivu první. ,, Tak tady se kolenářky a natrhprdeláči po..rou“ zahlásí a kulhá si to po skaliskách dál. Kolenářkami myslel Luffu a mne. Natrh….. , no tak to víme, že natržená řiť trápí Pepu. Nějak zapomněl zmínit svoji chabrus kyčli. Jo jo, jsme to partička zoufalců. Přeci jen se nějak s tím obtížným terénem pereme a mně se tu natolik zalíbí, že na nějaké bolístky kašlu a jdu prostě dál. Nějak netuším, kde je zbytek party, ale vím, že je mi to naprosto fuk. Je tu úžasně. Prolézám kolem skal a nemůžu se nabažit výhledů. Někde mezi třetím a čtvrtým prstem usedám v obří dlani na skalnatý převis a prostě konzumuji vzduch a výhledy. Tak nějak vím, že tady a teď je život v pořádku. Horolezci nad mojí hlavou vědí co činí a já jim věřím, že mi na kebuli nespadnou. Do mého rozjímání přichází Siskinka a já jí říkám, že tady počkám. Prý na co. No to nevím, ale vím, že tu počkat chci. Asi na konec světa, či tak něco podobného. Konec světa se nechystá, tak se nakonec nerada zvedám a jdeme se Siskinkou pátrat po nějaké zajímavější cestě ke zbytku party. Procházíme myší dírou mezi čtvrtým a pátým prstem, ze které visí provaz. Překonám veliké nutkání, za provaz nezatahám, horolezce nesejmu, a jdeme kamennou sutí dál. Obcházíme pět prstů z druhé strany a nevím, zda se dívat na ten přírodní jev, či hledat schůdnou cestu. Nějak kupodivu zvládáme oboje a nakonec přeci jen docházíme k ostatním. Jsou ochuzeni o fantastické výhledy, ale zato mají odpočaté nohy. Ráda se přidávám, dávám nohám odpočinek, ale to už nás ostatní ženou dál. Prý dost chození, zas je čas na ježdění. Mají pravdu. Dovolená se nesmí proflákat.

Parádní tornanti dovedou naše motorky na Falzarego, tady nestavíme a přejíždíme jen něco přes kilometr na passo Valparola (2192m n/m). A tím se opět dostáváme do šlépějí první světové. Těm se tu nikde nedá uniknout. Pas patřil až do oné kruté války Tyrolsku. Blízká hranice ho vcelku logicky vcucla do víru běsnění. Pevnost Tre Sassi byla hned zpočátku války italským dělostřelectvem zničena. Dnes je tu, jak jinak, museum. Banda se opět rozděluje, někteří jdou načerpat historické informace, někteří na to kašlou a kochají se krásnou krajinou. Z Valparoly sjíždíme skvělými zatáčkami a za jednou z nich objevujeme lákavou hospůdku. Dávám si vynikající polentu se sýrem a Zboudi domácí špecle. Luffa si pochutnává, ale stěžuje si, že jí to nějak nejede, prý se s levými zatáčkami pere víc, než by si přála. Nezdá se mi to, jedu za ní celou cestu a řekla bych, že si s naloženou motorkou dokáže poradit skvěle. Vůbec není znát dlouhá motorkářská pauza. Tak alespoň prudí, že jsme jí slíbili sníh a že nikde není. A že ho chce a chce a chce! Budiž. Jistojistě ho nalezne na Marmoladě. I Zboud by rád na tuhle profláklou horu zavítal. Takže se trháme. Zboudi odjíždí do Malga Ciapela. Mají za úkol zakempovat v kempu, který se nám loni tak líbil a pak si za odměnu mohou vyjet lanovkou na Marmoladu a třeba se klidně i zkoulovat.

My ostatní jedeme na La Villa Stern odlehčit místnímu bankomatu, zavzpomínat na loňský ukrutný průjezd, či vlastně neprůjezd městečkem, odbočit na Corvaru a pokračovat serpentinami na passo Gardena (Grodner Joch). Výjezd nám velmi znepříjemnil autobus, který se do tornanti ani nevejde, a který se fakt nechce nechat předjet. Když už se mi to podaří, tak se trochu utrhnu, nechám svojí CéBéeFku si dosyta užít italského asfaltu. Vrní si spokojeně a já s ní. Na passu Sella stavím a naviguji ostatní na motoparkoviště podle značek. Siskin nadává, že na Aprilii zapomněli a stoupá si na parkoviště Ducati, že je to prý příbuzenstvo. Nahoře zas jen tak trošku kochačka, kafíčko, pokoukání do map. A trochu na nebe. Že by byla chyba opustit Zbouda a jeho šamanské dovednosti? No, zatím nemokneme. A jedeme dál. A to se to zas jede. Levá střídá pravou, pravá levou, nějak si čím dál víc troufám, adrenalin stoupá a bezvadně si užívám. V Ganazei chvilku zaváhám, zda bychom neměli počkat na Siskinku, která zůstala kdesi vzadu za nějakým autobusem a usuzuji, že jsme se jasně dohodli, že jedeme přes Fedaia do Malga Ciapela. Takže nezastavujeme, pouze přibrzďujeme a už to valíme dál. A jede se…… no jako na skvělém asfaltu, pod hřejivým sluníčkem, parádními zatáčkami….. ano ano, o tomhle se mi bude v zimě zdát. Na hrázi jezera Fedaia postupně stavíme a čekáme na Siskinku. Přijíždí, trochu se na nás vymračuje, neb jsme na ni nikde nečekali, ale uznává že na ní čekáme teď a tady a taky kdo by našim rozesmátým ksichtům odolal. Takže se nakonec v pohodě projdeme po hrázi a už jen tak pomaloučku polehoučku dojedeme do kempu pod Marmoladou v Malga Ciapela. A tady nás čeká překvapení. Ano, mladí se mohli klidně zkoulovat, jen jsme si mysleli, že k tomu použijí sníh na ledovci. Naše povolení pojali tak trošku po svém a teď tu na nás z terasy od piva a kořalek bodře pokřikují. Zboud je velice podobný jedné známé postavičce z populárního filmu. Ano, takhle nějak vyřvává Pepin v Postřižinách. Prý nemohli postavit stan, neb jim Siskin zakázal vybrat plac a tak se museli srdečně seznamovat s novými majiteli kempu. Je jím vousatý Pavel a jakási mediálně známá marmeládová královna Blanka. Zase se ukázala moje děsivá ignorace. Vůbec netuším, a zděšeně zjišťuji, že jen já z celé party, kdo to je. Ale moc ráda zjišťuji, že jde o velmi sympatickou ženskou, která se proslavila vařením marmelád bez chemických přípravků. A ještě se ji podařilo k skvělým recepisům dodat i poutavé cestopisy. Ženská s koulemi z Pohoří na Šumavě, nebojící se nových začátků, života třeba v karavanu, si prostě koupila tenhle kemp, protože se jí a jejímu Pavlovi tady líbilo. Nám se tu líbí taky, kupovat to nebudeme, jdeme zabivakovat. Kemp je plný Čechů, ale i tak nacházíme dost placu pro naše tři stany a šest motorek. Auta na plac nesmí, což je příjemné. Večeře, trocha odpočinku a tradá na pivo. Hospoda zavírá v devět, Italský číšník je neoblomný, ale Pavlovi se asi nějak líbíme, což trochu nechápu, a tak hospodu opět otevírá. Koštujeme domácí pálenky a rozebíráme rozdíly v životech v Čechách a v Itálii.

Ujeto 107km.

 

V pátek 7.7.2017

vstávám brzy. Dávám sprchu, neb tady jsou umývárky fakt noblesní a v sedm vyrážím na procházku. Mířím do kaňonu Serrai di Sottoguda. Je co by kamenem dohodil, umí-li někdo házet kamenem 900 metrů. Slibuji Pepovi, že jsem za hoďku zpátky a očividně nevím, co činím. Po oněch devítistech metrech procházím zavřeným vstupem, čímž ušetřím 3E. Do kaňonu vede vcelku překvapivě strmé klesání. Snažím se nemyslet na cestu zpět, čeká mě strmé stoupání.  Dávám si závazek, že v 7,30 otočím, ať se děje co se děje. No jo, jenže ono se děje. Každým krokem skály rostou, soutěska se prohlubuje, potok je dravější…otočit se nejde. Za příští zatáčkou to otáčím! Předsevzetí odnáší vodopády, voda skákající po skaliskách, kostelík napěchovaný do skály. Jsem tu úplně sama a neskutečně si ten klid ve skalách užívám.  V 7,45 přeci jen překonávám sama sebe a nádheru okolo a opravdu se točím. Točím se pod mostem, ze kterého jsem loni koukala dolů a říkala si, že by to dole mohlo stát za to. Nespletla jsem se. Cestu zpět dávám dost v poklusu  a v 8,10 se fest zadýchaná připojuji na společnou snídani. Mého zpoždění si ostatní ani nevšimli, zato se ptali, zda se mi tam bude líbit i podruhý, že se do Sottogudy všichni chystají. Prý se o tom včera večer mluvilo. Včera večer se toho nakecalo tolik, že se ani trochu nedivím, že mi zrovna tahle důležitá informace unikla, ale v nejmenším mi to nevadí. Soutěsku jsem si tím užila v poklidu osamělosti, čímž měla úžasné kouzlo. U snídaně se z chvástavého ,,jdeme všichni“ odlupují slabší jedinci. Natržená řiť a kulhající kyčel zůstávají u motorek. Prý kvůli servisu. Pepa si chce asi na eFJéRce namazat kardan. Okolojdoucí motorkář nám přeje dobrou chuť, je-li konstatování:,,vy si žijete“ přáním dobré chuti a  Zboud mu vysvětluje, že to všechno jíme né z důvodů naší rozežranosti, ale protože to zabírá místo na motorkách. Vysvětlení uznává a odjíždí. My ne. Zboud se ujímá slíbeného servisu a obchází motorky, kterým je fakt třeba namazat řetěz. U Caponordu si bručí:,,tahle velká mrcha nemá hlavní stojan?“ ,,Co? Já?“ ozve se opodál Siskinky hlas. Nádherná nahrávka na krásně  hloupé plky o Siskinky podvozku. Siskini se při pakování na motorky trochu dohadují a Luffa cítí nutkání je krotit a udobřovat. Rychle ji varuji, že se to otočí proti ní, což znám z vlastní zkušenosti. Pozdě. Už to slízává z obou stran a rychle se se smíchem stahuje. Siskinka si u zrcátka CéBéeFky kontroluje ksichtík a je očividně spokojená s tím co vidí. Chválím jí, že se jí líbí ta správná motorka. Prostě takové normální dovolenkové ráno, plné nesmyslných a zbytečných keců, bez kterých by byl život chudší.

Dopoledne bez půlky bandy plyne lenivě a ospale. Lenivě s Pepou pozorujeme pstruhy v kempové tůňce a  stejně lenivě jdeme na kávičku. Užíváme klídku, vyzvedáváme chléb, včera objednaný a plkáme s Pavlem o jejich zajímavém životě. Prý se v Itálii hodlají usídlit natrvalo. Mají naplánovanou domácí školu pro holky a věří, že to dají. Taky věřím. Jsou to zarputilí pohodáři.

Túristi se vrací v 11°°, nezbaští Zboudovi hereckou etudu o opilosti, přidávají se k nám a říkají, že jsem o mnoho přišla, neb jsem nedošla až na konec soutěsky a tam že je to teprve to pravé dovolenkové, že se až tají dech. Nelituji, dech se mi tajil a hlavně po cestě zpět těžce nedostával i tak. Ještě u Blanky obědváme, loučíme se a pak konečně dost keců a do sedel. Proto jsme přeci tady. Tak pěkně zatáhneme a těch 29 tornanti na úžasné paso Giau si fakt užijeme. Dolů se zase trochu roztrháme. Pepa to valí napřed a my ostatní porůznu stavíme na focení. Cestu dolů si užíváme každý po svém, ale všichni se nakonec scházíme v údolí u Pepy. Ten tu stojí, šťastně se usmívá a hlásí, že zavařil brzdy. Ano ano, Pepa s natrženou řití v zatáčkách velmi omládl, kousl se a natrhl řiť mlaďochům kolínkářům na supersportech. Ještě si prý stihl dole rychle sundat přilbu, aby kolenobrusiči viděli, jak starej chlap jim to na tom těžkým mastodontu nandal. Je nadšenej a vůbec mu nevadí, že eFJéeR nebrzdí.

Mě to docela vadí, hlavně když sjíždíme z Falzarega a mám to děsný monstrum v zádech.

Bez úhony dojíždíme do Arabby a opět nastoupáváme k pasu Pordoi. Pohled na ty kopce, zářivé nebe, nádherné silnice přes čtyři motorky přede mnou mi zase brnká na tu správnou motorkářskou strunu a je mi….. je mi, že líp už to nejde. V každé ze čtyřiatřiceti zatáček se otevírají fantastické výhledy, jeden neví, jestli si hlídat kroutící se silnici před sebou, či se kochat pohledy do okolí. Rozumně volíme první možnost a kochání necháme až nahoru. Na pasu Pordoi (2239m n/m) navštívíme cetkárnu, zaplatíme daň turismu, nakoupíme dárky pro naše drahé čekající doma a nakonec si koupíme lístky na lanovku (18E). U Zbouda tomu předcházelo mírné pohádání se sám se sebou. Nechtělo se mu sundávat hadry, ale nechtělo se mu jet v hadrech. Trošku si nafackoval, nakonec se poslechl a můžeme nastoupit do lanovky jedoucí na Sass Pordoi. ,,Klenot ladinského území. Terasa Dolomit. Pohádkový výhled na velkou část Dolomit.“……Wikipedie plýtvá superlativy. Nedivím se jí ani trochu. Výhledy, které se tady v 2950ti metrech rozprostírají opravdu berou dech. Planina vypadá jako rozlehlá vyprahlá poušť a skalnatý masív Piz Boe  (3152) podobný pyramidám pocit umocňuje. Se Siskiny se vydáváme do nebezpečně vypadající pouště, ostatní zůstávají, opět velice překvapivě, v hospodě u bezpečné lanovky. Připadám si jak v máyovkách. Divokým Kurdistánem hadr. K mrazivě znepokojícímu, ale přesto, či právě proto, nádhernému pocitu, nahrává řádící bouře v dálce. Vracíme se k ostatníma a nalézáme Zbouda u dalekohledu. Prý pátrá na Marmoladě po sněhulákovi, kterého tam včera s Luffou postavili. Tvrdí, že ho našel a my tvrdíme, že zas kecá. Lanovka nás veze dolů, zíráme na kroutící se háďátka silniček, které jsme projeli, a které nás ještě čekají. Tak šup šup za řidítka! Proto jsme tu!

Tankujeme v dovolenkovém městečku Canazei, plném kýčovitých barevných, jakoby krajkových baráčků. Všude jsou mraky kolařů a motorkářů. Dovolenkový svět v pohybu.

K Bolzanu směřujeme přes Kakerpass, jehož tvrdý německý název se mi nelíbí. Italsky něžnější Costalungo mi vyhovuje víc. Ať tak či tak, jsme už jen v 1745 metrech a sluníčko se snaží zajistit Zboudovi výhru. V hustým provozu Bolzana se slunce mění v pekelně žhavou kouli, která z nás postupně vysává pot a z některých dokonce i chuť sedět na motorce. Ke kempu dojíždíme o fous dřív, něž z nás dokáže vysát i život. Siskinovo udělátkama nabitej autobus hlásí 38°C a to se den mění ve večer.

V recepci kempu Moosbauer nám, tady už automaticky v němčině, říkají kde přesně máme zakempovat, že máme k dispozici bazén, obchod, restauraci- tu ovšem třeba zarezervovat. Prostě takový neosobní kemp. Nejraději bych se vrátila pod Marmoladu. Místo toho jdeme s Pepou na večeři do restaurace s bílými ubrusy, perfektním stolováním, mezi uklánějící se číšníky a hlavně pod střechu. Hm. Ostatní lezou do bazénu a večeří za svitu měsíce pod tmavnoucím nebem,  v našich židličkách, z ešusů. Co nejrychleji zbaštím rybu z talíře ať se můžu přidat a zasednout svoji židličku. Luffa se Zboudem neochotně uvolňují židličky staříkům a s hekáním sedají na zem. Němečtí pánové od vedlejšího karavanu se ukáží jako dokonalí gentlemané a přináší svá křesílka k zapůjčení. Překvapivé a příjemné. Večer se opět stává veselým, hlavní náplní je sepsání pohledu Kačce s Wénou:

Kačenko a Václave posíláme pozdrave.

Sousedi jsou buzíčci půjčili nám židličci.

Popíjíme Tetřeva testujeme si střeva.

Posloucháme stále nářky jsou to naše kolenářky

Je to zájezd lazarů já se z toho poseru.

Chtěli bysme vás tu mít, Zboud zas nemá s kým pít

 

 

Rychle spát, než nás napadne další blbost.

Ujeto 149km.

 

Sobota 8.7.2017

Od vroucí vody v ešusech a namazaných chlebů na kufru, nás zvedá pán, který se prý s karavanem, kvůli našim motorkám, nevytočí. Stojíme opravdu na placu úplně mimo cesty, ale vzhledem k tomu, že kousek vedle včera očesal nějaký německý umělec s karavanem Golfa, tak raději zavážíme motorky ještě blíž ke stanům. A pak zíráme. Zíráme na obří karavan a pána, který si ho dálkovým ovládáním šíbuje na místo. Tak tenhle kemp opravdu není pro motorkáře se stany, ten je pro lidi s nejrůznějšími udělátky nabušenými monstry.

Jedeme pryč a sem se asi nevrátíme.

Silnici v údolí přes Merano a St.Martin lemují špičaté barevné věžičky a střechy z keramiky, hrady na zelených kopcích, sady jablek a vinice. Tak tady, v 262 metrech nad mořem si vůbec nepřipadáme ,,vhoráchuž“. Za St.Leonhard im Parsseiertal naskakují metry nad mořem na šochtličce jak palivoměr na pumpě. K hranicím stoupá silnička už čistě rakouská- úzká, rozbitá, místo přehledných italských tornanti rakouské utahovačky. To nás nemůže rozhodit, ale pekelně nás rozhazuje závod kolařů. Na první zastávce si nevyměňujeme nadšené názory na nádhernou přírodu okolo, ale svorně nadáváme na neosvětlené pumpičkáře jedoucí vedle sebe v neosvětlených úzkých tunelech. V jednu chvíli mi fakt zatrnulo a děkovala jsem rozbitému asfaltu, díky němuž tu jedeme pomalu a to šlapající tělo jsem z těch splašenejch trubek nesejmula. Prý jsem nebyla sama, zatrnulo nám všem. Nechápu, že o sebe nemají strach, že nejedou za sebou a nemají alespoň reflexní dresy.

V tunelu číslo 16 se parádně ochladilo a tunel dokonce i prosakoval. Ne Luffo! zmoknutí v tunelu neplatí, vede Zboud! Na passu Rombo- Timmelsjoch si nesundáváme bundy, což se nám na týhle dovolený stalo asi poprvé. Je tu, ve výšce 2509m.n.m., 17°C a naše přehřátá těla to vyhodnocují jako zimu. Luffa využívá možnosti opět postavit sněhuláka a snaží se i o andělíčky. Marně, sníh je utemovaný a Luffy lehounké tělo ho neproboří. Moje by to dokázalo, ale já to odmítám, raději obcházím passo ze všech stran a kochám se. Trochu nechápavě zíráme na traktory s přívěsy, které se sem vyšplhaly. A pak, že jsme blázni. Ne ne, tohle jsou plnokrevní blázni! Kochačku trochu protahuji a ostatní mi odjíždějí. Vůbec mi to nevadí, celý sjezd k hranicím si luxusně užívám. Mám chuť se Rakušákům omluvit, neb tahle silnice je z říše snů, skvělý asfalt, nádherné zatáčky a pak si uvědomuji, že jsme vlastně ještě v Itálii. Bandu dojíždím těsně před maut. Platíme 12E, a těsně za mýtnou branou stavíme. Tady už v Rakousku. Pepa couvá na parking a těsně za zadkem mu prosviští kolař. Jen pár centimetrů zabránilo další natržení řitě.

V 2175ti metrech nad mořem obdivujeme impozantní dřevěnou stavbu perfektně zasazenou do krajiny. Jednolitě zahrnuje hranici, mýtné brány, stanoviště vleku, restauraci a pro nás nejdůležitější důvod naší zastávky – nejvýše položené motomuzeum v Evropě- Top Mountain Crosspoint. Platíme vstup 10E a noříme se do dřevěné haly nápaditě zaplněné spoustou exponátů. Prý jich tu je víc než 230. A jeden hezčí než druhý. Tak tady to máme na dlouho. Muzeum otevřeli letos v dubnu bratři Scheiberovi a dobře udělali. Když jsme si všechno prohlídli,……. tak to je blbost, neprohlídli, to se nedalo……..přešli jsme do další dřevěné haly. Mezi všelijakým nádherně naaranžovaným starým harampádím, smrdícím motorkařením,  usedáme k jednomu z mnoha stolů a zjišťujeme, že i restaurace si zaslouží uznání. Tohle místo neradi opouštíme, ale dovolená se pomalu chýlí ke konci a dojíždět odtud do práce asi nezvládneme.

Sjíždíme silnicí č.186 kolem dravé řeky Otztaler Ache pod dohledem vodopádů. Krásné zatáčky mě přeci jen donutí k omluvě Rakušákům.

V Oetz stavíme na kafíčko a zmrzlinu. Zastávka vcelku nehodná zápisu, jen Siskinka ji trochu vylepšila, když oslovila starého, shrbeného, kulhajícího pána v domnění, že jde o Zbouda. Prý se mu chystala říct, že kulhá čím dál hůř. Ale protože nekulhal Zboud, ale starý pán, tak to prý nemá brát vážně. Prostě zaklapnout raději huby ho přileb a jet dál, než se do toho zamotá ještě víc.

Projíždíme údolím Otz a ledový muž Otzi nám kyne z hnědé turistické cedule. Navštívit ho nejdeme, to si necháme na jindy.

Za odbočkou do dalších kopců mě vyděsí mobilní stolek s lahvemi pití. Tak to pro nás nebude, to vypadá, že se tu osvěžují pumpičkáři.

Stoupáme smrkovým lesem, voní jehličí a voda a předjíždíme cyklistický pár v oranžových ponožkách a s čísli 176, 177 na zadcích. Himllaudóndonavetrkrucajcelement! Tak tyhle jsme dneska předjížděli už dvakrát. Buď jezděj na turbo pohon, nebo se mi zdají. Pravděpodobnější je, že je mezi pasy převáží auta. Stavíme u jezera, snažím se kochat přírodou hodně podobnou Šumavě a nemyslet na 176 a 177. Jestli nás tu dojedou, tak zahazuji motorku a jdu domů pěšky.

Sjezd nám místo kolařů trochu zpomalily krávy. Vlastně bejk. Půl bandy projelo, my ostatní mu dáváme přednost a doufáme, že si s námi nepůjde pohrát. S hrdě zvednutou hlavou opustil arénu a můžeme jet dál. O pár zatáček dál potkáváme nádherně chlupaté rohaté kravky i s miminkem přímo k pomazlení. Pomazlit se díkybohu nejde a mě mrzí, že jsem projela bez vytažení foťáku. Tankujeme, prý na benzínce zapomínáme Pepu, čehož jsem si tedy nevšimla a nevím co si stěžuje, tak se alespoň trochu projel, když nás honil.

A pak už jen kopírujeme dálnici na Innsbruck, na vedlejší dovolenkové silnici voní kravská mrva a seno. Trochu se bojím průjezdu městem, ale zbytečně. Obří horské středisko jen tak lízneme bokem a zas vyjíždíme do kopce. Dneska se mi v šochtličce čísla nadmořské výšky ukroutí. Stavíme u jakéhosi kostelíku na foto a při odjezdu prý zas Pepu zapomínáme. Nějak mu jeho mastodont nestartuje, či co. Později tvrdil, že metal kotrmelce, abychom si ho v zrcátkách všimli a my ostatní jsme ho popravdě ujistili, že nás přehlídnutí metání kotrmelců nesmírně mrzí.

Stavíme v Maurach.( Karwendel Camping Maurach am Achensse). V kempu, který má pro nás historický význam. Tady jsme kempovali při naší úplně první společné dovolené, což je nějakých 15 let. U zapisování v recepci si nejsem jistá ročníkem narození Zbouda a s kamennou tváří hlásím rok 1960. Recepční, před chvílí se Zboudem mluvící, údaj zapisuje bez zaváhání.

Siskinku a mne donutí náš zkušený motorkářský nos postavit stany a zakempovat, než se začnou ženit čerti. Ostatní vykazují určitou nezkušenost, neřku-li nezodpovědnost a jdou na pivo. Ve chvíli, kdy naházíme pod celty veškerou bagáž, dopadají na rozpálenou zem první kapky.

Dobíháme pod střechu mezi ostatní a koukáme skrz plastová okna na očekávané ženění čertů. Pepovi a Siskinovi se na tvářích odráží onen spokojený výraz pravěkých mužů, vědoucích, že jejich praženy se postaraly o teplo rodinného krbu. U Zboudů spokojený výraz k nedohledání. U Luffy se zračí nespokojenost ještě umocněná naším ujištěním, že déšť po zakempování a v předvečer návratu domů se do sázky nepočítá, a že stále prohrává kindervejce. Zboud, chtěje Luffu trochu potěšit, kulhá hrdinně do lijáku a zachraňuje co se dá. Vrací se totálně promočený a místo očekávaného aplausu se mu dostává pouze pořádná dávka smíchu. My suší jsme si vzpomněli na jeho slova z prvního večera:,,kde jsem já tam neprší“.  Liják mírně polevuje a Pepa odchází ke stanům pro mikinu a zkontrolování svých motohadrů. Hrdě přehlížím jeho nedůvěru k mé zodpovědnosti a místo mne ho trestá další nastupující bouřka. Přichází promočený po hodně dlouhé době a nerad přiznává, že nezmoknul kvůli mně, ale protože ztratil klíčky od motorky. Další výbuch smíchu. No kamarádi, no. Během večeře moudře hovoříme a řešíme problémy. Například, proč si cyklisti holí nohy. Zboud má spočítáno, že má na oněch místech 26 tisíc chlupů. Takže je jasné, že musíme jít spát dřív, než se večírek zvrhne v počítání chlupů těla Zboudova.

Nevíte někdo, proč mám v deníčku poznámku: ,,Pepa už byl rozhodnutej, že ho sejme kufrem“? Předpokládám, že se jedná o nějaké splašené trubky.

Dnes ujeto 220km.

 

Neděle 9.7.2017

Pepa vstává první a rozhodně není ticho. Dnes je jeho oblíbený den, den návratu a to se můžou jít všichni okolospící vycpat. Vycpat jo, vyspat ne. Takže kromě naší bandy lezou předčasně ze stanů a karavanů ostatní. Německý pár se sympatickým ovčákem – psem ovčákem. Banda lidí s dětmi, které nemohli zplodit a nejspíš si je někde vypůjčili, osamocený cyklista znechuceně vyrážející na svojí túru dřív, než měl v úmyslu. Přestože to vypadá na déšť a měli bychom se s chvátáním přidat k Pepovi, nějak nám to nejde. Jednak se dohadujeme, že si to tady nikdo z nás nepamatuje. Zboud nemusí, ten o nás neměl před patnácti lety ani ponětí, čímž o hodně přišel, ale my ostatní tu byli a fakt si tohle místo nevybavujeme. Včera se k tomu nikdo z nás nechtěl přiznat, aby nebyl nařknut z opilosti, ale teď za naprostého střízliva se shodujeme. Tady jsme nikdy nebyli a naše včerejší dojetí bylo nemístné a zbytečné.

Dál k odložení odjezdu přispívají Zboudi vařením polévky. Zboud nenacházeje v bagáži rajskou, vaří hovězí. Rajskou nachází Luffa a přisypává jí k hovězí. Rukou společnou poté dochucují delikatesu polévkou kuřecí a šmakují si, že jsou gurmáni. Prý vytvořili veledílo. Věříme, ochutnat nechceme.

,,Patnáct let mě štve ležet hlavou u vchodu. Dneska jsem si otočil karimatku a spalo se mi dobře, jen jsem byl ráno nějak ztracenej“. Co dodat k těmhle nesmyslnejm slovům Zbouda. A Siskin se přidává: ,,Když se podívám na vaší část naší výpravy, tak máme málo holí.“ Tak dost! Pepa chce jet domů! Doplkat nesmysly a jedeme! Se zařazenou jedničkou čekám až se Pepa rozjede, ale ten se překvapivě nerozjíždí, ale naopak ukládá na zem. A to prý chvátá. Ostatní opouští své motorky a jdou zvedat mastodonta ( motorku, né Pepu) z mokré země. Smích v sobě dusím, né tak Siskinka, ta se směje srdečně a nepokrytě. Pepa nakonec svoji po novu natrženou řiť opatrně ukládá na sedadlo a hrdě před zraky nastoupeného kempu s úklonou opouští místo činu.

Hluboký zvuk šesti dobře naladěných motorů narušuje nedělní poklid spících městeček. Obchůdky zavřené, nikdo nikam nespěchá, všichni spí. Maximálně pár prořídlých hloučků vyfešákovaných Rakušáků se loudá ke krásný kostelíkům. Bimbání zvonů ze zdobných věžiček umocňuje pocit nadčasovosti a poklidu. Kramsach! Ten název mě navrací zpět o pěknou řádku let! Tam jsme tenkrát spali a né v Maurach. Motorky si lebedí na prázdných silnicích a po chvíli nás kamenný tunel dovádí do Německa. Kopce se ukazují už jen v zrcátkách. Neradi jim ujíždíme. Okolo úzké silničky se tyčí hrdé hrady a já si stěžuji, že jsme žádný nenavštívili, ač nám jich někteří prorokovali minimálně sedm. Žudlám alespoň o jeden. Stačil by mi alespoň malinký, třeba by nemusel být ani celý, stačil by nějaký rozbořený. Nic! Pod modrým nebem chvátáme domů. Trochu se motáme a nakonec najíždíme na nejhezčí a nejdelší vesničku dnešního dne. Má název ,,Umleitung“a kroutí se mezi pastvinami a kukuřicí. Žádné baráčky a provoz. Paráda, ke štěstí mi tu chybí jen ty kopce. Dál následuje trochu nudný průjezd Německem. Na hranicích opět poděkuji motorce a stavíme na benzínce. Ani né tak natankovat, jako koupit kindervejce. A kupuje ho, k veliké radosti celé bandy, Luffa. Není žádná troškařka a z vrozené dobroty pořizuje výhru všem. Paní pumpařka je holka pro každou srandu, pomáhá jí vejce nerozbitně zabalit.

Luffa v Habří, před zraky čekajících příbuzných, předává s poklonou a gratulací výhru čestnému výherci a my mu děkujeme za šamanství, díky němuž jsme vůbec nezmokli. A ……

…….

 

Dnes ujeto 407km.

 

……..a to je vše přátelé.

 

 

Celkem ujeto 1425km na moto, něco málo lanovkou.

A jinak- bezvadná dovolená- díííky 🙂

 

 

 

Sardinie 05. 2017

SARDINIE 5.5.- 13.5. 2018

Pepa YamahaFJR1300

Luboš YamahaXJR1300

Barča HondaCBF1000

 

V naší krásné domovině je zima, poprchává a kdesi snad i sněží, politici se hádají, Sobotkova vláda podává demisi….. je načase z téhle země zmizet. Alespoň na devět dní.

 

V pátek 5. 5. 2017

 

se přesvědčím, že mám zapakován dárek od Ježíška a s oním lodním lístkem vyrážím po práci za klukama, kteří se dnes už na práci vykašlali a čekají na mne ve Dvořišti.

Prý šup šup, nezdržovat, natankovat a jedem! Máme toho moc! Jako by nám za chvíli jel vlak, a přitom nám až za nějakých třicet hodin jede loď. Takže v klidu tankuji, kupuji si pití na cestu a hlavně se strašně moc těším. Těším se tak, že mi vůbec nevadí mokrá dálnice, zima a  po odbočení z dálnice směrem na Liezen (138) se dokonce přiblble usmívám do přilby. Přes Pyrnhpass se úsměv nějak sám od sebe rozšiřuje a já si užívám. Motorka! Dovolená! Kopce! Zatáčky! Jo, tak o tomhle se mi v zimě zdávalo. Kluci nějak nesdílí mé nadšení a při čůrací pauze mi hlásí že za 1. mi nesvítí motorka, za 2. Pepa má roztrhaný rukavice, za 3. Pepa zapomněl techničák a zelenou kartu, za 4. Luboš má volný řetěz, asi brzy praskne (ten řetěz, Luboš snad ne). Já nepřiznávám, že za 5. mě bolí rameno a nechala jsem doma mast na bolest, ale naopak namítám, že za 1. CéBéeF svítí, když drncne, tak budu víc drncat, za 2. jedem do tepla, rukavice nebudou zapotřebí, za 3. eFJéRa na papíry nejezdí a za 4. XJéRa zatím jede, tak neremcat a za řidítka.

 Po cestě přes Liezen, Schladming (320) až do St.Michael im Lungau (99) se sluníčko snaží skrz mraky profiltrovat alespoň nějaké paprsky. Jejich měkké světlo osvětluje spousty nádherných údolí neskutečným množstvím zelených odstínů. Páteční odpoledne jak má být. Jen zima mě trochu ruší a vítám další pauzu, tentokrát na horké kafe. Ve výšce 1250m n/m stavíme motorky pár kroků od hromady sněhu a jdeme rozmrznout na benzínku. Sotva rozhýbeme zkřehlé prsty opět sedáme na moto, najíždíme na dálnici, platíme Katschbergtunel (11,50E) a když už jsme si ho zaplatili, tak do něj vjíždíme. Nerada se loučím s výhledy do krásných údolí, ale tady nebude ani mrholit, ani sněžit a snad tu nebude taková kosa. Není, a co víc? Z tunelu vyjíždíme pod vymetenou oblohu! Neskutečné, nádherné a hřejivé. A teď už to fofrem ženeme až do lázeňského městečka Seeboden. Jen si dávám bacha, abych nebyla blízko za Lubošem. Nerada bych dostala řetězem do přilby. 

 Městečko na břehu Millstatter See leží ve výšce 600m n/m a to je jiné kafe, než tam nahoře. Rozepínáme větrání na bundách a koukáme co nejdřív najít ubytko, abychom ze sebe mohli shodit hadry. Jedno cimr fraj vedle druhého, ale všude obsazeno. Volno bude prý až v juli. V juli je nám to vcelku k ničemu a pátráme dál. Znaveni neúspěchem vcházíme do hotelu smrdícím drahotou už od parkoviště. Nepleteme se, ta částka byla tak děsivá, že si ji ani nepamatuji. Odmítáme a uvažujeme, že popojedeme. Sympatický mladík na recepci nás odhaduje a radí nám nocleh v naší cenové relaci. Prý máme jet dolů po Kochstrasse, pak doprava a jsme tam. A tak jsme tu. Paní nám otevírá vrátka na veliký dvůr a my parkujeme před obrovskými vraty. Pepovi jeho vrozená zvědavost nedává a za vrata nahlíží. No tedy! Parkujeme uprostřed lázeňského městečka v naprosté čistotě, mezi nádhernými záhonky, na mléčné farmě. Za vraty stojí ve dvou dlouhých řadách čisťounké krávy a spokojeně přežvykují. Zíráme na ně se spadlými bradami a mám dojem, že Annabel na nás mrkla. Ona a její sousedky nebudou jen tak nějaké tuctové krávy, podle spousty ocenění na zdi. Paní domácí odložila vidle, sundala zástěru, mile se usmála a jala se nám předvést bezvadné pokoje pro dnešní noc. Se snídaní zaplatíme za jednoho 48,-E. Ani to není zrovna láce, ale neremcáme, už se těšíme na sprchu, večeři a co si budeme povídat, hlavně na pivo. Luboš dráždí mobil a my s Pepou užíváme procházky k jezeru. Překvapivě hledáme hospodu, což se nám nakonec povedlo přímo proti našemu penzionu. Dáváme večeři, pivo a řeči. Doufáme, že máme největší mokro a zimu dovolené za sebou a už bude jen líp. Luboš hubuje, že mu nefunguje messenger. Radíme mu, ať na něj kašle a raději se baví s námi. V hospodě zavírají v devět, tak kupujeme láhev vína a jdeme na mejdan na pokoj. No mejdan? Asi už nejsme nejmladší, tak jen probereme důležité věci, jako trasu na zítra, zjistíme, že Luboš nikdy nebyl na Černé věži a shodneme se, že takovýhle způsob jara nám nadmíru vyhovuje a jdeme spát. Tedy pánové ještě chvilku ladí televizi, ale co vlastně naladili netuším, už spánkem nabírám síly na zítřek.

Dnes ujeto 377km.

 

Sobota 6. 5. 2017

Zasněžený vrcholek kopce za jezerem se utápí v oslňujícím sluníčku a my jdeme na snídani do prosluněné zimní zahrady. U každého kousku jídla, které si nabíráme na talířky je cedulka, odkud který ten produkt pochází. Takže víme, z kterého kopce stékal pramen, jehož vodou ředíme sirup z ovoce pocházejícího ze sadu od sousedů. V kterém chlívku se povaloval čuník, jehož šunka je tak lahodná, v kterém kurníku se zrodilo žluťounké vejce a samozřejmě víme, odkud pochází mléko, které upíjíme. Díky Annabel. Popíjíme kávu, která jako jediný produkt není lokální, a shodujeme se, že tady nejsme naposledy. Tohle ubytko si připíšeme do TOP 10 Evropa.

 V osm hodin opouštíme lázeňské městečko. Třicet trojka a dvacet sedmička přes St.Stefan jsou dobrou rozcvičkou. Rozbitá úzká silnička, samá zatáčka. Bezva, ale hranice do Itálie překračujeme už po dálnici a na ní dnes zůstaneme celý den. Nevadí, celých 140 kilometrů nás vede mezi kopci, až před Udine vidíme kopce jen v zrcátkách. A pak kilometry a kilometry jen horko, rovina, Venezia, rovina, Padova, rovina, Ferrara, rovina a nuda. Není na co koukat, jen před Padovou se v dáli v mlžném oparu objevily kopce. Řvu do přilby blahem. Těsně před nimi dálnice uhýbá. Řvu do přilby zklamáním. Není na co koukat, jen velké domy vinařství jsou trochou rozptýlení v rovné nudě. I ty se mi okoukají a pomalu usínám. Království za zatáčku, třeba i malinkou! Probouzí mě šochtlička (GPS) tvrdící, že jedu mimo silnici, po poli, trávě, posléze i vodou. Dojíždím Luboše, ten rozhazuje rukama, asi jede stejnou necestou jako já. Ještě k tomu se spouští liják, zajíždíme k arena servis. Servis obsluha nám tankuje za 1,89E/litr, dáváme pauzu, kávu a zjišťujeme, že jedeme dobře. Ferrara, nuda, rovina, Bologna. Za Bolognou konečně vjíždíme do nádherného kraje bohatého na kopce, kamenné hrady, stará městečka. Ano, před námi se rozkládá Toskánsko, perla Itálie, a my jedeme po dálnici, ze které uvidíme tak akorát vnitřky tunelů. Ještěže je hnusně, tak mě to tolik nemrzí. U sjezdu z dálnice platíme 48E za moto.

 Stavíme před Livornem, déšť konečně ustává a Lubošova GPS se nechytá. Moje přístav a nájezd č.62 nachází a v 15,30 jsme na místě odkud nám jede v 19,30 loď do Olbia. Takže zabít čtyři hodiny. Je tu mrtvo. Vše je ještě zavřeno, kasa, bar i WC. Kasa a bar mi tak nevadí.

 Hledáme díru v plotě, abychom se z obřího prázdného komplexu přístavu dostali ven. Nacházíme a vnořujeme se do útrob pevnosti Fecchia Fortezza. Ve sklepení dávného opevnění si podává ruku západ s východem, voní tu bylinky, všemožná koření a obávám se identifikovat tu nasládlou vůni čehosi. Raději moc nedýchám, přeci jen musím dnes ještě za řidítka. Kromě čichu si tu přijde na své i zrak. Barvy koberců, kamenů, halenek, šátků a dalších neidentifikovatelných předmětů jen září. Ani sluch není ušetřen, cosi tu ladí i neladí přes sebe. Pepa s Lubošem se vzdávají a vylézají z temnoty dřív než já. Nakonec mám i já smysly zahlceny a chlapy nacházím velmi překvapivě u piva v místě, které vypadá trochu jako nádvoří. Přidávám se k osvěžení a za chvíli stoupáme po schodech, aby se pod námi rozprostřel pohled z jedné strany na přístav se zakotvenými obřími trajekty a z druhé na něco připomínající trochu Benátky. Kanály, uličky… asi by nebylo od věci se tím směrem vnořit.  Nečiníme tak, naopak se vracíme do přístavu, kde už to trochu začalo žít. Kasa i bar jsou otevřeny. Na WC kraluje uklízečka s italským klidem. Mne klid začíná trochu opouštět. Pánové jdou do baru na pivo a já se bojím do sebe cokoli nalít, když nevím, kdy to budu moct vylít. Raději si sedám venku a pozoruji racky procházející se mezi zaparkovanými motorkami. Motorek přibývá. Němci, Italové, Rakušani, Holanďani, dokonce i Skandinávci a samozřejmě Češi. Přeci jen přemůžu italskou uklízečku, tak se můžu přidat k chlapům a objednat si něco k pití. První setkání s italštinou je v pohodě. Zjišťujeme, že si dovedeme v pohodě objednat co chceme a Pepa dokonce klábosí s nějakým místním poskokem.

 Konečně se první z motorkářů rozhodli, že je načase se řadit do fronty na trajekt. Ostatní se vzápětí přidávají a je jich tolik, že se začínám bát, že až se všichni na palubě zují, tak tím smradem půjde loď ke dnu. Stojíme ve frontě, zíráme na nájezd do trajektu a spouští se déšť. Takový ten pravý italský výživný liják. Během okamžiku jsme durch a pořád koukáme na otevřenou tlamu trajektu. Konečně přichází chlapíci v pláštěnkách kontrolovat lodní lístky. Mne odpípnou, ale klukům chybí kódy. Prý musí počkat na kolegu s jiným nádobíčkem. Čekáme, zdržujeme nás i ostatní a mokneme. Konečně kolega přichází, přepisuje čísla ručně a prší na nás i na papíry. Ty budou pánové potřebovat i na cestu zpět. Začínám se dost bavit.

 Což mě přechází při nájezdu na trajekt. Navigují nás kamsi strmě dolů po mokrém kovovém sjezdu a tam prudce do protisměru a zaparkovat do úzké uličky. Jsem ráda, že jsem tu marjánu v pevnosti nedýchala. Konečně zaparkováno.

 Nalezení kajuty s pomocí všudypřítomných pohůnků a cedulí nám nedělá problém, ale nemůžeme se do ní naši kartou dostat. Stevard nám otevírá univerzální kartou a říká cosi o výměně. Čekáme, že nám vymění karty a v klidu se v kajutě zouváme. Šest zutých nohou ji dostatečně zasmradí a stevard nám přichází oznámit, že nám mění kajutu. Chlapi přechází do náhradní kajuty ve slipech a budí mezinárodní pohoršení. Pepu začíná chytat panika, že prý cokoliv zařídí je špatně. Ujišťujeme ho, že naopak, že kdyby vše klapalo, tak je nuda. Takhle nás to baví víc. A baví nás i italské oslovení : signore Pafr. Siňor Pafr se uklidňuje a můžeme jít na jídlo. Samoobsluha, maso, ryby, saláty, láhev vína a pohodové posezení. Siňor Pafr povídá, že je to velká restaurace, že i tam vzadu to vypadá jako tady. Tam vzadu nic není, tam vzadu je zrcadlo a tahle hláška je dobrým startem narozeninového večera. Siňor Pafr právě teď a právě tady dosáhl jednašedesáti let. Takže slavíme narozeniny a čekáme na vyplutí. Nevyplouváme, místo toho se stále něco ozývá v reproduktorech. Netušíme co, ale hlas mi připomíná Rossiho. Tušíme, že něco není v pořádku, a že nám Valentino hlásí cosi důležitého. Postupně se nám daří vyluštit, že je kdesi nad mořem bouře a že hned tak nevyplujeme. Dlouhou chvíli mi krátí Beata, píšící že je zrovna na Sardinii, že je tam krásně, a že si máme dát pozor, kudy pojedeme, neb ostrovem projíždí závod pumpičkářů a mnoho silnic je uzavřeno. Je deset a my stále kotvíme v Livornu. No nic, je to na další láhev vína a na divoké historky o Titaniku a dalších, podobně vyvedených lodních dobrodružstvích. Luboš nám je s jiskrou v oku s chutí servíruje. Mezi tím stíhá kontrolovat mobil a dostává nás do kolen hláškou, že prý má v mobilu ve frontě nějakou ,,žena pro jazyk čeština“. Ještě to nevíme, ale tato žena nás bude provázet následující tři dny. Poté nachází na mobilu bouři mezi Korsikou a Sardinií a říká, že on by se do toho klidně vypravil. Náš kapitán je máslo. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín….. Kapitán Máslo dává konečně pokyn k vyplutí. Přesně o půlnoci. Jdeme spát a doufám, že kapitán ví co dělá, a že bouři v pohodě přemůže. Oproti očekávání vcelku v pohodě usínám a pohupování mě vůbec neděsí, naopak uspává.

Dnes ujeto 645km

 

Neděle 7.5.

Nad ránem se pohupování mění v regulérní houpání, ale ani to mě nijak nevyděsí. Je 6,15 Pepa ještě spí, jdu na palubu fotit svítání. Pozdě, Sardinie před námi je zalitá sluncem. Luboš už postává nahoře a říká, že svítání bylo nádherné a že už máme Korsiku v dálce za sebou. Plujeme kolem ozářených útesů Capo Figari a byla by to nádhera nevídaná, nebýt vichru, který se nás snaží smést z paluby. Držíme se čeho se jen dá a jdeme raději do útrob lodě na kafe, které dostáváme gratis po předložení lodního lístku. V 8,15 přirážíme k sardinským břehům. S dvouhodinovým zpožděním. Kapitán Máslo si zaslouží veliký potlesk za stažení zpoždění o polovinu. Sedíme v baru a čekáme. Hlášení Rossiho vcelku překvapivě rozumíme. Postupně odchází pasažéři z garage 5, 4, 3,…. Jsme garage uno, tak čekáme a čekáme. Při čekání sleduji na televizi počasí na Sardinii. Má být slunečno, teplo, ale větrno. Chjo, vítr a pumpičkáři. To nám to začíná. A ještě mám strach z výjezdu. Strmý, kluzký, slanovodní s ostrou otočkou do protisměru. Rossi konečně hlásí garage uno, tak na to jdeme. Výjezd dáváme v pohodě. Tedy po tom, co konečně najdeme motorky. V jednu chvíli to vypadalo nadějně, neb jsme je dokonce viděli. Ovšem kudy se k nim tam dolů dostat jsme netušili. Nakonec jsme se k nim vydali po sjezdu, což asi nebyla ta správná volba, ale nebyli jsme sami, tak co. Hlavně že jsme zase za řidítky a v 9,05 se gumy našich motorek dotknou sardinského asfaltu a zrak spočine na sardinské vlajce nad přístavem. Na tenhle okamžik jsem se těšila od štědrého dne.  

 Při výjezdu z Olbia projíždíme širokou přímořskou ulicí plnou palem, oleandrů a větru. Sotva Olbio po širokém okruhu opustíme, vítr utichá, slunce dostává ty správné grády. Míříme na západ po úzké a rozbité 127. V jednu chvíli končí asfalt a mě se z toho stáhne žaludek. Proč mi každý říkal, jak dobře se tu jezdí? 127 Olbia- Telti je v mapě červená. To znamená, že žluté budou tankodromy? Himl! Úzká silnička překonává pidimůstek, následuje ostrá levá do kopce a vjíždíme opět na asfalt a hlavně mezi alej opuncií. Silnička se točí a dovolí-li opuncie, vidíme nádherné skalnaté okolí. Paráda!

 V Telti stavíme kousek pod kostelem, kam chodí slavnostně vyšňoření místní. Je neděle a úcta k tradicím a krojům, v každé vsi jiným, je pro Sardiňany typická – vzpomínám na slova z průvodce. Jak to je opravdu, nezjistíme, neb neděle je krátká a tu další už jsme zas na pevnině. Luboš čeká u motorek, aby pokecal s nějakou starší paní a my s Pepou hledáme otevřený obchod. Marně, nakonec nacházíme jakýsi bar s moc příjemnou slečnou za pultem. Kupujeme vodu a necháme si zapéct panini. Jsem nadšená. Za prvé kvůli vynikajícímu jídlu a za druhé jsem teď a tady pochopila, že můj strach z jazykové bariéry byl naprosto zbytečný. Nějakým nepochopitelným způsobem chápu, že se nás ptá, zda ohřát, či ne, zda sebou, či tady.

 Pokračujeme po, ač se stejným číslem, podstatně lepší silnici, na Tempio skalnatým krajem s nádhernými výhledy. Při spatření kuželovité kamenné stavby bych nejraději zastavila a šla ji pohladit. První nurag! Nestavím, jednak aby mi kluci neujeli a taky je mi jasný, že příležitosti sáhnout si na jednu z mnoha zdejších prastarých staveb budu mít víc než dost. Tak si mohu jen ukroutit hlavu, hele támhle je druhý.

 V Tempiu projedeme kouskem stavby a míříme jižně na 392, což je silnička snů. Svět roklí, skalních útvarů, stolových hor, nuragů. Jo! Tak takhle nějak jsem si to tu představovala.

 Za Oschiri se rozjíždíme trochu rychleji a za chvíli stavíme v Ozieri na benzínce, která vypadá velice středoevropsky, na sváču. Následuje trochu rychlejší přesun, kousek dáme i po dálnici, na Pozzomaggiore a odtud už nejkratší cestou na západní pobřeží. Nejkratší a úžasnou. Jedna zatáčka za druhou, jedna lepší než druhá. Jen kvalita asfaltu nic moc, ale kdo by chtěl zázraky. Ovšem jako zázrak vypadá zjevení Bosy za jednou ze zatáček.  Na kopci proti nám jsou na sebe nalepeny baráčky jako vlašťovčí hnízda. Červená, zelená, modrá, žlutá, oranžová, bílá. A nad nimi, coby vládce, trůní kamenná koruna hradu. I pánové zpomalili a zírají. Nejraději bych zas zastavila na focení, ale nakonec se jen kochám, jedu pomalu dál a pochvaluji si, že jsem k prvnímu pobytu zvolila zrovna tohle, kdysi královské město na březích řeky Temo. Teď jen doufám, že najdeme ubytování. Lubošův námořnický nos cítí moře a míří k němu. Pár vyvalujících se naháčů po nás hodí okem, ale víc je trojice zaprášených motorek nezajímá. Sedíme na mašinách, koukáme na dlouhou písčitou pláž, modromodré moře, strážní věž a víme, že zrovna tady chceme pobýt. Popojíždíme po hrázi a máme štěstí, neb hned třetí možnost ubytování nemá zabedněná okna a dveře. Kdeže je ona obtížnost shánění noclehu v tomhle termínu, o které jsem všude četla? Kluci mi říkají, že jsem si vymýšlela a já jsem za to ráda. Parkujeme před residence LIDO CHELO, na recepci nacházíme dívku, která nejen že je moc příjemná, ale také říká že ano, že můžeme přespat, jak dlouho chceme, dostat po ránu snídani a večer si dojít na večeři. Luboš tvrdil, že po něm seňorita očividně jela, ale pravda je taková, že pán, kterého přivolala, aby nás ubytoval, ze mne nemohl spustit oči, povídal, že jsem bellisima a mile se usmíval. Život je krásný a nic na tom nemění Pepovo tvrzení, že je pán starý a blouzní. Starý blouznící pán nám ukazuje apartmán a ani se nemusí ptát, zda to bereme. Aniž bychom viděli pokoje, kýveme hlavou a beze slova zíráme ze dveří na obraz pláže a moře orýsovaný palmami. Palmám se hýbají listy, to není tapeta. Za oněch 40E za noc a osobu to fakt stojí.

 Motorky zaparkovány, vyrážíme po svých do Bosy, což je cesta, jak psali v průvodcích, dva kilometry dlouhá a z toho velký kus vede promenádou pod palmami okolo řeky. Proč já vždycky na průvodce naletím?! Po nějakých třech kilometrech po rušné silnici docházíme konečně k mostu a těšíme se na onu promenádu. Po dalším kilometru kluci propadají trudomyslnosti. Určitě za celou dovolenou nenajdeme jedinou otevřenou putyku, nedostaneme jediné pivo, neuvidíme nic pěkného a nikde si nesedneme. Během dalšího kilometru špinavou mrtvou ulicí pod smutnými palmami přehazují trudomyslnost i na mne, ale vzápětí ji posíláme do háje, neb se před námi otevřelo náměstíčko plné stánků a obklopené barevnými baráčky. Chlapi hledají, kde smočit ret rezavým mokem a mne vcucly barevné uličky. Jo! Od chvíle, kdy jsem z kopce odnaproti poprvé uviděla vlašťovčí hnízda, jsem se do nich chtěla vnořit. A teď jsem tu. Červené, zelené, oranžové…… úzké baráčky různých výšek, mezi starou, prý původní dlažbou se derou na svět oleandry, palmičky a spousta další, bujně kvetoucí zeleně, snažící se předehnat pestrobarevnost domečků. Dřevěná malá okénka, dveře, různá domovní znamení, další fauna na umělecky kovaných balkónech. O těchto místech se říká, že z nich přechází zrak. Tady je koncentrace barevné nádhery taková, že se bojím aby mi zrak neodešel úplně. A celá ta krása je tu jen pro mne. Nikde živáčka, vlastně ano, potkala jsem jednu kočku. Slušně jsem ji pozdravila, ale jen tak na mne koukala a neodpověděla. Asi neuměla česky. Musím si zvyknout zdravit po italsku. I když ani to tu není zárukou úspěchu. Jak píše průvodce, a já mu přeci jen trošičku věřím, na Sardinii se nemluví italsky, ale sardinsky. A to tak, že si i přes malou rozlohu ostrova v různých regionech navzájem mizerně rozumí. No hlavně, že jim zatím rozumíme my.

 Zapomenuta je úmorná cesta z mariny, zapomenuta trudomyslnost. Nádherně bloudím středověkými uličkami a po kamenných schůdkách. Občas se ocitnu v uličce slepé. Přesto stále stoupám a ulevuji očím pohledem do dáli. Řece Temo to u jejího cíle moc sluší. Dále do hradu dále, si říkám u vchodu do  Castello di Serravalle, tož tedy platím 4,-E a lezu na hradby. Zmlsaná našimi krásnými hrady tu vidím hlavně binec, plastové popelnice, pohozené kabely a raději než hrad si prohlížím okolí. Sluneční paprsky se odrážejí od moře a oslňují mne. Zhlížím na vlaštovčí hnízda pode mnou. Původní Bosu postavili Féničané už v devátém století. A vedlo se jim tu. Ústí řeky do moře vede k dobrému životu, jenže to vědí i piráti a ti takovéhle místa napadají a brakují. Konečně toskánská rodina Malaspina postavila na začátku dvanáctého století nad Bosou ohromný strážný hrad a piráti měli po hehe. Bosa mohla užívat svého příhodného místa, vzrůstat, původní obyvatelé z pobřežních osad si postavili vlašťovčí hnízda v ústí řeky. Doufali, že se jim pod ochranou velkého hradu bude žít bezpečněji. Bosa se na čas stala nejvýznamnějším sardinským městem a jak už jsem psala, tak i královským. To je všechno hezké, ale nejhezčí je, že jsem teď a tady, přijela jsem sem na motorce a je mi tu krásně. Pomalu scházím klikatě dolů a uvědomuji si, že se zas přiblble šťastně usmívám.

 Tak jak nahoře městečko nežije, tak naopak dole žije až až. Motám se mezi turisty a hledám známé tváře. Vcelku najisto bych je našla v nějaké hospůdce, jenže ty jsou všechny ještě zavřené. U stánků s krajkami, pletenými koši (krajky a pletené koše jsou zdejší echt specialitou), obrazy, krásnými kameny je opravdu nenajdu. Hledám cestu, která by nebyla opruz, tak jako cesta sem, nacházím most, který mi trochu krátí cestu a mířím do maríny. I tady je jedna hospoda vedle druhé, ale všechny jarně zavřené. Jo jo Sardinie. Známé tváře sedí v bistru proti naší residenci u piva a vína. Musím uznat, že už toho mám dneska docela dost, procházka do města se nečekaně stala náročnou túrou a přivítám posezení. Naštěstí je sedm a otevírá hospůdka našich domácích. No hospůdka, čekám nějakou místní konobu, ale vcházíme do luxusní restaurace. Z jídelního lístku vůbec netuším, která bije, nechávám to na číšnici. Je bezvadná- říkám já, a má hezký zadek- říká Luboš. Pepa neříká nic a dává si mušle. Příjemná číšnice s pěkným zadkem mi přináší nějakou rybu v omáčce. Je to cosi jako brudet a je to vynikající. Pepa i Luboš si chválí taky. Aha, další správný údaj v průvodci. Sardinské jídlo je eňo ňuňo. Neupejpáme se, pojídáme, popíjíme, dalo by se říci že přímo hýříme, a najednou jsou tu úplně stejné dvě číšnice. Fakt. Není to pivem a dokonce tu není ani zrcadlo. Jsou dvě. Jedné z nich platíme. Chce necelých 80,-E a my jsme přesvědčeni, že jsme zkonzumovali za víc. Rychle mizíme, než si přijde druhá pro dalších osmdesát éček.

 Plážová lehátka pod palmami u moře nedají jinak a prodlužujeme si večer párty  na pláži. Plkáme nesmysly, jako že má Luboš furt ve frontě tu babu na češtinu, že mu není po opici blbě, protože má jen jedno oko, a že to není žádný výmysl, ale vědecky podložený fakt. Večer vědecky podložených faktů je příjemný, ale únava přeci jen volá do duchen.

Dnes ujeto 154 km.

 

Pondělí 8. 5. 2017

Sváteční den zahajuje Luboš koupelí v moři. Pepa nevěřícně kouká a já smočím alespoň nohy. Po výborné snídani u recepce sedláme mašiny, doufáme, že zbytkáč je zanedbatelný  a vyrážíme na vyhlášenou panoramatickou devětačtyřicítku na sever. Úžasné výhledy na útesy, moře, stráně porostlými jakýmisi keři v zelenožlutočervenohnědých barvách. Parádní zatáčky, široká silnice, v dáli se objevují strážní věže z opevnění Alghera a vysoký strmý útes Capo Caccia. To by se to koukalo, kdyby se nemuselo koukat na cestu. Rivieru del Corollo- Korálovou riviéru, což je právě tenhle úsek mezi Bosou a Algherem, si určitě projedu ještě jednou a budu si pěkně stavět na kýčovitá fota. Tankujeme v Algheru a Luboš by si zacákal nádrž, neb je na dohled marína a prý překvapivě velká a pěkná, ještěže mu tankuje pán obsluha. Když se Luboš vynadívá na přístav, který byl, a do jisté míry ještě je, nejvýznamnějším rybářským přístavem na ostrově, pokračujeme. Odbočujeme na menší 127, vedení přebírá moje šochtlička a po krásné silnici by se mi to jelo, jenže mi ruku na plynu krotí všudypřítomná padesátka a vědomí, že eFJéRa jede bez techničáku. Alejí obřích oleandrů dojíždíme na parkoviště pod velký maják na Capo Caccia. Schody k majáku jsou uzavřeny plotem, tak se nedá nic dělat a stoupáme po schodech otevřených, vedoucích k pípě. Pánové si dávají pivo, já, v očekávání věcí příštích, raději jen vodu. Ono překonat  220 výškových metrů, sejít a poté vyjít 656 schodů by se mi po pivu asi nechtělo. A přesně tohle nás teď čeká, protože tam dole je další cíl naší cesty- Neptunova jeskyně (Grotta di Nettuno). Průvodce psal, a já mu zase podlehla, že dolů vedou vytesané schody ve skále- Escala del Cabirol. Což zní dobrodružně a nahnalo mi to i trochu strachu. Zbytečného. Schodů je sice víc než dost, ale jsou pohodlné, betonové a hlavně je člověk ani moc nevnímá, neb nádherné výhledy všechnu nepohodlnost v pohodě přebijí. Na boku obřího útesu si chvilkami připadám jako pidižvík, užívám mohutnou krásu přírody a chlapi mi samozřejmě  utíkají. Kochám se duhou nad vlnami a k rozbouřené mořské hladině, tříštící se s hukotem o útesy, docházím v okamžiku, kdy už je vchod do jeskyně zahrazen lanem. Pepa na mne zpoza laguny ukazuje, ať ho podlezu. Tak manžela poslouchám, tropím výtržnost a pán u vchodu se zlobí. Prý to tu není pro srandu pidižvíkům, ale protože to tu spláchne obří vlna. Ovšem seňorina, vydávající lístky má ženské pochopení. Když ji rukama nohama vysvětluji, že se na mne chlapi vyprdli a utekli mi, tak se zazubí, chápavě pokývne a prodá mi lístek za 13,-E. A za ty prachy můžeme vstoupit do dračí tlamy, neb stalaktity visící ze stropu a stalagmity trčící ze země připomínají právě tohle. Povel nesahat na krápníky v téhle jeskyni neplatí, naopak tu slouží jako chladné a pevné zábradlí. Procházíme kolem slanovodního jezera Lamarmola dlouhého 120 metrů, čímž se řadí k největším v Evropě, pokračujeme kolem varhan, krajek, křtitelnice, vánočního stromečku….. prostě kolem vší té krápníkové krásy, kterou 2 milióny let tvoří příroda a lidé ji znají už od neolitu. V novodobých dějinách jeskyně, v níž sídlil sám velký vládce moří,  kterak už jméno napovídá, navštíví prý 150 tisíc turistů ročně. Věřím tomu. Až do teď jsme si užívali klidu a pohody bez zástupu turistů. Po Escala del Cabirol s námi sestupovala spousta lidí, překvapivě mluvících česky a slovensky. Příjemná paní se mne ptá, jak se nám líbilo v Garibaldově věži a v dalších památkách Alghera. Nevěří, že jsme tam nebyli, prý co jsme zatím dělali, když ji ostatní z autobusu navštívili? Nechápe, že s nimi autobusem nejedeme. Je načase opustit Neptunovo obydlí, vystoupat podél ohromné skalní stěny po schodech, které tu vystavěli v roce 1954 (klobouk dolů před tímhle stavitelským umem) , sednout na motorky  a vydat se jiným směrem, než autobus.

 Před pár měsíci, Pepa sedíc v teple domova a čtouc z průvodce, povídal, že na Sardinii jede jen z jediného důvodu. Každý správný muž má mít v kapse nůž. A nůž z Pattady mají v kapse ti supersprávní muži. Takže jedeme do Pattady. Do vnitroostroví vjíždíme přes Ittiri, kde dáváme oběd, kluci dostávají plzeňské pivo a poté pokračujeme po jakýchsi žlutých kotěhulkových. A to stojí za to. V Kotěhulkách prochází silnička mezi těsně nalepenými baráčky pomalovanými výjevy ze života sardiňanů. Murales se nazývá tohle místní grafity, jenž je unikátní uměleckou formou. Některé malby vzbuzují dojem, že nahlížíme do vnitřku obydlí, kde lidé vaří či pletou košíky, na některých vychází z chlévů koně a krávy. Mezi pomalovanými Kotěhulkami se rozprostírají nádherné výhledy do skalnatých údolí, na pastviny ovcí, na sady korkových dubů. Občas projíždíme mezi alejemi opuncií a obřího kopru a hlavně! hlavně tudy vede naprosto skvělá silnice. Široká tak akorát, aby se daly parádní zatáčky projíždět  se srdcem v motogatích a s horkou hlavou. Jen je třeba dát pozor, aby jeden neštrejchnul o opuncii. To by nemusel být dobrý zážitek.

 Pattada- Ač je v průvodci zvána důležitým městečkem, je tu mrtvo. Dokonce takové, že se v úzkých uličkách nemáme koho zeptat, kde zajistit, aby byl Pepa supersprávným mužem. Jeden stařík, opírající se o hůl a pomalu chvátající na pomalých nohou do ,,O“ kamsi, nám nepomůže. Nejsme schopni se s ním jakkoliv domluvit. Usmívá se a na dotazy messer, knife, se stále stejně usmívá. Netušíme, zda nerozumí, či je hluchý, ale na grazia ciao pokýve hlavou a šourá se dál. Další pocestný, jehož potkáváme za hodnou dobu, je o fous mladší a vnímavější. Ani on nám nedokáže poradit, kam pro onen světoznámý messer, zachmuřeně krčí rameny. Teď a tady se nám prvně stalo, že nám domluva dělá problém a prvně si vzpomínám, že jsem si stáhla do telefonu překladač. Takže hurá techniko. Nůž- italština- COLTELLI!  Zachmuřenost z pánovi tváře mizí. Coltelli najdeme nahoře na plaza a tam vpravo. Díky techniko i pane pattadane. Přesně tam krámek rodiny Deroma nacházíme. Antonio Deroma nás vítá, jak jinak, s úsměvem. S hrdostí muže, udržující nožařskou tradici již v několikáté generaci, nám představuje kolekci nádherných coltelli. Nechá nás nahlédnout i do dílny, kde tvoří bez spěchu a z těch nejlepších surovin blýskavé ostré skvosty. Vybírání trvá dlouho, jak se u takového zboží sluší a Pepovi v ruce nakonec zůstává filetovací nůž se střenkou z mufloního rohu za 250,-E. Líbí se mi a snažím se nepřepočítávat, kolik kilometrů by se za to dalo ujet. Pepa je supersprávný muž a to je hlavní. Říkám mu, že za to vděčí mně, neb jsem nás k Deromovým dovedla. Namítá, a zcela správně, že on vymyslel výlet na Sardinii, takže hlavní zásluha je jeho.

Vracíme se kousek stejnou cestou na Ozieri, což se Lubošovi moc nechce, ale po pokecání se svojí GPS uznává, že to jinudy nejde, nechce-li si pořádně zajet. A to nechce. Nevadí, jednak si projedeme pěknou trasu ještě jednou v protisměru a druhak za chvilku stejně odbočujeme na Mores, Thiesi a odtud, údolím nikoho kolem nuragů ke stolové hoře Monte Minerva na obzoru. Kousek před ní stoupáme vysoko na skalní ostroh úzkou silničkou s vracečkami do vesničky Monteleone Rocca Doria. Vlastně jde o pozůstatky středověkého hradu ze třináctého století. Což tu napovídají zbytky hradeb a věží. Jinak jde o hezkou a opět liduprázdnou vesničku. V pidibistru u kostela dáváme kafe a pak se jdeme trochu projít a nalézt ve výhledech na Lago del Temo a Minervu tu inzerovanou nádheru. No, zatím jsme tu viděli výhledy o třídu hezčí, ale nevadí, i tahle zastávka stála za to.

Sjíždíme z ostrohu a vydáváme se na jih, těsně kolem 644 metrů vysoké Monte Minerva. O kus dál stavíme a zíráme. Odtud je ten správný pohled na majestátní, jakoby useklou horu. Jedeme krajinou bez obydlí, nepřipustíme-li, že jeskyňky, průrvy, kameny tu hladké za další zatáčkou ostré, skály všech možných barev, jsou obydlím pro víly a obry. Popravdě si to připouštím a mám co dělat sledovat silnici. Skoro mě až mrzí, když krásnými zatáčkami vjíždíme do Bosy a parkujeme před naším camera. Je po sedmé a pánové už toho mají za dnešek dost, takže na véču a pivo. No jo, jenže to si malujeme. ,,Naše“ restaurace má, stejně jako všechny okolo, zavřeno. Nic naplat, že nad jejich střechami vlají vlajky. Ty ostatně vlají téměř všude. Sardiňané jsou na svoji vlajku hrdi, ač je, dle mého, trochu morbidní. Na bílém poli s červeným křížem jsou vyvedeny čtyři useknuté hlavy Maurů. To protože v době křižáckých tažení si mohli rytíři dát, za useknutou hlavu maurského pohana, tento znak do erbu. Tuto vlajku začali na ostrově používat už v patnáctém století, jen se postupem času měnila, tu hleděly hlavy vlevo, tu vpravo, tu každá jinam. Někdy měly pirátský šátek přes oči, někdy přes čelo. Až v roce 1952 se stal symbol pro Sardinii oficiální. A až v roce 1999 se ustálila dnešní podoba- pirátský šátek na čele, směr pohledu vpravo. Otázka je, na jak dlouho jim to vydrží, než se zas ohlídnou jinam.

 Zavřený je i krámek přes ulici. Jedinou známku nějakého toho života vykazuje malé bistro na rohu. Takže malé lahvové pivo a salát. Kupujeme si víno a jdeme si ho vychutnat na pláž, která nám kolem palem leze až do pokoje. Opět, tak jak je při těchto večerech zvykem , moudře hovoříme. Za zmínku stojí, že se Luboš cítí býti keltem a že se mu líp jezdí levé zatáčky. Prý do nich lépe vidí. Což nějak nepobíráme a ptáme se, zda si neplete strany. Prý neplete a nemáme ho rušit, řeší ,,ženu pro jazyk čeština ve frontě“. Písek, palmy, měsíc odrážející se ve vlnkách středozemního moře ve mně vyvolávají romantičnost a jdu se ladně projít do vln olizujících mi bosé nohy, tak jak to znám z romantických filmů. Je to fuška, bořím se, pajdám a připadám si víc jako vyvrženej vorvaň, než jako laňka, či filmová diva. Končím s romantikou, jdu spát.

Dnes ujeto 317 km

 

Úterý 9. 5. 

zahajuji koupelí v moři. Není nejteplejší, ale jde to. Pokouším se o procházku ve šplouchajících vlnách, zda na mé včerejší neromantické potácení  neměl vliv alkohol. Neměl, furt vorvaň. Luboš si dává cvičnou rozborku zborku motorky. Nějak ho rušil flek na zemi, asi brzdovka, či co. Byl to benzín a vše je OK. U snídaně se domlouváme, že si zajedeme do Bosy natankovat a chlapi se vrátí užít si volný den. Do motohadrů se oblíkám sama.

Bosou projíždíme po Corso Vittorio Emanuele, což je ta hlavní turistická ulička s původním dlážděním. Časem ohlodané čedičové oblázky zasazené do ,,V“, aby odváděly vodu od reprezentativních domů, nám rozhazují motorky zpod zadků a dost si oddechnu, když uličku plnou zdobných paláců opouštíme. Kluci se vrací do maríny a já mířím směr Sindia a dále na Bonorvu, abych prozkoumala okolí žlutých a bílých čar v mapě. Výborná volba.  Po krajích uzounké silničky se derou ze země opuncie vzrůstu středního stromu a kopry nemenších rozměrů. Zvlněné krajině dávají polorozbořené, částečně zarostlé nuragy punc bradavičnaté tváře. Ani není třeba mnoho fantazie k představě, že se brouzdám obrovi po vousatém a poďobaném obličeji. Kromě mne mu brázdí vrásky i stáda ovcí. Jedu pomalu kolem vší té divoké nádhery a sadů korkovníků. Korkové duby jsou sardinskou plodinou číslo une. Některé stromy jsou staré až 200 let. Ostří zvláštní sekyrky osekávající kůru z kmene a větších větví okusí prvně v pětadvaceti letech. Kůru korkaři zpracují a vyvážejí do celého světa, abychom si, třeba v Habří, vychutnali správně zašpuntované víno. Sotva se dub z té rány otřese a za nějakých šest až deset let opět obalí teplou kůrou hambatý kmen, přijdou zase ořezávači a vše začíná nanovo.

 Za Bonorvou se úzká silnička stává ještě užší, asfalt se postupně drolí, obnažuje hrbolatou dlažbu a i ta posléze mizí. Od rána se rozplývám drsnou krásou, tak teď to mám. To by bylo, aby nebylo endůrko. Cesta pokračuje po obnažené skále, snažím se vyhnout obřím dírám a nestavím na focení. Trochu si nadávám, že si s tím pátráním nedám pokoj, to mám z toho věčného hledání. To je furt: co je za příští zatáčkou? Jaký je to támhle za tím obzorem? Kam vede tahle cestička? Ta moje neustálá touha po hezčích a hezčích výhledech mě do těchto situací zavedla už tolikrát a já se né a né poučit. Tohle by se mi s klukama nestalo. Těsně před Rebeccou, při pohledu do údolí s dominantním skalním útvarem, šochtličce její volbu trasy odpouštím. Tak tohle je nádhera! Takže díky za mojí touhu. Doufám, že si doma v pohodlí tohle místo vygůgluji a stáhnu nějaké fotky, které jsem tu nenadělala (  nenašla, nestáhlaL . Tohle místo je tak zapomenuté, že ho ani strejček Gůgl, ani tetička Wikipedie neznají), stejně se mi klepou ruce a foťák bych neudržela. Drže se křečovitě řidítek, sjíždím po strmém kopci opět na prastarou dlažbu a vjíždím do Rebeccy. Tady nejsou žádné barevné baráčky, žádné murales. Pouze pár kamenných domků, jejichž zdi očividně pamatují hodně a hodně generací. Opět nikde nikdo, ale tady to působí trochu strašidelně. Stavím na malém plaza a cítím trochu tísnivou atmosféru. Nenacházím cestu z vesnice ven, každá mě navádí k nějakému dvorku, kde se složitě točím. Pocit strašidelnosti narůstá, nakonec mě šochtlička přeci jen vyvádí z osamělého města a oddychla bych si, kdybych neměla respekt z další cesty. Uf, zbytečně, pár set metrů ještě jedu po něčem divném, ale už né tolik a za chvíli najíždím na civilizovanou a poté v pohodě dojedu k nuragu Santu Antine.

 Bez nuragů by Sardinie nebyla Sardinií, čtu z průvodce. Ano, tyhle kuželovité stavby nás provází po celou dobu. Dávají údolím onu bradavičnatou rázovitou tvář. Prý se jich na ostrově dochovalo na sedm tisíc. Tomu se dá v pohodě uvěřit. Proč je nuragové, pár tisíciletí před Kristem začali stavět, je prý trochu záhadou, do dneška nevyřešenou. Nechystám se ji vyřešit, chystám se jednu z těch tajemných staveb navštívit. Pravda je, že o tajemnosti tu nějak nelze mluvit. Jó to ty osamocené haldy kamenů, někde ještě v tom původním útvaru, které jsem dnes potkávala celý den, to bylo jiné kafe. A o údolí kolem Rebeccy ani nemluvě. Tam to smrdělo tajemnem pořádně. Tady si jdu, za dohledu velké věže, do bistra koupit kafe a panini, abych zajedla enduro stres a do kasy lístek za 6,-E. Je tu velmi málo lidí a rozdíl mezi místními a turisty je jasný. Místní mají zimní bundy, turisti kraťasy a trika. Mám štěstí. Přicházím k monumentálnímu dílu starých nuragů po dřevěném chodníčku úplně sama. Účastníci školního zájezdu zatím popíjejí limči u bistra. Nejprve stavbu obcházím, fotím a sbírám odvahu ke vstupu. Odvahu mám sebranou natotata, sahám na jeden z obrovských kvádrů a čekám nějakou energii, či spojení se starým světem. Prd velebnosti. Starý kámen jen příjemně chladí. Jsem na špatném místě. Generace platících turistů odtud vyhnaly prastaré duchy a dodaly pocit disnylendu. Což ovšem neubírá na nádheře kruhových chodeb, sálů, nádvoří, vysokých schodů a dokonce i studny. Hlavní věž byla postavena asi v 16ctém století před naším letopočtem a stále se z ní zachovala dvě podlaží. Zírám na vysokou klenbu nad hlavou a přeci jen něco cítím. Ohromnou úctu ke starým stavitelům, jejichž dílo přežilo pár tisíciletí. Zevnitř stavba působí ještě mohutněji a i mně, absolutnímu laikovi, je jasné, že byla vystavěna velmi důmyslně. Brouzdám mezi starými kameny a brouzdala bych ještě teď, nebýt vypuštění dětí z bistra ke kulturní památce. I když musím dodat, že se jednalo o pohodové a překvapivě tiché děti. A ano, mluvily italsky. Opět padají předsudky.

 Sedíc na motorce, ještě dobrou chvilku nemůžu z kamenného objektu spustit oči. Nakonec je přeci jen stočím k mapě, abych zapřemýšlela kudy dál. Rozhodnuto, znovu si projedu údolím u Monteleone, tentokrát si Minervu objedu z druhé strany, poté to vezmu po červené, která slibuje zatáčky a výhledy, přes Villanova do Alghera. Mapa nelhala. Opět nádherná údolí, plná nuragů v různých fázích devastace, skalních útvarů a jakýchsi kulovitých děr do různobarevných skal. Tentokrát si fantazii nezakazuji, stavím a čekám, kdy z nějaké té ďoury vytančí víla. Však se ty ďoury taky nazývají domus de janas – obydlí víl. Takže chvilku počkám a uvidím. Ono prý o těch vílách je to trochu jinak. Do kulovitých děr ve skalách prý lidé jedné z nejvýznamnějších sardských kultur- Ozieri pohřbívali někdy asi 3000 let před Kristem své zesnulé. Jejich o hodně pozdější sousedé si ony díry nedokázali vysvětlit, tak si vymysleli obydlí víl. Tak tihle jsou mi sympatičtější a proto čekám na svoji vílu. O kousek dál bych stejně tak mohla čekat i na obra. I ti tu mají své ďoury do skal.

 I přes mé časté stavění a čekání na víly se přeci jen dostávám do Alghera a tím i na Korálovou riviéru, jak jsem si slíbila. Tentokrát jedu devětačtyřicítku obráceně, než včera a občas se otočím a některý z těch superextra pasáží si dávám ještě jednou tam a zpátky. Za chvíli zjišťuji, že to nedělám sama. Všude je hafo motorkářů, kteří si užívají stejně. Ono taky jo. Tahle silnice je něco jako motoráj. Nádherný asfalt, skvělé zatáčky a o okolí ani nemluvě. Zase mě dostává ta různobarevnost keřů a skal jako včera. Dravé malé palmičky, opuncie, kopry a kytky všech možných barev a tvarů trhají kraje asfaltu a derou se s vervou na svět, jako by věděly, že mají k životu určený jen krátký čas, než je sežehne letní sardinské slunce.

 Na chvíli mě rozladí hlášení foťáku, že má plnou kartu. Ale rychle rozladění zaháním, protože teď a tady prostě jsem a všechnu tu nádheru vidím. Kromě úžasné fauny i kamenné strážní věže, rýsující se proti sytě modrému moři. Bílé vlny, tříštící se o drsné skály. Cele si uvědomuji to nesmírné štěstí, které mám, že můžu objevovat svět za řidítky motorky.

 Přijíždějíc k Bose dost zpomaluji, protože se mi nějak nechce uzavřít dnešní nádherný den, ale čas se přeci jen nachýlil.

 Nechtěně budím Pepu. Luboš se vrací z Bosy docela rozladěn a udiven. Chtěl koupit nějaké dárky, ale narazil na zabedněné krámky. Prý se nemohl nikde ani najíst. Vše zavřeno. Už od Habří jim melduji, že tu mimo sezónu přes den nic nekoupí a že ani hospody nefungují. Pravda je, že stejně tak jim melduji nedostatek benzínek a s tím jsme se zatím nesetkali. I když jsme zatím prd najeli, takže nemůžeme soudit. Trochu Luboše rozveselím, když si sundám brýle. Nechápu, proč se mi kluci smějí a až u zrcadla zjišťuji, že jsem se dnes opálila na pandu. Beru si pivo a sedám si do křesílka na pláž pod palmy bez brýlí. Je mi jasné, že večerním sluncem už nic nezachráním, což mi nebrání si i tenhle okamžik cele vychutnat. Ubytování snů. Jen si neumím představit, jak se tu dá trávit dovolená v létě. Ty tuny písku musí být nesnesitelně rozžhaveny.

 Máme štěstí, dnes je naše nóbl restaurace otevřena. Dostáváme jídlo, které je nádherné na pohled a vynikající na chuť. Napadá nás, že zdejší kuchař bude nejspíš umělec. Utvrzuje nás v tom nějaký pán sedící u vedlejšího stolu. Jde očividně o machra přes jídlo. Dostává pidivzorky z menu, přičichává, ochutnává, fotí a diskutuje, rozhazujíc rukama, s kuchařem. Nedá nám to a po pozření skvělé krmi, kuchařovi tleskáme. Navazujeme trochu družbu, a necháváme si podepsat jídelní lístek. Takový malý, milý suvenýr. Luboš se konečně trochu uvolňuje a přechází ho pocit, že: ,,Navrátil furt prudí“. Z jeho výmyslu, že se nám vetřel do romantického výletu ve dvou, ho vyvádíme. Vždyť s námi stejně není, je pořád na telefonu. Prý být musí, protože se snaží odstranit ,,ženu pro jazyk čeština ve frontě“.

Přichází mi od Beaty zpráva, že na východním pobřeží dnes srazila kozla. Beata to ustála, kozel ne. Povedlo se ji to na 125tce, kam se zítra chystáme. Tak snad se jich tam po silnici nepotuluje víc.

Dnes jsem ujela 203 km.

 

Středa 10. 5. 2017

Do moře nejdu, zdá se mi chladnější. Luboš to potvrzuje prohlášením, že do moře šel jako malej chlapeček a z moře jako holčička.

 Snídaně je opět skvělá a my se trochu neradi loučíme s hoteliérem. Jde nás doprovodit, zase mi říká nějaké slova uznání ( na Pepovo námitky, že to rozhodně slova uznání nebyla, nedbám), mává nám a my míříme na jih. Zatím se pořád držíme západního pobřeží a pár kilometrů projíždíme podobně úchvatnou krajinou. Ta se posléze naprosto mění, mizí skály, nuragy, a vjíždíme na úrodnou a rovnou Hanou. Rovné silnice mezi poli nejsou přesně to, co bych tu čekala. V Riole odbočíme ještě víc na západ a dostáváme se na poloostrov Sinis  mezi jezírka zavlahující zdejší polnosti. Konečně stavíme na parkovišti, odkud cesta dál nevede. Tedy vede, ale po svých. Těsně za parkovištěm zakopneme o první zaznamenání hodnou stavbu. V šestém století, tentokrát letopočtu našeho, takže z pohledu sardské architektury vcelku mladík, tu kdosi postavil kostel- Chiesa San Giovanni de Sinis. Z té doby je hlavně výrazná červená kopule. Jinak byl kostel přestavěn v století jedenáctém a od té doby nezměnil podobu (doufám, že neplácám nesmysly, moc údajů jsem nenašla). Rozhodně jde o stavbu jedinečnou a hodně zajímavou. Po pár krocích vidíme další stavbu, tentokrát o poznání starší. Támhle na ostrohu stojí další strážní věž. A stráží nádhernou běloskvoucí pláž. Tu bělost jí dodávají malinké bílé kamínky, které se odtud odvážely na výstavbu luxusních komplexů na severu- Costa Smeralda. Strážní věž Torre di San Giovanni shlíží ze svého místa nad mořem i na vykopávky antického města Tharos. To vystavěli v osmém století před naším letopočtem Féničané, ale místo bylo již dávno před nimi osídleno pravěkou nuragickou kulturou.  Teď se tu k nebi tyčí dva sloupy a volají, abychom si koupili lístky. Luboš jde k Torre di San Giovanni a my si s Pepou lístky za 7,-E kupujeme a do rozvalin se vnořujeme. Všude samej šutr, jak by řekl náš kamarád Jarda. Procházíme ulicemi, kde kdysi, tak dávno, že si to jeden ani nedokáže představit, procházeli obyvatelé jistě krásného města. Snažím se to celé představit, ale přiznávám, že mi to moc nejde. Jediné, co jsem schopna opravdu ocenit je vodovodní systém, který je do dneška dochován.

 Po cestě zpět k motorkám se zastavujeme v tratorii a dáváme lehký oběd. Tady někde by měli být plameňáci. Ptám se na ně servírky a ta kýve hlavou, že ano. Vidím je tak akorát namalované po zdech a v názvu tratorie, ale růžové peříčko živého tvora né a né zahlédnout. Sakra! Nuragy, Neptunovu jeskyni, vyhlášenou Korálovou riviéru, skalní útvary si můžu odfajfkovat, ale další cíl cesty- plameňáky né. Až o chvíli později, sedíc na motorce, mě napadá, že jsem mamlas. Ona ta servírka mávla při kývání kamsi za budovu a tam je podle mapy sladkovodní jezero. Mě troubu nenapadlo, se tam jít podívat. Nejraději bych to otočila a vrátila se, ale ani se to neodvažuji navrhnout, už takhle na mne chlapi koukají jak na cvoka, že prý chci všechno vidět. No chci, no.

 Takže teď bude chvilku po jejich, opouštíme západní pobřeží a na východní část ostrova se přesuneme co nejrychleji, po nezajímavé a nudné dálnici. Tím sice těsně mineme národní park Gennargentu, což považuji za velkou škodu, ale pro klid ve skupině neprudím, zaklapávám přilbu a valím to po dálnici. Alespoň mám čas přemýšlet. Mimo jiné o růžové barvě. Proč jsou města oděna do růžových hábitů? Spotřeba růžové barvy tu musí být ohromná.

 

 Po 134. kilometrech sjíždíme u Siniscola a začíná hledání ubytování na východě. Opět nemůžu souhlasit s průvodcem, v kterém jsem se dočetla, že k ubytování je východ vhodnější. Asi mu napíšu a pošlu fotky z Bosy. Nějak se nemůžeme chytit. Pátrání pokračuje v Posadě, která nám připomíná hradem na kopci a barevnými baráčky pod ním, malou Bosu. Marně. Popojíždíme do Budoni. Zase mrtvo, apartmán vedle apartmánu, ale nikde ni noha, vše zabedněno. Tankujeme v benzínoautomatu a v kupodivu otevřeném bistru se ptáme na nocleh. Odpovědí je nám jen krčení ramen. Na tu samou odpověď si už zvykáme a postupně projíždíme vylidněné uličky. Konečně za jedním plotem zahlídnu shrbená záda plející ženy a stavím u zavřené picérky naproti. Paní odhazuje motyčku a spouští vodopád italských slov. Z úsměvu chápeme, že je myslí dobře, ale vůbec netušíme, co nám říká, jen ono prudké kývání hlavou nám dává naději, že se tu snad ubytujeme. Paní volá dceru, což je stejně ukecaný jedinec, jen je s ní domluva o chlup lepší. Otevírají zabedněný pokoj, který se nám líbí a netušíme, proč se ony dvě spolu pořád dohadují. Štěbetají, rozhazují rukama a nás si v nejmenším nevšímají. Konečně Itálie. Starší paní drží v ruce lajntuchy a otáčí se se stejným proudem slov ke mně. Vůbec netuším, co řeší za problém. Beru si ku pomoci překladač a postupně mi dochází, že se službou ,,povlečení dek“ to budeme mít dražší, než když si je povlečeme sami. Sápeme se po cejchách a cena je stanovena na 25E za noc na jednoho. To je láce. Starší z dvojice pořád brblá a mladší ji očividně vysvětluje, že raději něco, než nic. Odmete listí a prach z terasy, na které od loňského srpna nevkročila noha.

 Sláva, jsme ubytovaní na východě a jdeme zkoumat okolí. Picérka naproti a hospoda na hlavní silnici jsou, jak jinak, zavřené. Ale usmívá se na nás štěstí v podobě staršího pána provozujícího něco jako místní nálevnu. Na okamžik se podiví, že i já chci grande pivo a sedá si k nám se sklenkou vína. Nemá tu kromě nás žádné hosty a má na nás čas. A je podobně komunikativní, jako naše dvě domácí. Jen je s ním domluva o třídu snazší. Ptá se odkud kam, vysvětluje některá italská rčení, se kterými se setkáváme a nevíme o co jde. Nechápu, jak je možné, že si vzájemně tak dobře rozumíme. Opět, jako už pokolikáté, si říkáme, že domluvit se dá všude, když mají obě strany zájem, i když je pravda, že si tady dost pomáhám překladačem. Po chvíli mě napadne se pána zeptat na plameňáky. Jo, jsou tady, trochu dolů k pláži a pak doprava. Cože?! Přechází mě chuť na pivo a zvedám se. Kluci taky, čímž mě dost překvapili. Scházíme na dlouhatánskou pláž, zouvám boty a provádím pokus číslo tři o romantickou procházku ve vlnkách. Asi jiný písek, či co. Tady to jde! A je to nádherný. Vlnky mi olizují nohy a jsem šťastná. I Pepa s Lubošem vypadají spokojeně. Po nabažení se mořem jdeme hledat brouzdaliště plameňáků. Nacházíme ho kousek vedle prázdného kempu a plameňáci tu jsou! Tedy když tu jsou, teď tu nejsou, ale z cedulí v dřevěné pozorovatelně vyrozumím, že jsme na tom správným plameňákovým místě. Takže zase žádné růžové peříčko, ale teď už vím, že jsem pro jejich nalezení alespoň něco udělala.

 Tak teď už jen sklenička domácího vína u vitálního pána, večeře v picérce a spát. Ještě jedna důležitá věc se dnes udála. Luboš konečně odstranil z fronty ,,paní pro jazyk čeština“ 🙂

Dnes ujeto 256km

 

Čtvrtek 11. 5. 2017

Luboš při snídani řeší po telefonu Jarky porouchané auto, a když ho opraví, tak můžeme zase sednout za řidítka. Dneska nás čeká to pravé sardinské, za čím se sem trajektem přesouvají řady motorkářů z celé Evropy. Vyhlášená stopětadvacítka, kopírující východní pobřeží od severu až na jih. My si dáme třetinu, o které jsem se dočetla, že je nejhezčí. Najíždíme na ní u Santa Lucia a zatím tedy nic moc. Až za Orosei si začínáme trochu víc užívat a za Dorgali to začíná. Dáme ještě malou odbočku krátkým tunelem a nádhernými vracečkami sjíždíme do Cala Gonone. Všude je spousta motorek, točíme a dáváme si zatáčky nahoru, opět projedeme tunelem a vracíme se na silnici která tady začíná být tím, o čem jsem četla. Motoráj. Snažím se z hlavy vypudit myšlenky na Beaty kozla a užívám si. Pod dohledem hory bohů- Monte Oddeu vjíždíme do NP Golfo. Stavíme na vyhlídce na kaňon Gola su Gorruppu. Tahle nejhlubší soutěska v Evropě prý vznikla přibližně před milionem let tektonickými pohyby a dále ji formovala voda řeky Flumineddu, ale jako na dalších podobných místech je mi jasné, že je to úplně jinak a prsty v takhle puklé zemi mají určitě místní obrové. Což ale nezjistíme, neb se do soutěsky nevydáváme. Prohlížím trasy na mapách pověšených na zdech bistra, hltám fotky a je mi jasné, že mě bude nesmírně mrzet, že jsme tohle místo vynechali. Tak se kochám alespoň ze shora a domlouvám se s dvěmi třetinami výpravy, že se budu courat vzadu, stavět si na focení a sejdeme se v Santa Maria Navarrese, ve stínu starého olivovníku. 

 Asfalt svítí novotou, ale už né takovou tou klouzavou novotou, zatáčky se neutahují a ošoupávají gumy střídavě z obou stran, sluníčko svítí, ale nepálí, vítr nefouká. Co dodat? Přál by si někdo na začátku května něco jiného? Já tedy ne. Mě se tu plní zimní sny. Očividně nejen mně. Nejvíc motorek je německých. Ano ano, jedno GéeSo za druhým. Nikdo zbytečně neřádí, jen se občas kolem mihne nějaký místňák na zmrzlině. Jede se úžasně, ale říkám si, že jsem asi čekala trochu víc. Chybí mi tu barevnost a pestrost Korálové riviéry. Chybí tu výhledy na moře. Možná je to jen dobře, jeden se přeci jen víc soustředí na jízdu.

Stavím na Passo Gella Silana a eFJéRa s iXJéRou mi ujíždí.

 Po pár kilometrech přijíždím na křižovatku, před kterou mi vousatý harlejář ukazuje, ať zpomalím. Myslím, že kvůli stádu koz, které se tu potulují po silnici, ale za zatáčkou vidím sanitku a nějaké plasty ve škarpě. Docela dost se orosím a stavím. Uf, plasty jsou mi neznámé a padlý motorkář postává vedle s pošramoceným sebevědomým, ale s kostmi pohromadě. Kozel, který to dozajista zavinil, se naparuje opodál s jiskrou v oku a užívá si obdiv koz, pro které je hrdinou likvidující smrdící řvoucí vetřelce.

 Na křižovatce mi šochtlička a rozum velí jet vlevo, směrovka na Abraxas, kde je náš dnešní cíl, vpravo. Takových směrovek jsem už viděla, jedu vlevo. Abych stopětadvacítce nekřivdila, i tady jsou výhledy parádní. Napadá mě, že při bližším prozkoumání bych asi byla u vytržení, jako u Rebeccy, ale v trochu větší rychlosti unikají ty nejhezčí detaily krajiny. Zpomaluje mne městečko Baunei. Při průjezdu úzkou hlavní uličkou po kamenném dláždění si říkám, že ač se většinou městům vyhýbám, tak neprojíždět ty místní, by byla škoda. Je mimo sezonu a siesta -nikde nikdo, ale velké množství zavřených krámků dává tušit, že tu dokáže být pořádný frmol. Jen mě zaráží, jako po celou dobu na Sardinii neskutečná spotřeba růžové barvy. Kdejaký jistě historicky cenný dům je oděn do růžova. Na kdejaké fasádě je připevněno růžové kolo.  Na focení stavím už jen jednou a valím to do Santa Maria Navarrese za klukama pod olivovník. Jaké je mé překvapení, když v centru městečka dávám dvěma známým motorkám přednost zprava. Poslechli směrovku a o fous si zajeli. Parkujeme nad pláží a pány praští přes nos vůně zlatého moku linoucí se z plážového bistra. Poslechnou svůj nos a já jdu pátrat po olivovníku, což zní divně, neb o olivovníky na Sardinii jeden zakopává za každým rohem. Jenže olivovníky, které hledám, nechala údajně vysadit kastilská královna poté, co tu její loď ztroskotala. A to bylo roku 1052. Takže jde o nejstarší olivovníky v Evropě, i když oproti jedinci rostoucímu u jezera Lago di Liscia už 4000 let, jsou ještě holobrádkové. Stařešinu u jezera jsme nenavštívili, ale o olivovník kastilské královny zakopávám za nejbližším rohem. Ráda bych řekla, že stál majestátně jako vládce městečka, ale to bych kecala. Stínil širokou korunou papundeklové stolečky a křesílka malé picérky. Tak to by šlo, to se na něj i chlapi budou chtít určitě podívat. Před tím ještě vyjdeme ke strážní věži a pokocháme se výhledem na pláž, městečko a vzdálený Arbatax. Pokocháme není správný výraz. Je krásné teplo, příjemně, ale zamlženo, máme na výhledy smůlu. Z pláže posíláme Lucce fotku s přáním k narozeninám a jdeme pod chráněný strom na oběd. S dlaní opřenou o vrásky starého stromu je mi smutno. Tisíciletý kmet a je obklopen papundeklem? Potlačím cit, zapojím rozum a smutno mě přechází. To je přeci přesně ono! Tenhle kus dřeva něco pamatuje, a neprovedou-li lidé nějakou kardinální hovadinu, tak ještě pamatovat bude. Viděl, jak kolem něj běžel všední obyčejný život, tak ať sleduje cvrkot dál a může to vyprávět motorkářům za dalších tisíc let. No co? A proč by za tisíc let nebyli motorkáři? Jsme na Sardinii, tisíc let sem, tisíc let tam. Slovo cvrkot nevystihuje správně dění pod širokou korunou. Pohodový lenivý klídek, bude to správné vyjádření. Kromě nás čeká na pizzu jen jeden pár a pizzař se nenechává vyvést z klidu. Chápeme, lenivost na sebe necháváme působit, plkáme, jíme pomaloučku a zase mi leží v hlavě, proč je staré rybářské městečko oděno do růžové. Pizzu nedojídáme, necháme si ji zabalit. Tak to abychom zatáčky moc nedávali, když ji budeme mít v kufru.

 Přesouváme se jen kousek na jih, kde jsou cílem naší dnešní cesty červené skály. Při vjezdu do Arbataxu po červené ani památky, zato růžová tu vybuchuje ze všech stran. Kola šplhají do oken domů. Jedno z nich zapomněl bláznivý cyklista zaparkované na strážní věži. Kdosi z kluků se plácl do čela:,,Heuréka! Už vím! Giro ďItalia!“ Aha. Takže ona růžová značí, kudy před pár dny projeli cyklisté z celého světa při slavném závodě. Jestli takhle vypadá celá jejich trasa, a ono asi jo, tak musí být ve finále úplně osleplí. Tu růžovou nemůžou žádné oči vydržet. Nacházíme nádražíčko, ze kterého vyjíždí úzkokolejka do hor Gennargentu a ano, průvodce bohužel nelhal, je mimo sezonu zavřené, jako ostatně většina míst. Je to veliká škoda, říkám já při pohledu do mapy a hlavně říkají Bullovi, kteří si trasu projeli a prý fakt bomba. Obcházíme budovu a hle: z moře za parkovištěm vystrkují z moře jakési příšery své krví obarvené tesáky. Páni! Tak tohle jsou známé rudé porfyrové útesy- Roccie Rosse. Bloumáme okolo červených skal, snažíme se najít ten nejhezčí úhel a trochu mě mrzí, že tu nejsme při západu slunce. To musí být nádhera. I takhle jde o zážitek. Ani mě moc neruší kola, zaparkovaná na skalách. Můžu být ráda, že skály nejsou zabaleny v růžovém krepu. Věřím, že před třemi dny byly. Sedím a uvažuji, jaká pověst se k místní raritě váže. Chtělo by to něco o plameňácích a zhrzené lásce. Než se mi podaří vymyslet dojemný děj, tak mě chlapi ženou dál. Jedeme natankovat do pumpoautomatu za 1,45E a pak parkujeme na molu. V Lubošovi se pere duše motorkáře s duší námořníka a se slzou v oku sleduje přijíždějící plachetnici. Žene se ji ku pomoci při kotvení, ale přístavní pohůnek je rychlejší a Lubošovi nezbude, než slzu zamáčknout, přepnout z mořského vlka do motorkáře a sednout za řidítka.

 Jižněji se už nepodíváme. Vracíme se stejnou trasou na sever a prostě si jen užíváme jízdu. A že je co užívat.

 Ještě si dovolíme pauzu na dlouhatánské písečné pláži, kdesi u Posady. Zbytky pizzy pokládáme do písku a brouzdáme mezi mušlemi, jenž by tu šly nabírat lopatou.

 Po zaparkování v Budoni dáváme večeři, což zní jednoduše, ale najděte na Sardinii mimo sezonu otevřenou restauraci. Nakonec se povedlo, večeře dobrá, ale raději přecházíme nasát tu správnou místní atmosféru k Jusepovi, kterak se nám představil místní nálevňák. A hned dodal, že Jusepe dobrý italský jméno. Pepa to u něj jménem vyhrál, jen Luboš prej jméno nic moc. Jusepuva nálevna praskala ve švech a víno teklo proudem. Pohoda a klídek čiší z tváří hledících do karet, či jen tak klábosících. Nevěřím svým uším, když se z hrdla kníratého sardiňana line zpěv. Pár kamarádů mu pomáhá broukáním. Netuším, zda je to normální, či jen četli stejného průvodce jako já a teď mi chtějí dokázat, že průvodce o atmosféře místních konob nelže. Působivé. Přesto kluky opouštím a jdu se mrknout na ptačí vyhlídku. Plameňáci se nekonají, ale je na místě spousta jiných opeřenců a ještě jsem se pěkně prošla.

Před spaním říkám, že mě docela bolí tělo, Luboš odpovídá, že se nemám co divit, vždyť bylo celý den v pohybu. To jo, ale v moc hezkým pohybu. Se vzpomínkou na skvělý zatáčky usínám.

Dnes ujeto 302 km.

 

 

Pátek 12.5. 2017

Poslední den vstáváme překvapivě brzy, už v osm se loučíme se štěbetajícími domácími a sedíme na napakovaných motorkách. Pepa u ní už hodinu postává, honí nás, ale teď při odjezdu zjišťuje, že boty má pořád o patro víš, takže jeho ,,je čas pane profesore“ bylo nemístné. Počkáme, až si Pepa pořádně zapakuje a vyjíždíme hledat benzínku. Podle Pepy jsme včera kolem jedné jeli a tak se kousek vracíme. Po čtyřech kilometrech se s Lubošem shodujeme, že my tedy žádnou neviděli, a že Pepa určitě myslí tu v Dorgali a tam tedy fakt tankovat nejedeme. Otáčíme, najíždíme na hlavní a zakopáváme o nudnou nadnárodní benzínku. Odbočujeme na Tempio a ve městečku ve svahu ukazuji Pepovi bar, kde jsme se poprvé domlouvali po sardinsku. Úspěšně. Pokračujeme po 127 a za Perfugas odbočujeme na 134 a užíváme zase dokonalé výhledy na obry rozrytou krajinu. Jsme rozjeti v krásně kroucených zatáčkách, ale staví mě skalní městečko Sediny. Pokračujeme a z 134 nás vyhání zákaz. Prý se do Castelsardo dostaneme jinudy. No to ne! Na 134 je slon! Chjo, to neuvidím plameňáky ani slona?! Po pár kilometrech se dostáváme na křižovatku, na níž slibuje odbočka do leva Rocco elefant po dvou kilometrech. Stočím oči tím směrem…. a támhle v dálce ho vidím! Mám radost, tančím na motorce, předjíždím nechápajícího Luboše, odbočuji vlevo a po chvíli opět dojíždím k zákazu. Tak tenhle mě nezastaví. Za zákazem stojí slon. Už věky. Je to spíš slůně. Zapomenuté slůně. Rozhlížím se po ostatních z tlupy, ale další sloni tu nejsou. Odešli, tohohle tu prostě zapomněli a on teď neví, zda si může troufnout přejít silnici. S chobotem smutně svěšeným nad silnicí čeká a ještě věky věků čekat bude. S Lubošem ho drbeme za krkem a Pepa mezitím plká s prodejcem nožů ze stánku opodál. Asi se vytahuje, že má nůž z Pattady, či co.

 V krásném severním přímořském městečku Castelsardo nás dovádí Lubošův námořnický nos do mariny. Luboš staví vedle cedule fast food u plastových židliček a říká, že tu nikde nic není, jen supermarket. Po rozplynutí Lubošovo vlčí mhy si sedáme a Luboš zase perlí hláškou, že si dá hamburger, že je nemá rád. Pepa si objednává kalamáry a já píchnu do jídeláku a čekám, co z toho bude. Je z toho výborná flákota a i Luboš si chválí, že prý takhle dobrý hanbář ještě nejedl. To se musí uznat, za celou dobu jsme na Sardinii nenarazili na nic, co by nám nechutnalo.

 Pokračujeme po pobřeží na Santa Teresa, údolíčka a měkké kopečky zase střídá rozervaná krajina plná skalních útvarů. Celá Sardinie vznikla tak, že bohové v dlaních zatřásli vším co jim padlo do ruky a mrskli to do azurového moře. Ostré skály, vypadající jako zuby obřích draků, oblé balvany, coby obří pecny chlebů, celé to zasypali pískem, tu jemňoučkým, tu hrubým, vrazili do toho celou paletu barev a pak přihodili vše co roste a kvete. Z vší té rozmanité krásy zkoprnělo vše, co tudy chodilo a létalo a teď tu v podobě skal udiveně postávají slonové, medvědi, ptáci a všelijaká jiná havěť. Z toho všeho vzniklo cosi nádherného a dechberoucího. Občas se nám na tu směsici výhled ztratí, to když vede cesta alejemi opuncií. Při představě, jak musí bolet zdejší karambol se raději pekelně soustředím na řízení. Nevím, jestli jsou hadry od Psí konstruovány proti kaktusovým ostnům. Z nejsevernějšího místa, ze Santa Teresa pokračujeme na Padau a zažíváme něco, na co jsme za těch pět dní odvykli. Je tu provoz. Ano, tady fakt jezdí auta, což nás nemělo překvapit, neb to průvodce psal. V Palau odbočujeme na Capo d´Orso. A zase ty výhledy! Chlapi ženou bez rozhlížení se, a mně to přijde líto, tak se dole na křižovatce domlouváme, že pojedou dál, najdou hospůdku a já se v klidu vrátím a pokochám se výhledem. Užívám výhled na ,,medvěda“ dohlížecího na severní přístup na ostrov. Na dinosaury rochnící se v moři. Mapa říká, že to co vidím, nejsou hřbety dinosaurů, ale ostrovy La Maddaleny, ale já vím své. Šochtlička mě vede skvělou vyhlídkovou silničkou, ale cíl nachází kdesi dole úplně mimo čehokoliv. Asi se jí z té nádhery taky zatočila hlava. Nachází alespoň kluky a i Lubošova GPS ví že nic neví a tak prostě jedeme za nosem. Ten nás zavádí do jakéhosi hotelovém resortu, kde to smrdí drahotou a hlavně je tu vše ještě zavřeno. Dotkli jsme se Costy Smeraldy, místa pro světové celebrity. Tedy nic pro nás a taky to tady  nemá se Sardinií nic společného. Otáčíme, jedeme pryč. Kousek od medvěda nacházíme kavárničku s, jak jinak, příjemnou obsluhou.

 Pokračujeme nad Smaragdovým pobřežím na Olbio a provoz houstne. Tak průjezd těchto městeček bych si odpustila, raději bych se vrátila do vnitrozemních městeček s dlážděnými úzkými uličkami a s murales na zdech.

 Vjíždíme do Olbia, čímž uzavíráme náš cestovatelský kruh a mně to přijde líto. Nejraději bych otočila a jela projet tu spoustu silniček, které jsme projet nestihli. Místo toho stavíme na molu, Pepa s Lubošem prý počkají, překvapivě, v bistru a já jdu prozkoumat Olbio. Tak tohle je jiná liga, než městečka, která jsme na Sardinii viděli. Tady procházím široký bulvár s výkladními skříněmi plnými oblečení, kabelek, bot. Tady asi sardské ženy žijící v kopcích nenakupují. Dávám zmrzlinu v načančané zmrzlinárně a vracím se k motorkám. V marině zakopávám o Luboše a Pepu nacházím, celého spokojeného, jak v přístavním bistru sleduje jakýsi místní turnaj v kartách. Nesmírně ho udivuje, že žádný z karbaníků nepopíjí alkohol. Při čekání na trajekt k nám přichází pán z pražského auta a říká, že nás obdivuje. Trochu nepobírám proč, ale on si očividně myslí, že vydat se na sem na motorkách je cosi obdivuhodného. Zase si, jako už tolikrát uvědomuji, jaké mám štěstí. Takovouhle cestu beru trochu jako samozřejmost a občas potřebuji přesně tohle plácnutí přes čumák. Není to samozřejmost a je to splnění snu. Nesmírně si toho vážím a děkuji osudu. Chvíli plkáme o Sardinii, o přírodě, o nuragách, o lidech.  Jo jo, nejsou to Italové, říká zasvěceně, když si chování sardiňanů pochvaluji.

 U vjezdu do trajektu po nás tentokrát chtějí kromě lístku i pasy a kontrolují SPZ. Jestli budou chtít i techničáky, tak tu Pepu zavřou a budu ho sem muset jezdit navštěvovat. Luboš má potrhaný lodní lístek od lijáku při příjezdu, ale i to bohužel projde, takže najíždíme na loď, která nás odveze z ráje. Ubytování je tentokrát bez veselých historek a můžeme na jídlo, které je prvně po pár dnech trochu nic moc. Před týdnem jsem tu prohlížela prospekty se směsicí těšení, zvědavosti a nedůvěry. Teď se na ty samé obrázky koukám s vědomím, že ano, že přesně takhle krásně tam za námi je. Jsou tam stolové hory, kamenné útvary, nuragy, rozbrázděné zem, stará městečka, tisícileté stromy, korkové duby, obydlí víl. To vše tam je. Už tisíce a tisíce let, a ještě tisíce let bude. Jen my tam nejsme, pozorujeme odraz měsíce na klidné hladině a přesně na čas, v 21:30 odplouváme na houpajícím hotelu. Což je Sardinii úplně fuk. Usínám s hlubokou pokorou k té zemi, k jejím obyvatelům a k přírodě.

Dnes ujeto 318km

 

Sobota 13.5.2017

,,…na lodi všechno skřípá…“ zní mi Samson v uších skoro celou noc. Houpání nevadí, ale skřípot a klepot nedá spát. Vstáváme brzy a jdeme na palubu vítat slunce. Moc se mu nechce, ale nakonec, tak jak mu velí přirozenost, se nad Livornem vyklube, ozáří modrou trasu, kterou jsme projeli, zlatem zalije pevnost Fecchia Fortezza a maják. Kotvíme na čas, v 6:15, ale výjezd z trajektu nám zase trvá hodinu. Prostě motorky první najíždí a poslední vyjíždí.

 Směrovka hlásí, že do Pisy to máme 22km. Když už jsme tu, tak se na ten šikmej zázrak zajedeme podívat. Sotva mineme ceduli Pisa, tak se vpravo z roviny za domky věž ukáže. To ovšem nebrání tomu, abychom trochu kufrovali, ač je cedule k parkovišti obří. Parkujeme trochu na pouti, jinak se vchod na Piazza dei Miracoli nazvat nedá. Ještěže cetkoprodavače nepouští za bránu. Jsme tu brzy, máme štěstí, neb ostatní turisti ještě spí. První dojem? Ta je fakt šikmá, a dost. Nevím proč jsem si myslela, že to na fotkách trochu přikrášlují. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi sem chce, přeci jen tyhle turisticky profláklý místa nevyhledáváme, ale teď jsem ráda, že jsme se tu stavili. Docela pecka. Tahle věc z bílého mramoru stojí za návštěvu, i když dvanácté století, co to je? Po návratu ze Sardinie se nějaké dvanácté století zdá jako minulost velmi nedávná.

 Najíždíme na velmi přítomnou dálnici, ale přeci jen se mi podařilo kluky přemluvit, abychom z ní v Lucce odbočili na silnici číslo 12. Vynikající volba. Projíždíme severním okrajem Toskánska. Zelené kopce, kamenné vesničky, vodopády, strže, staré hrady….. má to jedinou chybu. Kouzelným krajem letíme a nestíhám se kochat. Nezastavila jsem ani v údolí, kde se přes říčku Linu klene starý kamenný most a teď toho lituji. Tak tudyhle ještě někdy musíme projet. A pomaleji. Na dálnici stavíme u benzínky na svačinu.

Večer trávíme opět mezi kravami u jezera Seeboden. Osvědčené přespání.

Dnes jsme ujeli 681km.

 

Neděle 14.5.2017

Po celý den jedeme teplem, suchem, prostě dovolená, co se týče počasí, pokračuje skvěle. U Boršova, což je před domovem 13km, se spouští ukrutný liják. Totálně promočeni vjíždíme do Habří před čtvrtou hodinou odpolední a první co vidím, je plameňák. Mé nadšení nezná mezí, to by bylo, aby nebylo, abych tuhle dovolenou nezahlídla růžové pírko. I když z tohohle papírového ptáka moc pírek asi neodpadne. Stojí vedle papírové palmy nad pláží z bazénku plného sardinek. Není nad to, mít doma někoho, kdo vás takhle z cest přivítá. Díky díky, rodinko J.

Dnes ujeto 362km

 

 

Co dodat? Jeden se měsíce těší na dovolenou a než se naděje, tak jde o vzpomínku. Nádhernou vzpomínku. Sardinie na mne zapůsobila svoji drsnou krásou, pocitem, že pár tisíciletí nic není, a vryla se mi do paměti na hodně dlouho. Štěstí na počasí jsme měli náramné. Jeden liják při vjezdu na trajekt a druhý pár kilometrů od domova. Jinak teplo, sucho, pohodově.

Celkem jsme ujeli  3615km a s tankováním jsme neměli problém. Ano, benzínek je míň a často jde o automaty.

Jídlo je na Sardinii vynikající a lidé neskutečně vstřícní a komunikativní. 

Zpáteční lodní lístek pro jednoho stál 92,25E.

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/Sardinie_5._2017/

 

Za šochtličkou do kraje dešťů. Slovensko 07.2016

Vyvětrat spacáky, stan, vyprat oblečení propocené v italských serpentinách , na motohadry se vyprdnout, ty nemá význam před další dovolenou čistit a zase zapakovat. Plánovaný odjezd v neděli 24.7. v 8°° nestíháme díky východňárskému nářečí Moraváka Jardy, se kterým promlouváme na sobotním haberském večírku. Promlouvá tedy pouze on, my si trénujeme břišní svaly smíchem. A promlouvá dlouho. Čímž je jasné, že v osm nevyjedeme. Většina slov z Jardovy bohaté slovní zásoby nám dává zabrat. Překladatelský oříšek – ŠOCHTLIČKA, což prý znamená KRABIČKA předurčí název této slovenské dovolené. HLAVNĚ NEZAJET ZA ŠOCHTLIČKOU(*1) DO ŠÓŠÍ(*2). *1-má nová GPS. *2- křoví.

 

Neděle 24.7.2016

Měníme odjezd na devátou a ač nevěříme, že budou Siskini připraveni, jsme v oněch devět u nich. My v motohadrech, Siskini v negližé. A hodně mě překvapili, že se celá rodinka dokáže z pyžamových povalečů přeměnit ve vybavené motorkáře za rovných 20 minut. Ano, vyrážíme v 9,20. Prasiskini a naši mladí nám mávají. Wénovi u toho mávání vlhne zrak. Prý ho mrzí, že nemůže jet s námi. Houby, pláče protože mu odjíždí tchýně.

Siskini jsou pořádně nabalení. Ono nandat na jednu motorku a na jeden minibike 🙂 bagáž pro tři nadprůměrně (a jednu podprůměrně :-)) rostlé Evropany je dost na palici. A když pak má ona Evropanka ten přetížený bike kočírovat i s obřím batůžkem- no co dodat? Smekám.

Ve složení Pepa ( Yamaha FJR1300), já (Honda CBF1000) a Siskini úplně komplet rodinka- Honza + Kuba (Aprilie Caponord), Hanka+ Jirka (Suzuki GSR600) jedeme poprvé.

Jedu za Hankou a občas se leknu, že za 14 dní od poslední výpravy pořádně vyrostla a dost mě ruší její častý dlouhý pohled do strany. Ale dobrý, to se kochá vysoký batůžek Jirka.

Při prvním tankování v Litvínovicích si zažije moje šochtlička historicky první přepočítávání a pak jí ještě zamotá hlavu Honza vedoucí nás městem. Prý si chtěl zkontrolovat své pracoviště a nám připravit první bonus dovolené- exkurzy mezi jeřáby.

Za Lišovem mě šimrá vlas v přilbě. Blbost! Další premiérou této výpravy je má na kraťoučko ostříhaná hlava.

Stavíme v Telči na malou svačinku a Hanka se zlobí na kluky, že nejí k řízkům chleba. Honza si pohrává s mojí šochtličkou a mění mě v orla. Tak to se mi to poletí. Proč mám u téhle zastávky v deníčku poznámku, že mi Honza sebral růžovou pastelku netuším. V životě jsem neměla růžovou pastelku.

Jede se dobře. Je pod mrakem, ale teplo a  provoz mírný. Před Brnem stavíme jen proto, že se začíná Jirka Hance klinkat. Tak prý stavíme, aby nespadl. Houby, zahrál to, protože má zase hlad. Tahle dovolená bude o žrádle. Nakonec jako většina. Hanka se na kluky zlobí, že už snědli půlku chleba. Bojím se sáhnout na řízek. Honza si opět hraje s mojí šochtličkou a nedbá na mé prosby, ať mě postupně zasvěcuje do jejích tajů. Nabízím Hance, že ji něco naložím k sobě, aby se jí jelo lépe. Nabízí mi kluků boty, ty z pochopitelných důvodů odmítám. Při tom vyjde najevo, že má Kuba jen jednu botu. Proč? Protože na zapakování obou nebylo místo. Prý mu jedna stačí. Honza si v nestřeženém okamžiku všímá velkého paklu map v Hančiným kufru. Vše na co si vzpomeneme. Kromě Broumovských a Žďárských vrchů třeba i Českosaské Švýcarsko. Asi nejvíce nás rozhodila mapa Prahy. Na náš trochu vyděšený dotaz, kam jedeme odpovídá, že jsme tajtrdlíci a že když jsme nebyli schopni se pořádně domluvit, tak vzala celou ČR a přilehlé destinace. Místo map by se vešly Kubovi i holínky.

Chybu najet na dálnici odpykáváme zúžením do jednoho pruhu, 40°C horkou dálnicí a krokem jedoucím autem, zdržujícím Pepu. Obilný prach ze sklizně pohodě nepřidává.  Šochtlička mě stále přemlouvá ke sjetí z dálnice a já ji nerada neposlouchám a jedu za ostatními. Konečně sjíždíme na Holešov a po 438 dál. Nevím co Honza mé šochtličce provedl, ale pořádně jí zamotal hlavu. Chce jet úplně jinudy a chytá se až v Bystřici pod Hostýnem na odbočce na 150tku. Až do Valmezu se pod dohledem Hostýnských vrchů jede fajn, což se nedá říct o průjezdu Rožnovem. Hustý provoz a stavební semafory. Prostředí Vsetínských vrchů si pro velký provoz moc neužíváme.

Pomalu končí kraj valašský a cedule se mění z ,,Valašské frgále“ na ,,ovčí sýr a gorbáčiky“. Ke slovenským hranicím na Makov stoupáme pěknými, ač mokrými serpentinami. Moje spokojenost, že jedu přesně tudy, kudy si šochtlička přeje, netrvá dlouho. Před Bytčou odbočujeme vlevo na 507 a u Divinky vjíždíme do blátivého brodu. Kuba nás nefotí, to dostane od Hanky určitě vylágoš. O kus dál hasiči likvidují další mokrý problém. Očividně jedeme po stopách kalamitních lijáků. V Žilině Honza schválně bloudí, točí se, zase bloudí, zase se točí a říká, že mám jet v rámci tréninku první. Blbý fór v nedělním odpoledni v Žilině. Jsem neoblomná, asi budeme nocovat na parkovišti u nějaké firmy. Honzu chuť na pivo přemluví ať neblbne. Po chvíli dojíždíme do kempu Slnečné skaly před Rajeckými Teplicemi.

Platíme s Pepou 22E za dvě osoby, dvě motorky a jeden stan na dvě noci. Hanka dává Kubovi vylágoš za nefocení a jde platit. Že byla recepční trochu mimo jsem si všimla už při našem placení, ale u Siskinů se extra předvedla. Lohla je o 1éčko, což jim prý vůbec nevadilo, protože sebe lohla o éček osm.  Zírám, jak jsou kluci (psát pidisiskini jako dosud už se mi zdá při jejich postavách dost scestný) sehraní a vycvičení. Než rodičové zaplatí, tak mají postavené stany, připravenou večeři a kameny pod stojánky. Úžasné. Večer u kiosku je jako ostatní podobné večery u podobných kiosků. Plky, jako že Kuba musí chrápat, páč má chrápací postavu, že zítra dle předpovědi bude či nebude pršet, doplňujeme hrou v kostky a sázkou o místní nadmořskou výšku. Všichni tipujeme mezi pěti až šesti sty metry. 400 metrů je docela překvapením. Honza si tetuje Hanku. Asi nějaká předehra, či co. Jdeme raději spát.

Ujeto 425km.

 

Pondělí 25.7.

Proč jsem měla tenhle kemp v paměti jako pohodový? Netuším, ale je to nesmysl. Celou noc auta jezdí po hlavní, řvou a rozrážejí vodu…… co to zase slyším?! aha, tak tu vodu v říčce rozrážejí kachny. Nad ránem klinká zvonek ovce. Lezeme s Pepou ze stanu po šesté a zíráme na hustou mlhu převalující se přes skály. Ostatní chrouní, ač si Hanka nařídila budíka. V půl osmé leze ze stanu a stěžuje si, že budík nezvonil. Houby, nařizovala si ho po několika hořkých a už tehdy věděla, že se jí vstávat chtít nebude. Teď už má ale zase plno elánu a staví rodinu do latě. Nebo se o to alespoň pokouší. Fakt je, že kluci fungují skvěle. Připravují snídani, pakují se na výlet a ani neremcají. Pravda je, že se ke slovu často nedostanou. My ano, my se nedáme a když Honza vyndá z kufru mapu Českosaského Švýcarska tak máme slov až moc. Hlavně veselých. Prý jsme nevděčná pakáž. Což jsme.

Slnečné skaly už dělají čest svému jménu, krásně nad námi září. Pakujeme do stanů vše co dnes nebudeme potřebovat a vyrážíme jen na lehko. Docela úlevné. Honza zas chce, abych jela první, ale vzhledem k tomu, že byl s mojí šochtličkou o samotě to nepřipadá v úvahu. Skoro se divím, že z kampu ukazuje doleva, směrem na Žilinu, tedy přesně tam, kam jet opravdu máme. Dokonce i při průjezdu Žilinou se shoduje naše trasa s růžovou čárkou v šochtličce….. (AHA!!! Záhada z Telče vyřešena! Tahle růžová trasa byla onou sebranou růžovou pastelkou!)…a vede nás směr Terchová. Za Žilinou se tříská pohled na zelené kopce Malé Fatry s pohledem na stovky světel stožárů a továrních hal. Himl to se sem nehodí! No jo, jenže oni mají Slováci krásně všude, tak kde si mají ten průmysl postavit, že jo. Po opuštění průmyslově výdělečné zóny klesá kvalita silnice a vzrůstá kvalita výhledů. Vjíždíme do zóny výdělečné turisticky.

Motorka v šochtličce (už nejsem orel) i ta pod mým zadkem mě dovedly přesně tam kam měla. Na parkoviště v Biely potok. K výchozímu místu do Jánošíkových děr. Honza se slečnou na parkovišti prý koketuje, nebo nám to později alespoň tvrdí. Vzhledem k tomu, že mají s Hankou dvě děti, tak předpokládám, že s ní svého času koketoval líp. Platíme 6E za dvě motorky. Zdá se nám to moc, ale daň turismu je krutá a neústupná.

Zamykám si věci na svoji motorku a Pepa k Siskinům. Cíl dnešní cesty- túru přes Diery a Rozsutec si z dětství dobře pamatuji a je mi jasný, že ji dnes nedám. Já bych tedy dala, ale moje koleno ne a samotné tu počkat nechce. Jdu s ostatními dokud to považuji za rozumné nebo o kousek dál až za Podžiar a pak se bohužel vracím. Stejně jsem ušla pěkný kousek cesty v soutěsce, po chodníčcích tu dřevěných, tu kovových kolem Hlubokého potoka bystře padajícího po skalách. Po cestě zpět jdu pomalu, kochám se vápencovými kaňony s vodopády a kaskádami a snažím se nemyslet na to, co mi právě uniká. Stejně s tím nic nenadělám. Uklidňuji se tím, že v tom štrúdlu turistů to po žebřících a řetězech stejně nebude žádný krásný zážitek. Docházím na parkoviště plné aut tak napůl českých napůl slovenských a jdu na kávu a vodu do kiosku. A ostatním vůbec nezávidím, nebo si to alespoň namlouvám. Odpočinek mi jde za chvíli na nervy, tak se s šochtličkou a mapou radím co a jak. Šochtlička mi říká: nic se neboj a jeď za mnou. Nebojím, jedu. Vracíme se spolu směrem na Žilinu, takže zase hlavní, ale za chvíli poslouchám motorkáře na displeji a následuji ho vpravo na Starou Bystricu. Pěknou prázdnou silnicí trochu nastoupám a v zrcátku vidím kopečky, v kterých se právě potí zbytek party. Nesmysl! Jich je pět. Já jsem zbytek. Těším se na romantické výhledy. Marně, za obzorem vede silnička mezi mírnými svahy. Nijak pěkný výhled ani na baráčky. I ty jsem tu čekala jiné, než z doby: když vy břízolit, tak my o štok. A do toho samé nepochopitelné snížení rychlosti. Takže suma sumárum méďa Béďa šeď šeď. Dojíždím k parkovišti a váhám zda vůbec od motorky odejít a když jo, tak jestli v motohadrech či bez nic. A pokud-li bez nich, jak jim zabránit v promoknutí. Ba ba, nad kopcem se to škaredě škaredí. Přeci jen moto opouštím a jdu asi půl kilometru ke vchodu do skanzenu Vychylovka. Kromě skanzenu je tu i pokladna národní technické památky- lesní úvraťová železnice. Vlak už houká v nádraží….., takže co bych courala pěšky, když můžu vláčkem. Platím 4 E a s pár lidmi, vlastně s důchodci a dětmi, usedám na dřevěnou lavici. Z chmurných myšlenek, že akční dovolené mám asi za sebou a teď už mě čekají jen zážitky důchodcovské, mě vytrhává pěkná průvodčí. Lituji, že tu nejsou chlapi, to by bylo pokoketováníčko. Tuším, že být tu všichni, vznikaly by vtipné historky. Že by se mi po ostatních stýskalo? Průvodčí mi cvakne lístek a vyrážíme po úzkých kolejích starých lesáků. Bohužel motoráčkem, parní tu jezdí jen o víkendu. Vystoupání systémem cik cak je zajímavé a cesta trvá asi půl hodiny. Procházení skanzenu mě moc nenadchlo. Prostě sem tam dřevěnka a z celkového dojmu je zřejmé, že sem byly přestěhované. Víc mě lákají halušky u starého nádražíčka. Sedám si pod střechu a dobře dělám. Z dálky je slyšet bouřka. Doufám, že je nevymáchala na žebřících. Příjemná paní halušková mi nabízí žinčicu. Nu dobrá, vyzkouším to a doufám, že si nezadělávám na veselou historku do deníčku. Prší, čekám na vyčasení, ale odnikud to na lepší počasí nevypadá. Nad Fatrou sa blýská. Neměla bych se začít bát o manžela?

Déšť trochu ztrácí sílu, tak jdu do toho. U motorky se oblékám do trochu promočených hadrů a jedu zpět. Ve Staré Bystřici zajíždím ke Slovenskému orloji. Dřevěná stavba z roku 2009 je prý největší sochou na Slovensku, znázorňuje patronku země Pannu Marii Sedmibolestnou a je …… chvíli přemýšlím, jestli zajímavá, divná nebo krásná. Po delším vynadívání se přikláním ke krásná a překvapivá. Myslela jsem si, že se tu o ni trochu rozepíšu, ale články, ze kterých jsem se chystala čerpat chrlí slova jako: nejpřesnější na světě, časoměrný přístroj, astroláb, bronzové plastiky, drapérie, ónix…… a těch slov je neskutečně mnoho. Takže žádné rozepisování. Nastartujte motorky a dojeďte se do kysucké malé podhorské obce na ten zázrak podívat. Stojí to za to.  Po dostatečném vynadívání chci jít do krámku koupit kafe a pečivo na ráno. Nemusím. Volá Hanka a že prý kde jsem. A hned jsem dostala vylágoš, že sem chce taky. Co dodat. Nebráním jí. Prý zrovna vyjíždějí z parkoviště Biely potok a v Terchové nakoupí. Pomalu sjíždím na hlavní a čekám na ně. Neprší, ale né že by se k tomu nechystalo. Konečně  usychám, zařazuji se do naší minimotokolony a s děsivými mraky v zádech míříme ke Slnečným skalám. Asi pomalu, usoudil nějaký místňák a v brodu, který mě trochu překvapil mě překvapil ještě víc. Dost rázně nás předjel a to co na mně doteď uschlo už zas uschnout potřebuje.

U stanů lezu z motorky svěže, což se o ostatních říct nedá. Jsou zdrchaní. Prý je překvapily řetězy, drsný výstup a ještě drsnější sestup. Prý si dost sáhli do pohybových zásob a už už vytahují historky. Nemám ráda historky, u kterých jsem chyběla. Pepa se mě asi snaží potěšit a říká, že to přes Rozsutec bylo i pro něj dost na hraně a že bylo zamlženo a nebylo nic vidět. Je zlatý. To nebrání tomu, abych se smála, když si převrhne vak s motohadrama do louže v našem stanu. Trochu podezřelé louže. Napršelo nám jen na jedno místo. Nesouhlasím s tím, že je stan vadný a raději po původu louže nepátrám. Rozhodně to začíná zavánět veselou historkou. Postupně se trousíme na pivo do kiosku a už mě zase začínají štvát. Ukazují mi dnešní fotky. Fakt nejsou vůbec hezký. Smějí se při vzpomínkách na četné vozembouchy a já jdu raději do sprchy. Hanka plánuje trasu na zítra. Prý jednoduchou. 7km se dá ujít za 2 hodiny. Teď se smějeme všichni. Včera tvrdila, že dnešních kilometrů 12 se dá ujít za hodiny 3.  Obsluha kiosku dnes trochu vázne a objednané maso musí dorazit z R.Teplic. Čekání stálo za to. Bylo dobré a bylo ho hafo. Ještě že jsou tu mlaďoši, dojíždí Pepovu porci. Únava je na ostatních znát, jdeme brzy spát.

Dnes ujeto…… já 136km. Ostatní míň jezdili, víc chodili, lezli, šplhali, brodili se, padali, nezodpovědně sobě počínali a ještě si ani nezapamatovali ušlou a ujetou vzdálenost.

 

Úterý 26.7.

Na dnešek spím o poznání líp, ač se mi to auta, vlak a ovce snaží znepříjemnit. Zase lezeme s Pepou ze stanu po šesté a zase okolo sedí mlha. Dnes to bohužel nevypadá, že by nad ní bylo něco modrého. Začínám chápat, proč se včera Honza na otázku jak bude, zatvářil tak nepřívětivě. U snídaně si Pepa vzpomněl, že máme známého, který má v Těrchové chatu a že nám ji už dlouho nabízí k levnému pronajmutí. No nic, teď už je pozdě. Honza s Hankou se trochu mračí a Hanka rozhořčeně hlásí že: ,,taková to mohla být krásná dovolená a zas je to jenom expedice“. U mlaďochů ve stanu se to hemží, ale vzápětí se zase dohemžilo. Dostat je po ránu z pelechů není nijak jednoduché. Hanka vaří na snídani asi tak 5 litrů vody. Nechápu, dokud nezačne zalévat kávu a asi tak půlku vody vycmrndá. Prý se nemám smát. Konec ranních plků.

Říkám šochtličce, že pojedeme na Strečno. Zase vše necháváme v kampu a sotva vyrazíme je po mlze. Za plného slunce přijíždíme pod hrad Strečno a slečna parkovná nás kasíruje 1,50E za moto. Ukazuje nám místo pro motorky a nechává nás uložit si hadry k ní do stánku. K 1,50E přidáváme úsměv. Siskini jsou za drsňáky a jdou po schodech. My delší, za to lepší cestou okolo. U kasy jsme první. Paní se ptá, zda chceme lístky seniorský. Zděšeně a důrazně říkám že ne, Pepa odpovídá že on ano. Paní říká, že to máme za seniorský oba ( 3,30E). Ještěže se Siskini na schodech zpozdili. Na prohlídku dorazili včas. Dobře zrekonstruovaná zřícenina stojící na vápencové skále ve výšce asi 420m.n.m. byla prý původně hradem postaveným na přelomu třináctého a čtrnáctého století. Vyslechli jsme mnoho dat a údajů, z nichž mě nejvíc zaujala vláda rodiny Bosňáků. Žofie Bosňáková byla asi dost akční a nadčasová baba. Kromě dat a letopočtů jsme si vyslechli i pískání na lízálkovou píšťalku jednoho z návštěvníků. Od této chvíle si Hanka myslí, že jsem nepřítelem dětí. Nejsem, jsem nepřítelem hloupých rodičů, nechávajících své ratolesti rušit a znervózňovat průvodce na hradech. Hanka tvrdí, že jsem byla drsná. Nebyla. Kam tomu dítěti tu píšťalku nacpu jsem řekla takovou silou hlasu, že mě nemohlo to dítě slyšet, ale doufám, že maminka s tatínkem jo. Po prohlídce si dáváme oběd u stánku s veselým pánem.

Prohlídka vesničky pod hradem mi zabírá jen chvilku. Hanka si ji prohlédla cestou sem a teď mě honí, že nemám zdržovat. Nevadí. Stejně mě ta parodie na stará stavení moc neoslovila. U motorek mě Hanka honí zas. Prý si nemám hrát s šochtličkou. Stejně se rozjíždím dřív než ona a to jsem šochtličce stihla říct, že jedeme do Vrátné a že může jet trajektem. Na přívozu se kromě nás vezou i kachny a obsluha- mladý, velmi pohodový kluk je trochu dost mimo. Vypadá to, že měl k snídani veselé koláčky. Ptám se kolik platím za dvě motorky a dvě osoby. Odpovídá: ,,Nevím. Kolik to je?“ já:,,nevím, to byste měl asi vědět vy“. On:,, to máte jednu motorku za 1,50 a jeden člověk za 0,20. Tak za kolik to máte?“ já: ,,za 3,40“ on: ,,jo? No tak asi jo, tak mi to dejte“. Siskini po trošku delší diskuzi zaplatili to samé. Během celé transakce se šťastně usmíval. Budiž mu to přáno.

Jakýmisi vesničkami se opět dostáváme do Těrchové a odbočujeme do Vrátné. Honza mi i přes prosby nestaví u benzínky. Asi si benzínu cucnu z Caponorda. Na parkovišti pod lanovkou nás nějaký opět vysmátý mladík naviguje na vyvýšený betonový plácek asi tak 5×5 metrů. Nechápu jak se na něj dostat, jak na něm zaparkovat a už vůbec né, jak se dostat z něj. Tvrdí, že je to plac pro motorky a budku na uložení motohadrů nemá. Usuzujeme, že si nezaslouží parkovné. Neplatíme a jdeme zaplatit lístky na lanovku. Ani ty neplatíme, protože paní lanovková netuší, jak to s tou hrozící bouřkou dopadne a zda se pojede. Za chvíli to ví a moc dobře to víme i my. Odpověď cítíme na vlastní kůži. Doslova. To co přišlo nebyl déšť, nebyl liják, nebyla průtrž. Bylo to vylití miliónů kýblů odkudsi z Kriváně, či Chlebu. Stojíme namačkáni pod ministříškou u kiosku a sledujeme stoupající vodu pod nohama. Desítky podobně postižených lidí jsou poschovávány pod každým výklenkem či stříškou. Honza to komentuje:,,každý den musíme mít nějaký intenzivní zážitek“, Pepa odpovídá: ,,jo jo, Hanka to krásně naplánovala“. Hanka nedbá a snaží se najít na foťáku správný režim. Podvodní režim bude nejlepší. Příval vody neustává, pod námi se tvoří jezero a mlaďoši si lebedí, že jsme uvízli u kiosku s jídlem. Honza hlásí Hance:,,napiš si do deníčku 10,50“ Hanka, oči v sloup:,,zase žerou“. Na motorky není clonou vod vidět a předpoklad, že přivázané motohadry zůstanou alespoň trochu suché je nesmyslný. Zdá se, že bouřce docházejí síly a na motorky už je trochu vidět. Pepovi je v mokrém tričku zima a usoudil že právě nastal čas k hrdinnému přeběhnutí k motorce pro mikinu. Bouřka si počkala, než vyndal suchou mikču z kufru navlékl ji na sebe, škodolibě se zachechtala a vylila na něj další dávku vody. Slovenská bouřka má smysl pro humor a my se chechtáme s ní. A aby nebylo smíchu málo zahlásil Jirka: ,,Ještěže jsme nechali nepromoky ve stanu, budeme je mít suchý“. Upozorňuji že okolo stanů teče říčka Rajčanka a vůbec není jisté, jestli tam stany a tím i jejich nepromoky ještě jsou. Pepa odpovídá, že už stejně na dnešek nemáme zaplaceno, tak tam ty stany nemají co dělat. Do našich bystrých postřehů, řečených dost nahlas, abychom bouřku č.2 přeřvali Hanka hlásí, že už tady nechce být. Tentokrát s ní všichni vřele souhlasíme. Ale stěžovat si můžeme tak akorát na nádraží. Ještě jsme dopadli dobře, taky nás mohly živly uvěznit někde nahoře. ,,Támhle se to trhá“ hlásí Hanka. Kuba se ptá:,,lavina?“. Ale Hanka má pravdu, bouřka č.2 nám mává z dálky a vypadá to, že bouřka č.3 se nedostaví.  Z výletu na kopec dnes nic nebude. V mírném dešti jdeme k motorkám, které kupodivu stojí na svých místech. Ještěže byly na vyvýšeném místě. Při oblékání hadrů, ze kterých crčí voda jsme zachmuřeni a jen přítomnost mlaďochů nám brání k hlasitému použití hodně sprostých slov.

Bahnem tekoucím po silnici jedeme okolo dravé, hnědé, hnusně široké řeky, která vypadala po cestě sem, jako romantická, zurčivá, průzračná bystřinka. Dole stavíme na benzínce. Každý pohyb v tom mokru je chuťovka. Moc bych si přála jet někam, kde by sluníčko za jízdy sušilo mé provlhlé tělo. Chvilku to vypadá, že tam nahoře mé přání vyslyšeli. Pár slunečních paprsků vítám širokým úsměvem. Asi se ho lekly, zmizely a těsně před S.Skalami nám mírně osychající svršky ze shora opět promočili. V kempu už zase neprší a snažím se navěsit motohadry k teplému motoru. Jenže mám malý motor a velké motohadry. Siskini si dělají večeři. Chystám se k tomu samému, ale začíná krápat. Se slovy:,,už mám dneska vody dost“ vše rychle sklízím a jdu za Pepou do kiosku.  Prodlužujeme pobyt  o další 2 dny a tentokrát s Pepou platíme 27E. Siskini platí taky úplně jinou cenu, než minule. Začínáme si říkat, že slovenské školství má mezery v matematice.

S nadcházejícím večerem se nádherně vyčasuje a můj návrh jít do Rajeckých Teplic všichni až na Pepu vítají. Uklízím hadry a beru si suché boty, neb stan ani nic v něm Rajčanka neodnesla. Změna- nejdeme, do R.Teplic se musí jedině po silnici a to bude opruz. Po několika změnách jdeme- nejdeme a mého vyndávání- uklízení hadrů nakonec odcházíme. Do R.T. sice nedojdeme, ale to je fuk. Né že by se mi šlo po naučné kamenité stezce vedoucí z kopce do kopce nějak dobře, ale výsledek stál za to. Krásné výhledy na večerním sluníčkem ozářené měkké kopečky. Sedíme na kládách nad loukou a kocháme se. Všimnu si velikého, krásného, modrého brouka. Sborové ách, jé…. Hanka sráží slovy:,,takových už jsem viděla“. My ostatní ne a tak se na ni obdivně podíváme. Hanka si fotí jakousi ploštici vzdálenou od našeho živého drahokamu asi tak jeden metr. Po uzření modrého brouka vypustí své ,,ách“ sólově. Po cestě zpět se Hanka s Jirkou předhánějí ve znalostech místní flóry. Snažím se přidat, ale moje názvy, které jsou určitě správné, neb mě je učila kdysi dávno babička, neberou vážně. Prý pantoflíček, slzička panny Marie, a střílecí jitrocel nic není. Nevzdělanci! Hází názvy odborné a asi správné. Jsou dobří, no.

Po hodině a půl se přidáváme k Pepovi sedícímu v kiosku a hrajeme karty. Kuba vyhrává na celé čáře. ,,Ten má kliku“ říkám bohužel zrovna v okamžiku, kdy Honza čte z telefonu: ,,v Tatrách zemřel Čech po zasažení blesku“. Samozřejmě z té náhody vzniká dlouhá, hloupá a zbytečná diskuze o mé necitlivosti. Chjo, prohrávám a ještě jsem pro srandu kamarádům. A to má Honza povolený telefon jen na počasí. Smích tu pakáž přechází jen zjištěním, že onen smrtelný úraz byl zrovna v době, kdy oni lezli po žebřících na Rozsutci a kolem nich létaly blesky. Tam prý v tu chvíli Hanka nechtěla být. Věřím. Doplkat, nandat mokré motohadry do kuchyňky a spát.

Ujeto 112 km

 

Středa 27.7.

Motohadry mi z kuchyňky nikdo neukrad. Kdo by je taky chtěl, takhle mokrý. Já je taky nechci, ale projet se chci. Takže neremcám a po snídani se do nich se zatajeným dechem a drkotáním zubů soukám. Hanka pronáší své dnešní první: ,,rychle“ a já vyhlašuji soutěž, kdo uhodne, kolikrát to ještě do konce dovolené pronese. Cesta stejná, jako oba předchozí dny. Žilina, Těrchová a pro velký úspěch Vrátná. Říčka Varínka je zase průzračná a doufáme, že jí to vydrží do našeho odjezdu. Dnes nás na vyvýšený beton nikdo nenaviguje, ale Honza tam stejně zajíždí, my ostatní parkujeme rozumně okolo.

Paní Lanovková hlásí, že dnes lanovka jede a ptá se, zda chci seniorský lístek. Tentokrát u toho bohužel ostatní byli. Na rozdíl od ostatních se mračím a nechci ho, i když bych ušetřila 1,50E. Platím 11,- a Pepa 9,50. Při čekání na lanovku mě hloupě napadá, že vypadáme jako třígenerační rodina na výletě. Trošičku se tou myšlenkou orosím.  750ti metrové převýšení do nadmořské výšky 1490m zdoláme pohodlně, mastňácky a rychle. V lanovce říkám Hance, že to s tílkem a sukýnkou přepískla. Ač je krásně, mám džíny, triko a mikinu. Vím, co hory dovedou. V sedle pod Chlebom vystupujeme do tepla většího než bylo dole. Bude mi hic. Nemám tušení co hory dovedou.

Stojím pod rozcestníkem, nade mnou nalevo Chleb, napravo Velký Kriváň a rozumně si říkám, že s bolavým kolenem přece nemůžu vylézt ani na jeden z těch lákavých kopců. Ostatní se vydali delší, zato horší cestou na Kriváň. KRIVÁŇ! Šest písmen vonících dětstvím a vzpomínkami. Horský vzduch a opojné výhledy se mnou mávají, posílají zdravý rozum do kytek a dávají zelenou bláznivým emocím. Na Kriváň ještě jednou v životě vylezu! Jdu na to. Snažím se vnímat jen kýčovité výhledy, rozkvetlé stráně a nemyslet na mé pokulháváníčko. Kdesi před půlkou cesty uvažuji o prohře. Ostatní jsou v dáli a mně je jasný, že jsem se přecenila. Ještě dojdu támhle do toho sedla a uvidím. A viděla jsem. Na druhou stranu. Rozhlížím se po přenádherném kusu země, uvědomuji si vůně hor a květin, vstřebávám nadčasovost okamžiku a najednou mě nic nebolí. Nějak mě to čapne, je mi krásně lehoučko a vydávám se do vrchu kamennou sutí s přiblblým úsměvem. Takhle nějak se šklebím každé jaro při první jízdě do přilby. Nechápu jak, ale stoupám horským terénem bez nejmenšího problému. Tohle je rehabilitace po operaci kolene! To by měli páni doktoři předepisovat! Jde se mi skvěle a  mé nadšení mě dokopalo i na minivršek před vrcholem. Pózuji, vypadám (či si tak alespoň připadám) jak starý tatranský vlk a ostatní se ani nedívají, ani nefotí. A tak by mi to slušelo. Jen euforie z podaného výkonu mi nedovolí být mrzutá. Naopak. Nahoře mě přepadá velikánská radost. Poskakuji jak kamzík a fotím se u nápisu ,,Velký Kriváň“. Rukou zakrývám ,,Velký“ a posílám výsměšnou SMS bratranci Jardovi, který mi bude závidět, že jsem zdolala horu našeho dětství. Že jde o horu úplně jinou, podstatně snadněji dostupnou, mu alespoň na chvíli zatajím. Nemůžu se vynadívat, užívám si výhledů a atmosféry a zapomínám, že budu muset dolů. Dolů to jde o poznání hůř. No safra, tak to už nebude s takovým zápalem. Ostatní jsou dávno v hospodě u lanovky, když se opatrně sunu ze stráně. Doklopýtám, oddechnu si a dosednu a Hanka říká:,,Rychle! Jedem!“ Skoro si nestihnu vyndat jízdenku. Nevadí, odpočinek v lanovce mi stačí a náladu mám pořád stejně skvělou. Vlastně ještě lepší, neboť Hanka dole fotí babku s gorbáčky a rozlítí ji tím. Čímž nám připomene historku dávnou, ale stále vesele připomínanou. Hlavní roli v ní měl medvěd s igelitovou taškou na hlavě. Paní gorbáčková si igelitovou tašku na hlavu nedává, ale důrazně Hanku nabádá ke koupi balíku jejího domácího sýra za 5 éček. A pokud si ho Hanka nekoupí, stihne ji a tím i nás přísný trest, pravděpodobně v podobě kruté bouře. Tomu všichni věříme a Hance vysvětlujeme, že se nesmí zdráhat. No tak co, koupíme ho společně a budeme mít do konce dovolené o jídlo postaráno. Pepa vyndává z kapsy 3,-E a Honza 20,-. ,,No vidíte! Mladí maj peněz dost a my staří ne“ povídá statná sýrařka, dívá se na mne a ještě mi se slovy: ,,dám to tady gazdinej“ podává balíček se sýrem. Ač je tu krásně, byla bych nejraději někde úplně jinde. Někde, kde ctí stáří a nesmějí se mu, pacholci.

,,Rychle, pospěšte“ nevnímám a ostatním ujíždím okolo čiré Varínky dolu k ústí Vrátné. Je nádherně a vypadá to, že vše krásně proschne. Ostatní za dost dlouho přijíždí, v Těrchové odbočujeme vpravo a okolo Jánošíkových děr jedeme dál. V Zázrivé Honza staví u kiosku s obřím nápisem ..Nejlepší halušky v okolí“ a než stihnu slézt z motorky se zase rozjíždí. Netuší, kterak mi rozbouřil chuťové smysly. Ty sliny budu během nadávání polykat až do Martina. Nemusím. Po pár stech metrech zajíždí k restauraci Jánošíkov Dvor. Ta cedule patřila k němu. Prostředí pěkné, jen zas takové nedotažené, jako vše tady. Jako kdyby se jim zachtělo mít vše pěkné a lákavé a pak si řekli, že už je té krásy kolem i tak moc a že už nalákali lidí až až, tak to trochu něčím pokazí, nejraději bincem a plevelem. Polívku a pití dostáváme hned, na hlavní jídlo dost dlouho čekáme. Nevadí, Pepa má alespoň čas na domluvu o předání nalezeného mobilu. Tahle domluva prý začala už na parkovišti ve Vrátné, proto jsem na ně tedy tak dlouho čekala. Pán přijíždí, s velkými díky mobil převezme a my pořád čekáme. Největší hlad hlásí Kuba, tak na něj zapomínají úplně. Pepovi nedávají k rybě chleba a z obou stran se stahují mraky. Mračí se stejně, jako hladový Kuba. Když už je vše vyřešeno, všichni včetně Kuby máme žaludky plné, tak stejně na Hanky,,rychle“ nereagujeme, protože se nám do toho deště nechce. Ano, jsem konečně v suchu a zas to vypadá na promoknutí. Mé nepromokavé Psí hadry mají někde hranici nepromokavosti a tu už jsem překročila. Čekám, že si Siskini vezmou nepromoky, ale prý je mají ve stanu. Ptám se, proč je vozí na dovolenou? Prý kdyby pršelo. Odpověď mi zase vrací úsměv na tvář a ani neremcám, když vyjíždíme do deště. Můj úsměv déšť zahnal a jede se bezvadně. 583 nás provází krásnými dlouhými zatáčkami mezi kopci Malé Fatry. U Parnice odbočujeme na 70tku, přestává nás provázet říčka Zázrinka a vítá nás řeka Orava. Ještě si užíváme miniprovoz, skvělou silnici a zatáčky kolem širokého Váhu. Opět projíždíme přeháňkou, ale v Martině už je zas slunečno. Tady ano, ale při pohledu do zrcátka se leknu. Za námi je černota nejčernější. Na Kriváni musí být peklo jako včera. Děkuji mu, že nás dnes nechal v pohodě. Na hlavní 65tce zůstáváme jen kousek a raději odbočujeme na tu pravou ořechovou dovolenkovou žlutou a posléze bílou na Slovany. Jižní část Malé Fatry turisty asi tak neláká a to je dobře. Bezva zatáčky, příroda a nádherné dlouhé úseky bez jediného obydlí. Kdyby tu nebyla tak skvělá široká nerozbitá asfaltka, tak si myslím, že tu není žádná civilizace. První známky civilizace nacházíme až po mnoha kilometrech v Klačně. Popíjíme kafe u hospody, kam asi moc turistů nezavítá. Jsme tu trochu za exoty. Paní kafová je moc příjemná a ostatní nás po očku pozorují. Snažím se domlouvat s šochtličkou a Honza mi kupodivu radí. Po kafi odbočujeme z krásné bílé, na překvapivě neméně krásnou červenou 64. Zase jedeme po skvělé silnici sami, projíždíme Strážcovské vrchy a za další odbočkou přijíždíme do Čiman. Ostatní staví na kraji, mně to nedá a chci si konečně dojet s šochtličkou do cíle. Ten mi hlásí po tři sta  metrech. Vracím se a hlásím, že tady to máme na dlouho. Oněch tři sta metrů je obklopených malovanými roubenkami a je jasné, že další jsou i na vedlejších cestičkách. Z letáku jsem myslela, že tu uvidíme jeden dva baráčky a teď mě to tu nadchlo. Nádhera. Rázovitá obec Čičmany ležící v 655ti m n/m pod masívem Strážov je prvně zmiňována v roce 1272. Známá je vápnem malovanými ornamenty na roubenkách. Procházíme, fotíme a žasneme. Úžasné. V jednu chvíli se Hanka rozchechtá a kdo zná Hanku ví, že její chechtání musí slyšet až v Žilině. Kouknu, vidím co ji rozchechtalo a rozesměji se taky. Postavy na velkém plakátu u muzea výšivky mají podivné ksichty. Moc to našim klukům v krojích sluší :-). Výšivka je dalším místním artiklem.  Dokonce hlavním, ornamenty na dřevěnkách jsou touto výšivkou inspirovány. Prý se podle nějakých detailů na ženských krojích předpokládá Balkánský původ.

Je tu tak krásně, že nás ani Hanka nehoní, ale stejně nakonec odjíždíme. Pokračuje cesta krásnou neobydlenou krajinou. Nikde nikdo, až oranžová obří budova tovární haly Kofoly v Rájecké Lesné tu idylku kazí. Od té doby začíná provoz. Ještě s Hankou stavíme u přírodního výtvoru Poluvsianská skalní ihla. 15ti metrový jehlovitý skalní útvar je hned u hlavní a tak nás moc nezdrží. Za chvíli dojíždíme za pánskou osádkou do kampu a trávíme běžný dovolenkový večer. Jó, zas byla sranda. Jdu spát maximálně spokojená s dnešním dnem. KRIVÁŇ J

Ujeto 192 km

 

Čtvrtek 28.7.

Dnes už vím, proč tu je takový provoz. Náklaďáky tudy míří pro hektolitry hnědé limonády. A že jich je. Opět slušně nevyspalá sedím u kuchyňky, hlídám sušící se hadry, mobil na nabíječce a popíjím kafe. Nikde nikdo, všichni ještě spí, protože kempem dnes ještě neprošel budíček. Z myšlenek mě vytrhává zvonění. Každý den zvoní ovečka tak poklidně, ale dnes je zvonění nějaké potrhlé. A už ji vidím. Běží jak o život, jak kdyby ji ten pes, co ji honí mohl něco udělat. A ten přitom vrtí ohonem v očekávání nadcházejících hrátek. A za ním běží panička. Vypadá to na nějaké hromadné závody. Mohutné ,,fuj! ke mně!“ psa zarazí ve skoku a probudí kemp. To je dobře. Jen ať už z těch pelechů lezou.  Při snídani mě Honza zasvěcuje do tajů šochtličkářů a na Hanky ,,rychle“ reaguje, že my, šochtličkáři to máme těžký.

Jedeme opět přes Žilinu a Honza v ní zase bloudí. Ve Staré Bystřici parkujeme za pět minut devět a Honza tvrdí, že proto bloudil, aby nám to k orloji vyšlo přesně na celou. Užijeme si procházející sochy orlojem, vyslechneme zvonění a poté dáváme pozor na výklad průvodkyně, která nám o orloji vše vysvětlí. Poslouchám ho podruhé, ale vůbec mi to nevadí.

Jedeme dál na Oravu, po cestě zamávám Vychylovce a vláčku. Do Oravské Lesné nás vedou krásné zatáčky ve stoupání. A … začíná pršet. Začíná mi to už docela vadit. V Zákamenné stavíme natankovat a ostatní se mě ptají, proč nesvítím. Já bych i svítila, ale motorka už má té vody asi taky dost. Chlapi se jí dívají pod sukni a nemohou najít žádný problém. Přesto začíná svítit. Asi ji pošťourání pod sukní stačilo. Honza se tváří, jako že to opravil. Vjíždíme opět do deště a opět nesvítím. A od té doby se to střídá. Svítí, nesvítí, svítí pouze dálkové, nesvítí nic a tak pořád dokola. Alespoň Honza přestane prudit, že mám jet první. Ve vesnici s nádherným názvem Zubrohlava mi šochtlička říká, ať odbočím na Bobrov. Honzova šochtlička (jmenuje se Terezka a Hanka na ní žárlí) nás vede po hlavní. Tak teď vím určitě, že je to blbě! Mapu mám ještě v paměti. Tady jsme měli odbočit! Honza staví po pár metrech u nějaké pofidérní hospody a mě je jasné, že se mi právě dostává lekce. Říká, že jsme měli odbočit, ale že rovných dvanáct a tak hledal hospodu. V uších mi zní jeho ranní rada: ,,vždycky to, že jedeš jinam než máš, dobře zdůvodni“.  Hospoda se nám nelíbí, odbočujeme tedy na onen Bobrov. Vesnička je to zajímavá. Jako by se rozhodla, že bude turisty přijíždějící z Polska vítat na Slovensku v novém hávu. Opravuje se, staví se a když to zas nepokazí nějakými maličkostmi, tak to bude určitě parádní. Obcházíme prostor kolem kostela a zjišťujeme, že se tu taky nenajíme. Hospoda vypadá dobře, ale otevírá až odpoledne. Škoda, že nás hlad žene jinam. Na dosah je nějaká křížová cesta, která by mohla končit pěknou kapličkou (že tomu tak je zjišťuji později na internetu. Přeci jen jsme se tam měli, ač hladoví, vypravit). Honza pátrá v Terezce a já se o to samé pokouším v šochtličce po nějakém místu k nasycení. Oravu, coby místo zasloužící si projetí a propátrání jsem navrhla já a nerada teď přiznávám zklamání. Nějak bych to tu čekala víc turisticky přitažlivé. Terezka s šochtličkou shodně hlásí, že se nebaštíme ,,u Endyho“, což je snad nějaký ranč u Námestovo. Stejně zpět musíme, nechce-li se nám do Polska. Mapa říká, že Endy má svůj ranč na břehu nádrže. Těším se, že poobědváme u pěkného výhledu. Těším se marně, je-li tu voda, pak dobře maskovaná. My s Pepou dostáváme jídlo brzy a pak jen čekáme, až ho dostanou i Siskini. A hlavně Kuba. Zatím se mu všude dostává jídlo jako poslednímu. Po chvíli si s Pepou gratulujeme, že už jsme najedeni, neboť v okamžiku, kdy číšnice pokládá Siskinů jídlo na stůl vjíždí do dvora náklaďák toi toiky a chystá se k výměně útrob modrých kadibudek. Zajímavé výhledy k obědu začíná doprovázet i peprné aroma. Dobrou chuť, Siskini J.

Najedeni vyrážíme pod sluncem, ale jak už to tuhle dovolenou chodí, okolo se honí mraky a je jen otázkou času, kdy nás dohoní. Při objíždění jižní strany nádrže Orava je jasné, že onen turismus je tady. Asi bychom se tu najedli v lepší atmosféře, ale teď tu nestavíme a s plnými pupky jedeme dál na Tvrdošín. V Podbielu se ukazují první roubenky a abychom jich viděli víc, odbočujeme na Zuberec. Mezi špičatými zalesněnými kopci Roháčů dojíždíme na parkoviště ke skanzenu. Na otázku, co si vzít na sebe, se nedá jednoznačně odpovědět. Teď je hic, ale co bude za pár minut nikdo netuší. U vstupného hlásím rychle, než se mne zeptají, jeden normál + jeden senior. Hanka požaduje dva normál a dva dětské. To jsme ale motogang.

Sotva vlezeme do staré vesničky potkáváme Kamila, kterého známe z dob dávných. Trochu poplkáme a pak se rozprskneme po skanzenu. Z padesáti staveb je mnoho funkční a Pepa vcelku snadno našel krčmu. Funguje dobře, zrovna tak jako vodní mlýn, hrnčířská dílna, tkalcovský stav a spousta dalšího. Skanzen vypadá, na rozdíl od Vychylovky, tak nějak zabydleně, opravdově. Nechybí ani husy, kozel a ostatní na vesnici nezbytná fauna. Nepřekvapila by gazdiná okopávající brambory na jednom z políček, . U dřevěného gotického kostela sv.Alžběty ze začátku 15tého století chvilku posedíme, shlížíme na dědinu pod námi, špičaté kopce kolem nás a na blížící se mraky. Procházím zrovna starou školu, když se liják spustí. Kuba sedí pod jakýmsi přístřeškem u chaloupky s peřinami v oknech a Hanka s Honzou prohlížejí stavení opodál. Kde je Jirka nevím, ale předpokládám, že už se neprochází na chůdách, jako před chvílí. Déšť slábne a doufáme, že to není jen nadechnutí před dalším výkonem. Doufáme marně, déšť si jenom odpočinul, nechal nás dojít k motorkám, obléci se do konečně suchých hadrů a rozjet se. A pak udeřil silou pekelnou. Jedeme od skanzenu z kopce hnědou řekou plnou štěrku, kamení a klacků připlavených z vedlejších cest. V Podbielu se dáváme na hlavní, která už vypadá trochu jako silnice i když sem tam brod nás tu nemine. Plexi už mám dávno otevřené, protože jsem v něm nic neviděla, né že bych bez něj něco viděla. A tak mi asi dost dlouho trvá, než si uvědomím, že se mi v mokrém zrcátku neodráží světla eFJéRy. Zastavím a čekám. Čekám natolik dlouho, aby se mi strachem stáhnul žaludek a nakonec otáčím a jedu zpět. Po chvíli se proti mně řítí známá světla. Oddechnu si a opět točím. Pepa říká, že musel zastavit, neb má veškerou vodu z těch mnoha brodů v botách. Prý: ,,kdybych nebyl debil, tak bych si dal kalhoty přes boty a byl bych v suchu“. Touhle hláškou pobaví i čekající Siskiny a můžeme deštěm pokračovat dál.

Za Dolným Kubínem odbočujeme na Zázrivou a jedeme trasu, kterou jsme jeli včera. Jenže včera to byla luxusní silnice lákající k rychlým průjezdům zatáčkami, dnes se vyhýbáme velkým lokáčům vody a hromadám štěrku a bláta. Uvažuji, že tyhle průtrže odplavují z hor mraky hlíny a hory se musí zákonitě postupně snižovat. Jednou tu bude rovina jak u Kolína. Humor nás nepřechází ani v kempu, naopak nám pomáhá mokré nepohodlí snášet líp. Říkáme Hance, že sice plánovala aquapark, jen jsme netušili, že bude tak obrovský a gratis. Jó a Pepa má vodou chlazený boty, když si strčí kalhoty do bot. Proč si Siskini nevzali nepromoky se už ani neptám, jasně proto, aby zůstaly suché. Povedlo se. Ani dnes nám Rajčanka stany neodnesla, i když se k nim nebezpečně přiblížila. Konečně neprší. Opět se marně snažím o zavěšení promoklých hadrů k motoru.

Při všech těch lijákách máme ještě štěstí, že je pořád teplo, což si zrovna teď Kuba s Jirkou asi nemyslí. Drkotajíc zuby, postávají v kraťasech a vůbec se neusmívají. Na otázku proč v kraťasech, mi vcelku logicky odpovídají, že kraťasy zaberou míň místa než dlouhý kalhoty. Ptám se, zda by nebylo lepší vzít dlouhý kalhoty místo nepoužívaných nepromoků. Prý ne, co kdyby pršelo, zavírá mi Hanka hubu hrnečkem se svařákem. Vcelku očekávaně se rozvíjí veselá debata třeba o tom, že je nesmysl vozit klukům ty jejich lodě (i když Kuba má botu jen jednu), kdyby se jim vzaly boty č.38 zabralo by to míň místa a tak by je to trošku tlačilo, no co. To celé je jen předehrou k veselému večeru, poslednímu v kempovém kiosku. Kromě karet, kostek a hloupých plků k dobré náladě přispívá i majitel kiosku. Trošku nadrán a mající potřebu nám sdělit své politické názory. Když oznámí, že si jde ,,vyhodit z měchúra“ tak raději odcházíme spát.

Dnes ujeto 260km

 

Pátek 29.7.

Už se ani nesnažím přespat hluk ze silnice, vstávám a zírám na sluncem ozářené skály. Buď se nám vysmívají, protože ví o našem odjezdu, nebo se omlouvají za nečas, který nám nachystaly. Ať tak či tak pakujeme vše, beru si k sobě balík nepoužitých nepromoků, aby měla Hanka o fous lehčí motorku a chystáme se prosluněnou loučku opustit. Zadávám  do šochtličky  Klokočov a doufám, že se čtyřdenní trénink zúročí a konečně se s ní perfektně domluvím. Hanka mění své ,,rychle“ za ,,pospěšte“ a za chvíli máme kemp za sebou.

Tentokrát to bereme z Žiliny na Čadcu, kde odbočujeme na Turzovku. Ve Staškově najíždíme na rozbité úzké silničky severním směrem. Ještě stále jedu podle plánované růžové trasy, což za chvíli skončí. Šochtličce i mně je jasné, že musíme odbočit doleva. Honza a jeho Terezka nás stále ženou na sever. Jsem z toho rozhozena, než zastavíme a zjistím, že každému z nás Hanka nadiktovala jiný cíl. To máme za to naše neustálé popichování. Nakonec se místy, kde dávají medvědi dobré ráno, dohrkáme na kraj Klokočova a vydáme se na túru dle směrovky- Klokočovské koule 350m. Tak si na ten kousek ani nesundáváme motohadry. Chyba. Ke Klokočovské skále vede pořádný endůrko do strmého kopce. Funím, snažím se najít schůdnou cestu a uvažuji, jestli mi celý ty koule nejsou úplně ukradený. Asi jsou. Nadšení geologové ve článcích o místní raritě hýří nadšenými slovy jako třeba fenomenální objekt, zmínka prý nechybí v žádné záhadologické literatuře. Jen ty gule tu nějak chybí. Nakonec jsme našli jednu vpasovanou do skály a jednu elegantně položenou u naučné cedule. Kuba se o ní, zcela nadšen, opírá. Jdeme zpět a musím uznat, že je tu moc pěkně. Les je hustý a skála sama o sobě drsně hezká. Ale za další návštěvu to nestojí. Přemýšlíme, komu z nepřátel podsunout nadšeně znějící prospekty a poslat ho sem.

Parkujeme u malého krámku spojeného s občerstvením. Sedíme pod stříškou, popíjíme limči a sledujeme stahující se mraky. Říkám, že dle zpráv je v Ostravě, kam míříme, stále hezky a nikdy tam neprší. Do rozhovoru se přidává jedna z paní, které se vrátily z lesa s borůvkami a houbami a teď tu popíjejí zasloužené pivo. Jezdí za dcerou do Ostravy téměř denně a opravdu tam nikdy neprší, kdežto tady ano. Ano, to můžeme potvrdit, prší. Začínáme být slušně zoceleni a prostě vjíždíme do deště, hromů a blesků. Siskini samozřejmě bez nepromoků. Sjezd z Klokočova po 484tce je nádherný. Sem bychom se měli někdy vrátit. Za sucha. Na hranicích do Česka přestává pršet a na hlavní 56 pořádně zhoustne provoz.

Už to zní skoro nudně, ale ano, přímo při vjezdu do Ostravy zase pořádně promokneme. Čekám, kdy Siskini zastaví na oblečení nepromoků, ale nezklamají a nepromoky zůstávají v suchu. Stavíme pod spletí kovových schodů, trubek, rour, nádrží a jdeme do recepce Dolní oblasti- Vítkovice. Necháváme hadry na recepci, kupujeme lístky po 190,- Kč, dostáváme přilby a za průvodce nějakého důchodce. Tak s tím jsme to vyhráli! Je to bývalý zaměstnanec, perfektně se tu vyzná, je mu výborně rozumět  má snahu nám vše opravdu vysvětlit. V jeho skupince jsme my a jen tři jiní kluci. Dozvídáme se základní informace o téhle národní kulturní památce, například že nápad na vytvoření tohoto neuvěřitelného ocelového města napadl arcibiskupa Rudolfa v roce 1828 a že poslední odpich tu byl učiněn v roce 1998. Data, jména a základní údaje máme v hlavě, tak teď se jdeme vnořit do chřtánu této železné obludy. Máme prý, dle pana důchodce, štěstí. Je nás málo a tak si můžeme na Bolt Tower vyjet výtahem. Větší skupiny musí po svých a já a mé koleno panu důchodci za výtah děkujeme. Zatím. O pár sekund je všemu jinak. S Hankou se prodereme ke skleněné stěně, abychom na vše co nejlíp viděly. A vidíme. Výtah jede nějak divně. Rychle, pomalu, ještě pomaleji, v podlaží č.10 staví, ač jsme chtěli do podlaží č.12. Dveře se neotvírají a výtah se vydává zpět na cestu dolů. Že jede nějak rychleji než by měl, jsme si všimli a nápis PORUCHA na displeji na klidu taky nepřidá. V posledních životních vteřinách prý člověku proběhne před očima jeho život. Nic takového mi hlavou neběží, takže je jasné, že tohle přežijeme. Těch pár vteřin po cestě dolů vnímám vše naprosto jasně a jakoby zpomaleně. Vyvalené oči Honzy, Pepův nevěřící výraz, vyděšený pohled jednoho z našich tří spolupadajících a hlavně Hanku. Hanku šeptající ,,já už tady nechci být!“. Tak to nechce nikdo z nás. Asi dost nepatřičně se rozchechtám a Hanka se v zápětí přidá. Nakonec se naše skupinka chechtá celá a já už vím, že když umřít při katastrofě, tak se Siskinama. To je alespoň se srandou. Vypadne ze mne zaklení, které jsem se naučila mezi dětmi: ,,Basama fousama“ a Hanka si stěžuje, že to nestačí. Že jí mé basama fousama neuleví tolik jako běžné ,,do prdele!“ To už ale stojíme nezraněni na pevné zemi a rádi bychom tak zůstali. Průvodce se výtahu nevzdává a se slovy: ,,co to ten blbec dělá?!“ nás znovu vyváží nahoru. Už nechceme, ale teď ten blbec jede tak jak má a v pořádku nás vyplivuje ve dvanáctém podlaží. Zážitek má být intenzivní, na tom se shodujeme, ale až takhle? Není to trochu moc? Potřebujeme se dostat ještě o dvě patra výš a všichni se zbaběle vrhli ke kovovým schodům. Všichni až na Pepu a mne. Pravděpodobnost, že by byly porouchány dva výtahy na jedné kulturní památce je mizivá. Druhý výtah jede, ale nesvítí se v něm. Pan průvodce si ulevuje peprnými slovy a říká, že v dobách, kdy tu byl elektrikářem on, vše fungovalo líp. Nahoře se kocháme výhledem na Ostravu a Beskydy. Pan důchodce elektrikář nám vysvětluje, kde co leží, kouří, teče a tak. Má Ostravu pod kůží a je radost ho poslouchat. Cestu dolů podnikneme zbaběle a zodpovědně po schodech. Po cestě zjistíme kde se co vyváželo, tavilo, odlévalo, odpichovalo a jak to vše vlastně fungovalo. Hluboká poklona pánům zde pracujícím. Celá prohlídka trvá dvě hodiny, pak si dáváme zaslouženou polévku a čekáme, jak jinak, až ustane déšť. V uších mi zní ,,v Ostravě nikdy neprší“. Edita, žena mého bratrance, mi v esemesce odpovídá na mé protesty, ať si nestěžuji, že nejsme v Ostravě, ale ve Vítkovicích. Tak co chceme?!  A máme se v Ostarvě, kde zrovna neprší, stavit na kafe. Usuzuji, že za týden průběžného moknutí, sušení, následného moknutí a tak, zrovna dvakrát nevoníme a nejsme způsobilý k návštěvě. Postáváme u motorek pod industriální, impozantní stavbou a nevěřícně zíráme na duhu klenoucí se nad kovovou spletí. Zvráceně nádherné.

Sedáme na mokré motorky a vyrážíme směr Opava. Po kopcích a vrších, ať už jakýchkoliv  ani vidu, všude jen samá rovina. Sluníčko se střídá s lijákem, což maluje dramaticky nádherné obrazy a kdyby to neznamenalo, že jsem zas mokrá a klouže to, tak by se mi to neskutečně líbilo. Po neúspěšném pokusu o ubytování v nějaké dělnické ubytovně se chytáme v kempu Kajlovec v Hradci nad Moravicí. Přivítáme pokoje za 250Kč/os, necháváme stany a spacáky moknout na motorkách a jdeme se rychle umýt. Koupelnu máme společnou a Siskini nás, jako všude celou dovču, pořád předbíhají. Jsou jak trpaslíci, hrozně rychle se množí a všude vlezou.

Únava nám říká, že pivo a jídlo na dosah pokojů je to pravé, co zrovna teď potřebujeme. Motorkář míní, holky obsluhy mění. Děvčata dávají jasně najevo, že je hosti obtěžují. Mají mít otevřeno do jedenácti, ale při mé objednávce jídla (v osm hodin) mi říkají, že zavřou v devět, protože jsou unavené. Asi se tvářím nechápavě, neb se mě ptají, zda si umím představit, jak kruté je tu být každý večer. Nakonec, po dlouhé době přeci jen dostáváme pivo a jídlo. Takové štěstí nemají příchozí v půl deváté. Dočkají se zavřeného okna a ujištění od obsluhy, že jsou taky jen lidé a musí se přeci taky najíst. Pak prý zas, do těch devíti, otevřou. Děvčata si nesou talíře s baštou ke stolu vedle nás. Odmítnutá rodinka nalačno polyká a nevěřícně zírá. My, co měli štěstí a ještě kus žvance a pití získali, se chechtáme a domlouváme, že tady si další pivo rozhodně nedáme a pošleme sem ty samé známé, jako ke Kloločovským gulím. Na další pivo jdeme, jak jinak než deštěm, ke vjezdu do kempu, kde jsme obslouženi rychle s úsměvem a dobrou pohodou. Trochu oslavíme dnešní přežití intenzivního zážitku a po cestě zpět nás ještě rozesměje cedule lákající do kempového kiosku na výbornou kuchyni. Další skvělý večer 🙂

Dnes ujeto 181km

 

Sobota 30.7.

Je dnem návratovým, neb si Honza na zítřek nezodpovědně domluvil nějakou práci. Slečny obsluhy se při snídani tváří velmi unaveně. Včerejší volný večer jim dal asi zabrat. Tipujeme si, kolikrát dnes zmokneme. Hlasuji pro čtyřikrát. Zatím vyrážíme do nádherného počasí krásnou silnicí s výhledy na Beskydy. Nad Kopřivnicí je černočerný mrak. Tak šup pod něj. Jdeme liják přečkat do tatrováckého musea a Pepa se při koupi seniorského lístku už ani nezakloktává. Po prohlídce, která stojí za návštěvu, dáváme oběd a na Pepovu tradiční návratovou otázku: ,,jak to máme domů daleko, kdy tam budeme“ odpovídám, ať se raději neptá. Vím, že teď ve 13°° to máme ještě nějakých 370km a že tradiční sobotní kulečník od pěti nestihne. Honza zase, jak kolovrátek prudí, že mám jet první. Nechci, upozorňuji že jím opravená motorka stále střídavě svítí-nesvítí a on vyhrožuje, že Terezce povolí nezpevněné cesty. To jsou zase plky. Šupem zavřít mudrující huby do přileb a vyrazit. Po mokré silnici na Přerov, Prostějov, nádhernou silnicí přes vojenský újezd Březina na Žďárnou. Parádní pojetí. Za Rajecem- Jestřebí si v Černé Hoře místo tradiční chmelové limonády dáváme nanuka. Za sebou necháváme vybarvené mraky, jakoby vyfocené Kubovým dramatickým tónem a jedeme na jihozápad za sluníčkem. V Jihlavě stavíme na kafe a na výměnu batůžků u Siskinů. Jirku bolí koleno. Není divu, mít ty jeho dlouhatánské nohy skrčené na Hanky minibiku musí být drsné. Tady už se Pepa neptá, jak daleko to máme, ale chytá ho touha po domově a přebírá od Hanky výrazy jako: ,,rychle, pospěšte“  tak zrychlíme, pospíšíme a jsme doma coby dup.

Dnes ujeto 438km

 

Co dodat? Celkem ujeto 1744km, dost nachozeno a našplháno. Ano, Siskinů nepromoky jsem domů dovezla naprosto nepoužité, krásně suché, ač jsme velkou většinu cesty mokli. A opět potvrzení dávné pravdy, že je-li fajn banda, dá se prožít skvělá dovolená plná zážitků a srandy i když vám zrovna rostou žábry a blány mezi prstama. Díky Hance za trasu, kterou prý tentokrát vůbec nenaplánovala, Honzovi za užitečné rady do mého dalšího života s mojí šochtličkou a vůbec všem za pohodovou dovču. A VYLEZLA JSEM NA KRIVÁŇ 🙂 !

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/Slovensko_07.2016/

 

S novým stanem pro čtyřlístek do Dolomit. Itálie 07.2016

6.5. 2016  bylo Pepovi 60 let a dostal stan. Což se zdá jako vcelku zbytečná informace, ale zdání klame, zbytečná není.

Ono se mu už tak nějak stanovat nechce a vymlouvá se na nekvalitu našeho dosavadního dovolenkového obydlí. Respektive na blbou složitelnost a rozložitelnost. Pravda je, že se nám při těchto činnostech Siskini vysmívají a ani mně to na klidu nepřidává.

A abychom zjistili, jak neblbě složitelný a rozložitelný je stan nový, tak prostě musíme vyrazit na motovýlet. Kdy? To je otázka vcelku zbytečná, neb letošní věrozvěstové připadají na úterý a středu. Kam? V naší cestovatelské motomapě máme jedno veliké bílé místo, které nám kazí dobrý spánek. Ještě jsme nebyli v Dolomitech, což má každý správný motorkář už několikrát za sebou!

Kdo? Léty prověřená skvadra: Hanka siskinka Suzuki GSR 600, Honza siskin Aprilia ETV 1000 Caponord, Pepa Yamaha FJR 1300 a moje maličkost Barča Honda CBF 1000. Proč? Ale to je fakt blbá otázka, přeci proto, abychom zjistili, jak se staví náš nový stan.

Sraz máme

v pátek 1.7.2016

v 15°° na benzínce v Českém Krumlově a kupodivu se tam opravdu v asi desetiminutovém rozptylu srážíme. A ještě se s námi přichází pozdravit, rozloučit a popřát nám štěstí na cestě, Romča. Kromě Romči přichází i jakýsi cikán a štípe Hanku do zadku. Tedy štípnout chce, ale kvalitní motohadry mu to nedovolují. I tak je to pro Hanku velmi silný zážitek o kterém ráda a mnohokrát v následujících dnech vyprávěla. Pro mne je větším zážitkem kolona stojící Krumlovem. Češi se dali do pohybu a vzali to přes Krumlov. Už jsem o migrační vlně leccos četla, ale že se týká Čechů na jihu jsem netušila.  No tak to bude ukrutné, jestli jedou všichni naším směrem.

Za Dolním Dvořištěm se provoz přeci jen mírní a my míříme po staré na Freistadt. Městem projíždíme v klídku a pohodě. Městečko si stavbou dálnice ohromně oddychlo. Všichni si lebedí na dálnici a my si lebedíme, že si všichni lebedí na dálnici. Městečko má lepší vzduch, krávy v okolí dávají čistší mléko, kytky v samopolíčkách lépe voní. Paráda. V Neumarktu nám dálnice zblajzla tunel. My, nepřátelé dálnic, musíme horem přes městečko. Né, že by nám to vadilo, ale průjezd tunelem mi vždy evokuje začátek dovolené. Což znamená: žádný tunel- žádná dovolená! Tak doufám, že na nějaký brzy narazíme.

Motorky si vrní na silnicích 126,125 a 124 na Pregarten, 123 Enns, 309 Steyr. Jestli zůstane tahle průzračná viditelnost, v které se nám ukázaly Alpy v celé své kráse fakt brzy a počasí anihorkoanizimahlavněneprší, tak to bude luxusní! Na 140tce za Grunburg fakt začíná dovolenáááá!!! První tunel!!! A hlavně Kalkalpen park. Tak sem na dnešek míříme. Měkké zelené kopečky jen sem tam cudně odhalí bílou skálu na vrcholu. Jedeme na jisto. Za městečkem Klaus víme o skvělém kampu Elizabeth. Platíme 10Euro za osobu a dostáváme k dispozici dost velký flek k zabivakování.

Prvně stavíme Pepův dárek a  jde nám to skvěle. Siskin nám vůbec nepomáhá, ač se k tomu jeden veselý večer v Počátkách zavázal. Chlapi odchází na a pro pivo a my s Hankou kuchtíme první večeři, když tu přes plot od sousedního karavanu leze pán a má veliký zájem o motorky. Okukuje je, ptá se, odkud jsme přijeli a za chvíli mi dochází, že víc než motorky okukuje Hanku. Zve jí na večer ke kiosku u jezera, bude tam prý veselý večer s dvaceti kytarami. Pán přes plot odchází a chlapi se s pivem vrací. Zasedneme okolo kufrstolečku a přes plot k nám opět leze Hanky ctitel. V jedné ruce flašku, v druhé skleničku a v očích chlípný výraz. Tři z nás čtyř přehlíží jak loňský sníh a vráží Hance do ruky dvoudecku plnou kořalky. Prý si ji máme nechat a co zbude mu má Hanka dát ke karavanu. Netuším, nebo možná tuším, co si od toho lezení přes plot slibuje. Zas odlézá a my koštujeme Hanky kořalku. Přeci ji v tom nenecháme.

Plácáme obvyklé nesmysly, jako že třeba mám děsně úzkou zadní gumu, Hanka že má krásnou gumičku se sloníkama, že má Honza zkaženou dovolenou, protože nechal doma pantofle, že to Hanku vůbec nevzrušuje, zato ji setsakramentsky vzrušuje, že nechal doma papíry s vytisklými  kampy. Od vedlejšího stanu to začíná odporně vonět. Něco grilují a s mizící kořalkou od pána přes plot nás napadají bystré nápady vzít lžíce a jít se družit. Hanka raději smolí dopis: ,,děkuji, bylo to moc dobré“ a leze přes plot vrátit flašku. Zvláštní, pán plot tak nějak překračuje, pro Hanku je to úctyhodný sportovní výkon. Asi to trochu komentujeme, neb nám Hanka říká, že jsme blbý a jdeme tedy na tu kulturu.

Honza se cítí podveden, kytar je jen sedmnáct. Bubínky odmítá počítat, ty že mu pán neslíbil. Pán mu tedy neslíbil nic, ale to už je jen prkotina. Sedmnáct kytaristů hrábne do strun a spustí německé country. Mazec. Hanky lezec je nadšen, že ji vidí, ale blíž si netroufá. Že by měl obavy z Honzy je nesmysl, tak mu asi manželka vysvětlila, že se mu Hanka ani trochu nelíbí. Uvažujeme, jak veselý budou mít večer, až manželka najde vzkaz od Hanky.

Hanka si stěžuje, že má tu němčinu po zimě nějak zamženou a že ji to nešprechtí. No tak to je tedy po pálence a pivu nesmysl. Šprechtí, německy zpívá, tančí, druží se. O tom, jak se rozjíždí Siskin ani nemluvě. Nemůžu všechno psát, neb by mi už dnes došel deníček a propiska. Velmi výživný večer muzikanti konečně zakončují a prosí o noční klid. Sláva, můžeme jít spát!

Dnes ujeto 196 km

V sobotu 2.7.

je Honza naprosto nepoužitelnej. My ostatní jsme dávno po ranní procházce, koupeli v jezírku, pokochání se mlhou nad řekou, snídani a on vypadá jak vorvaň válející se ve stanu. Ještěže né v našem novým, ale v jejich starým. O nic moc víc než my nevypil, tak nějak nechápeme. Vzpomínám si, že si dával včera kapky na žlučník, tak to bude ten dryják, který ho vyřadil z provozu. Pro příště mu kapky zakazujeme.

Konečně ho v 10,40 posazujeme za řidítka, doufáme že ví co dělá a vyjíždíme. Doprovází nás, vlastně Hanku, zasněný a smutný pohled pána lezoucího přes plot (jó a ráno jsme zjistili, že v plotě byla branka J ).

Šedá stužka asfaltu 138čky na St.Pankraz nás vítá dlouhými širokými zatáčkami. Dojíždíme po ní ke Spitalu a.Pyhrn. Za ním se kopce už o poznání víc odhalují a choulostivá místa cudně zakrývají sněhem.

Pyrnpass nás i motorky mírně rozehřívá, pár ostrých zatáček na krásné široké silnici se v nulovém provozu jede skvěle. V Lieznu najíždíme na silnější provoz 320tky. Jedeme dál a vpravo ukrývá masív Dachsteinu hlavu v černém mraku. To je nám fuk, potřebujeme se dostat přes kopečky vlevo a tam je krásně.

Chystáme se na pořádné rozehřátí do úzkých vraceček oblíbeného Solkpassu. Ale motorkář míní a žlučníkové kapky mění. Honza, jsa ještě pod jejich vlivem přejíždí odbočku a tak po hlavní míříme až k Radstadtu, kde odbočujeme vlevo na 99tku. Pohoří tedy přejedeme přes Radstadter Tauern. Takže žádný velký procvičení. Zatáčky mírné, silnice široká. Alespoň se stíhám kochat zelení luk kropenatou žlutí kytek a sem tam narušenou hnědobílými skvrnami pasoucích se kravek. Dřevěné seníky se krčí na patách vysokých hor a fotky z reklamních materiálů ožívají.

Celou cestu potkáváme motorky, kola, veterány, nad hlavou nám létají malá letadla, ještě menší lidičky na křídlech…. první červencovou sobotu každý vyvětral své koníčky. Ostatně i aut s koňskými přívěsy jsme potkali dost.

Stavíme kdesi nad vodopádem. Hanka, chtíc co nejrychleji fotit kýčovitá panorámata, odkládá ve spěchu přilbu na zem. Bohužel přesně na místo, kam právě dočůral pán z auta s pražskou značkou. Když si ji brala na hlavu, tak jsme se vůbec nesmáli, to by od nás bylo velmi nehezké, neuctivé a nekamarádské (taky nemůžu furt psát pravdu, ne?).

Pokračujeme devětadevadesátkou pořád na Gmund i.K. a naše silnice plete s dálnicí a s řekou Lieser obří cop.

V Gmundu odbočujeme vpravo a míříme k prvnímu bodu, který chceme na tomhle výletu opravdu vidět a zažít. Neb Malta je jedním z cílů většiny motorkářů.

Mám trochu obavu, že uvidím jen mlhu. Honza mě ujišťuje, že je to možný a že si za ni ještě zaplatím. No co, už jsem si koupila hafo mlhy na Grossglockneru , tak si k ní přidám teď tu z Malty.

Platíme 10Euro za moto, dostáváme nálepky bez motorek a vyrážíme na motoprofláklou cestu plnou zatáček. Kromě nás na ní míří i štrúdl dalších motorek, sem tam přerušen plechovkou. Úzká, né moc kvalitní asfaltka a vracečky. Jo, to jsem od téhle dovolené očekávala. Co jsem nečekala byla uzounká vracečka v mokrém tmavém tunelu. Asi mi trochu zvýšila tlak a Honza se nahoře přiznal, že se mu stáhla pr.el.  Koukám, že jsem si místo mlhy koupila za 10 éček  dost slušné výhledy na přehradu a kopce. Na kovovou vyhlídku nad propastí jdeme všichni kromě Honzy. Nějak se mu na kovové šprycličky nad ničím nechce a nepřiznává se proč. Na parkovišti je motorek docela dost, ale rozhodně né to ukrutné množství, které jsem kvůli našim svátkům očekávala. Ještě hodíme jedno selfíčko, které nabízí nějaký foťák na kandelábru a prý nás to ukáže na nějakých stránkách Malty a Malta usoudila, že jsme se už pokochali a naotravovali dost a spouští déšť. Tak rychle pryč, než v zalomeném tunelu potečou proudy vody. Dole v Gmundnu se schováváme na benzínce a u housky se šunkou čekáme, až se liják přežene. A TO KAFE JSEM, HONZO, NEVYLILA 😀 !!! Navrhujeme s Hankou, že Gmund vypadá jako moc zajímavé staré městečko, ale kluci mají zalehlé uši a nabídku na romantickou procházku nepřijímají. Tak někdy jindy.

Liják se přehnal, vyrážíme vstříc světlým zítřků. Je tomu tak. Na Spital a.d.D. a dál po 100 na Oberdrauburg máme za zády temno, kdežto před námi krásné jasno. Cesta je asi trochu nudnější, protože Hanka posléze přiznala, že tak třičtvrtě cesty prospala a vůbec netuší, kudy jsme jeli a zda jsme vůbec jeli. Taky si nejsem úplně jistá, jestli obří figury členů Beatles jsme viděli na týhle silnici. Fakt je, že mě docela probraly a moc jsem nechápala. To jsem víc pochopila panáky a psy z březových polen. Ještě dáme pár hezčích kilometrů po 110tce a už se v Kotschachu rozhlížíme po kampu. Nějaký lákavý vidíme, ale Honza asi ne. Nebo možná jo, ale chce nás ještě trochu víc unavit a tak to točí a najíždí na romantickou stojedenáctku, která by si zasloužila přídavek dovolenková. Je to taková ta vracečková, rozbitá a aby to bylo ještě výživnější tak místy i mokrá silnička. Prostě taková, kvůli kterým jsme sem jeli. Výhledy na kopce přes kostelíky, kupky sena, malebná křížová cesta na obzoru…. Pozor! Něco není v pořádku! Hanka nestaví na focení, asi už je fakt unavená. Údolí mezi kopci opravdu láká k odpočinku. V Maria Luggau tak činíme. V domácím kampu, trochu ztraceném pod úrovní silničky platíme 19E za dva a po sjetí mokré, příkré, tak trochu enduro cesty rozbíjíme tábor na stráni nad horským potokem ve výšce 1162m n/m. Pepa si chválí, že se mu jeho nový stan staví skvěle. Přes seníky na úpatí hor se převalují mraky a čekáme kdy nás vymáchají.

Zatím nás nechají dojít do gasthausu a do umývárek pod ním. Honza nás volá, ať se jdeme podívat na jejich hajzlíky. Tak tohle nemíváme ve zvyku. Na našich výletech se fakt žádné podivné orgie neodehrávají, nebo alespoň o nich nemám ponětí. Honza ale naléhá, tak jdeme s trochou obavy načíhnout. No páni! to když mají chlapy na rozlehlých, krásných, dřevem obkládaných toaletách kromě sprch i sauny, kanape, sušáky, obří zrcadlo, křesílka, stoleček avímjáještěco? tak to mi tam budeme mít minimálně zlacené kohoutky a nahřívaný ručníky. Prd velebnosti. Strohý miniprostor plní jeden záchod, jedna sprcha a hlavně dřez na nádobí. Tak tady dostal feminismus pořádně na prdel.

Do gasthausu se žene banda Němců na fotbal. Takže jdeme fandit Italům, i když je nám to celé fotbalové šílenství naprosto fuk. Ale bude sranda. Honza si žádá své žlučníkové kapky a my mu je zakazujeme. Tak si žádá alespoň štrúdl. Proč mu Hanka zakazuje i to, netuším. Jak fotbal dopadl nevím, vyměkla jsem a šla spát. Sotva jsem zalehla, tak se měkké tlapičky deště rozeběhly po stanu. Chvílemi se mění i na pořádné tlapy a trochu se obávám, jak to zítra s počasím vyjde. Pepa přichází za naprosté tmy a prý měl strach, aby nesletěl ze srázu. Ano, i já jsem při nočním courání na antifeministický hajzlík neviděla ani ň.

Z blízkého kostelíku slyším odbíjet každou čtvrthodinu a dost mě to ruší.

Dnes ujeto 353km.

Neděle 3.7.

Z blízkého kostelíku slyším furt odbíjet každou čtvrthodinu, odpočítám je a přemýšlím, jak zvon vypnout. Díkybohu už svítá a mohutné vyzvánění mi říká, že už je čas vstávat. Tohle musí být místní budíček a ten si určitě dřív jak v sedm netroufají spustit. Vylézám ze stanu a pozoruji mlhu válející se po kopcích. Není tak romantická a nevinná, jako včera nad řekou, ale alespoň neprší. Postupně vylézají ostatní a snídani vaříme nad srázem, pod dohledem kostelíku, který je prý moc pěkný, ale který by byl, podle mne ještě pěknější tak o 5km dál od našeho spaní. Pepa mě nelituje a říká, že prý už konečně chápu, proč mu vadí naše krásné tikající hodiny v obýváku. Nechápu! To počítá vteřiny? Na kytkách, větvičkách, motorkách a stanech jsou miliony kapiček mlhy, nebo pozůstatků nočního deště nebo čeho, ale další zatím nepřibývají. Brňáci, stanující vedle nás se prý chtěli vypravit do skal, ale počasí jim to hatí. Věříme, že za kopcem bude líp a v devět vyrážíme. Sakra! Ten budíček tu nebimbali v sedm, ale v šest! Vyrážím slušně nevyspalá.

V Maria Luggau zvon zuřivě svolává vyfešákované Marialuggauváky do kostela a já se těším, až ho budu mít daleko za sebou. Na silnici lehce přilepené ke strmému kopci stavíme po osmi kilometrech. Nezastavit se nad těmi výhledy nedá. Široké údolí poseté seníky, malinké kostelíky všech možných tvarů, seno v panácích, prostě a jednoduše rakouský kýč na dosah.

V Tassenbachu opouštíme dovolenkovou 111tku, tankujeme a opět najíždíme na silnici pro všední den. Silnicí číslo sto dojíždíme na italský asfalt. Popleskám pochvalně CéBéeFku po nádrži. Je v téhle zemi poprvé a je prostě skvělá. S italskými cedulemi se nesmírně zvýšil i provoz. Aut je tu asi tak nějak jako u Krumlova. Kam všichni jedou?

Na parkovišti u Lago di Braies to vím. Sem! Přijeli sem odbočkou z hlavní čtyřicet devítky za Dobbiaco. V nadmořské výšce 1496 m platíme u velkého hotelu 2E/moto parkovné a vyrážíme na malou procházku okolo jezera. No procházku…… ono jezero zabírá plochu 31ha, takže jsem docela ráda, že jsem si na motorku přibalila hůlky. Nenáročná procházka okolo jezera je chvílemi i dost výškově rozmanitá. Ale krásná, což zjišťujeme my a s námi tisíce dalších turistů. Je tu natřískáno. Mimo italštiny a němčiny je i dost často slyšet čeština. Očividně sem vyrazil nějaký zájezd důchodců.

Průzračné jezero skřípnuté mezi holými vrcholy hor prý vzniklo kdysi dávno díky mohutnému sesuvu nějakého toho kamení z hory Sasso del Signore, čemuž ovšem my, zkušení cestovatelé po podobných místech nevěříme. Vždy a všude je to o něčem jiném. O nějakém příběhu. Nejinak tady.

Tady o divokých, nevzhledných, podivných bytostech, které měly dobře zmapováno,kde se ukrývá zlato, stříbro a tak. Chudým pastevcům z údolí Pusteria se jejich bohatství zachtělo. Že se jim asi už nechtělo pást, nebo snad naopak si chtěli pořídit ovcí víc? Kdo ví? Pokusili se místní divochy okrást. A že divoši nebyli žádní divoši, tak pastevcům neublížili, nebo jsem se to alespoň nedočetla (ó jak dušihladící oproti příběhům z Balkánu), ale jen svedli veškeré vodní toky pod Jezerní horu (Croda del Becco) a tak přehradili jediný možný přístup a své poklady ochránili.

Ať tak či tak, obcházíme jezero ve štrúdlu turistů, hora Croda del Becco ničím nenaznačuje, že je vlastně branou do podsvětí a ani slepá královna na černé bárce nebrázdí hladinu jezera.

Kochám se nádhernou přírodou o poznání víc, než ostatní a tak jsem pořád vzadu. Nebo je to mým chatrným kolenem a pak je Hance třeba přidat k dobru, že mi zas až tak moc neutekla. Čekání na mne kamufluje do focení. Procházka nám trvá dvě hodiny. Chlapi už sedí v kiosku u hotelu a popíjí pivo. Prý se v téhle zemi jedno může. Věříme jim a dáváme si vodu. A také buřta s hranolkama. Honzu bude bolet žlučník, ale kapky mu stejně nedovolíme.

Prosíme Pepu ať si vezme motokalhoty na zahnání deště a vyrážíme zpět do hustého provozu na hlavní na Brunico (49) . Italský provoz je dost odlišný od rakouského. Předjíždění přes plnou, vyšší rychlost a tak nějak celkově musí být jeden víc ve střehu. Ono to ani nevadí. Na rozdíl od rakouských údolí tu není  zas tak moc, čím se kochat. Místo baráčků s rozkvetlými balkony jsou tu nevábné kostkové baráky, nějaké velké budovy, škarpy nevysečené a špinavé. Připadáme si jako doma. Proti nám jede pořád hodně aut. Kam? Mám chuť je stavět a říkat jim, že je u jezera plno a že tam ani nezaparkují.

V Brunico konečně frekventovanou opouštíme a odbočujeme vlevo na pohodovější silnici číslo 244. Mírný provoz, táhlé zatáčky na rovině vystřídá pár dobře průjezdných vraceček do kopce, parádní okolí. Jen mě ruší cedule se zákazem vjezdu s datem 3.7. Chvilku mi trvá, než si v hlavě sesumíruji kolikátého je. Jo! 3.7. U jedné z četných cedulí zpomaluji a snažím se pochopit její obsah. Někde se jede nějaký dolomity maratón. Vypsané jsou tři pasy. Kolikrát mám problém se zapamatováním třech názvů v češtině. O italštině ani nemluvě. Trochu se rozjedu a předjíždím Honzu, abych mu tuhle neúplnou informaci podala. Stavím, Honza se usměje, zamává a jede dál. Vlevo se otevírají další krásné kopce a před námi nás brzdí v La Villa Stern už finální zákaz vjezdu. Honza staví a diví se. Není sám. Nějaký Čech v dodávce hubuje, jaký že je to italský šlendrián. Všude kolem se rojí barevní, na povrchu oslizlí, či tak alespoň v těch upnutých dresech vypadající pumpičkáři. Kdosi radí Honzovi, že se to projet dá a ukazuje mu kudy. Čímž se Honza dostává do peletonu a jistě by i vyhrál, kdyby v cíli zastavil. Chtělo by se mi smát, kdyby se mi tak moc nechtělo …….na záchod. Nechávám motorku motorkou, partu partou a odcházím hodně rychle hledat útočiště. Benzínka je automat bez WC. Jediná možnost je zajít do kavárny. Siskini přichází za mnou a když už sedíme, tak sedíme a popíjíme kávu. Stejně není kam spěchat. Vše kolem nás stojí, tedy vše až na pumpičkáře. Se zděšením koukám na jejich čísla přesahující i 9 tisíc. Ne! Tolik jich být nemůže! Jo! Tolik jich určitě je. A každý má na krku medaili. Všichni vyhráli. No nad námi určitě. Prý to za hodinu pustí, říkal kdosi. Já říkám, že když Italové řeknou za hodinu, že to může trvat tak hodiny tři. Nevadí, nikam nespěcháme. Motorkáři a plechovkáři postávají, popojíždí, zmatkují, zjišťují co a jak a nakonec rezignují jako my. Někteří v pohodě, někteří napjatě a možná i rozhořčeně. Do toho projíždějí a houkají sanitky. I Hanka je trochu nesvá. Říkám jí, ať je po italsku nad věcí. I tohle k těm horám patří.

Konečně kdosi zákaz odstraňuje. Motorkáři si berou kvapem přilby, startují, autaři tůrují motory, všichni se snaží urvat každý centimetr. Čím dál víc mi je to k smíchu. Vše necháváme dostatečně odjet, než se začneme v poklidu vypravovat.

Jedno jsme nedomysleli. Když všech devět tisíc cyklistů dojede závod, tak se ještě budou chtít projet a pojedou samozřejmě naším směrem. Takže jsme na to naším otálením vůbec nevyzráli. Vcelku záhy jsme dojeli kolonu aut a motorek, která nedokázala v těch zatáčkách kolaře jedoucí vedle sebe předjet. Čímž nás dojeli kolaři námi předjetí a jali se nás předjíždět. Zprava, zleva, z kopce a neuvěřitelně i do kopce. Takže za jedna, nohy ze stupaček, oči vepředu, vzadu, vlevo, vpravo a hlavně si vybavit nějakou tu motlitbu. Pravděpodobně jedeme pěkným krajem přes San Cassiano, ale cožpak to může jeden mezi těma splašenejma trubkama vnímat? Falzarego, Castello, Cernadoi, Larzonei, Col di Roca….. jsou velmi znělé názvy a já vůbec netuším, v kterém z těch míst jsme se konečně zbavili obtížného šlapajícího  zpoceného hmyzu. Až tehdy se hory a jejich krása ukázaly v plné míře. Že je tu nádherně jsem si uvědomila někde na druhém pasu pod mraky, při nádherném výhledu směrem na prosluněný sever.  Na jih je zataženo. Jedeme na jih. Střídavě po suché a mokré silnici. Ještěže nejsou zatáčky nějak moc drsné. Dnešní krásný den končí v kampu pod dohledem obřího masívu Marmolady v Malga Ciapela. Platíme 13E/os a stavíme stany v téměř prázdném kampu. Kromě nás jsou tu motorkáři ze Slovenska a Vysočiny.  Postupně se scházíme pod střechou u piva a pizzy. Venku lije. Asi nějak kladně působíme na obsluhu, neb dostáváme kšiltovky. Jdeme spát s pocitem dobře odvedené práce.

Ujeto 168 km. Jo, hodně dlouho jsme čekali v La Villa Stern až se pumpičkáři rozprchnou.

 

V pondělí 4.7.

hučí malý vodopádek za stanem a když ve třičtvrtě na sedm vystrčím nos, tak vidím lanovku na Marmoladu. Spíme přímo pod ní. Tedy tuším, že tam vede, teď to vypadá, že vede do nikam. Hustého, bílošedého, chladného nikam.

Na prostorných toaletách, tentokrát genderově spravedlivě vyvážených se suší motohadry a ferratyhadry. Pepa si stěžuje, že tu mají jen turecké záchodky. Nemají, to jen nemá trpělivost otevřít všechny dveře. Ty poslední jsou do vysněné kabinky s porcelánovým křesílkem.

U snídaně je běžné veselo. Zapisuji si včerejší trasu a Hanka mi nabízí oranžový zvýrazňovač  k zakreslení do mapy. Otevírám řasenku s oranžovým víčkem a trochu nechápavě zírám na řehtající se Hanku. Napálila mě a to ji udělalo radost větší, než kdyby dostala novou motorku. Nebo ne, nevím, chtělo by to vyzkoušet. A aby té radosti nebylo málo, tak se hned dvakrát přeřeknu. Místo jezírko použiji ,,jezečko“ a z pumpičkářů udělám vozíčkáře. Tak, a Hanka má krásný den. Na zítra si zas musím něco vymyslet, abych ji v takhle skvělé náladě udržovala. Prostě se starám o blaho jejího ducha. I ten čtyřlístek jsem jí podstrčila pod nos. No tak to ne, ale kdybych věděla, jak to udělat, udělám to. Zelený stonek s čtyřmi srdíčky, který našla, nám prý přinese štěstí a to takové, že teď se vypravíme k lanovce a to šedobílé nic se nad námi rozplyne a my spatříme výhledy nevídaně krásné. Tak a je to naplánovaný!

Štěstí nám čtyřlístek opravdu přinesl, neb paní v kase říkala, že nahoře není nic vidět a tím nám každému ušetřila 30éček. Jen Hanka v ušetřených penězích štěstí neviděla a zpět do kampu k motorkám šla se zachmuřeným výrazem.

Plán necháváme plánem, sedáme na motorky a jedeme se mrknout, jak to s tou mlhou bude tady dole. 7km od kampu už stavíme v prvním pasu. Né že by z Passo di Fedaia bylo něco vidět, ale stojí tu český autobus a pan řidič se očividně nudí a chce pokecat. Prý účastníky zájezdu vyhodil u lanovky a prý jim řekl, že se to vybere. Tak fajn, ještě že nemusíme dát na autobusáky. Před námi je ale fakt trochu jasno. Veškerou bagáž jsme nechali v kampu pod bělošedým ničím a dost si jízdu bez ní užíváme. Na Passo Pordoi začíná zas mlha, ale taková nedovařená, unavená. Věříme, že jsou to jen dozvuky a na jejich odeznění počkáme v museu I. světové války. Tak nějak tahle musea nemám ráda. Vím, že je důležité vidět, jak děsné to bylo. Vím, že je to třeba si připomínat.  Ale prostě mě z toho mrazí víc než ta nejmrazivější mlha na světě. A nejděsivější je, že je to pouhých 100 let na zpět. Osobní věci, dopisy, balíčky, fajfky…. Působivé a děsivé. Nepochopitelné, že se v těhle drsných horách vůbec dokázali pohybovat a přežívat. Tedy přežívat asi není to správné slovo. A pryč! Musím ven do krásného jasného dne plného turistů a krásných výhledů. Je nádherně jasný, ač je mlha hustější než hustá. Teď už je mlha pořádně dovařená a trochu se obáváme, jak se v ní pojede. Jdeme k motorkám a vidíme postávající zmrzlou motorkářku u brněnské dukárny. Honza, ve snaze jí rozehřát a potěšit, na ni promluví cosi povzbuzujícího. Jako že asi bude líp. Dívá se na něj divně, pak se dívá divně na nás všechny a na mne se usměje. Fakt! Asi tak na lidi působím nebo co. Trochu se tou myšlenkou tetelím, než mě osloví:,,Barčo?“ Aha. Tak nepůsobím. A pozor, tohle je důležitý okamžik v naší partě, neb já jsem ta, které se všichni smějí, že si nikoho nepamatuje. Ale já ji teď odpověděla: ,,Kačko!“ a přesně jsem věděla kam s tím pěkným ksichtíkem. Jo, tak s touhle holkou a jejím chlapem jsme strávili jeden moc vydařený večer na jedné z našich dovolených. A všichni stejnou dobu! No a jen já jsem si ji zapamatovala. Užívám si okamžik převahy, kdy ostatní tápou. Mlha se zas zvedla. Alespoň pro mne! Loučíme se, tak zas někdy někde ;-).

Vyrážíme do mlhy s respektem. Nevětší obavy máme z neosvětlených pumpičkářů. A že jich tu je. Vracíme se zpět a po dvou zatáčkách jsme z mlhy venku. Po dalších sedmnácti TORNANTI (krásně znělé slovo pro vracečky, od teď ho budu používat) odbočujeme vpravo k pasu Sello. Stavíme až za vrcholem, který je zas v mlze a domlouváme se, že se trochu roztrháme. Kdo si chce fotit, bude si stavět, kdo se chce pořádně projet, pojede si dopředu a sejdeme se v…. no prostě se někdy někde sejdeme. Začínáme si to fakt užívat. Docela se vyčasuje, tornanti jsou krásně široké a přehledné, pas se střídá za pasem a zas mě chytá ten pocit, že je svět dokonalý, když má člověk pod zadkem stovku koní a okolo výhledy ukrutně nádherné.

V Corvara se scházíme a jdeme se nabaštit. Nějak nemám klidu, už bych nejraději zas byla za řidítky. Baví mě to. Úžasně mě to baví. Další zastávka je na Passo di Campolongo, kde potkáváme dalšího známého. Tak tohohle moc nepoznávám. Je to kolař, který opravoval řetěz v Maria Luggau. No to snad ne! Tenhle špinavý chlap, s kolem ověšeným bagáží, ujel to co my na motorkách? Ty kilometry a převýšení? Přilbu hódně hluboko dolů. Je mi rozhodně sympatičtější, než ti napasovaní do barevných dresů, prohánějících se po pasech v dohledu svých aut. Kolař se nám snaží česky popřát hodně štěstí, šlápne do pedálů a maže dál. Kam? Netuším, ale žádný cíl by mě neudivil. Potkáváme i Čechy na motorkách, které jsme potkali na pasech…… no skoro na všech. Pořád si říkáme, že je tu hafo motorek, ale ono to tak nebude. Ono jich tu zas tak moc není, jen se tu všude točí jedni a ti samí J.

Arabba, Porve di Livinalongo, Passo Falzarego, Cortina……. V Cortině tankujeme, trochu se motáme a nakupujeme snídani v místním minisupermarketu.

Nevím, jestli je jasno, polojasno, nebo oblačno, nějak se to nad těmi kopci střídá. Hlavně je docela teplo a neprší. A zas mě to baví! Každou tornanti si troufám víc a víc a je mi jasný, že nejsem sama. Gumy našich motorek získávají krásně oblý profil. A když si myslím, že to nemůže být lepší, tak přišel Passo di Giau! A bylo to lepší! Nahoře je nádherně, nejkrásnější pas, který jsme dnes viděli. Kdosi říká, že je to jasný, protože je to první pas, který opravdu vidíme. 29 tornanti dolů, jedna lepší, než druhá. Ani jedna se nezavírá, nepřekvapuje. Uf! Nepamatuji, kdy jsem se takhle skvěle projela! Odbočit do kampu v Malga Ciapela se mi ani trochu nechce, tak se trhám a jedu sama na Passo di Fedaia. Ráno jsme z něj nic neviděli a teď si to tu užívám. Docela se připozdilo a nejsou tu žádní pumpičkáři, motorkáři, plechovkáři, tůůůristi. Jsem tu jen já, moje motorka, kopce osvícené zapadajícím sluníčkem, měkké údolí a dlouhé stíny seníků a hlavně všeobjímající klid. Jen tak stojím opřená o motorku, pozoruji tiché hrdé kopce a je mi krásně.

Na cestě zpět sleduji obdivuhodnou práci ovčáka a jeho psa. Ovce, běžící podél silnice reagují na jedno ovčákovo písknutí. A nezareagují-li, přijde písknutí dvojité a na to zas reaguje pes, který ovce bez problému usměrní. Zas stojím a koukám. Do kampu se z cesty vracím celá spokojená a plná nádherných dojmů. Abych své pocity dala najevo i okolí, tak si přijíždím na plac před stan velmi elegantním přehoupnutím přes travnaté hrboly a fotogenicky se z přilby zubím na večeřící Siskiny. Hanka nedbá a můj téměř enduro výkon nefotí. To je materiál! Fotí futr všechno, kdejaký šutr, bylinu, píďalku a když je opravdu co fotit, tak se nenamáhá foťák vytáhnout. Prý můj výkon nebyl nic moc, no tak to už je úplný nesmysl.

S pocitem dobře odvedené práce se opět odebíráme do kampové hospůdky, kde číšník nabírá šnaps naběračkou, ale nakonec končíme na mejdanu v rozlehlém předsálí sprch. Probíráme dnešní trasu a Hanka říká, že ji má tak nějak v mlze. No vždyť jo, až od nádherného Giau se dá říct, že jsme něco stopro viděli. Venku se opět protrhl hustý mrak a děkujeme čtyřlístku, že lije až teď, když jsme pod střechou. Honza si masíruje nohy višňovicí a Hanka mi cosi zapisuje do deníčku. Pokud je v tom skryto poselství pro příští generace, tak je mi moc líto, ale zůstane utajeno. Neznám řeč, kterou to sepsala. Jen u konce rozlouskávám: ,,Dnes super den, viď Alberte!“ Tak asi tak.

Ujeto 175 km

 

Úterý 5.7.

Lezu z Pepovo nového stanu a zírám: Dnes nevedou šňůrky nad stanem do šedobílého nikam, ale na zářivou horu. Jako když do nás střelí. Hlavně do Hanky. I když tvrdí, že se vůbec nevyspala, protože ji rušil potok (asi počítala protékající hektolitry vody), tak hlásí mínus pět minut do odjezdu. Asi se bojí, aby nám horu nikdo nevyfoukl. Prý nemáme mít blbý poznámky a máme pohnout, nebo budeme stát dlouhatánskou frontu na lanovku. Vše pakujeme, oblékáme se a opouštíme kamp, abychom se za 5 minut zase svlékali a upevňovali motohadry na moto. U kasy jsme téměř sami, kupujeme lístky za 30E na osobu a za ty prachy si můžeme kabinkou vyjet z 1450m n/m v Malga Ciapela až do výšky 3265m n/m do Punta Rocca těsně pod vrchol Marmolady a ještě si po cestě užít dva přestupy. V jednu chvíli je nad námi opět ono šedobílé nic a když do něj vjíždíme, tak se obávám, zda Hanky čtyřlístek nepřestal fungovat. Nepřestal! Vyjíždíme nad nic a …páni!!!….Ono nic pod námi se mění ve zvlněnou hladinu oblačného moře sem tam narušenou ostrůvkem vrcholu. Nadýchané moře šlehačky se vlní, přelévá, mění a my zíráme s pusou dokořán.  Asi vypadáme jak banda vidláků, co vytáhla prvně paty z rodné hroudy. Alespoň podle pobaveného výrazu chlapíka- obsluhy lanovky při našem sborovém óóó.

Napsat, že jsme se výhledem z vyhlídkové kovové věže nabažili je nesmysl. Výhledy se mění každou vteřinou a nabažit se toho nedá, přesto jdeme dolů, kde nás láká bílá pláň. ,,Jediná stopa ve sněhu a nikde druhá k ní…“ mi zní v uších, ač je tu stop víc než dost. Trochu se brodíme, čehož Hanka nedbá a jde daleko a vysoko zdolat vrchol Marmolady. Já končím pod vrcholem a chlapi se motají jen u kraje ledovce. Asi aby je nezáblo. Tóny: ,,…..všude kolem bílo, jako v pohádce…“ vyjadřují mé pocity. Nad námi azurová modř, pod námi tu bílé nadýchané mraky, tu zářivé vrcholky okolních hor a už se hluboko pod námi ukazují i silnice po kterých jsme včera jezdili, jezera u kterých jsme postávali. Shodujeme se, že líp nám to čtyřlístek zařídit nemohl. Pokud bychom sem vyjeli včera, tak bychom se stejně, i kdyby bylo něco vidět, vůbec neorientovali. Teď máme po včerejším objetí masívu Piz Boe a courání po okolí ucelený přehled. Ráda bych o dechberoucích výhledech napsala víc, ale nějak neumím najít ta správně nadšená slova. Neradi nastupujeme do kabinky a sjíždíme na spodní stanici. Ostatní jdou do vojenského musea a já si sedám na sluníčko. Raději než si připomínat, jaké hrůzy tu vojáci museli prožívat se opět kochám klidnou přítomností.

Po cestě dolů se nám ukazuje kamp, který jsme ráno opustili a tak z výšky kontrolujeme, zda jsme tam něco nezapomněli.

Dole na sebe necháváme působit právě prožité okamžiky a jejich nezapomenutelnost umocňujeme obědem v bistru. Ač si kupujeme jen dvě housky a pití, tak nám usměvavá číšnice přidává gratis misku popcornu. A ANI TEN JSEM HONZO NEVYLILA!!!

Směr Passo di Giau, který jsme poté nabrali, mě moc potěšil. Tohle si ráda zopakuji, dnes z druhé strany. Do devětadvaceti tornanti vjíždím natěšeně, ani mi nevadí plná bagáž. Jede se super, jen by si neměli nechávat krást čísla v tornantech. Když tam chybí, tak si myslím, že je to prachobyčejná zatáčka a trochu mě překvapí, že jde o plnohodnotnou tornanti. Ještě že tu jsou krásně široké.

Předem jsem měla trochu obavy, jak nás v téhle zemi plné motorek budou předjíždět místní střelci. A ono ne. Nezažili jsme jediný problém, naopak místní plechovkáři motorkám většinou uhýbají. Takže nebýt pumpičkářů- hotový motoráj. Motorkáři zdraví, což mě při té koncentraci taky dost překvapilo. Příjemně.

Cortinou najíždíme na 51, což je silnice pro všední den. Ty na dovolenou už asi necháváme za sebou. Tahle je v mapě zelená, v reálu už tak ne. Město střídá město, všední provoz, do toho malování přechodů, smaradlavej kamion a značky 50tka a zákaz předjíždění, což samozřejmě pečlivě a zodpovědně dodržujeme J. Vcelku opruz. Alespoň mám čas sledovat domečky. Ty dřevěné z horských pasů ustoupily kamenným, městským v údolí. Netuším, proč mě to nutí používat zdrobnělinu. Tyhle baráčky mají povětšinou dvě parta. Asi mě matou ta malá okénka s protislunečními okenicemi.

U jezera Lago di Pieve, vypadající na mapě taky podstatně líp, než v reálu si dopřáváme odpolední kávu a sledujeme cvrkot. A že je docela pořádný. Konečně ho opouštíme a najíždíme zase na dovolenkovou 52 směr Passo della Mauria. A zas je pohoda. Jen je silnice v dlouhých zatáčkách dost rozbitá. Trochu se bojím, jak budou vypadat místní tornanti. Zbytečně. Jen co se začne silnička víc kroutit, tak se rozšiřuje a uhlazuje si povrch. Prý se jí nemáme bát, ale naopak si ji pěkně užívat. Tak tak činíme. A o to víc, že v tomhle bohem zapomenutém kraji jedeme sami. I pas a skromná městečka jsou neturistická. Připadám si tu trochu nepatřičně, jako by tu nikdo cizí neměl co dělat. Před Tolmezzo mě tenhle pocit opouští spolu s přibývajícími auty. Ale ani tady jich není nějak moc, asi se jim nechce šplhat do kopce k hranicím na Plockenpassu. Od Rakouska se zatahuje, tak se nezdržujeme nějakým dojemným loučením s Itálií a projíždíme poslední znělé tornanti a galerie, abychom na druhé straně kopce najížděli do neznělých tunellů a kurev. V Rakousku nás vítá nejhorší cesta dovolené. Tyhle rozbitý vracečky jsem čekala v Itálii. Jó to jsou ty předsudky.

Dnešních prozatímních 200 kilometrů jedeme pořád mezi kopci. Tenhle masív je snad nevyčerpatelný. V Kotschachu lízneme trochu asfaltu, po kterém jsme jeli před třemi dny a odbočujeme na východ směr Hermagor (111). Čas a mraky nám přikazují dívat se po kampech. U Dellachu opravdu značku kampu vidíme a poslušně dle jejích pokynů odbočujeme vlevo. A tam rozhodně žádný kamp není, ač hubený roztěkaný majitel statku tvrdí opak. Prý tu kamp je, jen si ho musíme umět představit. Prý se na té louce u stodoly kampuje skvěle. Čemuž bych snad i věřila, kdyby se zrovna nehnalo to mračno říkající nám, že si máme najít střechu nad hlavou. Nejraději střechu hospody. Na dotaz úkrytu před lijákem pan statkář krčí rameny. Sedím na motorce a nedutám. O Pepovi ani nemluvě. Ten se snaží dělat, že tu vůbec není, neb se na něj zaměřil statkářův nemocný syn. Neměl chřipku ani kašel a jeho nemoc se projevovala hlučným vykřikováním, širokým úsměvem, mohutným rozhazováním rukama, živelným poskakováním a ohromnou radostí, že přijela návštěva.

Pepa vypadá, že rozhodně nechce trávit noc v blízkosti tohoto dementního majitele statku (to že mu tu vše patří, prý Pepa z chlapcova monologu vyrozuměl) a ač Hanka vypadá, že by tu nejraději zabivakovala, nechává na sebe působit přání většiny a jedeme hledat dál. Zatím neprší a tiše prosím čtyřlístek, aby to ještě chvíli vydrželo. Čtyřlístek poslouchá a dokonce před nás staví po pár kilometrech v Reisachu kamp snů.

Mladý pán v recepci, o němž později zjišťujeme, že je zároveň i hospodským a majitelem kampu nás inkasuje ( 24,5E/2 os.), nabízí nám možnost objednání extra křupavých houstiček ke snídani, což rádi přijímáme a naviguje nás na pěkný plac ohraničený křovím. Stavím stan a Pepa si libuje, že se mu líbí čím dál víc, když ho dokážu postavit sama. Asi začneme jezdit zase na dovolené pod stan.

Ve sprše si užívám teplou vodu dopadající mi na hlavu a tu slyším hlas volající: ,,Honzo, jsi tu?“ Ticho. Otázka se opakuje. Myslím si, že vtipně odpovídám:,, Honza tu není, je u stanu“. Ticho. Majitel hlasu odchází. Po chvíli se ozývá jiný hlas s toutéž otázkou. Opět odpovídám, že jsem tu sama, že tu žádný Honza není. Když už si u zrcadla dělám čerstvou frizúru, tak do sprch přichází majitelé hlasů. Jsou to kluci okolo 12ti let. ,,Honza tu fakt není?“ ,,Ne, jsem tu opravdu sama“. V tu chvíli se z jedné z kabinek na dámských sprchách ozve nesmělé pípnutí:,, jsem tu“. Páni! byla jsem ve sprše s Honzou! Kluci očividně nechápou, co mne na tom tak rozesmálo. Ještě rozchechtaná přicházím ke stanu, abych partě sdělila, že jsem byla ve sprše s Honzou.

Čtyřlístek zase zabodoval. Sotva máme vše pod stanem a sebe v hospodě, dává se do deště. Tentokrát do opravdu pořádného, takového, co donutí majitele pozorovat jezírko s lekníny, zda už nepřetéká. Kdosi z nás se ptá, jak v tom půjdeme ke stanům, kdosi jiný odpovídá, že po čtyřech a tak si rychle dáváme šnaps. Majitel, recepční a hospodský nás rád obsluhuje a vše nám servíruje tak, aby měl dobrý výhled na Hanku a hlavně na její výstřih. Honza to komentuje slovy, že ho to vůbec neruší, naopak mu dělá dobře, že je jeho žena tak oblíbená. A Pepa dodává, že jsme díky ní zatím dostali flašku kořalky, kšiltovky a teď exkluzivní obsluhu, že je to od ní moc pěkné, co pro partu dělá. Honza si maže nohu tentokrát meruňkovicí, konečně se mu dostává povolení dát si vysněný štrúdl a pak mu zakazujeme dělat Dana, protože začíná lovit na gůglu nějaké slovo, které si vymyslel a teď nám chce dokázat, že fakt existuje, čímž ale zkazí skvělou zábavu, která při nevědomosti vzniká. Stejně mu neuznáváme, že je multibilingvní. Všichni se shodujeme, že si musíme tenhle kamp přidat na seznam kampů k zapamatování. Déšť ustává a můžeme odejít po dvou.

Dnes ujeto 217km

Středa 6.7.

V noci mě trochu rušil liják. Obávám se o motohadry ukryté v předsíňce stanu. Zbytečně. Stan je dokonalý. V šest mě budí mohutné kostelní zvonění. No to snad ne! Lezu ze stanu a obcházím kamp. Zjišťuji, že je fakt parádní a když se dole nad údolím začne rozplývat mlha, tak se rozplývám i já. Další romantické ráno. Kolem půl osmé leze sluníčko z mlhy a Siskini ze stanu. Dávali bychom si v klidu kávu a čerstvé houstičky, kdyby se Honza nehádal, že je o hodinu míň protože mu to říká foťák. Za trest programuje do GPS nezpevněné cesty a nedbá na naše hudrování.

A zase jedeme. Zalesněné kopce po pravé straně mají prstence z mraků a ze silnice na všední den mířící na Hermagor se páří. Za Panem Magorem se na silnici 111 zdržíme jen pár kilometrů a odbočujeme u nějaké kotěhulky s názvem Sussawitsch vlevo. No potěš koště. On ten mameluk fakt nechal nezpevněný cesty povolený! Protože nikam jinam nás tahle uzounká se zákazem vjezdu čemukoliv většímu, než malé dodávce a plné děr zavést nemůže. Možná se koukáme i trochu vyděšeně, ale zas né tolik, jako řidič autobusu neznalý zákazové dopravní značky. Teď tu stojí šprajclý v jedné ze zatáček a jistě si slibuje, že si mezery ve vzdělání fofrem doplní. Zadky máme slušně naklepané a umím si dost živě představit bolest zadku frajírka jedoucího v Kaipanu kousek před námi. Kdesi, kde vlci dávají dobrou noc je vesnička Kreuzen a u té to asi začne. Jaké překvapení. Asfalt zůstává, dokonce se trochu urovnává a krásným, zeleným údolím nejede kromě nás nikdo. Dovolenková!

V Feistritz a.d.Drau z ní odbočujeme na silnici 100 na všední den a vcelku rovně a nezajímavě dojíždíme do Spittal a.d.Drau (sakra! Čert aby se v těch rakouskejch Špitálech vyznal). Už bylo na čase. Moje motorka i já jsme si už přály nějakou tu zatáčku. Tak vítáme kruháč. I Honza se pravděpodobně trochu nudí, neb se asi zamyslel a to zamyšlení ho stálo kousek gumy zanechané na Špitálské silnici. Za Spittalem a.d.D. najíždíme na 99tku. Projíždíme Gmund i.Karnten opět bez romantické procházky a bez zastavení v museu Porsche, za což dostává Honza za uši ač se vcelku logicky brání, že jsme si klidně mohli zastavit a pokračujeme na Katschberg čímž rozplétáme obří cop, který jsme tu pletli v sobotu.        Dnes se nám tu jede o poznání líp. Rozhodně to v zatáčkách klopíme víc, než v sobotu. Buď jsme se v nádherných tornantech parádně vyjezdili, nebo si luxusně sjeli gumy, ale nejpravděpodobnější je, že nám ubyly konzervy. Pak už jen motorky projíždí tu hezčí, tu nic moc místa s názvy Radstadt, Bad Ischl, Gmunden. V Gmundenu jsme do sebe hodili redbulíky, do motorek benzín a s vědomím, že to je vše přátelé, zamířili na zabydlený sever. A pak nic nevím. Pak mám v deníčku velikánským písmem napsáno LINZ!!! To asi abych na něj nezapomněla. Což je nesmysl, neb na dnešní průjezd se zapomenout nedá, ač se o to v následujících měsících budu hodně snažit. Honzova GPSka se rozhodla, že nás celou dobu bedlivě poslouchala a vodila tím nejhezčím, čím mohla a teď nám to spočítá. Nevím kudy jsme jezdili, nevím kolikrát jsme jezdili stejnými křižovatkami, nevím kolikrát jsme projeli kolem stejných budov, vím, že se mi to nelíbilo a že to trvalo ukrutně dlouho. A že bylo horko. Ne! Bylo HORKO!!! a že to říkám já, je už co říct. Peklo s názvem Linz nás nakonec přeci jen propustilo a pocit z dnešního dne zachránila prověřená silnice Studánky, V.Brod, Rožmberk, Č.Krumlov, Habří. A teď je to vše, přátelé……….

 

Dnes ujeto 448km

 

……..no, vlastně ještě ne. Teď ještě shrnout, že jsme projeli celkem 1557km. A že to bylo asi nejhezčích 1557km, které jsme kdy jeli. Pravda, průjezd Linzem z kilometráže musíme odečíst. Že jsme na všemožných passech a v tornantech věděli, že se sem jednou, či snad i víckrát rozhodně vrátíme. Že nalézt čtyřlístek na začátku dovolené je výhrou. Že klidně může půl dovolené propršet, když je to zrovna ta půlka noční.  A úplně nejdůležitější je, že se Pepovi jeho dárek k šedesátinám zalíbil natolik, že dokonce kývnul na nápad, aby naše dovolená za pár dní pokračovala. A tak 24.7. vyrážíme………….. a to je jiný příběh. Jedeme dál…… 🙂 .

 

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/Dolomity_07_2016/

Na víkend do Molunatu. Chorvatsko 09.2015

Čtvrtek 24.9.2015

Jedu se jen projet. A ani si neberu deníček, protože píšu-li deníček je to dovolená. A tohle prostě dovolená není, to je jen prodloužený víkend, který nám na konci září zajistil svatý Václav. Díky mu. Pepa se rozhodl, že to dovolená je. Né že by si vzal deníček, ale vyrazil už v úterý nad ránem a zanechal mě v klidu samotnou doma. No takže to i pro mne byla vlastně trochu dovolená ;-).

Na cestu jsem vyrazila ve čtvrtek  24.9.2015 v půl jedné. Vlastně už ráno. Ale ještě jsem měla zastávku v práci. Na cestu, na kterou jsem se moc těšila a měla ji skvěle naplánovanou. Pojedu nádherným počasím do Triebnu po dálnici, poté se vypravím do romanticky zbarvených hor Hohentauernu a budu pokračovat babím létem přes Judenburg, dál na jih a ve světle zapadajícího slunce dorazím někdy po osmé do malebného Samoboru ukrytého ve vinařských stráních národního parku Žumberak. Budu si celou cestu náramně užívat a štěstím se do přilby usmívat jako blbec. No takže je jasný, že to celý bylo úplně jinak. Jen snad, že jsem se do přilby chvilkami tvářila jako blbec by mohlo sedět.

Do Triebnu jsem dojela po pár kilometrech mírného mrholení rozhodnutá, že plán neměním. Že přeci jen do těch hor vjedu i když tam z babího léta asi uvidím velký kulový.

Na benzínce pod kopcem jsem doplnila tekutiny do motorky i do sebe, všimla si stojící Afriky u pravého stojanu ( tahle informace, vypadající teď jako zbytečnost, je fakt důležitá J ) a hlavně toho, že ty kopce nejsou ani trochu vidět. Tak tady jsem poprvé vyměkla. Mám za sebou 200km a před sebou dalších pár set. Pojedu-li v dešti pomalu a ještě otevírat kufr a dívat se do mapy, protože itinerář napsaný na kobercovce na nádrži je už teď jediným slitým modrým flekem, tak do Samoboru prostě včas nedojedu a vůbec nevím, kde jinde se ubytuji.

Takže změna plánu. Zůstávám zbaběle na dálnici. Proti plánu kupuji dálniční známku i do Slovinska a v dešti dojíždím až kousek před Zagreb. A tam už neprší, ale přímo leje. Zvedám plexi, abych vůbec něco viděla a mimo dálnici vjíždím do Samoboru a tuším, že jsem v krásném kraji. Což je mi teď tedy úplně fuk. Teď se koukám co nejrychleji ubytovat, převléknout do suchého a vyrazit na večeři. Pravda, představovala jsem si ji trošičku jinak. Že na náměstí budu se sklenkou vína pozorovat usměvavé turisty chodící v tričkách. Že si možná přes sebe hodím košili s dlouhým rukávem, když už je přeci jen ten konec září. Tak to neklaplo. Sedím v kamenné restauraci, do jejíž střechy buší déšť, zakuklená do mikiny, usrkávám horký čaj a přemítám, kudy zítra pojedu, pokud to peklo neskončí.

Přichází mi SMS od Mufa, že je v Ilijski Bistrici a volá Pepa, že v Molunatu prší a i zítra pršet bude. Náladu mám pod jezevčíka.

 

Ujeto 520km

 

Pátek 25.9.

Ráno neleje, ale jenom prší. Snažím se CéBéeFku trochu otřít, né že by se mi to dařilo a vydávám se do hor. Jo! Přeci zas nevyměknu. Sice bych mohla najet zpět na Zagreb a po hlavní pokračovat na Jastrebarsko, ale tam vede i cestička klikatící se po zelených stráních voňavého Žumberaku. Šplhám okolo vinic po mokrém, rozbitém asfaltu. Po deseti kilometrech, kdy deštěm skoro nevidím kudy mám ty ďoury a kaluže objet, když už mám za sebou tři úseky bez asfaltu váhám, zda to byl dobrý nápad. Ale teď už to nevzdám a vracet se fakt nebudu. Za kopcem bude líp a třeba i něco uvidím. Člověk míní…… Na vrcholu líp fakt nebylo, ale zato tam byla značka zákazu vjezdu dál. Sedím na motorce, pomalu se mi začínají čůrky deště zavrtávat vzadu pod přilbu, nevěřím svým očím a na pár vteřin mě napadne myšlenka zákaz objet. To by určitě udělal Pepa. Dole žádný zákaz nebyl a nikudy se to nedá objet. Myšlenku rychle zahazuji, vypadá to, že tam asi déšť sebral kus silnice. Rychle otáčím, aby mi nesebral i tu, po které jsem přijela a snažím se zapomenout, kterak jsem si místy říkala, že tudy bych tedy jet dolů nechtěla. Před blátivými úseky vzpomínám na rady enduráků. Hlavně nesundávat nohy ze stupaček a neubírat plyn. V Samoboru si trochu oddychnu, že jsem zase v civilizaci a trochu povzdechnu, že mi moje nevyměknutí sebralo 27 km a třičtvrtě hodiny. Jo, jela jsem pomalu, rychleji to fakt nešlo.

Takže teď tedy opravdu zpět na Zagreb a po hlavní na Karlovac, Slunj, Plitvice, Gračac. Cesta trochu nudná, ale teď hlavně plná náklaďáků, které se fakt bojím předjíždět, neboť se mi vůbec nechce do kaluží ve vyjetých kolejích. Jaké to kolem mne je vím. Tedy vím to, protože si to tu docela pamatuji. Teď rozhodně nic nevidím. Plexi mám zvednuté a brýle naopak na špičce nosu, abych škvírkou viděla alespoň silnici přede mnou. Myšlenky se mi zúžily na jediné: Vyhnout se největším kalužím a dát si pozor na bílé čáry. Kdesi před Gračacem si uvědomuji, že nepromokavost PSÍ hadrů má někde limit a já už jsem za ním. Na benzínce tahám promoklé peníze klepající se rukou a nemůžu zastavit drkotání zubů. Přesto mi to, že jsem zmrzlá a mokrá nevadí tolik, jako vědomí, že fakt nic nevidím a že mám z hodně mokrý silnice a sprch od kamionů respekt. Takže další vyměknutí. Dokonce až tak velký, že jsem začala uvažovat, jestli bych to neotočila zpět. Pepa včera říkal, že by mělo dneska pršet po celém Chorvatsku.

Házím si korunou. Kouknu na mobil, budu-li tam mít hovor od Pepy, znamená to, že furt leje a jedu zpět. Nebudu-li, je v Molunatu hezky a jedu dál. Podvědomě trochu přemlouvám zkřehlé prsty, aby žádný hovor nenašly. Nenašly! Jedu lijákem, zimou, neprůhlednou stěnou přede mnou dál. Jen měním směr. Mířím na dálnici, tam budu moct přeci jen trochu přidat.

Ve chvíli, kdy už nevím, jestli jedu já, nebo jede ta mokrá stěna proti mně, mám najednou divný pocit, že něco vidím. Přede mnou se rozednívá. No to už by vzhledem k tomu, že je po poledni mělo. Zázrak na sebe nenechá dlouho čekat. Je po dešti a tam v dálce snad vykukuje sluníčko. Otepluje se a plná palba slunečních paprsků mě zastihuje na počívališči Krka. Páni! tady je krásně! Sundávám přetěžkou bundu a ždímám mikinu. Žáby z bot vylívat nebudu, to nechám až do Molunatu, tady bych je už znovu nenazula.

A od té chvíle si plním sen, jedu hřejivým podzimním sluncem nádhernou přírodou Biokova, schnu a do přilby se usmívám jako blbec. Ani ta dálnice mi nevadí. Jednak je v těhle místech krásná a za druhé za chvíli stejně končí a v Ploče mě vyhodí dolu k Neretvě. Ráda bych napsala, kolik jsem platila za průjezd, ale nepamatuji si to a račun byl v mé promoklé bundě nenávratně znehodnocen.

A dole, v deltě Neretvy je dovolenkově nádherně. Chorvatský sluníčko maká přesně tak, jak od něj očekávám a stánky s barevnými lahvičkami se v něm třpytí a mám dojem, že cítím vůni prodávaných fíků, granátových jablek, pomerančů….. a vím já čeho všeho ještě.

V kopci nad Neretvou stavím, užívám si nádherného výhledu do různobarevných políček a sadů, rozdělených modrou vodou zavlažovacích kanálů přede mnou a vůbec nikam nespěchám. Směrem na jih je jasno a já si koukám tu poslední stovku kilometrů fakt užít, když jsem si těch několik set neužila ani za mák.

Z kochání mě vyrušuje zvuk brzd. Otáčím se směrem k silnici a zírám na brzdícího Pan Europeana . Jo, jsme 1100 km od domova, věděli jsme, že jedeme ve stejný den, ale nijak jsme se s Mufem nedomlouvali, že bychom se někde setkali. Kdybychom se domlouvali, tak se samozřejmě nesetkáme. Muf se výhledem nekochá, ale odpočinek vítá. A tak jedeme dál dva. Sluncem, krásným teplem, po Jadranský magistrále, svižným tempem, okolo nádherných výhledů….. no prostě si to hodně užívám a opravdu zaslouženě! Dopoledne jsem se chtěla vrátit? Sakra proč?!?

Do Molunatu přijíždíme před pátou hodinou odpolední a útrapy rána a dopoledne jsou rázem zapomenuty.

Andrejko nás vítá s pivem v ruce a Pepa přichází z pláže, kde se prý dokonce namočil. Což hodlám udělat i já a tím mám dojem, že jsem fakt na dovolený!!! Paráda! Moře je slané a teplounké. Na pláži ani noha a……… a prostě dovolenáááá!!!!

Co jsme probírali u výtečné večeře, pelynkovače a piva? Já nevím, asi cestu. Muf prý vůbec nezmokl, neb jde s dobou, takže si pěkně vygůglil, že na pobřeží neprší a že já tam v těch kopcích pořádně promoknu. Trošku se mi i smál, ale to už u něj jeden bere s rezervou. A co že prý budeme dělat zítra. Říkám, že bych se jela docela projet. Vypadá to po dnešku jako blbost, ale má to logiku. Toho luxusního, letního projetí jsem si moc neužila. Muf je pro a Pepa proti. Nějak se tu za těch pár dní zaprděl. Přehlasujem ho a domlouváme se, že si zajedeme na oběd do Černé Hory. Proč? No abychom se mrkli, jak to chodí na hranicích.

 

Ujeto 620km

 

Sobota 26.9.

 

Zírám do katalogu cestovní kanceláře. Balkon s bílým zábradlím, jasně modrá hladina moře  plná lodiček, olemovaná zespodu zeleným porostem, na obzoru skalnatým ostrůvkem, vpravo kopcem a vlevo….. vlevo vychází sluníčko. A hned jeho první paprsky, které se přehouply přes olivový a mandarinkový sad na stráni, mě krásně hřejí. No tak to asi nebude katalog. Já tu opravdu jsem. I ty lodičky se elegantně pohupují, což by na fotce asi nešlo. Sedím, užívám si výhled a jsem lenivá se i jen pohnout.

Po hódně dlouhé době se přeci jen zvedám a jdeme s Pepou nakoupit snídani. Potkáváme Mufa a ten mi hned po ránu dělá radost. Prý mu něco teče z motorky. Že jsem škodolibá? Jsem! Krásně!

U motorek se scházíme v dohodnutý čas, v 10,30. Muf se nebojí. Prý ho jeho rozpadající se honda do sousední země doveze. Snadno, je to odtud coby kamenem dohodil, uměl-li by kamenem házet 9km.

Jedeme po kotěhulkový přes Vitaljinu na výběžku Převlaka.

Skřípot oprýskané cedule, ledabyle zavěšené na rezavém háku řve to tichého vedra. Občas zabzučí moucha. O zeď polorozpadlé budky se opírá muž v koženém kabátě. Jeho dřímající tvář je schována pod propoceným stetsonem. Do vražedného ticha se vloudí tklivá píseň foukací harmoniky…… No tak takhle ne! Tohle je asi úplně jiný příběh. Ale co nadělám. Když sedím na stojící motorce, pere do mne sluníčko, zavřu oči, tak mě to vrzání cedule na hranicích přesně do takový atmosféry přivádí. Jen mi do toho zezadu kecá Muf a Pepa. Prý jestli slyším to vrzání. Když mi do toho nebudou kecat, tak si příběh v hlavě budu moct dosnít. Čas na to mám. V budce, není polorozpadlá, tu už bohužel před pár lety vyměnili za novou, úřaduje jen jedna žena pro oba směry. Dřímající cizinec nikde. Vlastně jo, je jich dost, ale bez stetsonu a sedí v autech. Tři auta před námi, o pár víc z protisměru. Bzučící mouchu nahrazuje vosa. Několik vos, útočících vos. Ani dřímající cizinec by je na našem místě líně nepozoroval, ale komicky by kolem sebe mával rukama jako my. Místo tónů  harmoniky zní motory konečně odjíždějících vozů. Ze známého příběhu tu je jen to vedro a hlavně ona píseň cedule. Cedule ukazující nám, že se ocitáme na tom nejúplnějším konečku Chorvatska. Jižněji už to suchou nohou nejde. Paní přebírá od osazenstva vozu papíry a odchází s nimi do budky. Nechápu, proč si nevezme papíry od víc vozů najednou. Ale je mi to vlastně úplně fuk. Vůbec nikam nespěcháme a jet přes hranice byla naše volba. Jen si tak vzpomínám, jak tu před pár lety u tenkrát polorozpadlé boudy, seděli dva celníci a mastili karty. A kromě nás tu po té rozbité uzoučké silničce nejela ani pneumatika.

Když na nás dojde řada čekám, že si vezme papíry od nás všech. Ne bere nás po jednom. A nespěchá. Proč taky. To tady na jihu Evropy nikdo ani nečeká.

A už to valíme po černohorském asfaltu. Tak valíme asi není ten správný výraz, to se tu nedá. S mořem z Kotorské zátoky po pravé ruce si to jen tak ševelíme na hlavní cestu. A stavíme v Igalo u první hospody. Proto jsme přeci do Montenegra vjeli, jen abychom se tu najedli. Hospoda je zrovna motorkářská a tak jsme tu vítáni. Asi, nijak extra se to neprojevuje. Sedáme si venku a pár metrů před námi je na hlavní silnici docela cvrkot. Za námi taky. V hospodě se připravují na zimu, dělají topení. Za zvuků vrtačky a brusky si objednáváme pití a jídlo. Teď to možná vypadá, že si stěžuji, ale to ne, mě to tu fakt baví. Pořád si uvědomuji, že nejsem na dovolený, ale na víkendovým výletu a fakt si užívám každý okamžik, ať je jakýkoliv. Chlapi si dávají polívku a po jejím přinesení v obřích mísách se opotím. Tak jestli takovýhle porce budou všeho, tak to nedám. Ve stejné míse mi mladý číšník přinesl salát s grilovanými lignjemi. Snažím se horou prokutat, ale ke zdolání mi brání litry ochucené majonézy. Vydoluji-li z pod ní kus ogrilované mořské potvory tak mám v puse blaho. Vynikající a úžasné. Tři čtvrtě salátu vracím fakt nerada, ale mám jen jeden žaludek (teď mě tak napadá, že mám štěstí, že jsem tuhle myšlenku neřekla nahlas před Mufem). Muf vrací, taky nerad, skoro celou pleskavici a Pepa svůj hemenex taky nezdolává. Shodujeme se, že vše bylo vynikající. A laciné. Zrovna tak benzín, kterým si za chvilku plníme nádrže. Kolik vše stálo nevím. Vždyť jsem psala, že si neberu deníček!

Jak vypadá provoz na malých, vedlejších hranicích už víme, teď jedeme zjistit, jak to funguje na těch velkých. Navzdory zprávám v českých médiích úplně v pohodě. Trochu čekám, že se bude celník divit, až mu počítač ukáže, že jsme z jeho země vyjeli teprve před dvěmi hodinami a teď se vracíme. Že si nás přeci jen proklepne, jestli jen něco nepašujeme. Ne, je mu to fuk. Doklady nám s úsměvem vrátí a pouští nás do Chorvatska. No a za pár kilometrů zase šup z hlavní na malou kotěhulkovou a domů. Tedy do Molunatu, takže skoro domů. Nechávám chlapy odjet a stavím si na focení. Ano, mají pravdu, už jsem tu fotila stokrát a doufám, že ještě stokrát budu.

V Molunatu jen tak líně na pivo, do moře, na procházku, na pivo, do moře, na procházku, na pivo, do moře…… je mi líně. Líné poflakování zpříjemňuje Muf rozebírající motorku. Tak to něco, co mu z toho teče je nějaké divné, rezavé, mastné bahýnko. Vždyť mu říkám, že se mu to rozpadá. Prý to nevadí, jen bude blbé, až mu to po cestě na horkém výfuku chytí. Tak teď lituji, že nemám deníček. Budu si muset tu veselou historku, až Mufovi pod zadkem vzplane stroj, zapamatovat. To dám.

Večer si zase napereme pupky, pokecáme s Andrejkem, popijeme pelynkovač a jdeme brzy do pelechů.

 

Ujeto 30km.

 

Neděle 27.9.

 

Odjezdy z Molunatu nemám ráda. Znamenají konec dovolené. Dnes je tomu trochu jinak. Nejsem na dovolené a čeká nás 1200 kilometrů dlouhá víkendová projížďka. Co víc si přát.

Nijak nespěcháme. Ranní mořské prosolení do zásoby si užívám. A pak i snídani opět s katalogovým výhledem. Lukša se s námi nepřišel rozloučit, protože prý musí zpracovat včera uloveného divočáka, ale Andrejko se s námi loučí srdečně. A ještě nám předává dárek. Slibuji mu, že si na něj doma u vína vzpomenu.

V deset vyrážíme v tom nejkrásnějším počasí, jaké si lze na cestu přát. Výhledy na moře, plovoucí kolosy u Dubrovníku, malé bárky v zelenomodrých zátokách, mušlový ráj u Stonu, přehršel zelených odstínů v deltě Neretvy, opět třpytivé stánky a pomalu nastoupáváme k dálnici. Po té pojedeme jen k Zadaru a pak to střihneme po pobřeží. Jede se parádně, jen začíná trošku pofukovat. Což nás nemůže rozhodit. Zatím. Při tankování si Muf stěžuje, že už ho to trošku rozhazuje, já s ním souhlasím a Pepa si prý větru zatím nevšiml. O pár kilometrů dál si už i Pepa na jeho autobusu všiml, že přeci jen fouká. Se mnou a s Mufem už to začíná slušně lomcovat a ke sjezdu na Maslenici už nedojedeme. Z dálnice nás vyhodil zákaz vjezdu pro motorky už dřív. Oni vědí, že když fouká, tak fouká a na motorce to přes ty mosty fakt nejde. Mimo dálnici se vítr trochu uklidnil a na Jadranskou magistrálu najíždíme v pohodě. Zatím. Sakra! Za chvíli fouká. No a pak už jde o jasnou a nefalšovanou bóru padající z Velebitu. Prý ta holka dokáže foukat až 220km rychlostí. Tak doufám, že to si dneska odpustí. Po cestě sem jsem si přála vymetenou oblohu. Tak ta tedy teď je, ale je mi vcelku prd platná, protože si ji při bruslení po silnici moc neužívám. Jedeme pomalu, ale jedeme pořád. Občas si všimnu zákazu vjezdu pro motorky, přívěsy, autobusy, ale jedeme dál. Pravda, už jsem tu zažila podstatně horší level, při kterém jako by za mne moji motorku řídil někdo jiný, hodně bláznivý, ale ani tahle, mírnější, verze se mi moc nezamlouvá. Vůbec se nekochám nádherným výhledem, jen koukám na Mufa, abych viděla kde a kam to s ním mrskne, abych si na tom místě dala pozor. V Karlobagu musím na kruháči zastavit a pak se bojím zvednout nohy ze země, aby mě poryv větru nepovalil. No a tímhle nadělením dojedeme do Selců k mramoru. Což je…. Ale to je fuk. To už jsem psala.

Paní domácí nám v první větě oznámí, že nás moc ráda zase vidí a že bychom dneska na motorkách jezdit neměli, protože je bóra. A vzápětí dodá, že dnes bóra číslo 2 a zítra orkán číslo 3. Zavírám uši, víc už slyšet nechci. Pro uklidnění dostáváme gratis pivo a s paní popovídáme co nového.

Během dne jsme nikde nestavěli na jídlo. Asi by nám z talíře stejně uletělo, a tak teď jdeme na pořádnou večeři. V ulicích Selců to pěkně protahuje.  Bóra slejzá z kopců, a korzuje v městských uličkách. Tak ji jdeme z cesty. Nejlépe do hospody, tam za námi nemůže. Koukáme na pár turistů vlajících po nábřeží. Čekáme na veselou historku, až bóra někoho do toho moře shodí, ale ona ne. Asi se nechce vysilovat a čeká, až ráno sedneme na motorky. Ani nevím, co jsme večeřeli (nemám deníček), ale vím, že jsem odmítala pelynkovače. Zítra po ránu bych měla mít pořádně čistou hlavu a pevnou ruku. Pepa s Mufem na to jdou obráceně. Prý trochu zamlžená hlava nebude to peklo vnímat. Zachumláni do mikin se probojujeme k penzionu a chystáme se k zaslouženému spánku.

 

Ujeto 568km

 

Pondělí 28.9.

 

Tak ten se tedy nekonal. Bóra se snažila dostat za námi do baráku a hledala k tomu přístupovou cestu. Našla, jen ji nedokázala otevřít. Tak těmi dveřmi, či co to bylo, jen děsivě třískala. V pětivteřinových intervalech celou noc. A z venku bylo slyšet její ukrutné nadávání. Atmosféra ke spánku vcelku nepříznivá. A Pepa vedle mne chrápe. Chjo. Vstávám nevyspalá a se sevřenými půlkami strachem. Do tohohle fakt vyjedeme? Uklidňuje mě, že motorky stojí na stojanech, což jsem moc nečekala. A hlavně, že nelétají okolo popelnice. Takže je to lepší, než to co jsme tu už jednou zažili.

Paní v růžovém župánku (ten tedy teď nemá, ale já ji tak mám zafixovanou) nám vaří kafe, čaj, nese domácí štrúdl, který utrhla od huby rodině a říká, že fouká. Všimla jsem si. Tady má prý vítr sílu číslo 3. a severněji, u Rijeky je to jen dvojka. Nejhůř je dole, u Karlobagu a Zadaru. Jedeme na sever, bude líp, takže jedeme.

Buď si zvykám, nebo to tak strašný není. Prostě to s námi občas zalomcuje, ale ještě to jde. Po pár kilometrech nás staví zákaz. Dnes ho neprojedeme. Muf se ptá GPS, kudy to objedeme. Ta nás kousek vrací a pak posílá kamsi do kopců. Jsem pro, bóra padá dolů, my vyjedeme nahoru a bude to.

Funguje to! Po projetí nějakých vesniček vjíždíme do opuštěného kraje, lesa, rozbité silničky a NEFOUKÁ!!! A je tu divoce krásně. Projíždíme nějakou kotěholku, jejíž jméno si nepamatuji a teď mě to mrzí. Tady se zastavil čas. Takhle vypadalo Chorvatsko před mnoha lety. Před kůčami zaparkované renaulty čtyřky a lidé se za námi otáčí. V Chorvatsku v roce 2015. Tady asi na turisty fakt zvyklí nejsou. Nebo koukají nevěřícně, protože vědí, že tudy cesta nevede. Tedy vede, ale divná a jen kousek. Za chvíli dojíždíme lesem ke konci cesty. JO! Tak zas ta správná dovolená! Cítím se ve svém živlu, zas si užívám. Otáčíme a jedeme někudy jinudy. GPS možná i ví kudy, ale Muf asi ne, a my dva za ním už vůbec. Ale najednou jedeme místem…. páni!… a já to nemůžu najít na mapě! Sakra, že já si ten deníček nepsala. Ten výhled byl neskutečně úžasný. A mraky nad scenérií kopců a údolíček dodávaly až děsivě nádhernou atmosféru. Teď mám na sebe vztek, že jsem nezastavila na fotku.

Někudy se vylupujeme v Rupě. Hranice projíždíme opět v pohodě a pak jedeme. Prostě a jednoduše notoricky známou cestou Il.Bistrica, Kněžak, bez větru, deště, v pohodě a bez zajímavých historek. Uvědomuji si, že jsem ve větru úplně zapomněla na Mufovo slib, že mu vzplane stroj. Nic zvláštního se po celé cestě neděje.

V Postojné najíždíme na dálnici a po mnoha kilometrech před čtvrtou benzínkou, kterou se chystá Muf minout, ho předjíždím, abych konečně natankovala. Prý zkoušel, co vydržíme. Čekal veselou historku. Prd velebnosti!

Poté Lojblpas, Klagenfurt, klasika silnice 114 a nahoře skvělý oběd. Zahřátí česnečkou přivítáme. Konec září v těchto končinách je přeci jen chladné. V Triebnu stavíme u benzínky a já tady dokončuji velké kolečko tohoto víkendu. Tady jsem ve čtvrtek stála a uvažovala kudy dál. Zvolila jsem dálnici. Tady stál ve čtvrtek i Muf a uvažoval kudy dál. Zvolil Hohentauern. Prý byl nahoře sníh. A dost. Ale nepršelo mu. A prý tu pokecal s holkou, co přejela seshora na Africe. Ano, na té, která tu stála, když jsem tu tankovala já! Takže jsme se tu minuli o pár minut J .

A pak už jen rychle domů. Po cestě, trochu nudné, uvažuji, že to sice nebyla dovolená, že jsem neměla deníček, že nemám žádné zápisky kudy jsem jela, co jsem kde platila, jedla a tak. Ale že jsem během tohohle víkendu zažila děsivý liják, zimu, krásné počasí, montenegerské vedro, bóru (Muf i sníh) a že se to přeci jen pokusím zaznamenat. Za pár let třeba neuvěřím. Jsem šťastná, že jsem to v okamžiku vyměknutí za Plitvicemi neotočila.

….jó a ještě musím z Mufa vytáhnout, kde byl ten nádherný výhled před Rupou. Jestli to tedy z GPS nevymazal.

 

Dnes ujeto 603km

 

Barča 

 

[Not a valid template]

Bretaň a Normandie s Korriganem

25. 7. – 9. 8. 2015

Pátek 24. 7. 2015

Na večer přivážíme kluky z putovního tábora. Ještě se ani doma neohřáli a už je chudáčky ženeme do další akce. Tou je vítání občánků – jmenovitě vítání Zbouda, který se s Luckou a Bětkou nastěhovali do Habří. Holky oblékají Zboudíka do miminkovského oblečku a my s klukama a s Barčou mezitím u vrátek připravujeme povoz – to znamená kárku, do které se v maskách dvou koňů z Cirkus párty, zapřaháme a čekáme na miminko. Zboud usedá do kárky a my se rozjíždíme plnou parou rovnou k hospodě. Zde si luffa usazuje svého Zboudíka na klín a začíná krátké pásmo básní žaček v sukničkách a s culíčky na hlavě. Po té Zbouda krátkou řečí do Habří vítá siskin, jako starosta hasičů. Zboud dostává pamětní list a luffa krátké varování jak Zboudíka před rumem chránit. Nastává volná zábava, pití a požírání pečené kýty, přijíždí muzikanti. Sedíme zde asi do deseti. Pak už ale jdeme domu, protože zítra konečně odjíždíme na dovolenou!!! Nebo na expedici?

bret01

Sobota 25. 7. 2015

Letos to bylo hodně hektické a dlouho jsme se vůbec nemohli rozhodnout kam a jestli vůbec někam na motorkách pojedeme. Cílů bylo několik. Německo, Belgie, Holandsko, Dánsko. Mě už dlouho láká Bretaň a Normandie. Tak třeba to klapne, v podstatě stejně cestu vždycky plánuji já, takže je to nakonec jasný. ;o) Daří se mi najít a pospojovat několik zajímavých cílů na cestě. Kupuji i docela pěkný podrobný atlas Francie. Pravda, na motorku trošku neprakticky velký, ale je to lepší než týden čekat na objednání dvou samostatných map Bretaně a Normandie. Na to fakt není čas, nehledě na to, že atlas celé Francie je nakonec podrobnější a vychází levněji. V týdnu pomalu balím hygienu, lékárničku, vaření, nějaké jídlo a další věci na cestu. Honza zase postupně připravuje motorky, kupuje si novou přední gumu atd., zajišťuje nějaká eura, obnovuje pojištění. Vítání občánků, které mělo být původně dnes, luffa se Zboudem kvůli nám přesunuli na pátek, za což jsme moc rádi, ale nestíháme moc balit, takže v podstatě velkou část dokončujeme až dnes. Kluci jsou standardně „rychlý“, takže výjezd máme trošku později než jsme chtěli, a to po brzkém obědě cca ve 12.20 hod. Ještě se potkáváme s babi a dědou, kteří se vrátili ze slavností v Holašovicích. Kluci asi zase touží po expedici a tak připevňují vlaječky na obě motorky. Nic nedbají na mé varování, že je to zbytečné, že nám hned na dálnici odletí, ať je přiděláme třeba až pozítří. Valíme to zadem přes Strážný do Německa. Před najetím na dálnici, krátká pauza u benzínky. V Lidlu si kupujeme Redbully. Mají zálohy na plechovky, jdeme je vrátit. A že víte, co se stalo pak? Jo jo – po pár kilometrech jízdy po dálnici odlétly obě dvě vlajky, postupně jedna po druhé. :o) Katastrofa! Konec expedice! Nelze zastavit a sbírat je. Musíme pokračovat dál, hlava nehlava. Valíme to po dálnici celé odpoledne, sem tam na chvilku zastavujeme na sváču, odpočinek. Projíždíme kolem Mnichova až ke Karlsruhe, kde sjíždíme a hledáme kemp. Kámoška GPSka nám ho zaměřuje dobře, a tak nám to netrvá dlouho. Domlouváme se v občerstvení, paní nám hned ochotně ukazuje volné místo. Zaplatit máme přijít, až se zabydlíme. Stavíme stany a připravujeme si večeři – sekanou. Jdeme do hospůdky zaplatit a dát si pivo, abychom konečně zahájili dovolenou a připili si na její hladký průběh. Pán, kterému platíme, si chce povídat, je zvědavý odkud a kam jedeme a tak. Sedíme zde asi do deseti, pak jdeme spát. Při odchodu si pán u baru chce zase povídat, snaží se odchytit Jirku, ale ten mu však raději utíká, protože neví, co mu říká.

Dnes ujeto: 545 km

bret02

Neděle 26. 7. 2015

Ráno vstáváme kolem půl osmý. Je devět stupňů. Trošku šok po těch vedrech, co u nás panují už asi 14 dní. Nevíme co bychom na sebe navlékli. Poprvé a ještě pak hodně krát během cesty si musíme vyslechnout Kubovo frfňání, že jsem ho, v rámci úspory místa, donutila nechat doma dlouhé kalhoty a maskáčovej kabát. No i já musím uznat, že mě cestou několikrát napadlo, že jsme si mohli přibalit alespoň termotrika s dlouhým rukávem. No nic, teď to musíme nějak zmáknout. Vedle nás kempují důchodci z Nizozemí s krásným malinkatým obytňáčkem. Při snídani je pozorujeme. S balením jsme opět zkostnatělí, takže z kempu se dostáváme až v půl desáté. Projíždíme lázeňskými městečky s hrázděnými domy. Tahle část Německa zdá se být malebná. Třeba typ na někdy příště. Jedeme přes hory samými serpentinami a moc to neodsýpá. Tenhle den má být přece ještě přesunový. :o( Tím, že jsme včera sjeli z dálnice ke kempu, jsme se od ní kus vzdálili. Teď se k ní zas snažíme dostat. Konečně se nám to daří a tak zase frčíme. Za chvilku už konečně vjíždíme do Francie a hned platíme první úsek dálnice. Pak se střídají placené dálnice a neplacené rychlostní komunikace, které jsou zde v dobré kvalitě, a tak je upřednostňujeme, pokud to jen jde. Obědváme na odpočívadle u benzínky uzené maso s vejci, chvilku spíme. Na dalším odpočívadle si vaříme kafe. Kolem čtvrté hodiny začíná pršet. No tak to nám ještě scházelo. Bereme nepromoky. Další tankování u automatu. Chvílemi prší dost. Bohužel jsou i dost silné poryvy větru. :o( Snažím se přesvědčit Honzu, že by mohl trošku ubrat. Asi dvě hodiny jedeme v dešti. Kolem šesté krátká zastávka na odpočívadle v lesíku. Deštík si dává chvilku pauzu a tak toho využíváme, svačíme Margotku a koukáme do mapy. Pomalu vyhlížíme kemp. Neprší. Pokračujeme přes Troyes a Sens. Docela to valíme, když vidím vedle Honzovy motorky srnku. Horko mě polévá. Ubírám plyn, Honza nereaguje a jede dál. Srnka brzdí a skluzem projede za jeho motorkou. Kluci to projeli bez úhony a co my? Pár vteřin na rozhodnutí – brzdit nebo přidat plyn? Srnka za Honzou skončila rozcapená s přednoženými předními nohami a zanoženými zadními nohami za sebou. Je čumákem doleva ze silnice. Předpokládám, že pokud se posbírá, vyrazí vlevo. A tak se jí snažím objet zprava. I tak brzdím motorem, to moje motorka umí obstojně a vcelku rychle, ale ta kravka srnka se v poslední chvilce zvedá, obrací se a vyráží zpět doprava. Mám její zadek tak dva metry před předním kolem a už s tím fakt nestihnu nic udělat. Takže se zapírám do řidítek, valím se na ní, děsně u toho řvu a odevzdaně čekám, co se stane. Ufff! Odplazila se na poslední chvíli! Byly to centimetry, naštěstí jsme jí ani neštrejchli. Srdce mi bije a adrenalin se vyplavuje. Je mi zle, nejraději bych na chvilku zastavila, abych se z toho vzpamatovala, ale Honza to valí dál jako by se nic nestalo. Vyhlížíme kemp. Netrvá to dlouho, odbočka do něj je přímo z této silnice. Tak to je fajn. Je nedaleko vesnice Saint Hilaire Les Andrésis, je menší a příjemný, ale v recepci tu nikoho nevidíme. Z cedulek u vjezdu zjišťujeme, že se máme ubytovat a někdo si nás pak najde. A je to tak. Stavíme stany, vaříme si vepřové koleno s bramborovou kaší. Mezitím přichází anglicky mluvící paní, která vybírá peníze za ubytování. Je nám dost zima, jízda v dešti nám nepřidala a tady je opět dost chladno – 15 stupňů. Vaříme si pro zahřátí ještě kávu a čaj. Stále je zataženo, mraky po obloze plují hodně rychle. Na chvilku se to dokonce i trhá a je nad námi modro, ale dlouho to netrvá. Trošku propadám trudomyslnosti, snad se to počasí probere. Jezdit čtrnáct dní v dešti se mi nechce. A vzhledem k té regulaci oblečení, by to bylo 14 dní v motohadrech, nedej Bože i v nepromocích! Plánujeme cestu na zítra, už pomalu zvolníme. Kluci jdou spát a my v plané naději, že se ohřejeme, jdeme do sprchy. Voda je studená jak žiletky! Před desátou jdeme do pelíšků. Snad už zítra bude hezky.

Dnes ujeto: 572 km

bret03

Pondělí 27. 7. 2015

Honza kouká na net na postup mraků, prý by už pršet nemělo. Je zataženo a fouká. Časově jsme na tom trošku lépe než včera, vyjíždíme v půl devátý po polévce k snídani směr zámky na Loiře. Jako první bychom chtěli navštívit zámek Chambord, který jsme s Honzou již viděli, ale tenkrát se nám tak líbil, že bychom ho chtěli ukázat i klukům. Vybírám k němu cestu, kolem které by dle mapy měl být jeden zámek za druhým. Cesta je to sice krásná, ale celou dobu je kolem les, takže z toho množství zámků vidíme jen jeden a to ještě jen částečně. No nic. V této oblasti jsou jich stovky, ne všechny jsou však přístupné nebo v dohledu. Zastavujeme ve městě La-Ferté, kde také jeden je. Od silnice je pěkně vidět, takže ho hned fotím. Hned naproti je pekárna a tak si jdeme koupit svačinku. Můj bože, to je ale žrádlo!!! Nějaká sladká buchta z luxusního listového těsta s ořechy. Tak tady bych asi brzo ztloustla. Pokračujeme dál k Chambordu. Zajíždíme na parkoviště a procházíme se zámeckým parkem kolem zámku. Dovnitř nepůjdeme, stačí ho vidět z venku. Je obrovský! Obloha se trošku protrhává, ale nic moc teplo není. V posezení u parkoviště si pak dáváme oběd. Kluci jsou trošku rozežraní a moc je to neuspokojuje. Pokračujeme dál a v obchoďáku jim ještě kupujeme sedvič, kornouty a k večeři velikou konzervu s fazolemi. U Amboise hledáme Mini zámky na Loiře. I když projíždíme těsně kolem nich, míjíme je a trošku kufrujeme. Nakonec se nám přece jen daří dostat se ke vchodu na parkoviště a jdeme tedy na prohlídku. Nejsou tak pěkně propracované jako v „Minipindusu“, jak jsme kdysi přejmenovali Minimundus v Klagenfurtu, ale i tak je to hezké a máme jich tu velké množství jako na dlani. Ještě dnes pak chceme navštívit zámek Villandry, který je proslulý svými krásnými květinovými i zeleninovými zahradami. Parkujeme u něho pod stromy u silnice. Kupujeme si vstupenky, dokonce dostáváme i česky vytištěného průvodce. Přímo do zámku zase nepůjdeme, ale vůbec nám to nevadí. Procházíme zahradami a je to moc hezké. Různé části zahrad tvořené rozdílnými typy ornamentů, které jsou vysázeny z květin, zeleniny, z keřů a stromů. Po prohlídce už je 18.30 hod. a tak navrhuji začít hledat nějaké spaní. Po chvíli narážíme na ceduli „Camp du Ruchard“. Držíme se jí a jedeme po šipkách asi 8 kilometrů do odlehlé části. Jaké je naše překvapení, když přijíždíme k velké bráně, za kterou jsou nějaké budovy a u nich stojí tank. Je to nějaký výcvikový kemp pro vojáky. No tak už pro příště víme, že ne všechno co má v názvu camp, je kemp. Musíme hledat camping. Vracíme se zpět a hledáme něco jiného. Ve městě Azay nacházíme municipal kemp, kde zůstáváme. Kuba ohřívá konzervu s fazolemi a masem a my ostatní stavíme stany. Vedle nás je erární betonový gril, ke kterému přichází nějací lidé a snaží se ho dlouhou dobu rozpálit. Moc se jim to nedaří a stále nás vykuřují. Navíc si chtějí upéct něco né zrovna příjemně vonícího. Večeříme a plánujeme další cestu. Sedíme blbě! Už jsme vyuzení dost a tak to balíme a jdeme se raději projít do města. Zámek Azay-le-Rideau je právě v rekonstrukci, takže vidíme jen jeho malé části, zbytek je pod lešením. Městečko je pěkné, všude spousta květin. V jedné jeho části jsou úzké uličky vyzdobené barevnými „lampiony“. Visí na drátech nad našimi hlavami mezi domy. Jsou udělané ze dvou drátěných kruhů spojených pestrými látkami, kravatami, jeden je dokonce ušitý z korzetů a kalhotek. Zajímavý nápad. Po návratu sprcha a hajají.

Dnes ujeto: 294 km

Údolí řeky Loiry – je často nazýváno Kolébka Francie. Oblast obydlená již od paleolitu byla po staletí centrem moci středověké Francie a i když se v 16. století dvůr přesunul do Paříže, většina králů i nadále preferovala toto údolí a trávila zde většinu času. Až v polovině 17. století, když Ludvík XIV. postavil královský palác ve Versailles, se údolí Loiry dostalo do pozadí, ale i tak sloužily hrady a zámky na Loiře jako letní sídla králů a šlechty. Další přízvisko – Zahrada Francie – si zaslouží neméně. Vinohrady a ovocné sady lemující řeku Loiru doplňují tuto nádhernou krajinu plnou nejen zámků a krásné architektury, ale také historických měst jako jsou Amboise, Angers, Blois, Chinon, Nantes, Orléans nebo Tours. Mezi zámky na Loiře se dnes počítá přes 40 kouzelných objektů, které jsou krásnou ilustrací ideálů renesance a osvícenství. Tyto klenoty jsou nejen vrcholnými díly francouzské renesanční architektury, ale také základními kameny neopakovatelné atmosféry tohoto kraje.

Zámek Chambord – leží asi 14 km východně od města Blois. Je největší ze zámků na Loiře ve střední Francii. Patří k vrcholným stavbám renesanční architektury a k nejznámějším zámkům ve Francii. V zámku je 440 místností, více než 80 schodišť, 365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů. Roku 1392 odkoupil rod knížat z Orléans lesnatou oblast v okolí budoucího Chambordu od hrabat z Blois. Roku 1498 se stal francouzským králem Ludvík XII. Orleánský a pozemky tak přešly do vlastnictví královského dvora. Rozsáhlá stavba zámku byla zahájena roku 1526 a dokončena 1547 za vlády Františka I. Vzhledem k tomu, že místo stavby bylo vybráno na mokřadech, museli dělníci do měkké půdy zatlouci dubové kůly až do hloubky 12 metrů. Pracovalo zde asi 1800 dělníků. Ke stavbě byl použit vápenec z oblasti Tuffeau. Na plány stavby působil i vliv Leonarda da Vinciho, jenž v té době působil jako architekt na dvoře Františka I., avšak zemřel krátce před započetím stavebních prací.

Zámek Villandry, ležící asi 15 kilometrů západně od města Tours, je jeden z posledních zámků na Loiře postavených v renesančním stylu. Jeho slavné renesanční zahrady s geometrickými živými ploty lákají návštěvníky na ornamentální květinovou, vodní a zeleninovou zahradu.

Zámek Azay-le-Rideau, postavený na ostrově na řece Indre, patří mezi nejvýznamnější zámky v údolí řeky Loiry, o čemž svědčí jeho zařazení na seznam Světového dědictví. Zámek nabízí návštěvníkům bohatou sbírku renesančního nábytku a obrazů a také procházku rozsáhlým anglickým parkem.

bret04

Úterý 28. 7. 2015

Vstáváme skoro v osm. K snídani polévka, odjezd v 9.30 hod. Přes Chinon, kde jsem očekávala hezčí výhled na hrad (jeli jsme přímo pod ním, takže nic moc), jedeme do Saumuru kolem Loiry. Moc hezkou cestou projíždíme kamenným malým městem s katedrálou a kolem domků vytesaných ve skalách. V Saumuru tankujeme a jedeme do Rochemenieru, vesnice troglodytických – jeskynních obydlí, která se skládá přibližně z 250 podzemních místností rozdělených mezi čtyřicet farem. Do vesnice jako takové se dá vjet jen jednosměrně. Z našeho směru je hned z kraje parkoviště, kde necháváme motorky a po rychlé svačině jdeme na prohlídku. Moc se nám to líbí. Procházíme pak i dalšími kouty vesnice a i u každého nového domu vidíme pozůstatky vytesaných obydlí ve skalách. Přímo u motorek je posezení, vaříme zde oběd a kávu. Pak po obloze připlouvá černý mrak a začíná pršet. Rychle balíme, snažíme se tomu ujet, ale bohužel nepřestává. Zastavujeme a bereme nepromoky. Další naše cesta pak vede k zámku Serrant. Nachází se v blízkosti města Saint-Georges-sur-Loire, kde vidíme také moc hezký zámek. Parkujeme na štěrkovém parkovišti. Stále poprchává, a tak si kupujeme vstupenku i do části zámku, která je v přízemí a můžeme si jí projít sami bez průvodce. Doufáme, že déšť mezitím poleví. Helmy si necháváme u ochotného mladíka v pokladně. Zámek obcházíme kolem dokola, je obklopen vodním příkopem. Chvilku posedáváme u stolků pod stromy, po svačině pokračujeme dál do Nantes. V jednom městě připomínám Honzovi na semaforech, že jsme ještě nekoupili chleba. Ihned odbočuje do postranní uličky a parkuje na chodníku. Snažím se překonat malý obrubník a zaparkovat vedle něho, ale při najetí na něj předním kolem zastavuji a šlapu do prázdna. Už to vidím blbě. Sakra! Plyn zaječí. Jirka je ale duchapřítomný a hbitě sjíždí na moje sedadlo a dává nohy na zem. Tím nás zachraňuje od pádu. Cítím, jak se naklánějící motorka stabilizuje a krásně stojí. Tak to nás Jirka suprově zachránil. Ufff. Paráda! Mám „výsuvná kolečka“ teda vlastně nožičky! ;o) Parkujeme a jdeme do pekárny, která je hned za rohem. Kupujeme 2 chleby a 4 x pain chocholet – chce to nějakou sladkou odměnu. U výlohy pod stříškou to hned baštíme. Plánujeme před Nantes najít kemp. Přemýšlíme, že bychom se tam ještě na večer podívali. To se nám však nedaří. Snažíme se tedy město objet po obchvatu, ale jsou tu dost kolony a jde to pomalu. Zastavujeme u benzínky. Už je dost pozdě, ale ještě zvládáme kávu, čokoládu a sušenky. Přemýšlíme co dál, všechny kempy jsou dost daleko (cca 50 km) a ještě stále nejsme venku z města. Přejíždíme přes veliký most přes Loiru a po dálnici na Vannes. Sjíždíme z ní v okamžiku, kdy začíná placený úsek. Honza po chvilce odbočuje i z této silnice. Vidí odbočku na camping – to je ta správná cedule!!! Hurá! Už toho mám dneska dost. Po cca 3 kilometrech přijíždíme k municipal kempu. Ubytováváme se. Pořád prší. K večeři pod stromy si dáváme chléb s paštikou a kotel čaje. Je devět hodin. Přijíždí nějací Francouzi s dvěmi dětmi – paní je Polka. Snaží se s námi komunikovat při stavění stanu. Také se jim nelíbí déšť. Zalézáme do jednoho stanu. Je tu smrádek. Píšu deník, mastíme karty. Zloděje. Jednou vyhrávám já, jednou Honza. Po opět studené sprše jdeme spát.

Dnes ujeto: 241 km

V oblasti Loiry je největší koncentrace obydlí troglodytů (jeskynních lidí) v Evropě. Jeskynní stavby byly vytesávány do čelních stěn útesů nebo hloubeny kolem centrální šachty. Často jsou poznatelné jen díky komínům vykukujícím uprostřed polí na březích Loiry. Mezi městy Saumur a Montsoreau se nacházejí celé vesnice vytesané do měkkého bílého vápencového kamene. Ve vesnici Rochemenier se nachází velmi zachovalé troglodytské vesnické muzeum Village Troglodyte. Ve spleti jeskyní můžeme najít stodoly, vinné sklípky a stáje, stejně tak i obytné místnosti, které se používaly až do 30. let 20. století. Je zde také společenská místnost, kde se mohla shromáždit i celá vesnice. Její obyvatelé pak zde společně trávili čas za dlouhých zimních večerů např. předením lnu, loupáním ořechů, zpěvem nebo tancem.

Jeden z nejnavštěvovanějších zámků údolí Loiry, Chaumont byl postaven jako středověký hrad v 10. století. Jeho hlavní úlohou byla ochrana města Blois, které leží nedaleko. Svou dnešní podobu získal přestavbou v renesančním stylu v roce 1510.

Zámek Serrant – se nachází v blízkosti francouzské obce Saint-Georges-sur-Loire v departementu Maine-et-Loire. Od 14. století patřil šlechtickému rodu Le Brie. Pontus Le Brie dostal od krále Ludvíka XI. povolení na výstavbu pevnosti s padacím mostem, hradními příkopy a masivními věžemi. Do dnešní renesanční podoby byl přestavěn architektem Filiberto Delorme z pověření Karla de Brie v roce 1546.

bret05

Středa 29. 7. 2015

Ráno je krásně! Hurá! Při balení sušíme a jsme rozložení snad přes půl kempu. Paní od vedle – Polka – se směje, prý to vypadá, že máme mokré úplně všechno. Snaží se s námi komunikovat…nevím pořádně jak na ní, protože chvilku mluví francouzsky, chvilku anglicky nebo německy, některá slova i polsky. Tím pádem i já jedu anglicko-německy. Kluci, si zas ze mě dělají srandu, prý mám novou kámošku. Zajímá se odkud a kam jedeme. Ukazuji jí to na mapě. Na oplátku zas ona nám vypráví, že oni jedou od Le-Mans, kde byli u prarodičů manžela, který je Francouz. Pak jeli přes Normandii, St. Michel a St. Malo – máme stejný cíl, to se nám prý bude líbit. Teď jedou za rodiči manžela do Bordeaux a po západním pobřeží pokračují až na Madeiru, kde žijí. Těsně před odjezdem na mě ještě něco haleká do burácení motorů, asi šťastnou cestu, ale rozumíme jí něco jako „…velký drogy…!“ Tankujeme a parkujeme na chodníku u přístavu ve městě Vannes. Jdeme se jím projít. Procházíme velikým trhem. Přechází nás zrak z velkého množství ovoce, zeleniny, ryb, oblečení i spotřebního zboží. K svačině si v jednom stánku vybíráme nektarinky. U pekárny se nechávám přesvědčit místním pekařem a po ochutnávce, si kupujeme pravý francouzský koláč. Jen jeden – stojí asi 6 euro. Ale je fakt výborný. Jsou zde také krásné hrázděné domy, katedrála, v ulicích hrají pouliční muzikanti a jak později zjišťujeme, o víkendu tu bude jazzový festival. Vypadá to, že umělci se už pomalu sjíždějí. Na oběd usedáme u kebabérie. Objednáváme si kebab s hranolkama a pití. Na nábřeží v přístavu chvilku sedíme, jíme koláč a posloucháme tóny přicházející z blízkého jeviště. Z Vannes jedeme do oblasti Locmariaquer, kde se nachází obestavěný dolmen Table des Marchans, zlomený menhir Grand Brisé a pohřební tumulus. Pokračujeme do Carnacu, kde jsou další megalitické památky a to tzv. carnacké kamenné řady. Musím říct, že na ty se fakt docela těším. Přijíždíme přímo k nim a silnice nás vede podél řad. Odděluje ji od nich jen nízký drátěný plot. Všude je spousta turistů a my jedeme pomalu v koloně aut, která se líně plazí za turistickým vláčkem. Zastavujeme na parkovišti ve střední části této oblasti u Kermaria. Kluci stávkují, že už mají kamenů dost, a že už si to prohlédli při jízdě kolem. Dávají mi košem a ulehají pod blízké borovice. Mně to nevadí. Převlékám se, beru foťák a jdu si to trošku projít. Obcházím jeden blok kamenů a vystupuji na malou blízkou rozhlednu, abych se na to podívala z výšky. Ve vedlejším oploceném bloku jsou kameny v řadách nižší, méně zajímavé a tak se rozhoduji, že dál už nepůjdu. Také proto, že nechci už moc zdržovat. Ještě si fotím malý dolmen v rohu první části. Místy tu kvete vřes. Je to hezké, i když jsem tedy čekala trošku víc. Ale co. Do kamenného pole se smí jen s průvodcem, ale to by mi stejně bylo k ničemu, když bych mu prd rozuměla. Přicházím ke klukům, ti pěkně zařezávají. Budím je. Chvilku přemýšlím o tom, jestli to nezapíchneme tady. Blízký les nabízí pěkné plácky, ale shodujeme se na tom, že parkoviště je ještě docela plné a turisté se tu mohou pohybovat ještě docela dlouho. Oblékáme se a nabíráme směr Lanester. Hledáme kemp. Ještě rychlá zastávka v Lidlu. K večeři kupujeme 2 balíčky Uncle Bens ochucené rýže, kterou si dáme s masem. Za krásným mostem přes mořskou zátoku u Vieux Passage odbočujeme vlevo a zkoušíme najít kemp, který jsme našli v mapě. Máme ho, ale je tříhvězdičkový, mega velký s bazénem a za ubytování chtějí 40 euro. Moc se nám tu nelíbí a tak se vracíme zpět přes most na kruhový objezd, kde jsem zahlédla ceduli na 2hvězdičkový. Jedeme za cedulí do St. Cado, kde nalézáme krásný sympatický malý kempík s výhledem na moře. Žádná velká komerční recepce jako v tom předchozím, ale usměvavá paní s pánem v malé boudičce u brány. Ráno prý přijede pekařka. Stavíme stany a připravujeme si večeři. Honza prosí paní v karavanu vedle nás o nabití baterie do foťáku. Kolemjdoucí pán se s námi dává do řeči. Je tu fajn. Z dáli k nám doléhá hudba, a protože ještě není tak pozdě, jdeme se projít. Kluci sundávají botky a jdou po pobřeží, my s Honzou jdeme po silnici kolem kempu až k přístavu, kde je cesta uzavřená. Místní lidé se tu učí nějaký lidový kruhový tanec. Četla jsem, že Bretonci udržují tradice a jsou na ně velice hrdí. Trénují lidové tance a pak dělají i velká taneční setkání. Přes můstek se dostáváme na ostrůvek, který obcházíme kolem dokola po vyšlapané cestičce. Je odliv, místní hledají nějaké škeble. Vracíme se do kempu přes vršek kolem kostelíka St. Cado a městečkem ještě kolem nějakého dolomenu. Slunce zapadá. Spát jdeme kolem půl jedenácté.

Dnes ujeto: 166 km

Bretagne – Je nejzápadnější oblast celé Francie a největší francouzský poloostrov. Krajina je převážně rovinatá, místy působí dojmem skoro jako u nás. Přírodním skvostem Bretagne je však její pobřeží Atlantického oceánu. Je nesmírně členité a jeho délka včetně ostrovů je 3 500 km. Na většině míst je vysoké a skalnaté. Jeho nejzajímavější části lze nalézt v okolí mysů, jako např. Pointe du Raz, Pointe de Penhir, Pointe de Penmarc´h nebo Cap Fréhel. Moře na mnoha místech vniká hluboko do vnitrozemí v podobě úzkých slepých ramen, po kterých lze na lodích připlout z oceánu až do měst od pobřeží mnohdy velmi vzdálených. Asi půl milionu lidí mluví bretonštinou, jazykem s dávným původem v keltštině. Bretonštinu používají většinou staří rybáři a zemědělci, a to zejména v západní části poloostrova. Bretagne je hlavním zásobovatelem vepřového masa, drůbeže a přirozeně ryb a ovoce moře. Dodnes zde přetrvávají některé lidové tradice spojené s nošením tradičních krojů a podobné projevy folklóru např. lidové tance. Bretonci jsou velmi vlastenečtí lidé, kteří milují svůj jazyk a svou vlast, Bretaň. Jedním z významnějších místních symbolů a současně nepostradatelnou záležitostí pro místní obyvatele je všudypřítomný znak bretaňského kraje zvaný Triskel.

Vannes – příjemné městečko s bohatými tradicemi a dlouhou historií leží na severním okraji Morbihanského zálivu. Už v dávných dobách jej obývali srdnatí námořníci galského kmene Venetů, kteří však podlehli římským dobyvatelům pod vedením Julia Caesara. Biskupství existuje ve Vannes už od 5. století. Od 9. do 16. století bylo hlavním městem nezávislého bretaňského vévodství. Nicméně právě tady byla pak v roce 1532 podepsána smlouva o unii s Francií. K prohlídce se nabízí široká škála zajímavostí. Např. přístav s moderními jachtami, staré město se změtí úzkých uliček a hrázděnými domky, masivní katedrála. Zachovalo se městské opevnění v délce 400 metrů, z něhož se naskýtá pěkný pohled na nedaleké zahrady. Zajímavá je stará budova městské prádelny, rovněž hrázděná. Zájemci mohou navštívit archeologické muzeum s nálezy mj. z doby megalitických kultur, nebo muzeum výtvarného umění (La Cohue).

Bretaň – Megalitické památky – Oblast Bretaně byla osídlena už v prehistorické době a do vysokého stupně kultury obyvatel a jejich tehdejšího duchovního života nám dávají nahlédnout kamenní svědkové, menhiry a dolmeny. Menhiry a dolmeny v oblasti Carnacu pocházejí ze 3. a 2. tisíciletí př. n. l. Kolem roku 500 př. n. l. přišli Keltové, kteří vynikali v umění zpracovávat kov a navázali na předešlou kulturu.
Megalit – slovo odvozené z řečtiny: „mega“ znamená velký a „lithos“ je kámen. Megality tedy nazýváme stavby zbudované z velkých kamenných bloků.
Dolmen (v bretonštině „kamenný stůl“): stavba z velkých kamenných bloků postavených na výšku, na kterých jsou umístěny vodorovné kameny, které vytvářejí jednu nebo několik komor propojených chodbou. Dolmeny byly pravděpodobně hromadnými hroby.
Menhir (v bretonštině „dlouhý kámen“): vztyčený kámen někdy i opracovaný či se symboly, jehož výška se pohybuje od necelého metru do 20 metrů; menhir se vyskytuje osamoceně nebo ve skupinách, řadách či kruzích. Jejich umístění není náhodné, často menhiry nalezneme na vyvýšeném místě nebo v blízkosti důležitých bodů jako např. pramen, strážní místo, sedlo, rozcestí.
Tumulus (v latině „hromada zeminy“): tímto termínem označujeme kamennou hrobku, úplně pokrytou kameny nebo zeminou, a na rozdíl od dolmenu nepřístupnou. Domníváme se, že zde byly pohřbeny význačné osobnosti.

Locmariaquer – Památky na nalezišti Locmariaquer vznikly před 6.500 lety v období poslední prehistorické epochy – neolitu. Nachází se zde na jednom místě tři monumenty: Grand Menhir Brisé, Table des Marchand a Tumulus Er Grah.

Grand Menhir Brisé – tento kámen, známý také jako Velký rozlomený menhir, býval největším megalitem v celé Evropě. Snad představoval nejdůležitější kámen obrovské měsíční observatoře, ale možná měl jen střežit mrtvé. Menhir dosahoval výšky 20 metrů, šíře 3 metrů a vážil 280 tun, nyní je rozlomen do několika obrovských kusů.

Table des Marchand – je dolmen známý jako Stůl obchodníků, oválný hrob v průměru 25 – 30 metrů, známý pro své rytiny. Je to chodbový hrob s jednoduchou komorou, původně část kruhové mohyly. V současnosti pokrývá tento dolmen hromada kamenů, tzv. mužíků. Tento celek byl postaven kolem roku 3.900 př. n. l. Dolmeny sloužily jako hromadné hroby využívané většinou po několik staletí.

Tumulus Er Grah – je obrovský a do roku 1991 téměř neznámý monument, který patří do kategorie uzavřených hrobek. Stavba tumulu probíhala v několika fázích od let asi 4.500 let př. n. l. (stavba pohřební komory) do let asi 4.000 př. n. l., kdy dochází k rozšíření dvěma směry, na sever a jih, pomocí kamenných zídek. Tumulus získal svou původní podobu až po ukončení restaurátorských prací v roce 1992. Je 140 metrů dlouhý, na jižní straně má šířku 16 metrů a na severní 26 metrů.

Carnac – je světovým unikátem, kde se nacházejí tři obrovská seskupení menhirů v celkovém počtu kolem 3.000 kamenů v řadách o délce téměř 4 kilometry. Lid mladší doby kamenné, který tyto monumentální řady menhirů u Carnacu postavil zhruba v letech 3.500 – 1.800 př. n. l., vyznával kult slunce. Vzdálenosti mezi kameny a zejména jejich orientace nahrávají hypotéze, že Carnac byl jakýmsi slunečním chrámem. Řadová seskupení jsou orientována astronomicky buď severojižním směrem, nebo na východy a západy slunce ve dnech rovnodennosti. Každopádně nad schopnostmi našich předků, kteří dokázali před 6.000 lety pomocí primitivních nástrojů vztyčit menhir o výšce 20 metrů a váze 300 tun, zůstává rozum stát. V případě carnackých megalitů je známo, že je uctívali Keltové, starověcí Římané i křesťanští Bretaňci, kteří už do kamenů vytesávali znamení Krista, nebo přímo u nich vztyčovali své kamenné kříže.

Nejdůležitějším místem v Carnacu je bezesporu Le Ménec. Zde se nachází celkem 11 řad menhirů a v nich je umístěno 1.200 kamenů, délka řad je 1 kilometr, šířka 100 metrů, jsou zakončené oválem.

Východně od Le Ménecu se nachází Kermario. Jeho délka je 1,2 kilometru, skládá se z 11-ti řad menhirů. Je to jedno z nejdelších seskupení menhirů s cca 1.000 kusy různých velikostí od 6,4 metru po 0,5 metru. Menhiry v Kermariu jsou situovány směrem ke kolmému kameni, který označuje vchod do chodbovitého hrobu Kercado. Jeho součástí je rozměrná trávou pokrytá mohyla s jediným kamenem na vrcholu. Kameny obložená chodba vede do nitra mohyly, kde je čtvercová kamenná síň, místo posledního odpočinku mnoha generací. Je nejstarší dochovanou stavbou v celé Evropě – byla postavena kolem roku 4.700 př. n. l., a to tak, aby její vchod směřoval do místa, kde vychází Slunce o zimním slunovratu.

Kerlescan je téměř čtvercová sestava s asi 600 menhiry ve 13-ti krátkých řadách, které po 800 metrech končí půlkruhem 39 obrovských menhirů. Menhiry mají různé velikosti od 4 metrů do 0,8 metru.

bret06

Čtvrtek 30. 7. 2015

Vstáváme kolem osmý a vyhlížíme pekařku, která popojíždí po kempu. Vždycky zaparkuje na nějakém místě a zatroubí. Lidé z nejbližšího okolí přijdou a nakoupí si. Pak zas jede o sto metrů dál. My si u ní kupujeme buchty k svačině a chleba k večeři. K snídani jsme si včera bohužel koupili toustový chleba a tak ho musíme sníst se sýrem a salámem. Škoda, mohlo být čerstvé pečivo, ale spolehněte se na to, že do toho kempu, v kterém zrovna budete, také ráno přijede pekař. Pak ještě probíhá nějaké sprchování, praní a tak odjíždíme až v deset hodin. První zastávka je na parkovišti u přístavu ve městě Concarneau. Nejdříve si sedáme na nábřeží a baštíme ráno koupené buchty k svačině. Kocháme se výhledem na opevněnou část města na ostrově před námi. Je odliv a spousta lodí leží na dně na boku. Pozorujeme pána, který se prochází po blátivém dně. Pak přecházíme přes můstek a branou na jeho konci vstupujeme do nitra města. Hned stoupáme na hradby a velkou část starobylého kamenného centra obcházíme po nich. Zpět k bráně se vracíme hlavní třídou, kde je velký mumraj. Prohlížíme si krámky se suvenýry. V jednom z nich si kupujeme trička. Já s bretoňským skřítkem nazývaným Korrigen, Kuba s houbičkama a Jirka s dredatým lvem. Honzovi se žádné nelíbí. Dáváme si zmrzlinu a vracíme se cca po dvou hodinách zpět k motorkám. Zatímco jsme byli ve městě, přišel příliv a my porovnáváme, kolik vody stihlo mezitím přitéct. Pán, který tu chodil, by už měl vody asi po pás. Dalším naším cílem je asi 60 kilometrů vzdálený mys, na kterém se nachází nejvyšší maják Bretaně – 65 metrů vysoký maják Eckmühl. Parkujeme těsně vedle něho a v dřevěné boudě u stánků se suvenýry si v závětří vaříme oběd – nudle, maso a rajčatová omáčka. Myslím, že se nám to dooost povedlo. Dnes docela hodně fouká. K pokladně majáku musíme vystát asi 15-ti metrovou frontu. Pokaždé, když někdo vyleze ze dveří, přijde nějaký mladík a pustí dovnitř další lidi. Konečně jsme uvnitř, naštěstí to docela odsýpá. Stoupáme vzhůru po krásném točitém schodišti. Ve výklencích oken si prohlížíme fotky majáků z okolí, méně či více známých. Ze shora je krásný výhled do okolí. Hned pod námi je ještě jeden menší maják a všude po pobřeží jsou rozesety krásné klasické bretonské bílé domky s šedivými střechami, modrá obloha s bílými obláčky. Vítr je silný, Honza si hlídá kšiltovku. Po sestupu dolu ještě celý maják obcházíme kolem dokola a pak popojíždíme k blízké nejstarší kalvárii v Bretani Notre-Dame de Tronoën, kde děláme jen krátkou zastávku. Dále jedeme k mysu Point du Raz. Podle Bretonců pomyslný konec světa. Je už ale šest hodin, takže se snažíme najít nějaký kempík. Mys si necháme na zítra. Je jich tu poměrně dost, takže to netrvá dlouho a kousek od silnice jeden malý nacházíme. Ubytováváme se na plácku mezi keři. Kluci se dlouhou dobu kočkují. My s Honzou rychle stavíme stan a jdeme do recepce zaplatit. Kupujeme si láhev Cideru a ochutnáváme také místní pivo Britt. Sedíme u stololavice před recepcí, popíjíme, vyhříváme se na sluníčku. Je to moc příjemný. Plánujeme další cestu. Každý den to znova a znova přepočítávám, aby to vyšlo a my včas stihli dorazit do té Normandie, kam se Kuba už tak moc těší. Přichází kluci, k večeři si vaříme polévku. Kupujeme další láhev Cideru, je lepší než to pivo a klukům také šmakuje. Máme k tomu stylové hrnky s typickými černobílými bretonskými postavičkami v krojích. Kluci pak jdou do místní herny a zkouší si tam snad všechny hry, co tam mají. Chvílemi jsou i dost hluční. Pak ještě hrajeme zloděje, vyhrávám já. Po spršce jdeme spát kolem desáté hodiny.

Dnes ujeto: 150 km

Concarneau – Malé kouzelné letovisko Concarneau se nachází na západě Francie, v regionu Bretaň.
Nejzajímavějším místem v Concarneau, které je nejenom důležitým rybářským přístavem, ale dnes také oblíbeným letoviskem, je Ville Close, opevněné staré město ležící na ostrově v zálivu. Tento skalnatý vrch byl obydlený dávno před tím, než se zde ve 13. století začalo budovat opevnění. Stoletá válka ještě zvýšila jeho strategický význam, a tak byla jeho obrana v 17. století znovu zpevněna, tentokrát válečným architektem Ludvíka XIV. Sébastienem Vaubanem. Z hradeb je nádherný výhled do okolí a v úzkých uličkách je spousta restaurací a obchůdků se suvenýry. V bývalých kasárnách se v dnešní době nachází Musée de la Pêche, které je věnováno místnímu rybářskému průmyslu.

Maják Eckmühl – jeho výstavbu financovala bohatá německá vdova, která však měla podmínku, že ponese jméno jejího zesnulého manžela. Poprvé byl uveden do provozu v roce 1897 a měl nahradit maják stojící blíže u moře, který však kvůli své malé výšce neposkytoval námořníkům varování s dostatečným předstihem. Maják má 307 schodů.

Kalvárie Notre Dame de Tronoën – je považována za nejstarší v Bretani. Pochází z poloviny 15. století. Na mohutném kamenném podstavci jsou ve dvou reliéfních řadách vytvořeny kamenné plastiky, které zobrazují výjevy z Kristova života (např. Kristův sestup do pekel). Nedaleko stojí kaple Panny Marie, která je stejně jako kalvárie už částečně porostlá lišejníkem.

bret07

Pátek 31. 7. 2015

Vstávání o osmé už se pomalu stává tradicí. No a výjezd v deset? To skoro také. Ale na pohodu. Jen se hned z kraje ještě mučíme nákupem a tankováním. Většinou samoobslužné benzínky jsou hned vedle supermarketů. Výběr potravin nám vždy zabere dost času. Máme pocit, že tenhle výlet už je jen o nakupování a žraní. Poté jedeme rovnou na parkoviště k Point du Raz. Převlékáme se a kolem stánků s předraženými suvenýry míříme k mysu, podívat se na ten jejich „konec světa.“ Úzká, asi 2 kilometry dlouhá stezka nás vede mezi rozkvétajícími vřesy. Paráda! Míjíme maják na pevnině, který je nepřístupný. Ke skalnatému výběžku pokračujeme kolem vkusného památníku věnovaného námořníkům, kteří se v těchto místech utopili. U konce mysu lezeme po kamenech jako kamzíci. Teda až na Honzu. To není pro něho, bojí se i na židli, takže ten se usazuje hned z kraje a kochá se scenérií a pohledem na nás se zároveň děsí. Výhledy na maják v moři, vzdáleného asi půl kilometru od pobřeží jsou nádherné. Je odliv a moře odtéká silným proudem jak řeka. Pro suchozemce opravdu pěkná podívaná! Máme už hlad a tak se vracíme k motorkám. Nechceme ale vařit přímo na parkovišti, a tak popojíždíme a hledáme vhodné místo ke stolování. Zastavujeme v parku se stololavicí ve vesnici Beuzec-cap-Sizun. Kluci připravují vaření a já se zatím jdu podívat s foťákem za roh, kde jsem zahlídla krásný kostelík obklopený hortenziemi. Obdivuji také bretaňské domy, postavené všechny v jednom stylu – bílé komíny jsou vždy ve štítech a střechy jsou šedivé. K obědu máme konzervu – brambory se smetanou a masem plus bagety. Po obědě ještě trošku odpočíváme u kávy. Dalším dnešním cílem je kamenné město Locronan. Na jeho okraji je placené parkoviště, tak tam zajíždíme. Nikdo po nás (k naší radosti) nic nechce, a tak jdeme po převlečení hned na prohlídku města. Hlavní „třída“, dá-li se to tak nazvat i u tak malého městečka (800 obyvatel), nás vede rovnou na náměstí, kde se tyčí veliký pozdně gotický kostel sv. Ronana z 15. století. Jádro obce je tvořené renesančními žulovými domy a není divu, že je často využíváno jako kulisa pro filmaře. Největšího rozmachu dosáhl Locronan v 16. století, kdy se zde rozvinula výroba plátna. Dodnes ho nezkazila žádná novostavba, dokonce i elektrické kabely a telefonní dráty jsou vedené pod zemí. Po prohlídce kostela míříme do blízkého infocentra, kde si bereme mapku. Paní nám doporučuje moc hezkou prohlídkovou trasu. V pohodě za nedlouho zvládáme projít městem a prohlídnout si jeho památky i malebná klidná zákoutí. Jsem u vytržení z obrovských keřů hortenzií všech možných barev, které tak krásně zdobí zahrady domů a ulice města. Já se doma můžu přetrhnout, abych udržela při životě dva keříky, a tady to místy roste z křoví jako plevel. Naše okružní cesta končí zpět na náměstí před kostelem. Při odchodu si všímáme hladového okna s palačinkami a tak do nich konečně jdeme! Kluci si je dávají na sladko – tzv. Crepes – Jirka s karamelem, Kuba s nutelou a Honza s cukrem. Já zkouším slanou palačinku – tzv. Galettes – se sýrem. Na to je jiné těsto. No a ta je naprosto luxusní!!! Tak tohle bych teda také mohla jíst pořád! Vyhodnotili jsme jí jako nejlepší. Snad ještě někde na takové okno narazíme, protože v Crepériích jsou tyto palačinky mnohem dražší. (Jsou podávány s hranolkami v rozmezí cca 12 – 15 euro). Převlékáme se a pokračujeme na poloostrov Crozon. Hledáme kemp. Ve městě Camaret-sur-Mer vidíme pár cedulí na municipal, ale pochvilce se nám ztrácí. Zastavujeme v přístavu u informačního centra. Paní mi dává mapku, kam mi vyznačuje, kde ho najdeme. V přístavu je nějaká zajímavá červená věž (Později zjišťuji, že ji postavil také slavný vojenský stavitel Vauban, stejně jako úpravy hradeb opevněného města St. Malo, které také chceme navštívit.), ale my míříme rovnou do kempu, kde domlouváme spaní. Malou brankou projíždíme dovnitř a hledáme si místo pro postavení stanů. Rychle se do toho pouštíme, odkládáme do stanů kufry a na lehko vyrážíme na mys Pointe de Pen-Hir. Jeho dominantou by měl být žulový lotrinský kříž postavený v roce 1960, který připomíná památku zemřelých Bretonců z osvobozenecké armády, a kde si chceme dát večeři. Za město se dostáváme rychle a hned míříme na nejbližší výběžek. Je to Pointe du Toulinguet. Přijíždíme na parkoviště u majáku obehnaného zdí. Na sousedním poloostrově vidíme malinkatý křížek. ;o)) Trošku jsme se netrefili, ale i tak je odsud moc hezký výhled. Vidíme písčitou zátoku, kde se koupe spousta lidí. Něco se tam stalo, protože ze sanitky na pláž spěchají lékaři. Nad zátokou je vidět zříceninu zámku Cœcilian. Panství nechal postavit Saint-Pol-Roux, který do Bretaně přišel v roce 1892 a na trvalo se tam přestěhoval v roce 1903. Zemřel tragicky v roce 1940. Zámek byl za války obsazen Němci, byl zničen v roce 1944 během spojeneckého bombardování Brestu. Nad zříceninou je vidět 4 krásné nové domy a směrem k výběžku s lotrinským křížem je několik vojenských bunkrů – Batterie de Kerbonn – pozůstatek Hitlerova obranného Atlantického valu z 2. světové války, kde je i malé námořní muzeum. V tuto chvíli už je ale jistě zavřené, kdo ví, jestli se budeme moci alespoň kouknout k některým bunkrům. Kluci už se na to třesou. Kuba se nás stále ptá, kdy už konečně budeme v té Normandii. Nasedáme na motorky, vracíme se na okraj města Camaret a kolem menhirů Lagatjar – kamenné řady menhirů a muzea projíždíme k lotrinskému kříži. Kocháme se výhledy, rozkvetlým vřesem a na kameni si dáváme večeři – chleba s paštikou. Kluci zase lezou po skalách, chtějí vyfotit nad propastí – kdo na to má mít nervy? Jirka plaší racky, abych je mohla vyfotit v letu. Přecházíme ještě kousek dál k dalšímu výběžku, kde je nějaký kamenný stůl s mapou. Kluci nad ní stojí a předvádějí generály, kteří plánují útok na nepřátele. Pak už se vracíme o kousek zpět a zastavujeme u muzea. Je tu druhý památník mysu Pen – Hir, který je udělaný z námořních kotev a protitankových křížů. Má připomenout smrt vojáků a námořníků padlých během 2. světové války v bitvě o Atlantik. Muzeum je zavřené, je už pozdě, ale k bunkrům se jít dá. Celé to tu procházíme. Kluci s baterkou hodně důkladně. Každou chvilku vidím, jak z nějaké střílny vyčuhují nohy visící nad útesem, či je někde před vojenskou baterií odložena helma. S Honzou pomalu procházíme mezi bunkry. Pak při západu slunce sedíme na kamenech, pozorujeme nažloutlý obzor a skaliska v moři, která nám připomínají k sobě přitulené velryby. Prostě nechutně kýčovitá romantika, ale je to moc příjemný. Čekáme na kluky, až si to prolezou. Na pláži, kterou jsme pod námi viděli od majáku, pozorujeme, jak moc už postoupil odliv. Na písku tam sedí nějací lidé v kruhu. Věříme, že se tam snad nestalo nic vážného, když tam předtím spěchali lékaři. Ale kdo ví? :o( Na střeše jednoho bunkru posedávají nervózní zvláštní týpci. Myslím, že čekají, až zmizíme, aby si mohli zahulit, či si něco šlehnout. A tak je nerušíme a pomalu se vracíme k motorkám a kolem desáté dojíždíme do kempu. Potřebujeme ještě dobít baterie. Jediná možnost je na toaletách. Nechce se mi to tam ale nechávat bez dozoru, a tak si sedáme u záchodků na židličky, abychom měli výhled na nabíječku s baterkou do foťáku a na telefony, a vaříme si kávu. Povídáme si s klukama o tom, co jsme dnes všechno viděli. Je to moc fajn večer. Asi za hodinu jdou kluci spát. Já jdu do sprchy – konečně krásně teplá voda! Spát kolem půlnoci. Z dálky ducá nějaká diskotéka. V noci tu pak ruší opilí sousedi. :o(

Dnes ujeto: 148 km

Pointe du Raz – je velmi dramaticky působící úzký výběžek mysu Cap Sizun. Je vysoký téměř 80 metrů a pohled na jeho skály a bouřící moře je úžasný. Ačkoliv nejde o nejzápadnější bod Francie, láká tento mys a jeho dramatické scenérie mnoho turistů. Silný příliv a odliv se pohybuje mezi jeho skalisky a vzdálenými útesy ostrova Île de Sein,na kterém nerostou žádné stromy. Ostrov leží pouze 1,5 m nad mořem a i přes vysoký příliv má kupodivu okolo 260 (odvážných!) obyvatel. Za ostrovem se tyčí maják Ar Men. I když zuřící zpěněné vlny jsou dost nebezpečné, někteří rybáři se do nich odváží i s malými loďkami a oceán jim poskytuje živobytí. Na sever od mysu je už bezpečnější písečná pláž zvaná Záliv mrtvých, protože právě odtud byli údajně mrtví druidové (keltští duchovní vůdci) převáženi k pohřbu na Île de Sein.

Locronan (bretonsky Lokorn) – je bezpochyby jednou z nejkrásnějších vesnic ve Francii. Důkazem je i to, že si ji vybírají slavní režiséři jako dějiště svých filmů (Roman Polanski – Tess s N. Kinski, Phillipe de Broca – Chouani se S. Marceau a Ph. Noiretem aj.). Květinami zdobené žulové domky ze 16.-18. století totiž dodnes nezkazila žádná novostavba (dokonce i elektrické kabely a telefonní dráty vedou pod zemí). Pozdně gotický kostel svatého Ronana z 15. století je jedním z nejlepších příkladů tzv. plaménkového stylu a nebyl nikdy přestavován. V Locronanu se jednou za 6 let koná významná náboženská slavnost: La Grande Troménie. Po vzoru svatého Ronana (viz název městečka), jenž přinesl křesťanství z Irska, procházejí poutníci cestu s 12 zastávkami. Na každé je kaple věnovaná nějakému světci.

Okolí Camaret-sur-Mer
V přístavu Camaret-sur-Mer je celkem známá a fotogenická pevnůstka, zvaná „Tour Vauban“. Její hlavní součástí je polygonální věž s pěchotními střílnami, obklopená terasou se střílnami pro kanóny a příkopem.
Na mysu Toulinguet je mnoho zajímavých baterií, ale přístup přehrazuje hradba se zavřenými vraty, za níž je vojenský prostor. Přesto se vyplatí sem zajet, protože hned u parkoviště je velmi fotogenická věž vz. 1811 typu 3 a je odtud hezký výhled na baterii Kerbonn.
Baterie Kerbonn pro tři 27 cm moždíře poněkud zaniká pod pozdějšími německými přístavbami, nicméně se zde dochoval betonový parapet s postaveními pro děla, která byla po 1. světové válce nahrazena 16,4 cm kanóny. Na levém boku se dochovala neobvyklá kaponiéra, podobná malé věži, která bránila přístup k baterii a k podzemnímu muničnímu skladu.

Pointe de Pen-Hir (dlouhá hlava) – je mys ležící na poloostrově Crozon. Tento pobřežní útes, vysoký 55 metrů, je společně s Pointe du Raz právem považován za nejkrásnější bretaňský mys při volném oceánu. Když se ocitnete na jeho bílých rozeklaných skalách a spatříte hluboko dole tříštící se vlny a před sebou nedozírný Atlantik, pochopíte, proč Bretonci svůj kousek drsné země tolik milují. Při chůzi po vyšlapaných cestičkách mezi kameny a nízkou trávou, uhlazenou věčným větrem a častými dešti, jsou občas k zahlédnutí zvláštní tučnolisté rostliny a voňavý vřes, který společně s kručinkou patří k nejtypičtějším místním rostlinám. Z útesu se otevírají překrásné výhledy, zvlášť na malé ostrůvky s poetickým názvem Tas de Pois, což v překladu znamená Hromady hrachu. Dominantou mysu Pointe de Pen-Hir je žulový lotrinský kříž, který má připomenout památku padlých Bretonců z osvobozenecké armády. Kříž jim v roce 1960 nechal zbudovat Charles de Gaulle. Samotný mys patří k nejzápadnějším bodům kontinentální Francie a poskytuje nádherné výhledy na hladinu Atlantického oceánu s několika ostrůvky i na divoce rozeklané pobřežní útesy, které dosahují výšky až 70 m. V okolí můžete nalézt pozůstatky Hitlerova obranného valu z 2. světové války, malé námořní muzeum i velmi krásné řady menhirů zvaných Lagatjar. Stojí nedaleko Camaret-sur-Mer a nelze je přehlédnout. Tři řady menhirů jsou tvořeny kvádry ze zářivě bílého křemene. Nejdelší, složená ze 42 kamenu, se od osy ostatních odklání o 30 stupňů, na jejím severovýchodním konci začíná další řada ze 13 kamenných kvádrů a na jihozápadě leží třetí řada, obsahující 17 menhirů. V roce 1928 byly tyto megality zrestaurovány a dodnes není jisté, zda tím neutrpěl jejich původní vzhled. Jelikož se však našly obdobně orientované řady také jinde (např. ve Skotsku – Temple Wood), zdá se, že se spíše jedná o výjimku než o omyl. Pochybnosti vzbuzuje právě zvláštní vzájemná poloha; některé kameny mají fantastické tvary a celkový dojem z tohoto místa umocňuje fakt, že se mezi menhiry lze volně procházet bez jakéhokoliv omezení.

bret08

Sobota 1. 8. 2015

Vstáváme mezi prvními. V kempu s větším množstvím stanů je tichoučko. Jíme polévku. Balíme a odjíždíme kolem 9-té hodiny. Chceme co nejdříve dojet do Brestu. Dnes máme naplánovanou návštěvu Oceánopolisu – oceánografické vědecké centrum s velmi zajímavými expozicemi, týkajícími se různých mořských prostředí. Nachází se hned na okraji města a cesta k němu je dobře značená, takže snadno nacházíme parkoviště, které je hned u něho. Po dálnici jsme tam asi v 10 hodin. Převlékáme se, jdeme ke kasám koupit vstupenky a hurá na prohlídku. Mají tu tématicky rozdělené pavilony dle zeměpisných pásem – polární, tropický a mírného pásma. Všude spousta ryb a rybiček, žraloků a rejnoků. Procházíme skleněným tunelem, sjíždíme proskleným výtahem obklopeni vodou. Je to moc hezké. Odcházíme odsud kolem půl druhé. Na parkovišti u motorek si vaříme oběd, čočku s masem, co jsme si koupili a moc nám to chutná. Z Brestu pak chceme vyjet po dálnici, ale Číža má zapnuto na GPS „mimo dálnice“, takže kličkujeme městem ven přes tisíce kruháčů. Následuje jedna štěrková „zkratka“ nezkratka, kde se musíme otáčet. Ďůlečky na cestě opět zajišťují šlápnutí do prázdna a větší náklon než bych mohla zmáknout, ale Jirka to zase jistí a výsunem nožiček zachraňuje situaci. Konečně se dostáváme do Guimiliau, kde je moc hezká kalvárie a kostelík s vyřezávanou vnitřní výzdobou. Kuba přichází na to, že s sebou máme spoustu materiálů k Normandii, a tak nechává kostelík kostelíkem a zůstává u motorek. On „nečtenář“, se pouští do asi 50-ti stránkového textu. Tohle byla krátká zastávka a tak zase hned pokračujeme dál, k další kalvárii u většího kostela v St. Thégonnec. Ten už nás ale tak nenadchl. Na rozdíl od Guimilia je jen chudě vyzdoben. Parkujeme u krámu a jdeme k němu asi kilometr – teda jen já a Honza. Kuba si opět čte a Jirka odpočívá. Po návratu k motorkám ještě kupujeme nanuky a na večer párky a cider. Dojíždíme pak na severní pobřeží Bretaně k pobřeží Granit Rose – růžové žuly do města Trégastel, kde se nám nedaří najít kemp. První je plný a i tak dost drahý. Paní recepční je ochotná a na mapě nám vyznačuje, kde jsou další. Druhý zkoušíme najít v Ploumanac´hu, ale ten už zřejmě nějakou dobu nefunguje. V Perros-Guirec máme konečně kliku! Nemám ráda, když nemůžeme najít spaní, při vzpomínce na loňské noční bloudění u Patry na Peloponesu… :o( Tady v kempu pro nás naštěstí místo mají a cenově to také ujde. V recepci sedí vtipný a veselý pán se zlomenou rukou. Domlouváme všechno potřebné, pán nám na mapce ochotně vysvětluje, kde je ráno pěkný trh a kudy se máme jít projít, abychom viděli to nejlepší z růžového pobřeží. Okruh má prý asi osm kilometrů. Trošku to podceňujeme a v klidu stavíme stany, vaříme večeři, popíjíme dvě lahve cideru a jíme oříšky. Pak se teprve vydáváme na procházku. Vymotáváme se od kempu mezi domy z růžového kamene hned k pobřeží, podél kterého vede stezka až do Ploumanac´hu. Teda určitě vede i dál, ale tohle nám doporučil pán z recepce. Vnitrozemím se pak máme vrátit zpět. Úzká stezka je ještě teď navečer plná lidí. Zatím nic závratného nevidíme. Co tu vlastně má být? Kde jsou ta růžová skaliska? Jdeme asi dva kilometry, než se konečně něco objevuje. No kdybych jen o trošku víc věděla, co nás tu čeká, rozhodně bych kluky mnohem více popoháněla, abychom z kempu vyrazili co nejdříve a studený párky se ciderem vzala s sebou. Sluníčko už je nad obzorem a my se za ním ženeme jako bychom ho pronásledovali. Jsme už ve stínu a tak spěcháme, abychom ho ještě stihli a viděli nějaké ty skály nasvícené posledními paprsky dnešního dne. I když kluci hopsají po skalách jak kamzíci a to nás trošku brzdí, ještě nějaké stíháme. Přicházíme k domku z růžové žuly, u kterého je obrovský balvan. Dům vedle něho vypadá jako domeček na panenky. Nedaleko od něho je růžový maják Men Ruz. Je to paráda, i přes to, že slunce rychle zapadá. Fotím jako ďas a postupně zvyšuji ISO. Objevují se červánky a do Ploumanac´hu přicházíme už za tmy. Proplétáme se ulicemi města směrem ke kempu. Všude v ulicích jsou neskutečně krásné obrovské keře hortenzií, různých barev a velikostí květů – některé jsou větší než moje hlava. Škoda, že už je vidíme jen za svitu pouličních lamp. Jdeme kolem malé nasvícené kaple – Notre Dame de La Clarté Perros Guirec. Už poměrně dost spěcháme, máme před sebou ještě asi 4 kilometry a chceme už být v pelíšcích. Honza nás naviguje dle GPS a tak nás vede i dost tmavými místy města. Nemám z toho dobrý pocit ještě, že mám s sebou 3 tři chlapy. Přicházíme do kempu asi ve 23.15 h. Rychlá sprcha a spát. Byla to nádhera, že jo, Alberte? ;o)

Dnes ujeto: 200 km

Guimiliau – kostel je zasvěcen sv. Miliau, který je jakousi bretaňskou obdobou sv. Václava, ovšem na rozdíl od našeho světce je jen obtížně historicky doložitelný. Zdejší kalvárie patří k nejbohatším. Pochází z let 1581 – 1588 a zdobí ji přes 200 postav, z nichž mnohé mají na sobě oděv ze 16. století, je to jakási „bible chudých“. Najdeme také bretaňskou mravoučnou specialitku, Catell-Gollet, hříšnou Katku. Reliéf ji zobrazuje jako krasavici oděnou pouze do dlouhých vlasů, kterou šklebící se čert chytil vidlicí za krk a strká ji do pekelné tlamy.

St. Thégonnec – patří k nejznámějším místům bretaňského vnitrozemí. Na mírné vyvýšenině se uprostřed obce tyčí kostel s mohutnou západní věží, zasvěcený Panně Marii a biskupovi Thégonnekovi, jednomu z místních světců, který je zde velmi silně uctíván. Před kostelem je umístěna krásná kalvárie z roku 1610. Tato farní ohrada patří k nejucelenějším v Bretani a rozhodně by neměla být během cesty do Bretaně vynechána.

Pobřeží růžové žuly (Côte de Granit Rose) – jeden z nejkrásnějších úseků bretaňského pobřeží. Růžová žula, která svým fascinujícím barevným nádechem dala tomuto pobřeží název, se údajně nachází ve světě jen na třech místech u moře. Kromě Bretaně ještě na Korsice a v Číně. Skály a balvany jsou úžasné nejen svou nádhernou barvou, ale také svými tvary. Perros-Guirec je příjemné letovisko, odkud se dá dojít po Sentier des Douaniers (cestě celníků) přes útesy až do Ploumanac´h. Na domech v okolí lze pozorovat, jak je růžová žula využívána pro ozdoby na tradičních žulových domcích. Na fotografie všech turistů se musí vejít růžový maják – Men Ruz, nejlépe při zapadajícím slunci. Fotogenická je však celá oblast, nechybí zde obrovské balvany, kouzelné viklany a spousta bizardních tvarů, které byly vymlety vlnami větrných bouří i přílivu, který zde dosahuje i více než deseti metrů.

bret09

Neděle 2. 8. 2015

Vzhledem k tomu, jak pozdě jsme šli včera spát, nevstáváme kupodivu ani moc pozdě. Tradičně kolem osmé, ale tak nějak se loudáme. Ještě dopisuji deník, včera už jsem to nestihla a vyjíždíme asi v půl jedenácté. Náš dnešní první cíl je další maják Cap Fréhel. Cestou máme zastávku na svačinku, ale po příjezdu na parkoviště si hned vaříme oběd – rýži s masem. Kluci stávkují, na maják se jim nechce a tak odpočívají u motorek. Jirka spí a Kuba si čte materiály k Normandii. My se jdeme projít na skalnatý výběžek mysu, kde je zbytek starého majáku. Cesta nás vede kolem vřesoviště a zpět kousek po kraji útesu, kde je výhled na skálu vyčnívající z moře. Je tu velikánská ptačí kolonie racků a kormoránů. Proto je skála skoro celá bílá od jejich exkrementů a jejich skřehotání je slyšet hodně daleko. Vystupujeme na maják Fréhel, výhledy jsou krásné! Na dalším mysu vidíme v oparu zříceninu pevnosti Fort La Latté. Pod námi jsou, mimo našich přerostlých dětiček, motorek a aut na parkovišti, také barevné koláče rozkvetlých růžových vřesů a žlutých pichlavých zakrslých keřů. Máme celý mys před sebou jako na dlani. Po sestupu se oblékáme a popojíždíme o pár kilometrů dál k právě zmiňované pevnosti Fort La Latté. Necháváme věci na parkovišti a jdeme na prohlídku. Platíme vstupné a při tom slyšíme češtinu! Á krajánci! :o) Procházíme areálem, šplháme na vyhlídkovou věž a koukáme se zpět na Cap Fréhel, na místa, kde jsme byli před chvílí. Je tu paní, která vystoupala na věž a teď se nalepená na zdi snaží obejít ochoz kolem dokola. S jejím přítelem se zlomyslně smějeme tomu, jak se bojí výšky. Mezi zdmi pevnosti je také upravená okrasná zahrada. Pak pokračujeme do Dinardu, kde chceme najít kemp, případně ještě nějaký obchoďák, protože nemáme chleba. Bohužel všechny mají zavřeno, i když je všude spousta lidí a aut. Zřejmě tu mají nějakou akci. Dopravu řídí policie. Naštěstí hned u prvního kruháče vidíme odbočku ke kempu, tak jdeme po ní. Jedeme už docela dlouho a žádný další ukazatel nevidíme. Honza už kouká, kde bychom se otočili, ale najednou je kemp přímo před námi. Hurá! Zastavujeme u recepce, těsně u závory. Nikde nikdo. Procházíme mezi karavany, které jsou postavené kolem fotbalového hřiště, pak mezi mobilheimy a hledáme někoho, kdo by mohl patřit k obsluze kempu. Vracíme se ke vchodu s tím, že asi budeme nuceni hledat jiný. Tam se nějaký pán snaží na něčem domluvit s klukama. S vděčným pohledem, že už se konečně vracíme, pána přeposílají k nám. Vysvětluje nám, že máme projet kolem závory nahoru do kempu, kde jsou místa pro stany. Tam se ubytovat, prý někomu z recepce zavolá nebo tu bude někdo ráno. Děláme tedy tak, jak řekl. Stavíme stany a děláme si večeři – nudle s masem. Původně jsme měli v plánu, že bychom ještě teď na večer sjeli do St. Malo a prošli si ho, ale když to bylo takový komplikovanější s tím kempem a i ten nával v Dinardu, necháváme to na zítra a užíváme si volný večer v kempu. Vaříme si čaj a poslední kávu – Kuba se na táboře rozjel s jejím pitím a tak nám to nějak nevyšlo. Zobáme slanosti. Paní v recepci se ještě neobjevila. Dávám si k sousedům z Holandska nabít baterku do foťáku. Kluci hrají karty a pak se zase perou, jako malí! Plánujeme, na co koukneme zítra. Myslím, že stihneme akorát tak St. Malo a St. Michel. Pak už přesun k plážím Normandie. Na to už se kluci hodně třesou. Ráno vyjedeme bez snídaně, protože nemáme to pečivo a někde si něco koupíme. Hrajeme Zloděje, vaříme si další čaj. Ti lumpové, okradli maminku!!! Asi historicky nejnižší výsledek!!! Dnes bylo teplíčko, že bychom se snad konečně měli i chuť se vykoupat. Když nás to u pevnosti Fort la Latté napadlo, neměli jsme s sebou plavky a taky se nám nechtělo sestupovat a pak šplhat příkrou stezkou k vodě. Tak snad to ještě klapne.

Dnes ujeto: 181 km

Smaragdové pobřeží (Côte d’Émeraude) – je část francouzského pobřeží v Bretani, které se nachází mezi cap Fréhel a Cancale. Pojmenoval jej tak Eugène Herpin, a to z důvodu smaragdově zelené barvy místního moře. Oblast ohraničená řekou Rance, kanálem La Manche a proláklinou u Châteauneuf nesla odnepaměti název Clos-Poulet, tedy název, který se odvodil od Pou-Alet z latinského Pagus Aleti (tj. kraj Alet). Přejmenování na Smaragdové pobřeží vzniklo podle modelu Azurové pobřeží (Côte d’Azur) v rámci podpory a rozvoje turistiky.

Cap Fréhel – Jedná se prý o nejkrásnější mys v Bretagni vůbec a podle místních obyvatel je to dokonce nejkrásnější místo Francie. Nachází se na nejsevernějším výběžku malého poloostrova v severní Bretagni na pobřeží Côte d´Emeraude (Smaragdové pobřeží), 78 km severozápadně od Rennes. Je tvořen obrovskými strmými skalními útesy z červenavých, šedých a černých pískovců, které se zvedají z vody a při pohledu zdola se jakoby dotýkají oblohy. Mezi nimi se často vyskytne malá romantická zátoka, na které je písčitá pláž. Smaragdové pobřeží kolem mysu Cap Fréhel spolu s přilehlými neobydlenými ostrovy tvoří přírodní rezervaci nazvanou „Landes de Cap Fréhel“. Tyto ostrovy nejsou jenom holé kusy skal, ale jsou dokonce porostlé travou a mechem a občas se na nich najde i nějaký nízký jehličnatý strom nebo keř. Na poloostrově není žádné město ani vesnice, cílem turistů jsou dva majáky, které jsou umístěny na špici poloostrova a obklopuje je vřesoviště a malebné skalnaté pobřeží. Starší maják je ze 17. století a druhý z roku 1950. Dosah jeho světel má být až 110 km.

Pevnost Fort La Latte – Středověká pevnost La Latte patří k nejznámějším hradům Bretaně. Najdeme ji na skalnatém výběžku do moře nedaleko mysu Fréhel na severu Bretaně. Stavba začala v roce 1340 lordem Étiennem III. Gouÿon de Matignon, donjon (obranná kruhová věž) se datuje do let 1365-1370. Jako stavební materiál byla použita žula a také pískovec z okolních útesů. Pozůstatky pískovcových lomů jsou dnes stále znatelné. Dřevo poskytly lesy, které se tu ve středověku nacházely. Strategická poloha hradu sehrála důležitou roli jako spojka mezi obchodními stezkami mezi Saint Malo, Normandií a okolními ostrovy.
Pevnost se skládá se dvou menších hradů, jednoho v barbakánském obranném stylu a druhého, který chrání krásné středověké nádvoří se zahradou. Každý má svůj padací most. Na nádvoří najdeme studnu, kapli z období Ludvíka XIV., kopii děla a obrannou věž donjon. Původní dvůr byl v 17. století zasypán a nachází se asi 8 metrů pod současným povrchem. Archeologický výzkum odhalil kdysi přítomnost ještě jiné věže, která pravděpodobně měla strážní účely. Dnes je ale zcela pohřbena v podzemí. Na donjonu se nachází sochy symbolů evangelistů, anděl sv. Matouše, lev sv. Marka, orel sv. Jana, který je dnes značně poškozen, a býk sv. Lukáše. Vstup do donjonu byl dříve chráněn třetím padacím mostem, dnes nahrazeným schodištěm. Nad vchodem se nachází symbol rodu Goyon-Matignon, siréna. Pod střechou věže je původní křížová klenba.
Na cestě do hradu můžete spatřit malý menhir, což je podle místní legendy prst Gargantuy, který ho prý ztratil, když překračoval La Manche do Anglie.
Hned na konci 14. století po návratu bretaňského vévody Jeana IV. z exilu byl hrad obléhán. Podruhé byl napaden v období náboženské války v 16. století, což vedlo k úpadku a opuštění budov. Zájem o strategicky položený hrad projevil až v 18. století Ludvík XIV, který hrad nechal opevnit a umístil zde kanony s dostřelem až 1 km a frekvencí 1 výstřel za 3 minuty, největší z nich měl 8 metrů. Svůj význam pevnost ztrácí po období prvního císařství a poté střídá mnoho majitelů. Od 30. let 20. století proběhly na hradě rozsáhlé restaurátorské práce, dokončené v roce 1950.
Z pevnosti se nabízí krásný výhled na kanál La Manche a okolní útesy Smaragdového pobřeží. Pevnost se objevila v mnoha filmech, první z nich byli Tři mušketýři z roku 1948. Nejznámějším je ale film Les Vikings z roku 1957 s Kirkem Douglasem v hlavní roli.

Přehrada na řece Rance – nachází se při jejím ústí do Atlantského oceánu v severozápadní části Francie – na pobřeží Bretaně v departementu Côte d’Armor. V hrázi je vodní elektrárna využívající energie přílivu a odlivu. Jedná se o první takovou přílivovou elektrárnu na světě. Místo, kde je elektrárna postavena, je pravděpodobně jedním z mála na světě, kde jsou pro to příznivé přírodní podmínky. Rozdíl mezi úrovní hladiny moře při přílivu a odlivu dosahuje až 13 metrů. Řeka nad přehradou protéká širokým údolím, které umožňuje přechovávat značný objem vody. Elektrickou energii vyrábějí turbíny, podobně jako v běžných vodních elektrárnách, avšak proud vody směřuje střídavě na obě strany. Kromě toho jsou turbíny využívány také pro přečerpávání vody směrem do nádrže. Elektrárnu provozuje společnost Électricité de France (EDF). Přehradní hráz v délce 750 metrů spojuje východní břeh, jehož se dotýká jižně od měst Dinard a Saint-Malo, se západním; v jeho blízkosti je přerušena zdymadlovou propustí pro menší plavidla. Ta zde mohou proplouvat pod úrovní vozovky, pouze pro lodě s vyšším stěžněm je k dispozici sklápěcí most; při jeho zdvižení se zastavuje provoz na silnici. Část hráze o délce 333 metrů je poblíž dna osazena 24 turbínami. Dodávaná elektrická energie představovala v roce 2005 necelých 60% elektřiny vyráběné v Bretani; ta však svoji spotřebu pokrývá výrobou pouze z pěti procent. Každá turbínová jednotka sestává z Kaplanovy turbíny spojené s alternátorem o výkonu 10 MW. Turbíny využívají jak proud řeky, tak i rozdíl hladin v důsledku přílivu a odlivu. Lopatky turbín mají proto nastavitelný sklon a mohou se otáčet na obě strany. Jednotky mohou pracovat v režimu výroby elektrické energie nebo vodu naopak přečerpávat do nádrže.

bret10

Pondělí 3. 8. 2015

Ačkoliv mají být na recepci od osmi hodin, ani před devátou, kdy odjíždíme, tu nikdo není. Jejich chyba. Míříme rovnou k hradbám korzárského města St. Malo. Parkujeme kousek od íčka, kde si hned pořizujeme mapku města. Městskou bránou vstupujeme do ulic tvořených vysokými domy. Hned potkáváme Carrefoure, a tak si jdeme ulovit něco k snídani. Stoupáme na hradby, kde na lavičkách konzumujeme bagety a sladkou buchtu s čokoládou. Obcházíme pak po hradbách asi polovinu města. Pozorujeme malé ostrůvky a také jachtaře. Vypadá to, že tu probíhají nějaké letní dětské kurzy. Je to komické. Vždy na pobřeží dorazí skupinka různě velkých dětí s vedoucím, který jim chvilku něco vysvětluje a pak se rozbíhají k plachetničkám stejně velikostně odstupňovaným jako skupinky dětí a už se vydávají na vodu. Ti nejstarší a největší už jsou pak daleko od břehu, pak jsou větší a u břehu kličkují mezi žlutými bójemi ti nejmenší. Je krásný den. Sestupujeme z hradeb do města a snažíme se najít nějaký průchod skrz ně, protože jsme zahlédli asi půl kilometru dlouhé úzké molo vybíhající do moře vedoucí k majáku. Chvilku pobíháme sem a tam, než konečně nacházíme tu správnou díru. Ta první nás totiž dovedla jen k malé pláži, odkud cesta k molu nevede. Jedině vodou. Jdeme pak po molu až k majáku. Pozorujeme rybáře, kterých je tu nepočítaně a také malé i velké lodě v přístavu. Kocháme se krásnými výhledy na opevněné město, tak důmyslně postaveného. Vracíme se skrz hradby zpět do nitra města. Míjíme katedrálu a justiční palác, kolem stánků s obrazy míříme k motorkám. Domlouváme se, že sjedeme ještě nakoupit. Děláme větší nákup, kluci čekají venku. Tankujeme a chceme kousek popojet a na nějakém pěkném místě si udělat oběd. Jenže Čížovi se zase nějak dobře jede a tak to valí, co to dá. Těsně před St. Michel ho na semaforech upozorňuji, že už máme hlad. A tak po chvilce konečně zastavujeme na nějakém piknik místě. Je tu však nějaký výlet důchodců a horda cyklistů a tak jsou všechny stolky obsazené. Zabíráme osamocenou lavičku bez stolku a ohříváme si fazole s párky a masem. Kolem vede nějaký asi 3 metry široký kanál, po kterém sem přijíždí dvě kánoe. Na parkoviště u St. Michel přijíždíme asi ve 14.15 hod. Motorky parkují nejblíže k cíli, asistenti ve vestách nás k němu navigují. U závory si bereme lístek, hledáme volná místa, parkujeme, převlékáme se a pěšky putujeme k ostrovu vzdálenému odsud asi 4 kilometry. Bohužel společně s námi tam míří stovky dalších turistů a to pěšky nebo autobusy, které nepřetržitě pendlují sem a tam. Jejich elektromotory vždy kolem nás jen tiše prosviští. Autobusy jsou nápaditě udělané tak, aby se na konci úzké cesty nemusely v proudech lidí nebezpečně otáčet. Proto mají na obou svých koncích řízení a řidič vždycky jen přejde na druhou stranu, dovnitř se nahrnou další cestující a pak hned zase jede zpět. Je odliv. Výhled na horu St. Michel je nádherný. Vstupujeme bránou do úzkých uliček městečka a prodíráme se davy lidí vzhůru až do vstupní budovy opatství. Tady stojíme asi 30-ti metrovou frontu ke kasám. Naštěstí jich tu mají hodně a tak to odsýpá. Na prohlídku můžeme jít samostatně. Trasa je dobře značena a je docela dlouhá. Kličkujeme vpravo, vlevo, jdeme přímo, klesáme a zase stoupáme, chvilku procházíme obrovskými sály, uzavřenými zahradami a nebo se můžeme z teras opatství potěšit výhledem na domy pod námi a kdyby nebyl odliv, mohli bychom vidět i vlny Atlantiku. Takhle ale vidíme jen jeho dno, po kterém se jak malí mravenečci procházejí zástupy lidí. Je to moc hezké, a i když se místy musíme protlačit davem, většinou nějakou větší skupinou, která má svého průvodce, užíváme si to. Prohlídka končí východem na hradby na druhé straně ostrova. Pomalu po nich klesáme a pak se opět dostáváme do úzkých uliček, které nás vedou zpět k bráně. Ještě si každý kupujeme jeden kopeček zmrzliny, asi nejdražší jaký jsme kdy měli, za 3 eura. No když už jsme na tom výletě, ať z toho také něco máme, dobrá ale byla. K parkovišti se pak necháváme odvézt autobusem, je to zadarmo a nožky už nás bolí. Cesta sem byla sice s krásným výhledem, ale jinak vcelku nudná, tak to nemusíme mít ještě jednou. S námi do autobusu nastupuje také nějaká parta francouzských důchodců. Dvě paní tu lomcují s nějakou tyčí (zřejmě držátko pro děti), která zasahuje do prostoru a jim tam překáží. Tuší, že je tyč sklapovací, ale jim to nějak nejde. Honza tam hodí očko a pak jakoby nic jen tak mimochodem sáhne pod tyčku a ihned jí sklopí. Všechny důchodkyně užasle zahlesnou na celý autobus: „Ooooch!!!“ Honza s výrazem: „Dejte mi ty ruce dolu“ se jen čepejří. My s klukama se strašně smějeme. Honza je Don Chuan autobusu! Vracíme se k motorkám a přemýšlíme, jak se dostaneme z parkoviště. Nikde jsme totiž neviděli platební automat. Honza se i vrací na začátek parkoviště, ale ani tam nic není. Jedeme k závoře a zkoušíme do sloupku zastrčit lístek. Na displeji se objevuje částka 4,20 Eura, ale není tu otvor, kam by se mohli nastrkat peníze. Jdu o pár závor dál a odchytávám nějakého chlapíka v reflexní vestě. Skoro za rukáv ho vleču k našemu výjezdu. Předvádí nám, jaký jsme pakoni, že neumíme do té samé díry co lístek, zastrčit i platební kartu. No tak to mě teda nenapadlo. Jsou docela vtipní, počítají s tím, že všichni mají u sebe kartu. Nechtěla bych vidět, co bychom dělali, kdybychom jí neměli. No asi bychom to vzali po chodníku. Po vyjetí karty vyjede z té samé díry ještě účtenka. Po jejím odebrání se zvedne závora a může se jet. No je to primitivní, ale my se s tím ještě nesetkali. Děkujeme pánovi a odjíždíme. Už je 17.30 hod. a my ještě potřebujeme ujet asi 100 km a tak rychle frčíme dál. Obloha se zase zatahuje, v dáli je vidět, že prší. Honza zastavuje na krátkou pauzu u benzínky asi 20 kilometrů před plánovaným cílem. Pak se ale odsud nemůže vymotat. Projíždíme spletí všech možných uliček v okolí sem a tam. Přes benzínku projíždíme asi 3x. Jestli nás pozorují, tak se musí pěkně bavit. Konečně se to podařilo, už jsem se bála, že tu budeme kroužit do rána. Pět kilometrů odsud má být kemp a tak ho zkoušíme. Mají však plno, a tak musíme dál. Druhý je zavřený, u třetího máme konečně kliku. Projíždíme úzkou škvírou mezi závorou a malým plůtkem, paní z recepce nás tudy posílá, protože se jí nechce zvedat závora. Honza jí kuframa málem sundává květináč. Naštěstí to je ok a tak stavíme stan na veliké louce. Je to takový provizorní kemp nebo třeba budoucí. Nevím. K večeři si děláme polévku a jdeme se ještě projít, pobřeží je nedaleko. Jsou tu krásné velké bílé mušle a já na ně zase nemám sáček. U paty pláže je pár opuštěných pobořených bunkrů, které se opět stávají cílem kluků. V dálce jsou vidět světla blízkého městečka. Stmívá se a přichází příliv. Také se žene černý mrak s prškou. Spěcháme ke stanům a máme to jen tak tak. Prší dost. Rychle zalézáme dovnitř a rovnou do spacáků. Já ještě píšu deník. Honza kouká na předpověď. Prý má být zítra hezky. Tak snad jo. :o( Jdu už také spát je 23.15 hod. Na zítřek se kluci těší, konečně Normandie!

Dnes ujeto: 205 km

Normandie – Normandie je oblast v severozápadní Francii rozkládající se v okolí dolního toku Seiny, na západě sahající až k poloostrovu Cotentin. Je pojmenována dle Vikingů, které Frankové nazývali Normané. Ti se zde objevili cca v 8. století n. l. Předtím zde bylo keltské osídlení, které bylo násilně přičleněno k říši římské. Z tohoto římského období pochází většina dnešních jmen měst a oblastí. V r. 911 franský král Karel III. Francouzský porazil normanského vůdce Rolla a důsledkem normanské porážky byla smlouva mezi oběma vládci. Normandie tak příštích skoro 300 let skvěle prosperovala. V 11. století započala výstavba velkých chrámů a katedrál, města jako Rouen či Caen byla rozšířena a opevněna. V roce 1469 Ludvík XI. rozpustil svaz normandských vévodů a udělal z Normandie obyčejnou francouzskou provincii řízenou z Paříže. 6. června 1944 zde Spojenci uskutečnili světoznámé vylodění známé jako Den D.
Pro Normandii je charakteristické deštivé počasí, přesto se zde daří jabloním, ze kterých se vyrábí cidre a calvados. Hojně se zde chovají krávy, produkuje věhlasný camembert a rostou zde úžasné hortenzie. Moře je studené a kalné, ale obyvatelé příjemní a milí.

Saint Malo – Město stojící na poloostrově, kam se dostanete jen přes několik zvedacích mostů. Jeho poloha je typickou pro bretonské přístavy, jedná se tedy o dlouhý skalnatý poloostrov vysunutý doprostřed divokých a skalnatých mělčin. Podobně byly založeny i leckteré další pevnosti jako jsou Brest, Lorient nebo Mont Saint Michel. Z moře byly prakticky nedobytné – za odlivu se přes skalnaté mělčiny nikdo neodváží a za přílivu se sem dostane jen loď s mělkým dnem a šikovným lodivodem, který tu to dobře zná. Ze souše to jde jen po úzké šíji, která byla často navíc překopána a město spojeno s okolím jen dobře hájitelnými dřevěnými mosty. Tyto pevnosti byly nepřekonatelným oříškem pro Římany a po osazení hradeb římskými metacími stroji si svou nedobytnost udržely po celý středověk.
Město mělo strategický význam – jako přístav proti Anglii – a stalo se slavným také díky množství francouzských korzárů, kteří zde kotvili a vyplouvali odtud do světa. Předkové mnoha Kanaďanů se kdysi do nového světa přeplavili právě na jejich lodích. Pro tuto vojenskou důležitost byly v sedmnáctém století hradby zcela přestavěny slavným stavitelem Vaubanem a došlo k postavení bastionů, kurtin a hlavně dokonalého systému několika předsunutých pevností kolem města. Ty jsou dodnes přístupné pouze z města a pouze za odlivu po úzkém, uměle vyvýšeném, chodníčku. Dnes to samozřejmě jde i malou mělkou pramičkou za přílivu. Na větší lodě je tu mělko a hlavně všude z vody čouhají jako nůž ostré skály. Předsunuté pevnosti byly vybaveny dalekonosnými děly a žádnému nepříteli se tak nepodařilo se dostat ani na dostřel města – děla z pevností ho udržela uctivě daleko.
Výše popisovanou nedobytnost však bohužel využili i nacisté a Saint Malo bránili do posledního dechu. Ukázalo se, že ani použití moderních zbraní nepomůže při zdolání Vaubanovy pevnosti a tak Američané několik dnů město bombardovali zápalnými bombami. Sám Vauban jednou napsal, že ačkoli to bude útočníky svádět k dobývání z moře, lze ho dobýt z jediného směru, ze souše. Německý velitel asi Vaubana nečetl, protože tuto slabinu města nechal Američanům odkrytou a tímto směrem bylo město nakonec dobyto. Výsledek bojů byl každopádně otřesný – při bombardování i následných bojích zahynuly spousty civilistů a celé město zůstalo ležet ve spálených sutinách. Ale ti, kdo přežili, následně celé město s velkou pomocí Kanaďanů postavili znovu.

Mont St. Michel – k této atraktivitě se hlásí jak Bretaň, tak Normandie. Oficiálně však patří Normandii v důsledku prastarého rozdělení podle řeky, jež v minulosti fungovala jako přírodní hranice. Hora svatého Michala je dnes po Paříži druhým nejvýznamnějším turistickým magnetem Francie. Průvodci uvádějí, že opatství navštíví zhruba 850.000 turistů ročně. Dějiny tohoto kdysi poutního místa začal psát vévoda Richard I. ve druhé polovině desátého století, ale prapůvodní stavba na vršku ostrova Mont-Tombe (Ostrov-Hrobka) stála na hranicích Bretaně a Normandie už v dobách, kdy zde vládl galský náčelník Vercingetorix. Největšího vlivu dosáhl benediktinský klášter ve 12. a 13. století, ale pak jeho význam vinou anglo-francouzské stoleté války upadal. Miquelots, středověcí poutníci, však nebyli jediní, kteří na toto větrem a příboji ošlehané místo přicházeli zdaleka. Ve středověku totiž klášter proslul jako centrum vzdělanosti a kultury. Další ránu klášteru uštědřila Velká francouzská revoluce, která opatství degradovala na kriminál. Ve své době bylo považováno za nejpevnější v celé Francii. Ačkoliv se z něj pokusily uprchnout desítky vězňů, žádnému z nich se útěk nepovedl. Po jednom z nich se dodnes jmenuje terasa na vrcholku schodiště opatství. Když odsouzenec Gautier zjistil, že se mu útěk nepodaří, raději odtud volil smrt skokem do hloubky podhradí. Příliv v zálivu Baie du Mont St. Michel je abnormálně silný, voda stoupá tak rychle, že během hodiny její okraj postoupí až o 10 km do pevniny, a za odlivu se moře naopak stahuje na patnáct kilometrů od břehu.

bret11

Úterý 4. 8. 2015

Ráno je krásně. Kuba nachází v materiálech o Normandii spoustu odkazů na různá muzea a tak stále posloucháme, kam všude se určitě musíme podívat. Musíme ho trošku brzdit, protože TO VŠECHNO určitě za dva dny nemůžeme stihnout. Moc by chtěl navštívit tankové muzeum, které už je ale asi 20 kilometrů za námi. Chceme mu udělat radost a tak se domlouváme, že zůstaneme v tomto kempu ještě jednu noc a pojedeme jen na lehko a vrátíme se tam. V podstatě většina věcí, které dnes chceme vidět je dost blízko u sebe, tak to bude fajn. K snídani máme chleba s paštikou. Při odjezdu se s paní recepční domlouváme, že večer přijedeme zpět a zůstaneme ještě jednu noc. Nemá s tím problém a tak jedeme zpět po trase, kterou jsme včera přijeli. Dostáváme se k tankovému muzeu u městečka Catz nedaleko Carrentanu. Je to asi sto metrů od benzínky, jak se tam Honzovi včera tak líbilo. ;o) Procházíme celým objektem, je to moc hezky udělané. Určitě to stojí za návštěvu. Kuba je ve svém živlu. Asi v jedenáct hodin odcházíme a jedeme si koupit něco k obědu – bagetu s majonézovým salátem. Také kávu a čaj, který už nám dochází. Pak pokračujeme na parkoviště u Pointe du Hoc. Nejdříve na trávníčku obědváme a pak si to jdeme projít. Je tu spousta bunkrů, pár jich je pobořených. Mezi nimi jsou obrovské krátery od bombardování. Kuba sbalil malej foťák a zmizel. Běhá z jednoho bunkru do druhého. Vrací se, až když má vybitou baterku. My ostatní si to tu v klidu postupně procházíme. Je tu také památník k poctě padlých rangerů, kteří ještě před vyloděním dne D dobývali tento bod, aby zneškodnili německé baterie, které ohrožovaly dvě z plánovaných vyloďovacích pláží. Je tu spousta lidí a je to zvláštní pocit, když chvilku slyšíme angličtinu a chvilku němčinu. Na jedné straně angličtinu z úst možná potomků lidí, kteří, aniž by třeba museli, šli bojovat za vzdálenou Evropu a obětovali zde své životy. Na druhé straně zde potkáváme skupinku pubertálních Němců, kteří se hlučně chichotají a s nadějí hledají v bunkrech po zdech, že tu snad najdou nějaké vzkazy od svých krajanů, kteří tu kdysi bojovali. Je mi to nepříjemný. Popojíždíme k pláži Omaha Beach. Parkujeme u muzea, které je hned z kraje a jdeme si ho prohlédnout. Je trošku menší, ale také moc hezké. Nachází se tu drobnější technika a jeho vybavení je více zaměřené na osobní předměty vojáků, výzbroj a výstroj atd. V jedné místnosti je promítán film mapující vylodění. Pak se jdeme projít přímo k pláži Omaha, kde dne D padlo ze všech vyloďovacích pláží nejvíce vojáků. Přímo na pláži je velice vkusný památník, který je právě odlivem odkrytý. Brouzdáme se vodou a pozorujeme, jak rychle Atlantik ustupuje. Jen plavky zas nemáme. Pláž je docela plná a tak by asi nebylo vhodné jít na ostro. Ale to nevadí, zas takové vedro není. Kluci si zahrabávají nohy a blbnou ve vlnách. Ráno bylo azuro, ale teď už jsou zase mráčky a fouká. Přejíždíme ještě k americkému hřbitovu. Zrovna sundávají ze stožárů americké vlajky. Pro toto místo by to mohlo vypadat trošku čestněji. Dva chlapi a jedna ženská z nějaké ochranky si pouští ovladačem fanfáru, která chrapí z reproduktoru pověšeném na blízkém stromě. Po sejmutí vlajku složí, golfovým vozíkem přejedou ke druhému stožáru a vše se znovu opakuje. Pak odjíždí úplně. Divné. Možná by bylo lepší, mít tu nějakou čestnou vojenskou stráž. Procházíme řadami bílých křížů. Na parkovišti slyšíme krajánky. Dáváme si sváču a už se vracíme zpět do kempu. S paní domácí se domlouváme na dobití baterek a dodání baget k snídani, platíme za další noc. Večeříme, píšu deník, kluci zase mastí karty, Honza si čte další materiály. Pak se jdeme s Honzou projít do města, které jsme viděli včera. Do přístavu. Klukům se nechce a tak hrajou dál. Je velký odliv a já zase sbírám nějaké mušle. Honza to nerad vidí, mám sáček! ;o) V jednom venkovním občerstvení si dáváme pivo. Za 2 eura dostáváme takový poloviční, ale chuťově to jde. Potuluje se tu místní omladina a očividně se snaží obstarat si alkohol. Vracíme se zpět. Kluci už jsou po spršce, Jirka ve spacáku a Kuba si vykládá karty. S Honzou jdeme také do pidi sprchy, jsme tu namačkaní jak sardinky. Máme dva žetony, tak máme dvě kola sprchování. Že jste o tom chtěli napsat? Honza říká, že je horká. No pro mě je teda vlažná. Jde se spát!

Dnes ujeto: 82 km

Tankové muzeum Normandie – se 3.000 čtverečními metry výstavní plochy je jedním z největších muzeí v Normandii, najdeme zde více než čtyřicet vozidel, letadel a tisíce dalších předmětů z druhé světové války. Přistávací dráha v jeho blízkosti a pět hektarů půdy umožňuje praktické dynamické ukázky. Výstavní prostor Tankového muzea Normandie, je koncipován ve třech osách: historie, technický vývoj a mapuje lidský a sociální aspekt konfliktu. Zároveň chce usnadnit porozumění bojům a cesty k osvobození Evropy. Historie je popisována zejména prostřednictvím dvou nejproslulejších důstojníků a jednotek kavalérie – 2. obrněné divize maršála Leclerca a 3. armády generála Pattona (dva zakladatelé moderní jezdectva, kteří vepsali svá jména do historie dvou nejúčinnějších tankových bitev naší doby).

Pobřeží dne D – Pláže spojeneckého vylodění – Normandie se stala jedním z nejdůležitějších bojišť 2. světové války. 6. června 1944 („den D“) tu Spojenci zahájili dlouho plánovanou „operaci Overlord“, která nakonec vedla k pádu nacismu v Evropě. Američtí, britští, kanadští a další vojáci se pokusili o vylodění na 80 km dlouhém pásu pobřeží a přes tuhý odpor Němců a obrovské ztráty na životech se jim to nakonec podařilo. Jednotlivé úseky pláže dostaly tehdy názvy Omaha, Utah, Gold, Juno a Sword. Nejprudší boje se odehrávaly na pláži Omaha.

Pointe du Hoc – skalnatý výběžek mezi plážemi Omaha a Utah, který se stal klíčovým bodem pro invazi Spojenců v Normandii v den D: 6. června 1944. Jedná se o místo, kde jednotka 225 amerických vojáků Rangers hrdinsky nasadila život, vyšplhala za svítání na 30 m vysoký útes, aby se pokusila zneškodnit německé dělostřelecké baterie. Ty byly totiž schopné ostřelovat sousedící pláže a tím ohrožovali úspěšnost vylodění Spojenců v této oblasti. Když se vojáci probojovali k bunkrům, zjistili, že jsou prázdné. Němci děla, která byla hlavním cílem, po předchozích náletech přemístili jinam. Přesto se podařilo nalézt a zlikvidovat dělostřeleckou baterii se stovkou Němců, cca 500 m od tohoto místa vzdálenou, která by znemožňovala další postup na pláži Utah. Zezadu jim měl přijít vypomoci druhý sled, avšak vzhledem k samotnému složitému boji na Omaze se jim to nepodařilo. Dva dny Rangers odráželi německé protiútoky a vydrželi v malé skalní kapse na Pointe du Hoc, než přišla pomoc. Zbylo jen 90 vojáků, kteří byli schopni dál bojovat. Přesto se dala tato mise prohlásit za velmi úspěšnou. Od ledna roku 1979 je Pointe du Hoc pod správou USA. Nachází se tu také muzeum a památník věnovaný bitvě. Samotné místo je dodnes poznamenáno bitvou a příliš se neliší od doby, kdy vznikly masivní krátery po bombardování. Návštěvníci mohou nahlédnout i do bunkrů.

Omaha Beach – je kódové označení pro jeden z pěti sektorů, ve kterých proběhlo 6. června 1944 v rámci Operace Overlord během druhé světové války vylodění spojeneckých vojsk do Němci okupované Francie. Pláž Omaha se nachází v Normandii ve Francii při Lamanšském průlivu. Je 8 km dlouhá a sahá od Sainte-Honorine-des-Pertes na východě po Vierville-sur-Mer na západě na pravém břehu estuáru řeky Douve. Vylodění zde bylo nezbytné, neboť tím došlo k propojení britských sil vyloďujících se na východní Gold Beach s americkými silami, které se vylodily na západní Utah Beach. Dobytí pláže Omaha měla na starosti Armáda Spojených států amerických, jejíž dopravu na místo určení zajistilo Námořnictvo Spojených států amerických podporované Royal Navy.

V Den D zaútočila nezkušená 29. pěchotní divize posílená o devět rot U.S. Army Rangers přesměrovaných z Pointe du Hoc na západní polovinu pláže. Zkušené 1. pěší divizi byla svěřena východní polovina. Bylo naplánováno, že počáteční vlny útoku, které se skládaly z tanků, pěchoty a ženistů, ochromí pobřežní obranu, a umožní tak přistání větším lodím a následujícím invazním vlnám. Hlavním cílem bylo zajistit předmostí o hloubce osmi kilometrů mezi Port-en-Bessin a řekou Vire, spojení s britskými jednotkami vyloděnými na Gold Beach na východě a dosažení oblasti Isigny na západě kvůli spojení s VII. sborem z Utah Beach. Oproti nim stála německá 352. pěchodní divize, z níž značnou část tvořili teenageři doplnění veterány z východní fronty. 352. divize nikdy nepoznala žádný vojenský trénink. Z jejích 12 020 mužů mělo zkušenosti z boje jen 6 800. Ti všichni měli ubránit 53 km fronty. Němci byli rozmístěni v opěrných bodech podél pobřeží. Jejich strategie byla založena na zničení nepřátelského útoku ještě na vodní hladině.

Jen velmi málo se nakonec na pláži Omaha událo tak, jak bylo naplánováno. Problémy s navigací způsobily, že většina vyloďovacích člunů své cíle po celý den míjela. Obrana byla neočekávaně silná a způsobila přistávajícím americkým jednotkám těžké ztráty. Ženisté se snažili pod těžkou palbou odklidit překážky, aby se mohli později vojáci protlačit těmi několika málo průrvami, které byly vytvořeny. Jednotky oslabené ztrátami při samotném vylodění nebyly schopny proti silné obraně vybojovat průchody z pláže. To následně způsobilo mnoho problémů včetně zpoždění dalších vln útoku. Malých průniků bylo nakonec dosaženo skupinami přeživších, jejich improvizovanými útoky a vyšplháním se na skály mezi nejvíce bráněnými body. Na konci dne byly vybojovány dva izolované opěrné body, které byly následně využity proti slabším obranným postavením ve vnitrozemí. Původních cílů Dne D tak bylo dosaženo ve dnech následujících.

Příčiny počátečního neúspěchu – Hlavní příčiny masakru na pláži Omaha byly tři:
– Spojenecké bombardovací svazy přelétly linii německé obrany a bomby odhodily až jeden kilometr za ní. Německá obranná linie zůstala nepoškozená.
– Před vlastním vyloděním pěchoty se na každém úseku měl vylodit výsadek asi 25 až 29 speciálně upravených tanků Sherman DD, aby zajistil potřebné krytí pěchoty. Tanky Sherman byly doplněny o dva lodní šrouby a vysoký nástavec z impregnované plachtoviny na kovové konstrukci vedoucí od boků. Výsledkem bylo plavidlo, jehož dno tvořil ponořený tank Sherman a na hladině vypadalo jako člun. Po dosažení pláží měla být konstrukce složena a vzniknout funkční tank. Prvotní plán předpokládal, že tanky budou vyloděny ve vzdálenosti 5 km od pobřeží a pak nenápadně, jako zdálky vypadající běžné gumové čluny, dosáhnou pobřeží. V den D však bylo moře značně bouřlivé. Proto byl těsně před vyloděním tanků vydán rozkaz zkrátit vyloďovací vzdálenost na 1 km. V úseku Omaha se měl vylodit 741. tankový oddíl v počtu 29 tanků Sherman DD. Rozkaz ke zkrácení vyloďovací vzdálenosti se však nedostal k veliteli flotily tohoto úseku a tanky byly v tomto úseku vyloděny podle původního plánu ve vzdálenosti 5 km od pobřeží. Jako orientační bod k cíli vylodění měla sloužit věž místního kostela na hřebenu horizontu. Silný proud a vítr však začal tanky snášet od cíle vylodění. Veliteli posádek byli tankisté, ne však zkušení námořníci. Místo toho, aby se v nepříznivých podmínkách snažili dosáhnout bezpečně pobřeží kolmo k vlnám i za cenu snosu, snažili se dosáhnout původního cíle vylodění za každou cenu. Tím stočili své plovoucí tanky bokem k vlnám a tanky začaly nabírat vodu. Z 29 tanků oddílu 741 se 27 potopilo a pevniny dosáhly pouze 2 tanky, které tak nemohly poskytnout potřebnou podporu výsadku. V poslední době proběhl průzkum potopených vraků tanků a některé dosáhly vzdálenosti 3 km od místa vylodění směrem k pobřeží, než se potopily. V ostatních úsecích bylo vylodění tanků Sherman DD úspěšné.
– Také protivníci byli překvapivě silní, několik dní předtím se totiž na pláž Omaha přesunula jedna německá divize v plném bojovém stavu a od počátku svého příchodu měla nejvyšší stupeň bojové pohotovosti.

Americký vojenský hřbitov – nejrozsáhlejší ze hřbitovů Američanů v Normandii. Leží na kopci u města Colleville-sur-Mer nad pláží Omaha. Při přímém střetu s Němci po vylodění Spojenců na normanských plážích 6. června 1944 (Den D) zde zemřelo na 10.000 amerických vojáků, kteří jsou na hřbitově pochováni. Naskytne se tu smutný pohled na vzorně vystavěné řady bílých křížů a Davidových hvězd, které jakoby neměly konce. Právě zde si návštěvník uvědomí, o jak rozsáhlé krveprolití se při operaci Overlord jednalo. Atmosféru dotváří umístění hrobů na dokonale upraveném trávníku. Náhrobky nenesou téměř žádné nápisy ani epitafy, pouze několik výjimečných vojáků si je vysloužilo v zlaté barvě. Dalších 14.000 těl však bylo převezeno do USA! Součástí areálu je také bílý památník opatřený sloupovím, na jehož zadní straně lze vyčíst 1.557 jmen vojáků, jejichž těla se nikdy nenašla. Návštěvu je vhodné začít v návštěvnickém centru, ve kterém se nachází expozice přibližující událost a kde se nepřetržitě promítá film „Letters“ (Dopisy) vycházející ze zpráv posílaných vojáky domů, část je věnována i rozhovorům s jejich nejbližšími. V jednom ze sálů jsou předčítána jména padlých. Tyto prostory byly využity pro záběry filmu Zachraňte vojína Ryana.

bret12

Středa 5. 8. 2015

Ráno po osmé si jdeme pro objednané čerstvé bagetky a baštíme je s paštikou. Balíme a odjíždíme do Bayeux do muzea bitvy o Normandii. Je věnováno jednotlivým klíčovým lidem, kteří se podíleli svým řízením na operaci dne D a následných bojů. Je tu spousta fotografií, figurín a map s vyznačením postupu spojenců den po dni po vylodění. Také moc hezky udělané. Pak se jdu ještě podívat na nedaleký hřbitov britských vojáků a z dáli pozoruji krásnou katedrálu. Kluci zatím připravují u parkoviště na stololavici oběd. Rýži s masem – povedlo se nám koupit vepřové jazyky. No pro mě nic moc, ale najedli jsme se. Pokračujeme do Arromanches-les-Bains. Je tu docela rušno. Parkujeme na chodníku naproti muzeu, které je hned u pláže. Celé se věnuje přímo akci vylodění „Den D“. Jsou tady krásné modely vytvořených přístavů z kesonů, propojovacích plovoucích pontonů a jednotlivých mostních dílců (jeden jejich obrovský díl je venku hned vedle muzea), takže si člověk dovede snáze představit, jak celá operace probíhala. O co lepší by to bylo, kdybychom ještě rozuměli výkladu průvodkyně. Obdivuji velitele této mega akce, že to vše dokázali zorganizovat, i když jim spousta věcí nevyšla úplně tak, jak chtěli. Velká část materiálu se jim kvůli nepřízni počasí při cestě přes kanál utopila, jeden přístav jim hned druhý den po postavení zničila bouře atd. V okolí Arromanches asi ve vzdálenosti jednoho kilometru je v moři vidět zbytek několika betonových „kesonů“ Phoenix, které tvořily vlnolamy a základy přístavů. Po jejich zbudování v Anglii je napustili vodou a potopili je v Temži tak, aby je neobjevili Němci. Pak vodu odčerpali, dovlekli je sem za loděmi, na určeném místě je opět napustili vodou a tím je dostali na dno. Mezery mezi nimi vyplnili starými lodními vraky, které sem také dovlekli. Propojili je plovoucími pontony, které byly připevněné na vysouvacích pilotech, aby mohly pořád správně fungovat bez ohledu na místní vysoký rozdíl hladiny při přílivu a odlivu. Na pláži do dnes zůstalo ležet několik propojovacích pontonů. My je teď bohužel vidíme jen těsně pod hladinou, protože je příliv. Funkční modýlky v muzeu jsou parádní. Muselo to dát plno práce. Hned na začátku prohlídky oznamuje rozhlas, že za okamžik začne promítání filmu. Jdeme tedy s ostatními také do malého kinosálu. Průvodkyně rozdává sluchátka s poslechem namluveným v různých jazycích. Jen tu češtinu jsme buď přeslechli, nebo jí nemají. Tak se musíme spokojit s angličtinou, ve které jsme dost slabí. Škoda. :o( Ještě, že měli v češtině alespoň tištěného průvodce k jednotlivým vitrínám. Po skončení filmu nás průvodkyně vyhání ven z muzea. Máme to prý obejít venkem a zase se vrátit přes vstup u pokladen. Snad jsme jí správně porozuměli. Jdeme s davem a doufáme, že nás tam ještě přes ty pokladny pustí zpět, protože jsme ještě ani nezačali s prohlídkou samotného muzea. Je to dobrý, pokračujeme dál. Mysleli jsme, že si to v klidu projdeme sami, ale průvodkyně dává dohromady docela velkou skupinu lidí a vykládá ve francouzštině a angličtině. Koriguje tím i nás. Hůře se mi fotí. Z muzea je skrz veliká okna krásný výhled na celé pobřeží, průvodkyně má vše při ruce a může to pěkně ukázat a popsat. Škoda, že jí nerozumíme. Pak nás posílá ještě do jednoho menšího kinosálu, kde se stojí na schodech. Pouští krátký film. Vpředu před plátnem je plastická dekorace, která se postupně rozsvěcuje. Názorně ukazuje postup vojsk a dobytá místa. Při odchodu z muzea si opět procházíme krámek se suvenýry, který uzavírá každé muzeum. Venku před ním je na stožáru i česká vlajka. Chvilku pozorujeme pláž a pak stoupáme nad město. Držíme se šipek, které nás vedou až k budově s 360° kinem. Po zakoupení lístků vstupujeme do kruhového sálu, kde už stojí prvních pár návštěvníků. Nejsou tu žádná sedadla, jen místa k stání a několik zábradlí. Hledáme si místečko a čekáme ještě asi 5 minut. Sál se rychle plní. Kolem dokola je na zdech v jedné výši rozvěšeno asi 9 filmových pláten. Film se na každém z nich pomalu dává do pohybu. Začíná na jedné straně projevem Hitlera, na druhé straně je zfanatizovaný dav a pochodující vojáci, děj se rychle dostává k vylodění…na jedné straně výstřel z válečné lodi a na druhé straně dopad střely na pobřeží při operaci vylodění Den D. Následné boje a postup vojáků, pohledy na zuboženou zem a následky války, zničené domy, opuštěné děti, koncentrační tábory, tisíce mrtvých a následné osvobozování území, osvobození Paříže…vše je dokonale provázáno a skvěle doprovázeno hudbou. Myslím, že ani jedno oko v sále nezůstalo suché. Jde z toho mráz po zádech. Je to opravdu velice působivé. Návštěva kina rozhodně stojí za to, i když musím říct, že už je na mě té války a všech těch hrůz s ní spojených zase na nějaký čas DOST. (K tomu musím dopsat, že po návratu jsme ještě shlédli seriál Bratrstvo neohrožených, který moc hezky mapuje vylodění a následné postupy vojáků až do konce války, a který nám doplnil nějaké informace k tomuto tématu.) Odjíždíme do Caenu, kde ještě jdeme nakoupit. Nakládáme věci do motorek a vidíme letět 2 helikoptéry. Jedna z nich přistává na střeše nějakého domu. Usuzujeme, že to je asi nemocnice. Na výjezdu z města jsou děsné kolony. Snažíme se projíždět mezi auty. Věc, kterou nemám ráda. Chytají mě křeče do rukou. Stálé mačkání spojky mi nedělá dobře. Přijíždíme k místu, kde jsou na silnici vidět čerstvé stopy po nehodě. Tady asi byl ten vrtulník. Brzdná dráha, zasypaná sinice, vyvrácená svodidla…Provoz se zvolňuje, pokračujeme po dálnici. Za městem Honfleur přejíždíme přes placený most – nás se to naštěstí netýká – most, který je nazýván „Vstupní branou do Normandie“ a vede do města Le Havre. My jím však Normandii opouštíme. Návěstidla ohlašují příjezd k trajektům. Mám pocit, že se tu nějak motáme a skoro mám strach, abychom nakonec na nějaký nenajeli. Naštěstí nás odsud Honza dostává a tak dojíždíme krásným údolím až do Étretatu a hledáme kemp. Je hned z kraje, ale bohužel je plný. Zase se trefujeme do nějaké akce – nějaký festival, takže je tu celkově dost plno. Popojíždíme dál asi o 3 kilometry. Zde jsme úspěšní, stavíme stany. K večeři oblíbené párky. Kluci mastí žolíky. Mně je zima, asi půjdu spát. Dnes jsme potkávali spoustu traktorů, asi tu mají někde hnízdo. ;o) Žně probíhají v plném proudu. Dnes jsme potkali další krajánky v obchodě a ještě i v kempu.

Dnes ujeto: 204 km

Bayeux – město, jež je hrdým vlastníkem jediného obrazového záznamu invaze Viléma Dobyvatele přes kanál La Manche (1066). Impozantní světově známá „tapiserie z Bayeux“ je 70 metrů dlouhým pruhem lněné látky, na níž je v 58 panelech vyšit příběh normanského vpádu do Anglie. Tapiserie vznikla v 11. století zřejmě v Anglii a je umístěna v místním muzeu. Ve městě stojí také katedrála Notre Dame ve stylu normanské gotiky. A také tady si můžete udělat představu o událostech 2. světové války – v muzeu, které je věnováno bitvě o Normandii z roku 1944, a na válečném hřbitově, kde kromě 5.000 spojeneckých vojáků leží i na 500 bezejmenných Němců…

Arromanches – městečko na břehu Atlantiku, jehož osud byl za druhé světové války při vylodění v Normandii změněn z klidného rekreačního střediska na jeden z nejrušnějších přístavů světa. Byl tu vybudován ohromný umělý přístav o velikosti 1.000 fotbalových hřišť, tzv. Mulberry nebo Port Winston. K jeho stavbě byly využity prefabrikované betonové konstrukce vyrobené v Británii v továrně na Temži a k Arromanches pak loďmi transportované přes La Manche. Přístav se skládal ze 146 potopených kesonů uspořádaných do půlkruhu. Při invazi v Den D (6. června 1944) se zde vylodilo zhruba 2,5 milionu mužů a 500.000 vozidel. Zbytky přístavu jsou zde patrné dodnes. S tehdejšími událostmi seznamuje muzeum vylodění Musée du Débarquement na hlavním náměstí. Krom něj válku dnes připomíná už jen několik pomníků, jinak se Arromanches řadí mezi přímořská letoviska s dlouhou písčitou pláží a pěší zónou s příjemnými bary a pivnicemi.

Most Pont de Normandie – je nepřehlédnutelnou dominantou rovinaté krajiny při ústí řeky Seiny. Spojuje město Honfleur s protějším přístavem Le Havre. Most je zavěšený na mohutných lanech, která mají hmotnost více než 19 000 tun. Tento typ konstrukce byl zvolen zejména kvůli silným větrům vanoucím v této oblasti. Celková délka mostu činí 2 143 m a je rozdělena na čtyři pruhy vozovky a dva pruhy pro pěší. Stavba mostu začala v roce 1988 a skončila slavnostním otevřením o 7 let později – 20. ledna 1995. V době zprovoznění mostu se jednalo o nejdelší most svého druhu na světě (byl překonán v roce 1999 stavbou mostu Tatara v Japonsku).

Alabastrové pobřeží – typické svými bílými útesy tyčícími se nad rozbouřeným mořem, leží v severozápadní části Francie – v Horní Normandii. Jeho název souvisí s křídově bílou barvou útesů, které se mnohdy zdvihají se až do výše 120 m a táhnou se v pásu 140 km. Neustálým působením vln však dochází k jejich rozrušování, částice se tak vymývají a vytváří typický mléčně zakalený odstín.

bret13

Čtvrtek 6. 8. 2015

Ráno vstáváme kolem osmé. Po snídani a sbalení sáčků páčků, popojíždíme do centra Étratatu, kde parkujeme kousek od promenády vedoucí kolem pobřeží. Jdeme na pláž a vyrážíme vpravo ke skalní bráně, odkud je vidět i na druhou stranu na další skalní bránu a špici. Bílé skály jsou z alabastru – neskutečně křehkého materiálu barvícího jak křída. Jejich součástí jsou hnědé žíly – materiál jak na pazourky. Skalní brány jsou nádherné, jen počasí nám moc nepřeje. Sluníčko je schované za mraky a jeho paprsky tak nemůžou bílé skály pořádně rozzářit. Pozorujeme nějakého pána (asi to byl Neptun), jak oblečený s kyblíkem v ruce vstupuje do moře a mizí. Sem tam zahlédneme, jak se vynoří ruka s kyblíkem za útesy. Kdo ví, co tam hledá, asi nějaké škeble. Pak se kousek vracíme a stoupáme vzhůru na útes, který je nad městem. Nahoře je malý kostelík. Jdeme po kraji útesů ještě kus dál, jsou vysoké a bílé skoro jako v Anglii. Alabastrové pobřeží. Vracíme se dolů do města, už máme docela hlad. V ulicích s krásnými domy, obloženými tmavšími kameny z útesů narážíme na trh. Tak to nás baví, pozorovat ten cvrkot. Stánečky s mořskými potvorami, s různě naloženými olivami, s klobáskami a sýry…Trápíme chuťové buňky, 14 dní trápené paštikami, nudlemi a konzervami, a tak nakonec podléháme a kupujeme si snad nejdražší grilované kuře v životě. A já souhlasím s tím, ať nám dají to větší za cca 19 euro. Honza se bojí, že to nesníme, ale mně je jasný, že to vůbec nebude problém. Pán nám ho ještě pěkně vykostí a za chvilku už ho pojídáme na pobřeží s bagetkama, které ještě kupujeme cestou společně s buchtami k svačině. Měli bychom se už trošku hnout z místa, a tak na druhý útes už nejdeme. Zase máme něco na příště. Popojíždíme do Allouville-Bellefosse, kde děláme jen krátkou zastávku u kaple, která je postavená ve stromě. V Jumiéges si prohlížíme moc hezkou zříceninu opatství. Kubovi se nechce a tak na nás čeká u motorek. Pak už nás čeká naše poslední kulturní zastavení, které mám naplánované a kam se hodně těším, a tím je Rouen. Honza nás dovádí až k náměstí, na kterém byla upálena Johanka z Arku, a kde je postavena nová kaple jí zasvěcená. Parkujeme na chodníku a jdeme se projít centrem města. Čekají tu na nás hrázděné domy, městská brána s orlojem, překrásná katedrála, která se mi ani nevejde do foťáku jak je velká. Obdivuji nádherné zdobení jejího průčelí, tvořili jí opravdoví mistři. To množství detailů, soch a zdobení nabádá k dojmu, že je to snad ozdobené šlehačkou. Vracíme se k motorkám. Pár metrů odsud je krám, tak ještě nakoupit. Kupujeme bagety a cider a pivo na večer. Vyrážíme. Honza vyjíždí na silnici. No já bych také chtěla, ale bohužel na hraně obrubníku zase nějak zablbnu a padáme. Ani Jirkovi se tentokrát nedaří nás zachytit. :o( Honzu s Kubou vidíme, jak jedou za zdí podchodu a diví se, co tam ještě stojíme. Nějaký pán nám pomáhá motorku zvednout, protože nám se to moc nedaří. Honza je tu za chvilku zpět. Na první pohled se zdá, že je vše v pořádku, ale po chvíli vidíme, že je proražené víko motoru a odkapává z něho olej. Tak to je špatný. Žvejkačkou to prý nezalepíme. Při ohledání škod stojíme na kraji jednosměrné cesty, najednou vidíme nějakýho mladýho blbce s holkou na čtyřkolce. Vůbec nesleduje cestu, se smíchem se otáčí na tu holku a místo, aby zatáčel, řítí se přímo na nás. Řvu jako pominutá. Těsně před námi to strhává a ujíždí. Nadávám jak špaček. Ještě tohle!! :o( Musíme najít servis. No jo, bude půl sedmý, to už asi dneska neklapne. :o( Třeba nám poradí v nějakým íčku. Běžím hledat. To jsem nám to zase zavařila. Skoro jsme si začali říkat, že bychom v sobotu už mohli dojet domu. Tak to teda nevím. Neměla jsem včera myslet na to, že to vypadá, že to letos konečně bude bez ztráty kytičky – tedy bez pádu. Tak to zase neklaplo. Tak rychle hledat. Ptám se nějakého pána v obchodu se suvenýry. Bohužel nejbližší íčko je prý až u katedrály. Tam jsme byli, ale teď je to už docela z ruky. Sakra! No běžím tím směrem. V motokalhotách v tom vedru nic moc, ale vím, že jsem to „posrala“, tak to musím napravit. Vidím nějakého pána v obleku, jak si dává věci do kufru na větším skútru. Zkouším ho, jestli umí anglicky. Kývá. Snažím se mu vysvětlit, že bych potřebovala nějaký motoservis. Naštěstí o něčem ví a tak mi v mapě Rouenu, kterou jsem si předtím naštěstí vzala v íčku, ukazuje, kde ho máme hledat. Ještě mi píše telefon a říká, abychom spěchali, že tam jsou do sedmi. Tak to je super. Je asi 18.30 hod. Sprintuji zpět. Honza to rychle zadává do GPS a svištíme. Jsme tam asi ve tři čtvrtě na sedm, naštěstí to nebylo tak daleko. Ještě než slezu z motorky, Honza už spěchá s pánem z obchodu k nám. Ukazujeme mu, co se nám stalo. Má tady nějakou mladou holčinu, která naštěstí mluví docela slušně anglicky. Domlouváme se s ní co a jak. Motorku nám přijmou do servisu, ale protože už dnes budou zavírat, budou to řešit až zítra, to je jasný. Máme přijet zítra kolem desáté. Ptají se nás, kde bydlíme. Říkáme, že bychom potřebovali najít kemp. Na naší mapě už ale vidět není, je moc na kraji města. Slečna se nabízí, že je to kousek od místa, kde bydlí, a že by nás tam vzala autem. Po chvilce jí ale dochází, že dneska v práci autem není. Tak se nabízí servisní vtipný technik, že nás tam zavede a pomůže nám přetransportovat nás tam. Dává si na svou motorku moje brašny a Jirku a už společně s Honzou mizí v provozu. (Prý jel trošku agresivněji, než jezdím já. Honza také pak říká, že trošku bloudil. Někde na křižovatce se prý ptal nějakého pána na cestu ke kempu, a to prý stál skoro před cedulí na kemp ;o)) Je hodný, v kempu prý všechno s majitelem domluvil. Kluci zatím staví stany a Honza se pro mě vrací. Já mezitím čekám před servisem. Hlídám si foťák a chvilkami se i trošku bojím, když tu kolem mě procházejí divní tmaví týpci. Naštěstí se asi za 45 minut objevuje Honza. Neztratil se mi!!! Hurá! Je to zase trošku zvláštní se zase po dlouhé době vézt, ale jsem fakt ráda. Po příjezdu do kempu už mají kluci hotovo. Vaříme si nudle s boloňskou omáčkou a se sýrem – moooc se nám to povedlo. Pijeme pivo a cider. Kluci s Honzou mastí karty. Doufám, že se to zítra nějak podaří opravit, a že to nebude moc drahé. :o( Sprcha je tu studená, asi se na ní vykašleme.

Dnes ujeto: Honza 137 km / já -22 km

Étretat – Letovisko je věhlasné díky divokými křídovými útesy Falaise d’Etretat. Bílé útesy lemující Lamanšský průliv nabízejí kouzelnou podívanou a stávají se inspirací nejen pro fotografy, ale také pro malíře. Jižně od města se vypíná majestátní skalní formace. Falaise d’Aval a je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Vystoupáte-li po strmém travnatém chodníčku až k vrcholu, otevře se neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál přes pastviny až k oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, připomíná běloskvoucí ostrou cukrovou homoli trčící z klidné hladiny. Na severní stranu vede nenáročná stezka až pod vrchol – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti. Proti obzoru ční kaple Notre-Dame de la Garde ve tvaru střely, evokující dávné doby a informační tabule popisují historii místního kraje i známých osobností.

Dubová kaple (Chêne Chapelle) ve vesnici Allouville-Bellefosse – na konci 17. století zde udeřil do jednoho z nejstarších stromů blesk. Místo toho, aby strom uschl nebo shořel, stalo se něco nevídaného. Jako zázrakem přežil a obrůstal dále, mezi lidmi se začalo mluvit o zázraku, a proto zde vznikly dvě jedinečné kaple. Podle odborníků zasáhl srdce stromu blesk o 30 000°C. O stáří stromu se vedou debaty. S jistotou se ale dá říct, že se jedná o nejstarší strom ve Francii. Záznamy o tomto dubu existují už z třináctého století. Pověst, která se o něm traduje, tvrdí, že je víc než 1.000 let starý. Odborníci ale namítají, že strom může mít asi 800 let, čímž se shodují se záznamy ze starých kronik. Podle všeho tak pamatuje stoletou válku s Brity, morové rány, Revoluci i vládu Napoleona Bonaparta. Tradičně se tu poutníci schází 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Na starém dubu se podepisuje jeho stáří. Část dubu je v současnosti zastřešená, aby byla chráněná proti dešti, sněhu, mrazu, a některé větve jsou podepřeny. Pro místní obyvatele je starý strom symbolem města, říkají mu také „Svatyně moudrosti.“

Klášter Jumièges – je benediktinský klášter u městečka Jumièges v departementu Seine-Maritime ve francouzském regionu Horní Normandie. Klášter byl založen roku 654 svatým Philibertem, který se stal také prvním opatem nového kláštera. Po několika letech klášter opustil a založil novou fundaci – klášter Noirmoutier. Roku 841 byl Jumièges vypálen Vikingy a poté obnoven. Stal se centrem vzdělanosti a dobročinnosti. Hlavní část kláštera pochází z 11. století, znovuvysvěcení se konalo roku 1067 za přítomnosti Viléma Dobyvatele. Podlehl Francouzské revoluci a dnes z něj zůstaly jen působivé rozvaliny.

Rouen – Dějiny města jsou spojeny s Johankou z Arku, která zde byla upálena v roce 1431 na Starotržním náměstí. Město má velké množství nádherných budov v gotickém slohu, např. katedrálu a kostely sv. Ouena a sv. Maclou. Město Rouen nabízí široký výběr muzeí, např. uměleckoprůmyslové muzeum, muzeum keramiky a uměleckého kovářství. Zajdeme-li do uliček pěší zóny, objevíme Soudní palác a části domu, kde žil svatý Maclou. Rouen vlastní bohaté historické památky, je ale také mladým a dynamickým univerzitním městem.

bret14

Pátek 7. 8. 2015

Ráno spíme déle. V servisu máme být v deset. V devět otevírají, tak snad už něco budou vědět. Jsem statečná a jdu do ledové sprchy. Dnes po ránu pro změnu není zima a tak je to nakonec i docela osvěžující. Po snídani necháváme kluky na pospas svému osudu v kempu a jedeme s Honzou do servisu, aniž bychom měli představu, za jak dlouho se vrátíme a s jakým výsledkem. V servisu+prodejně už je šrumec. Moc volného prostoru tu nemají. Stále chodí zákazníci, pro nové motorky, příslušenství, objednat si servis…Slečna nás seznamuje se situací. Zatím se snaží sehnat nový díl. Čekáme u stolečku s letáky. Nový díl se nedaří sehnat, a tak slečna anglicky říká, že zkusí sehnat díl na místě, kde jsou mrtvé motorky. Mně dochází, že tím myslela „na vrakovišti“, ale Honza slyší jenom: “…bla, bla, bla…DEATH MOTO…bla, bla, bla.“ Lekl se, že je naše motorka mrtvá, v této chvíli neopravitelná. Tak ho uklidňuji. Od dvanácti do dvou mají polední pauzu. Domlouváme se, že se také sjedeme najíst, a že přijedeme pak. Vracíme se tedy do kempu za klukama a děláme si oběd – místní naší oblíbenou velikou konzervu čočky s masem. Ještě chvilku s klukama hrajeme karty a pak se zase vracíme zpět do servisu. Slečna říká, že servisman prý jel s dílem někam pryč. Zkusí ho nechat zavařit. Měl by tu být za cca 10 minut. Tak zas čekáme u stolečku s letáky, který je udělaný z velikého sudu. Kolem jsou židličky z malých soudků. Stylový! Za chvilku je tu ten náš sympoš servisák a mává na nás zavařeným víčkem. Prý to ještě přebrousí, nastříká a bude to! Paráda! Šikulka! Jdu zatím psát deník. Tak snad už to nebude dlouho trvat a nám se ještě dnes podaří alespoň něco málo ujet. Jsou tři hodiny. Ve čtyři se nám konečně daří opustit servis. Sice o 100 euro lehčí, ale alespoň s provizorně opravenou motorkou, která nás doveze domu. No co se dá dělat, jak by řekl kapitán Ron: „To všechno se může stát!“ Se všemi se loučíme a moc jim děkujeme za ochotu. Dojíždíme do kempu, vše rychle balíme na motorky a plánujeme další cestu – domů. Vyjíždíme před pátou. Cca po hodině jízdy odpočinek u Carrefouru. Kupujeme nějaké dárečky – sýry – ty nás tu hodně nadchly. Dáváme si ještě energeťáky – je to dneska nějaký únavný, zavírají se mi očka. Tankujeme a pokračujeme dál. Asi kolem osmý začínáme hledat kemp. První má 4 hvězdičky. Za 4 osoby chtějí 51 euro. Honza objevuje další municipal asi za 16 kilometrů v Soissons, jedeme tam. Daří se nám ho najít docela dobře. V recepci je nějakej mladík. Zaplatit prý máme přijít až ráno, prý už má zablokovaný systém, mají do sedmi. OK. Vybíráme si plácek kus od recepce. Stavíme stany a vaříme si kudrnatou polévku s bagetou. V kempu je spousta pejskařů s pejsky. Asi tu mají nějakou výstavu. Před desátou jdeme do spršky a spát. Musíme zregenerovat, zítra je přesunový den k domovu. Bohužel kousek od nás je nějakej magor, pořád se hlasitě vybavuje a směje se. No ale nebudu dělat „obšournici“ a prudit. ;o)) Ale je to těžký, nemůžu spát. :o((

Dnes ujeto: Honza 214 km / já  -28 km

bret15

Sobota 8. 8. 2015

Asi ve dvě hodiny mě znovu budí sousedi. Děs! :o( Staví si stan. Odněkud se vrátili slušně navátý a jsou ještě hlučnější než před tím. Tlachají, smějí se. Mám se co držet. :o( Vstáváme v půl sedmý. Kuba nás pořád nabádá, abychom dojeli domů už dnes. Blázínek. Domů to máme přes tisíc kilometrů. To jsme ještě za jeden den nikdy neujeli sami, natož ve dvou na motorce. Ještě budeme hledat kemp v Německu. Po zaplacení kempu vyjíždíme kolem osmé. Mladík z recepce se omlouvá za hlučné sousedy, prý je marně napomínal. Hmmm nevím. Při zastávkách kontrolujeme stav oleje v motoru. Trošku to prosakuje. Jedeme, co to dá. K obědu si na odpočívadle opět ohříváme párky a vaříme si kávu. Mám trošku krizi, tak to ještě jistím Redbullem. V Německu na hranicích si chceme koupit nanuky, ale mají tu jen krám s cigaretami. Najíždíme na dálnici. Svištíme fest a pomalu všichni začínáme doufat, že bychom to přece jen už mohli dneska dojet. V pět hodin Honza zastavuje u Burger King. Naše tradiční zastávka na cestě z dovolené. No jo ale je to teda minimálně na hodinu. :o( Ale i tak, pokud by to slušně odsýpalo, tak v deset bychom mohli být doma. Joo to už dáme! Dáváme si nějakej velkej burger s hranolkama a s colou a pak valíme dál. Pozoruju kontrolku benzínu. Sakra, měli bychom už tankovat, ale ukazatele na benzínku pořád nikde. :o( Ještě bliká jedna čárka, ale až zmizí, už moc času nebude. No jo jenže kočička naložená a ve dvou, bere víc, než jsem zvyklá. A tak s sebou najednou začíná škubat a chcípá. Zastavujeme u krajnice. Honza s Kubou si toho naštěstí všímají a zastavují asi o 500 metrů dál. Ještě se mi jí daří znovu nastartovat a dojet k nim. V první chvíli nám ale nedochází, že by mi mohl benzín dojít. Chceme jet dál, ale zase to chcípá. Zkouším to znova nakopnout, ale nic. Je to jasný. Benzín chybí. Hadička není. Honza musí dojet pro nějakou tu šťávičku. Máme kliku asi 500 metrů odsud je alespoň odpočívadlo. Domlouváme se, že tam s klukama motorku dotlačíme a Honza zatím dojede natankovat. Moc dobře to nejde, je těžká mrška. Zkouším to znova nastartovat, daří se to a tak se snažím dojet co nejdál. Na kraji vjezdu na parkoviště to zase chcípá, naštěstí ale dojíždím až k lavičkám. Super. Parkuju a za chvilku za mnou přichází kluci. Asi se to pánovi, co nás pozoruje, zdá trošku zvláštní…na volnoběh přijíždí motorkářka a po chvilce ještě přichází pěšky dva oblečení motorkáři. Čekáme a baštíme sušky. Už si promýšlíme, jak a kde tu přespíme, pokud se Honzovi nepodaří trefit se na správné odpočívadlo nebo mu někde také dojde benzín…Honza mezitím sjíždí z dálnice a hledá. U jedné samoobslužné benzínky se mu nedaří přesvědčit automat, aby mu pustil žilou, a tak musí k další. Pak se mu to konečně daří, vrací se na dálnici, projíždí kolem nás na předchozí sjezd a trefuje se k nám! Je to super taťka! Náš zachránce! Náš ZLATÝ RYTÍŘ! Z kufru vyndává petku s benzínem. Snad to bude na dojetí k benzínce stačit. Nasedáme a jedeme k ní. Není to daleko, ale avýzovaná cedulí teda fakt není. Tady v tom úseku prostě na dálnici benzínky nejsou. Musí se sjet a kousek odsud stojí třeba taková pěkná Shelka, jakou nacházíme my. Plníme nádrže po okraj a jedeme dál. Už je půl osmé a ještě toho máme před sebou docela dost. Stále po dálnici. Už nás to moc nebaví. Je tma. U Deggensdorfu najíždíme na A3. Posledních 10 kilometrů po dálnici je hodně nepříjemných – hodně silný provoz, oslňující světla aut. V Hengersbergu sjíždíme z dálnice. Další postup na Freyung. Nejde to moc rychle. Silnice se kroutí jako had a nic moc není vidět. Taky se bojíme zvěře. Krátká zastávka asi 30 kilometrů od hranic. Za nimi krátký úsek s mlhou. No super. Poslední pauza ve Volarech u benzínky. Dáváme si kávu a psychicky se připravujeme na závěrečný úsek. Kvůli Boleticím a tamnímu hojnému výskytu zvěře, chceme jet raději přes Prachatice a pak po hlavní. V Blažejovicích je však průjezd na Prachatice zakázán, kvůli opravě můstku. Tak nám nakonec nezbývá než jet zadem, silničkami kroutícími se skrz boletické lesy. Zbývá asi 46 kilometrů, jedeme pomalu, jakmile mi Honza zmizí za zatáčkou, nic moc nevidím. Domů dojíždíme ve 24.20 hod. Hurá! Jsme doma! Všechno dobře dopadlo! Ujeli jsme denní rekord! Rychlá sprcha a jde se do hajan!

Během celé dovolené nás provází hlášky:
– Jirka: “A bodám Tě!“ + doprovázeno píchnutím pod žebra asi 5-ti centimetrovým plastovým mečíkem.
– „To byl ale krásnej den, viď Alberte!“ To slyším od kluků každý večer. /
– Honza: „Musíte mi říct: …a Zlatý rytíř přijíždí!“ /
A faktem je, že:
– Na Korrigany vždycky vyjde patka chleba – takže na mamku. (Korrigan je keltské folklórní označení pro skřítka.)
– Honza je lev bretonských autobusů a zachránce důchodkyň.
– Jak je poblíž nějaký bunkr, Kuba ožívá a vrací až po vybití baterky foťáku.
– Jirka po celou dobu bojuje s mamkou o svůj arafat šátek; vysunutím podvozku zachraňuje pády.

DÍKY ZA KRÁSNOU EXPEDICI, KLUCI!!

Dnes ujeto: 1.084 km

Celkem ujeto: 4.423 km

zapsala siskinka

bret16

Českosaské Švýcarsko, aneb žádný méďa Béďa šeď šeď. 07.2015

Změna stíhá změnu. Jedeme někam? Kam? Kdo? Kdy? Víme, že nic nevíme. Pravidelný výlet  na víkend Cyrila, Metoděje a Jana Husa je narušen různými rodinnými povinnostmi. Siskinka  to rozčísne domluvou prvního noclehu u Hoků ve Skryjích. Takže jedeme, protože jsme se pozvali na návštěvu. No a dál uvidíme.

V pátek 3.7.2015

máme sraz na benzínce v Češnovicích a za pět minut čtyři nás tam čeká překvapení. Siskini jsou na místě o pět minut dřív. Neskutečné. Siskinka popíjí bulíka a Siskin je….. no asi je u kasy a neřekl nám, pacholek jeden, že vyměnil stroj (a výrazně si polepšil 😉 ). K bavoráckýmu GéeSu u vedlejšího stojanu přichází cizí týpek a na Siskinovo novou motorku nasedá a odjíždí. Siskinka nedbá, rodinné stříbro nebrání. A přitom je taková vyšportovaná. Dala by to. Po chvíli takhle hloupých plků přijíždí Siskin na svý starý plečce a můžeme vyrazit.

Najíždíme na hlavní píseckou polykat horký vzduch a kouř deroucí se z kapot a výfuků rozpálených plechovek. Což v našem směru to jde. Jedeme si téměř sami, ale proti se valí kovový had rychlostí, nebo vlastně nerychlostí. Většinou ta kovová obluda stojí a blafe na prázdno. A všichni míří na jih. Nechápu, jak se tam někam můžou vejít. Nám to nevadí, sever bude vybydlený. A do toho houkají a projíždějí sanitky. Není divu. Stres z pakování na dovolenou, děsivý vedro, dětské otázky kdy už tam budem? a jak je to daleko? si vybírá svou daň. Bouračky a tuším i infarkty.

V Příbrami opouštíme pekelný žár, smrad, rachot a nervozitu hlavní silnice a odbočujeme na podstatně přívětivější stoosmnáctku směr Hořovice.  Tady by se nám jelo tak fajn, nebejt toho zatraceného štěrku. Taky se nám furt něco nelíbí. A tekoucí asfalt překvapivě klouže. No to je taky zjištění.

Abych jen furt nefrfňala, tak se dívám po okolí. Paráda. Při průjezdu mezi Žebrákem a Točníkem (to už za Hořovicemi) si říkám, že po zabivakování u Hoků bychom se sem mohly se siskinkou vrátit na obhlídku a nějaké to foto. Za Bzovou nás hází objížďka na nějakou tu kotěhulkouvou. No ale žádná Kotěhulka v dohledu. Jen samé hluboké lesy. Je to cesta do nikam a překvapuje mě, že do nikam vede silnička s tak nádherným asfaltem. Jsme v CHKO Křivoklátsko a už vůbec nefrfňám.

Kdesi v lese hlubokém Siskin staví u závory a přemítá, zda je to závora ta pravá, či levá. Nakonec se rozhodne, že tudy cesta nevede a hledá závoru jinou. K té nás vede velmi prudká odbočka na štěrk a ze Siskinky držení těla čtu, že zrovna hrozně nadává do přilby. No né, že já bych si snad chválila. U závory si také nechválím, ale dost se směju. Zamčeno. Hokovi mají zamčené vstupní dveře a zvonek nikde. Asi proto, že by se jim stejně nechtělo ty dva kilometry chodit otevřít na zazvonění každýmu hejhulovi. Trocha endura nás nezabije. Objedeme to. A to si siskin nějak není jist, že jsme u závory správný.

Při přejezdu každého rigolu, vedoucího přes lesní cestu se motorce za ty údery omlouvám. Po oněch dvou kilometrech k Hokovic chajdaloupce je mi jasný jedno. Jsem vděčná, že Siskin trefil tu prázdnou cestu a rozhodně tudy nepojedeme se Siskinkou zpět k nějakým hradům dělat úplně zbytečný fotky.

Odbočka, štěrk, závora, rigoly, lesní cesta…… vše zapomenuto při příjezdu na místo. Místo zapomenuté bohem. Nebo možná naopak. Stavení- stará myslivna- je v lesích utopeno fakt hódně hluboko. Poustevníci Hokovi nás ze svého ráje nevyhazují, ale naopak vítají. A to je zítra čeká rodinné setkání. Martina kašle na pečení, vaření, převlíkání postelí, gruntování a sedá si s námi na zápraží k pokecání. Prostě pohoda. Úžasná, neskutečná, duši hladící pohoda. Plkáme nesmysly. Třeba ty o hospodě na mýtince. Tak tu si prý fakt neotevřou, i když by sem opravdu nikdo nezavítal. Tak zapomenutý kraj to je.

Vypadá to na teplý večer. Vytahujeme spacáky k motorkám a klobásky ke grilu. A pak popíjíme víno, baštíme klobásy, klábosíme o životě v pustině a je nám náramně. Hokovi vyprávějí neuvěřitelné historky o životě uprostřed zelené divočiny a my moc nevěříme návštěvám daňků, srnek, ptáků všech možných barev, velikostí, ras či podle čeho se u všech výrů ptáci rozlišují. Ale cosi se za plotem hemží. Tahá to vysoké, silné stonky do nory a kdyby to nevyrušil Vašek s motorkou, tak by nás to možná sežralo.  Vašek nás vítá a vypadá (na rozdíl od rodičů) rád, že vidí lidské tváře. Očividně se mu život poustevníka dvakrát nezamlouvá. Nám ano. Otázka je, jestli by se nám to zamlouvalo i po delší době. Téma k zamyšlení a k naplnění nočního času, kdy se usnout nedá a nedá. Asi jsem odvykla spaní pod širákem. Z hlubokého lesa se linou zvuky nočního života.

Ujeto 158km

 

Sobota 4.7.

Přeci jen jsem zabrala a probuzení vedle motorky, uprostřed lesů, za zvuků džungle………. no může být něco hezčího??? Zvuky neluštím, neumím to. Kdybych tu bydlela, tak se to naučím.

Sleduji úžasný svítání, o které ostatní přijdou, neboť chrní. Pouštím zavřeného retrívra Benjího, neboť jemu vzbuzení určitě prominou. Mně ne. No i jemu trochu nadávají, ale on se nedá, takže se ze spacáků hrabou mátožné postavy a opakují : ,,kafe, kafe, kafe“ . tak jdu vařit kafe. Martina už šuká po světnici, má poklizeno po naší včerejší invazi a vypravuje Vaška na nějaký vodácký závody. Následuje snídaně, nějaký ty hloupý kecy, plánování podle map…..prostě dovolenková pohoda. Loučíme se, trochu závidíme, že jsou Hokovi tak nějak zaprděně nádherně spokojení a vydáváme se onou lesní cestou přes rigoly k závoře. Cesta se mi zdá lepší, než včera při příjezdu, jen jsem si asi nevšimla toho srázu a ten mě teď trochu ruší. A ty rigoly….. tak tudy má téct Berounka, jen si to trochu spletla. Závora je otevřená! Martina na nás nezapomněla! Sláva. Dnes zatím bez endůrka. Stavíme u výhledu na údolí. Náramná nádhera!

,,Dólé u Berounky roste kapradííí  ……“ mi zní v přilbě. Vpravo Berounka, vlevo Čertova skála obrostlá mechem a tařicí, zelenej tunel nad klikatou silničkou, vrnící motorka pod zadkem….. co víc si přát? Dovolenáááá :-))). Čtyřicet kilometrů, až do Rakovníka, je cesta jedna velká romantika. Stavíme na Bukové. Rozhledna je ještě zavřená, ale ono to zas tak moc nevadí. Zamlžený opar by nám stejně nedovolil pohlédnout do kraje. Jedeme dál. Tankujeme v Krupé a trochu se podivujeme prázdné benzínce a silnici. Vysvětlení je jasné. Všichni jsou na jihu. A my tu máme pré.

U cedule ,,Ústecký kraj“ se trochu pošramocená silnice mění na silnici nádhernou, skvělou, úžasnou. První chmel, vlevo široširá rovina, vpravo kopce. Hodně zajímavý. Kdesi tuším Milešovku, ale ukrutně mi chybí hnědé cedule. Sakra proč? Vždyť tady musí být turistických míst hafo!

U Bíliny najíždíme na hlavní E422 a mě fascinuje nějaká stolová hora. Takový skorohranatý skorokvádr. Trochu tajemný. No jo, no. Blízká setkání třetího druhu jsem kdysi viděla. No a teď z toho nebudu spát.

Louny, Bílina, Teplice……nemají šajn o prodlouženém víkendu a začátku prázdnin. Absolutní pohoda, klid. Jo jo, všichni jsou na jihu.

Projíždíme Dubí a stavíme na Cínovci. Z prudkého výstupu mám zalehlé uši. A trochu si zas stěžuju. Co je to za dovolenou bez trajektu a tunelu. Siskinka oponuje, že mi na trajekt prdí, a že tunel mám přímo před sebou. Tím myslí nějaký pofiderní podjezd cyklostezky přes silnici. Remcám. No a prý co chci. Malá dovolená: malý tunel! Tak dobře. Tunel mám, ale siskinka nechce trajekt! chjoL.

Na německé straně jsem trochu pookřála. Tunel tu mají trošku hezčí, skoro dovolenkový a ještě k tomu krásná, rozkvetlá, barevná městečka s břidlicí na střechách.

A těmi městečky, s výhledy do zvláštně rozryté krajiny dojíždíme po 15ti kilometrech na severovýchod k Labi (hurá, že by trajekt!) pod pevnost Konegstein. Zdálky vypadá impozantně. No bodejď by ne. Však je to taky jedna z největších pevností v Evropě. Ve výšce 240m nad Labem se rozléhá na 9,5 hektarech na obří stolové hoře. A ještě nějaká čísla- hradby mají 1800m a na výšku až 42m! Trpaslík to tedy fakt není. Zajíždíme do parkhausu (pro moto zdarma) a radostně kvitujeme přítomnost schránek pro motorkáře. Sláva, nepotáhneme se s hadrama. Ta nejnižší z nás (ano, Siskinka) se ujala plnění schránky. To protože je akční a protože umí německy. Přečetla si tedy, že se do zámku vrzne jedno, nebo dvoueurovka  a ten nám minci pak dokonce vrátí. Máme drobné jen jedno Euro, takže se musíme narvat do jedné schrány. Proč si vybrala zrovna tu nejvejš nám pak nějak nedokázala vysvětlit. Ale pohled to byl úžasný. To že jsme ji nikdo z nás nešel pomoct, nebylo dáno tím, že bychom byli neochotní a líní, ale o podívanou na její boj s těžkými hadry a přilbami jsme se nemohli nechat připravit. A rozhodně jsme se nesmáli jí. Vůbec nás nepobavilo, že boj se skřínkou na celý čáře prohrává. Zrovna jsme si vzpomněli na nějaké veselé vtipy. Když byla Siskinka dokonale zasypána přilbami, botami a tak, siskin se smiloval, nebo měl možná strach z represí, hrábl jednou packou tak metr a půl nad zasypanou manželkou a hadry do skřínky jedním chvatem utemoval. Skřínku zavřel, ale zamknout nešla. Otevřít, urovnat hadry, vyndat minci, znovu vložit minci, zavřít skřínku…… se opakovalo mnohokrát. Ze Siskinky lil pot a skřínka zamknutí urputně vzdorovala. Až si Siskinka, snad aby si odpočinula, znovu přečetla onu cedulku. Prozření! Není tam slůvko ,,oder“, ale slůvko ,,und“! Malinkatej rozdíl v pár písmenkách. Takže né: jedno NEBO dvě Eura, ale jedno A dvě Eura! A tu jednourovku nám to vrátí, ale tu dvoueurovku schlamstne. Skřínka se nám škodolibě chechtá. Vyhrála.

Vyčerpaní můžeme vyrazit do kopce k úpatí hradeb. Z výšlapu mám trochu obavy. Sluníčko hřeje až moc. K hradbám to není až tak vysoko, jak jsem čekala a jdeme povětšinou ve stínu.

A na hradby….. no tak tam se necháme mastňácky vyvést výtahem. Asi stárnu, či co, ale výtah s radostí přijímám. Na hradbách příjemně pofukuje a máme-li výhledu už dost, tak se můžeme zchladit v mnoha starých, kamenných budovách. Takže si prohlížíme kasárna, vojenskou kapli, hladomornu…. a hlavně studniční dům. Studna je prý hluboká 152 metrů, čímž je druhá nejhlubší v Německu a byla v provozu úctyhodnou řádku let. Někdy od 1569 až do nedávné minulosti. A vlastně je v provozu dodnes. Jen už se její vodou kropí pevnostní park. Při rozloze pevnostního parku, nevím zda je slůvko jen na místě.

Těsně pod hradbami protéká Elbe a mám dojem, že je to nesmysl. Tenhle potůček je naše široké Labe? Asi jsme nad ním fakt dost vysoko. A tím máme i nádherné výhledy. Tedy měli bychom, kdyby nebylo pořád tak zamlženo. To musí být fakt pecka, vidět jasně Saské Švýcarsko, Labské pískovce. I takhle je to paráda. Shodujeme se, že to za těch 10E stálo, a že tahle Festung je fakt festovní. A trochu mě udivilo, že je tu dost málo turistů. Vzhledem k prodlouženému víkendu bych tu čekala hafo Čechů. Nejsou tu, asi se všichni mačkají na jihu. Pár jsme jich tedy potkali a jeden nás dokonce přátelsky zdravil. Pepa a Siskin jeho taky. Na otázku kdo to je, ale odpovědět nedovedli. Prý někdo z Lipí. (s odstupem času, asi po 14ti dnech si Pepa vzpomněl. Byl to Zdenek Jínků ml.)

Pod pevností dlabeme nějaký ten vurst a po chvíli jedeme dál. Je třeba se dostat přes řeku. Trajekt? Houby, okolo Labe na východ, přes most a pak kousek zpět na západ. Pár kilometrů po skvělých silničkách a už parkujeme na parkovišti u Bastei. Nejsou tady žádný zlotřilý skřínky a tak se Siskinka domlouvá s parkmannem. Chce za moto 1,5E, říká, že k mostu to máme 10minut chůze a že za hodinu zavírá, tak ať sebou mrsknem. To dáme. Po deseti minutách pohodlný cesty po rovině se vnoříme do skal a vidíme, že to nedáme. Alespoň né já se Siskinkou, když si to tu budeme chtít pořádně prolézt. Chlapi se po krátké prohlídce vrací spokojeně ke strojům a pravděpodobně k radleru. My se Siskinkou, po pořádné prohlídce 76 metrů dlouhého kamenného mostu Basteibrucke, který byl postaven asi v roce 1851 jako úplně první evropská stavba pro turisty (a že se jim tedy hned povedla luxusně!) přes něj přecházíme z Bastei (Bašty) nad propastí Kuní jáma ke vstupu do skalního hradu Neurathen. Skalní hrad tu tedy už nestojí, ale prý kdysi stával. Čemuž se dá v pohodě věřit. Prý je o něm první zmínka v roce 1261, což je o pouhé 3 roky dřív, než o Habří. A proč tu není? No protože ho v roce 1468 dobyli a vypálili. Kdo? No tak to si najděte sami ;-). Fakt je, že se k jeho obnově už nikdo neměl, což mě v nejmenším nepřekvapuje. Protože postavit hrad na rozeklaných skalách je dost na hlavu a ještě počítat s tím, že vám to zas někdo poboří….. tak to je mazec.

Prolézáme, fotíme, kocháme se. Kromě skal na kterých stojíme a těch které okolo sebe vidíme se nám líbí i velmi postarší, elegantní dáma v turistickém oblečku a kloboučku z doby krále Klacka. Tak ta má fakt šmrnc.

Nakonec se přeci jen dokocháme a jdeme na parkoviště. Chlapi sedí u motorek a okolo okouní starší turisti z německého autobusu. Jeden z nich, shrbený pán s letním kloboučkem, obchází motorky zblízka a tak nějak smutně se na ně kouká. Na ně a na nás taky. Až mě zamrazí. Úplně si představuji, jak mu běží v myšlenkách vzpomínky, kde všude a na čem všem jezdil. A tak by zase rád. A ví, že to už fakt nedá. A tak by rád. Je mi docela úzko. Čas tak letí.

Vracíme se zpět do Čech přes Hřensko. Vpravo Labe, nebo tady vlastně ještě Elbe, nalevo krásně barevné, hrázděné domky. Zvláštní, skoro přímořský pocit. Nádhera. Po projetí téměř neviditelných hranic docela šok. Hnus velebnosti. Všude na hranicích se západem je znát rozdíl. Ale tady je to fakt mimořádně odporné. Polorozpadlé papundeklové kůči… ani se mi o průjezdu nechce psát. Za odbočkou vlevo se Hřensko trochu vylepší, ale i tak jsem docela ráda, že ho opouštíme.

Stavíme v kampu na Mezní louce. Nenacházíme recepci. Tedy nacházíme, ale zavřenou, trochu vybydlenou. Doptáváme se, zjišťujeme, že máme jít někam přes silnici, úplně jinam. Tam, úplně jinde, se dozvídáme, že jsme taky špatně, že máme jít vedle. Jdeme vedle. Bingo! Jsme dobře! Slečna recepční se zrovna podivuje nějakému pánovi, že se u ní hlásí, když přespal v kampu. My se trochu podivujeme sami sobě, že se hlásíme. No jo no, to je ta zatraceně poctivá výchova. Mohli jsme ušetřit 360,-Kč za dva, dvě moto a stan. Jsme srábkové, báli bychom se.  Siskinové platí i za nás a zase se zamotáváme do běžných peripetií s tím společným placením. Teď vím, že my jim dlužíme za kamp, za vstup do Neurathenu, oni nám za parkovné…. To zas bude něco to dát dohromady.

Parkujeme u zavřených chatek na travnatém svahu a já zaháním myšlenky na to, že ten svah bude ráno mokrý rosou, a že se na něm budu muset otočit.

Siskinka je mrzutá. Má hlad a to není radno ji pošťuchovat. A to je ještě občerstvení na Mezní louce úplně jiné, než si pamatovala a nám slibovala. Tatam je romantika a klid. Doslova řekla, že je zhnusená. Ale zas tolik, aby odešla bez jídla ne. Tady musím udělat odbočku. Uvědomujete si, že na každém našem společném výletu si Siskini vezou hafo jídla a po kampech a parkovištích klohní čočku, gulášovou polívku, instantní nudle….. a my chodíme někam na jídlo? Tak tentokrát je to úplně naopak. My máme sebou jídla na tři neděle a Siskini si kvůli nám nic nebrali, aby netrhali partu. Takže si vozíme svůj proviant a chodíme na jídlo, abychom netrhali partu.

Teď zrovna bychom asi raději dali zavděk kotlíkovému klohnění, než čekání na jídlo, každý u jiného stolku. Místo u společného nebylo. A není ani pivo. Tedy je, ale naproti v bufetu, kde se nevaří. Tedy abych nepřeháněla, i tady pivo je, ale jen dvanáctka a tu Pepa rozumně, po horkém dni nechce. Nakonec se nechá ukecat číšníkem a já to řeším rádlerem. Číšník je takový ten číšník, který svou práci dělá dobře. Jestli z lásky k lidem, nebo proto, aby si vydělal je úplně fuk. Zjistil, že k sobě ti divní lidé daleko od sebe patří a zajistil nám bleskurychle společné sezení. A doporučil jídlo. No tak mě ani doporučovat nemusel. U vedlejšího stolu bylo něco moc pěkného, zlatavého, vypečeného, voňavého a hlavně toho bylo hodně. Krůtí špalíčky. Tok do toho jdu! A Siskinka taky! Což jsme všichni rádi, protože pak už nebude mít hlad a přestane být mrzutá.

Píšu deníček a ostatní v nejmenším nespolupracují. Prý se nic zajímavého neděje, nuda nuda šeď šeď. Nehádám se s nimi, cítím únavu a jsem lenivá zvednout i propisku. No co to je? Únava po vcelku běžném dni? Vedle v bufetu šmidlaj pěkný písničky divný muzikanti a já si jen tak sedím a poslouchám. Všichni jsme jaksi zádumčivý a nejhůř asi vypadá Siskin. Číšník to poznal, říká mu:,,pane, vy jste nějakej smutnej, to si musíte dát naší výbornou jeřabinici“ … no vždyť to říkám, číšník na svém místě. Jeřabinicí jsme se rozveselili všichni a pak si ustlali spacáky na zápraží prázdných chatek. Dobrou noc.

221km.

 

Neděle 5.7.2015

Nečekala bych tu teplo na spaní v tričku a kraťasech. Je. Čekala bych hejna otravného kousajícího hmyzu. Nejsou. Krátce- spalo se skvěle. Až do divného zvuku který mi připomínal déšť. Asi se mi něco zdá. Až mohutný hrom mě probere dokonale. Nezdá, bouřka. Himl Laudon, to snad ne. Pakovala jsem se dle předpovědi, takže nemám skoro nic náhradního. Pršet nemělo a oni si to tam nahoře asi nepřečetli. A co hůř. Mám sjetou přední gumu. Je to skvělá guma na sucho, do deště se nehodící (guma na sucho dře,psali v NEI reportu. Pozn.siskin). Takže je po klidném spánku. Vstávám v šest a zjišťuji, že plaším zbytečně. Byla to jen mírná přeprška a bouřka někam odplula.

Jdu na záchod a zpět k chatce mě nevyčůranou vrací cedule: ,,Zavřeno, úklid, děkujeme za pochopení“. Sleduji cvrkot. Lidé odcházejí k umývárkám, tam chvíli postávají, drbou se ve vlasech a pomalu se šourají zpět. Někteří pánové odcházejí za umývárky a někteří postávají, hledí do korun stromů, pozorují broučky, asi aby zapomněli, že už fakt nutně potřebujou. Někteří téměř brunátní. Trochu škodolibě se bavím.

Při snídani vychází najevo, že sebou máme hafo jídla, ale nefunkční vařič. Půjčují nám ho Siskini. Jako sedačky a lanko se zámkem. A my je za to prudíme, že děsně pomalu pakují. Asi po nás něco hodí. Udobřuji si je chlebem, o kterém včera Siskinka v dvouhodinových intervalech brblala, že ho musí koupit. Nezabralo, že jim furt dokola melduju, že máme chleba dost. Siskin říká, že nad ránem ho v intervalech pětiminutových budila s tím, že bude pršet a tak je třeba složit stan. Logické.

Konečně, a bez pádu na svahu, vyrážíme z Mezní louky na východ. Motorky se sotva zahřály a už stavíme ve Vysoké Lípě. Vycházíme pěšmo po modré směr Dolský dvůr. Asi po kilometru se mi u hřbitova tají dech. Né ze hřbitova, ale z cesty která se před námi otevřela. Strmá cesta do pekel dlážděná obřími šutry. Alespoň jsou v nich vytesané skoroschody. Hned na kraji soutěsky posílám ostatní dopředu, že půjdu raději sama. Kolena mi nadávají a já jim odpovídám, že trocha té bolesti za tu nádheru stojí. Stojí! Úžasná, tajemná nádhera! Vlhkou, studenou ( v letošním létě jistě vyhledáváno), téměř strašidelnou soutěskou scházím do údolí řeky Kamenice na níž kdysi stával Dolský mlýn. Prý je o něm první zmínka v roce 1515. Poté k němu přibyla pekárna a posléze (1814) i palírna. Koncem 19.století tu končili pouť na pramičkách turisti z Ferdinandovy soutěsky a tak tu velmi nepřekvapivě vybudovali i výčep. Teď tu stojí pár rozbitých, opuštěných, ale krásných stěn. Jsme tu sami a možná i proto na mne padá podivný pocit. To místo má fakt nějakou sílu ve svých zdech. Prolézám zříceninu, koukám do řeky a pak jen tak sedím, hledím na kameny a myslím na….nic. V hlavě krásně pusto. Přichází ke mně nějaká paní, ani jsem si nevšimla, že po nás někdo dorazil a říká mi, že sem chodí moc ráda a často. A začne mi vyprávět příběh, který se tu udál.

To bylo tak: Kdysi dávno žil na tomto mlýně mlynář se svoji ženou a synkem. Mlynářští mleli mouku, synek dováděl v Kamenici a bylo jim fajn. Až synek dospěl, zjistil, že život je i za těmi mohutnými kameny a že v téhle soutěsce si žádnou vnadnou Marjánku nenajde. Tož se vypravil do světa za štěstím. Jestli se jmenoval Honza a jestli mu mlynářka napekla na cestu buchty nevím. Rodiče mleli dál, ale moc dobře se jim nedařilo. Proč? Nevím, asi že se odtud dost blbě pytle s moukou odvážely. Asi vznikly někde nějaké konkurenční, snáz dostupné mlýny. Mleli z posledního a po synkovi se jim ukrutně stýskalo. Jednou dorazil k jejich mlýnu pocestný a žádal ubytování. Platil z váčku přetékajícího penězi a mlynář s mlynářkou pocítili podivný pocit nespravedlnosti, smutku, marnosti a nakonec je přepadla i chamtivost. Tak krutá a zlá, že je donutila pocestného zabít, okrást a zakopat. Jak se jim pak spalo netuším. Vlastně tuším, asi dost na prd. Druhý den přivezl obilí na semletí hospodský z blízké vsi a mlynářští nevěřili svým uším, když se jich zeptal, jak velikánskou radost včera večer měli, když se jim po tolika letech vrátil syn. Prý v hospodě vyprávěl, že chce rodiče překvapit a přivezl jim hafo dukátů. Když svým uším uvěřili… no co dodat?…. Jasně, odehrála se tu kromě vraždy i dvojnásobná sebevražda. Teď nevěřím svým uším já. Ta paní mi tu vypráví písničku od Jindry Šťáhlavského. No páni! Tak teď, kdykoliv ji uslyším, si na tohle místo vzpomenu. Jestli je to celé pravda nebo ne, je úplně fuk. Stejně mi ten sexy chraplavý hlas tohle místo připomene.

Plni dojmů jdeme zpět. Opět si bandu nechávám utéct, ale teď si tu pekelnou atmosféru moc neužívám. Proti mně jde pár lidí. Někteří se ptají, zda-li to dole stojí za to. Odpovídám, že za to to stojí i tady na cestě.

Nahoře nacházíme dvě hospody, v obou jsou hospodští, co nemají rádi lidi, tak sedáme na motorky. Ráda bych napsala, že si užíváme nádherné silničky přes Jetřichovice na Chřibskou v chladivých lesích a skalách. Není tomu tak. Předjíždíme nekončící had cyklistů a z uzounké, romanticky kroucené, v lesích utopené cesty se stává cesta, na níž musíme dávat děsný pozor a mít oči za každou zatáčkou. A že jich tu je.

Z tohohle úseku cesty mám prý napsat, že jsme viděli opékající se špekáčky. Já je neviděla a nic takovýho psát nechci. Nevím, jestli mám napsat: opékaly se špekáčky, nebo opékali se špekáčci. Siskinka je viděla, byl to prý pohled pro boha a prý byli životného druhu. Zatím. Budou-li se tito tělnatí pánové ještě chvilku opékat, budou rozhodně neživotní a budu mít po problému. Jo, tak takovýhle hovadiny plkáme v mezičasech na benzínkách. A Siskinka ještě fňuká, že si je nevyfotila. Raději nepřemýšlím nad tím, co by s tou fotkou dělala.

Přes Varnsdorf dojíždíme do upraveného městečka Grossschoneu. Nacházíme motomuzeum. Není špatné. Je tam toho dost, ale tak nějak neuspořádaně. Takové to muzeum, na které zapomenete hned druhý den. Asi i proto je Siskinka zase nevrlá. Že ji pohled na staré stroje nezaujal tolik, aby zapomněla, že už má zase hlad. A ještě řeší ceduli, která je nám ostatním jasná. Jen ona tvrdí, že je nesmyslná. Z toho usuzujeme, že hlad už má ukrutný a jestli ji brzy nenakrmíme, zblajzne nás. Hospodu mezi hrázděnými domky nenacházíme. Jedeme dál okolo krásných baráčků, po skvělých silničkách na jihovýchod a kousek pod Zittau stavíme u Kurort Oybin. Prý, že je tu na kopci monumentální komplex hradu a kláštera. Cha! Kde? Ani z dálky, ani z blízka nebylo nic na tý hromádce kamenů vidět. Ale je tu baštírna! Takže chápeme, že jsme tu zastavit museli. Dávám si řízek s brkaší a jsem docela překvapená. V tomhle imbissu bych čekala nějaké instanční jídlo, ale brkaše byla fakt z brambor. Báječně pojíme a popíjíme radlery. Chlapi u radlerů zůstávají a my se Siskinkou jdeme na ten kopec. Jak už to u kopců bývá, je to do kopce. Do tohohle po schodech. Přicházíme ke kase, kde se asi čtyřčlenná skupinka Čechů snažila usmlouvat cenu. Dost prudili a byli nepříjemní. Chjo :-(. Snažíme se napravit reputaci naší zemi, usmíváme se, neprudíme, kupujeme za 6E lupen a šupem na ten zázrak, co odnikud není vidět. Páni! Tak tohle je paráda! Nechápu. Jak se na ty skály může něco tak ohromného, monumentálního vejít? Jak to množství hradních budov a chrám dokázal někdo vymyslet a postavit? Polorozbořené zdi dávají tušit svoji dávnou mohutnost. Kdosi je, kdysi dávno, asi ve třináctém století, vtěsnal na skalnatý masív, ucpal kamením škvíry mezi jednotlivými skálami a vystavěl tu gotickou nádheru. Neskutečné. Z kláštera Celestýnů, částečně zakopaného do skály, který tu založil roku 1369 Karel IV se do dneška zachovaly obvodové zdi s úžasnou scenérií gotických oken. Nevím co je úchvatnější. Zda chodit mezi zdmi a koukat nahoru na modrou oblohu rámovanou kamenem, nebo poodejít kus dál a pozorovat modř skrz několikera okna. Tak na tohle místo se hodí ona fráze o tajícím se dechu.

Zjišťujeme, že pod podlahou chrámu byla uschována Pražská pokladnice v době husitských válek. Ani se nám to nezdá, ale couráme, rozhlížíme, a kocháme se přes dvě hodiny. Je to tu tak nádherné, že nám zážitek nekazí ani dvě skupinky hádajících se turistů. Jedna z nich je ona, jenž si nevyhádala slevu. Nějak nepobíráme. Co je ve vzduchu, že jsou na sebe lidi zlí?

Dolu scházíme, v klidu, tichu a pohodě Rytířskou zkratkou. Fakt je kratší, než cesta po schodech a hlavně je podstatně romantičtější a krásnější. A zase je v té skalnaté štěrbině chlad, což zas přivítáme.

Trochu se bojím, že nás budou dole čekat unudění a mrzutí chlapi. Není tomu tak. Prý se úžasně bavili. Sledovali divadelní vystoupení českého páru v nejlepších letech. Pán paní najel na nohu. A pak následovalo hysterické lamentování a prý to byla náramná podívaná. A pak našel Pepa tůňku plnou pstruhů. Ukazoval nám na okousaných palcích, jak jsou ty mršky přátelské. Tak je za to krmil svým masem a chlebem. Mezi tím si i schrupli. Takže byli odpočatí a spokojení. My byly ucaprtané, ale spokojené neméně. Napít a ke strojům. Jedeme dál.

Do Čech vjíždíme u Hrádku nad Nisou a pak to valíme co nejrychleji, ale bez dálnice na Turnov a do Sedmihorek. Z téhle cesty byl zajímavý jen přejezd Javorníku a to, že to Siskince na každý křižovatce chcípá.

U vjezdu do kampu Sedmihorky se na mne Siskinka otáčí se zděšením v očích a s otázkou, zda to fakt dáme. Kamp hrůzy. Milióny lidí, vřískot, kravál, hemžení až oči přechází. Bojím se, že mne dav shodí z motorky, ale srdnatě přikyvuji, že jednu noc přežijeme. Jsme drsní motorkáři, něco vydržíme. A hlavně je sedm hodin a o dalším kampu nevíme. Proplétáme se masou téměř nahých, zpocených těl, nacházíme místo na dva stany u odpadkových košů. Zleva pár desítek centimetrů bivakuje rodina s rozeřvaným klukem, pár desítek zprava večeří nějaký pár na kempinkovém stolečku, který učaroval Siskinovi. Naproti je nějaká drsná parta rodin s dětmi. Mračí se na nás. Děti ne, ty na nás kašlou, ale dospělákům jsme postavili motorky a stany do cesty k autům. A do toho neustále potkáváme rozhádaný pár. Slušně na sebe štěkají. Dneska jsou fakt erupce. Siskin nás jde přihlásit a potřebuje naše eSPéZetky. Nezná je, takže si je prostě vymyslí a ještě dostává 1Kč slevu. Prý za šarm. Víme, že kecá, že prostě tu korunu neměl.

Zakempováno, jdeme na pivo a jídlo. No tak to si jen myslíme. Jdeme si stoupnout do fronty, která nás snad k těmto hodnotám dovede. Kdy? To je ve větvích. Ale brzy to nebude, to je jistý. Ve frontě se střídáme, abychom nezemdleli. Nevěřícně sledujeme dav a nějak nám i v tomhle vedru zamrzají slova na rtech. Nakonec se se Siskinem k vytouženému okénku dostáváme. Vládne tu neskutečný chaos a nemáme chuť ho zkoumat. Objednáváme 8 piv, neb je nám jasný, že na druhý pivo si do fronty fakt stoupnout nepůjdeme a nějaký ten smažák, gothaj a tak. Samá hodnotná jídla. Jsem jim říkala, že máme v eFJéŘe guláš a kuře na paprice.

Vše konzumujeme za velkého hlaholu od stolů ostatních a za naprostého mlčení u stolu našeho. Tak tohle se nám nepovedlo. Raději bychom zpět na Mezní louku k šprýmařskému číšníkovi a o panenském tichu na Berounce u Hoků ani nemluvě. Až to rozsekává Siskinka. Se slovy: ,,tak tohle musíme zapít, abychom tu přežili. Jdu pro panáky“ bouchá do stolu a rozhodně odchází do fronty. Bráním se, že panáka fakt nechci. Nedbá. Prý musíme všichni. Jinak nepřežijeme. Nějak se ji povedlo nás fakt rozpohybovat. Po prvním panáku jsme začali děj kolem nás sledovat jinýma očima a po druhém nás to dokonce začalo bavit. Při třetím mi Siskini přinesli přívěsek s gorilou. Tak jednu opici bych měla, tu druhou si mám prý pořídit sama. Prý mi to Siskinka dluží (viz. Cesta na Ukrajinu 😉 ). A pak to dostává normální grády. Rozesíláme po všech čertech MMSky jakou gorilu mám po třech panácích, Siskin mi bere deníček, pročítá a najednou se ptá, proč tu píšu ,,Méďa Béďa šeď šeď“? Už po těch panákách fakt blbě vidí. Je tu mým krasopisem psáno ,,nuda nuda šeď šeď“. Což nic nebrání tomu, abychom nadále používali místo onoho profláknutého nuda nuda po novu Méďa Béďa. A pak píše do deníčku nesmysly, jak už to tak má ve zvyku. Tentokrát zprznil můj dokument hláškami: Svítí měsíc. Pepa má krásná lýtka… ve svitu měsíce. Pepa má hezčí lýtka než Hanka a Barča. O mých nemluví, asi je mám hezčí. Mám něco napsat: NĚCO! Bylo to tady hnusný, ale teď už je to tu fajn. Tak asi tak. Dobrou noc 😉

 

Ujeto 121km

 

 

Pondělí 6.7.2015

 

Ráno pátráme v paměti co a jak včera bylo. Siskinka nepřipouští, že souhlasila s projížďkou na Lipno, neboť bez trajektu to není dovolená a já vám povídám, že alespoň na ten přívoz chci! Všechny jsem prý děsila svojí gorilou. Jsou měkký. Nikdo se mě nebál. Kdo pobývá pár hodin v tomto kampu, má pro strach sakra uděláno. Pakujeme stany pod sluníčkem, které má už teď nad ránem chorvatské grády.

Hlášení z ampliónu, že sraz na společnou vycházku na Hrubou Skálu je v devět u recepce, nás pohání k rychlejšímu pakování. Uf, fakt se někomu chce takhle trávit dovolenou?

Konečně opouštíme kamp a jedeme asi tři kilometry směrem na Jičín. V Borku je další muzeum, které chceme navštívit. Tak pozor! Tohle není zapomenutelné! Na tohle budeme naopak dlouho vzpomínat a známe do něj posílat. Sympatický pán tu má ucelenou řadu Jawiček a ČéZet. Vše krásně porovnáno, vtipně a přehledně nadepsáno. Krásné kousky v krásném prostředí a s vyhlídkou na Trosky. Hodně příjemná zastávka. Věřím, že se sem ještě někdy vrátíme.

A zase ke strojům. Po pár kilometrech tankujeme a sledujeme, jak Siskinku nahání plechovka. Fascinující. Asi nějaké ty zbytkáče ze včerejška. Pokračujeme na Kolín. Vedro je ukrutné. Chvilkami mám pocit, že mám hlavu v papiňáku. Chladím se, otevírám plexi a vím, že se mi to projeví na hlasivkách. V Kolíně Siskin vcelku nepochopitelně zakufruje. Asi chce vidět Siskinku, jak se na špičkách otáčí, jiný důvod nás nenapadá. Slušně se potíme a pěkně zasmrádáme. Při každé zastávce zahání Siskinka svůj osobní odér chemickým smradem. Bez zvláštních příhod, nepočítaje nějakého osla ve Volvu, stavíme v Kutné Hoře u Kostnice.

Mezi haldy kostí a lebek jdeme v motohadrech. K kobce je mrtvolný chlad, takže to je únosné. Zírám na lustr a ostatní ozdoby z kostí a přemítám, jestli bych takhle chtěla skončit. Aby mé kosti očumovali a fotili zástupy turistů všech národností. Raději mě, prosím, rozprašte nad Habřím. Díky 😉 .

Přejíždíme do středu historického, uneskového  města, parkujeme na ulici pod dohledem městských strážníků a průvodcovských služeb se ujímá Siskin. Zná to tu jak vlastní kuří oka, neb tu léta študoval. Jen doufám, že náš poznávací okruh Kutnou Horou nepovede jen po putykách.

Zatím v jedné z nich začínáme. Prý z jeho pohledu není nijak zajímavá. Je to nová picérka a Siskin se tu nikdy neopil. Dobře se tu najíme a můžeme vyrazit za kultůůrou.

Kupujeme lístky do stříbrných dolů a do začátku prohlídky nám zbývá celá hodina. Jdeme kolem Jezuitské koleje pod zraky soch ze třinácti sousoší. Je to kdejaký svatý a většinou se kolem nich motají andělíčci. Nás nejvíc zaujme svatý bez andělíčků, ale se zajatci a uřezanými hlavami. Svatý Ludvík byl asi drsoň.

Chrám sv. Barbory je překrásný, jak už je z toho názvu jasné. Prý se v jeho reprezentativní kráse odráží snaha trumfnout krásu Sv.Víta v Praze. Možná se to kutnohorským opravdu povedlo. Nepovedlo se jim předčít pražskou katedrálu velikostí. Prý zasáhli vyšší mocnosti a politické síly. Svět se točí dokola pořád stejně a jestli si myslíme, že zažíváme v naší době něco nového, tak se setsakramentsky mýlíme. Vše už tu bylo. Kutná Hora měla dokonce slušně našlápnuto státi se naším hlavním městem.

Po vynadívání se na barevné paprsky prostupující malovanými okny, na zdobné prvky úplně všude, vycházím z chrámu a kochám se výhledem na vinohrad nad Vrchlicí. Kutná Hora je fakt nádherné město. Ani ho nestačil Siskin ve svých mladých letech zruinovat a jestli jo, tak ho už za ta léta krásně opravili. Chrám opouští i ostatní a jdeme k dolům. Čas čekání na vstup si krátíme čtením pokynů. Prý se prohlídky mají vyvarovat lidé s problematickým pohybovým ústrojím. Začínám se trochu bát a jsem ostatním pro srandu. Nevím proč, tenhle víkend jsem dokázala, že mám pohybový ústrojí v naprostém pořádku.

Vítá nás krásná, mladá průvodkyně se sympatickým a výrazným hlasem. Fasujeme bílé, plátěné perkytle a přilby. Nejprve se na povrchu zemském dovídáme, kterak se tu stříbro těžilo a zpracovávalo, jak žili horníci a ostatní řemeslníci. Poté prověříme pohybová ústrojí sešupem po 167 schodech a šup do dolu. V uzounké štole moc nechápu, jak mohl někdo kromě procházení ještě i kutat do stěn. Asi byl o dost menší než já. Místy štolou přímo protékám a představuji si, jak o pár metrů přede mnou protéká Sisikinka. Ta ale v horní oblasti hrudníku, já o poznání níž. Občas se bojím, že se šprajcnu, ale když to dá pán prokutávající se přede mnou, tak já taky. Asi by tu měli mít papundeklový mustr na určení velikosti, jako mají ve Slavonicích. Prohlídka byla zajímavá a tak nám ta hoďka a půl uběhla velmi rychle.

Na denním světle procházíme romantickou Barborskou ulicí (fakt sympatické město), jdeme na pití a domlouváme se co a jak dál. Siskin nám chce ještě ukázat školu a já trvám na návratu přes Lipno a přívoz! Oba skvělé návrhy jsou zamítnuty. Siskin nás kolem jeho školy alespoň provází na motorkách a já mám holt smůlu. Ač se to zdá nemožný, tak Siskin v Kutné Hoře, o které tvrdí, že ji zná jak své boty opět bloudí. Očividně má ve znalostech svých bot nějaké mezery. Když trefí ten správný směr, tak prostě a jednoduše jedeme na jih. Směr Zruč nad Sázavou  méďa Béďa šeď šeď.  Poté nás z nudy vytrhují pěkné zatáčky. Okolo Blaníku krásná příroda a po čase stavíme v Mladé Vožici na poslední společné posezení.

Do Habří dojíždíme po osmé večerní a já si chválím tento způsob léta. Uznejte, takhle večer jet s rozepnutým veškerým větráním a neklepat se zimou?

Haberáci na nás čekají a čekají láteření na děsný hic. Nekoná se, tam co jsme se poflakovali to příjemně pofukovalo a ve skalách vládnul vlhký chlad.

Takže teď jen Siskince dík za vymyšlenou trasu a Siskinovi za vedení smečky  😉  🙂

 

Dnes ujeto 272km

 

Celkem 772 km za nádherně letního počasí, žádný méďa Béďa šeď šeď. Kopec srandy, prostě další společný super víkend.

Na jih Istrie 05.2015

Není nad to, když volný den vyjde na pátek. A to se nám letos druhý květnový víkend vydařilo. Takže připravit motorky, vyřídit technickou a šupem směr Chorvatsko.

S Ficcusovic a Mufem máme spicha ve čtvrtek 7.5. 2015 ráno na benzínce ve Dvořišti. Kupujeme rakouské známky za 150,-Kč a ženeme to nejkratší cestou do Triebenu. Prvně najíždíme na obchvat Freistadtu, který cestu hodně uspíší.

Zima je ukrutná. Alespoň mně. Artróza si s chechtotem brousí zuby na moje klouby. Z myšlenek na omrzající ruce mě vytrhává pohled na něco, co po nás Ficcusové hodili. Bylo to lesklé, skákavé, nejdřív to trefilo Mufa, poté doskákalo k Pepovi a už se to řítí na mne. Nesnažím se tomu vyhnout. Určitě by mě to stejně našlo. Ono něco mě trefilo přesně doprostřed plexi. Díky bohu na motorce a né na přilbě. Nevím co to bylo, ale vím, že to mají Ficcusové za tři body, trefili nás všechny.

Všichni pracující v Linci právě teď jedou do práce. Ještěže jsou zvyklí nechávat volný pruh pro sanitky, policajty a motorkáře. Využíváme ho a pomalu, ale plynule Linec projíždíme. V Admontu zaplatíme 5,-E za moto (přidražili) a za okamžik stavíme tradičně v Triebenu. A Ficcusové vytahují poprvé své řízky, kterými nás budou celý den velmi rozptylovat. Dokonce Petr neopomněl dodat, že ten chléb je domácí. Provokatéři. A přiznávají, že nás trefili víčkem od termosky. Prý nechtěně, říká Petr a s takovým podivně natěšeným výrazem ve tváři připevňuje zbytek termosky zase na držák kufru. Lenka ho  přesvědčuje, že ji má dát raději do kufru a my ostatní vehementně hlasujeme pro její návrh. Skákající termoska by určitě udělala větší paseku, než víčko.

Najíždíme na 114tku a tím nastoupáváme do prvních hor. Okolo silničky sleduji nádherně jarně rozkvetlé louky. Na pampeliškách se projevuje, jak rozdílné počasí je na pár set metrech. Dole téměř odkvetlé, tady v plném květu. A tak se to bude střídat celý den. Dole pampelišky foukací, nahoře sotva rozkvetlé.

Petr, jedoucí vpředu protože prý promyslel celou cestu, odbočuje v Muderbruggu vpravo. Nějak nevíme proč, ale chceme mu udělat radost, tak jedeme za ním. Po chvíli s výmluvným gestem otáčí a jedeme opět dobrým směrem. Na chvíli. Po pár desítkách metrech opět otáčí a opět jedeme blbě. Ale je tady hezky, tak co bychom tudy nejeli. Sice úplně jiným směrem, ale jede se fajn. Přeci jen mu to v hlavě vrtá, staví a nerad slyší, že ona odbočka, kterou chtěl trefit je o pár kilometrů dál. Takže opět zpět. A o pár kilometrů dál, směr Murau. Okolo silnice kvete úplně všechno, ale nějak není čas to sledovat. Zatáčky, dobrý asfalt….. dneska to jde!!! Silnice 97 už tak skvělá není, ale v Predlitzu z ní odbočujeme na nádherně dovolenkovou 95 přes lyžařské centrum Turrach. Pak na Radenthein a konečně do Villachu. Mám z něj trošku obavy, ale Petr nás skrz velké město provází, jak kdyby měl GPS. Nemá, dokonce přiznává, že nemá ani mapu. Po chvíli už nastoupáváme na Wurzenpass a tím vjíždíme do Slovinska.

Prý jsem chtěla jet přes Vršič, říká Petr. Ano vzpomínám, že jsem něco podobného nedávno řekla, ale že by se tudy jelo kvůli mně, tomu tedy nevěřím. Jen se modlím, aby se nepřihnal nějaký lokální mrak a nenablejskal nám ty kostky ve vracečkách. Je jich 24 nahoru a pak dalších 26 dolů. Ty dolů jsou alespoň bez kostek. V osmé zatáčce Ficcus staví. Jde si prý vyfotit dřevěnou Ruskou kapli, která byla postavena v roce 1916. Svrbí mě jazyk, ale jsem hodná holka, tak si nerejpnu a neřeknu mu, ať nezdržuje, že si to může stáhnou z gůglu 😉 . Jedu s Mufem a Pepou nahoru. V pasu, ve výšce 1611m stavíme a já jdu Ficcusům naproti, že si je vyfotím na motorce při jízdě nahoru.

Nevím, zda je to těmi zatáčkami, či zda se oteplilo, ale je mi hic. A je tu krásně. Bílé zbytky sněhu pomalu ustupují rozkvetlým keřům a kytkám. Horské vůně mě lákají na nějaké ty procházky. Tak na ty teď není čas. Míříme na jih. Tak zas na motorky a trá trá do těch dalších vraceček. Po cestě dolů se vůně hor, keřů a kytek mísí s vůní pálených brzd. V Boveci tankujeme a Ficcusové tahají další řízky. Dnes už asi počtvrté.

A pak šupem na Tolmin,, Idriji, Logatec a do Postojny. A zase je celá cesta skvělá. Odkvetlé pampelišky tu vystřídají dokonce už i kopretiny, janovce, akáty. Zatáčky se jedou bezvadně, sluníčko pálí. Prostě dovolenááááá!!! A Lenka si ji ještě dokáže zpříjemnit. Baští čokoládu za jízdy.

Z Postojne přes Kněžak do Rijeky a konečně se přesvědčit, že je moře na svém místě. Nikdo nám ho přes zimu neukradl. Teď už trošku spěcháme, tak platíme dálnici za Rupou (5Kn), před tunelem Učka si bereme na mýtném lístečky a šviháme to až na jih Istrie. Za Pulou odevzdáváme lístečky, dáváme za ně 32KN (což mě trochu mile překvapilo. Myslela jsem, že to bude dražší) a dojíždíme do Medulinu. Ficcusové nás bravurně zavádí ke bráně kempu a Petr jde domlouvat nocleh. Zpět je bleskurychle. Recepce končí v 19°°. Teď je o 30 minut víc. Co chceme? Ještě není sezóna a to je znát. Kousek se vracíme a domlouváme nocleh v penzionu, kde ,,vítají bikery“ . A kromě toho mají přímo v objektu restauraci. Skvělá kombinace. Přivítat ,,bikery“ přichází taková….. nějak se mi nechce napsat ,,baba“, ale ono je to nejvýstižnější označení a rozhodně to nemyslím hanlivě. Netuším kolik ji může být. Něco mezi 50ti a 80ti. Se svoji výškou by Siskince hrdě zírala do očí, jednu nohu má kratší, nebo tu druhou delší. Na zádech čarodějnický hrb a v rozesmátých ústech uražený zub. V první chvíli mě napadlo, že je to kovaná motorkářka, mající za sebou sérii karambolů. Kdysi dávno. Ale jedno ta baba sršící energií rozhodně má. Má koule! Nabízí nám několik variant ubytování. Bereme tu za 30 Euro se snídaní a večeří. Po ubytování a sprše se scházíme překvapivě v hospodě. Sedíme jen v tričku a k naší naprosté spokojenosti přináší servírka obří tác s rybami, mušlemi, krevetami. A před tím ještě hovězí polívku, kterou ostatní zkritizovali, že je z pytlíku. Mně chutnala. Paní domácí (říkejme jí Hilde podle názvu hotelu) se vyptala odkud jsme a kolik km jsme dnes ujeli. Říkám, že 800 km a paní Hilde se klepe na zadek a říká něco, co nám zní, jako ,,žuveny“ . A tak jsem usoudili, že máme rozžvejkaný zadky. A s touhle myšlenkou jdeme spát.

 

Ujeto 795km.

 

 

Pátek 8.5.

 

Na snídani se scházíme v zeleném hotelu v 8°°. Lenka si stěžuje, že má starý, tvrdý med a nechutný zelený čaj. Radíme ji, ať si med dá do čaje, že vylepší obé a ona nedbá a nevrle na nás hledí. Plánujeme dnešek. Plánujeme, přeplánováváme, měníme, předěláváme…. Počkáme a uvidíme. Můj návrh na návštěvu N.P. Brijun zavrhujeme po návštěvě Info centra. Prý je tam zapotřebí rezervace a vstup za jednoho dělá 170KN. A z fotek je jasný, že to žádná hitparáda nebude. Jen unavená ZOO.

Jdeme se projít po nábřeží okolo spousty lodí. Máme štěstí, že jde Ficcus zrovna kolem. Podává nám odborný výklad o stavbě a opravě lodí. Dojdeme až k pláži v kempu. Prý nejdelší na Istrii. Nevím, je to možný, ale je nějak špinavá a hodně nelákavá. Kemp zeje prázdnotou, čeká na svoje lepší chvilky. No, za dva měsíce bych tu být nechtěla.

Sedáme na motorky a jedeme na sever. Na svazích okolo dálnice kvete na skalách něco bílého, žlutého, fialového….. kdo má v tom fofru poznat, co to je. Sjíždíme ve Višnjanu, platíme 17Kn a stavíme u jamy Baredine. Vstup do jamy stojí 60Kn a hned od začátku si říkám, proč že to zase lezu někam po schodech. Průvodce je skvělý. Střídá chorvatštinu s angličtinou a vysloveně se snaží, abychom mu rozuměli. Je vtipný a sympatický. Jeskyně je prý přístupná pouhých 20let. Leží 5km od pobřeží pod vinicemi. Krápníky mají převážně železitou barvu, což je dané barvou úrodné půdy nad jeskyní. Průvodce to vysvětloval tedy tím, že nad jeskyní zraje červené víno a očividně měl radost, že jsme vtip v chorvatštině pochopili. Po vylezení ze 14°C do klasického letního hicu jdeme o 100metrů dál, kde je muzeum traktorů. Pravda, Muf chtěl jet na motorce, ale nakonec uznal, že ten kousek v pohodě ujdeme, a že tady mají motorky alespoň stín. Jdeme těch pár kroků akátovými hájky, kolem vinic, olivovníků, ale přeci jen škoda, že jsme Mufa neposlechli a na motorkách nejeli. U vstupu do musea byla totiž cedule, že lístky se prodávají dole u jamy. Ani běžec- sportovec ficcus nebyl ochoten tu cestu absolvovat znovu. A tak jsme z musea traktorů viděli jen pár kousků na dvoře.

Ficcusové se odpojují a jedou do Motovunu a do Puly. My už jsme tyhle historické skvosty viděli a tak jedeme k Limskému zálivu. Ten jsme tedy už taky viděli, ale víme že se u něj dobře jí a prodává kořalka. Takže chlapi prohlásili, že chtějí tento přírodní úkaz vidět ještě jednou. Dumáme s Mufem, kudy to vzít, abychom nenajeli na hlavní. Trefíme-li Fiškulin, pojedeme dobře. Fiškulin jsme trefili a já mám radost, že jsme projeli místem s tak krásným názvem.

Stavíme v Kloštaru v hospůdce přímo u silnice. Tady prvně vidíme nějaké turisty. Sice jsme ani v Baredine nebyli sami, ale proti tomu, jak dokáže být Chorvatsko přelidněné, to nestojí za řeč. Tady jsou kolaři. Říkám si, že i tenhle rozměr dovolené nemusí být úplně od věci. Ale s kolem by se mi na hlavní nechtělo a na tý vedlejší bych měla asi pořádně vyžvejkanej zadek. Zůstanu u motorky.

Chystám se na objednání lignji na žaru. I Muf má na ně chuť, ale než si stihneme objednat, tak nám číšník praví, že se támhle točí svinina. Koukáme támhle a zříme nádherné, malé, mladé selátko už skoro snědené. Takže z něj zbývá to nejlepší. Nožičky, žebírka…… zapomínáme na lignje a číšník nám přináší neskutečnou hromadu vepřového. Sice jsem mu řekla, že chci malou porci, ale tohle jim ze selátka zbylo, tak to máme celý. Pepa si dává raději mušle, je to tady prý stylovější. To má pravdu, ale já jsem upatlaná až za ušima, jak si na tý vepřový nožičce pochutnávám.  Nechápu, jak dokážou kolaři po zdolání takovýho oběda a pár piv sednout na kola. Záhada za chvilku objasněna- nesedají na kola, ale do dodávky. Hm, asi by se mi ten sport docela líbil.

Muf navrhuje trávící pauzu, Pepa přijímá a já se jdu podívat, jestli bych někudy nedošla k nějakému neznámému výhledu na záliv. Za nějakým rozpadlým zámečkem se nořím do lesa, vlastně pralesa a u jeho vstupu je na ceduli znázorněno cože tu běhá, lítá, zpívá, leze, roste. Je toho hafo a nejzajímavěji vypadá šišmiš velikouhi. Jo jo, netopýři tu žijí, s těmi jsme tu měli už před lety co do činění.

Jdu oním pralesem, poslouchám zvuky neskutečné a rozličné, občas si řeknu, že tou pěšinkou vlevo by se mělo dojít k zálivu a pokaždé se točím u neprůchodné, zelené stěny. K zálivu nakonec nedojdu, ale vůbec to nevadí. Tuhle zelenou nádheru bych tu tedy nečekala. Chorvatsko mě neustále nepřestává překvapovat. Chlapi mezitím dostali šnaps a buchty gratis a jsou připraveni k odjezdu.

Popojíždíme jen kousek. Ke stánkům s grapou, fíky, lanýžovým olejem a prostě s celou to plejádou made in Croatia. Po úspěšném nákupu jedeme zpět do Medulinu. A zase okolo neskutečně rozkvetlých skal, které by jeden v létě považoval za naprosto mrtvé. To je druhá věc, kterou tu na jaře miluji. První je nedostatek turistů.

Po osprchování se panové zavrtávají do pelechů s tím, že jsou po náročném dni velmi unaveni. Jo, i mne to vepřový zmohlo. Pokusím se ho vychodit. Jdu hledat staré město. Je to daleko, vysoko a nic tam není. Tedy jeden kostel a jedna kaplička tu je, ale po krásných, úzkých, křivolatých uličkách starých chorvatských měst ani vidu. Zbytečně si ošoupavám nohy. Po cestě zpět kupuji ve vinotéce víno, abychom měli na večerní domluvené párty u Ficcusů co pít. Víno dávám chladit do umyvadla a ženu se na večeři, kam už se postupně dohrabali všichni.

Ficcusové vypráví průběh jejich dne, my vyprávíme, jak jsme se cpali seletem a do toho vyprávění nám paní Hilde přináší obří tác mix masa. Hm, a to v sobě už máme pytlíkovou polívku s těstovinou. Tak tohle nedáme, to je jasný. Přeci jen jsme se o zdolání pokusili, ale dopadli jsme jak sedláci u Chlumce. Maso nás přepralo. Snažíme se domluvit s Hildou o zaplacení. Prý měla koňak, tak po ní nemáme nic chtít. Párty, které jsme měli uspořádat u příležitosti sežrání Ficcusovic zásob rušíme a jdeme raději spát. Muf si ještě bere prášeček na bříško, aby přežil noc.

 

Ujeto 157km

 

 

Sobota 9.5.

 

Přežil. Dokonce prospal, Lenka říkala, že ho slyšela chrápat až k nim. Ficcusové si po včerejší zkušenosti nedávají čaj, ale kávu. Ta je tu dobrá. A nějak automaticky doráží i k nekafařům Pepovi a Mufovi. A tak si s Petrem dáváme nášup. Dneska budeme ve formě.

V 8,30 sedáme na motorky a jedeme přes Pomer a Premanturu na Kamenjak. Obloha vymetená, hic, prostě léto se vším všudy. Tedy se vším všudy ne, chybějí tu turisti. Vlastně nechybějí. Jedeme skvělou novou silnicí, poté silnicí trochu starší abychom najeli na cestu prašnou a pak zaparkovali v borovém lesíku. Prý se nám z dovolené pomalu stává expedice říká Petr. Odpovídám, že jsme tedy na expedici Chorvatsko v turistickém centru. Pepa říká, že nejsme na expedici, protože nemáme vlajku a nepíšeme deníček. Já říkám, že deníček píšeme, takže jsme vlastně na poloexpedici. Prostě krafeme nesmysly. Né, srandu z expedičních cest motorkářů si neděláme 🙂 . Muf říká, že bych mohla něco udělat pro blaho výpravy a hodit mezi vystouplými kořeny vozembouch. Ještě nemáme veselou historku z výletu. Říkám mu, ať si vyrobí veselou historku sám, že taky nemusím být furt pro srandu. A už mám těch keců dost, takže do kraťasů, sandálek a hurá na výpravu po kamenech okolo moře.

Strejček Gůgl povídal, že je tady, na nejjižnějším cípu Istrie pobřeží nádherně divoký. Obrovský pláty kamenů, rozeklaný skály a dokonce nějaká netradiční, zarostlá hospůdka. Tak nic z toho tu zatím není. Pobřeží pěkný, jako všude jinde. Ficcusové vzdávají v první pěkné zátoce. Prý se jdou koupat, či co.  Muf s Pepou vzdávají za dalším výběžkem a jdou….. nevím, asi hledat hospodu, či co. Na pobřeží zůstávám sama. A jdu a jdu. Po čase se opravdu dostávám na místo z katalogů cestovních kanceláří. Obrovské kamenné pláty omývají vlny, hladké skály se střídají s rozeklanými. A v dáli jen širé moře. Nádhera. Jedině mi tu chybí ta slibovaná hospůdka. Musí tu být, vím o ní. Nevnímám letící čas a pořád jdu. A možná bych šla ještě teď, kdyby mě nezastavil prudký sráz. Tak tohle nedám. Mám dvě možnosti, vyjít nahoru na cestu a vrátit se k motorkám, kde už určitě zpruzeně  čekají ostatní. Nebo vyjít nahoru na cestu, vykašlat se na ostatní, sejít k pobřeží o kousek dál a pokračovat v cestě po skalách. Jdu skoro irským vřesovištěm mezi rozkvetlými keři a nemůžu se rozhodnout. Těsně před křižovatkou, na které bude muset padnout mé rozhodné slovo mi volá Muf. Prý jsou v baru Safari, prý je to tam skvělé a prý mám přijít. Já to věděla! Já věděla, že tu ten bar je! Na křižovatce to beru zpět na pobřeží, přicházím těsně za onen úsek, který jsem nemohla přejít a jsem v ráji. V ráji, kde se sedí mezi rákosím na dřevěných špalcích, kde podávají skvělé lignje, sardele a domácí limonádu. Kde se nikdo nenudí, protože v mezičasech, kdy zrovna něco nekonzumuje se může houpat, klouzat, točit se,  prolézat, hrát pinčes…. A Muf si dokonce zahrál v kruhu na křečka. Jsou tu i chýše, prý i s pohovkou a dle vůně asi i s WC. Ptám se chlapů, jak to místo našli, když nešli po pobřeží. Prý snadno. Podle instinktu, cinkání nádobí a hukotu centrály. Voláme Ficcusům, ať koukají taky dorazit. Ti jsou opravdu u motorek. Prý už tady taky byli, ale v tom houští bar nenašli. Užíváme skvělé poledne. A zase si uvědomuji, jak tu musí být v sezóně nesnesitelně narváno. I teď je tu docela dost lidí, hlavně kolařů. Jsem šťastná, že jsem po útesech šla sama a mohla si je v klidu užívat.

Když už máme úplně všechno prozkoumaný, tak se vracíme k motorkám. Veselou historku díkybohu nevytvářím a na benzínce těsně vedle penzionu Hilda tankujeme benzín, ať máme na ráno plno. Jen Muf si asi myslí, že dotankovat nemusí. Si tedy v tuhle chvíli myslíme.

Pepa s Mufem se vracejí k pivům a časopisům a já s Ficcusama jdeme prozkoumat historii zdejšího okolí. Na výzkumnou výpravu beru do batůžku lahev vína a minerálky. Ficcus brambůrky a olivy. Výprava může začít. Výprava na poloostrov ( vlastně poloostrůvek) Vižula. Vyžunkneme víno na Vižuli. Průzkumnou výpravu zahajujeme u první lavičky u moře. Skvělé místo na rozbalení pikniku a rozjímání. Petr se sedá na lavičku a my s Lenkou na kameny. Nohy si mácháme v teplé vodě a popíjíme první skleničku. Shodujeme se, že to není klasické, těžké, silné místní víno, ale nějaké lehké, možná ředěné. Říkám jim, že nevím, co by za 18Kn chtěli a že takhle to je pro naše výzkumné účely v horku lepší. Další zastávka je u první z informačních cedulí. Na téhle se dozvídáme, že v těchto místech trávili Římané v1.až 4. století své volné dny. Prostě sem jezdili na dovolenou. Jestli s cestovkou, po moři či po souši tu nepíšou. Píšou, že hráli rozličné hry, třeba člověče nezlob se, s míčem a oblíbenou hrou bylo: križica-kružica. Tipuji na piškvorky. Na další ceduli čteme, že místní rybáři lovili ryby za pomoci hudby. A podle vyvedeného obrázku to jak rybáře, tak ryby nesmírně bavilo.

Pomalu jdeme cestičkou pod piniemi dál a přicházíme k nějakým zbořeninám. Dělá to na mne dojem, jakoby tu Chorvati začali před deseti lety něco stavět a asi jim došli peníze, či co. V jednom místě mě udiví, že už tam měli i dlažbu. Takovou tu drobnou mozaiku, jak je teď v módě. Tady dáme zastávku na další skleničku. Jen si ještě přečteme támhle tu ceduli. A u ní čumíme. Tak tohle nestavěli Chorvati, ale staří Římané v 1.století. A pak právě v těchto zdech a na téhle mozaice pobývali a hráli ony piškvorky. Trochu žasneme, vracíme se stoupnout si na starou mozaiku a shodujeme se, že by staří Římané měli radost, že si zrovna tady opět rozložíme náš piknik. Tak tohle místo chce hlubší rozjímání. Činíme tak, probíráme život a do toho nádherného klidu přichází krásná dáma s kytarou. Sedá na rozvaliny kousek od nás a hrábne do strun. Nápad připojit se k ní, přišel celkem záhy. Petr vyblejskal svoji skleničku a šli jsme dámě nalít. Víno přijala s díky a úsměvem a pak nám hrála a zpívala. Možná jen sobě, ale my se přifařili. Bylo to nádherné. Mezi písničkami jsme zjistili, že je to Rumunka z Bukurešti a že tu pracuje. A pak krásně hrála a zpívala. Hodila nám tam i jednu rumunskou. Očividně byla o lásce. A pak se pocit neskutečna zbořil a nastoupila komerce. Dorazila skupina lidí s průvodkyní a naší Rumunku si odvedli. Ještě nám stihla říct, v kterém hotelu hraje a že máme přijít a šla hrát za peníze, místo za víno a olivy. No stejně nám ho vypila dost. Až jsme skoro začali litovat, že jsem vzala jen jednu flašku. A najednou jsme nějak získali pocit, že až tak slabé nebylo. A nebo nám do hlavy stouplo slunce, písničky, moře…… nevím, ale vím že jsme najednou začali blbnout a řehtat se, dalo by se říct vcelku hloupě. A nebo vlastně ne. Uvolněně, dětsky, krásně. Posíláme pařez do Itálie. Nacházíme prastaré střepy ( no a co, že byly z plastu!). Nacházíme prastarý…. něco, nevíme co to bylo, ale bylo to před mnoha staletími velice důležité. Nacházíme prastarou ještěrku. Lenka odstřeluje kořen a omylem zahazuje svůj nejkrásnější kámen s jádrem. Málem se za ním rozbíhá. Rozebíráme zvětralé skály a dělám s kilovými kameny žabky. Tedy chci dělat. Rostou nám křídla se kterými obletíme svět. Zdá se vám to bláznivé? Né, naše jednání bylo naprosto normální a logické.

A v tomhle rozpoložení docházíme k Hildě, nacházíme Mufa s Pepou, kteří nám nevěří, že jsme ve třech, vlastně ve čtyřech, vypili jen jednu láhev vína.

Hilda podlehla naší náladě a po přinesení pytlíkový polívky ( prý tu být ještě pár dní, tak by Hildu s její polívkou zabili a každý soud by je musel osvobodit. Nerozumím. Polívka mi chutná.) a kuřat s vepřovým (sakra, letos je to nějak o mase) k nám přisedá. Že má ta baba koule jsem odhadla hned zkraje dobře. Dozvídáme se, že pochází od Lublaně a  k moři dorazila v mládí s nahou guzicí za prací. Dnes má hotel, restauraci, pět penzionu, samoprádelnu, 60 zaměstnanců a v sezóně maká od nevidim do nevidim. A že se vůbec nejmenuje Hilde, ale Lídie. A že je to baba pro každou srandu. Vysvětluje nám onen ,,žuvený zadek“ . Prý říkala ,,žulj na guzici“ a znamená to ,,mozol na pr…. “ . A to doslova. Klidně si to zkuste hodit do překladače J. Celý večer je velmi vtipný, proložený řešením lingvistických problémů a od pořádný pařby nás odrazuje jen myšlenka na zítřejší brzký odjezd. Hilde- Lídie nás konečně kasíruje. Petr se snaží o vtipné smlouvání a Lídie říká, že s ní Peter zajebává. Dokonce mi to píše do deníčku. Domlouvají se, že k ní Peter pojedu v srpnu mýt nádobí.

A nakonec jdeme přeci jen, velmi rozesmátí, spát. Zatím bez veselé historky.

 

 

Neděle 10.5.

 

Sraz na snídani v 6°°, odjezd v 6,30. Tak zní plán.

Před šestou jdu nabagážovat motorku. U motorek už přechází Muf a Pepa se tváří zvláštně vesele. A snad se ani nenadechne, když mi nadšeně říká, že už máme konečně veselou historku z výletu a že rozhodně v 6,30 neodjíždíme. ,,MUF NATANKOVAL NAFTU“ hlásí zvesela. Nevěřícně zírám.

Přichází Ficcusové a Lenka se ptá, co Muf blbnul, proč nechrápal jako obvykle, ale místo toho od půl pátý coural. Muf přiznal, že se šel podívat na benzínku, aby se utvrdil v domněnce, která mu v noci vytanula na mysli. Nakonec jel odpoledne taky natankovat a v noci ho napadlo podivné podezření, že natankoval z blbého stojanu.

U snídaně si říká Lídii o šlauf a kanystr. Lídie se ptá proč. A pak si z Mufa dělá větší guzici, než my všichni dohromady.

Nafta je z pan europeanu vyčerpána, benzín doplněn z mé CéBéeF a můžeme jet v modrých oblacích dýmu k domovu. V Pule dorveme nádrže benzínem a jedem probouzejícím se horkým dnem na sever. Za Učkou se přeci jen oblékáme do mikin a v Ilijské Bistrici  stavíme na první oddech. A pak Kněžak, Postojna, Logatec, Žiri, Škofja Loka. Tady mě Muf velmi překvapuje, neb dostávám propustku na prohlídku městečka. Je nádherné a malinké. Proběhnu ho za chviličku a připojuji se k ostatním na benzínce. Domlouváme, že kopce přejedeme přes Jezersko a já při oblíkání říkám, že tedy jdeme na ty zatáčky. Lenka se udiveně a trochu vyděšeně ptá, co to bylo do teď, když teď teprve začínají zatáčky. Jo jo, celá tahle cesta je motorkářsky nádherná. Jen nás trochu rozhodilo, že se nás Muf pokusil sestřelit ježkem. Prý když můžou Ficcusové termoskou, proč by nemohl on ježkem. Už je zase v kondici.

Jezersko se jede nádherně, nejsou tu kvanta kolařů a motorkářů, jak jsem v neděli čekala. Dole to střiháme po 82 a v Brucku najíždíme na 92. Stavíme v Muhlenu na skvělý oběd a pak pokračujeme rozkvetlými loukami přes Neumarkt na 114. Jede se úžasně, skvěle, nádherně. Takhle by to šlo. V jednom místě mě udivuje louka posetá rozkvetlými blatouchy. Nádhera. Poslední zastávka na kafe a zmrzlinu někde na dálniční benzínce. Rozloučení, domluvení, že zas někdy a někde a pak fofrem domů.

Bylo to celé nádherné, bylo by to nádherné i bez veselé historky 😉

 

 

Ujeto 698km.

 

Barča

 

Řecko, aneb jen si tak trošku na Peloponésu „sklouznout“ 07.2014

19. 07. – 02. 08. 2014

18.7.2014 v 19:57 (Zprávy cestou zasílané na web)
Start
Pokud všechno klapne podle plánu, tak bychom měli projet Rakouskem, Maďarskem a Srbskem po dálnicích. Zpomalení máme naplánované na konec Srbska. A pak už jen pohodovým tempem přes Makedonii do Řecka, Albánie, Černé Hory a Chorvatska. Chorvatskem pak podle času buď pomalu po pobřeží nebo rychle po dálnici do Slovinska a Rakouskem domů. Ale protože i cesta je cíl, tak možná ani ten plán nedodržíme a pošleme Vám pozdravy z Norska nebo Turecka ;o)

SOBOTA 19. 07. 2014

Už na loňské dovolené kluci vymýšleli, že letos pojedeme na dovolenou do Řecka. Do poslední chvíle jsem tomu moc nevěřila. Honza už před měsícem donesl mapu a já jsem i přes to nějaké ty body na cestě vyhledala. Jirka prosazoval návštěvu Athén. Zaplánovala jsem je, ale to se nakonec ještě uvidí, jak to budeme zvládat.
Včera měli kluci dojet z puťáku kolem osmé hodiny večer. Během dne ale přicházejí zprávy, že jejich vlak někde na přejezdu srazil auto a do jejich stanice tedy vůbec nedorazil. Kvůli tomu pak nestihli plánovaný spoj v Brně a do Budějc nakonec dojeli skoro v půl desáté. To jsme samozřejmě s Honzou psychicky nevydrželi, a tak jsme se je pokusili sbalit sami. Snad máme všechno a snad i ty šaty, co jsme jim zabalili, budou chtít nosit, protože už jsou trošku vybíravý. No, ale nic jiného jim nezbude. Co šlo, jsme už nabalili na motorky. Po příjezdu se kluci šli rychle odbahnit a pak hned spát, aby nebyli unavení.
V sobotu ráno po snídani už jen dolaďujeme zbytky. Jsme dobrý. Nakonec máme oproti plánu – vyjet v osm – jen mínus 30 minut do odjezdu. Dnes je přesunový den. Bylo by dobré ujet alespoň 600 kilometrů. Tak uvidíme. Přes Halámky se vrháme do Rakouska a před dálnicí kupujeme dálniční známku. Zastávka na benzínce – nějaký dědoušek si nás zálibně prohlíží přes výlohu a pak se odvažuje blíž. Ptá se, jestli mluvíme německy, a když kývám, že trochu ano, zajímá se, odkud jsme, kam jedeme a prý jestli na rodinný výlet. Je překvapený kam až máme namířeno a za chvilku k nám za rukáv vleče svojí manželku, prý že si chce také pořídit motorku. Pokračujeme kolem Vídně po dálnici a na další zastávce, nějakém odpočívadle, si dáváme oběd. Masíčko s chlebem a okurkou. Je dost horko, sedíme ve stínu. To vedro je úmorný a já se nějak potřebuji probrat, abych neusínala. No nakonec se tomu poddávám a na čtvrt hodinky zavírám očka. To mi pomohlo, ještě to doladíme tím, že si za pár posledních drobných eur, co jsme doma našli, dáváme z automatu kávu. Za chvilku se vedle nás usazuje plešatý chlapík s obvázanou rukou, trošku při těle. Zkouší na nás angličtinu a němčinu, nakonec zůstáváme u ní a povídáme si. Nějak jsem to nepochopila, myslela jsem, že je Rakušák. Až později mi došlo, že je to Maďar, co umí docela dobře německy. Říkám mu, že my jsme dnes vyjeli od Budějc. Kecáme docela dlouho. Vypráví nám, že včera vyjel z domova od Budapešti k solným jezerům v Rakousku a tam ho při předjíždění kamiónu rozhodil vítr, naboural a strávil pak 3 hodiny v nemocnici. Teď se vrací domů. Ukazuje nám, jak je celý podřený, protože jel jen v tričku, krátkých kalhotách a polobotkách. Prý byla alespoň klika, že měl helmu, jinak by byl kaput. No nic, povídá se s ním fajn, ale my už musíme pokračovat dál. Na hranicích s Maďarskem se snažím koupit u některé z mnoha budek dálniční známku. Pobíhám od jedné k druhé a zjišťuji, že bohužel nikde neberou karty. Zdá se, že snad nevezmou ani eura. Naštěstí se mi daří domluvit se s nějakým chlapíkem, že to eurama půjde, ale zas neodbytně touží po našich značkách, které samozřejmě neumím z paměti. Takže to pro mě znamená, hodit sprint asi 200 metrů přes parkoviště v tom horku zpět k motorkám. Kluci u nich odpočívají ve stínu. Tak je probírám a popojíždíme se vším všudy k budce. Za nedlouho už diktuji SPZky a konečně kupuji známky. Jedeme dál a po nějaké době opět na chvilku zastavujeme na benzínce a odpočíváme. Povídáme si, už se chceme sbalit a jet, a v tom přijíždí zelená Kawasaki a na ní ten „náš“ Maďar. Sundává si helmu, směje se a ptá se: „Tady jsou Budějce?“ Asi jsme se úplně dobře nepochopili…:o) Jde si něco koupit a my pomalu odjíždíme. On rychle vychází z krámu a vyjíždí rychle za námi. Jede trochu zběsile a chvilkami se nás drží. Asi po 40-ti kilometrech zastavujeme pro benzín. On také. Pak už se loučí, frčí do Budapešti a my dál. Dojíždíme do města Segedu, hranice se Srbskem jsou od nás asi 10 kilometrů. Přijíždíme ke koloně aut. Zběsile se proplétáme mezi auty. Je to hodně nepříjemné. Pečeme se v hadrech, mám pocit, že mi hlava tím horkem musí, každou chvíli explodovat. Teplota na teploměru dosahuje místy až 42 stupňů. Trvá to nekonečně dlouho, než se nám nakonec podaří hranice překročit. Byl to opravdu masakr. U Subotnice sjíždíme z dálnice, chceme zkusit najít nějaké místo na spaní u blízkého jezera. Kolem vody je však skoro všude vysoké rákosí. Zkoušíme projet blízkou vesnicí, která však, jak se zdá, snad nikde nemá konce. Je neskutečně dlouhá, no to jsou ty jejich vesnice…domky v řadě jen po okrajích silnice. No hele! Přijíždíme ke stopce, před námi je hlavní silnice tvořící křižovatku ve tvaru písmene „T“. „Hlavní“ silnici však tvoří cesta, na které se nachází asi 20 cm písku. Honza vidí na GPS, že to je zpět na silnici, z které jsme původně do vesnice odbočili. Pískem je to prý jen kousek a tak velí kupředu. Vůbec se mi to nezdá jako dobrý nápad, ale jako poslušná manželka následuji svého muže. Honza s Kubou si jedou docela v pohodě, my s Jirkou však bruslíme. Znaje heslo enduráků: „Když jde do tuhého, přidej plyn!“, snažím se přidat, což vůbec nevypadá dobře, asi to v písku neplatí, a tak hned záhy, cca po 100 metrech jízdy, elegantně za řevu plynu padáme do písku. Stojící auto u krajnice naštěstí těsně míjíme a padáme doleva, do měkkého. Honza se během chvilky vrací zpět. My jsme ok a tak stavíme motorku a kontrolujeme škody na ní. Místy se z ní sype písek, jinak se zdá vše ok. Je těžké jí tady postavit na stojánek. Přijíždí k nám nějaký pán na kole. Ptá se nás jestli jsme ok. Je mu docela dobře rozumět, a tak se brzy dovídáme, že to je k silnici ještě asi kilometr, ale že tam určitě nemáme jezdit, protože dál to lepší nebude. Prý má také motorku, ale tudy nikdy nejezdí. Raději to objíždí 5 kilometrů okolo. Diví se, kde jsme se tady vlastně vzali, a tak se mu svěřujeme, že hledáme nějaký kus trávy na přespání. Říká, že to tady je s trávou špatný, je tu sucho a všude jen písek, ani on nemá na zahradě trávu. Jeho bratr prý ale ano, ochotně se ho hned jede zeptat, jestli by nás u sebe nechal přespat. Bratr však pro nás nemá pochopení a nám pán nabízí, že vezme svojí motorku a dovede nás ke své sestře. Ta že před domem kus trávy má. Čekáme na něho již zpět na asfaltu, kam mi Honza s motorkou dojel. Přijíždí se svou GPZ 500 a už chceme za ním pomalu vyjet. Jenže já ne úplně dobře stojím a tak mě Jirka při nastupování více zhoupne a opět za řevu motoru padáme. :o( Dvakrát hned v prvním dni, sakra už!! Tentokrát ale vzniká škoda – láme se řadička, Mufův svar z loňska drží dobře, praská to vedle. No nic. Tak to už opravit zvládneme, ovšem až později. Teď se sbíráme a jedeme za tím pánem. V podstatě jedeme na druhý konec pískové cesty, ale objíždíme to asi pěti kilometrovou oklikou. V jednom místě zastavuje a ukazuje nám louku, ale říká, že tam si stany stavět nemáme, protože tam by nás okradli Srbové. Později zjišťujeme, že on je Maďar bydlící v Srbsku. Jedeme tedy k jeho sestře. Posledních padesát metrů mi po pískové cestě dojíždí Honza. Pán se s námi bodře baví o motorkách, o cestování, o životě. Je moc fajn a je mu dobře rozumět, ale už začínám být trošku nervózní, protože už se stmívá, leje z nás, jsme hladoví a nemáme postavené stany. Nakonec konečně ukončuje hovor, že už nás tedy opustí, ať se můžeme zabydlet. Ještě nám nabízí, ať se cestou zpět z Řecka u něho zase určitě zastavíme. Je trošku zklamaný, když mu děkujeme a říkáme, že tudy zpět nepojedeme. Odjíždí a my konečně stavíme stany hned vedle toho pískoviště pod stromy, kde nějaká ta tráva je. Vaříme si. Bude to super, i když tu sem tam nějaké to auto projede a z něho vždy všichni vyjeveně zírají, co se jim to tu vylouplo za bezdomáče. Sestra bydlí hned za silnicí, její muž později přichází a zkouší se s námi domluvit, jestli něco nechceme – vodu nebo sprchu. Ta by byla fajn, ale nechceme moc zneužívat jejich dobroty, a tak s díky odmítáme. Jdeme unavení spát asi v deset hodin.

Dnes ujeto – 650 km.

19.7.2014 v 19:08
tak z norska to nebude. jsme v srbsku u subotice. hranice hu/srb byla hrozná. 10km fronta 44C vzduch a 104C motor. na maďarské dálnici tisíce aut s tmavými chlapy a osatkovanymi ženskými. ale jinak jsme příjemné pokecali a kus jeli s typkem z Budapešti a tady nás v parčíku ubytoval místní motorkar s gpz500. maji tady zajímavé silnice. vedlejší byl pěkný asfalt a hlavní je 10cm písku. takže i na vozembouch došlo.

[Not a valid template]

 

NEDĚLE 20. 07. 2014

Vstáváme asi v půl sedmé, balíme, snídáme. Opět to vypadá na pěkný den. Honza nahání saranče, které se mu usadilo na motorce. To je však dobrodružné povahy a zalézá kamsi do jejích útrob, asi chce na výlet. Kolem čtvrt na devět opouštíme stín stromů, Honza mi vyjíždí s motorkou na hlavní silnici s asfaltem a pak už opět najíždíme na dálnici. Je to nuda, ale musíme to dát ještě dnes. Přijíždíme k mýtnici, svítící panel píše, že máme zaplatit 3 Eura. Honza najíždí k okýnku, zastavuje a loví peníze. V tom odněkud z motorky vylézá saranče na zrcátko a šikovně přeskakuje k pánovi do budky. Ten ho zběsile nahání po stole. Nechytil! Myslím,  že si tam s ním dneska ještě užije plno „srandy“. Já pak platím kartou, a když si jí uklízím a nandávám si rukavice, blíží se k nám policajt. Trošku se mi zatmívá, protože kus před mýtnicí jsem zahlédla radar. Určitě jsme v tom místě nejeli povolených 120 km/h. :o( Naštěstí prochází kolem nás a jde k nějakému autu za námi. Ufff! Jedeme dál, mýtnice jsou každou chvíli, u některých se tvoří kolony. Po dálnici si to „užíváme“ celý den až na její konec. Během dne několik zastávek pro benzín, na sváču, nanuky a odpočinek, oběd – bagety a pivo. Bělehradem se nám naštěstí daří projet docela dobře, i když jsou tu kolony. Za městem Niš v Srbsku končí dálnice. Zastavujeme u nějaké nefunkční benzínky na svačinu. Honza s radostí oznamuje, že: „KONČÍME S DÁLNICEMA!!“ No a protože poslední úsek dálnice byl ve výstavbě a tudíž nebylo možné odbočit tam, kam jsme potřebovali, musíme se vrátit kousek zpět, abychom odbočili z druhého směru, kde jsem viděla ceduli a výjezd k monastýru Prohor Pčinski. Obracíme to tedy. Jenže po sto metrech jízdy, Honza přehlíží asi pětimetrovou ceduli s šipkou k monastýru s výjezdem, a tak, pro velký úspěch, opět najíždíme na dálnici. :o)) Musíme jet zpět ještě dalších asi 5 kilometrů, do místa, kde se dá otočit. Pak nacházíme dokonce správnou odbočku v původním směru. Je ale dřív než jsme původně čekali, takže jsme kolem ní poprvé projeli a pak byli zklamaní, když jsme nemohli do té správné. Vjíždíme do hor a za nedlouho si nacházíme krásné místečko na spaní s výhledem na sluncem ozářený zelený kopečky. Stavíme stany, k večeři vaříme naše oblíbené cestovní jídlo – nudle s masem. Prostě pohoda! Konečně začíná dovolená!! Pak ještě do tmy sedíme a povídáme si, kluci vypráví historky z tábora. Přelítává nad námi obrovský brouk, možná, že to byl i roháč.

Dnes ujeto – 585 km.

20.7.2014 v 18:59
Zkusim to s tou sms jeste jednou a jinak na to prdim.

[Not a valid template]

PONDĚLÍ 21. 07. 2014

Opět vylézáme ze spacáků kolem půl sedmé, neuvěřitelné! Balíme, snídáme. Jdu za blízké křoví s kusem papíru. Něco uvnitř leze. Zjišťuji, že je to docela velká želva. Odjíždíme, brzy jsme nad klášterem Prohor Pčinski. Není přístupný a tak se jen kocháme pohledem na něj. Nedaleko od něho jsou hranice – jen malinkatý horský přejezd. Nikdo jiný než my tu není a tak probíhá důkladná prohlídka. Pasy, doklady k motorkám, zelené karty, sundat helmy, otevřít kufry. Paní celnici se nějak zamlouvá naše masová konzerva, asi budu kousat! Naštěstí nám jí vrací. Pán u okénka si nás důkladně zapisuje do počítače. Vidíme za rohem vodovodní kohoutek. Prosíme celníka, jestli si zatím můžeme nabrat vodu. Kývá a tak jdeme na věc. Pak nám to nejde zavřít. Na pomoc nám přispěchává jiný celník. Jsme zapsaní a makedonský celník nám jde vrátit pasy. Při tom si všímá Honzovo vlaječek na kufru a začíná jmenovat ty, které zná. Honza mu ukazuje. Nakonec se diví, že tam ještě nemáme Makedonii. Tak se mu snažíme vysvětlit, že proto k nim jedeme, a že si jí tam pak hned nalepíme. S úsměvem se s námi loučí, přeje nám šťastnou cestu a pouští nás dál. Jedeme směrem na Kokino – megalitickou observatoř, která byla poměrně nedávno objevena a zapsána na seznam UNESCO. Její význam je srovnáván s anglickým Stonehendge. Ačkoliv odbočku ke Kokinu očekávám až tak za 5 kilometrů, Honza s GPS rozhodují jinak a odbočujeme hned. Už se asi hošík na asfaltu nudil. Za malým můstkem se po sto metrech zužuje silnice a mizí asfalt. No super! Tak a je to tady, končí pohoda a jde do tuhého. Což o to, polňačka zatím stoupá vzhůru, teď to ještě chvilku jde, ale za chvíli jsou na cestě už i vymletý rýhy od vody, štěrk a kamení, a já mám s plnou bagáží a spolujezdcem oči navrch hlavy. A co bude SAKRA, AŽ POJEDEME ZPÁTKY Z KOPCE!! Mám mžitky před očima. Potkáváme ovce, pasáčky a vyděšené babičky. Asi po pěti kilometrech jízdy v terénu, cestou mezi pastvinami, nahoru a dolu, opět najíždíme na krááásnou asfaltku – oproti tomuto samozřejmě krásnou – sem tam nějaká ta díra, hrbol, želva na cestě a záplata také jsou, ale je to už paráda. Jak později zjišťuji, byla to prostě jen taková zkratka! V pohodě jsme mohli jet po asfaltu ještě o kus dál k plánované odbočce a v klidu pokračovat až ke Kokinu, aniž by se kolečka musela prát s terénem. Pokračujeme až pod vrchol observatoře na malé travnaté parkoviště, kde v autě vyčkává nějaký chlapík, který hned jak nás zahlédl, vyráží vzhůru. Asi tam někde bude vybírat. Převlékáme se a v jeho stopách stoupáme k vrcholu. Je obrovské horko – teploměr říká 35°C. Ještě, že jsme měli ten super nápad a vzali si s sebou camelbagy. Pán sedí na lavičce ve stínu. Když ale kolem něho procházíme, nic neříká, nic po nás nechce, a tak pokračujeme dál. Jde pak za námi a stále nás z dálky sleduje. Asi jen tak hlídá. Procházíme zvláštní útvary na vrcholu a kocháme se krajinou pod námi. Trošku tu fouká a to je příjemné. Kluci se snaží najít dvě kešky. Nachází však jen jednu. Jdeme zpět k motorkám.

(Megalitická observatoř KOKINO – unikátní památka byla objevena v roce 2001 nedaleko obce Kokino na vrcholu Tatićev Kamen (1030 m. n. m.). Její stáří se odhaduje na 3 800 let. Skládá se ze dvou plošin, mezi nimiž je rozdíl 19 m. Na nižší na západní straně stojí 4 kamenné „trůny“ s orientací sever-jih, z nichž lze pozorovat horní plošinu. Podle nejpravděpodobnější teorie měly „trůny“ hrát roli v rituálech boha slunce a jeho představitele na zemi místního vladaře. Ústřední prostor observatoře ležel na jihozápadě od „trůnů“ Sloužil k pozorování východního horizontu – jednak pohyb Slunce, jednak Měsíce. Tyto pohyby byly zachyceny devíti vytesanými štěrbinami, z nichž tři ukazovali úsvit Slunce v letním a zimním slunovratu, v jarní a podzimní rovnodennosti. Zbylých šest pak „nabývání“ Měsíce v jeho nejnižším a největším horizontálním sklonu v zimě a v létě. Podle dvou z nich se určoval lunární měsíc a kalendář s devatenáctiletou periodou.)

Míříme ke Kratovu, kde jsou u vesnice Kuklice zajímavé zemní pyramidy – Údolí panenek s kamennou svatbou. Parkujeme ve stínu u potoka. Hned se vrhám do vody, kluci po chvilce váhání také. No vlastně je to tak, že se jim tam vůbec nechce, protože: „Je to studený!“. Říkám jim ať mažou, že to mají povinně, protože jsou zpocení smraďoši. Trošku je pak ještě vydírám tím, že je vyfotím. (Jdeme samozřejmě  na vostro). To zabírá a tak se všichni postupně noří pod hladinu. Voda je krásně studená a osvěžující. Máme už docela hlad a tak, dříve než se vydáme do Údolí panenek, vaříme oběd – bramborovou kaši s uzeným masem. Chválím to a říkám klukům, že to je zas příjemná změna od těch věčných nudlí, které na dovolených požíráme na kila, a že by si jí také někdy mohli uvařit i na výpravě. Je to marný, už to mám na talíři, při jakékoliv změně zavedeného jídelníčku a snaze zpestřit jim trošku tu stravu, slyším jen: “Jo jo je to zas příjemná změna oproti těm nudlím.“ No prostě je to pakáž – děťátka!!! Z maminky to má akorát srandu. Pak už konečně jdeme obhlédnout ty panenky. Vcházíme do areálu malou brankou, před kterou je malé štěrkové rádoby parkoviště. Cesta sem byla úzká tak na jedno auto, ke konci opět schází asfalt. Za brankou a kamennou zídkou je dlážděná cestička, u které po chvíli objevujeme dvě větší nové budovy, které zřejmě měly sloužit jako pokladny a informační centrum. Nahlížíme dovnitř skrz výlohy, ve vitrínách jsou upomínkové předměty a pohledy. Jenom je tu liduprázdno a zavřeno. Při pohledu na cedule odkazujících se na dotace z evropských fondů, je nám vše jasné. Záměr byl dobrý, jen by to ještě asi chtělo lepší propagaci místa a vylepšit příjezdovou silničku tak, aby se sem sem tam dostal alespoň nějaký ten autobus s turisty. Tahle investice se asi Evropské unii moc nevyplatila. :o( Jdeme tedy dál ničím a nikým nerušeni, což je pro nás samozřejmě příjemnější. Honza zůstává ve stínu pod stromy na lavičce s výhledem na pyramidy. Já s klukama je jdeme prozkoumat z blízka. Hned z kraje je seskupení nazvané Kamenná svatba. Další útvary nacházíme za malým vršíčkem. V poledním slunci nás při pohledu na bílé útvary skoro až pálí oči. Je to moc hezké.

(Kuklice – Údolí panenek – Zkamenělá svatba – Jedná se asi o 120 kamenných pyramid vzniklých přirozenou erozí. Skalní sloupy dosahují výšky 10 m. Eroze tu obnažila výchozy málo odolných sopečných sedimentů. Skalní kulisy, zemní pyramidy a bizarně vypreparované tufové věže se tyčí ledabyle rozházené na ploše amfiteátru situovaného do úpatí svahu. Až se vtírá myšlenka, že tady zkoprněla nějaká tlupa buclatých obrů pronásledovaná ohavnými šedivými skřety. Nebo se zde spíše odehrálo sochařské sympózium těch nejtrhlejších surrealistů? Místní ale mají pro vznik tohoto působivého fenoménu vlastní vysvětlení: za vším prý stojí prokletí zhrzené milenky, která spatřila svého vyvoleného v čele svatebního průvodu s jinou dívkou. Proto celý útvar odnepaměti nazývají Zkamenělou svatbou.)

Vyzvedáváme Honzu a pomalu se vracíme k motorkám. Cestou míjíme ceduli s odkazem na blízkou hospůdku a tak, i když nemáme místní měnu, necháváme se zlákat vidinou studeného pití a jdeme to tam zkusit. A rozhodně jsme neudělali špatně. Hospůdka je uprostřed suchého vyprahlého okolí, jak oáza v poušti. Ale dá jim to asi dost práce se zavlažováním. Je tu krásné venkovní kryté posezení, pan majitel nic nenamítá a můžeme zaplatit v eurech. Dáváme si tedy chladné nápoje a nakonec i zeleninové saláty. U motorek pak ještě jedna rychlá koupel a pokračujeme dál. Chceme najít místo Narvala, kde mají být nějaké pěkné vykopávky. Cestou zastavujeme pro benzín, obsluha je velice příjemná, pán se zajímá, kam máme namířeno. Do blízkého obchodu jdu koupit croasanty a chleba. Kartu to schroustává až asi na třetí pokus. Jinak bych asi musela zpět pro eura, nebo jsme bez chleba. Jedeme dál. Most, který nás má dovést k vykopávkám je však v opravě. Dojíždíme dalších asi 10 kilometrů až do města Štip. Bohužel nemůžeme nalézt tu správnou cestu zpět a tak to nakonec vzdáváme. Je už půl páté a ještě jsme toho dnes moc neujeli. Pokračujeme tedy dál a u další benzínky odpočíváme u nanuků. U Dorjanského jezera, těsně před hranicemi do Řecka, hledáme kemp. Naštěstí tu jeden je. V recepci jeden mladík říká, že stan je za 5 euro. Tak jo ok. Nechávám si ukázat místo pro stany – musíme sem projet po úzkém chodníčku, kolem umývárek a stan postavíme na kraji fotbalového hřiště. Dobrý domluveno. Nakonec si nechává zaplatit jen těch pět euro a nic víc. No tak to nás dost překvapilo, ale samozřejmě neprotestujeme. K večeři si připravujeme rizoto, k tomu si v občerstvení kupujeme pivo a sprite. Paní z Polska od sousedního karavanu, nám přináší 8 krásných obrovských broskví. Prý na ně měli chuť a u stánku u silnice si museli koupit celou bedýnku. Sami by to prý nesnědli. Moc jí děkujeme, to my si rádi smlsneme. Ještě sprcha a hurá do hajan.

Dnes ujeto – 262 km.

21.7.2014 v 10:17
Obedvame na brehu reky Kriva kousek od Kratova. Koupel uz mame za sebou. Predtim jsme byli na Kokinu a po obede jdeme do udoli panenek (podle povesti zkamenele panenky)
21.7.2014 v 18:11
Makedonské hory jsou krasné. Skopske pivo je dobré. Nasli jsme kesku u Kokina, videli jsme zkamenele divky, dostali jsme vynikajici broskve. Ted jsme u Dorjanskeho jezera na hranicich s reckem.

[Not a valid template]

ÚTERÝ 22. 07. 2014

Ráno je zataženo. Ponoukám kluky k větší aktivitě, protože mám obavy, abychom vůbec stihli sbalit za sucha. Snídáme a balíme a opravdu to vychází jen tak tak. Při výjezdu začíná kapat. Dojíždíme cca 5 kilometrů k makedonsko – řecké hranici. Je zde menší kolona, ten déšť je nemilý. Naštěstí to popojíždí. Chtějí vidět zelenou kartu. Fotíme se u cedule „Řecko“ a přebíháme ještě i k ceduli „Makedonie“. Déšť sílí. Řecký celník si zálibně obchází motorky, ptá se, kam jedeme a jestli už jsme někdy byli v Řecku. Když vidí, že jsme nováčci, říká, abychom počkali. Rychle běží do kanceláře a přináší nám malou mapku své země, na kterou, jak je vidět, je náležitě hrdý. Děkujeme mu a konečně překračujeme hranice. Ani jsem si nemyslela, že opravdu splníme loňský nápad sem jet. A je to tady! Jen to počasí nám moc nepřeje. Po pár kilometrech sice konečně přestává pršet, ale mraky se prohání stále kolem dokola. Chceme jet na vodopády v Edesse, bohužel nad ní už z dálky vidíme super černou zataženou oblohu a lítá tam jeden blesk za druhým. Vzdáváme to a měníme směr. Zkusíme se podívat na vykopávky ve Vergině.

(Vergina – Jedinečným a nejvzácnějším objevem makedonské éry jsou místní hrobky, které byly nalezeny v roce 1977 a jsou přisouzeny Filipovi II., otci Alexandra Velikého, sjednotiteli řeckých městských států a zakladateli makedonské dynastie. Byly zde nalezeny 4 hrobky, z nichž ta hlavní zůstala zachována v původním stavu. Památka je zapsána na seznam UNESCO.)

Parkujeme na parkovišti a zkoušíme najít nějaký vchod. Po nějaké době zjišťujeme, že je zde všechno zavřené, v rekonstrukci. A tak tedy míříme dál k Olympu. Další pán u benzínky, který jezdil do Čech kamionem, s námi rozmlouvá v němčině. Doporučuje nám, podívat se do města Dion, kde jsou jiné vykopávky, prý moc hezké. Máme ještě čas a tak tam tedy jedeme, stejně to máme při cestě. Procházíme skoro celý areál a líbí se nám to. Jsou tu zbytky chrámů, dokonce dvou amfiteátrů, lázně, v kterých jsou na zemi i zbytky mozaiky, která pokrývala podlahu. Lázně se zde snaží dostavět do původní podoby. Do muzea nejdeme, měli bychom už hledat kemp.

(Archeologický areál DION – Antické město Dion leží v předhůří Olympu u Termajského zálivu v Egejském moři. Jeho název je odvozen od jména nejvyššího řeckého boha Dia. V době Filipa a Alexandra Makedonského se Dion stal hlavním svatým městem celé oblasti a žilo zde okolo 15-ti tisíc obyvatel. Nálezy na tomto místě jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších z makedonského období. Za vlády Alexandra se zde konaly sportovní a kulturní hry, které se měly vyrovnat hrám v Olympii a v Delfách. Stával zde jedinečný Diův chrám, řecké i římské divadlo a stadion. Dion býval významným místem, ale konečnou podobu vtiskli řeckému městu až Římané. Kolem roku 1000 n. l. pak definitivně zanikl. Najdeme zde staré makedonské hrobky, 14 ulic se základy domů, dílny a obchody, baziliku, chrámy, řecké a římské divadlo a mnoho dalších pozoruhodností. K vidění jsou i krásné mozaiky z římských lázní z 2. st. n. l. a také zbytky svatyně, která byla zasvěcena egyptské bohyni Ísidě. Vše je uchováno v obrovském archeologickém parku, který určitě stojí za návštěvu.)

Zkusíme to někde u moře. No jo jeden menší máme – kemp Mitikas – je asi 200 metrů od pláže a má i bazén a krámeček. Jen nás trošku zaráží ta vysoká cena, ale vzhledem k tomu, že včera to bylo za hubičku, tak zůstáváme. Stavíme stany, připravujeme si nudle s masem a s boloňskou omáčkou. Paní od vedle se nás ptá jestli máme rádi kávu, a když přikyvujeme, že ano, nabízí nám, že nám jí uvaří. Vzhledem k tomu, že v rámci úspory místa jsme si jí tentokrát nevzali, rádi přijímáme. Honza nám ještě jde do krámku pro pivo a limo. Pak se jdeme konečně vykoupat do moře – Egejského! Tak trošku jsem si nechala u stanu podprdu od plavek, tak to dávám na vostro. A protože na této dovolené není NIC POVINNÉ, tak Kuba s taťkou násilím táhnou váhajícího Jirku do vln. Pak už je zas problém je dostat ven, řádí tu jak šílení. Voda je krásně teplá. Máme nádherný výhled na Olymp. Drží se nad ním mraky a kolem je také pošmourno. Snad se to do zítřka vylepší. Už se šeří a tak se vracíme do kempu. Kupujeme si další pivo a klukům nealko pivo a jdeme ještě blbnout do bazénu. Po chvilce nás nějaký chlapík upozorní, že za deset minut již bazén uzavřou a tak jdeme ke stanům. Kluci si jdou ještě přeprat nějaké šaty a pak jdeme spát.

(Horský masiv OLYMP – tvořený vápenci a břidlicemi, má celkem 52 vrcholů. Nejvyšší z nich Mytikas (velmi těžce přístupný) měří 2.917 m. Pro starověké Řeky byl Olymp sídlem bohů: Dia, Afrodíté, Héra, Athény, Herma a dalších. Když zuřila váka mezi bohy a Titány, bohové se usídlili na hoře Olymp a Titáni na hoře Othrys.Dnes je tu národní park, jeho svahy jsou zalesněny až do výše 2.000 m, žijí zde vlci, orli a jiní dravci, je tu mnoho vzácných rostlin, které jsou chráněny. Výchozím bodem návštěvy národního parku a výstupu na Olymp je Litochoro. Odtud je možné vyjet až do Prionie k chatě Stavros a dále až do výšky 2100 m. Pro většinu Řeků má Olymp až posvátný význam.)

Dnes ujeto – 220 km.

22.7.2014 v 19:33
Dneska jsme pred blizici se bourkou ujeli do vnitrozemi. Chteli jsme navstivit vykopavky ve Vergine ale kvuli rekonstrukci jsou zavrené. Jeli jsme k Olympu. Cestou u benziny jsme se dali do reci s pumparem ktery nam doporucil archeopark Dion. Pak jsme prejeli na pobrezi pod Olymp. Jsme v kempu s bazénem. Makedonsti sousedé nam po veceri uvarili tureckou kavu, pak jsme dali koupel v mori a zavrsili to vecerni koupeli v bazénu s mistnim pivem Spartan.
22.7.2014 v 19:35
Nemame s sebou perinu takze vodopady v Edesse jsme vynechali. Primo nad nima litaly hromy blesky a Hanka se bala.

[Not a valid template]

STŘEDA 23. 07. 2014

Ráno se dost hrabeme a vyjíždíme asi v devět hodin místního času. Obloha se rozjasnila, jen nad Olympem jsou bílé mraky. Zkusíme to tedy a pokusíme se vyjet na nějakou tu vyhlídku. Je to v pohodě. Stoupáme od moře vzhůru do hor a dovoluje nám to dojet až do Prionie – místa, z kterého se vyráží na výstup na nejvyšší vrchol Mytikas. My si toto však odpustíme, protože tím bychom ztratili celý den a tolik času nemáme. Tento vrchol tak na nás musí počkat na jindy. Stejně by dnes to počasí na výstup nebylo úplně hezké. Poslední úsek k parkovišti opět absolvujeme po štěrku. Naštěstí vše v pohodě. Trošku se tu procházíme a pak sjíždíme o kus níže na další parkoviště. Odtud jdeme na prohlídku opravovaného Dionýsova monastýru. Dělníci makají jak barevní. Vidíme tu také místního popa. Bude to moc hezké.

(Dionýsův klášter – Byl postaven v 15. století a původně byl zasvěcen Svaté Trojici. V pozdějších letech byl přejmenován podle svého zakladatele mnicha Dionýse. Ten přišel do těchto míst z klášterů Meteora. V době nadvlády turků se v klášteře ukrývali zbojníci. Turci klášter dobyli v roce 1822. Klášter byl značně poškozen a byla poničena řada památek. Zachovaly se jen obvodové zdi kláštera s původními malbami. Klášter je v současné době postupně rekonstruován. Byla zpřístupněna centrální kaple a venkovní prostory areálu.)

Klesáme dál. Teď bychom se potřebovali dostat přes Olymp, a to přes magnetickou horu Lifidra. Dle cestopisů by zde mělo být všechno přesně opačně, než jak jsme zvyklí. Do kopce se má jít lehce a z kopce těžko, voda má téct nahoru místo dolů, plastové lahve se mají kutálet do kopce a i odbržděná auta mají jet vzhůru. Začíná poprchávat. Nalézáme čáry na asfaltu, označující místo, kde by se tento zajímavý gravitační úkaz měl projevit. Zastavujeme a zkoušíme to. Nějak nám to ale nefunguje, asi máme nějakou línou lahev. Zklamaní nasedáme na motorky a jedeme dál. Mně se teda moc nechce stoupat do hor, když poprchává a raději bych to pohoří objela. Kluci mě ale přesvědčují, že to bude v pohodě, protože: „Tááámhle už se to trhá!“ Nejdeme ani do nepromoků. Za chvilku na štěstí opravdu přestává pršet. Nahoře však vjíždíme do mlhy, husté tak, že by se dala krájet…Musíme jet opatrně, protože sem tam jsou na cestě krávy. Občas se mlha protrhá a jsou super výhledy, je vidět daleko do kraje. Přes Olymp se dostáváme docela rychle, sjíždíme dolu a vyhlížíme nějakou příležitost, dát si obídek. A hle! Jako na povel se u silnice zjevuje krásná lesní taverna, plná obrovských rozvětvených platanů. Usedáme k dřevěnému stolku a objednáváme si pizzu. Původně jsme chtěli pro každého jednu, ale paní nám říká, že jsou fakt velký, tak to snižujeme na dvě. No ještě, že tak. Opravdu toho bylo hodně. Po obědě pokračujeme krásnými silničkami přes další kopečky až k létajícím klášterům Meteora.

(Byzantské kláštery Meteora („vznášející se kláštery“) – nejnavštěvovanější památka v Řecku. Skalní plošina Meteora (neboli „vznášející se skála“) v severozápadní Thessalii vznikla před miliony let působením vod z ustupujícího moře. Eroze odplavila měkčí vrstvy a zůstaly její odolnější části, které vytvořili špičaté skalní věže, strmé stěny a úzké skalní jehly, které se tyčí až do výše 400 m nad rovinou kolem řeky Pinios. Tento přírodní jev, který je jedním z řeckých divů, byl zařazen do Listiny památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Již od 11. století se zde začali usazovat poustevníci a mniši, ve 14. století získala oblast církevní autonomii. Tehdy začaly vznikat na nejnepřístupnějších místech první křesťanské pravoslavné kláštery. V průběhu času zde vzniklo celkem 24 klášterů, jejichž počet se časem ovšem snižoval – kvůli své nebezpečné poloze se ocitly v troskách. Většina z nich byla přístupná jen po žebřících nebo za pomoci rumpálu. Dnes je v provozu pouhých šest klášterů.

Klášter Megalon Meteoro – je nejstarším a zároveň největším klášterem v oblasti, nachází se na nejvyšší skále ve výšce 632 metrů nad mořem. Cesta k němu vede nejprve po mostě přes rokli, potom po schodech vytesaných ve skále a nakonec skalním tunelem přímo do areálu kláštera. Lze tu vidět i rumpál, kterým se v síti až do roku 1923 dopravovalo do kláštera vše, včetně návštěvníků. Přístupný je zde hlavní chrám Metamórfosis (Proměnění Páně), vyzdobený freskami, někdejší jídelna (trapesa) a plató za kostelem s nádherným výhledem.

Klášter Varlaam – druhý největší klášter, klášter Všech svatých, postaven začátkem 16. století.

Klášter Triada – klášter Svaté Trojice stojí na vysoké skále neobvyklého tvaru. Zachovala se vyprávění o tom, že po celých sedmdesát let se nahoru nosil materiál, a se stavbou se začalo teprve potom.

Klášter Moni Rousanou – nachází se na samém vrcholku úzké skalní věže, na úzkém prostoru, kam se sotva vejde. Byl založen roku 1525. Ještě dříve ale na jeho místě zřejmě stával starší klášter, jehož datum vzniku není nijak doložen, ale podle všeho zřejmě mohl být jedním z nejstarších zdejších klášterů. Je jedním ze dvou meteorských ženských klášterů. Přístup k němu je možný po mostě vedoucím přes strmou propast.
Klášter Nikolaos Anapafsas – klášter sv. Mikuláše Anapavsá se nachází na jihozápadní straně Meteorských skal. Skála, na níž se klášter nachází, má na vrcholu velmi úzkou plochu, což vedlo k tomu, že jednotlivé části kláštera nebyly postaveny do šíře, ale do poschodí, jedno na druhé.
Klášter Agois Stefanos – klášter Sv. Štěpána – druhý ženský klášter. V hlavním chrámu je bohatý ikonostas, v muzeu zlatá výšivka s vyobrazením Krista. Dojde se k němu po osmimetrové lávce.

V klášterech je nutno dodržovat určitá pravidla a to především co se týká oblečení. Ženy musí mít sukně pod kolena (kalhoty nejsou přípustné v jakékoliv délce) a tílka jsou také zakázána. Stejná pravidla platí pro muže. Tudíž zákaz triček bez rukávů a nejlépe delší kalhoty. Při vstupu stojí buď ženy či muži (záleží jestli si jdete prohlédnout mužský či ženský klášter) a kontrolují návštěvníky. Pro neposlušné turisty mají v záloze určité množství zavinovaček, takže pokud pánům není proti mysli jít na prohlídku v sukýnce, tak oděv vůbec řešit nemusejí.)

Tak TOHLE – nám opravdu bere dech. Něco tak impozantního jsme snad ještě neviděli. Nejdříve jedeme k největšímu klášteru Megalo. Prohlídku uvnitř už asi nestihneme, ale vůbec nám to nevadí, úplně nám to stačí takhle. Jezdíme od vyhlídky k vyhlídce, zastavujeme a kocháme se těmi úžasnými pohledy. U jedné sedí starý řecký dědoušek v krásně řecky modré košili s černou vestičkou. Hezky ho s úsměvem zdravím „Kaliméra“ a on mi to nadšeně oplatí. Zkoušíme se trošku domluvit, odkud jsme, kam míříme. Je moc sympatický. Honza ho pak fotí i s celou jeho rodinou. No tak sem si umím představit, že bych se ještě někdy podívala znova a zdržela se tu déle. Je to tak fotogenické! Mezi kláštery vedou úzké stezky, schůdečky a lávky. Bylo by fajn si to tu projít. Tak snad někdy. Loučíme se posledními pohledy a pokračujeme dál. Rozhodujeme se, že bychom mohli přespat opět na pobřeží, je to ještě asi 160 kilometrů. Tak hurá do toho. Do kempíku, opět drahého, přijíždíme asi ve čtvrt na devět místního času. Stavíme stany, v okolí se opět blýská. :o( To počasí se mi nějak nelíbí. No ale faktem je, že u klášterů to bylo fajn, protože nebylo ostré slunce a hluboké tmavé stíny. Tak uvidíme, jak to bude dál.

Dnes ujeto – 362 km.

23.7.2014 v 18:26
Řecko nás prijemne překvapilo. Báli jsme se že to bude jen o pobřežních letoviscích a vykopávkách. Pohoří olymp (olymp neni jedna hora ale cele pohori na pobrezi) a vůbec celé vnitrozemí je nádherné. Z magnetické hory nás olympsti bohové vyhnali mírným deštníkem (ale tady si ani nebereme nepromoky). „Létající“ kláštery Meteora jsou nádherné. Tak uchvatny stavby jsem ještě neviděl. Dnes nocujeme na pobřeží u města Lamia. Zítra máme v plánu Delfy a přesun do Athen.

[Not a valid template]

ČTVRTEK 24. 07. 2014

Hned ráno jdeme do moře. Vyjíždíme dnes trošku později. Ještě zastavujeme pro benzín a v Lidlu doplňujeme zásoby. Také doplňujeme tekutiny – ochucené pivo a nanuky. Čeká nás dnes opět krásná cesta přes hory. Jsme tím trošku zaskočeni, tak hornaté Řecko jsme nečekali. Vždycky jsme si mysleli, že to je jen taková placka. Kolem poledního zastavujeme v kafetérii u silnice, kde nám nějaká babička s vnoučkem připravují bagety se sýrem a šunkou. Nic lepšího z nich nedostaneme. Vylepšuje nám to alespoň to posezení na terase s krásným výhledem na ty kopečky. Dnešním cílem jsou Delfy. Na ty se obzvláště těším a dobře tuším proč.

(DELFY – Delfy jsou příkladem toho, že si staří Řekové uměli pro důležité objekty vybrat krásná místa. Poloha slavné věštírny a Apollonovy svatyně na strmém svahu připomíná orlí hnízdo. Naskýtají se tu pohledy na údolí s cypřiši a olivovými háji. Delfy patří k významným archeologickým areálům, které leží u stejnojmenné obce pod Parnasem. Toto antické město se stalo archeologickým nalezištěm. První stopy civilizace na území dnešních Delf pochází z mykénského období. Delfský areál byl zařazen mezi památky světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Podle pověsti Zeus vypustil z protilehlých konců světa dva orly, jejich cesty se zkřížily nad Delfami a tak označily střed světa („pupek světa“). Původně tu byla svatyně a věštírna dračího boha Pythóna, syna bohyně Gaye. Toho Apollón v boji porazil a jeho uctívání nahradil vlastním kultem. V Apollónově chrámu věštila Pýthia (Apollónova kněžka, které bylo obvykle více než padesát let) v hypnotickém spánku, působila jako médium boha Apollóna. Tazatelé museli uhradit poplatek – takzvaný pelanos – a obětovat na oltáři zvíře. Pýthie odpovídala v tranzu, způsobeném zřejmě výpary vycházejícími z pukliny v zemi, nad kterou seděla. Její odpovědi (někdy jenom nesouvislé výkřiky) byly mnohdy nejasné a dvojsmyslné („Ibis redibis non morieris in bello“ = „půjdeš vrátíš se nezemreš v boji“, ale i „půjdeš nevrátíš se zemřeš v boji“), záleželo tedy na výkladu kněží. Ti tak získali velký vliv na politické a ekonomické dění v zemi, zároveň ale museli mít i přehled o tom, co se v zemi děje. Věštírna působila již od 5. st. př. Kr. a byla dotazována v soukromých i státních záležitostech. Jednotlivci i celé obce věnovali pak prostředky na stavbu soch a budov v delfském posvátném okrsku, aby získali přízeň Apollóna a jeho kněží. Svou činnost skončila v r. 392 po Kr., jako pohanský kult ji zakázal císař Theodosios.

Posvátný okrsek boha Apollóna
Do vlastního Apollónova okrsku se vstupuje Svatou cestou, po jejíchž obou stranách stávaly památníky připomínající různé významné události. Dnes po nich zůstaly jen podstavce s nápisy. Dále jsou tu pokladnice jednotlivých obcí (např. zrestaurovaná pokladnice Athéňanů). Apollónův chrám byl centrem starověkých Delf. Původně měl 6 dórských sloupů na kratší a 15 na delší straně. Uvnitř stála zlatá Apollónova socha a nad otvorem v zemi seděla na trojnožce Pýthie, jejímiž ústy Apollón mluvil. Zbylých šest sloupů bylo v nové době opět vztyčeno, takže se dnes zbytky chrámu impozantně rýsují na pozadí skalnatého úbočí Parnasu.
Nad chrámem se prostírá velmi zachovalé divadlo z r. 400 př. Kr. Má 35 stupňovitých řad sedadel pro 5.000 diváků.
Ještě výše v kopci je pak nejzachovalejší starověký stadion v Řecku z poloviny 5. st. před Kr. s kamennými stupni pro 7.000 diváků. Na něm probíhaly tzv. Pýthijské hry, které se tu pořádaly každé 4 roky na počest Apollónova vítězství nad drakem Pythónem. Jejich význam spočíval v upevnění etnických pout v rámci řeckého národa, který byl jinak rozdělen na soupeřící městské státy. Východně od okrsku vyvěrá posvátný pramen Kastalia. Mezi vesnicí a Apollónovým okrskem se nachází muzeum s bohatou ukázkou archaického bohatství, hlavně sochařství.

Kultovní okrsek bohyně Athény Pronaiá
Rozkládá se na terase Marmaria. Jsou zde zbytky rozsáhlého gymnasia, trosky dvou Athéniných chrámů a dvou pokladnic, z nichž jedna patřila Massalii – řecké předchůdkyni dnešního jihofrancouzského města Marseille. Nachází se zde také tholos – zdaleka viditelná kruhová stavba neznámého určení z doby kolem roku 400 před naším letopočtem. Stavba je dnes zrestaurovaná francouzskými architekty. Toto místo se stalo zřejmě kultovním střediskem již za mykénské doby. Část okrsku byla v roce 1905 poškozena rozsáhlým sesuvem půdy.)

Delfy nás teda skutečně nadchly! Procházíme si vykopávky – pozůstatky pokladnice, obrovského chrámu, amfiteátru, stadionu. Je veliké horko a tak jsme rádi, že si chvilkami můžeme odpočinout ve stínu stromů u nějakého toho pítka, kde si i můžeme doplnit vodu a trošku se zchladit. U jednoho potkáváme Češku. Paní, která je dokonce z Českých Budějovic! Docela dlouho si povídáme. Je zde s manželem, který vyrazil nahoru podívat se na stadion a ona tu na něho čeká. Jsou ubytovaní v Pátře a půjčili si auto na výlet. Procházíme pak ještě krásné klimatizované muzeum, ve kterém jsou mimo jiné i zbytky Apollonova chrámu (například výzdoba štítu chrámu), mramorové sochy, sloupy s různými hlavicemi nebo obětní dary (například socha býka ze stříbra a zlata v životní velikosti, řezby ze slonoviny). Pak ještě nahlížíme do areálu vykopávek pod silnicí, kde jsou také pěkné zbytky chrámu. Gymnázium je zavřené, ale nám to již stačí.
Mažeme si k svačině bagetky s nutelou a pokračujeme dál směrem na Athény přes další benzínky s pivem a nanuky. Chvilku jedeme i po dálnici a platíme mýtné – u výjezdu je automat. Honzu okrádá asi o 4 eura. Mě tam pak pomáhá nějaký motorkář s GSRkem ;o)). Domlouvá se telefonem s nějakou paní a závora se zvedá. Pokračujeme opět do kempu u moře u města Marathón tak, abychom byli co nejblíže k Athénám. Projíždíme silničkami, které jsou obrostlé asi třímetrovým rákosem, až se trošku bojíme, kam nás to zavede. Dojíždíme do místa, kde má být kemp, ale nevidíme žádnou recepci nebo vjezd. Na traktoru kolem nás projíždí nějaký přičmoudlý pán s turbanem na hlavě. Ptá se, jestli hledáme kemp. Přikyvujeme a on ukazuje směr, kterým máme jet k recepci. Tam vychází nějaký Ind se synem, který se s námi domlouvá v angličtině. Ubytováváme se, po večeři se jdeme vykoupat do moře a pak spát, ráno chceme vyrazit včas. Čekají nás Athény.

Dnes ujeto – 282 km.

24.7.2014 v 13:28
Dnes jsme po ránu u moře vjeli zpět do vnitrozemí a právě jsme v Delfach. Zdejší vykopávky a muzeum jsou parádní. Museli to tenkrát být hrozni hracickove. Až to tady projdeme pojedeme k Athenam. Ty máme v plánu na zítra.

[Not a valid template]

PÁTEK 25. 07. 2014

Ráno se budím v šest, ale je ještě šero a tak vyčkávám alespoň do půl sedmé a pak s Honzou vstáváme. Balím stan, Honza dělá snídani, pak budíme kluky. Po jídle a sbalení věcí na motorky, odjíždíme do Athén. Trošku jsme napjatí, nevíme co od toho očekávat. Většinou se velkým městům vyhýbáme hlavně kvůli silnému provozu, ale kluci tam vyloženě chtěli a tak jsme je prostě do plánu zařadili. Máme to do středu asi 30 kilometrů. Jedeme Maratónskou trasou. Čím víc se blížíme, tím víc houstne doprava. Přibývá skůtristů a motocyklistů a také semaforů. Hopsáme od jednoho k druhému. Je to zběsilá jízda ve třech pruzích, která však má svůj řád a i v tom chaosu je určitý klid a pořádek. Vůbec to nesedí k tomu, co jsem četla v různých cestopisech, že řidiči zde jezdí agresivně a stále troubí apod. Nic takového! Všichni jsou ohleduplní, ochotně si dělají prostor, žádné troubení. Řidiči jednostopých vozidel ukázněně projíždějí na semaforech mezi auty až dopředu před ně tak, aby pak mohli vyrazit první,  a řidičům automobiliů to nikterak nepřekáží. Nechají je odjet a jedou hned za nimi. Prostě v naprosté pohodě. Naštěstí ještě není ani takové horko, a tak v klidu dojíždíme do středu města až k Akropoli. Parkujeme pod stromy, převlékáme se, zajišťujeme motorky a hurá na prohlídku města! Začínáme od toho nejdůležitějšího – od Akropole. Kupujeme si vstupenky za 12 euro pro jednoho dospělého, vstupenka platí asi pro 5 památek. Klukům jsem před odjezdem naštěstí zařídila studentské průkazky ISIC, a tak tuto vstupenku mají zadarmo. Sladký studentský život! Je tu lidí jak kobylek, ale nějak se v tom velkém prostoru rozptylují a není to tak hrozný. Procházíme celé návrší Akropole s chrámem Parthenón (zasvěcený bohyni Athéně). Práce zde stále probíhají. Památky jsou dostavovány. Za pár let to tady nepoznáme. Jsou tu úžasné výhledy na celé Athény.

(Akropole – Slovo Akropole označuje náboženský okrsek umístěný ve středu řeckých měst. První větší stavba, kterou po vstupu na Akropoli uvidíte, jsou impozantní Propylaje. Ty odjakživa sloužily jako hlavní vstupní brána na Akropoli a staly se předlohou pro mnoho pozdějších staveb (např. Braniborská brána v Berlíně). Dominanta celé Akropole: chrám Parthenón. Ten byl zasvěcen patronce města, bohyni Athéně a v jeho zdech se kdysi ukrýval zlatý poklad města a majestátní Feidiova socha Athény vysoká 12 metrů. Tato socha byla vytvořena ze zlatých plátů připevněných na dřevěnou vnitřní kostru a zobrazovala bohyni oděnou v plné zbroji. Nalevo od chrámu Parthenon stojí mnohem více zachovalý chrám Erechteion. Ten je postavený na nejposvátnějším místě okrsku. Přesně zde se měla utkat bohyně Athéna s bohem moří Poseidonem o nadvládu nad Atikou. Erechteion poznáte podle šesti soch mladých dívek, tzv. karyatid, které slouží jako opěrné sloupy pro střechu chrámu. Bezprostředně pod svahem Akropole najdete dvě divadla – divadlo Heroda Attica (dodnes se tu konají divadelní a koncertní představení) a Dionýsovo divadlo na jejím jižním svahu. Bylo postaveno ve 4. století př. n. l. a v této době se do něj vešlo až 17.000 diváků, kteří byli usazeni v 64 řadách sedadel. Dodnes se dochovalo pouze 20 těchto řad, ale i tak stále divadlo působí impozantním dojmem.)

Sestupujeme dolu pod Akropoli a pokračujeme prohlídkou Dionýsova divadla, kam se kdysi vešlo až 17.000 diváků. Kolem Hadriánova oblouku si to šineme k chrámu Dia Olympského.

(Další významnou římskou památkou na území Athén je Hadriánův oblouk. Oblouk nechal postavit, jak název napovídá, římský císař Hadrián v roce 132 n. l. a původně oblouk sloužil jako brána oddělující od sebe římskou a řeckou část města. Byl postaven na oslavu dokončení Diova chrámu. Jeho kdysi sněhobílý mramor je teď špinavý, protože hned vedle něj vede jedna z hlavních silnic, obdoba magistrály přes Václavské náměstí.

Nejvýznamnější dochovanou římskou památkou v Athénách je chrám Dia Olympského. Se stavbou tohoto chrámu se sice započalo již v 6. století př. n. l., ale byl dokončen až po 700 letech za vlády císaře Hadriána. Kdysi střechu chrámu podpíralo 104 sloupů vysokých 17 metrů s průměrem téměř 2 metry. Dodnes se jich dochovalo pouze 15. Byl největší v celém starověkém Řecku.

Pak jdeme až k Olympijskému stadionu, kde se pořádaly první novodobé olympijské hry v roce 1896. Ten si však prohlížíme pouze z venku, sem hromadná vstupenka neplatí. I tak nám to ale stačí.

(Římané také nechali přestavět Panathénajský (Panathinaikos) stadion a pořádali v něm krvavé gladiátorské zápasy. Dnes je tento stadion známý také jako Starý olympijský stadion a díky několika novodobým rekonstrukcím stále slouží svému původnímu sportovnímu účelu.)

Procházíme přes městský park směrem k Agoře. Chvilku odpočíváme na lavičce. Je horko k padnutí, ale čekali jsme to horší. Naštěstí opět fungují pítka, a tak stále můžeme doplňovat chladnou čerstvou vodu. Opět chválím nápad vzít s sebou camelbagy! Máme už hlad a tak v úzkých uličkách hledáme nějaké rychlé občerstvení nebo nějakou přijatelnou hospůdku, kde bychom se za rozumné peníze najedli. Z jedné drahé utíkáme. Máme nakonec štěstí. Usedáme pod slunečník a objednáváme si 2 x řecký salát, 3 x kuřecí a 1 x vepřové suvlaki, které nám k našemu překvapení přináší i s hranolkama a 2 litry vody. Tak to jsme se někteří pěkně nacpali. No až na naše přerostlé děťátko, které po obědě prohlásilo: „To byla dobrá svačinka, a co bude teď k obědu?“ Jídlo bylo výborné. Jdeme dál uličkami kolem tureckých lázní a římského tržiště až k řecké Agoře.

(Řecká Agora v Athénách – Tak jako byla Akropole v dobách starověkého Řecka centrem náboženského života, byla agora centrem toho světského. Agora sloužila nejen jako hlavní městské tržiště, ale i centrum administrativy a politiky Athén. Ze starořeckých staveb se dochoval Héfaistův chrám, který je dnes nejzachovalejším dórským chrámem na řecké pevnině. Další významnou stavbou je Attalova stoa, kde je dnes umístěné muzeum Agory s popisem jednotlivých budov a výstavou zde nalezených hodnotných artefaktů.)

Procházíme Agorou a kolem Akropole se vracíme zpět k motorkám. Je velké vedro a jsme urvaní, ale stálo to za to, bylo to opravdu moc hezké. Kluci se trošku pošťuchují a nechtějí se oblékat do hadrů, až na ně musíme trochu houknout. Tak vzhůru do ulic! Uvidíme, zda to teď odpoledne nebude horší. No, doprava oproti ránu opravdu zhoustla, ale jde to. Míříme ke Korintskému průplavu. Zkoušíme se vyhnout dálnici a jedeme po pobřežní komunikaci, ale je to mazec. V podstatě jedeme v koloně náklaďáků a kamionů a není moc možností je předjet. Asi po 20-ti kilometrech zastavujeme, kluky tahle jízda uspává. Odpočineme si v kafetérii u silnice. Objednáváme si frapé a pití. Plánujeme nad mapou co dál. Rozhodujeme se, že dál popojedeme po dálnici.  Po občerstvení tedy na ní najíždíme a po krátké jízdě, těsně před průplavem, z ní opět sjíždíme, protože bychom z ní nic neviděli, nemohli bychom ani zastavit. Po starém mostě přejíždíme přes průplav a za ním parkujeme na parkovišti. Pěšky se jdeme na tu „díru“ v klidu podívat. Máme štěstí – zrovna jím proplouvá loď. Je to malá bleška.

(Korintský průplav – Bouřemi sužovaný mys Matapan neboli Taínaro, nejjižnější bod Peloponésu, patřil ve starověku k nejobávanějším. Aby jej námořníci nemuseli obeplouvat, raději vyložili zboží z lodí na jednom břehu Korintské šíje, vlekli ho po 6 km dlouhém diolkós (dlážděném vlečišti) a poté opět naložili. Tento způsob dopravy přinášel Korintu bohatství a podnítil plány na vybudování průplavu. První pokusy o překopání korintské šíje byly podniknuty pravděpodobně už v 7. století př. Kr., podrobnosti však nejsou známy. Přibližně v roce 300 př. Kr. byl tento nápad oživen, ale jeho realizaci zabránily domněnky o různé úrovni moří na obou stranách šíje. K úmyslu vybudovat kanál se opět vrátili císaři Caesar a Caligula v 1. st., ovšem Korintský průplav se začal stavět až za vlády císaře Nerona v roce 67. Ten jej považoval nejen za hospodářskou, ale i prestižní záležitost. Po Neronově smrti však byly práce přerušeny, ve starověku pak ještě vyšla snaha o vykopání průplavu od státníka Herodota Attica. Mnohem později se o stavbu pokusili Benátčané, ovšem neúspěšně. Korintský průplav v dnešní podobě se začal stavět až v roce 1882 pod vedením maďarského technika, dostavěn byl v roce 1893. Ke stavbě kanálu dal podnět řecký ministr zahraničí Trikupis ve snaze vylepšit dopravní spojení a urychlit hospodářský rozvoj země. Konce kanálu v Korintském a Egejském zálivu jsou chráněny vlnolamy a přístupové cesty jsou prohloubeny. Kanál spojuje Jónské a Egejské moře, stavba trvala přes 10 let (1883 – 1893), vede 6 km průkopem o průměrné hloubce 58 m. Je široký 25 – 30 m. Hloubka vody je přibližně 8 m. Pro obrovské nákladní lodě je průplav již zastaralý, ale malé můžete dodnes sledovat ze silničního mostu nad průplavem.)

Pokračujeme dál ke Korintu. Kolem vykopávek v něm ale jen projíždíme. Vyjíždíme nad město, kde je rozsáhlá pevnost tzv. Akrokorint. Zastavujeme těsně pod ním, dovnitř však nejdeme, kocháme se výhledy na Peloponés, i když trošku zamlžený.

(AKROKORINT – V blízkosti města Korinth na kopci se vypínají trosky pevnosti Akrokorinth, ze které je nádherný výhled do okolí. Akrokorinth je také místem, kde se nacházel chrám bohyně Afrodity. Dodnes jsou dochovány 2 km dlouhé masivní hradby a ve starověku byla tato pevnost považována za nedobytnou. Do pevnosti vcházíte 3 branami a v areálu najdete mnoho tureckých památek. Akrokorint navíc proslul svým obrovským nevěstincem, kde bylo prý až 1 000 nevěstek.)

Čas běží a tak pokračujeme dál k Mykénám, kde bychom chtěli najít kemp. Nad poloostrovem je opět černě zataženo, v dálce vidíme i blesky. Naštěstí dojíždíme do Mykén, aniž bychom zmokli. Mraky ustupují a dělá se zas hezky. Nacházíme kemp hned z kraje a docela rychle. Je tu i bazén, takže po rychlé stavbě stanů, se tam jdeme vyřádit. Přicházíme k němu a vidíme tři kluky asi kolem osmnácti let, jak se tam potápí. Zřejmě zkouší, kdo jak dlouho vydrží pod vodou. Dva pozorují toho třetího, který je pod hladinou. Kuba jen utrousí: „Dejchá!“ Na čež se kluci uculí a pozdraví: „Dobrý den!“ Následuje výbuch smíchu. Kluci brzo odchází a tak tu jsme sami. Bojujeme o malý míček, který tu je k dispozici. Po tradičních nudlích s masovými kuličkami k večeři, si jdeme sednout do kempové restaurace k pívku. Plánujeme další cestu. Spát jdeme asi v 11 h.

Dnes ujeto – 177 km.

25.7.2014 v 4:43
A hura do Athen.
25.7.2014 v 18:25
Tak dneska jsme dali Atheny. Nadherny mesto. At uz historicka cast, nebo i uzké ulicky mezi bilymi domy. A nebo souvlaky a recky salat v taverne. Super.
Standardni jizansky chaotickou dopravu jsme zvladli v pohode. A potom pres Koryntsky pruplav (uzasna stavba) do Myken. Prohlidku nechavame na zitra.
Ted jsme v kempu, uzivame bazén, pivco a pohodu. Akorat jsme po veceri a z grilu tady neco nadherne voni. Zitra musim Hance koupit zarovku do predniho svetla.

[Not a valid template]

SOBOTA 26. 07. 2014

Ráno rychle do bazénu, snídaně polívka, balíme a jedeme rovnou k vykopávkám v Mykénách, které jsou odsud nedaleko.

(MYKÉNY – Mykény byly významným centrem ranné řecké kultury, která zde vzkvétala po pět staletí mezi roky 1600 a 1150 př. n. l., kdy náhle z dosud neznámých příčin zanikla. Na archoologickém průzkumu se vysokou měrou podílel legendární objevitel Tróje Heinrich Schliemann. Roku 1876 objevil šachtové hroby z 16 stol. př. n. l., kde nalezl 19 koster obklopených bohatou pohřební výbavou v podobě zlatých šperků, bohatě zdobenými bronzovými zbraněmi a zbrojí, zlatými i stříbrnými nádobami a v neposlední řadě objevil nádhernou zlatou posmrtnou masku, kterou označil jako Agamemnónovu. (Ve skutečnosti je o několik století starší.) Její kopii zde můžeme vidět v nově otevřeném muzeu.

Mezi známé památky Mykén patří i Atreova pokladnice, která se nachází nedaleko vstupu do areálu. Je největší a nejznámější z tzv. úlových hrobů, zvaných Thalos, které se stavěly v letech 1400-1200 př. n. l. Jednalo se o kruhové stavby zděné z mohutných kvádrů, které se směrem ke špici postupně sbíhaly. Tvarem tak připomínaly lidové úly. Tyto hrobky byly bohužel v minulosti zcela vykradeny a z pohřební výbavy se zde nedochovalo nic. Do Atreovy pokladnice se dostaneme 40-ti metrovou dlouhou chodbou, která kdysi byla celá obložená bronzovými deskami. Nad vstupními dveřmi se nachází mohutný překlad, který je 8 metrů dlouhý a váží okolo 120 tun.

Obdivovat tu lze také zbytky obvodových zdí tehdejšího masivního opevnění známého jako „kyklópské hradby“. Do města se pak vstupuje slavnou Lví bránou cca 1260 př. n. l. s šelmami vytesanými nad vstupem. Z pevnosti bylo možné ovládat nejen nejbližší okolí, ale i horské průsmyky až ke Korintskému průplavu.  Mykény měly neobyčejně vyspělou architekturu. Královský palác, jehož zdi i podlahy byly zdobeny malbami, obklopovaly soukromé domy, v některých případech dokonce třípodlažní. Dochovaly se stovky hliněných destiček zachycujících společenské a hospodářské zvyklosti.)

Parkujeme na přilehlém parkovišti a jdeme hned k pokladně. Je po osmé, chvilka po otevření a tak tu naštěstí není ještě moc lidí. Procházíme nejdříve muzeum a pak Lví branou míříme k vykopávkám, je tu bývalá pokladnice. V jednom místě dokonce sestupujeme do podzemí k nádrži na vodu. Jdeme dolu po schodech asi 30 metrů tmou. Svítíme si nejdříve bleskem z foťáku, pak Honza rozsvěcuje baterku na telefonu. Připojuje se k nám nějaká asi italská rodina se třemi dětmi, které to také zajímá, tak Honza neví kam svítit dál. Na konci chodby vedoucímu Kubovi mizí schody pod nohama a padá asi o půl metru níž. Naštěstí je vše ok, jsme na konci a můžeme se vrátit zpět. Ještě, že tam nebyla nějaká voda. Vracíme se k motorkám a ještě pozorujeme kruhové hrobky. Lidí dost přibylo, u pokladny je fronta a na parkovišti několik autobusů. Tak to jsme to zvládli pěkně. Oblékáme se a pokračujeme dál na Napflio, cestou tankujeme, Honza mi kupuje žárovku – nesvítí mi přední světlo. V městečku pod pevností parkujeme a jdeme na procházku.

(NAPHLIO – se roku 1829 stalo prvním hlavním městem samostatného Řecka, vláda zde sídlila až do roku 1833, kdy se přestěhovala do Athén. Na kopci vysokém 216 m se vypíná majestátní pevnost Palamidi a je odtud neopakovatelný výhled do okolí, na protějším kopci je pak další pevnost Akronafplio. Třetí pevnost – Burtzi – je romanticky postavena na ostrůvku přímo v moři. Příjemně překvapí i centrum města, které je na rozdíl od jiných měst na pevnině postaveno v „ostrovním“ stylu, tzn. úzké uličky, barevné domy, obchůdky a kavárničky na každém kroku.)

V jedné cukrárně si dáváme výbornou italskou zmrzlinu. Paní nám nejdříve dává ochutnat a pak nám nandává velikou kopici. Zmrzlinu jíme u stolečků v krámku. Kocháme se krásně zabalenými bonbóny, sušenkami apod. Paní prodavačka nám ještě přináší každému sklenici vody a dává nám na talířcích ochutnat nějaké sušenky. Kluci se na ně vrhají a jí je všechny. Pak nakupujeme v krámě další zásoby a cestou k motorkám zastavujeme na oběd. Dáváme si řecký salát, který je s obrovským kusem sýra. Jsme všichni přecpaní, jen Jirka si k tomu objednává ještě suvlaky s hranolkama. Po obědě jdeme na pláž, kde si dáváme rychlou koupel. Jen Jirka ne – ten se bojí, že by se mohl po jídle utopit. :o)) Pokračujeme směrem na Olympii. Projíždíme nádhernými horami, Honza však nezastavuje ani na focení. Jede se moc hezky, silnice fajn. Jirka s Kubou už zase usínají a tak po nějaké době zastavujeme, aby se trochu natáhli. Honza mi zatím vyměňuje tu žárovku. Pokračujeme dál a v městečku Levidi Honza nějak blbne a přehlíží odbočku vpravo. Chce to vymyškovat, už mám pocit, že to vybere, bohužel ale dostává smyk a já vidím, jak se točí na kufru a už s Kubou bruslí po asfaltu směrem k parčíku uprostřed náměstíčka. Tam a i všude okolo na chodnících jsou zahrádky restaurací plné lidí. Vidím jak se doslova nadzvedávají ze židlí jak při mexické vlně a dav úděsem zahlučí. Načež v rychlém sledu – já se děsím, že do nich najedeme a snažím se tedy motorku co nejrychleji zastavit. I když nejedeme nikterak rychle, asfalt je nějak extrémně uklouzaný a tak to bohužel pokládáme také. Do rachotu sunoucích se motorek po ulici dav podruhé zahlučí. Sbíráme se, všichni kluci naštěstí rychle vyskakují na nohy. Sbíhají se lidé, aby nám pomohli motorky zvednout. Stavíme motorky ke straně silnice a pomalu zjišťujeme škody. Honza OK, kufr trošku promáčklý, jeho držák ohnutý. Já mám zlomenou nožní brzdovou páčku a pochroumanou nohu, jak mi jí motorka přimáčkla k silnici, taky asi bude modřina na koleni. Tenhle chránič teda nic moc. Sedáme si na obrubník, abychom se trochu vzpamatovali. Lidé se otázkami ujišťují, zda jsme všichni opravdu v pořádku, nějaký číšník z restaurace nám přináší každému půllitrovou láhev vychlazené vody, aniž by za to cokoliv chtěl. Všichni jsou moc hodní. Naproti nám přes ulici sedí tři páni v křesílkách a koukají na nás. My v té euforii, že jsme to přežili, naznačujeme, že vezmeme klobouk a vybereme od nich nějaké peníze, když už jsme jim předvedli takovej „tyjátr“. Trošku rozpačitě se usmívají. Asi jsou v šoku víc než my. Pijeme vodu, Honza to chce hned napsat na net. Tajtrdlík. Tady se po tom asfaltu dá normálně po botách klouzat! No musíme opatrně. Jedeme dál a nemám z toho dobrej pocit. Projíždíme skrz krásné městečko v kopci. Jen v rychlosti dělám z motorky pár fotek. Cesta se zužuje a kvalita povrchu zhoršuje. Pak chvilku k Olympii jedeme po pěkné nové silnici, ale původní plán byl, že pojedeme znova horami. U odbočky už trošku stávkuju. Máme tedy dvě možnosti. Buď jet dál horami po klikatých silničkách, na což už dnes prostě psychicky nějak nemám, anebo jet dál po téhle pobřežní komunikaci, která je sice o 20 kilometrů delší, ale zase to po ní pěkně odsýpá. Naštěstí se mi daří Honzu přesvědčit a tak pokračujeme dál. Ještě nám kus cesty zbývá. Chceme dojet až do Pátry, kde by mělo být několik kempů. Už se šeří, když tam dojíždíme. Z Peloponésu vede z Pátry most na pevninu, na kterém se platí mýtné cca 2 eura za motorku. Jeden kemp máme v GPS před mostem, druhý za ním. Rozhodujeme se, že ještě tento impozantní most přejedeme do toho druhého. Měl by být pak někde nedaleko. Přejíždíme tedy most a zajíždíme do místa kempu. Hned u brány vybíhá proti nám několik malých ratlíků. Přichází k nám rozladěná paní, která nám odměřeně říká, že zde již žádný kemp není. Když se jí zkoušíme zeptat, kde bychom mohli najít jiný, ukazuje zpět směrem k Peloponésu, anebo na kilometry vzdálený až někde u Delf. No tak na Peloponés už ale sakra nechceme! Zase platit mýtné a navíc tam a zase zpět? Nebo vracet se k Delfám? Rozhodujeme se pokračovat na sever ve směru, kam potřebujeme jet zítra dál. Snad tam něco bude. Stmívá se, provoz je silný, nejede se nám moc příjemně. Ještě štěstí, že mi Honza vyměnil tu žárovku už dnes, i když mám pocit, že i tak jsem slepá a sem tam jedu i s otevřeným plexi. Asi po 20-ti kilometrech bezradní zastavujeme u benzínky. Za celou dobu nikde nic – ani jediná cedule oznamující jakékoliv ubytování! U benzínky nám také nedokázali poradit. Ani místo vhodné k přespání. :o( Vracíme se zpět k mostu a zkoušíme jet k Delfám. Stále nic, jen drahé hotely. V jednom se ptáme, tam však mají plno. Ochotný pán nám radí jet zpět na Peloponés, kemp tam prý funguje. Rezignuji a tak to tedy děláme. Přejíždíme zpět přes most a zkoušíme najít kemp, který by měl být kousek od mostu. Za jiných okolností by se mi moc líbil, je krásně žlutě a modře nasvícený – měl by to být prý 2. největší lanový most v Evropě, ale teď už jsem tak unavená a zdeptaná, že už ani moc nevnímám.

(Patras – Město Patras leží na severu Peloponéského poloostrova. Se svými 160 000 obyvateli se jedná o třetí největší město Řecka. Město příliš neoplývá památkami. V blízkosti města stojí most Rio-Antirio (Charíalos Trokoupis) spojující Peloponéský poloostrov s pevninskou částí Řecka. Most je dlouhý 2 880 m a široký 27 m, stojí na 4 sloupech zapuštěných 67 metrů do moře. Má antiseizmické základy a odolá zemětřesení až 7,4 stupňů Richterovy stupnice. Most byl dokončen v roce 2004 a je unikátní inženýrskou stavbou, především řešením zapuštění sloupů na mořské písčité dno.)

Do kempu přijíždíme spletí tmavých uliček. Před ním je však velmi rušno. Je to nějaká hlavní třída kolem moře, plná lidí a barů. Všude plno světel, všichni na nás civí. Vjíždíme k recepci kempu. Nestíháme ani slézt z motorek a přibíhá k nám nějaký arogantní číšník a se zběsilým máváním rukama nám stroze oznámí, že kemp je zavřený, ať okamžitě odjedeme, načež zase odbíhá. No tak to je mazec. :o( Je jedenáct a my jsme urvaní jak psi. Bezmocní a na pokraji sil usedáme na schody, abychom se rozhodli co dál. Tak tohle je opravdu dlouhej den! A kdo ví, jak dlouhej ještě bude. Po tmě se těžko něco hledá. Jedeme dál po pobřeží směrem ke Korintskému průplavu, asi 20 kilometrů odtud je v mapě další kemp. Asi po deseti kilometrech jsme zahlédli ze silnice nápis HOTEL, a tak k němu sjíždíme do tmy. Parkujeme před ním a jdeme se poptat po ceně. Je chvilka před půlnocí. Na recepci se domlouváme s pánem na dvou dvou-lůžácích. Nic jiného už nemáme sílu hledat. Vychází to na 100 euro. Pán, když vidí, jak mám zbídačelý výraz, tak nám je dává se slevou alespoň na 90 euro. Z motorek si bereme jen to nejdůležitější a výtahem jedeme do třetího patra do pokojů. Dáváme rychlou sprchu a jdeme spát. Klima funguje. Noo dnes jsme chtěli dát jen asi 300 km, nakonec to vylezlo na 420 km. :o(

Dnes ujeto – 420 km.

26.7.2014 v 8:15
Jsme v pristavu v Nafpliu. Takhle dobrou a hustou zmrzlinu jsem jeste nikde nemel.
26.7.2014 v 13:37
Rekové jsou fajn. Dostali jsme zadarmo piti. Dve motorky na boku pred nekolika kavarnami asi hned tak nevideli.

[Not a valid template]

NEDĚLE 27. 07. 2014

V posteli se spalo dobře. Hotel se jmenuje Florida Blue Bay. Vstáváme v devět hodin, k snídani si dáváme buchty. Balíme se a jedeme znovu přes most na pevninu a pak směrem na Ioaninnu. Zastavujeme u benzínky, dáváme si sváču pití. Pán od benzínky si s námi povídá, je moc rád, že nechceme účet od tankování. Asi to tu má jako nedělní brigádu. Sedíme ve stínu stojanů a on nám za chvilku přináší 1 a 1/2 právě upečeného domácího chleba od své maminky. Vrháme se hned na tu půlku jako bychom týden nejedli, k tomu ukusujeme fíky, které Kuba o kus dál utrhl na stromě u silnice. No fajn svačinka. Pokračujeme dál, k obědu si dáváme další chleba od pumpaře s nutelou. Chvilku zde ve stínu relaxujeme. Asi za 10 minut tři hodiny dojíždíme do Dodoni, kde mají být vykopávky a nějaký pěkný amfiteátr.

(DODONI – pozůstatky nejstarší a po Delfách druhé nejvýznamnější Diovy řecké věštírny. Nachází se v srdci hornatého Epiru (Epirus, odlehlý kraj v horách na severozápadě Řecka. Označení Epirus v řečtině znamená světadíl. Je na rozdíl od jiných částí Řecka velmi nedostupný a izolovaný.) Věštilo se zde ze šumu dubových listů (dub byl jeden ze stromů zasvěcených bohu Diovi) a ze zvuku měděných nádob zavěšených na větvích. Počátky věštírny prý sahají až do dob druhého tisíciletí před Kristem. V pozdější době (400 př. n. l.) zde byl postaven chrám zasvěcený Diovi. Ten ve 3. stol. př. n. l. velkoryse přestavěl král Pyrrhos a doplnil dalšími budovami a velkolepým divadlem, které zůstalo pozoruhodně zachováno dodnes. Patřilo k největším na řecké pevnině – jeho silné zdi se tyčí do výšky 21 metrů a jsou podpírány mohutnými věžemi. Starověcí Řekové zde pořádali divadelní hry a Římané později upravili divadlo na arénu pro zápasy zvířat. Býci a kočkovité šelmy byly drženy ve dvou trojúhelníkových ohradách po obou stranách jeviště. Dalších úprav se okresek dočkal za panování Filipa II. Makedonského a císaře Augusta (31 př. n. l.).)

Jdeme se podívat k okénku a pán u pokladny nám říká, že ve tři už zavírají, ale jestli chceme tak nás tam pustí. Prý když to vezmeme hopem, tak to za 15 minut stihneme. Tak rychle zajišťujeme motorky a mažeme k vykopávkám zkratkou, kterou nás posílá. Dokonce za to ani nechce peníze. Rychle si prohlížíme velký amfiteátr – moc hezký – a ještě několik dalších vykopávek, zbytků budov a zdí. Vracíme se, pán za námi hned zavírá bránu. Na parkoviště přijíždí další návštěvníci, ti už ale mají smůlu. Nevím proč, mají otevřeno tak krátce. Dnes je zase horko a tak než Honza najde správnou cestu dál, mačkáme se všichni v pidistínu u plotu. Chceme teď navštívit jeskyni Perama u Ioáninny, tak tam se snad trochu zchladíme. Jen doufám, že nebudou mít také nějak zkrácenou návštěvní dobu. Projíždíme městem a po šipkách až k odbočce k jeskyni. Dál se musí pěšky, takže ještě než se svlékneme z hadrů, vybíhám asi 30 schodů ke vchodu a u pokladny zjišťuji, že poslední prohlídka začíná za 15 minut. Říkám, že přijdeme hned a svištím za klukama. Rychle parkujeme motorky, převlékáme se, zajišťujeme hadry a hopem k pokladně. Kupujeme lístky. Paní z pokladny nás připravuje na to, co uvnitř uvidíme, povídá o tom, jak byla jeskyně objevena. Bohužel se v ní prý nesmí fotit. A já na netu viděla tolik fotek. :o( Jeskyně je nádherná, prý je 2. největší jeskyní na Balkáně, 1. největší v Řecku.

(Jeskyně Perama – je jednou z největších jeskyní v Řecku. Byla objevena v roce 1940 místními lidmi, když se snažili najít úkryt před nacisty. Je dlouhá 1 100 metrů a skládá se z mnoha komor a chodeb. Návštěvník může obdivovat řady stalagmitů a stalaktitů.)

Vycházíme ven a vracíme se zpět k motorkám. Tak teď už jen najít kemp, který by měl být ve městě, někde u jezera. Šipky na něj jsme už předtím zahlédli, tak snad tam bude a bude fungovat. Za chvilku naštěstí zjišťujeme, že je opravdu funkční, a tak se zabydlujeme. Výhled přes jezero na hory je krásný. Jíme rýži a masíko, jdeme do sprchy. V krámku u recepce si kupujeme pivo a limo. Plánujeme zítřejší cestu, chvilku sedíme pod přístřeškem. Jdeme spát.

Dnes ujeto – 257 km.

27.7.2014 v 5:12
Chtel jsem napsat neco vic ale v hotelu za 90E nejde wifi. Takze jen sms. Vcerejsi synchronizovane plavani na hlavni tride v Levidii dopadlo dobre. Nikomu nic neni. Dojeli jsme do Patrie. Kempy podle mapy a gps jsou zavrené takze jsme skoncili v hotelu. Ja mam rymu a Hanka kasel. Dnes uz jedeme smerem k Makedonii.
Neděle ráno.
Tak wifi tady jde. Ale jen v okolí recepce. Jsou divní. Dnes jedeme sice směrem na Makedonii ale cca po 200km skončíme u jeskyni a jiných památek. Do Makedonie k Ohridu dojedeme zítra.
27.7.2014 v 17:11
Neděle
Dnes ráno jsme se vyhrabali z hotelu a přes Patru dojeli k mostu na pevninu. Krásná stavba, v noci modře osvetlena. Potom jsme se přesunuli do Dodoni kde jsme chtěli prolezt nějaké vykopávky. Zavírali v 15:00 a my přijeli v 14:52. Chlapík u brány nás tam zadarmo (Hanky úsměv a vystrih) a alespoň na 15minut pustil. Prohlédli jsme si tak alespoň krásný velký amfiteatr. Potom jsme přijeli do Perama kde je jeskyne. Jeskyne ma 1,1km, ma krásnou krapnikovou výzdobu a byla nalezena po bombardování při 2 sv.válce. Ted jsme v malém kempu na břehu jezera v městě Ioannina. Asi vypadame hodně špatně. Cestou jsem se dal do řeči s pumparem a on nám za chvíli přinesl 1a půl domaciho, jeste tepleho, bochníku chleba od jeho maminky.

[Not a valid template]

PONDĚLÍ 28. 07. 2014

K snídani vaříme polévku s chlebem. Balíme a jedeme nejdříve k benzínce nakrmit také naše motorky. Z Ioaninny jedeme na severozápad směrem na Kalpaki. Odbočujeme vpravo. Krajina se z ničeho nic zvedá a my vyjíždíme v oblasti Zagoria na náhorní vápencovou planinu v pohoří Pindus.

(Oblast Zagoria nebo také Zagohoria – se nachází na území Národního parku Aoos-Vikos v pohoří Pindus v oblasti Epirus. Příroda je zde přímo úchvatná, všude samé zelené lesy, krasové útvary a potůčky. Půda je zde však chudá a kromě lesních porostů se zde nedá téměř nic pěstovat, a tak je kraj závislý hlavně na těžbě dřeva nebo chovu dobytka. Tato oblast je typická svými kamennými domy na úbočích hor, kamennými, klenutými mosty ze 17. a 18. století, a stále ještě divokou přírodou a známou soutěskou Vikos. Původních, kamenných vesniček je zde 44-46, neznámější je Monodendri a Metsovo. Vesnice leží v nedostupném terénu, často se tam skrývali vojáci, kteří tam pak stavěli domy a zakládali rodiny. Jednotlivé vesnice si z kopce na kopec dávaly signály, když byly v nebezpečí, a aby se dalo z jedné do druhé chodit, vystavěli přes řeky a říčky kamenné mosty. Region, stejně jako jiné části Řecka, byl dlouhou dobu pod tureckou nadvládou, v průběhu Občanské války v letech 1946-49 se téměř vylidnil.)

Nejdříve míříme k vesnici Kipi. Zde jsou u silnice tzv. soumarské mosty. Vidíme jich zde několik, jeden dokonce tříobloukový.

(Pro Zagorii jsou typické i tzv. soumarské mosty, které jsou dlážděné, s jedním až třemi oblouky a pro vesnice bývaly spojnicí s okolním světem. Dodnes se jich zachovalo asi 60. Jsou to stavby pocházející pravděpodobně z 18. století, sloužící ke snazšímu průchodu karavan se soumary. Stavbu mostů většinou financovaly místní rodiny a mosty nesou jejich jména. První je Kokkoros; o kus dál za ním je most Kalogeri nazývaný také Plakidas se třemi oblouky.)

Pak přejíždíme do kamenné vesnice Monodenry, kde parkujeme, převlékáme se a jdeme ke kláštěru Agia Paraskevi z 15. století, usazenému na okraji soutěsky. Tam se nachází vyhlídka (Vikos Gorge) do nejhlubšího kaňonu Evropy Vikos. Skalní stěny jsou zde místy až 1.000 metrů vysoké a protéká jím řeka Voidomatis. Nádhera!

(Kaňon Vikos – protíná vápencovou planinu v pohoří Gamila. Přechod údolím stejnojmenné řeky patří k nejkrásnějším procházkám na řeckém území. Řeka Vikos je napájena vodou z tajícího sněhu a svým tokem vytváří několik roklí s krasovými útvary. Cestou vás obklopí strmé vápencové srázy vytvarované erozí dosahující výšky skoro až 1 000 m, které patří k nejvyšším v Evropě. Soutěska je srdcem národního parku Vikos-Aoos, do kterého patří planina Astraka, masiv Tymfí a celý kaňon Vikos i s propastí Provatina.)

Nad klášter vede ještě taková „kozí“ stezka, kterou se vydávám sama. Má se tam jít nad kaňonem po úzké asi metr široké římse. Kluci se mnou jít nechtějí a tak čekají na lavičce v klášteře. Já stoupám ještě asi 20 metrů nad jeho kamenné střechy a podél kaňonu se vydávám po římse kopírující skalní stěnu. Hloubka pode mnou je obrovská, ale není to tak hrozné, dá se to jít. Jen v jednom místě si nejsem úplně jistá, to když je římsa přerušená a je zde jen dřevěná lávka, ale i to překonávám. Jdu dál, celkem asi 200 metrů, fotím a pak jdu zpět. Římsu vidím pokračovat i na protilehlé stěně, ale nemíním tu být celý den. Vracíme se k motorkám a v blízké restauraci si dáváme oběd – ochutnáváme další místní jídlo – musaku. Je to dobrůtka. Trošku se zatahuje a poprchává, je tu i chladněji, ale i tak jsme v tričkách. Číšnice je zachumlaná v mikině a třese se zimou. Popojíždíme asi 6 kilometrů kolem vápencové formace „Kamenný les“ k další vyhlídce na kaňon nazývané Oxia (tzv. Balkon Vikosu). Protože poprchává, jdeme na ní v hadrech a v helmách, je od parkoviště asi 100 metrů. Do kaňonu se trošku vkrádá mlha, ale i tak to má své kouzlo. U motorek pak potkáváme takového zbídačelého žebravého oslíka. Vracíme se z hor na hlavní silnici, z které jsme sem odbočili. Ještě jsme měli v plánu jet do vesniček Papigo a k další vyhlídce u vesnice Vitsa. Necháváme si však něco na příště, stejně nám počasí moc nepřeje. Jsou tři hodiny odpoledne a my musíme trochu popojet. Pokračujeme směrem na Kozani, projíždíme nádhernými horami obklopujícími kaňon Vikos a míříme na Kastorii. Pauza u rozlehlého vyschlého koryta řeky Aliakmonas. Další v kafetérii u silnice – to už kousek od hranic s Makedonií, kde sedí spousta místňáků, kteří nás se zájmem sledují. Dáváme si kávu s vodou a výborný obrovský zmrzlinový kornout. Původně jsme zde chtěli najít místo k přespání na divoko, ale protože Honza u cesty viděl cedule varující „Pozor medvědi a vlci!“, rozhodujeme se, že zkusíme dojet až k Prespanskému jezeru do kempu.

(Prespanské jezero – se nachází na hranicích Makedonie, Řecka a Albánie v nadmořské výšce 850 m a dosahuje maximální hloubky 54 metrů. Leží v mezihorské tektonické kotlině. Severní a východní břehy jsou pozvolné a mírně členité, zatímco jižní a západní břehy jsou strmé s hlubokými zálivy. Co se týká přítoků do jezera, tak ho napájí podzemní voda z pramenů na dně a taky povrchová voda z několika menších řek: Golema Reka, Brajčinska, Kranska, Istočna, Bolnska a Pretorska. Voda pak odtéká podzemní řekou přes krasové dutiny pod pohořím Galičica do Ohridského jezera, které leží 16 kilometrů na severozápad o 158 metrů níže. Kolísání hladiny během roku se pohybuje mezi 1,5 – 2 metry. Na jezeře se nacházejí dva ostrovy. Větší ostrov Golem Grad je 750 m dlouhý, 450 m široký a dosahuje výšky 30 m nad hladinou jezera. Ostrov je chráněnou rezervací pro flóru a faunu. Menší ostrov Mal Grad je dlouhý 300 m, široký 150 m a dosahuje podobné výšky kolem 30 m nad hladinou jezera. Kromě přírodovědců jsou strovy oblíbené i mezi archeology, kteří zde provádějí své výzkumy. Nacházejí se zde totiž zbytky raně křesťanské kultury a bazilika ze slovanského období.)

Honza to datluje do GPS, překračujeme hranice – je tam trošku zácpa a i odbavení Makedonci trvá dlouho. V Bitole Honza špatně odbočuje a pak nás navigace vyvádí zpět šílenými úzkými uličkami. Jirku bolí koleno a tak jede poslední úsek s Honzou. Pak ale konstatuje, že se mu s ním jede špatně, protože tam nic nevidí. A má tam málo místa. U Prespanského jezera hledáme kemp. Jedeme do místa, kde by měl být. Nikde ho nevidíme, je tu jen nějaký hotýlek. Ptáme se tam po kempu, ten tu prý ale již není. Ukazují nám stromy asi 100 metrů odsud, kde je prý volný plac. Není tam ale žádné zázemí, takže prý bychom tam mohli být zadarmo. Jedeme se tam podívat. Na kraji je veliká dřevěná brána, kterou si otevíráme a vjíždíme pod stromy. Jo tady to půjde, tady bude klid. Zůstáváme, stavíme stany už ze šera. Kuba nám vaří nudle s masem. Jsou tu trošku komáři. Kuba vyzkoumal, že v Řecku mají komáry s dvěma proužkama a v Makedonii jsou hnědý. Dnes už jsme zase viděli želvy. Jsme zpět ve svém časovém pásmu.

Dnes ujeto – 360 km.

28.7.2014 v 19:14
Dnes jsme si zajeli do Kipi na krasné staré kamenné mosty a do Monodendry na uzasnou obrovskou soutesku. Vsude jsou vesnicky s kamennymi domy. Ty zdejsi hory nas neprestavaji prekvapovat. K obedu mussaku v taverne a potom presun na GR/MK hranici. Cestou jsme zastavili v kavarne u cesty a s mistnimi dedousky si dali reckou kavu a nanuky. Ted uz jsme v Makedonii u Prespanskeho jezera. Zitra nas ceka Ohrid a pak Albanie. Dneska jsme v byvalém kempu bez zazemi. Fuj, Hanka a kluci hrozne smrdi.

[Not a valid template]

ÚTERÝ 29. 07. 2014

Ráno vstáváme kolem 9. hodiny, k snídani si vaříme polévku. Přejíždíme přes hory od Prespanského jezera k Ohridskému. Cestou jsou krásné výhledy na obě tato jezera.

(Ohridské jezero – nebo také Pogradecké jezero se nachází v mezihorské tektonické kotlině na hranicích Albánie a Makedonie. Jeho rozloha činí 363 km², čímž patří k největším krasovým jezerům na světě. Bývá mu také někdy přezdíváno Ohridské „moře“. Bylo pojmenováno podle města Ohrid, které leží na břehu jezera na území Makedonie. Díky tektonickému původu v něm žijí unikátní druhy ryb – např. pstruh Salmo letnica zvaný koran, který je vyhledávanou kulinářskou pochoutkou. Jezero je hluboké téměř 300 m a řadí se k nejhlubším na Balkáně.)

Sjíždíme dolu k Ohridskému jezeru a vracíme se k hranicím Albánie, kde se nachází klášter sv. Nauma, jednoho z významných následovníků a spolupracovníku Cyrila a Metoděje. Klášter pochází z roku 885.

(Klášter Sveti Naum – na břehu Ohridského jezera založil svatý Naum, žák Cyrila a Metoděje, koncem 9. století. Klášter se brzy stal vedoucím vzdělávacím a kulturním centrem. Původní kostel, který nechal sv. Naum zhotovit, byl za osmanské nadvlády zničen a v 16. století byl na jeho místě vystavěn kostel nový. Stavba, která nese byzantské rysy, se může pyšnit bohatou freskovou výzdobou. Uvnitř najdeme hrob sv. Nauma, pokud k hrobce přiložíte své ucho, můžete údajně ještě stále slyšet tlukot Naumova srdce. Impozantní klášter se tyčí na skále nad jezerem.)

Zastavujeme na plácku, který tu slouží jako parkoviště. Dost tu na tom makají a tak příště, až sem třeba zase přijedeme, už tu bude obrovské parkoviště s kvalitním asfaltem. Výběrčí si nás naštěstí nijak zvlášť nevšímá, má dost práce s tím, aby tu porovnal přijíždějící auta, a tak parkujeme pod stromem a jdeme na prohlídku. Za branou už jsou ale stavební práce dokončené. Takže jdeme po vybetonovaném chodníčku lemovaném boudičkami se suvenýry a úhledně posekaným trávníčkem kolem břehu jezera a pak upraveným parkem přímo k hotelovému komplexu, na jehož dvoře se pak konečně nachází moc hezký malinkatý kostelíček sv. Nauma. Prohlížíme si ho a potkáváme zde nějaké Slováky. Chvilku si s nimi povídáme a vracíme se zpět. Popojíždíme po břehu jezera až do města Ohrid.

(Ohrid – historicky velmi významné město na břehu Ohridského jezera. Ve starověku se jmenovalo Lychnidos („město světla“) a obýval ho makedonský král Filip II. Po dobytí Ohridu Římany tudy procházela silnice Via Egnatia. Ve středověku šlo o jedno z nejdůležitějších měst na Balkáně. Působili tu věrozvěsti svatý Klement a svatý Naum, žáci Cyrila a Metoděje. Na přelomu 10. a 11. století bylo hlavním městem prvního státu makedonských Slovanů pod vedením cara Samuila. Především byl ale Ohrid (i za vlády Turků) sídlem územně rozsáhlé a vlivné arcidiecéze pravoslavné církve. Kulturní památky se zachovaly ze všech období. Římany připomíná amfiteátr, který se dnes znovu používá pro koncerty a představení pod širým nebem. Car Samuil zanechal mohutnou pevnost, z níž se zachovala většina z 3 km hradeb. Náboženskou a církevní tradici dokládá obrovské množství pravoslavných kostelů a klášterů, ostatně v celé oblasti Ohridského jezera se jich nacházelo údajně 365! Nejlepším příkladem je někdejší arcibiskupská katedrála, kostel svaté Sofie z 11. století se vzácnými freskami v interiéru. Přímo na skalním útesu nad jezerem stojí kostel svatého Jana ovlivněný byzantským i arménským stavebním slohem.)

Ve městě je dost provoz. Parkujeme v blízkosti centra na chodníku a jdeme se projít. Vybíráme nějaké místní penízky z bankomatu a kupujeme si k obědu gyros s hranolkami v pita chlebu s cibulí, okurkou a zaziky + pití. Pak už hurá na prohlídku města. Dostáváme se ke břehu jezera a podél něho jdeme po lávce a pláži k malebnému kostelíku sv. Jana přímo nad jezerem. Stoupáme pak vzhůru nad město kolem nějakého betonového skeletu – zřejmě plánovaného hotelového komplexu, na kterém, jak se zdá, byly práce zastaveny, protože při stavbě objevili „SAKRA“ zase nějaké vykopávky! Ty jsou místy zakryté stříškami. Kdo ví, jestli to dostaví nebo jim tu ta kostra zůstane strašit. Pokračujeme dál až k pevnosti. Kupujeme si vstupenky a po hradbách jí procházíme a kocháme se výhledy na celý Ohrid. Je to moc hezké. Ve městě je spousta větších i menších kostelíků. Uličkami se pak vracíme k motorkám. Cestou ještě zastavujeme v obchodu a kupujeme si jídlo a pití. Mají zde dokonce i konzervu s klobásou a fazolemi, a tak jí zkoušíme večer hned k večeři. Není špatná. Teď sedíme před krámem a čekáme na Honzu, který hbitě odkráčel k nejbližší restauraci s nadějí, že ho tam pustí na toaletu. Má kliku, nevyhodili ho. Jsou tři hodiny a už musíme vyrazit dál. Čeká nás přejezd Albánie. Vypadá to, že si v ní už ale nestihneme nic prohlédnout. Z Ohridu jedeme ještě kousek po pobřeží Ohridského jezera a míříme přes hory k hranicím. Tam jim to ale docela trvá. Honza zastavuje u cedule „Albánie“, říká mi, že se tu nesmí fotit. Já mu však nerozumím, mám pocit, že tam pózuje, a tak ho rychle fotím. Naštěstí mě nikdo neviděl. Hned za celnicí uklízíme pasy a hned se k nám hrnou žebrající kluci, takový malí „cikáni“. Nó tak vzhůru do Albánie! Je to docela mazec. Všichni tu jezdí pravidla nepravila, kdo má větší auto a víc odvahy, ten jede. Je to divočina. Najíždíme na cosi, co má být dálnice. 4 pruhy – dva tam a dva zpět a tak, dle všech, okamžitě najíždíme na dálniční rychlost. Jaké je však naše překvapení, když se proti nám řítí auta i v protisměru! Zjišťujeme, že je to ve výstavbě a jezdí se jen v jedné polovině dálnice. Kdyby to tak alespoň bylo nějak označené. Pruhy nejsou pořádně oddělené, probíhá divoké předjíždění. Sem tam přebíhají přes cestu lidi, dělníci. Po pár kilometrech se zase „dálnice“ mění v klasickou klikatou silničku. Provoz houstne a jedeme dost pomalu. Místy vznikají kolony. Spáry na mostech jsou pěkný jámy, občas se přes ně musí jet krokem. V těchto místech postávají místní děti a nabízí kolem jedoucím k prodeji různé věci a také zvířata. Kuba by chtěl štěňátko. ;o)) Hory jsou tu ale krásný, škoda, že se nestíháme moc kochat. Kolem silnic najednou oživly myčky aut. Jedna vedle druhé. Vypadá to na národní odpolední zábavu. Proudy vody tryskající z hadic lákají auta k zastavení. Myjí tu vše, co se jen naskytne, a tak u jedné benzínky vidíme, jak myjí traktor, u jiné pak pět týpků šamponuje Lamborghini, jinde zas jen jeden pán drhne autobus. Pak zastavujeme u benzínky. Nemáme místní peníze, a proto se hned z kraje ptáme, zda berou karty. Prý žádný problém. Tankujeme. Samozřejmě, že jste také čekali, že to nebude fungovat. Terminál nám neschroupává ani jednu z našich karet. No mám trošku pocit, že ti páni spíš neuměli ovládat ten terminál. Zkoušeli to asi tři. Ptáme se jestli tedy můžeme zaplatit v eurech. Prý ano, pán nám to přepočítává na 37 euro za obě motorky! Sakra, tady je to nějak levný! Je to možný nebo se sekl? Nevíme. Baštíme croasanty a jedeme dál. Ještě stále máme před sebou Tiranu. Už teď se toho děsím, když vidím ten chaos tady. Opět se objevuje jejich rozpracovaná dálnice, tentokrát už skutečně dva proudy tam a zpět. No i když…v jednom okamžiku v pravém pruhu předjíždím skůtr, v levém pruhu nás ještě předjíždí auto a v odstavném pruhu v protisměru jede nějaký stařík s vozíčkem taženým koníkem. Čtyři vedle sebe! Tak to mi hlava nebere. Noo kromě spousty chodců na dálnici potkáváme ještě i další kuriozity jako je třeba odbočovací pruh vlevo nebo kruhový objezd. Po dálnici vjíždíme do nějakého města. Na kraji místního jezírka je obrovské smetiště, na kterém je vystavěn slum. Asi po třech kilometrech auta brzdí a dálnice najednou končí jako když jí uříznou. Asfaltový splaz padá kamsi o pět metrů níže. Za ním plot a kopice štěrku. Stojíme na kraji a vyděšeně se na sebe díváme. Zleva nás předjíždí auto a neohroženě sjíždí po ztuhlém asfaltu dolu a ostře to lomí vpravo. Honza se moc dlouho nerozmýšlí a vyráží za ním. Mně nezbývá nic jiného než jet za ním. Po dírách a štěrku vjíždíme do nějakého sídliště. Honza nevěřícně zírá na GPS, kde má jen bílou barvu, žádné cestičky, žádná navigace. A tak se jen intuitivně drží původního směru. Projíždíme uličkami špinavého města. Lidé se po nás dívají, kde jsme se tu vyloupli. Nemám z toho moc dobrý pocit. Trošku si připadám jako vloni u Kardžali. Lidé jsou tu podobně snědí, snad se na nás nevrhnou. Naštěstí ne ;o) Dostáváme se na nějakou hlavnější třídu. Všude spousta aut a semaforů. Na jedné z křižovatek při čekání na zelenou, říkám Honzovi, že to je teda pěknej chaos, a že teda nevím, jak zvládneme tu Tiranu. (Před jejím průjezdem mě varovala Barča – je to prej hrůůůza!). Dostává se mi odpovědi: „Ale to už je Tirana!“ No tak super, my už máme minimálně půlku za sebou, a ani to tak nebolelo. Tak to je pozitivní. No já žádnou ceduli neviděla! Po průjezdu pauza u benzínky, slunce se pomalu chystá zapadat. Pak zas kousek dálnice. Stále psi, lidi, cyklisti. Dálnice je ukončena kruháčem, který však leží vpravo od ní. Musíme jím projet, i když by zde mohlo být jen klasické průjezdné zúžení. No podivně vyřešeno. Do Shöderu už přijíždíme za šera. Nad ním se tyčí obrovská pevnost. Škoda, že už na ní nemáme čas. Kančími stezkami se blížíme k hranici. Je zde čekající kolona. Celníci nás ale nahánějí vlevo kolem aut. Projíždíme po chodníčku přímo mezi celními budkami a hlavní budovou. Rychle nám zkontrolují pasy a můžeme jet dál. Tak to je fajn, že to šlo tak rychle. Ještě nás čeká několik kilometrů ke kempu u Ulcinje. Přijíždíme tam již za tmy. No tak tady začínám mít zase trošku obavu z toho, zda se tu upíchneme. Velké turistické centrum, všude spousta světel a mraky lidí, noční život, rozjásaná pouť s kolotoči. Hledáme kemp, ale stále nic. Propadám panice. Zajeli jsme do nějaké slepé uličky, a protože tu nic není, točíme se. V tom na mě volá nějaký pán: „Haló! Vy jste Češi? Co hledáte?“ Á krajánek, jak ráda ho slyším. Říkám mu, že hledáme kemp. Radí nám, kudy se k němu dostaneme. Musíme zpět přes most, zatočit vpravo a pak asi po 200 metrech, je maličký kempík na zahradě penzionu Modrá hvězda. No tak super! Vracíme se tedy a dle jeho rady se proplétáme kolem kolotočů skrz davy turistů. Jedeme úzkou uličkou, naproti nám jede nějaký pán na skůtru, mává a volá: „Češi, ahój!“ Rychle se otáčí, předjíždí nás a vede nás k sobě na zahradu, kde už pár stanů stojí. Mluví docela dobře česky a tak se rychle domlouváme – 20 euro za noc. Paráda! Má tu na zahradě nově postavené zázemí – záchody, sprchy a umývárky. Pláž je odsud prý asi půl kilomeru. To sondujeme, kdybychom se ráno chtěli jít koupat. Stavíme stany, vaříme fazole, píšu deník. Honza nám jde koupit nějaká ovocná piva. Sedíme pod malinkou pergolou u piva a kecáme, po sprše pak jdeme spát.

Dnes ujeto – 333 km.

29.7.2014 v 20:33 
Tak a jsme v Cerne hore. Kempujeme v zahrade apartmanu v Ulcinju asi 500m od more. Dnes jsme byli ve Sv.Neumu a Ohridu (makedonie). Potom jsme vjeli do Albanie. Albanie je des. Mozna maji hezke hory, pevnost ve Skadaru, a mozna jeste neco. Ale jinak bordel, dopravni chaos, slumy bezdomovcu na kraji mest, psi, zebraci. Hanka se toho bala vic. Po projeti Tiranou mi za mestem na krizovatce rekla ze to bylo hrozny, ze nevi jak zvladne projet Tiranou. Myslela ze je teprve pred ni. Na albanske dalnici (nove) je treba pocitat se vsim. Chodci, cyklisté, otacejici se dodavky, konské povozy v protismeru, kruhove objezdy, hupy které vas vysadi.

[Not a valid template]

STŘEDA 30. 07. 2014

Vstáváme později, pomalu balíme, jíme chleba s paštikou z Ohridu. Koupání v moři rušíme, protože se zase v dálce blýská. Platíme majiteli za pobyt, loučíme se s ním a po pobřeží jedeme dál směrem na Kotor, který bychom si s klukama chtěli projít. Projíždíme kolem města Sveti Stefan. Před Kotorem je děsná kolona. V tunelu hrozně kvílí větráky a je to hodně nepříjemný. Popojíždíme krokem až k přístavu v Kotoru.

(Kotor – nejzachovalejší středověké město v Černé Hoře leží na samém konci zálivu Boka Kotorska. Už v roce 1979 bylo zapsáno na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Hlavní důvodem byly masivní 5 km dlouhé městské hradby, vysoké místy až 20 metrů a až 15 metrů široké. Obepínají trojúhelníkový prostor městského jádra a spojují ho s mohutnou pevností sv. Jana (Tvrdjava sv. Ivan), která se postupně šplhá po strmých kopcích nad městem až do výšky 260 m n. m. Největší zásluhu na vybudování masivního opevnění mají Benátčané, kteří vládli Kotoru téměř čtyři staletí. V úzkých uličkách s vysokými kamennými domy a na náměstích středověkého jádra je mnoho historických budov. Nachází se zde památky prakticky ve všech významných evropských stavebních slozích od románského, gotického, renesančního až po barokní. Za pozornost stojí románská katedrála Sveti Tripun ze 12. století. Pravá věž katedrály má 35 m a levá 33 m. Při zemětřesení v roce 1667 obě věže spadly a rozbily okolní paláce. Sv. Tripun je patronem Kotoru. Když v roce 809 převáželi jeho ostatky z Konstantinopole, zakotvili na zastávku v Kotoru, ale následující 3 dny v kuse pršelo a nemohli vyplout, tak to místní lidé pochopili jako znamení, ostatky svatého Tripuna si zde nechali a postavili pro ně kapličku. Město bylo také odnepaměti významným námořním centrem. Již v 9. století tu vzniklo nejstarší sdružení námořníků na východním pobřeží Jadranu.)

Parkujeme na chodníku a jdeme se podívat na lodě. Začíná poprchávat a tak se ještě rychle vracím k motorkám, vytahuji pláštěnky na bágly a na tankvak a přikrývám nám hadry nepromokama. Kluci zatím koukají na to, jak sem přijíždí a kotví tu obrovská zaoceánská loď. Tak raději rychle do města, než se ti lidé z lodi vyřítí ven. Procházíme pár uliček a končíme v naší, již prověřené pizzerii na oběd. Objednáváme si pizzu, salát a pití. Pak ještě kávu a kluci ovocný salát. Chvilkami stále poprchává. Po obědě se procházíme městem. Snažím se kluky přemluvit k výstupu na hrad, ale nechce se jim. A přitom je takový fajn počasí na výstup na hradby. Tak zas pokračujeme dál kolem Kotorské zátoky až na hranice Chorvatska. Nad ním je černo, blesky lítají. Kruciš! Snad stihneme dojet do Molunatu včas. Chvilku stojíme na hranicích pod stříškou, než nandáme rukavice a uklidíme pasy. Zastavují u nás motorkáři z Maďarska – jsou oblečení v sandálech a kraťáskách. Pokračujeme dál a oni – pořád stejně oblečeni také. Ti by si určitě rozuměli s Pepou. Drží se za námi, než odbočíme k Molunatu a pokračují dál přímo do bouřky. My tomu snad ujedeme. Řítíme se rovnou do kempu, domlouváme se s panem majitelem a rychle stavíme stany. Nestíháme je ani zabydlet. V rychlosti jen dovnitř hážeme sbalený spacáky a motohadry. Spouští se šílenej ceďák. Stojíme v kabátech od nepromoků u záchodků a čekáme, jestli to přejde. Myslím, že to teda jen tak nepřejde. Je to čím dál horší. Přemýšlíme, že bychom zkusili přeběhnout k Andrejkovi na večeři. Jenže než tam dojdeme, budeme šíleně mokrý, tak se nám moc nechce. Voda kolem vytváří potoky, které se kempem hrnou z kopce dolů do moře. Najednou přibíhá nějaká holka a spouští na nás anglicky. Zve nás, abychom se šli schovat k nim do karavanu, že nám uvaří kávu. Zdá se mi to blbý, ale kluci přikyvují a tak běžíme deštěm za ní. Je to karavan hned u našich stanů. Uvnitř se svlékáme z plášťů a její rodiče nás usazují ke stolu na lavice. Taťka sedí vpředu a mamka postává. Dcerka nám jde uvařit čaj a kávu. Mají s sebou také malého psíka, kterému se noví návštěvníci moc nezamlouvají. Snažíme se s nimi komunikovat, nejdříve v angličtině, pak když zjistíme, že jsou z Německa tak i německy. Kolem našich stanů stojí asi pět čísel vody. Po hodině strávené v karavanu, máme pocit, že už to trošku polevilo a tak se loučíme s našimi hostiteli, děkujeme jim za vše a jdeme do restaurace k Andrejkovi. Hned na začátku ho potkáváme, jak se baví s hosty a tak ho nadšeně zdravím: „Ahoj, Andrejko!“ Pěkně dlouho jsme se neviděli. Je očividně překvapen, až si říkám, jestli nás vůbec poznal. U číšníka si zatím objednáváme jídlo a pití. Stále lije, hromy, blesky lítají. Jak my pojedeme domu, jestli bude pořád takhle? A jak dnes přespíme? Budeme mít ve stanech sucho? Tak se na to najíme. Dávám si rybu, kluci maso, Honza nějaký potvory. Je to dobrota. Pak za námi na chvilku přichází Andrejko. Poznal nás, akorát si myslí, že jsem Barči sestra. Ptá se nás, kde spíme. Když říkáme, že v kempu ve stanu, tak se zhrozí a říká, že kdyby byl nějaký problém, že můžeme klidně přespat v restauraci. To nás moc potěšilo, tak uvidíme. Říkáme, že musíme být v sobotu doma, chvátáme na Barči oslavu krásných kulatých narozenin. Rád by jí poslal nějakou velkou rybu, ale my to bohužel nemáme kam dát a dřív jak v sobotu nedojedeme, takže by se to zkazilo. Rychle odbíhá. Říkám Honzovi, že určitě ještě něco vymyslí. A opravdu. Za chvilku se celý rozzářený vrací s taštičkou s domácím likérem. Na ní je černým fixem napsáno: „Pro Barču od Andrejka „50““. Prosí nás, abychom jí to dovezli. Tak to vezmeme určitě moc rádi, to jí moc potěší. Kluci si dávají zmrzlinu a my s Honzou vínko. Najednou do restaurace přicházejí ti naši Němci z karavanu, kteří nám poskytli azyl. Sedají si ke stolu kus od nás. Voláme si číšníka a domlouváme se s ním, aby k jejich stolu přinesl tři paňáky proška. Když jim to pak přináší, jsou celí vykulení, že si nic takového neobjednali. Číšník ukazuje na nás a tak je jim hned vše jasné. Usmíváme se na ně a ještě jednou děkujeme. Paní si to pak moc pochvaluje. Pak platíme, loučíme se s Andrejkem a jdeme ke stanům. Stále ještě prší, ale už to není takovej ceďák jako před tím. Lilo asi tři hodiny. Takovou bouřku a průtrž mračen jsem teda už dlouho nezažila. Ještě, že se nám sem podařilo dorazit vcelku včas. Kontrolujeme situaci ve stanech. Vypadá to, že to nebude tak zlý. Ve stanech je relativně sucho a tak připravujeme ležení a jdeme spát s nadějí, že se mraky snad zase někam posunou a my zítra budeme moci vyrazit v klidu dál.

(Molunat – Někdejší rybářská osada (200 obyv.), nyní oblíbené malebné nejjižnější chorvatské letovisko blízko hranic s Černou Horou. Leží v lokalitě zvané Sutorina na stejnojmenném polostrově při zálivu G. Molunat, 39 km jižně od Dubrovníka. Z Jadranské magistrály vede k ní lokální silnice. Molunat má pravidelné autobusové spojení s Dubrovníkem a s Cavtatem. Obec je přístavem pro oblast Konavle. Od jihu ji částečně chrání ostrůvky Molunat a Supetrić. Obklopuje ji bohatá vegetace. V okolí se pěstuje vinná réva a ovoce.)

Dnes ujeto – 163 km.

30.7.2014 v 11:16
Kotor
Právě jsme v Kotoru a cekame na objednanou pizzu. V přístavu jsme sledovali přistání obřího parníku a ted jsme ve městě. Ještě chceme dojet do Molunatu a dat pauzu. Fotky sem nedávám, posilam to jen sms. Až se vrátíme a roztridime to tak uděláme promítání. Momentálně tady prší, ale sedíme pod markyzou a na motorky jsme hodili nepromok.
30.7.2014 v 16:32
Jsme v Molunatu. Postavili jsme stany a prisla bourka a slejvak. Prijali jsme pozvani od sousedu z D do karavanu na kavu a caj. Lidé jako z konve.
Lije tam melo byt. Ted uz jsme prebehli k Andrejkovi do restaurace na veceri. Je to bourka jako blazen. Snad tam ty stany jeste mame. Jsem zvedav jestli budeme spat v suchu. A hlavne jaké bude zitra pocasi. Chteli jsme jet po pobrezi se zastavkami na koupani. Hanka je pry Barci sestra. Crno vino je svjezi. Bud prestalo prset nebo bylo moc vina.

[Not a valid template]

ČTVRTEK 31. 07. 2014

Ráno mě budí hrozný horko. Bude lejt! A taky jo. Zase to bublá a kapky padají na celtu stanu. Tak ještě ležíme. Asi za hoďku přestává a Honza jde na průzkum. Na záchod to je jasný. Prý už se to trhá, tak nevím, jestli mraky nebo papír. Prý mraky. Ten mě chce uchlácholit! Jdu ven ze stanu. Ale jo! Fakt se to trhá. Leze slunce! To snad není možný! Že bychom fakt měli takovou kliku? Pomalu všechno rozvěšujeme a sušíme. Balíme. Nakonec se jdeme i vykoupat! Asi ve čtvrt na dvanáct se loučíme s Němci, také s majitelem kempu panem Perem Kandićem, který si nás také pamatuje, že jsme sem jezdívali. Všichni nám přejí šťastnou cestu. U restaurace máváme Andrejkovi. Pak se proti nám vyřítí autobus – samozřejmě jak jinak v tom nejužším místě. Vyhýbáme se. Jedeme na hlavní a míříme po magistrále na jih. Před Cavtatem Honza odbočuje vpravo. Vyjíždíme na vyhlídku Sivi Soko.

(Vyhlídka Sivi Soko nad Cavtatem – V nejzápadnější části horského pásma, který uzavírá ze severu a severovýchodu kraj Konavle, stojí za návštěvu krásná vyhlídka Sivi soko (Šedý sokol). Úzká silnice stoupá od křižovatky s magistrálou u Cavtatu po úbočí hor k vyhlídce a dále přes hřeben až do obce Velji Do, kde silnice končí. Hranice s Bosnou a Hercegovinou probíhá nedaleko odsud. V obci Velji Do je možno ochutnat místní speciality v typické konavelské restaurauci Konavoski komin, kam jezdí turisté až z Dubrovníka. Z vyhlídky se naskýtá krásný panoramatický pohled na okolní pobřeží a přilehlé vnitrozemí, od Cavtatu až po Dubrovník. K jihu se rozkládá úrodné Konavelské polje (Konavosko polje). V jeho nejzápadnější části leží letiště Čilipi. Městečko Cavtat je shora vidět jako na dlani. Nezbývá než obdivovat jeho polohu. Je rozloženo na dvou poloostrovech a v přilehlé větší zátoce Tiha s oblázkovou pláží a novými hotely. Malebný pohled doplňují cavtatské ostrůvky a útesy roztroušené v moři: největší jsou směrem od jihu Mrkan, Bobara a Supetar. Směrem k severozápadu se rozprostírá velký Župský záliv s letovisky Plat,  Mlini a Srebreno. Ještě dál po pobřeží směrem k severozápadu se rýsuje historické město Dubrovník s ostrovem Lokrum. Dohlédnout lze až k Elafitským ostrovům sevezápadně od Dubrovníka.)

Je krásně, jen v dáli jsou mraky. Snad je nedojedeme. Pozorujeme letadla na dubrovnickém letišti. Jíme marmor – mramorovou buchtu, kterou jsme si koupili v Ohridu. Honza pak nachází kešku. Sjíždíme zase zpět a dál po pobřeží. Přijíždíme na hranice s Bosnou, kterými jsme vždycky jen projížděli. Dnes se však bosňáci nějak splašili, vzali kontrolu vážně a tak musíme hledat pasy. Na benzínce si kupujeme bagety a pití. Zastavujeme na chvilku pak až nad Bačinkami, kde kupujeme dárečky – 3×0,5 l olivového oleje a mandle v cukru. Přesunem pokračujeme až do Omiše. Je to docela únavný. V městečkách se provoz ucpává, místy jedeme krokem. Před námi jsou zase vidět černé mraky, a tak docela rádi zahybáme do našeho dříve oblíbeného kempu Galeb.

(Město Omiš – (6 tis. obyv.) oblíbené letovisko při ústí řeky Cetiny do moře (Cetina tu tvoří tzv. Omišskou soutěsku – Omiška probojnica), 26 km jihovýchodně od Splitu. Nejstarší chorvatskou památkou v Omiši je malý kostel sv. Petra (Petrova crkva) v lokalitě Priko na pravém břehu Cetiny při jejím ústí, který je typickou ukázkou raně románské stavby s určitými byzantskými rysy (vznikla kolem r. 1000 n. l.). Na skalách nad městem se tyčí pozůstatky někdejší pirátské pevnosti zv. Mirabela (též Peovica), k nimž je možné vystoupit ze staré části města. Pocházela ze 13. stol., dnes z ní zbyla jen hranolová věž na skalách. Ve své pevnosti měli piráti i tajnou únikovou cestu, která jim umožňovala uprchnout před případnými dobyvateli. Mohutnější jsou pozůstatky novější benátské pevnosti Starigrad (Fortica) ve výšce 311 m. Z pevnosti je dobře viditelná zeď na mořském dně při ústí Cetiny, která zabraňovala větším (cizím) lodím vjezd do přístavu. Město Omiš bylo ze tří stran chráněno hradbami, z nichž se však dochovala jen jižní městská brána s přilehlou částí hradeb a jihozápadní mohutná hranolová věž „Na Fošalu“. Barokní farní kostel sv. Michala (Sveti Mihovil) pochází z 1. pol. 17. stol. a byl postaven na starších základech. Má velmi cenné vnitřní vybavení, především obrazy Palmu ml. a dalších umělců. Hodnotná klenotnice. Zajímavou skupinu vytvářejí dva kostely (sv.Rocha a sv.Ducha) a městská věž s hodinami (toranj za sat), která je současně jedním z průchodů do malebné horní části starého města. Vlastní střed města tvoří hlavní náměstí, piazza, rozkládající se mezi západní a východní městskou branou. Hlavní ulice byla po staletí tzv. Fošala (na místě někdejšího příkopu), je však současně i hlavní tranzitní silnicí (obchvat města není), a tak se běžný každodenní život přenesl do sousední, resp. rovnoběžné ulice Kneza Kačića, lépe uličky kypící životem, s vinnými sklípky, kavárničkami, restauracemi, obchody.
Historie – Z římské osady Oneum vyrostlo postupně opevněné městečko. Již od 7. stol. využívali piráti jeho chráněné polohy a vybudovali tu své prakticky nedobytné sídlo, které bylo od 8. stol. součástí neretvanského knížectví. Omiští piráti se stali postrachem byzantských, benátských a později i chorv. lodí. Při tažení proti nim tu zahynul benátský dóže Pietro Candiano. Po této prohře musili Benátčané, pokud nechtěli riskovat další ztráty svých lodí, platit Neretvanům tučný poplatek za volnou plavbu. Ve 12. stol. se Omiš stala sídlem knížecího rodu Kačićů, v 15. stol. je získali Benátčané. Přestože Turci ovládali velmi blízké vnitrozemí, nikdy se jim nepodařilo Omiš dobýt. V četných válečných konfliktech mezi Turky a Benátčany však město velmi trpělo.)

Stavíme stany. Přichází k nám nějaká paní od větší skupiny stanů a prý, jestli mluvíme německy nebo anglicky. Jdeme do angličtiny a ona nám ruce nohy vysvětluje, zda bychom mohli ten jeden stan trochu posunout, protože jim navečer přijede autobus a bude právě tudy projíždět. Kývám jí na to a mluvím ke Kubovi: „Kubí, posuň ten stan kousek doprava.“ No a paní do toho česky: „Aha, tak to jsme se mohli domluvit rovnou!“ Společně se tomu smějeme, ale musíme se pochválit, že nám to hezky šlo. :o)) K večeři děláme opět těstoviny s masem. Píšu deník, kluci se jen tak povalují. Pak se jdeme ještě projít do města. Vlastně jsme nikdy nedošli až do jeho starobylých uliček a tak to zkusíme dnes. Procházíme nejdříve kolem nového obrovského obchodního domu – hrůza, a pak se proplétáme mezi stánkama se suvenýry. Pozorujeme chlapíky v parku, jak hrají petangue. Město je pěkné, ulicemi se dostáváme až k malému hrádku nad ním. Je otevřený asi do deseti a tak s Honzou stoupáme vzhůru. Kluci jít nechtějí a tak čekají dole. Z věže je dolu na město pěkný výhled. Už se stmívá. Sestupujeme dolu a sedáme si do jedné z restaurací, kde bychom si chtěli dát pivo a limo. Číšník nás však vyhazuje, protože si nechceme dát jídlo. No kdyby měl narvanou hospodu, tak bychom se nedivili, ale tady byl obsazen jen jeden stůl. No tak doprošovat se ho nebudeme, když je mu útrata za pití málo, tak ať si trhne nohou. Vracíme se ke kempu do supermarketu, kde kupujeme jídlo a ochucená piva a jdeme si to vypít ke stanu. Pak jdeme spát. No a v tomto kempu už asi také naposledy, protože jsme usoudili, že už je dost drahý a nehezky velký. :o(

Dnes ujeto – 240 km.

31.7.2014 v 16:48
Dnes jsme z Molunatu vyjeli v poledne. Napred bylo hnusne a pak jsme se sli koupat. Ted jsme v Omisi v kempu po veceri a uvazujeme jestli more nebo prochazka. Pred chvilkou nas pani anglicky prosila at stan dame kousek vedle. Hanka si s ni pekne povidala. A kdyz to domluvili tak jsme zjistili ze jsou to také cesi. 🙂
Zitra se presuneme asi nekam na zacatek Rakouska. Dnes jsme spocitali ze projedeme 10 zemi cechy nepocitaje.

[Not a valid template]

PÁTEK 01. 08. 2014

Ráno chlebík se sýrem, salámem, paprikou a kefírem. To jsme si po dlouhé době zas pošmákli. ;o) Dnes přesunový den. Vyjíždíme asi v půl devátý směr Split. Původně jsme mysleli, že bychom jeli po magistrále až k Rijece a sem tam se vykoupali, ale po tom včerejšku, jak to vůbec neubývalo a na koupání to počasí také moc není, se domlouváme, že dojedeme jen ke Splitu a pak už to natáhneme po dálnici. Cestou na odpočívadle vaříme oběd, hrozí mraky, před námi určitě leje, padá na nás pár kapek a tak jdeme do nepromoků. O kus dál je zase suché balíme. Nějak se to rozehnalo. Dost to s námi hází, je silný vítr. Shodli jsme se na tom, že takhle zelené Chorvatsko jsme v srpnu snad ještě nikdy neviděli. Letošní počasí zde bylo prý dost deštivé. Po dálnici projíždíme Chorvatsko, přes Slovinsko jedeme mimo dálnici. Dojíždíme na okraj Rakouska. Bivakujeme hned v prvním kempu, je tu i bazén, dnes už je ale zavřený. K večeři polévka. Po koupeli jdeme spát.

Dnes ujeto – 542 km.

1.8.2014 v 10:33
Uz jsme na dalnici. U Splitu jsme na ni najeli. Honi se tady mraky a prsky. Zatim se jim uspesne vyhybame ale dlouho uz to nepujde. Pripravujeme nepromoky.
1.8.2014 v 17:28
Dojeli jsme do rakouského Murecku a zapichli to v mistnim kempiku. Po vyprahlem kamenitém Balkane je svezi a zelené Chorvatsko a Slovinsko pastvou pro oci i dusi. Na zitra si nechavame dalnicni presun pres Rakousko.

[Not a valid template]

SOBOTA 02. 08. 2014

Ráno balíme a valíme po dálnici domů. Před Freistadtem na konci dálnice zastavujeme na oběd u McDonalda. Pracně vše objednávám v němčině. Paní, která nás obsluhuje, se nás česky ptá: „Chcete ty hranolky velký?“ Druhá se připojí: „A chcete do toho pití led?“ A nakonec se ještě vykloní pán od pokladny a přidá: „My Vám to přineseme ven.“ Tak se dáváme do smíchu a ptáme se: „Jestli tu pracují také nějací místňáci!“ Prý ne. A já se tak snažila! Prý to ale bylo dobrý. ;o) Poznali nás Čecháčky podle našich moto triček. Doma rychlá sprška a pak honem na ves, pomoct s přípravou oslavy Barči narozenin. Vše dobře dopadlo, cesta to byla nádherná. Snad se tam ještě někdy podíváme a doplníme si ta místa, která jsme už nestihli, anebo bychom je ještě jednou rádi viděli.

Dnes ujeto – 373 km.

Celkem ujeto – 5.206 km.

3.8.2014 v 9:17
HAbri
Tak jsme včera zdárně dorazili do cíle. Po obědě jsme přijeli domů a rovnou se vrhli do víru dění. Oslava narozenin Barci byla super. A ted už jenom odpocivame. Ujeli jsme cca 5300 km. Navštívili 10 států. Jednou synchronizovane havarovali s oběma motorkama ve stejnou chvíli. Viděli hromadu zajímavých věci. Pokecali s několika zajimavými lidmi.

[Not a valid template]

Expedice Draculini II Rumunskem k Černému moři a Bulharskem zpět 08.2013

20. 7. – 3. 8. 2013

(Pozn. Honza: Tak jsem se dozvěděl, že: jsem blázen, nejsem normální, nemám to v hlavě v pořádku, to přece nemyslím vážně atd. A to všechno jenom proto, že jsem navrhl na letošek dovolenou na motorkách. Což o to, dovolená na motorkách u nás je celkem normální a běžná. Pro letošek jsem jí ale vylepšil. Pojedou s námi i děti. Klukům je 13 a 14 let takže na motorkách už můžou. Siskinka zpočátku trochu protestovala a navrhovala dovolenou autem, ale mírným soustavným tlakem jsme jí s klukama vysvětlili, že to zvládneme, a že jí budeme pomáhat. Je totiž prťous a z motorky (GSR600) dosáhne nohama jen tak tak a to jí ještě má asi o 3 – 4 cm sníženou. A navíc jako každá správná máma se bojí, co se klukům všechno může stát. K tomu všemu jsem si v zimě, tak jako každý rok přečetl pár cestopisů a zjistil, že Rumunsko se díky dotacím z EU rychle mění „k horšímu“. A že to Rumunsko, které si pamatuji z naší cesty z roku 2007, už za chvilku nemusí být tak krásně romanticky Rumunské. Takže směr byl dán a siskinka se jako tradičně na podlaze v obýváku obložila mapami, průvodci a informacemi staženými z netu. Trasa byla doplněna a rozšířena na Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Buharsko, Srbsko a zpět. Termín byl stanoven na přelom červenec/srpen až se děti vrátí z letního tábora…)

Účastníci expedice: siskin – Aprilia Caponord 1 000, siskinka – Suzuki GSR 600 a spolujezdci pidisiskini, kteří už nejsou moc pidi – Jirka (14) a Kuba (13).

Sobota 20. 7. 2013

Balíme a připravujeme motorky už týden. Honza předělává GSR na původní výšku, aby plně naložené nedřelo na Rumunských cestách spodkem, mění olej a filtry, kontroluje uchycení kufrů a brašen a přikupuje náhradní páčky, kdyby jich náhodou bylo třeba. Kluci jsou s oddílem na puťáku a přijíždí v pátek večer v šest. Přípravy vrcholí. Kluci vybalují špinavé věci z báglů a balí si čisté do kufrů, tankvaku a mých brašen. Navrch necháváme jen stany s karimatkami a sedátka. Můj zadní kufr tradičně obsazuji foto výbavou, informacemi o zajímavých místech a nějakými Horalkami. Vezeme s sebou jídlo jen tak asi na dva dny, zbytek budeme dokupovat průběžně cestou. Ono i takhle je jídla na dva dny pro naši „dospívající mládež“ víc než dost. Dopoledne ještě přijíždí děda Pepa s babičkou a společně s haberskými prarodiči pojídáme na terase tiramisu a popíjíme kávu. V pergole si k obědu opékáme buřty a koupeme se. Je nádherně. Během dopoledne se tu také zastavuje Pepa na pivo a vynucuje dovezení dárku. Říká, že Barča s námi nejede. Při odchodu se ještě uculuje a chce po Honzovi, aby dělal čárky, kolikrát dám vozembouch. Oblékáme se a přesně v jednu přijíždí na motorce Barča! Má sbaleno! Ta můra! Celej týden mlží a nakonec přece jen jede s námi! Stihla si už také koupit novou helmu i nové boty. Nasedáme na motorky a vyrážíme. Máme dokonce i vlaječku, takže jsme vlastně expedice! Expedice Draculini II! Jedeme přes Halámky. První zastávku máme asi za hodinu a půl u benzínky někde v Rakousku jen na malé občerstvení jablky. Pokukuji co kluci a jejich zadky. Zdá se, že ok, ani nepípaj´. Zjišťujeme, že Barča má nějaký poblitý záda nebo co, takže jí vylučujeme z expedice, protože by nám dělala ostudu. Musí se vrátit domu. Ba ne! Ta potvůrka říká, že se za chvilku odpojí, protože musí Pepovi vrátit tu deku, co si zabalila do vaku. Takže s námi fakt nejede! A já už se tak těšila. :o( No co se dá dělat? Barča po chvilce pokračuje dál po hlavní silnici a my odbočujeme k Vídni. Ještě nám mává na pozdrav a ani neví, jak blízko jsem v tu chvilku od vozembouchu. Kvůli tomu, že jedeme ve dvou a s pěknou náloží, na což nejsem vůbec zvyklá, mi Honza přepákoval motorku zpět, takže se mi dost zvýšila a já při zastavení a odbočování trošku balancuji na hranici pádu. Ne jinak je tomu i teď. Naštěstí to zvládám a tak můžeme pokračovat. Každopádně musím uznat, že jízdní vlastnosti se návratem motorky na původní výšku o dost zlepšili. Zatavujeme pro benzín asi 20 kilometrů od Maďarska. Pán stojící u stojanu spouští na Honzu: „Je horko, co? Je to tak dobře česky?“ Honza s vykulenýma očima odpovídá, že jo. Dává se s námi do hovoru, žije prý teď v Rakousku, žil na Slovensku a pochází z Chorvatska. Jezdí také na motorce, ale většinou jen o víkendech. Opouštíme ho, protože chceme dnes ještě spolykat nějaké kilometry. Dnešní den je přece přesunový. Maďarsko nás vítá vysokými teplotami, místy až 33 °C. Kolem silnice vedou nepoužívané koleje, na kterých místy rostou stromky a keře. Po chvíli křižují silnici. Honza zpomaluje a já se automaticky rozhlížím, jestli náhodou nejede vlak. Vlak nejede, nemůže, koleje jsou přece porostlé vegetací! Už se připozdívá a tak pomalu začínáme hledat místo ke spaní. Všude kolem cesty jsou rozlehlá pole, sem tam polňačka, ale všude ještě dost zemědělců, anebo to nevypadá dobře na spaní. Za Györem je skupina několika stromů a keřů a vede tam i cesta. Kousek se vracíme, že pojedeme na průzkum. Honza na mě něco volá, nerozumím mu, ale asi mám jet za ním a tak společně najíždíme na malou polní cestu. Zdá se být v pohodě a tak se statečně držím zuby nehty v závěsu. Za chvíli se však ukazuje, že není nikterak pevná a je zde pěkná vrstva písku. Honza jde do stupaček, balancuje, jak se dá. Šmankote, snad se klučík za ním ani nehne a nebude mu nějak měnit těžiště přeloženého Caponorda! I mně motorka pěkně bruslí a boří se do písku. V hlavně mi zní rady endurářů: „Když jde do tuhýho, tak přidej plyn a nedávej nohy na zem!“ A tak gazuji a skutečně se mi to tak nějak daří vybalancovat. Písku však neubývá. Honza má pocit, že mu to nějak divně vrčí. Ohlíží se, a když vidí, že se za ním držím, nevěří svým očím. Asi po půl kilometru zastavujeme a usuzujeme, že tu asi místo ke spaní nenajdeme, o kus dál je nějaká skládka. Otáčíme se a vracíme se blíž k silnici. Rozhodujeme se, že zůstaneme zde, je tu travnatý plácek, písečný podklad. K večeři si děláme ty nejtěžší konzervy, co vezeme a to – naší oblíbenou – čočku. Jirka říká, že jsme v Rakousku jeli samýma „DORFAMA“, Kuba zas, že v Maďarsku je to samej „ÚTHIBÁK“ a tak musíme pořád uhýbat. Aby bylo jasno: slovo ÚTHIBÁK je na doplňkové cedulce pod značkou Nerovnost vozovky a je jich tu opravdu hodně. Stavíme stany, lezou tu kudlanky. Kluci někde cestou zahlédli slunečnicové pole a tak se vydávají na průzkum. Musí přes silnici, je tu dost velký provoz a tak jsem trošku nervózní. Běží pak kukuřičným polem ještě asi kilometr, Kuba má moje tříčtvrťáky, které mu celou cestu padají. Začínají se slítávat komáři. Kluci přichází asi za půl hodiny. Už je trošku šero a oni se k nám blíží celí vysmátí – každý má v ruce obrovský květ slunečnice a v druhé ruce drží asi dvoumetrový stonek marjánky! Padáme smíchy. V Maďarsku opět nacházíme v kukuřici trávu! Nooo jsme kousek od Tatabánie! Fotím je, uklízíme kolem stanů a jdeme spát. Komáři koušou a my si musíme odpočinout. Zítra máme opět přesun.
Pochycená slovíčka v Maďarsku: autómosó – myčka aut, gumi servisz – pneuservis (Jirka říká pneumaťárna), pansió – penzion.

Dnes ujeto: 370 km

[Not a valid template]

Neděle 21. 7. 2013

Vstáváme v půl osmý, ale snídaní a balením se zdržujeme, až do 9.30 hodin, kdy vyrážíme na další cestu. Tankujeme. Další posun po docela dost hrbolatý silnici, tak to nás trošku zpomaluje, ale pořád jedeme dál. Po dálnici by to bylo určitě rychlejší, ale za peníze a navíc nás to na dálnici moc nebaví. Včerejší úsek nebyl zas až tak zlý. Nicméně zvládáme to i dnes. Po 12-té hodině další benzínka v Táziaru. Dnes je sice zavřená, ale my stejně nechceme tankovat. V klidu si tu ve stínu stromů dáváme konzervu výborného moravského uzeného masa. Ve 13.30 hodin pokračujeme dál. Benzínka městečko Mako, tam už zastavujeme u benzínky tankovat a pro pití a nanuky. Sedíme na obrubníku u motorek, kluk od obsluhy se lámavou angličtinou zajímá, jestli to není špatně, když mi ty kufry leží přímo na výfucích. Snažím se mu vysvětlit, že to je speciální materiál. Hned dodává, že má také motorku – Suzuki SV 650. Koupeme se v hadrech, 32°C. K hranicím Rumunska je to asi 20 kilometrů. Doprava houstne, jedeme pomaleji. Poprvé vytahujeme pasy. Hurá! Už jsme v Rumunsku! Hned za hranicemi zastavujeme u směnárny. Měníme 150 € za 640 rumunských LEI. Honza je ve směnárně a já stojím u motorek u krajnice. Přichází ke mně nějaký starší pán a ptá se, odkud jsme. Chce vědět i město. On prý pochází ze Slovenska. Zajímá se, kam máme namířeno. U Černého moře říká, že je hezky, tak uvidíme. Loučíme se, přeje nám šťastnou cestu. Silnice E68 od Nadlacu k Aradu má cca 50 km. Mám pocit, že projetí tohoto úseku nám trvá strašně dlouho a stojí nás to dost sil. Myslím tím, že musíme být pořád ve střehu, protože tahle hlavní tepna vedoucí přes Devu, Sibiu až do Brašova je opravdu auty přecpaná. Je tu samej kamion a také blbec za volantem. Asi 2x se těsně kolem nás na nepřehledném úseku nějaký protahuje, aby nás za každou cenu předjel. Je to hodně nepříjemné. Ani nevím, jak vypadá samotný Arad, ale jeho okolí se mi vůbec nelíbí. Projíždíme okolo a je vidět veliká průmyslová oblast se znatelným, dokonce i viditelným smradem. Projíždíme skrz žlutý smogový oblak. Pokračujeme dál směrem na Devu. Jede se mnou dnes Kuba. Kluci se dohodli, že se budou po dnech střídat. V jedné vesnici s sebou trhá – usíná! Už je to dnes dlouhý. V další vesnici na chvilku zastavujeme v parku u dětského hřiště, aby se trošku probral. Je zde kostel s pěknou mozaikou. Rozhodujeme se pro rychlé zabivakování v nejbližším kempu. Ve vesnicích kolem cest stojí plno sloupů, na kterých jsou obří hnízda s čápy. Než se nám však daří najít kemp, ujedeme ještě cca 50 kilometrů. Náhodně jsme zahlídli ceduli u silnice. Ty služby tu nejsou úplně ideální, to už víme z minula. Honza jede napřed, já se zatím pomalu otáčím a jedu za ním. No vida, cesta se zužuje, najíždím na štěrkovou cestu, no co mi zbývá. Zase trochu endurka. Vjíždíme do kempu Gurasada. Honza se nechává majitelem ukecat na čtyřlůžkový pokoj a já musím říct, že jsem tomu ráda. Jsem docela unavená a postel bude moc fajn. Není to takový klasický kemp, na jaký jsme zvyklý, ani tu není moc prostoru na stany. Máme pocit, že to je nějaká stará vojenská základna, kterou předělávají na ubytovací prostory. Je tu pár budov opravených, na několika dalších se pracuje. Jsou vyzdobené grafity. Později zjišťujeme, že se zde konají různé festivaly, mimo jiné i nějaký Route 68. Jsou to pro ně asi hlavní příjmy. Ale je fajn, že to tu zvelebují. Ubytováváme se v pokoji se dvěmi palandami. Jdeme se najíst do místní restaurace. Mimo nás jsou tu zabydlené ještě asi dva pokoje. Objednáváme si pivo CIUC, které má otevírání jako konzerva s ouškem, kluci limo. Koukáme do jídelního lístku. Honza říká, že: „Na mase nemůžeš nic zkazit.“ Tak si ho dáváme se zeleninou. Kluci mají chuť na pizzu. Sedíme a čekáme na to jídlo, hladový jak kudly, je už 21.45 hodin. Posunul se nám totiž čas o + hodinu. Konečně je to tady. S masem však asi čekali na pizzu, takže ho máme poněkud studené. :o( Pizza byla moc dobrá. Před jedenáctou, po rychlé spršce, jdeme spát.

Dnes ujeto: 485 km

[Not a valid template]

Pondělí 22. 7. 2013

Vstáváme v osm. Trochu balíme a jdeme si dát snídani. (Kuba má pochvalu, ráno ustlal všechny postele a uklidil v pokoji). Káva, čaj a vaječné omelety. Dokončujeme balení a opět najíždíme na tu děsnou E68. Nemáme v kolečkách ještě ani 10 kilometrů, když nás zastavují policajti. Jsou na nás dva. Každý si bere jednoho z nás a snaží se nám vše vysvětlit. Ten jeden policajt mluví docela slušně anglicky. Ukazuje mi záznam z radaru, chce tím dokázat, že jsme jeli v obci 75 km/h. Jsme tam oba dva pěkně natočení, za námi jede autobus a kolona aut. Jako bychom je dokonce brzdili. Podle nás už vesnice skončila, ceduli „Konec obce“ jsme sice neviděli, ale po obou stranách byla svodidla a za nimi spousta keřů, koho bychom zde asi mohli ohrozit? :o( Zastavují jen nás – jako vůdce smečky. Nehádáme se a lovíme z kufrů všechny doklady. Říkají nám, že pokuta bude 2 x 400 LEI (cca 5.000 Kč). Berou mě mdloby! Na začátek dovolené teda docela darda! Sakra! Říkáme, že tolik peněz nemáme. Mluví něco o tom, že to budeme muset jet vyřídit do Bukurešti na ambasádu. No tak to protáčíme oči a omdléváme už oba, protože tomuhle městu jsme se chtěli vyhnout obloukem! Máme počkat, jdou to do auta sepsat. Trvá jim to asi pět minut. Vychází ven, každý má v ruce jedny lejstra. Trvají si na svém, 2 x 400 LEI. Opět opakujeme, že tolik s sebou nemáme, ptáme se, jestli se dá platit kartou. Navrhují, že je blízko bankomat. Honza sahá do peněženky a ukazuje jim, že tam fakt má už jen 480 LEI. Anglicky mluvící policajt prohrábne peníze, spočítá čtyři stovky a kývne, že to je teda takhle OK. Rychle nám dávají podepsat papíry, ani nevím kolik tam skutečně měli napsáno, každopádně jsme rádi, že jim to stačí, a že se nemusíme hnát do tý Bukurešti. No nenaděláme nic. Jsou na nás pak hodní, jak by ne, když si něco vydělali. Ještě nám kreslí a vysvětlují, jak vypadá konec obce, jako bychom přiletěli z Marsu a nikdy snad tuhle značku neviděli :o)…(samozřejmě, že je stejný jako u nás, jen s tím rozdílem, že u nich není napsán název obce, ale je tam několik domečků :o)). Varují nás, ať si dáme pozor, že cestou jsou cestou ještě další 4 radary, dokonce vyjmenovávají konkrétní města. Jedeme dál – předpisově. Stejně je to vopruz. Spousta kamiónů, plno aut, vedro k padnutí. V Devě zastavujeme u banky, měníme další peníze. Kupuji chléb a sladký plněný rohlíky. Mažeme dál. U Sebesu se snažíme najít cestu k zemním pyramidám a kulisám Ripa Rosie (červený sráz). Rozprostírají se v pásu asi 800 metrů širokém a 125 metrů vysokém. Motáme se sem a tam zácpou městem i kolem něj, bohužel tady nejsou zvyklý upozornit cedulemi na zajímavá místa a tak se nám nakonec cestu nedaří najít. Kdo ví, asi tam vede jen nějaká malá polňačka, my na ní ale nenarazili. Zdrželi jsme se tu zbytečně asi hodinu. :o( Baštíme rohlíky, je tu 35 °C. Další tankování je za městem Sibiu. Mám už týhle přecpaný silnice plný zuby a už se fakt těším, až se z ní dostaneme pryč! Naštěstí zanedlouho odbočujeme na č. 1, tady už je to volnější a tak to i líp utíká. Také už máme výhled na Fagaraš a už je to příjemnější. Míjíme místo, kde jsme kdysi zastavovali při naší expedici Draculiny I. Vzpomínáme, jak jsme s motorkami projeli těsně kolem spícího bači a on se vůbec neprobudil, jak Peprdýlek vyjížděl na motorce na protější kopec a jak ho naháněli tři zdivočelý rumunský psi. :o)) Konečně jsem se dočkala a je zde ona odbočka na silnici 7C, která vede přes Fagaraš!! Zastavujeme u řeky na místě, kde jsme tenkrát také stáli a konečně si dáváme něco k obědu. Koupeme se nazí, teda klukům se nejdřív moc nechce, ale pak to také „dávaj“! No a pak cca v 16 hodin už hurá na Fagaraš!

(Fagaraš – je nejvyšší a nejrozlehlejší pohoří Rumunska, rozkládající se na historické hranici Sedmihradska a Valašska. Hlavní hřeben je vzdušnou čarou dlouhý přibližně 70 km, který v délce 60 km prakticky neklesne pod hranici 2 000 metrů nad mořem (výjimkou je sedlo Zârna ve východní části pohoří ve výšce 1 923 metrů). Nachází se zde nejvyšší rumunský vrchol Moldoveanu (2 544 m) a několik dalších vrcholů, které jsou nejvyšší v Rumunsku. Hlavní hřeben se táhne od východu k západu. Největší a nejvýznamnější je masiv Iezer Păpușa (nejvyšší vrchol Roșu 2 469 metrů). Šířka celého pohoří je asi 40 kilometrů a zabírá plochu 3 000 km². Hory jsou značně modelovány ledovcem, ale žádný se zde nenachází. Zvláštností je strmost severních dolin a pozvolnost jižních. Severní doliny jsou také více modelovány zmíněnými ledovci. Je jich také mnohem víc – na severní straně hřebene se nachází přibližně 25 dolin, zatímco na jižní pouze 8. Jižní doliny jsou také až šestkrát delší, dosahují délky až 30 kilometrů a jsou značně opuštěné a divoké. Skrz pohoří prochází transfagarašská silnice, která vystoupá až do výšky 2 030 metrů a hlavní hřeben protíná tunelem. U ústí tunelu se na severní straně nachází jezero Bâlea a několik hotelů. Stoupá sem lanovka. Sami domorodci Fagaraši přezdívají „Deštivé hory“ a lze říci, že je to naprosto výstižné. Mohutná horská hradba zachytává vlhkost a pohoří je velmi bohaté na srážky. Zima trvá až 7 měsíců a léto pouhé dva. Na hřebeni je průměrná roční teplota −2 °C. Fagaraš je nesmírně živé pohoří a setkat se s živou přírodou není žádný problém. Lesy jsou převážně bukové a především původní karpatské, dalšími dřevinami jsou smrky, borovice, duby, jalovce, kosodřevina a olše. V alpínském stupni rostou zvonky, šafrán a hořce, početné jsou rovněž různé mechy. Fagaraš je díky své divokosti bohatý na horskou faunu. Horní části tvoří pastviny pro ovce a koně, z divoké zvěře není problém potkat kamzíky, divoká prasata a medvědy. Dále zde žijí vlci, rysi, jeleni, orli a další horská zvěř. Setkat se můžeme i se zmijí obecnou a potoky jsou plné pstruhů.)

Jede se nádherně! Fotím jak o závod. Tu ovce, tu zatáčky, tu kluky nad propastí…Nahoře zajíždíme na přecpané parkoviště, platíme parkovné. Je to tu kolem dokola samej stánek, přibyl také nějaký hotýlek a je tu spousta lidí. Jsem tím trošku zklamaná, možná to tenkrát v tý mlze mělo větší kouzlo. Honza tu naměřil 14 °C. I tak se ale kocháme, část údolí pod námi už je ve stínu, přece jen už je docela dost hodin. Blbneme ještě na posledních zbytcích sněhu, kluci staví sněhuláka, nějaké dvě paní sjíždí po sněhu v žabkách a jsou vysmátý jak leča. Baštíme horalku a jedeme tunelem na druhou stranu pasu. Čeká nás ještě sjezd dolů a pak také hledání místa na spaní. Cestou ještě několikrát zastavujeme na focení. Pobíhají tu koně, čekáme, až nám cestu uvolní stádo ovcí. Jsme těsně za pasem, když náhle naproti jednomu penzionu vidíme piknik místo. Stojí tu karavan, kolem něj stolky s lavicemi a pár ohnišť. Zastavujeme a jdeme se zeptat do penzionu přes cestu, zda by zde bylo možné stanovat. Domlouváme se s holčinou u baru a s nějakým místním domorodcem – starším bezzubým pánem ve fotbalovém dresu. Slečna trošku mluví anglicky, tak to jde. Pánovi musí překládat. Říká, že to není problém, a že to bude 10 LEI za stan, umýt a na WC můžeme do penzionu a také zde vaří. Nádhera! Pán nám jde ukázat plácek, stavíme stany a jdeme se najíst do restaurace. Kluci si objednávají smažený kuřecí řízek s hranolkama, my přírodní kuřecí řízek s hranolkama a sýrem – což nás dost nadchlo – mají na nich strouhaný sýr balkánského typu, je to moc dobrý. K pití pivo Skol a Fanta. Po večeři mastíme karty – zloděje. Je tu i několik místních, kdo ví, kde se tu v té pustině vzali. Kuba si nechce objednat pití, ale zase se mu dnes daří v kartách. Místo, kde spíme, se jmenuje Conacul Ursuli. Ani se nám do stanů moc nechce, je docela frišno. V noci nás budí štěkající psi. Kdo ví, co tu čmuchají, doufám, že ne medvěda. Jeden pobíhá i kolem stanů. Ráno Honza zjišťuje, že mu počůral přední kolo.

Dnes ujeto: 255 km

[Not a valid template]

Úterý 23. 7. 2013

Vstáváme v půl osmý. Honza se snaží vyměnit si přední brzdový destičky. Kroutí se mu nos, počůrané kolo pěkně smrdí. :o) Nejde mu to, nemá správný klíč a tak to odkládá na později. Rozdělává oheň, je 9 °C. Jsme v údolí potoka, pomalu mizí ranní mlha, na vršky už svítí slunce, ale sem se dostane ještě asi až za dlouho. Klukům se nechce ze spacáku, vaříme si k snídani polévku, posedáváme kolem ohně. Na lavičce pak jíme. Honza nám něco vypráví a říká: „Na mý problétorce je problém Kuba…“ :o)) K motelu přijíždí auto, z kterého vystupují tři dělníci v modrých montérkách. Jirka hlásí: „Hele, Šmoulové!“ :o) Bloudí tu po táborovém plácku pán v dresu, sbírá odpadky a pálí je na ohništi, žádné trápení, že pálí plastové lahve, hlavně, že se toho zbaví. :o( Ptám se ho, zda bychom si u nich mohli ještě nabrat vodu. Kývá a mávne, abych s ním šla. A tak společně míříme do motelu. Táhne mě do sklepa a z nějaké hadice mi začíná napouštět petky. Trošku váhám, když to vidím a tak se pro jistotu zkouším zeptat, zda je ta voda pitná. Pán to pochopil a tak říká, že je dobrá napouští trošku do sklenice a pije jí. Říkám ok. Po naplnění lahví se mu snažím slušně poděkovat, ale za nic na světě si sakra nemůžu vzpomenout, jak se „děkuji“ řekne rumunsky. Zkouším něco jako: „Muskulum, muskuluj“? Pán očividně vůbec neví, co mu tím chci říct, a tak se jen usmívá tím svým bezzubým úsměvem a krčí rameny s výrazem, že jsem se snad zbláznila nebo co. Tak teda děkuji anglicky, česky, pro jistotu i rusky a odcházím. Vyprávím to klukům, kteří se lámou v pase a se smíchem mi oznamují, že „děkuji“ se řekne: MULTUMESC [mulcumesk]. Dělají si ze mě srandu, že jsem pána chtěla začarovat. No tak příště už to budu vědět určitě. Balíme se, myjeme a Honza mi sjíždí s motorkou ze svahu k silnici, staví jí na stojánek a jde si pro tu svojí. Chci nasednout, ale v tom přichází Jirka, že chce ještě upléct cop. Jen se k němu otočím, motorka popojíždí a padá ze stojánku, přímo na moje lýtko. Auvajs. :o( Kruciš! Naštěstí vše OK, urval se jen popruh na tankvaku. Zvedáme jí a vyjíždíme asi v deset hodin. Cesta se krásně kroutí kolem přehrady Vidraru, oproti minulé návštěvě je z velké části opravená a tak se nám jede docela fajn.

(Přehrada Vidraru – v rumunských Karpatech je dalším oblíbeným turistickým místem. Byla postavena v roce 1965 na řece Arges a dostanete se k ní po silnici Transfagarasan. Přehrada má úctyhodnou výšku 166 metrů a délku oblouku 305 m. Tloušťka hráze v dolní části je 25 metrů a na vrcholu 6 m. Oblouk přehrady je postaven na skále vytvořené jezero o rozloze 890 ha dokáže zadržet vodu o objemu 465 milionů m3.)

Jedu první. Asi v půl dvanáctý zastavujeme u přehrady, abychom se na ní došli podívat z blízka. Zastavuji u maďarských motorkářů. Ještě než stíhám slézt, slyším za sebou nějaký hlahol a najednou ránu. Otočím se a vidím Honzu, jak si ustlal i s motorkou. Ihned k nám přibíhá jeden Maďar v kožené kombinéze a pomáhá nám jí zvednout. Plně naložená je vážená. Děkujeme mu a kontrolujeme škody – ulomená páčka, použít dál se dá, a trošku pochroumaný kufr, ale i to bude ok. Jdeme se podívat na přehradu, přes kterou pak budeme pokračovat. Na jednom jejím konci je schodiště, po kterém se dá jít na výhledové místo a ještě další schody vedoucí výše až k obrovskému, asi 20 metrů vysokému, stříbrnému panákovi, který v ruce drží blesk. Tyčí se tu nad přehradou a my šplháme až k němu. Výhledy jsou úchvatné. Vracíme se zpět k motorkám a na schodišti potkáváme druhou partu Maďarů. Dle toho jak smrdí, usuzuji, že jsou na cestě už asi déle než my. Nasedáme na motorky a jedeme dál. Ve městě Curtea de Arges zajíždíme do jednoho servisu, Honza si chce ty destičky přece jen vyměnit. Rukama nohama si zajišťuje půjčení toho správného klíče. Pán má očividně své práce dost a tak mu klíč půjčuje, aniž by ho nějak vzrušovalo, co s ním vlastně chce dělat. Během 20-ti minut je to hotové, vracíme klíč, vyhazujeme zde prázdné obaly od destiček. Pán Honzovi půjčuje ještě i něco jako Solvinu na umytí rukou a jede se dál. Ihned odbočujeme na silnici 73C – ta je teda dooost hrbolatá. S Kubou si to fakt „užíváme.“ Dokonce nás nepříjemně ohrožuje jedno proti nám šíleně rychle jedoucí auto, když ho ty vlny na silnici rozhazují. Okolí je tu ale malebné. Stavíme u malované kapličky u silnice a vaříme si těstoviny – kuře na paprice. Trvá to dost dlouho, než se dají jíst. :o( Jíme zatím slunečnicová semínka a špendlíky, které tu nedaleko rostou. Okolo tu sem a tam pořád jezdí pán na kole v červeném tričku. Po silnici projíždí spousta povozů. Po obědě pokračujeme po stejné silnici a pak odbočujeme na č. 73, moc pěkná silnice na Brašov. V Campulungu tankujem a dáváme si zmrzlinové kornouty. Cestou fotíme nějaké mauzoleum, pak krátká zastávka na parkovišti s výhledem do kraje. Je to tu opravdu úchvatný. Nějaká starší paní tu má malý stáneček se sýry, nějakými domácími šťávami apod. Kluky honí mlsná a tak nás žoudají, abychom si koupili bochánek sýra. Honzovi se to zdá moc, tak zkouší, že bychom vzali jen půlku. Posíláme kluky na průzkum ceny. Paní nás nakonec ukecává, že to sníme, a ať si vezmeme celý bochánek. Tak ho nakonec bereme. Paní je k nezastavení, asi je jí tu už dlouhá chvíle a chce si povídat. Ptá se, kam jedeme. Bran haní, tam ať nejezdíme, že je tam všechno drahý, vstupné na hrad 25 LEI za osobu. Pohoří Buccegi nám chválí, to je prý pěkné. Některý věci jí nerozumíme, tak se usmíváme, kýváme a snažíme se to pochopit. Naznačuje rukama něco jako spaní a hned na to vytahuje z kapsy telefon a pokládá ho na zem. Tak to fakt nedáváme, ačkoliv to na nás zkouší asi třikrát. Mluví také o svých dětech, někteří z nich už prý nežijí. Jeden syn jezdí po Evropě s kamionem. I když je paní fajn, je pozdě a my se několikrát chystáme, jako že už pojedeme, ale marně. Je tak upovídaná, že máme pocit, že tu asi budeme muset vytáhnout stany. Nakonec se nám to daří a můžeme pokračovat dál. Paní mává a přeje nám šťastnou cestu. Všude tu pobíhá spousta psů. Další zastávku, opět na výhledu, si dáváme asi v půl sedmý. Sedíme u nějakého hotýlku na louce, před námi je krásné hluboké údolí, v kterém jsou rozesety malé domečky nějaké vesnice. Nad vršky naproti je vidět černé mraky, z kterých stoprocentně prší. Je to vlastně tím směrem, kde by mělo být pohoří Buccegi. Doufáme, že se nám to vyhne. Tady je zatím hezky. Vytahujeme sýr a chléb. Obchází nás roztomilé černobílé štěně. Chudáček malé, je špinavé a děsně zavšivené, takže ho nechceme ani hladit. Je nám ho líto. Ještě víc pak jiného dospělého psa, který přichází záhy. Ten je navíc nějak nemocný, celý pohublý, visí z něj cáry kůže, v jednom místě to má až do masa. Není to hezký pohled. :o( Trošku lenošíme a pozorujeme nějaký pár, který si vedle auta na stolečku krájí meloun a cpe se jím, až se mu dělají boule za ušima. Trošku jim závidím, protože melouny tu prodávají kolem cest, ale samé velké kusy, to bychom najednou nesnědli a vozit zbytek na motorce je nepraktické, nehledě na to, že bychom to stejně neměli kam dát. Zbouchli celou půlku a já koukám, že pán krájí dál. Ještě říkám Honzovi: „No to si dělá srandu, že ho ve dvou celý sní!“ Pán však během chvilky přichází s tácem, na kterém nese 4 velké kusy melouna, anglicky nám nabízí a přeje nám šťastnou cestu. Děkujeme a rychle, než přiletí vosy, to tlačíme do hlavy. Je moc dobrý. Při odjezdu z křoví vylézají ještě další dvě stejná štěňata. V Branu fotíme Draculův hrad, městem jen projíždíme, je tu hodně lidí.

(Hrad Bran – si získal pověst jedné z nejproslulejších památek středověké architektury, je známý po celém světě především jako „Drákulův hrad“. Přestože má Rumunsko bohatou historii a je plné staré architektury, hrad Bran je pravděpodobně nejznámější. Jeho popularita je spojena s nevalně proslulým hrabětem Drákulou, hlavní postavou stejnojmenného románu Brama Stokera z 19. století. Hrad byl postaven v roce 1212 společenstvím obchodníků z nedalekého Brašova. Původním úkolem byla ochrana nákladu převáženého Rucar-Branskou roklí, vedoucí napříč Karpatami. V roce 1920 město Brašov darovalo hrad rumunské královně Marii jako poděkování za její přínos zemi. Nechala hrad zrekonstruovat a jako dědictví ho zanechala své dceři, princezně Ileaně. V roce 1948 však byla královská rodina vyhnána ruskou armádou, podporovanou, v té době pro-sovětskou rumunskou vládou. Hrad se tak stal státním majetkem a v roce 1956 byl otevřen pro veřejnost, přičemž se v části hradu nechalo vytvořit muzeum středověkého umění. Mnoholetou nedbalostí úřadů se pak z hradu staly téměř trosky. V letech 1987 až 1993 prošel velkou rekonstrukcí. Po rumunské revoluci v roce 1989, kdy padl komunistický režim, se začal rod Habsburků – původní majitelé hradu Bran – dožadovat vlastnických práv ke svému ztracenému majetku. Po letech horlivé snahy a dlouhých soudních sporech získal hrad zpět vnuk královny Marie a syn princezny Ileany, Dominik Habsburský. Stalo se tak více než šedesát let poté, co byl rodině zkonfiskován.
Spojení s Drákulou
Hrad Bran se stal známým poté, co Bram Stoker napsal svůj známý román „Drákula“, ve kterém je hlavní postava hraběte Drákuly známa také jako „Transylvánský upír“. Ve skutečnosti tato postava Stokerova románu nikdy neexistovala, neznají ji ani rumunské dějiny, ani místní folklór. „Drákula“ je pravděpodobně inspirován temnou osobností prince Vlada Tepese, který v 15. století vládnul Valašsku, jejíž část patří v současné době Rumunsku. Přestože z pití krve nebyl nikdy obviněn, jeho temnou pověst nikdo nezapře. V dětství byl držen jako politický rukojmí Ottomanské říše a strávil tak mnoho let svého mládí v istanbulských věznicích. Později se stal valašským princem, podporovaným maďarskou šlechtou. Později se „proslavil“ krutými tresty, které praktikoval na tureckých vojácích. Nejčastěji nechal nepřátelské vojáky napíchnout na kůl, aby pak pomalu umírali. Takto získal přídomek „Tepes“, což v rumunštině znamená „napichovač“. Tímto způsobem se mstil Turkům za to, jak s ním v dětství zacházeli. Železnou rukou však vládnul i Valašsku. Kromě ohavností, jež páchal na tureckém vojsku, byly i drobné krádeže trestány až nesmyslně krutě. Říká se, že za jeho vlády se nikdo neodvážil ani sebrat peníze ze země. Zatímco příběh Vlada Napichovače pomáhá objasnit původ Drákulovy postavy, spojení s hradem je stále nejasné. Vlad Tepes totiž nikdy na hradě Bran nežil. Západní turisté, kteří přicházeli do Rumunska hledat Drákulu, poprvé označili hrad Bran za „Drákulův hrad“ přibližně před třiceti lety. Překvapilo je, jak se vstup do Transylvánského panství podobá hradu popsanému ve Stokerově románu. Tak dostal své pojmenování „Drákulův“. Postupem času se začalo věřit, že Stokerův román měl reálnou spojitost s tímto hradem. Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo.)

Před Rasnovem fotíme další hrad a pak pokračujeme po 73A směrem na Predeal. Snažíme se najít místo na spaní. Zahlédli jsme malou štěrkovou cestu sjíždící dolů od silnice. Honza se vrací a jede tam na průzkum. Já stojím v kopci u krajnice. No to jsem si na sebe zas něco vymyslela, tady se otáčet a ještě pak vracečka z kopce na štěrkovou cestu. Skoro doufám, že tam Honza nic nenajde. Dlouho se nevrací, až si říkám, jestli to tam někde nepoložil, nebo se něco nestalo. Mám se otáčet nebo ještě počkám? Naštěstí za chvilku už slyším zvuk motoru. Místo tam prý je, takže jdeme na to. :o( Manipulace v malé rychlosti nebo na místě s naloženou motorkou a s Kubou pro mě není úplně ideální, vzhledem k mým krátkým nožkám a zvýšené motorce, ale naštěstí se mi daří se v pohodě otočit, jen při nájezdu do vracečky za mnou jede auto, a je mi to trošku nepříjemné, protože si chci trošku najet. Vše ale dopadlo ok a už se suneme po štěrkové cestě. Jedeme asi kilometr. Vjíždíme do malého údolí, kde zůstáváme na louce u potoka. Snad tu bude klid. Stavíme stany, projíždí tu dvě auta tam a zpět. Neříkají nám nic, očividně nejsme první, kteří tu přespávají. Je tu několik ohnišť. Spravuji si utržený tankvak. Tak jsem si dala záležet, a když jsem práci dokončila, zjistila jsem, že jsem přišila nesprávný konec. No tak pro velký úspěch ještě jednou. Kluci shánějí nějaké dřevo na oheň, u kterého pak sedíme, pijeme kávu a čaj a já píšu deník. Přistává na mě nějaký obr brouk, fotíme ho. Honza posílá Jirku, aby ještě něco uklidil do stanu, ale on mu odpovídá: „Zrovna jsem si sundal nožičky.“ (Myslel tím, že si sundal botičky, aby si je nahřál u ohně.) :o) Taky pak o něčem diskutují s Kubou a my pochytáváme jeho závěr: „Diamant je nerost, ale šutr je šutr.“ Jirka vymýšlí, kam pojedeme na motorkách příští rok. ;o) Sedíme u ohně, už je tma. Najednou nás Kuba upozorňuje, že je kousek od nás liška. Otáčím se, stojí na cestě asi 10 metrů od nás. Mám trochu strach, jestli nemá vzteklinu a nepůjde po nás. Svítíme na ní baterkou. Obchází nás kolem dokola a mizí ve tmě. Asi se chtěla u potoka napít nebo ho překonat a jít dál. Jen aby nepřišlo něco většího. Třeba medvěd.:o( Jdeme spát kolem desátý. V noci tu projíždí opět nějaké auto – zase sem a za chvíli zpět.
Pochycená slovíčka v Rumunsku: spalatoria – myčka aut, multumesc [mulcumesk] – děkuji, „DRUM BUN!“ – Šťastnou cestu!

Dnes ujeto: 193 km

[Not a valid template]

Středa 24. 7. 2013

Chtěla bych vstávat v sedm, ale s těma mýma chrňouskama, to vypadá zase až na půl osmou. Vaříme si polívku, balíme, daří se nám vyjet chvilku před devátou. Opět se trošku děsím výjezdu na hlavní. Jestli já tam budu muset zastavit…. :o( Honza jede napřed a já se po štěrku pomalu blížím k silnici. Stojí na silnici a ukazuje mi, že je volno a můžu v klidu vyjet. Paráda, zlatíčko! Dnes máme v plánu pohoří Buccegi – část Busteni.

(Pohoří Bucegi – se rozkládá v centrálním Rumunsku jižně od města Brašov. Horské pásmo je součástí Karpat. Výchozím bodem pro túry často bývá obec Sinaia, z níž vede kabinová lanovka do dvou stanic v různých nadmořských výškách. Pohoří poskytuje široké možnosti pro pěší turistiku i zimní sporty, v létě lze podniknout výšlap k pamětnímu kříži obětem první světové války i na okolní horské vrcholky, jejichž nadmořská výška často převyšuje 2 000 m. Cesta do hor vede Prahovským údolím, kde lze navštívit zajímavé jeskyně a vidět podzemní řeky i různé krasové jevy.)

Hledáme, odkud jezdí lanovka na Babele (2.290 m.n.m.), parkujeme a jdeme k ní asi 500 metrů. Stojí tady obrovská asi 30-ti metrová fronta. Rozhodujeme se, zda čekat nebo ne. Stojíme a pozorujeme, jak rychle to ubývá. Vzpomínáme na loňskou výpravu na horu Kasprowy vierch ve Vysokých Tatrách v Polsku, kde jsme na lanovku čekali asi 4 hodiny. Vypadá to, že se to sem tam i hne a tak zůstáváme. Je cca 10.15 hodin. Ve frontě hraju s klukama na zemi kostičky. Nějaký prodejce ovoce to – zřejmě vtipně – komentuje. Moc mu nerozumím, ale on se dost baví. Také tu kolem nás pořád krouží chlapíci, kteří nabízejí vyvezení vzhůru offroad auty. Omílají pořád kolem dokola furt něco jako: „Busteni-Babele, Liberte…“ názvy kamenných útvarů, které nás nahoře čekají, pak také: „…telekabina…“, to je kabinka lanovky. Snaží se nalákat hlavně lidi stojící u konce fronty, sem tam se jim to i daří, ale kdo ví, kam je nakonec dovezli, protože nahoře pak žádná terénní auta nevidíme. Do kabinky se vejde tak 20-30 lidí, přijíždí vždy cca po 15-ti minutách. Je 12.53 hod. a jsme konečně u branky k lanovce. Kupujeme lístky a vrháme se do zelené kabinky. Je to bomba. Nahoru jedeme asi čtvrt hodiny, pod námi je obrovská hloubka. Vždy po projetí přes kolečka u sloupu, se to s námi zhoupne o několik metrů níž, až lidi v kabince zahlučí. Vystupujeme na holé náhorní plošině pohoří Buccegi a jdeme po značkách k blízkým kamenným útvarům. Je až k nevíře, kde se tu ty obrovské balvany vylouply. Mají jména jako Babele, Sfinga apod. Na jednom kameni se válí bernardýn, fotím si ho a hned záhy si všímám, že je kousek od něho cedulka s cenou, za kterou se s ním může kdokoliv vyfotit. Naštěstí je paní zaneprázdněná někým jiným a nevšimla si mě, kdo ví, jestli by mu nedala na hlavu také igelitku, jako ta paní tenkrát tomu vycpanému medvědovi na Ukrajině, když jsme nechtěli zaplatit, za to, že jsme si ho vyfotili. Jsou tu krásné výhledy – panorámata. Kdybychom měli více času, šli bychom ještě třeba k vysílači M. Costila v sedle s výhledem na nejvyšší vrchol Omul (2.507 m. n. m.) nebo k velkému kříži na skále, který je od nás asi 3 kilometry. Tam by se nám naskytl pohled na druhou stranu pohoří a určitě by to stálo za to, ale máme už docela hlad, poslední jízda dolů je v pět a to bychom už možná nestihli. Necháváme si tedy něco na příště a chystáme se k odjezdu. Všude jsou tu stáda ovcí, okolí děsně neupravené, kolem dokola se povalují odpadky. Baštíme ještě vrcholovou prémii. Honzu oslovuje nějaká paní, aby jí poradil cestu, on však, standardně odpovídá: „Nevím, já neumím česky.“ Čekáme na další kabinku, teď tu naštěstí není taková fronta jako dole a tak hned druhá je naše. Jsme úplně vepředu a tak máme vše jako na dlani. Jedeme dolů, řekla bych, že je to nepříjemnější než nahoru. Já se na výškách normálně nebojím, ale tohle byl mazec. Při projetí kabinky kolem sloupu a přehoupnutí se přes okraj hory, klesá o hodně metrů dolu, a uvnitř to zahučí jak v úlu, snad ještě více než při jízdě nahoru. Při čekání na lanovku dole na nás Jirka pořád vrčel, že chce zmrzlinu, při čekání nahoře zas, že chce trdelník. Jako malý dítě! A to už je větší než já! Po výstupu jdeme do hospody na pozdní oběd. Dáváme si 2 x menu + nealko pivo a kluci pizzu s colou. Při čekání na jídlo hrají kostky, dohadují a perou se. Za „odměnu“ jim dáváme zákusek – zmrzku z našeho meníčka. Pod stolem se motá černá kočka. Po jídle jdeme ještě koupit chleba a pití a vracíme se na parkoviště k motorkám. Oblékáme se. Honza hledá místo, kde by se vyčůral. Není moc možností – stojíme na ulici s šikmým stáním, vedle nás potok. Přes něj asi 15 metrů od nás vede můstek, na kterém stojí pár chlapů. Na druhé straně cesty jsou za chodníkem rodinné domky. Kolem dokola dost lidí. Chvilku bezradně přešlapuje a pak říká: „Ále co! Kašlu támhle na ty týpky na mostě, který se nehodlaj´ otočit áááá….“ SMYKÝK! Vyšlápl krásný čerstvý obr hovno. Dostáváme záchvat smíchu. Strašně to smrdí a Honza zběsile šubruje nohou o trávu. Davám mu na sandály pytel na odpadky. Nechává to navrchu na stanu přidělaný pavoukem. Jedeme dál směr Ploiesti – docela hlavní tah a Honzu to nebaví, tak se stará o zpestření, nachází malou zkratku – odbočujeme na Sotrile. Následuje enduro jak prase! Jedeme úzkou silničkou a sjíždíme z kopce a vjíždíme do ostré zatáčky vpravo. Ještě, že jedeme pomalu, protože najednou před námi mizí asfalt! Silnice je propadlá o několik metrů, zastavujeme těsně před tím. Stojíme na brzdách a přemýšlíme co dál. V tom nás objíždí nějaký pán v Žigulíku. Hópne do rygólu a projíždí to po kusech betonu, který sem zřejmě někdo navozil v kolečku. Honza to jede prozkoumat, projíždí to, dole se otáčí a jede zpět, ukázat mi, kudy mám jet. Vůbec se mi do toho nechce, ale pomalu pouštím brzdy a projíždím to s obavami, co ještě bude následovat dál. Sem tam se ztrácí asfalt a jedeme po štěrku, je tu plno serpentin, krav, koní a kravinců, ale okolní příroda je uchvacující. Přijíždíme pod přehradu Paltinului, kde se pod hrází fotíme. Vyjíždíme nahoru a kocháme se výhledem na hory a vodu. Při bližším prozkoumání však zjišťujeme, že tu plave asi 100 m2 nánosu bordelu, pet lahví apod. :o( Pokračujeme kolem přehrady do města Tesila, dál bychom chtěli jet na Lutu Rosu. Jenže za městem mizí asfalt a je tu jen cesta plná kamení. Při pohledu na kopce, které vidím před sebou, tentokrát s tou naloženou motorkou odmítám jet dál. Vzpomínám na endurka při předchozí expedici, jenže to jsem jela sama a ne tak naložená, a tak to raději otáčíme. Ještě máme jinou možnost. Je už také dost hodin, vracíme se zpět do vesnice a zkoušíme zde hledat nějaký penzion, abychom se zase trošku zkulturnili. Jeden objevujeme, ale ten je bohužel plný. Jedeme opět kolem přehrady. Zastavujeme u dalšího penzionu. Na můj vkus je však dost drahý a tak si zde jen kupujeme vodu. Protože tu široko daleko nic jiného není, vracíme se nakonec zpět na kempinkové místo, které jsme míjeli před nějakým tím kilometrem. Honza za to na mě trošku vrčí, ale nějak už nemám energii na to jezdit a hledat dál. Několik stanů již zde stojí, cena na cedulce je 10 LEI za auto a 15 LEI za karavan, a třeba ta voda v přehradě nebude tak zlá. Je to dost ve svahu, ale daří se nám najít nějaké to místečko, i když opět sem tam kravinec. Jdeme se hned vykoupat, než zaleze slunce. Voda trošku smrdí bahnem, ale je to hlavně tím, že je nádrž hodně upuštěná. Při vzpomínce na to, co jsme viděli plavat na hladině, to bereme hopem. Po návratu k motorkám stavíme stany, nějaký pán nám ukazuje, kde je tady studna s pitnou vodou. Jíme, kecáme, vaříme si kávu a čaj. Pozorujeme lidi opodál, kteří si vybrali to nejstrmější místo a teď si na něm snaží postavit stan. Nafukují asi 20-ti cm matraci, která jim z kopce popojíždí na trávě, nechci vidět, co to bude dělat ve stanu. Děláme si srandu, že v noci vyjedou ven a ráno budou plavat na hladině přehrady. Je cca 21 hodin. Je už docela chladno a tak zalézáme do jednoho stanu a mastíme zloděje a žolíky. Asi o hodinu a půl později jdeme spát.

Dnes ujeto: 93 km

[Not a valid template]

Čtvrtek 25. 7. 2013

Ráno půl osmá už se stává téměř tradicí, lepší to nebude. Jíme polívku a při tom se kocháme výhledem na přehradu. Balíme a odjíždíme, žádný výběrčí nepřišel a tak bylo spaní zadarmo. Jedeme malýma vesničkama ke slané hoře u Slaniče. Je to ale oplocené z části obbetonované jezírko, u malé solné skály. Platí se zde vstup.

(Solná hora Slanic – Na okraji městečka Slanic se nachází jedinečná přírodní zajímavost solná hora. Zdejší geologické podmínky totiž způsobily, že solná ložiska vystupují na povrch, což je v celých Karpatech ojedinělé. Solná hora vznikla jednak přírodní erozí, jednak těžbou soli v minulosti. Celou horu pokrývají škrapy a závrty. Nachází se v ní skalní mosty a jezera. Solná hora ve Slanic patří k nejdokonalejším solným krasům v Rumunsku díky kombinaci vlivů (přírodní/lidský).)

Koukáme se dovnitř skrz plot. Koupe se zde několik lidí, kteří se matlají slaným bahnem. Trošku pochybuju, jestli je to vůbec to, co jsme hledali. Ty cedule tu prostě chybí a tak nevím. Jedeme odsud zklamaní pryč. Tankujeme u pidi benzínky, neberou tu karty a tak platíme v hotovosti, což pro nás znamená zastávku v dalším městě u bankomatu. Přibržďujeme v docela velkém městě Ploesti u větší rušné křižovatky. Stojíme jen tak u obrubníku, projíždí tu spousta aut a i tramvaje a tak doufám, že to Honzovi nebude moc dlouho trvat, a že nedorazí policajti. Běží přes silnici do banky. Odsud bohužel po pár minutách vybíhá a chvátá přes vedlejší ulici do jiné. Vrací se asi za čtvrt hodiny, rychle nasedáme a mizíme na kraj města, kde chvilku oddechujeme ve stínu. Je zas velké vedro. Jdu nakoupit nějaký jídlo, pití a nanuky. Honza popisuje, co se dělo v bankách.

(Pozn. Honza: V první bance mě posílají od přepážky k přepážce a u každé si musím vystát frontu. Teprve u třetí přepážky mi paní vysvětluje, že v téhle bance peníze vůbec nemění. Na to jak je velká, mě to trochu překvapuje. Pochopil-li jsem to správně, tak směnárny fungují pouze v bankách označených logem Western Union. Přebíhám tedy do další banky přes ulici, kde logo je. Tady mě hned za dveřmi zastavuje chlapík od ochranky a něco mi vysvětluje (pravda, mám na sobě špinavé motokalhoty, smradlavé triko, a celkově asi nejsem úplně správný bankovní klient). Naštěstí se do debaty vkládá příchozí mladší pár lidí, kteří mi pomáhají chlapíkovi vysvětlit, že potřebuji „schimb valutar“ (směnárnu). Dochází k mírné změně chování sekuriťáka. Vede mě mimo přepážky do kanceláře vzadu. Tam už se se slečnou konečně domlouvám na výměně peněz. Sekuriťák mi ale celou dobu stojí za zády. Asi fakt nevypadám důvěryhodně.)

Popojíždíme dál, je už asi půl druhý a my nemůžeme najít žádný šikovný místečko na oběd. Odbočujeme z hlavní silnice a projíždíme ještě několik vesnic. Všechny domky jsou vždy těsně kolem cesty a vesnice na sebe dost navazují. Nedá se pořádně nic najít a tak nakonec zastavujeme ve vsi u nějaké studny ve stínu stromů. Honzovi je trošku špatně a tak si dává šlofíka, my zatím jíme. Na kole přijíždí nějaký místní pán. Po chvilce si odněkud přináší jiné kolo a kousek od nás ho spravuje. Má nářadí v hadrové tašce. Říkáme si, jak by u nás všichni museli mít na nářadí super kufřík z Bauhausu. :o( Po zdárné opravě se pak snaží obě dvě kola najednou odvézt pryč. My budíme Honzu, uklízíme. Chci vyjet, stojím na můstku, přede mnou je stoka a pod nohama ztuhlé hroudy vylitého betonu. Nějak mi to nevychází a tak opět padám. Kontrolujeme škody – ulomená spojková páčka, a pod motorkou se houpe ulomená řadička. Úplně mi zatrne, při tom pomyšlení, kde sakra v tomhle zapadákově budeme shánět řadící páčku!? V prachu nacházíme podložku a segrovku a Honza to dává dohromady. Ještě, že je to taková šikulka. ;o) Řadit naštěstí půjde, takže můžeme jet dál. Cestou je v jedné z vesnic trh. Je zde spousta našňořených lidí a plno stánečků. Škoda, že nezastavujeme. My bychom tu ale v těch našich hadrech působili divně. Na Honzu za jízdy útočí dva pidi psy. To je divný, mě si ani nevšimli. :o) Dál jedeme přes krásný vršky, sem tam nějaký to endurko – propadlá silnice, hrboly, štěrk, ale jinak krásný zatáčky, úžasný domky u silnice, sem tam na potoce hejna kachen, nějaký ten dobytek – hlavně krávy a koně. Děti nám mávají, mladí se otáčejí. Prostě fajn den. Blížíme se k bahenním sopkám. V jejich blízkosti jsou v záři zapadajícího slunce jasně zelené kopečky a mně se zde líbí ještě víc než jinde. Přibrzďujeme na jedné křižovatce, abychom se ujistili, zda jedeme dobře. Místní lidé stojící opodál nás vehementně navigují máváním rukou. Rozhodně nejsme první, kteří zde tento cíl hledají. ;o) Přijíždíme ke štěrkovému parkovišti, u kterého je občerstvení. Zjišťujeme od slečny u okýnka, že se zde dá také kempovat a mají tu i sprchy! Paráda! Hned všechno anglicky domlouváme, trošku jí vyvádíme z míry, když jí říkáme, že nebudeme mít stan – rozhodujeme se totiž, že přespíme na dřevěné podlaze velké pergoly se střechou z rákosu, která je pár metrů odsud. Moc lidí tu není, tak to bude pohoda. Kupujeme si pivo a klukům jedno citrónové. Nad občerstvením svítí světelná cedule s časem a s teplotou. Je 37 °C. (V osm hodin to klesá na 29 °C, ráno je pak 21 °C). Chvátám na kluky, aby rychle pili, už jsem nedočkavá, těším se na ty bahenní sopky. Konečně vyrážíme přes nedaleký kopeček. U vstupu je karavan, kde je kasa. Pán je hodný, počítá nám kluky jako děti a tak můžou jít zadarmo. Jdeme dál a chodíme po sopkách sem a tam. Je to bombastický! Smrdí to tu sírou. Nadšeně tu pobíháme a lovíme snímky bublajícího bahna. Jsou tu vlastně nedaleko města Berca blízko sebe dvě lokality – Piclele Mare a Piclele Mici. My jsme myslím dojeli k té první. K druhé už jsme pak nenašli cedule a říkali jsme si, že to bude asi dost podobné.

(Bahenní sopky Piclele Mare a Piclele Mici – rumunsky vulcani noroiosi, které jsou svým rozsahem raritou nejen v rámci Rumunska, nýbrž i v celé EU. Jsou vysoké až šest metrů. Navzdory svému názvu se samozřejmě nejedná o sopky ani nic podobného. Bahno prýštící či bublající z jednotlivých kráterků nebo bahenních jezírek vytlačuje z podzemí unikající zemní plyn. Název ovšem zcela odpovídá sugestivnímu vzhledu bahenních útvarů ve tvaru miniaturních sopek a bublání v jejich kráterech, navozuje dojem varu. Jejich obsah je však studený. Ze zemského nitra pomalu v nepatrných dávkách, ale neustále vytéká na povrch mazlavá břečka. Jednotlivé výrony doprovází bizardní bubliny, neboť bahenní hmota je neuvěřitelně jemná a přilnavá. V místech, odkud ze země vytéká, se tvoří kráterky či chcete-li miniaturní sopky. Jednotlivé výrony bahna jsou obvykle slabé a po krátké chvilce začínají zasychat a tuhnout. Vzápětí, anebo až za několik hodin, přes ně vytéká nová várka. Slané bahno na celé lokalitě je prakticky bez vegetace, což umocňuje exotický vzhled těchto míst připomínajících měsíční krajinu.)

Slunce pomalu zapadá. Honza jde napřed, ještě mu není moc dobře. Trávíme tu asi něco přes hodinu. Nadšený se vracíme zpět. Já to ještě beru přes kopec s výhledem na kemp. Ty okolní kopce jsou fakt úžasný! Děláme si večeři, sprchujeme se, pereme si šaty. Ve sprše to také smrdí sírou. Dnes to bylo moc fajn. Jdeme spát, spí se nám tu parádně. Okolo sebe máme rozvěšené vyprané prádlo.

Dnes ujeto: 199 km

[Not a valid template]

Pátek 26. 7. 2013

Ráno v půl osmé jíme masíko s chlebem, pomalu vše balíme. Honza mi nastavuje řadící páčku klacíkem a kobercovou. Kolem 10-té hodiny vyjíždíme. Teplota už je opět na 36-ti °C. Jedeme přes Buzau, pak po silnici 2C směrem na Slobozii. Cesta sice v pohodě, ale děsně hrbolatá. I tak docela frčíme. Na Honzu opět útočí jeden pes. Dnes delší přesun do Bulharska k mysu Kaliakra. Kolem 12-tý hodiny zastavujeme u motelu Diamant a jdeme se najíst. Honza si dává menu, já mix gril s hranolkama a kluci opět řízek s hranolkama. Všichni čtyři nealko pivo. Přes Slobozii dál na Calarasi. Tam musíme do Silistry trajektem přes Dunaj. Aniž si to uvědomujeme, utrácíme poslední rumunské peníze za benzín a v potravinách v Kauflandu kupujeme ještě jídlo, pití a nanuky. U trajektu ale neberou karty a tak nám nezbývá než platit eurama. V rohu místnosti se hbitě zvedá nějaký maník, který se je chystá zinkasovat. Říká si o 30 €!! Ani nevíme, kolik to vlastně stojí, tak co nám tedy zbývá? Dáváme mu to, pán tiskne účtenku a honem, honem nás nahání na „trajekt“. Úmyslně to píšu v uvozovkách, protože ten ponton tlačený malým člunem, trajekt připomíná jen hodně vzdáleně. Točí se jich tu několik sem a tam. Plaví se tu s námi asi jen 2 další auta a jeden kamion, který se sem tak tak vejde. Předek a zadek mu visí nad hladinou. Honza se kouká na lístek, co mu dali, a zjišťuje, že to bylo na 2 x 13 LEI! Padám do vejvrtky. Parchanti mizerný, ti se s námi teda rozloučili! Uvítali nás pokutou a teď při odjezdu nás obrali zas. No nenaděláme nic. Teď uprostřed Dunaje už ne. Už je nám jasný, proč tak moc chvátali, abychom už odjeli. Plavba trvá asi 20 minut. Míříme k hranicím, je tu fronta asi 10-ti aut. Při představě čekání v tom vedru je nám zle. Navíc tenhle hraniční přechod vypadá jak nějaký náš z doby před 30-ti lety. To bude trvat. :o( Řadíme se poslušně za poslední auto z Ruska. Koukáme na značky dalších aut – jen Rusáci nebo Ukrajinci. Jsou tu vlastně dva průjezdy a nad tím, kde nikdo nestojí, je značka EU. Že by? Tak to zkoušíme. Přejíždíme do volného pruhu a zastavujeme před červenobílým kuželem. Sundáváme si hadry a lovíme pasy. U okýnka stojí v zástupu asi 3 Rusáci. Jsou očividně rozladění, jen nás vidí, že se cpeme někam extra, zatímco oni si vystáli tu frontu. Ani se nedivím, taky by mě to naštvalo, ale já tu prostě čekat nechci, a pokud je ta možnost… Pán za přepážkou mávnutím ruky odsouvá chlapíky stranou a volá na mě, odkud jsme, jestli z Rumunska nebo z Bulharska. Říkám, že jsme z „Czech republic“. Gestikuluje na Honzu, aby ty pasy, co má v ruce, dal rovnou maníkovi, co vychází z kanceláře. Zkoumají je a hned ukazují rukou, že můžeme jet dál. Dávají na stranu kužel a my se zase rychle oblékáme a odjíždíme s pomyslnou kudlou v zádech, kterou nám tam očima vpichují muži stojící ve frontě u celníků. Do další země, kde jsme na motorkách ještě nebyli, vjíždíme železnou bránou jak na zámek s velkým nápisem: Bulharsko. Zastavujeme hned za hranicí u směnárny a vyměňujeme si peníze. Pak pokračujeme v cestě dál. Silnice na Dobruč je pěkná, na Balčik trochu hrbolatá. Jedeme k mysu Kaliakra, který bychom si ale chtěli prohlédnout až zítra. Snažíme se najít kemp. Nikde nic. V poslední vesnici před ním, se ptáme se místního domorodce, jestli by o něčem nevěděl. Tvrdí nám, že tady rozhodně nic není, a že se musíme vrátit zpět do Kavarny. Tam se nám ale nechce, protože tohle město nás teda při průjezdu moc nenadchlo. Všude se povalovalo spoustu odpadků, domy občas také hrůza a polorozpadlé paneláky, jak z doby komoušů. Máme trošku pocit, že se tu před dvaceti lety zastavil čas. Pryč jsou doby, kdy sem Češi hromadně jezdili na dovolené, zašlá je sláva Bulharské riviéry, alespoň v tomto městě a okolí. :o( Otáčíme se tedy ve vesnici Balgarevo a chystáme se k návratu. Kuba nás však přesvědčuje, že na kraji vsi, cca 30 metrů od nás zahlédl ceduli, že je tam kemp. Jedeme se tam podívat a vážně tam je! Hurá! Takový malý rodinný soukromý fajn kempík. Sympatický majitel nám hned ukazuje plácek na spaní, vodu, záchody, sprchy, mají tu i občerstvení. Honza se s ním baví o pánovi, který nám tvrdil, že tu žádný kemp není. Říká, že mu tady lidi moc nepřejou. My jsme ale rádi, že jsme ho tu našli, je příjemný a ubytování pohodové. Na zahradě má i dva apartmány. Rozhodně můžeme doporučit. My stavíme stany, vaříme si kari rizoto z Kauflandu z Rumunska. Jedinej hotovej polotovar, který jsme tam našli. Ještě, že jsme koupili i vepřovou konzervu, se kterou to trošku „tuníme“, protože jinak by to stálo úplně za houby. Teda chlapům to chutná, ale já bych řekla nic moc. No snědli jsme to. Kluci nám k tomu kupují točené pivo – Zagorka. Pak si jdeme sednout do hospůdky, která je součástí majitelova domu. Máme to asi 10 metrů od stanu. Dáváme si další pivo, Jirka malé a Kuba limču. Sedíme, povídáme si, co se dnes událo, píšu deník a Honza si zadává zítřejší cestu do GPS. Po chvilce si nás všímá jeden místňák od vedlejšího stolu. Jmenuje se Atanas. Očividně si s námi chce povídat a hned nabízí Honzovi paňáka slivovice vlastní výroby z půl litrové pet lahve. Nalévá mu to rovnou do dvoudecky. Nooo tak to vypadá na slušný večírek. Jiný chlapík, když nás vidí nad mapami, se nás ptá jestli chceme s něčím poradit, kam se tady u nich podívat, co je tu zajímavého. Mluví trochu česky, prý pracoval nějakou dobu v zahradnictví v Olomouci. Moc nám toho ale neporadil, protože jsem před cestou informací našla docela dost. Doporučuje nám Madarského koníka, který je v Unescu. Koukáme, co pan domácí přináší Atanasovi na stůl, dává nám to ochutnat jako místní specialitu. Jsou to výborný malý smažený rybky. Hned si také objednáváme jeden talíř a klukům hranolky. Atanas Honzu povzbuzuje v pití, říká, že až jim to dojde, má v autě ještě vínovici. Je to takovej ten týpek alá pán tvorstva, může mu být tak pětačtyřicet. Mám z něj trošku pocit, že mě i svojí přítelkyni tak trochu ignoruje, protože se baví jen s Honzou. No asi tady ženský s chlapama nepijou. Já ale nenápadně Honzovi upíjím. Pánové nám radí, kde je tady pěkná pláž, kudy se tam dostaneme, a Atanasovi září očka, že prý nás zítra ráno v sedm vzbudí a pojedeme tam s nimi jeho autem. Hoši – Honza s Atanasem – už začínají být docela připití a horečně spolu diskutují o všem možném. V ruštině. Vždycky si na něco vzpomenou, čím by mohli přispět do diskuze a snaží se to nějak vysvětlit. Aby si rozumněli, mají při tom vykulený oči a přehnané vyjadřování pomocí grimas. Je to jako by se trumfovali, kdo na stůl vyloží vyšší kartu. Jirka s Kubou z toho mají velikou srandu. Protože my jedeme na motorkách, Atanas rychle řekne, že má doma taky motorku – Jawu. Bohužel neví, že se vyrábí u nás. Takže mu to Honza vysvětluje. Pak se baví o tom, jaké má kdo auto, načež se Honza vyplašeně otáčí na kluky s otázkou: „Jak se do prdele řekne, že mám doma taky Peugeota?“ Slivovici domlaskli a tak Atanas přináší ještě vínovici. Ta je z auta nechutně teplá, ale jinak to jde. Objednává nám ještě další piva, klukům malá. To už ho přítelkyně trošku brzdí. Údajně je to jeho milenka. Kluci jdou spát, my za chvilku po nich, asi v 11 hodin. Během večera přichází SMS od Barči: „Máme se fajn, Muf přijel s koulema.“ Na to Honza v podroušeném stavu posílá odpověď, místo Atanas však T9-ka napíše Adidas, takže ráno čte SMS ve znění: „Mufa bez koulí si neumím představit, místní slivovice jr fajn. Adidas zítra jedeme s chlapík na pláž jeho autem.“
Pochycená slovíčka v Bulharsku: Автомивка – myčka aut, благадаря – děkuji

Dnes ujeto: 335 km

[Not a valid template]

Sobota 27. 7. 2013

Ráno v sedm jdeme s Honzou do sprchy. Ten pak ale zalézá ještě zpět do spacáku a nechce se mu ven. Po včerejšku je trochu unaven. ;o) Kluci lezou ze stanu kolem osmý, ale také se jim moc nechce. Vařím kávu a čaj, bude chleba s nutelou. Snad je to probere. Jo a Atanas se svou milou ráno v sedm rychle odjel – asi na tu pláž. Včera navečer to vypadalo, že přijde bouřka, teď je obloha opět bez mráčku. To je fajn. Honza polehává v houpací síti, hodně pomalu balíme. V půl jedenáctý se už konečně chystáme k odjezdu. Všichni oblečení v motohadrech, vedro jak sviňa a já zjišťuju, že jsem do nějakého kufru narvala klíčky od motorky. Asi mě šmejkne. Hledám jak zběsilá, spařená jak sviňa. Po pětiminutovém hledání jsem konečně úspěšná, sice ze mě leje a jsem rudá vzteky, ale můžeme vyrazit dál. Hurá na mys Kaliakra!

(Mys Kaliakra – úzký a protáhlý výběžek pevniny, skalnaté útesy, křišťálově čisté moře, jeskyně a přírodní scenerie, které spolehlivě dokážou vyrazit dech. První dojem z do červena zabarvených skal, pustých plání s vysušenou travou s absencí jakýchkoliv jiných rostlin je, že jste se ocitli v mexické prérii. Ovšem pouze do okamžiku, kdy spatříte mohutnou vstupní bránu středověké pevnosti. Zdi hradu byly vybudovány v nejužším přístupovém místě, které spojuje mys s pevninou a na nedobytnost tohoto opevnění spoléhali už milétští Řekové a vojevůdci Alexandra Makedonského. Ve středověku byla na starých základech vybudována nová tvrz, která hrála důležitou roli v dějinách a malé knížectví panovníka Dobrotici, které vzniklo na území mysu, se dokázalo bránit před nájezdem Turků i několik desítek let poté, co zbytek Bulharska upadl pod cizí nadvládu. Důkazem toho, že i zde to nakonec dopadlo špatně, je kaplička na konci mysu. Je totiž zasvěcena čtyřiceti dívkám, které na tomto místě daly přednost skoku do moře před životem v otroctví. Zhruba v polovině mysu je přímo ve skalnaté jeskyni situována restaurace, z jejíž venkovní části se odkrývá nádherný pohled na celou zátoku. K jedinečnosti okamžiku, který tady zažijete, napomáhá i fakt, že okolí mysu je jediné místo, kde lze dnes ještě v Černém moři spatřit delfíny. Mys Kaliakra, vyčnívající 70 metrů nad mořskou hladinu, není ke stanování ani k dlouhodobějšímu pobytu, ale je to unikátní místo na koupání a potápění. Temné jeskyně pod hromadami balvanů vyvolávají představy pohnutých dějů dávno minulých a velké námořní bitvy, která se tu odehrála v roce 1791. S jistotou lze tvrdit, že Mys Kaliakra je jedno z nejromantičtějších míst černomořského pobřeží, které podává svědectví o životě na výspě, která se po tisíce let brání ničivé síle moře.)

Po pár kilometrech nás zatavuje maník u závory, vybírá vstupné. Motorky a hadry necháváme na parkovišti, dál se jde pěšky. Je tu docela dost lidí, několik jeskyní a zbytky zdí dávných středověkých staveb. Bývala zde veliká římská pevnost, část mysu je teď oplocená a patří armádě. Docházíme až na samý konec výběžku do Černého moře, který je asi 70 metrů nad hladinou a můžeme si poznamenat, že zde jsme zatím byli nejdále směrem na východ. Pozorujeme krásné útesy tvořené červenými skalami a krásně modrou hladinu moře. Kupujeme si pivo, limo a také zmrzlinu. Pak už míříme rovnou na pláž, kterou nám včera doporučili – návod na nalezení té správné cesty zní: „Za posledníma „větrákama“ (větrné elektrárny) doleva.“ Je jich tu spousta. Cestu nalézáme snadno, i když zase trošku enduro. Dostáváme se tak na asi 100 metrovou písečnou pláž, která je uzavřená mezi skalami a je plně obležená lidmi. Poprvé se koupeme v Černém moři, ale nejsme jím moc nadšení. Možná je to tím přelidněným místem, mělkou vodou :o( a i voda je nějaká míň slaná. Jsme zmlsaní Jadranem. Vaříme si u motorek u cesty k obědu fazole. Rozhodujeme se, že už se u moře dál zdržovat nebudeme, a že pojedeme dál do vnitrozemí, kde snad bude lidí méně. Vracíme se zpět na hlavní silnici E87 a jedeme po ní do Varny. Zde tankujeme a z automatu si dáváme kávu, kakao a čokoládu, společně s „Goralkou“ (téměř totožnou s naší Horalkou). Možná si nás teď někde pouští na videu, protože při zpracování prvního kafe zjišťujeme, že je v kelímku i míchátko. Jsme zvědaví, v jaké fázi se do kelímku dostalo a tak všichni civíme do hlubin stroje jak bacil do lékárny a hlídáme, kdy tam vlastně spadlo. Pak jedeme dál a hledáme Pobiti Kamani – v češtině se užívá výrazu Zkamenělý les. Na výjezdu z Varny opravují silnici, tak tu jsou nějaké objížďky. Zamotáváme se a nemůžeme se tam trefit. Ptáme se u další benzínky na cestu, Honza komunikuje s paní v ruštině. Musíme se trošku vrátit a jet po silnici A2. Asi 18 km od Varny poblíž vesnice Ezerovo nás hnědá cedule konečně upozorní, že se už blížíme ke správnému místu a následně zahlédneme část kamenných útvarů tyčících se po obou stranách cesty. Parkujeme na blízkém parkovišti a jdeme k pokladně. Tady nás velice ochotný pán zevrubně informuje o vzniku těchto podivuhodných dutých kamenných sloupů, které si následně jdeme prohlédnout. Objevují se z ničeho nic uprostřed nenápadné mírně kopcovité krajiny. Jsou rozesety na asi kilometru dlouhém a 150 metrů širokém písčitém pásu a jsou přibližně 5 – 7 m vysoké, v průměru mohou mít tak 2 – 3 metry. Některé připomínají obří trůny, zkamenělé stromy, různé sochy, kterým lidé dali jména podle toho, co jim připomínají, jako třeba rodina, palice, trůn, voják apod. Tyto útvary vznikly asi před 50 miliony lety, kdy zde bylo dno moře. Z mořského dna se uvolňovaly plyny a tvořily si pískovým dnem kanálky směrem vzhůru. Stěny kanálků tvrdly a usazoval se na nich vápenec. Později pak moře ustoupilo a písek vzala eroze. Vápencové kanálky zůstaly stát v přírodě jako nějaký „zkamenělý les“. Po důkladné prohlídce pokračujeme dál směrem na Shumen a po nějaké době vidím další hnědou ceduli Madara – tam má být ve skále vytesaný ten koník, co je v Unescu.

(Madarský jezdec (koník) – kamenný reliéf datovaný do 8. stol. představuje jezdce zabíjejícího oštěpem lva, kterého doprovází psík. Je i na bulharských mincích. Význam není známý, ale usuzuje se, že upomíná na činy chánů první bulharské říše. Podle vykopávek pod skalou se zdá, že Madara byla kultovním místem pohanských, později i křesťanských Bulharů. Do seznamu Unesco byl Madarsky jezdec zapsán v roce 1979.)

Je to k němu asi 7 kilometrů. Do vyhlídnutého kempu nám schází ještě asi 20 km. Sice už je docela pozdě, ale i tak se rozhodujeme, že se na něj přece jen zajedeme podívat. Obrovský skalní hřeben nedaleko, kolem kterého již nějakou dobu jedeme, je impozantní. Blížíme se k němu a přijíždíme přímo ke vstupu k Madarskému koníkovi. Zastavujeme a jdeme to prozkoumat ke kase. Je už zavřená, ale hlídač říká, že se tam můžeme klidně jít podívat zadarmo. Máme jít po schodech a dojdeme přímo k němu. Stoupáme v hadrech pomalu vzhůru asi po 100 schodech. Přicházíme k obrovské skále, u které stojí lešení. Nad ním je vytesaný koník. Jsme z něho ale docela zklamaní, je dost malinký. Možná, že se k němu dá vylézt blíž, ale na to už dnes není čas. Také by možná stálo za to se tu projít, některé ukazatele míří k vrcholu skalního masivu, jiné zas upozorňují na nějakou jeskyni, která je nedaleko. Myslím, že by tam nahoře byly i krásné výhledy do kraje. My však jdeme zpět k motorkám. Asi 50 metrů odtud zahlédli kluci ceduli upozorňující na kemp. Zkoušíme k němu zajet, z hlavní silnice jsou to ještě asi 2 kilometry. Ven vychází mladá slečna, která se rozhodně s ruštinou nechytá a tak se domlouváme převážně v angličtině. Za 4 lidi a 2 stany chtějí 60 LEU. Vidíme zde i chatky a tak se ptáme na jejich cenu. Říká, že stojí 40 LEU a jsou v ní ale jen 3 postele. Jdeme se na to podívat – stejně s Honzou spíme vždycky na jedné. Nechce se nám stavět stany a i cena nás přesvědčuje, že si nakonec přece jen bereme chatku. Přesouváme motorky vedle ní a zabydlujeme se. Ptáme se, jestli tady nabízejí něco k jídlu, ale ona nás odkazuje na hospůdky, které byly u pokladny koníka. Nechce se nám vracet a tak si u recepce na stole vaříme Boloňské těstoviny – docela dobrý na rozdíl od toho kuřete na paprice. Vaří se to ale strašně dlouho a tak před tím na střídačku stíháme sprchu. Jíme už skoro za tmy. Sedí tu s námi slečna z recepce se svým přítelem, trošku se snažíme s nimi komunikovat. Nabízejí nám svoje pivo z velké PET lahve, Honza od nich ochutnává domácí naložená játra v zelenině. Po desátý jdeme spát. Dnes přes den bylo pohodových 30 °C. ;o)

Dnes ujeto: 189 km

[Not a valid template]

Neděle 28. 7. 2013

Vstáváme opět kolem půl osmé. K snídani nepohrdneme posledními dvěmi kudrnatými polévkami bez chleba. Dnes musíme zase něco nakoupit. Před chatkou se povaluje malý stoleček. Dáváme ho na cestu, kolem něj rozestavujeme naše židličky a krásně stolujeme. O nohy se nám otírá malá bílo-mourovatá kočička. Je pěkně mazlivá. Vyjíždíme cca v půl desáté. Od Shumenu je krásná nová silnice. Asi po sto kilometrech zastavujeme v kamioňácké restauraci Magnolia, ve vesnici Lozarevo. Dáváme si menu – sodu / colu, kuřecí polévku a kuřecí plátek se smetanovou omáčkou a balkánským salátem. Kluci tvrdí, že v restauraci zatím nejlepší jídlo. Při obědě přes sklo sledují velkou obrazovku, kde je film Mr. Bean na prázdninách, a každou chvilku se culí. Mají už po televizi trošku absťák. Jízda po obědě nás nějak zmáhá a zavírají se nám oči a tak raději zastavujeme na benzínce natankovat, kupujeme si Redbully a vodu. Další zastávka je v Nové Zagoře. Míříme do Billy opět doplnit tekutiny a zásoby jídla. Teplota vystoupuje na 37 °C. Hlavně nepodcenit hydrataci. Z bankomatu vybíráme další peníze. Jirka nás fotí samospouští, při tom nám nějaké auto málem přejíždí foťák. Uháníme dál, v Haskovu u benzínky si dáváme nanuky. Před Kardzhali nacházíme cedule na Perperikon – cíl dnešního dne a tak jedeme najisto. V tomhle je to tady v Bulharsku lepší než v Rumunsku, že tu ty ukazatele na zajímavá místa alespoň jsou. Perperikon je nazýván evropským Machu Picchu.

(Perperikon – thrácká skalní svatyně v Bulharsku, která se nachází v rodopském pohoří 15 km severovýchodně od města Kardžali. Perperikon byl osídlen již v době neolitu. Následně byl Thráky zvětšen a přeměněn v opevněný komplex svatého skalního města s královským palácem. Toto místo bylo poté využíváno Římany, později Byzantinci, osídleno bylo i ve středověku a v době osmanské nadvlády. Perperikon se skládá ze čtyř hlavních částí. První je citadela, tedy akropole na vrcholu kopce, dále palác nacházející se hned pod akropolí, který patrně sloužil také jako chrám a dvě vnější města, či městské části, jedno na severním a druhé na jižním úbočí kopce. Tato dvě města zatím čekají na archeologický průzkum, ale z terénního pozorování jsou vidět ulice a veřejné i náboženské budovy vytesané ve skále. Akropoli, která byla zbudována již dříve, ale Římany mohutně přestavěna, chránily zdi tlusté osm a půl metru. Celá akropole a základy budov, které na ní stály, byly vyhloubeny ve skalním masivu. Ve východní části akropole byla vytesána budova, která připomíná nejvíce basiliku. Pravděpodobně šlo o pohanský chrám, později přeměněný na křesťanský kostel. Z tohoto chrámu vedlo na západ do srdce akropole sloupoví. Po dalších archeologických pracích byl roku 2005 na akropoli odkryt velký palác, o kterém doposud nikdo nevěděl. Celý palác přibližně s padesáti místnostmi, halami a chodbami zaujímá rozlohu 10 000 m². Výjimečná je především vstupní třicet metrů dlouhá hala a hroby vládců, vytesané ve skále. Palác měl jak prostory určené k reprezentaci – trůnní sál, tak také hospodářské prostory. Tento palác byl pravděpodobně vystavěn již na konci doby bronzové, a tak se nám nabízí srovnání s paláci mykénských vládců. Díky početným seskupením megalitických památek je Perperikon unikátní lokalitou v rámci celého Balkánského poloostrova.)

Přijíždíme na parkoviště plné stánečků, svlékáme se z hadrů a bereme na sebe něco lehčího. Hlavně s sebou nezapomenout vodu, čeká nás výstup na kopec v tom dnešním pekelném vedru. Po očku sledujeme, co tu místní prodejci nabízejí. Od jednoho z nich se necháváme přesvědčit na koupi mapy a popisu částí dávného horského města. Platíme vstupné a stoupáme vzhůru. Prohlížíme si vykopávky starých budov, které tu byly kdysi vestavěny do skal a z průvodce louskáme, k čemu ta či ona místnost sloužila. Je to velice zajímavé. Na vrcholu jsou také zbytky nějakých sloupů, nádrž na vodu vytesaná do skály, sýpky či část věže. Použitý kámen má nádech modré barvy. Kolem dokola jsou krásné výhledy do okolí. Pomalu se vracíme zpět. Cestou vidíme, že práce na vykopávkách zde stále ještě probíhají. Na parkovišti baštíme svačinu a kluci si kupují nějaké magnety. Oblékáme se a pokračujeme v cestě. Teď se snažíme najít další zvláštní skalní útvar nazvaný Kamenná svatba. Díky Honzovo skvělé komunikaci s GPS a poptání se u domorodců nám to netrvá dlouho, nicméně stejně už je asi sedm. Motorky necháváme na štěrkové cestě ve vesnici – myslím, že to byla Zimzelen. Pokukují po nás tři místní babičky, které na sobě mají místní oděv – široké kalhoty s dlouhým sedem, u kotníků stažené. K útvarům přicházíme shora. Procházíme se skupinou bílých a načervenalých skalních útvarů. Je to asi nějaký druh hrubého pískovce, hodně se to drolí. Možná, že s tímto přístupem k přírodnímu bohatství, když si to tu lidi mohou sami jen tak prolézat jak se jim zachce, tu jednou najdeme pouze malé bílé hroudičky a nakonec se to úplně zadupe do země. :o( No snad se náš lidský přístup včas změní. Je to pozoruhodné místo. Nacházíme nakonec i „sousoší“ svatebčanů a pohledem na celkovou skupinu se za večerního slunce loučíme. Dojíždíme do města Kardzhali, doufáme, že zde bude nějaký příměstský kempík. Bohužel nikde nenacházíme žádné směrovky. Zatavujeme na nějaké velké kruhové křižovatce a Honza se jde zeptat taxikáře, kterého jsme před cca 30-ti metry viděli, jak naložil pasažéry. Dojel s nimi na tuto křižovatku a došel mu benzín. Předává je tedy do jiného auta a teď tlačí svůj vůz k benzínce. Já sedím na motorce a čekáme, až se Honza vrátí. Z restaurace na chodníku přichází nějaký kluk a ptá se mě anglicky, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Říkám mu, co hledáme a on mi odpovídá, že tu žádný kemp není, a že můžeme přespat u řeky. S tím samým nakonec přichází i Honza. Přejíždíme most a za ním odbočujeme doleva – dle rad místních a zkoušíme najít nějaké šikovné místo. Dostáváme se za město a po úzké silničce jedeme nad řekou – přehradou. Kolem se setmělo ve smyslu toho, že se kolem cesty poflakují obyvatelé tmavší pleti, sem tam jsou polorozpadlé dřevěné boudy či stany, ohně, plno psů a dětí. Projíždíme kolem několika takových hnízd až do vesnice Ostrovitsa, silnice zde končí. Zvědavé pohledy se do nás zapíjejí. Rezignuji s tím, že: „TADY ROZHODNĚ SPÁT NEBUDEME, PROTOŽE TADY NÁS DOZAJISTA OKRADOU!!!“ Za okounění místních cikánů se otáčíme a skrz slumy projíždíme zpět do města. Protože už se fakt stmívá, je asi půl devátý a za světla už nestihneme projet celé město, abychom jeli naším směrem a tam ještě zkoušeli něco hledat, tak se rozhodujeme, že první hotel je náš. Máme štěstí, docela brzy nacházíme hotel Iskra a mají volno. Čtyřlůžkový pokoj je asi za 1.000 Kč. Bereme to. Motorky si můžeme zaparkovat ve dvoře. Musí se tam ale zajet úzkou brankou přes vyšší schůdek a tak je odstrojujeme od kufrů a Honza tam s oběma postupně zajíždí. Nosíme vše nahoru do velikého pokoje. Jsme jak stěhováci, podlaha se plní naším bordelem a smradlavými hadry. Boty ovšem vystrkujeme raději na balkon. Na pokoj si kupujeme nějaké chladné nápoje. Jsme spaření a unavení z vedra. Naštěstí je tu i klimatizace a tak jí hned rozjíždíme. Večeříme, sprchujeme se. Děláme si srandu z toho, co se teď navečer událo. Jirka hlásí: „Tam kdybychom si postavili stany, tak bychom museli zaparkovat motorky dovnitř.“ Ještě toto tvrzení vylepšujeme tím, že bychom na nich museli sedět v hadrech, možná je museli mít i nastartované, tak abychom byli připravení, kdyby něco…;o) Jdeme spát asi kolem jedenáctý…ááá velká postýlka s peřinou!!!

Dnes ujeto: 367 km

[Not a valid template]

Pondělí 29. 7. 2013

S Honzou vstáváme v sedm. Pokoušíme se vše trošku lépe přebalit. Připravuji snídani a kluky pak budíme v osm. Po snídani vše nosíme k motorkám, které už Honza převezl před hotel. Vše urovnáváme, loučíme se s majitelkou a jedeme dál. Na konci města ještě tankujeme a hurá pryč z Kardzhali! Myslím, že již nikdy více!! I když hotel byl ok. Vyjíždíme z města směrem na Haskovo, pak odbočujeme doleva na silnici 58 na Asenovgrad. Krásná cesta, super zatáčky. Pak jen jeden horší úsek, pomalu postupujeme za auty, projíždím obr dírou. Naštěstí je ale vše v pohodě. Zastavujeme v jedné vesnici, konečně jsme zahlédli poštu. Nikde jinde totiž známky neprodávají, chceme poslat pár pohledů. Sice mají nějakou pauzu, ale paní pošťačka stojící venku, je ochotná a díky ní se mi vše daří odeslat. Kupujeme chleba, u velikého památného stromu svačíme. Pak míjíme odbočku na obec Panichkovo, připomíná mi to Pána prstenů. Projíždíme Novakovo, Topolovo, v Asenovgradu opět doleva na 86. Bačkovský monastýr, kolem kterého vede naše cesta, nenavštěvujeme, dnešní cíl je jiný. Opět cedule u silnice, nám usnadňuje hledání. Oznamuje nám, že musíme odbočit vpravo na úzkou silničku. K Čudnite mostove (Podivuhodné mosty) v masívu Černatica v Rodopech je to ještě 16 kilometrů. Cesta tak na jedno auto, chvilkami se úplně ztrácí asfalt a před námi jsou jen vydrolené zbytky v několikametrových dírách, sem tam je vozovka do půlky úplně utržená. Stoupáme vzhůru, postupně překonáváme jednu zatáčku za druhou a já se jen modlím, abych nemusela v některé jámě zastavit. To by vzhledem k mým krátkým nožkám nebylo úplně ideální. Dojíždíme nějaká auta, většinou nás pouští před sebe. Pak asi 2 kilometry před cílem dokonce i autobus. Za ním se bohužel musíme držet. Nakonec zastavuje za kolonou asi deseti aut. Děsíme se, co bude. Jede snad proti nám nějaké větší auto? Asi pět minut stojíme a čekáme, než se ten had před námi pohne. Jirka má v ruce foťák, posedává u krajnice. Jedeme dál, za zatáčkou jsou náklaďáky a bagry. Cesta je v celé pidišíři v délce asi 50-ti metrů zbavená asfaltu, snažíme se, držet se na udusaném štěrku. Asi po 300 metrech konečně přijíždíme do cíle, parkujeme na parkovišti v kopci. Svlékáme hadry, místní stánkařky se míní přetrhnout v nabízení medu, zavařenin apod. Jirka zřejmě někde u té silnice zapomněl digitál, takže se tryskem vrací. Na štěstí ho ale nacházíme a daří se nám sprintujícího kloučka včas zavolat zpátky. Jdeme se podívat na skalní mosty. Je to úchvatné, brána – skalní most – obřích rozměrů a několik menších okolo. Sestupujeme pod něj až dolů k potoku. Je možné, že tohle vytvořila voda?

(Čudnite mostove – ve východních svazích čtvrté nejvyšší hory Rodop – Goljam Perenku (2 091 m. n. m.) vytvořil původně horský potok ve vápencích jeskynní systém, strmě spadající svahem do hlavního údolí. Strop jeskyně se postupně propadal, a to jak v prostoru mezi oběma dnešními mosty, tak i v celém úseku pod spodním z nich, kde tak vznikla krasová soutěska. Oba mosty nakonec zůstaly jako poslední torzo z celé původní jeskyně. Jen pro představu je výška otvoru horního mostu 45 metrů, šířka 35 metrů, mocnost stropu 25 metrů.)

Pak míříme ještě na celkovou vyhlídku a v místním občerstvení si dáváme obídek. Plátek masa, hranolky a šopský salát. Vracíme se k motorkám, navlékáme se do hadrů, zatím co Kuba spěchá zpět do jídelny, protože tam nechal kšiltovku. Dneska je nějakej blbej den. :o) Pomalu sjíždíme dolu. Opět musíme zastavit kvůli bagru před tím posledním hrozným úsekem. Konečně vycouvává a dělník nás nahání přímo do místa, kam před chvilkou nahrnuli kopici hlíny. Není kam uhnout a tak jí musíme projet. Trošku bruslíme, naštěstí ale vše ok. Zbytek cesty dolů na hlavní silnici probíhá v pohodě, trošku mě ale berou křeče do rukou, a tak jsem ráda, když Honza na hlavní chvilku zastavuje u fontány. Přibržďuje tu spousta aut, aby si nabrali vodu a osvěžili se. Těchto fontánek je tu kolem cest spousta, velkých i menších. Chodí do nich někdy dokonce i napájet dobytek. Jedeme dál po krásném novém asfaltu, krásné zatáčky. Jen místy jsou starší úseky s hrbolama. Vjíždíme do úzké soutěsky vedoucí k Jagoninské jeskyni. Jsme uchváceni pohledem na kolmé vysoké skalní stěny, které se zdvihají vzhůru. Zastavujeme na parkovišti u jeskyně, bohužel je už šest a poslední prohlídka právě skončila. Nedá se nic dělat, pojedeme tedy hledat místo na spaní. Po nějaké době zastavuji u krajnice a Honza jede po lesní cestě na průzkum, vypadá to nadějně. Přes cestu je fontána. Během chvilky se u ní, jak na povel, sjíždí několik lidí. Pán na staré motorce, další zde zastavuje s vozem plným trávy taženým koněm, za ním po silnici pěšky přichází paní s klukem s hráběmi přes rameno, po lesní cestě přijíždí starý náklaďák naplněný dřívím se třemi maníky. Jdou se napít, popovídat si a posedět v přilehlém altánku. Tázavými pohledy mě sledují. A sakra, tady se asi neupíchnem. Náhle se vrací Honza, překonává malý potůček a zůstává stát těsně před asfaltem. Dává se do řeči s lidmi na druhé straně silnice. Pak mi vypráví, že se ten pán s motorkou ptal, co tu děláme. Povídá mu tedy, že hledáme místo pro palatky (rusky stany). Odpovídá mu, že je tu na ně místa dost. Snaží se s Honzou vyměnit motorku, míní, že když na něj mluví rusky, že bude spokojenej s jeho ruským strojem. Chlapíci si dělají legraci, že přijdou na grilování, s nabídkou konzervy ale moc nadšení nejsou. Honza na mě kývá, že místo na spaní tady bude super. A taky jo. Přejíždí mi s motorkou přes potok a jedeme ještě asi sto metrů po cestě. Otevírá se před námi malé dlouhé asi sto metrů široké údolí, kterým se jak hádek vine ten malý potůček. Jak později zjišťujeme, jsou zde i raci a tak se je pak vydávám fotit. Tímto místem jsme nadšení a dáváme mu název – Račí údolí. Na vysečené loučce stavíme stany, vaříme si čaj a kafe, k večeři dnes máme lunchmeat s chlebem. Kluci také zkouší najít nějaké raky, Kubovi při přeskoku potoka praskají plavky. Má díru přes půl zadku. Nedaleko je ještě jedna fontána, kam si jdeme nabrat výbornou vodu. Opět máme karetní večer, za soumraku jdeme spát. Dělá se zima. Dnes jsme si opravdu užili terénu – prý si zasloužím zlatý řád enduristy.

Dnes ujeto: 238 km

[Not a valid template]

Úterý 30. 7. 2013

Vstávám už v půl sedmý. Než ukecám Čížu, aby vylezl ze stanu je sedm. Další půlhoďku ukecává Jirku, aby udělal snídani. Já jdu zatím na louku lovit do foťáku pavučiny a pavouky. Pak se vyhrabává ze spacáku zmrzlý Kuba v roztržených plavkách, třese se jak ratlík – je jen 8 °C. Do tříčtvrťáků se mu nechce, protože ty jsou prý moc vymrzlý. Honza mu radí, ať si do nich naprdí, k čemuž ho myslím nemusí moc dlouho pobízet, to praktikuje hned záhy. Rychle na sebe navléká moto bundu. Snídáme čaj a chleba s nutelou, alespoň nějaké zpestření k otřepaným paštikám nebo kudrnatkám. Jdeme balit. Jirka tančí v koňském lejně. Dobalujeme, když kolem projíždí náklaďák s dělníky, kteří opět budou v lese zpracovávat dřevo. Mávají na nás jako staří známí. Po chvíli po cestě prochází babička s dědou, přes rameno mají přehozenou kosu a hrábě. Zřejmě jdou pokračovat v kosení trávy v tomto údolí. Jsou námi trošku zaskočeni, ale neříkají nic a pokračují dál. Odjíždíme asi v devět. Krásná krajina, fajn zatáčky i asfalt, sem tam klenutý kamenný mostík. Cestu lemují čekanky a občas divizny. V jednom úseku jsou kolem dokola samí kameníci. Ručně, jen pomocí kladiv a sekáčků, lámou kámen na placky pro obklady a skládají je na palety. Ty jsou tu vyskládané po obou stranách silnice v délce asi deseti kilometrů. V jednom městečku tankujeme, kupujeme chleba, banány, jelení lůj. Pak nás čekají super zelené kudrnaté kopečky a opět luxusní zatáčky do Melniku. Zde zajíždíme do parku do stínu pod stromy. Ještě jsme ani pořádně neslezli z motorky a nějaká místní paní nám nabízí ubytování. Je příjemná a ubytování nemá za špatnou cenu, ale my ještě dnes chceme jet o kus dál a tak její nabídku musíme odmítnout. Obědváme chleba s paštikou a nutelou. Kluci kupují nealko pivo grep a pivo Kamenitza. Na náměstí stojí autobus z Náchoda. Najednou vidím nějakého policajta, jak si to k nám šněruje. A jéje, snad nebude problém, že jsme zajeli až do parku. Naštěstí je ale moc sympatický a usměvavý. Dává se s námi do řeči. Zajímá se, odkud jsme a kam jedeme. Radí nám, abychom jeli k Roženskému monastýru, odtud jsou prý nejlépe vidět Melnické pyramidy – pískovcové přírodní útvary, které obklopují celé město kolem dokola.

(Melnické pyramidy – vznikají tak, že voda nebo vítr erodují měkký typ usazených hornin (zpravidla částečně zpevněné štěrky, písky, spraše nebo zpevněný vulkanický popel), zatímco tvrdší typ hornin v jejich nadloží erozi úspěšně odolává. Měkký materiál je erozí postupně odstraňován, avšak pod odolnými kusy hornin zůstávají usazeniny před deštěm a větrem uchráněny. Pokud tyto útvary vznikají v již zpevněných horninách, označují se jako skalní pyramidy. Melnické pískovcové pyramidy se nachází na území o velikosti 17 km² mezi vesnicemi Melnik, Kurlanov a Rožeň, kde je několik set těchto zemních pyramid na svazích okolních údolí a roklí. Geologické složení půdy i suché bulharské podnebí zde zaručuje neustálou obnovu těchto útvarů. Další výskyt zemních pyramid byl zaznamenán např. v Albánii nebo Francii).

Policajt nám dál také říká, že Melnik je oficiálně nejmenší Bulharské město.

(Melnik – Je vklíněno do úzkého pískovcového údolí asi 20 km od řeckých hranic. Před sto lety tu žilo kolem 20 000 lidí. Svou reputaci založilo na produkci kvalitního tmavého těžkého vína. Vyrábí se tu už od středověku, kdy se vyváželo do mnoha zemí, včetně bohatých Benátek. Melnik byl poprvé osídlen thráckým kmenem, k němuž patřil i Spartakus, později vůdce otrockého povstání. Na významu získal Melnik ale až ve 13. století, kdy se tu usídlil despota Alexej Slav, vládnoucí samostatnému území. Stále je možné zhlédnout zbytky pevnosti, ze které panoval. K vidění jsou i ruiny mnoha kostelů, jichž tu dříve bylo ne méně než 70!)

Bavíme se s ním rusky a on říká, že jeho 14-ti letá dcera si může ve škole vybrat, jestli se bude učit rusky nebo anglicky. Loučíme se, přeje nám šťastnou cestu a dle jeho rady jedeme k Roženskému monastýru. Leží na jižním úpatí pohoří Pirin. Založen prý byl na přelomu 12. a 13. století. Bohužel smí se jen do dvora a nesmí se zde fotit. Výhled odsud na pyramidy je panoramatický, klášter je menší. Vracíme se zpět přes Melnik, míjíme 3 turisty. Jakmile zahlídli u Honzy českou vlajku, volají na mě: „Češi!! Ahój!!“ Tak na ně hned s radostí máváme a křičíme do helmy také „Ahój!!“ Jak příjemné po tolika dnech potkat krajany! :o)) Dnes je opět horko k padnutí, snad zatím nejhorší co bylo. Najíždíme na hlavní silnici E79 na Sofii. Žár ze silnice je pekelný. Po nějaké době zastavujeme u benzínky, kupujeme nanuky a pití. Sedíme uvnitř, mají zde klimatizaci, jak příjemné. Honza má na teploměru ve stínu 42 °C. Venku pak potkáváme další Čechy, kteří prý míří do Řecka. Jedeme dál. V dálce se kupí černé mraky. Honza zabíhá do banky vybrat další peníze. Odbočujeme k Rilskému monastýru a odpočíváme u malé benzínky, hlavně doplňujeme tekutiny. Sáčkujeme se dovnitř, opět klimatizace – paráda. Usazujeme se u stolečku a svačíme croasant. Pokračujeme dál, nejdříve ještě míříme ke Stobským pyramidám.

(Stobské pyramidy – jsou geologickým úkazem v podhůří pohoří Rila. Na několika mladých erozních lokalitách se ve svahu tvoří špičaté kopečky, které svým tvarem připomínají pyramidy. Geologicky to je heteromorfní usazenina vyzdvižená ze strumské nížiny okrajem velehor Rila, od okrajů erodující. Jak jsou tam různě tvrdé vrstvy, tak vznikají vlastně pokličky, kdy pár balvanů nebo kus slepence na vršku malé pyramidy brání erozi svého podloží, ale podloží nekryté žádným kamenem vesele a rychle eroduje. Stobské pyramidy se hodně podobají Melnickým pyramidám, jen jsou červenější.)

Začíná pršet. Přijíždíme na malé parkoviště, paní z pokladny to zrovna balí a rychle odjíždí. Potkáváme zde opět Čechy. Dneska tu zřejmě někde mají hnízdo. ;o) Říkají, že to k pyramidám a zpět trvá asi 40 minut. I když trošku prší, rozhodujeme se, že se tam půjdeme podívat. Hadry dáváme na motorku a hážeme přes ně nepromoky. Obcházíme závoru u pokladny a začínáme stoupat vzhůru. Dostáváme se až k vrcholu, všude jsou tu výhledy na pyramidy. Je to paráda, pískovcové sloupy v červeno-žlutých odstínech. Matka příroda má nebetyčnou fantazii. Cestou přestává pršet, ale černé mraky se prohání všude kolem, je zataženo. Je vidět i místa, kde určitě prší. Když jsme nahoře, vidíme sjet blesk do vedlejšího kopce. Klukům se to líbí, ale mně rozhodně ne! Jedna věc je trochu legrační a to, že mě i Jirkovi stojí vlasy na hlavě! Vzduch je nabit elektřinou. Další blesky následují a tak rychle mažeme dolu. Stále hřímá a já se bojím. Nemám z toho dobrej pocit. Po návratu na parkoviště začíná zase trošku pršet. Schováváme se pod stříšku vedle stojícího domku. Společně s námi je tu i nějaký pán s kozou a 2 kůzlaty. Ta skáčou na parapet okna, aby se schovala před deštěm. Dědoušek sedí na lavičce pod oknem. Kůzlata tak poskakují i přes něho, div že mu nevlezou za krk a málem ho i shazují z lavičky. Déšť naštěstí brzy ustává a tak můžeme pokračovat dál v cestě k Rilskému monastýru. Za ním by měly být dva kempy, snad budeme mít kliku. Projíždíme vzhůru údolím říčky Rila a kolem monastýru, jeho prohlídku si už necháme na zítra, trošku mrholí, ochlazuje se. Nacházíme kemp Bor. Je to tu moc hezké, u potoka, ceny příznivé, občerstvení v místě. Sprchy dost provizorní, jako ostatně zatím všude kde jsme byli, ale nám to postačí. Není teda co řešit. Zůstáváme, stavíme stany a jdeme se najíst. Místní kuchař připravuje různé pokrmy na grilu v pěkné venkovní kuchyni. Dáváme si obr grilované kuřecí steaky s hranolkami se sýrem, šopským salátem, pivem a limem, Honza má nějakou šišku z mletého masa plněnou sýrem. Tak tohle předčilo všechno! Bylo to opravdu luxusní! Po dlouhé době jsme se pořádně a velice chutně nadlábli. Při placení pak velice chválíme kuchaře, který nám hned posílá panáka výborné jemňoučké rakije na účet podniku. Klidně bych se nechala ukecat k další. ;o) Pak ještě mastíme karty a jdeme spát. Dnes mám celý den středu. Když mě kluci večer přesvědčují, že je teprve úterý, mám velikou radost. Další dny si ze mě ale pořád utahují, že je středa.

Dnes ujeto: 270 km

[Not a valid template]

Středa 31. 7. 2013

Vstáváme kolem sedmý. Sprcha, snídaně v altánku – polívka. Balíme, jedeme. Dnes v krásném čase 8.45 hod. Rilský monastýr je odsud jen pár kilometrů a tak jsme tam hned. Jsme trošku ve vyšší poloze – v pohoří Rila, je tu trošku chladněji, v posledních dnech při výjezdu nezvyklých 19 °C, na vrcholcích se drží mlha. Zastavujeme na parkovišti a v hadrech se jdeme podívat dovnitř. Je to největší a nejznámější bulharský klášter zařazený do světového dědictví UNESCO. Musíme uznat, že to je opravdu impozantní stavba a určitě stojí za návštěvu.

(Rilský monastýr – nejvýznamnější klášter v zemi a nejposvátnější místo bulharského pravoslaví. Kolonii poustevníků založil v zalesněném horském údolí už v 10. století světec Ivan Rilský. Dnešní klášter byl postaven v roce 1335 asi o 3 km dál než původní kolonie. Brzy se stal významným feudálním panstvím a v době turecké poroby pomáhal udržovat národní a náboženské tradice. Turci klášter několikrát zničili a v roce 1833 tu došlo k ničivému požáru. S pomocí celonárodní sbírky rychle začala obnova budov monastýru, na níž se podílel i Zahari Zograf, nejuznávanější bulharský umělec 19. století. Zvenku vypadá klášter jako tvrz, nádvoří a interiéry jsou naopak nádherně vyzdobeny. Na stěnách klášterního kostela můžete obdivovat bohatě malované fresky. Kostel uchovává svatou relikvii, levou ruku Ivana Rilského. Uloženo je tu ale také srdce cara Borise III., který záhadně zemřel v roce 1944 těsně po návštěvě Hitlera v Německu. V roce 1983 byl Rilský monastýr zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.)

Čtvercový půdorys čtyřpatrových budov s verandami obklopuje nádvoří, na kterém stojí kostel a věž, která pochází ze 14. století. Loubí kostela zdobí malby znázorňující svaté, anděly, ďábly a hříšníky. Připomíná mi to stejnou výzdobu malovaných kostelíků v Rumunsku. Obcházíme to kolem dokola, vstup je zdarma. Prochází tady také pár vlasatých, vousatých popů v černých hábitech. Údajně je zde i možné se ubytovat. My jsme ale odpočinutí a tak pokračujeme dál v naší expedici. Vracíme se zpět na hlavní silnici E79 a míříme na Sofii. Je 24 °C, polojasno, dost fouká vítr. Ve městě Dupnitsa zastavujeme pro benzín. Zatímco my tankujeme, pomáhá tu obsluhující mladej kluk roztlačit na zpátečku staré auto se třemi tlustými cikány. Když se pak vrací od odjíždějícího auta, je rozesmátej jak lečo a říká: „Gipsy are very funny peoples!“ Musíme se tomu smát, on sám je dost snědý. Po kávě a svačině se snažíme nenajet na dálnici, ale bohužel tu je nějaká uzavírka a tak nám nakonec nic jiného nezbývá. Doufáme, že nás nechytí policajti, nemáme dálniční známku, už ani nevím jak to tady s tím je. Dost to fouká a háže to s námi. Dojíždíme až do Sofie, kde jsou další objížďky, kolony, jedeme krokem. Naštěstí to moc dlouho netrvá a tak to po obchvatu projíždíme docela v pohodě. Asi 10 kilometrů za Sofií zastavujeme na odpočívadle nad řekou a obědváme chleba s lunchmeatem. Dál cestou oprava mostu, takže opět enduro, pauza – zastávka u benzínky. Valíme si to po silnici č. 16, údolím řeky Iskar. Kvalita asfaltu je tu střídavě dobrá a špatná, ale i tak celkový dojem je super. Cesta se vine kolem břehu hlubokým údolím a každou chvilku se zde střídají různé typy skal. Jednou jsou jasně bílé, za chvilku zas rudě červené, různě zvrásněné… Moc se mi tu líbí. Pak vyjíždíme opět na E79 těsně před městem Mezdra. Odbočka vlevo, mírný kopeček. Honza s Jirkou vyjíždí a frčí dál. Já s Kubou musíme dát přednost dalším autům, je tu nějakej frmol. Nějak se mi nedaří zkoordinovat rovnováhu s řazením a brzdou a tak padáme. Kuba vybíhá z motorky rovnou na nohy. Já se trošku válím, ale hned vstávám. Tankvak se opět urval a odkutálel se stranou. Pán v autě za námi se nabízí, že mi pomůže motorku zvednout. Spolu jí vracíme na kolečka, stavím jí na stojánek a snažím se přesvědčit Kubu, aby mi podal tankvak, abychom mohli jet dál. Ten je z toho dost přepadlý a chce počkat, až se pro nás vrátí taťka. Nic zásadního se nestalo, je trošku ulomená stupačka, ale jinak vše ok. Auta za námi nás pomalu objíždí. Přijíždí Honza. Sama vyjíždím na hlavní a čekám na Kubu. Přechází silnici a nasedá. Můžeme jet dál. Ve městě Vratsa jdeme do Penny nakoupit. Pijeme ledovou kávu, ochucené mléko, jíme jablíčka. Pak nám zbývá ještě asi 19 kilometrů k Ledenické jeskyni. Posledních 16 je zase „jedlých“. Samá díra, písek na silnici, vracečky, ale jinak krásný zelený hory s bílými skalami. K jeskyni přijíždíme v 16.15 hodin. Pokladní říká, že poslední skupina šla ve čtyři. Doslova padám do vejvrtky, to už je druhá, kterou jsme nestihli. :o( Když pán ale vidí můj nešťastný výraz, ptá se, jestli by nám stačilo vidět třeba jen jednu část. Kýváme. Sice platíme jako za prohlídku celé jeskyně, ale i tak jsme rádi. Ke vchodu nás vede nějaký mladý kluk. Ukazuje nám, jak tu všude okolo jeskyně makají na zlepšení infrastruktury, vylepšení příjezdu, nové parkoviště, vstupní vestibul, dokonce bude i venkovní divadlo. Příště už to tady nepoznáme. Vstupujeme do jeskyně. Nejdříve je tu malá vstupní místnost, pak obrovský sál s nádhernou krápníkovou výzdobou. Nahoře na schodech stojí ta poslední skupina. Přidáváme se k nim. Průvodce je velice ochotný a vše nám vždy znova popisuje ještě v angličtině. I když jsme původně měli jít jen do toho velkého sálu, nakonec se skupinou stíháme i nějaká další místa. V úzkých chodbičkách jsou velice nízké stropy, kde se musím sehnout i já, dále je tu také malé krasové jezírko a pak protahujeme úplnou škvírkou – průchodem zpět do velkého sálu. Průvodce se se všemi loučí, nás ještě bere na vyhlídku, o kterou jsme přišli na začátku prohlídky, ukazuje nám různé krasové útvary a popisuje, jak se jmenují. Je to také moc hezké. Děkujeme mu a vracíme se spokojení zpět k motorkám. Pijeme Radlera a musíme přetrpět šílených 16 kilometrů do Vratsy. Pak pokračujeme směrem na město Montana. Docela to mastíme, Kuba najednou usíná a klove do mě helmou. Hned zastavuji, signalizuji Honzovi, že je na čase to někde zapíchnout. Naštěstí chvilku na to Jirka zahlédl kemp. Točíme to a jdeme se tam poptat. Budka recepce zeje prázdnotou a tak míříme rovnou do restaurace, nad kterou je obrovský nápis Camping. Za ní je několik chatiček. Vstupujeme dovnitř, ale nikde nikdo. Procházíme mezi stolky směrem k baru. Zpod stolu vybíhá černobílá malá slepička se střapečky na pařátcích. Šmankote, kam jsme to vlezli? U baru je pusto, zkoušíme volat: „Hallooo!“, dokonce i k místu, kde tušíme, že by mohla být kuchyně. Z blízkého boxu čouhají nějaké nohy! Začínají se vrtět a ven vystupuje zívající číšník s vrabčím hnízdem na hlavě. Ptáme se, zda bychom zde mohli přespat. Chatky vychází na 2x takovou cenu než stany. Máme čas, je teprve půl sedmý a tak se domlouváme na stanování. Pán nás provádí areálem, ukazuje nám plácek za restaurací, kde můžeme být. Sprchu a WC máme k dispozici na chatce č. 2. U jiné chatky ukazuje na dva pány – to jsou prý kámoši – páni nás zdraví. U další zas poukazuje na stavební dělníky, kteří prý brzo ráno odjedou do práce. Přejíždíme sem s motorkami a stavíme stany. Děláme jim tu pěkný divadlo. Všichni sedí na verandě a mají na co koukat. Vaříme si těstoviny s masem a s paprikou. Pak ještě kávu a čaj. Píšu deník a kluci hrajou karty. Dělníci popíjejí, pouští nám nějakou bulharskou muziku. S Honzou jdeme do restaurace pro pívka, trošku se to tu zaplnilo, místňáci dorazili na pivo a koukají na fotbal. Krájíme si klobásku, kterou jsem nám koupila, už jsem měla trošku absťák. ;o) Večer je fajn, pohodovej. Dnes bylo i přes den trochu příjemněji 30 °C.

Dnes ujeto: 295 km

[Not a valid template]

Čtvrtek 1. 8. 2013

Vstáváme kolem sedmý. Snídáme, balíme. Do chatičky č. 2, kam můžeme chodit do sprchy a na záchod, majitel někoho stěhuje. Honza jde tedy na záchod do otevřené chatky č. 12. Za chvilku tam míří i syn majitele. Honza sedí, tvoří si svý a najednou slyší v pokoji nějaký šramot a tak – nejlepší obrana je útok – zavolá: „Kdo mi to sem leze?“ a vykoukává zpoza závěsu. Vidí cizí obličej a říká: „Pardon!“ Chlapík beze slova vycouvává a za chvilku už nabízí někomu dalšímu chatku č. 10. Na tu se po chvilce nastěhovávají dva mladí cikáni. Nosí dovnitř z auta spousty věcí, mimo jiné i vodnici (asi bude velká párty) a pak odjíždí. Pravděpodobně jedou sehnat nějaký bábovky. Kolem devátý vyjíždíme i my. My ovšem máme lepší plány. Ve městě Montana tankujem. Mám pocit, že ten benzín motorkami nějak rychle protéká. Polykáme další kilometry, naším cílem je dnes pohoří Stará planina město Bělogradčik, nad kterým se vypíná starověká pevnost nazývaná Kaleta. Ta je vestavěna do monumentálních pískovcových útvarů Bělogradčických skal. Projíždíme Bělogradčikem, šipky nás navádějí přímo na parkoviště. Bereme si na sebe něco lehčího, u pokladny kupujeme vstupenky a jdeme dovnitř skrz bránu zasazenou do mohutných hradeb pevnosti. Dostáváme se na první velké nádvoří. Přecházíme přes travnatý porost a můžeme jen odhadovat, co v těchto místech kdysi mohlo být, možná stáje pro koně a dobytek. Za další bránou, byl prý původně zbudovaný dřevěný větrný mlýn, skladiště obilí a soli. Zde už také vidíme strmé schody, po kterých stoupáme vzhůru. Těžké dřevěné železnými pláty okované dveře nás propouští přímo do nitra pevnosti. Skrz ní se postupně dostáváme až na vrchol, kde se nám odkrývají úchvatné výhledy na skalní útvary. Nad městem a nad zelenými kadeřemi lesa tu vyčnívají ladné věže a jehly, těžkopádné palice, kamenné kyje, homole i skalní hřiby. To vše v barvách od okrové až k tmavě rudé, způsobené příměsí oxidů železa. Bizardní tvary daly vzniknout také řadě pověstí, cedule nás tak upozorňují na mohutného zkamenělého jezdce, mlčenlivou Madonu, Adama s Evou i vysvobozeného loupežníka Derviše.

(Pevnost Belogradčik – Toto místo dýchá historií, není divu, že si v minulosti, tento nejméně přístupný vrchol Belogradčických skal, vybrali místní obyvatelé už počátkem 1. století našeho letopočtu jako svůj úkryt během neklidných období. Při pohledu na impozantní rozeklanou skalní korunu si každý útočník zavčas rozmyslel, zda se pokusí vzít ji ztečí. Původně příležitostné útočiště se později změnilo v římskou pevnůstku, která těžila ze strategicky významné polohy poblíž horských průsmyků a dal se z ní snadno kontrolovat veškerý pohyb v blízké rovině až k protilehlým Karpatům. Navíc tu vůbec nebylo třeba budovat nákladná opevnění. O ně se postaraly skalní útvary složené z neschůdných věží. Na antické základy navázali lokální středověcí vladaři. A po nich pochopitelně Turci. Nejprve zde do počátku 19. století udržovali pouze symbolickou posádku o počtu asi dvaceti mužů, včetně „dizdara“ neboli velitele pevnosti. Až povstání v blízkém Srbsku a prudký vzrůst napětí je přinutil situaci přehodnotit. Na postupném rozšíření pevnosti se významně podíleli francouzští a italští inženýři, přičemž zbudovali komplex, který byl schopen pojmout a plně zajistit početné vojsko. Tehdy se také pevnost ocitla v epicentru četných střetnutí mezi Turky, Rumuny a Rusy. A svoji poslední velkou úlohu sehrála roku 1885 během války Bulharska se Srbskem. Nejkrásnějšími partiemi Belogradčických skal vede pět značených cest, včetně třináctikilometrové naučné stezky Zbegove, jejíž součástí je také rozhledna. Dvě z nich, žlutá a oranžová, jsou okružního typu. Úroveň značení v terénu je o něco nižší než u nás, ale to je pro nás stará informace. My víme, že v tomhle jsme prostě dobří. ;o))

Ukončujeme prohlídku pevnosti, další túru zde si necháme na příště. Jsme nadšení, skály nám hodně připomínají naše Prachovské skály, jen s tím rozdílem, že jsou úchvatně rudé. Na parkovišti baštíme sváču a popojíždíme cca 25 kilometrů k jeskyni Magura. Ta je jednou z největších na území Bulharska. Kromě krápníkové výzdoby v ní má být i unikátní soubor prehistorických kreseb z 8. – 9. stol. př. n. l. Přicházíme k jeskyni a hned nás odchytává paní z pokladny. Prý jestli chceme jít dovnitř. Kýváme a ptáme se, kdy je další prohlídka. Ona nám hbitě prodává lístky a vede nás rovnou ke vchodu. Prý si to můžeme projít sami, jsou to asi 2 kilometry, zpět se pak dostaneme po cestě okolo. Vstupujeme do jeskyně a dostáváme se do obrovského vstupního dómu. Sem tam nějaký krápník. To je ovšem jenom začátek, protože krápníky rychle přibývají a také se zvětšují. Je to opravdu nádhera, ani u nás jsem neviděla takové množství rozmanitých krápníků a v takových mega rozměrech. Jsem fakt uchvácená, teda myslím, že nejen já. Být to u nás tak by nikoho do takovéto jeskyně samotného nepustili. Tady by si člověk snad mohl i nalámat a bylo by jim to jedno. Né, že bychom to měli v úmyslu dělat, ale hodně nás to překvapilo. Musím uznat, že krásnější krápníkovou jeskyni jsem fakt ještě neviděla. Jsme na konci a vystupujeme ven. Stojí tu stánek s občerstvením. Jako na zavolanou, už jsme hladový. Objednáváme si nějaký sendvič – nic lepšího tu nemají a ledový čaj. Kluci hrají kostky. Jediný co mě trošku mrzí je, že jsme nenarazili na žádné jeskynní malby. Cestou byla jedna chodba, která byla zhasnutá, tak tam se možná chodí jen s průvodcem. :o( Tak třeba příště. Teď máme dvě možnosti. Buď půjdeme v horku okolo po cestě, anebo se ke vchodu vrátíme chladnou jeskyní. Volíme druhou možnost a užíváme si krápníky ještě jednou. Jdeme na parkoviště, a protože to už byl vlastně tak nějak poslední bod naší dovolený, začínáme plánovat cestu domu. Směřujeme to do Srbska. Ještě zastavujeme v malém „Magazinu“ a nakupujeme zásoby, víno pro rodiče a Mufa – to, abychom ho trošku namotivovali, až po něm budeme chtít svařit ulámané páčky. ;o) A pak už rovnou k hranicím. Naštěstí to zde netrvá tak dlouho. Hned za čárou Honza rychle zastavuje. Dostal od vosy hned dvě žihadla. Jedno za krk a druhý do lokte, opačného než posledně. Pokračujeme na Bělehrad. Hledáme spaní, máme kliku, kousek od silnice R-106 za městečkem Rgotina nacházíme louku vonící mateřídouškou. Stavíme stany, ještě je dost horko. Ohříváme si první konzervy s hotovým jídlem, které jsme v Bulharsku viděli. Koupili jsme je v tom malém krámku, dokonce ani v Kauflandu jsme žádné neobjevili. Nedaleko jsem objevila strom se špendlíky, tak máme zákusek. Opět přichází na řadu karty. Kuba seznamuje Jirku s nějakou jeho nově vymyšlenou hrou, on to ale pořád nějak nechápe. Už jsme zase ve svém čase. Slunce zachází a ochlazuje se. Kolem dokola jsou pěkné kopečky.

Dnes ujeto: 240 km

[Not a valid template]

Pátek 2. 8. 2013

Budíme se opět v sedm. Pak mi Honza říká, že moje hodiny na mobilu se ještě určitě neposunuli, protože je vlastně teprve šest hodin. No nic, už jsme všichni vzhůru, máme napůl sbaleno a uvařenou snídani. Alespoň nám nebude při balení takové horko. Sluníčko je ještě za stromy, vyjíždíme asi v půl osmý našeho času. Pokračujeme po R-106 – klikaté a velice hrbolaté cestě. Dokonce jsou na ní číslovaný i fleky! Mraky fleků! Vidím jedničku! Tankujem v Boru. Cestu lemují stromy – nějaký druh žlutě kvetoucího akátu. Viděli jsme je i ve Španělsku. Květenství ale není hruškovité jako u našeho bílého, ale je takové velké rozkladité. Při předjíždění Honza s Jirkou málem přežvejkávají nějakého psa. V poslední chvíli se uhnul. Ufff. Asi po 1,5 hodině jízdy máme za sebou cca asi jen 80 km. Ubíhá to velmi pomalu, samá vesnice, hrůza asfalt apod. Zastavujeme u kukuřičného pole na svačinku. Už se blížíme k Bělehradu, začínají se tu dělat zácpy, samej semafor. Průjezd po okraji Bělehradu mazec. Pak již téměř uvaření zastavujeme u benzínky. Opět tankujem, jíme chleba s paštikou, pijeme Nestea a vodu. Nanuky. Frčíme dál, už máme přesun. Další zastávka v půl třetí. Ležíme ve stínu. Sváča, pití. A zas dál. Překračujeme hranice do Maďarska – zase opičárna, auto před námi dokonce docela důkladně prolejzaj. Benzínka – pivo, limo, croassanty. Jirka u stolečku vylil limonádu. Další benzína u Soltu – tankujem. Zkoušíme najít kemp u Dunaje. Doufáme, že budeme mít možnost zaplatit kartou nebo eury, snad už sem došla civilizace. Zkouším maníka v recepci, jestli na něj můžu mluvit v angličtině. Zakoktá a prý jestli spíš v němčině. Super, tak rychle to v hlavě přepnout a teď zas koktám já v němčině. Můžeme zaplatit v eurech. Ukazuje nám, kde jsou sprchy, kde si máme postavit stany. Je to malý kempík – v podstatě oplocená část parku na břehu Dunaje. Kolem vede cyklostezka. Jsme tu jak zvířátka v kleci v ZOO. Stany stavíme vedle cesty, která je jako žlutý koberec – celá zasypaná květy z akátů. Vaříme si opět těstoviny s masem. Po sprše si až do tmy čteme deník. Je asi deset. Kluci chtějí ještě hrát karty, ale jdeme raději spát. Zítra před sebou máme ještě dalekou cestu a nejen řidiči si musejí odpočinout.

Dnes ujeto: 457 km

[Not a valid template]

Sobota 3. 8. 2013

Máme před sebou poslední den expedice, když to dobře půjde. V podstatě jsme se rozhodli, že už pojedeme rovnou domu a tak i činíme. Alespoň doma zítra ještě trošku zrelaxujeme. Ráno vstáváme v půl sedmý. Kuba nám vaří k snídani polívku. Balíme. Opět bude krásný den, už teď je horko. Celý den v podstatě jen jedeme, cestou máme asi pět zastávek. Jednou z nich je oběd v Rakousku u McDonalda – kluci jsou nadšení. Už mě bolí zadek. Asi 50 km od hranic u takové malinkaté benzínky se jde Jirka do obchůdku německy zeptat zřejmě pana majitele – staršího pána – jestli tu má záchod. Během chvilky je venku. Ptáme se ho, co mu pán řekl. Na to odpovídá: „Já nevím, já jsem mu nerozumněl, on něco řekl a rovnal si něco do regálu.“ Hned na to pán vychází ven a mává na Jirku, aby šel za ním. Vzal ho asi na nějaký svůj soukromý záchod za krámkem. ;o) Poslední zastávku máme v Třeboni a kupujeme si nehorázně drahý nanuky. Doma jsme v 17.30 hodin. Jsme unavení, ale nadšení a plní zážitků. Bylo to super. Hlavně, že vše dobře dopadlo! No a teď hurá do bazénu!!!

Dnes ujeto: 497 km

[Not a valid template]

Celkem jsme ujeli: 4.484 km.

Náklady pro 4 lidi a 2 motorky:

– benzín 2 motorky:           18.043,-
– 9 x placené ubytování:    3.908,-
– vstupy, parkovné, pohledy,
dárečky, trajekt:                   2.266,-
– jídlo, pití, nanuky:          10.025,-
– neplánovaný výdaj – pokuta:
2.400,-
—————————————–
CELKEM                    36.642,-

Děláme si anketu:
Nejlepší spaní:
– v přírodě – Račí údolí
– v kempu – Bor, u Rilského monastýru
– v posteli – Hotel Jiskra
Nejlepší jídlo:
– vařené – Nudle s masem
– kupované – Grilovaný steak, hranolky se sýrem, šopák – kemp Bor
Nejlepší zážitek: Bahenní sopky, Magura, Stobské pyramidy
Nejlepší hra: Zloděj
Nejlepší den: Všechny
Největší sranda: Taťka v trusu
Největší strach: Pád z motorky – Kuba, Kardzali – Jirka, bouřka – mamka, Půjde jí řadit? – taťka
Nejlepší párty: Adidas
Nejhezčí skály: Bělogradčik
Nejlepší hláška: Gipsy, Kardzali – motorky ve stanu, Musculum

zapsala siskinka

Trochu propršené courání soutěskami. Rakousko 07.2013

Cyril, Metoděj, Jan Hus- to jsou pánové, které máme už pěkných pár let opravdu hodně rádi. Nemyslím, že na den jiných svatých motorkáři čekají tolik, jako na tyto. Tentokrát Jan Hus trochu zklamal, neb jeho den vyšel na sobotu. Nedá se nic dělat. Musíme motozážitky a nějakou tu turistiku vměstnat do tří dnů. Vlastně tří a půl, neb vyrážíme

ve čtvrtek 4.7.2013

odpoledne. Během dopoledne trochu brouzdáme po meteorologických serverech, abychom se dozvěděli, že bude pršet a to hlavně v Rakousku. Siskinka trochu měkne a rozesílá maily s velikým otazníkem. Jako, že co my s tím. My s tím nic. Prostě pojedeme do Rakouska a uvidíme. Odjezd je naplánován na 16,°°h. Neb to znám, tak si v klidu v 15,45h vařím kafe. Dobře dělám, mám na jeho vypití celou hodinu.

Siskinka Suzuki GSR600, siskin Aprilia Caponord, Pepa Yamaha FJR 1300, já(Barča) Honda CBF 1000

Celou cestu do Dvořiště se táhneme v koloně. Při vykašlávání smradu z kamiónů si říkám, že takhle tedy ne, že tudy cesta nevede. Ale ona vede. Ve stejném duchu i za Dvořištěm, kde jsme přejeli hranice. Projížďka velkým staveništěm, které se táhne okolo Freistadtu až do kdovíkam nás nebaví, odbočujeme na Pregarten a hned je líp. V Ennsu zase chytíme kolonu, ale zaplaťbůh v protisměru. Ale je tedy fakt výživná. Hóódně kilometrů jedeme proti stojícím autům a pořádně ,,nespokojeným“ řidičům. Za Ennsem….. za Ennsem začíná dovolenáááá! Konečně se jede parádně a mně úplně nejlíp. Mám novou gumu na předku a CéBéeFka si společně se mnou vrní spokojeností. Až do Steyru se na 309tce kochám pohledem na kopečky a hlavně na mraky. Mění odstíny kovově modré barvy a jejich okraje připomínají krajky zlatem vyšívané. Romantika. Vzduch je průzračný a mám dojem, že bych spočítala stromy na vzdálených stráních. Líbilo by se mi to, líbilo, jen kdybych si nevzpomínala, že už moje babička říkávala, když vidíme-li takhle daleko, bude pršet.

Siskinku zahání hlad na zavřenou benzínku ve Steyru. Vybalujeme zásoby a já poprvé nabízím řízky. Úspěšně.
140tka nás poté vede vstříc oněm zlatavým mrakům a fotogenickým kopcům. Po chvíli se mraky a fotogenické výjevy halí do jednolité šedi a v té dorážíme k nádherné rokli kterou ,kousek za Mollnem, u Oberleonstein prohlodává řeka Steyr . Trochu u té nádhery pocouráme a domlouváme se, že by nebylo od věci zabivakovat dřív než padne tma a déšť. Vracíme se do Mollnu a do benzínky na výzvědy posíláme siskinku. Učí se německy a je od nás hezké, že ji dopřejeme praktické cvičení. Nám říká česky pár nehezkých slov, ale na benzínce se asi rozkecala. Pár zvědavců vylezlo ven, aby se od siskina dozvěděli, že jeho žena umí rakousky. A aby byli úplně v obraze tak přidal, že: klein frau, klein deutsch . Asi aby omluvil její nehotovou němčinu. Podcenil ji. Šprechtila jak rodilý Helmut a zjistila, že pár kilometrů směrem, kam stejně míříme je kamp. Pánové nás přesvědčují, že jde o ,,echt klasa super kamp“!
I kdyby nebyl ,,echt klasa super“ tak bych byla nadšená. Kamp Elizabet nás zavedl do Klaus a.d. Pyhmbahn lízající NP Kalkalpen. Při každém průjezdu tímhle krásným krajem jsem si říkala, že by to tu stálo za zastavení. A teď se mi to konečně poštěstilo. Šéf ,,echtklasasuperkampu“ -sympatický chlapík s vousy, rozježenými dlouhými vlasy a promaštěným kloboukem, vypadající tak trochu jako Hejma, nám přináší prkýnka pod stojánky. Je na motorkáře očividně zvyklej. Po postavení stanů (a že nám to jde od ruky) jdeme do hospody. Pan Hejma je dle výzdoby recepce a hospody rybář a lučištník. A k tomu ještě pingl. Při příjemném posezení nad pivem se shodujeme, že tady by se svátky trávily krásně. Je třeba zalehnout, aby nás tyhle myšlenky přešly.

Ujeto 187km

Pátek 5.7.

Vědomí, že spím na tak nádherným místě mi nedá dospat. Lezu za chrápání zbytku motoparty ze stanu a jdu se podívat po okolí. Dobře dělám. Nad kopci a řekou se válí mlha. Tu se odvalí kousek výš, kousek níž, kousek stranou, tu na chvilku odhalí rybáře na loďce, tu pár tmavých silných stromů válejících se ve vodě a hraje se mnou hru: ,,vyfoť si mě pokaždé jinak“ . Pár fotek udělám, ale za chvíli to vzdávám a jen se kochám a vnímám tu ponurou pohodu.
V kampu už probíhá pakování a příprava snídaně. Přidávám se a nabízím řízky. No, ještě mě s nimi neposílají do háje, ale že by se o ně rvali, tak to ne. Snídáme pod střechou u hospody, neb se konečně fakt rozpršelo. Ještěže jsme s tím počítali, nějak nám to náladu nekazí. A asi proto déšť po chvíli ustává a dokonce na nás trošičku pokukuje sluníčko. Dám si procházku ještě jednou, protože ostatní tu nádheru u řeky prostě musí vidět.

Konečně vyrážíme do zatáček na St. Pankraz a dál po 138 na Liezen. Při vjezdu do Spitalu a.P. nás vítá omšelý kostel pod zamračeným kopcem. Mohla by to být krásná fotka, zase není, jedeme dál. Těch krásných výhledů je přes Pyhrnpass a dál až do Liezen víc. Paráda.
320tka do Radstadtu je taky docela pěkná, jen už je na ni provoz a jeden stejně skrz to mokrý plexy vidí prd. Jo, leje. V Radstadtu dáváme na benzínce kafe a mračíme se na oblohu. Ona na nás taky. Vypadá to tu trochu jako motosraz a nastává hromadné mezinárodní navlékání nepromoků. Jízda na St. Johan by byla krásnou projížďkou zatáčkami okolo řeky, ale mokro nedovolí nějaké to utržení se. Za St. Johan to bereme kousek na jih a stavíme na poloprázdném parkovišti u Liechtensteinklamm.

Necháváme si na sobě hadry i nepromoky a jdeme si koupit lístky do soutěsky za 4,50E k veselému pánovi. Je veselý, neb na něj do kukaně neprší. Na nás jo. Schováváme foťáky pod nepromoky a noříme se do skal nad a pod zpěněnou vodou. Dřevěné chodníčky kloužou, ze skal crčí potůčky vody dešťové i té, která na ně, s ohlušujícím hukotem, dopadá z rozkecaného vodopádu. Je to nepopsatelná nádhera. Foťáky v klidu vyndáváme, neboť většina stezek vede pod skalami. Jeden neví, co fotit dřív. Příroda si tu pohrála. Vrazila do toho hafo kamene, vody tekoucí bůhví odkud kdoví kam, stovky utopených kmenů, kilometry mechu plazícího se po všem….. šikovná holka! Né že bychom už byli vynadívaní, ale i tak soutěsku pomalu opouštíme a za deště už jen tak skomírajícího jdeme k motorkám, abychom na ně sedli a jeli dál. Před tím tedy ještě koupíme pár nepostradatelných cetek, Sněženě 🙂 tričko a dáme si echtrakouskýsuper párky.
Vracíme se zpět na hlavní 311 a po té až k Taxenbachu. Něco je divně. Mám nějak vachrlatý plexy. Bojím se na něj sáhnout, aby neupadlo. No uvidím při příštím zastavení. Což je parkoviště u další soutěsky- Kitzlochklamm. Působí to tu míň turisticky než u soutěsky minulý, ale mají tu schránky pro motorkáře. Využíváme je, necháváme v nich přilby, bundy a jdeme dál jen v nepromokách. Sice zrovna neprší, ale co si budeme povídat. Za chvíli zas začne. Opět platíme 4,50 a zase vodopády, skály…. tady si příroda zašpásovala podobně, jen to celé vrzla do většího převýšení. Tudíž nás tu čekají schody. Milióny schodů. Nahoru, dolu, zas nahoru, zas dolu a tak furt dál. Kolena mi říkají, ať se moc nekochám a myslím na ně. Kašlu na ně, kochám se, lezu do schodů, užívám si vodní hukot, prohlížím další obří, vymletý koryto. A do té nádhery se udál takový malý zázrak. Mezi mraky se prodraly dva sluneční paprsky a na pár vteřin osvítily červený květ zmoklé azalky. Až se zastavil na chvíli dech. Po cestě zpět si přiznávám, že schodová turistika není pro klouby to nejlepší a později zjistím, že ani pro boty.
Na parkovišti, pěkně pod střechou (áno, prší) zjišťuju škody na přilbě. Siskin se kamarádsky nabídl, že mi rozpadlé držení plexy opraví a dokonce vytahuje jakýsi šroubek z Caponorda. No paráda, tak teď se mu rozpadne stroj.

S rozkazem, že si nemám plexy zvedat (jako bych to pár posledních desítek kilometrů dělala) jedeme na Zell am See a vjíždíme do kampu Panorama. Je tu český motosraz. Což se v těhle dnech dalo čekat. Platíme 27E za dva a dostáváme místo pro stany přímo u stezky k jezeru a hlavně s nádherným výhledem na hory. U večeře nabízím řízky a dočkávám se pohrdavých a nehezkých pohledů. Nevadí, pochutnávám si a koukám na zasněžený kopce. Jdou řeči, jak už to tak po zabivakování bývá. Takový ty frky, který jsou k popukání a přitom nepřenosný. Mám tyhle okamžiky ráda. Teď mi tu chvilku kazí pohled na motoboty. Aha, už delší dobu jsem měla pocit, že je něco v nepořádku nejen s přilbou, ale i na nohou. Ano, po přilbě se mi rozpadly i boty. To snad není pravda, rozpadám se celá. Čím jsem mrzutější, tím jsou ostatní veselejší. Siskinka navrhuje žvýkat žvýkačky a rozžvýkanými mi opravit jak přilbu, tak boty. Díkybohu nejsou a tak přichází ke slovu nepostradatelná kobercovka. Ta nám na dovolených pomohla už nesčetněkrát. A do toho všeho pršínepršípršíneprší…. furt se to střídá. Nestíháme před deštěm uklízet. Ale celý skoro propršený den je teplo a ani teď tomu není jinak. Takže mokneme s docela dobrou náladou.
Po najedení, osprchování a nutných opravách vyrážíme k jezeru a po té velmi překvapivě na pivo. Číšník je kamarádský šprýmař a ukazuje nám, jak umí česky. S úsměvem nás oslovuje:,, pyčo, woe “ a Pepu něžně: ,,smrade“. Jeho slovenský kolega nám vysvětluje, že ho to tu učí česká motorkářská verbež a že si to tak nemáme brát. Nebereme.
Zpět do kampu dobíháme, abychom zas nepromokli. Neúspěšně. Stojíme pod opuštěným přístřeškem a koukáme na řeku, která teče tam, kde byly ještě před chvílí chodníky. Pepu koukání na sucho (vlastně na mokro) nebaví, vrhá se do řádění živlů a běží k recepci na lahvový. Siskina to taky nebaví. Odhaluje své atletické nožky, pobíhá deštěm a předvádí se. Vůbec nevím, kdy měl během dne možnost si něco šlehnout, ale jinak si jeho počínání nedovedu vysvětlit. Dešťovou pauzu využijeme k přeběhnutí za Pepou. U recepce se kecá o tom, kdo kam, na čem, atd. Né tak siskin. Dál blbne. Je třeba ho popadnout a vrazit do stanu. Chudák siskinka. Nebo možná ne :-).

Ujeto 180km a vyšlapáno milión schodů.

Sobota 6.7.

Zase vstávám brzy, ale nikam se procházet nejdu. Krásné pokoukání je už od stanu. Kopce se zahalují, odhalují… do toho pasoucí se koně a krávy. Romantíííka. Při snídani se snažíme o nemožné. Sušit stany a vlastně skoro vše. Siskinka odložila spacák na ukazatel k jezeru a teď tu bloudí procesí turistů, kteří nevědí kudy kam. Tak jim to ukazujeme. Zase nepřenosná sranda. Pakování, zas okamžik, který mám ráda. To dohadování, co je čí, zas přemejšlení, jak je možný, že se to do toho kufru nevejde, když se to tam před tím vešlo. Domlouvání se kam dál (siskince se nechce k přehradám :-), bude pršet, nebudeme z toho nic mít )….. prostě pakování na motodovolené.

V 10,°°h vyrážíme na Kaprun a dál až kam to jde. Cesta končí u parkovacího domu. Parkujeme pod střechou. Ostatní přemýšlí, kam dají své boty a přilby. Já nepřemýšlím. Nechávám to volně u motorky. Třeba mi někdo od těch klumprtů pomůže.
U kasy platíme 19,50 za osobu. Ano, je to drahý. A ano, vyplatí se to. Siskinka vysvětluje nějakému staršímu páru, jak to tu funguje. Že pojedou kousek autobusem, kousek výtahem a že si nahoře z tý nádhery sednou na prdel. Takže lezeme do autobusu a ten se s námi vydává do kopce. Po chvíli zajíždí do sluje. Tedy tunelu, ale jakýho! Uzounkýho, plnýho zatáček, odboček. Dělá na mne dojem, že ho tu vykutali skřítkové s malinkýma krumpáčkama a lucerničkama. Úplně je tu vidím. Že bude někdy jízda autobusem zážitkem, bych nevěřila. Tady je. Občas míjíme nějakého svatého za sklem. Za mé hluboké úcty ke stavitelům z tunelu vyjíždíme a pod námi se ukazují luxusní výhledy.
,,A siskince se sem nechtělo“ říká siskin po vystoupení z autobusu při pohledu tam dolů na kroutící se silničku, pastviny plné krav a okolní štíty hor téměř na dosah. Obcházíme budovu a docházíme k obřím hrázím mezi Stausse Mooserboden a S. Waserfallboden. A k zasněženým štítům a …..no prostě úchvatná paráda. A neprší! A dokonce prosvítá sluníčko. No není na světě krásně?! Couráme po břehu jezera, přes hráze a nemůžeme se vynadívat. Nálada je skvělá, potkáváme českou rodinku, která spala v kampu vedle nás. Už tam se zdálo, že pán by se s námi rád přátelil, ale asi mu to není doma dovoleno. Tady to sisikinka doladí nadšeným výkřikem: ,,Jé, vy máte krásného bobříka“ . Sice se ihned snaží vysvětlit, že myslí toho plyšového, ale co nadělat. S paní kamarádi nebudeme a pán ani nedutá.
,, Jsme na Hohenburgu ve výšce 2108 metrů“ oznamuje siskin hledíc do GPS a sedíc pod cedulkou – Hohenburg 2108m. Ta technika nás jednou zničí. Necháváme chlapy sedět na kopci a jdeme se siskinkou na druhou stranu jezera. Jsou tu nádherné kameny všech barev a tvarů. Nemůžeme si vybrat, který si vezmeme domů. Ten, který bych domu úplně nutně potřebovala, by mi mohl přivézt jedině tak hodně velký náklaďák. Siskinka při lovení pěkných fotek padá do potůčku a já bystře přiskakuji  a zachraňuji foťák. Kamarádka chvilku nechápe, že záchrana jí samé mě v nejmenším nenapadla, ale nakonec uzná, že by se zachovala stejně.
Couráme tím nádherným krajem už dost dlouho a trochu nám vyhládlo, takže zase rakouské párky a radlery. U konzumace siskin komentuje velké množství zahalených žen ze zemí východněji položených. Prý by rád viděl, co je pod těmi hábity. Zjišťovat to nejde. Každá má od pohledu drsný doprovod.
Je čas odjet opět dolů. Siskinku staví lidé, kterým dole říkala, že je ta krása posadí na zadek. Ptali se: ,,a jako to je za 20E všechno? “ Ano je, víc jim nebyla schopná nabídnout. No i nás vlastně podvedla. Slíbila výtah a ten nebyl. Ano, je to za 20E všechno. A stálo to za to. Teď koukáme dolů, na příjezdovou cestu. A po té se zrovna rozhodlo stádo krav kráčet domů s plnými vemeny . Sedáme do autobusu a dojíždíme napasené kravky. Fakt uhnout nechtějí. Boj mezi autobusem a zvířaty vyhrávají zvířata. Chvíli. Autobusák se mezi ně přeci jen ještě narval. Dostalo se nám dost rozhořčeného bučení, bouchání kravským bokem a šlehání ocasem do autobusu. Další autobus už neprojel. Jel kravím tempem až k farmě.
Nikdo mi neukradl ani boty ani přilbu. Sedáme na motorky, vyjíždíme do 11tého patra parkhausu (které je přímo u kasy) a míříme zpět na Kaprun a za ním na hlavní 168 směr Mitersill. Jedeme v motokoloně. Volný den, dnešní slušné počasí a blízkost Grossglockneru to množství motorek vysvětluje. V Mitersillu dost motorek, hlavně těch s italskou značkou odbočuje k jihu na Matrei. Snažíme se o to i my. Chceme dojet do Lienzu a pak se jihem pomalu vracet k domovu. Italové i my stavíme u zákazu vjezdu. Vypadá to, že neprojedeme. No nic, my snadno při zírání do mapy ,,přepočítáme“ , Italové to budou mít horší.
Takže změna směru. Jedeme na jih a už jedeme na sever. Funguje to 🙂 . Silnice č. 161 nás vyvede pár zatáčkami na Pass Thurn a do Kitzbuhelu. Změna směru vůbec nevadí. Parádní výhledy, louky, zelený kopce, dřevěné seníky, vyzdobené domečky a k tomu dokonce krásné počasí. Že bychom konečně nemokli? V Kitzbuhelu projedeme závodem veteránů a v St. Johann odbočujeme na vedlejší na Fieberbrunn, abychom jí zase za chvíli opustili a vrhli se na kotěhulkovou na sever. Tam někde, u Pillersee by měl být kamp. Není, za to tu je nádherná příroda a stavení. Kamp nacházíme až na další hlavní (178) u Unterwasser.

Kamp Tirol smrdí už od závory drahotou. Vypadá to tu nějak luxusně. Jdeme se siskinem na výzvědy do recepce a zjišťujeme, že nás vyjde pro jeden pár na 24E. No tak snad dobře rozumíme. U vjezdu se k nám hlásí sympatické děvče s moravským přízvukem a širokým úsměvem. Říká nám, kde bivakují a tak si za chvíli stavíme stany vedle tří brněnských motorkářů. Tenhle kamp je trochu jiný, než ty okolo Zell am See a GG. Nejsou tu motorkáři a už vůbec né Češi, takže s novými sousedy začíná vcelku snadno družba. Ptáme se zda chrápou. Prý ne, a dokonce neslyším ani žádný vlak. Na liják to taky nevypadá. Že by se nám dobře spalo? No do háje! Tak to bych raději ten vlak! Raději vlak než partu rozeřvaných, rozjuchaných Tirolek v růžovém.
Od vaření večeře nás vyhání liják. Trochu nechápeme z čeho. Až do teď bylo nádherně. Zmateně se snažíme o rychlý úklid a zase se schováváme pod stříšku neobydleného karavanu. A jede vlak!!! Jak liják přišel, tak zase odešel. Prostě nás jen udržuje neustále v pohotovosti.
Nemůžu najít umývárku a když už ji najdu tak nechápu. Vypadá jak luxusní penzion. Siskini se rochní v bazénu který je zčásti zastřešený a zčásti venkovní. Kolem mají krásné prostředí. Prostě GPS nás vyplivla u echsuperklassa kampu. Občas se divím, co GPS dokáže.
Pepa sedí s Katkou, Igorem a Jirkou z Brna na pivu, přidávám se a nevěřícně zírám na rojení růžových triček. Jedno je bílé a vypadá jako hodně ulítlá nevěsta. Tak to bude loučení se svobodou a děvčata si to řádně užívají. Netrvá dlouho, než je napadne nás do reje zatáhnout. Potřebují z nás vyrazit nějaké prachy a nabízejí rozverné dárky. Za chvíli na stole přistává pečené statné mužství, tanga a vímjácoještě? Do rozjeté nálady se přidávají sisikini a je z toho další veselý večer. Katka nám ukazuje fotky syna, čímž mě překvapuje, protože vypadá hodně mlaďounce a dává nám náramky, abychom na ně nezapomněli. Myslím, že nezapomeneme. Byl to s nimi opravdu bezva večer.

Ujeto 122km

Neděle 7.7.

Léto! Dneska je léto. Obloha vymetená, nádherný teplo. Dneska by to chtělo vyrážet na dovolenou. My se naopak vracíme. Zatím tedy snídáme. Pokračují zajímavé hlášky ze včerejška a Pepa se siskinem zjišťují, že jsou vlastně šalináři. Což je po brněnsku elektrikáři. Katka a kluci mají zapakováno dřív než my a po rozloučení vyráží na cestu. My zatím plánujeme trasu. Nápadů by bylo, jenže musíme být večer doma, takže si je musíme nechat zajít.
Nakonec se vydáváme, někdy kolem jedenácté, směrem na Lofer a pak na Saalfelden. Projíždíme kýčovitým Rakouskem z reklamních šotů. Posekané stráně, seníky, fialové krávy (no tak dobře, fialový nejsou), baráčky a jejich mohutné dřevěné balkony jen kupodivu bez kytek. Asi na Rakousko dolehla bída. Nedělní neprovoz, vůně sena a pěkné zatáčky si užíváme i na 164 na Bischofshofen. Tuhle silnici kopírující řeku Muhlbach si musím zapsat do TOP. Je fakt krásná. Jen mi vadí, že se nemůžu podrbat na nose a při pomalejší jízdě nadzvednout plexy. Kobercovka nedovoluje.
V Ebenu odbočujeme na žlutou na Ramsau a stavíme na pohodlné loučce u potoka. Řízky už nenabízím. Konečně došly. Ohříváme si s Pepou nějaké těstoviny s masem a siskini smutně koukají. Mají vaření zahrabané někde vespod kufru a jsou lenivý ho vyndávat. Siskin studuje enduro cestu do lesa a snaží se nás přesvědčit, že tudy vede cesta. Nevede! To už tu bylo. Zbytečný endurko nedáme! Siskinka je z příjemného prostředí asi trochu naměkko, jde nám sama od sebe umýt nádobí do potoka. Když si siskin rozbije pantofle a hodí to na mne, tak je vše v pořádku a můžeme jet dál.
Ráz se postupně mění. Končí Rakousko sedlácké a začíná turistické. Objevují se hospody u silnice a cedule na různá ski centra. Zajíždíme k tomu nejznámějšímu. Pod Dachstein. Profláklý kopec se halí v mracích a domlouváme se, že nemá význam zajíždět na parkoviště vlastně pro nic za nic. A tak jedeme domů. Za Schladmingem sjedeme z vedlejší na 320tku a pak prostě tráá trááá…. přes Liezen, Klaus……měníme výhledy na alpský hory za výhledy na naše měkké kopečky a už je tu Dvořiště, klasická závěrečná zmrzlina a domů. Celý den se jelo parádně.

Ujeto 388km

Musím se podívat, jak vychází svátky příští rok. Doufám, že nám ti svatí dopřejí o den volna navíc. Ale i tyhle tři byly, i přes to, že si musím koupit novou přilbu a boty, nádherně prožité.

Na Cres (můžou jezdit babičky na motorce?). Chorvatsko 05.2013

Neděle 19.5.2013 ,,Chjo, tak je to tu zas! Zas na sebe panička souká ty divně smrdící hadry, přiblble se usmívá a vůbec si mě nevšímá! Proč si raději nevezme vodítko a nejdeme na procházku?“ čtu ve vyčítavých očích naší Sáry, provinile ji pohladím po zrzavý čupřině, soukám na sebe ty divně smrdící hadry a přiblble se usmívám. Bodejď by ne! Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastný, na tachometrech motorek se stydí čísla, která tam jsou už víc jak půl roku a já se těším, že konečně vyjedeme! Vyjíždíme v 6,15h (Pepa na FJR1300 a já na CBF1000). Jedeme! Už jsem ani nevěřila, že na těch motorkách fakt jezdíme. Už jsem si začínala myslet, že všechny ty naše dovolené byly jen sen. JEDEME! Cíl je jasný. Jako každoročně v květnu. Chorvatsko. Tentokrát ostrov Cres, vesnička Martinščica. Trochu z nostalgie. Právě sem jsme jezdívali s dětmi, když se ještě zdálo nemožné, že budou jednou samostatně žijícími jednotkami. A protože je to zařízeno tak, že člověk zapomíná na: ,,mamí, co bude k jídlu? Mamí, něco mě kouslo! Mamí já mám hlad! Mamí, kde mám plavky? Mamí, koupíš mi zmrzlinu?, Mamí, pojď už!!!! “ tak máme na tohle místo jen ty nejkrásnější vzpomínky. Jarně přiblblý úsměv mám na tváři přilepený jen za Kaplici. Tam mi mlhou a zimou tuhne na rtech. Nevadí! Hlavně že jedeme, i když zamlženým plexi pořádně nevidím kam. Sotva vjedeme do Rakouska tak mlha mizí. Asi abych viděla, kam se zas prokousala dálnice. Jestli to takhle půjde dál, tak nám pohltí všechny krásný zatáčky, potvora! Vypláznu na ni jazyk a odbočuji na Pregarten a po 123 dál na Enns. Trochu to vypadá, že tuhle silnici postavili jen pro nás. Anebo všichni vyspávají bouřlivý sobotní večer. Před Ennsem nás hází objížďka na Steyer někam na vedlejší a v Steyeru si dokonce pomáháme GPSkou. A ta nás navádí do někam. Do nádherně parádního, dovolenkovýho někam. Zas ten přiblblej výraz v ksichtě. Vydržím se takhle šklebit přes Weyer a Admont až do Triebnu. Tady dáváme první zastávku na svačinku a záchod. Tak se vstupenkou na záchod jsem tedy ještě nikdy nešla. Až do teď. Kupuju si za 50 centů vstupenku a můžu jít čůrat. Skoro mě mrzelo, že jsem jim tu toho za ty prachy nenechala víc. Nad Triebenem nás čekají zatáčky na Hohentauern a poté náhorní planina se silničkou číslo 114. A na ní, kromě rozkvetlých luk a dřevěných seníků i závod veteránů. Sv.Johan je plný načančaných aut, nádherných motorek, lidí a mnozí nám i mávají. Odpovídám a doufám, že naše motorky nepovažují za veterány. Kdesi u Unter/Oberzeiring 114tku opouštíme a najíždíme na malé, kotěhulkové směr Murau. Skvělý silničky, zatáčky, les, sluníčko, motorky…. dovolenááááá!!!! Svět je nádhernýýý! A jestli né svět, tak tenhle kus Rakouska rozhodně! V Murau to šoupneme kolem řeky Mur po devadesát sedmičce, ale v Stadl a.d.Mur, hned, jak to jde zas mizíme na skoro opuštěnou žlutou. Následná devadesát trojka na Feldkirchen tak opuštěná není, ale pořád ještě to jde. K Villachu houstne provoz a já si můžu vykroutit hlavu, jak se snažím prohlídnout okolí sluníčkem zalitého jezera Ossiacher see. Nestavíme. Chystáme se jiný přírodní krásy. Už se těším, jak se za pár kilometrů zchladíme u vodopádu a jaký nasekám fotky na Vršiči. No, těšit se můžu. Za Villachem je něco v nepořádku. Něco na nebi. Není tam sluníčko, naopak nebe černá. Zatím mě to nechává v klidu, takhle krásný den se prostě pokazit nemůže! Kapky dopadají na rozpálenou zem v prvních zatáčkách Wurzenpassu. Ach ne! Sice si celou cestu Rakouskem náramně užívám, ale dneska jsem hlavně chtěla přejet Vršič. Že se takhle krásný den pokazit může, jsem si přiznala až u Kranjske Gory. Vršíč zmizel. Ze světa i z našich plánů. Jen na mapě mě furt provokuje. Chvíli postáváme u řeky Sava Dolinka a s hodně, ale hodně těžkým srdcem ,,přepočítáváme“ . Na mokré kostky na Vršiči a na rozbahněnou cestu k Slapu Peričnik nám chybí koule. Což že mě, se nedivím, ale i Pepovi. Smutně přiznávám, že to fakt nemá cenu, že bychom v tom děsným lijáku, který se na nás valí, stejně nic pořádně neviděli a že si sem zajedeme jindy. A tak měníme směr jih na směr východ, po pravé ruce tušíme nádherný, lákavý Triglavski narodni park a kus před Jesenicí děláme to, co jsem tedy fakt nechtěla. Najíždíme na dálnici. To mám asi za to vypláznutí jazyku za Freistadtem. Na benzínce kupuju známky (7,50E) za pár drobných, ale karty neberou a tak netankujeme, jedeme dál. Alespoň trochu adrenalinu na nudný dálnici. Za druhou benzínkou, kde jsme pochodili, vlastně nepochodili stejně, začíná být Pepa slušně nervózní a já si to užívám. No tak jo, na tý příští mu přiznám železnou rezervu Éček. Nemusela jsem. Konečně brali karty. A pak…. a pak nuda jménem dálnice a déšť. Chčije a chčije. Ještěže jezdíme v Psíčkách, fakt to nepromokne (NE! Nedělám Hubíkům reklamu! Prostě to tak fakt je 🙂 ) I tak mi přiblblý úsměv zmizel z pod přilby. A dějou se divný věci. Sakra divný. Začíná to bolením ruky, postupuje bolením zad a kyčlí, pálením očí, ztuhlostí kloubů, promrznutím prstů … fňuk, všechno mě bolí. Fňuk, je mi zima. Fňuk, nic nevidím a oči si protřít nemůžu. Fňuk! FŇUK! Krucinál co tohle je?! To neznám! Kde zůstal můj pocit, že je svět nádherný??? Mě to na motorce nebaví, mě všechno bolí, kdy už tam budem? a jak je to daleko?…… CO TO JE?! Prej gumová haberačka! prd! ufňukaná baba jsem! Nepamatuju, že by mě někdy na motorce něco bolelo. A teď to mám. První cesta v sezoně a hned v dešti do Chorvatska. To byla asi blbost. Chtělo to něco málo najezdit, aby si tělo zase zvyklo. A chčije a chčije. Občas mám dojem, že se to protrhává, ale další lijavec mě z toho vyvede. Těším se na sjezd v Postojný. Snad moje bolístky a fňukání zůstanou na dálnici. Trochu to tak je. Sice mě furt všechno bolí, ale začínám si jízdu pomalu zase užívat. A v zatáčkách u Brda zapomínám na to, že jsou mokré, že prší, že mě všechno bolí. Už se zase cítím dovolenkově. A hranice v Rupě mi to jen potvrzují. Támhle v dáli…., tak tam snad fakt neprší. Tam jedeme! Zatím prší, ale konečně se alespoň otepluje. A do přilby se mi derou vítací vůně. Pokaždý mám pocit, že bych přejetí hranic poznala i po slepu. Hned mě v Chorvatsku praští přes nos vůně pečenýho masa a bylinek. Z Rupy na Opatii jedeme po starý. Ani né tak kvůli ušetření za mýtné, těch 5 KN by nás nepoložilo, ale trochu z nostalgie a taky že tudy nějak líp trefím. Za Opatií přestává pršet a svítí SLUNÍČKO!!! Provrtává se skrz promočený rukavice na zkřehlý prsty. Připadám si jako kýmsi velkým vymáchána, vyždímána a mrsknuta na sluníčko. Zapomínám na bolístky. Jede se mi skvěle. Po levé straně nás vítá sluncem zalitý Cres. A svět je zase nádherný. Kasa na trajekt v Brestové stojí blbě. Z kopce. Já si troufám zašprcnout CéBéeFku o obrubník a slézt, ale Pepa sedlo svého autobusu raději neopustí. A tak se mu štrachám do jeho nedobytného kufru pro peněženku. Zase mi to nejde a né, že by mi jeho popohánění: ,,dělej! Čekaj na nás! Dělej! Mávaj na nás! Dělej! Ať nám neuplavou!“ pomáhalo. Konečně s třesoucími prsty kupuju lístky, peněženku hážu do nepřátelskýho kufru a fofrem vlítnem na trajekt plný diváků. Ještě nestojíme a už se rozjíždí. Nestihla jsem si dát lístek na nádrž a nabízím ho lodníkovi z pusy. Cestujícím se zpestření asi líbilo, při procházení po palubě se na nás vesele zubili. Při zjištění, že další trajekt jede za dvě hodiny, jsme se zubili taky. Trochu mě překvapilo, že je na polovinu května dost plný turistů a hlavně psů. Náš pozdní vjezd na trajekt znamenal, že z něj taky poslední vyjedeme. A tak si prvních pár kilometrů na ostrově užíváme předjíždění plnými doušky. Ono tedy v těch nepřehledných zatáčkách, na úzké silnici zrovna užíváním není. Ale když už máme tu kolonu za sebou, tak je čas vdechovat ostrovní atmosféru, sledovat ovce, zídky, orly, sluníčko nad mořem, prostě paráda. Jede se skvěle. Trochu nás zabrzdí stavba. Na Cresu se rozhodli, že jim ta úzká a romantická silnička už nestačí a tak postupně budují něco širokého, rovného, neromantického. Pro nás to znamená trochu endůrka. V Martinščici stavíme u prvního apartmánu. Paní apartmánová je moc milá a smutně nám říká, že volno má, že by nás moc ráda ubytovala, ale že je to u ní drahé. Apartmán je krásný a stojí 60 Éček. Snažili jsme se smutnou paní rozveselit prosbou o slevu. Zesmutněla ještě víc a povídala, že to nejde. Ponecháváme ji tedy v jejím smutnění a jedeme dál. Na dosah moře a hospody stavíme u dalšího ubytování. Paní je milá a vesele nám ukazuje pokoj za 20 Éček. Bereme, ale paní na nabízenou bankovku vrtí hlavou. Prý ji nemůže vzít. Prý máme jít naproti do Info centra, tam říct, kde se chceme ubytovat, paní infová nás zkásne, vydá dokument a s tím dokumentem se máme vrátit k paní ubytovací. Uf! To jsou mi novoty. Aha, ona ta smutná paní slevit asi fakt nemohla. Zaplaceno, dokument předán, ubytováno, do sprchy a šupem do hospody na místní šmakulády. Tak na tyhle mořský potvory jsem se zas těšila celou zimu. Únava nás zahání do postelí brzy. Ujeto 732 km.

[Not a valid template]

Pondělí 20.5. Je mi 94 let, říká tělo. Mozek se mu snaží odporovat, ale moc mu to nejde. Při vylézání z pelechu se alespoň snažím nefňukat nahlas. Večer se mi zdálo, že už mě nic nebolí, ale teď nerada přiznávám, že bolí. Ruce, nohy,záda… Včerejší únava se mi zhmotňuje ve všech svalech a kostech mého odporně zanedbaného těla. Dávám si povel ke startu. A kupodivu se poslouchám. Nakonec to není zas až tak zlé. Mrňavé, ale silné kafe se mě snaží nastartovat. Při usrkávání všeléku pozoruju ranní hemžení v zátoce. No hemžení! Jak se říká hemžení, když je to takové pomalé, líné? S námi sedí u kafíčka pár místních, kteří jsou asi na cestě do práce. A asi ještě dlouho na tý cestě budou. Do práce už dorazili dělníci šolíchající staré molo. Asi z něj chtějí tím šolícháním vyrobit molo nové. Věřím, že za pár let se jim to povede. Fascinuje mě pohled na jednoho z nich. Roztrhané, kupodivu nevyšisované (asi se v nich na sluníčku moc nepohybuje) montérky se snaží udržet na těle majitele silou vůle. Zepředu je přilepuje přetékající břich, ale vzadu padají proklatě nízko. Pán se je občas pokusí vytáhnout, občas se pod nimi podrbe a občas se podrbe na hlavě. A to vše velmi pomalu. Káva mi pomalu stydne a pán už zdolal skoro celé molo. Né, že by něco nesl, čí snad cosi tvořil. Ne, prostě ho přechází. Ta pomalost mě fascinuje. Přepadá mě dojem, že se celý svět zpomalil. I ti racci lítají nějak lenivě. Vlastně jim všem tu pomalou lenivost závidím. Ale jen chvilku. Nějak vyhrává středoevropský pocit, že zbůhdarma posedávat není správné. A tak se zvedáme a odcházíme. On už pan dělník stejně došel na konec mola a usadil se, není na co koukat. Vyrážíme relativně pohodlnou cestou ke starému, rozpadlému domu na protější straně zátoky. A od něj cestou absolutně nepohodlnou dál. Prostě necestou podél moře, přes průrvy, špičaté skály. Občas schytáme spršku od extra rozdováděné vlny. Moře nám cosi říká, nevím co, nerozumím mu, ale říká to pořádně nahlas. Zdá se mi, že přelézáme skály neskutečnou dobu. Občas se musíme vracet, hledat jinou cestu. Občas jsme se báli, že to budeme muset vzdát. Někdy se musí nějaká ta průrva přeskočit a tiše, nebo i nahlas, stejně to moře přeřve, se modlit, aby se vydařil doskok na pevný povrch. Závidím Pepovi dlouhé kroky. Hledá místo na přistání nohy půlkrát míň, než já. Konečně se objevuje camp. Věděli jsme o něm, že tu musí být, ale stejně nás trochu překvapil. Už to vypadalo, že camp zrušili a postavili tu místo něj neprůstupné skály. Rozpíchaná chodidla si hluboce oddechla a pokračování pouti po betonovém chodníčku přivítala. Camp Slatina se za léta, kdy jsme sem nejezdili, změnil na camp psí. My se procházíme bez psa, čímž vypadáme velice podezřele. Fascinují mě cedule, hlavně ty, které ukazují, jak správně naložit s psími hovínky. Velmi názorné vyvedení v barvě mě téměř odbouralo. Kromě nich jsou na každém kroku cedule, že prý tudy na psí pláž, že tady má být Alík jen na třímetrovém vodítku a o kousek dál, že je mu povoleno metrů osm. Vedle umývárky pro auta je sprcha pro psy. A všude hafo psů. Prý tento projekt- Camping cum Cane, byl navržen profesorem Ekar Lind z Rakouska a Slatina ho uvedla do provozu roku 2007. A vypadá to, že neprohloupila. Tolik turistů tu v týhle době fakt nebývá. A už je mi jasný, kam všichni ti psi a turisti z trajektu mířili. Vyprahlá hrdla (na útesech slušně pražilo) jdeme smočit k Romanovi. My tedy nevíme, jak se ten hospodský jmenuje, dokonce ani nevíme, jak se jmenuje ona hospoda, ale před lety tu byl vrchní neskutečně podobný našemu sousedovi Romanovi. No a tak jsme chodili k Romanovi. A teď nám jde Roman naproti a ptá se, co si přejeme. Fakt je tu! Je tedy podstatně šedivější, silnější, starší, než býval. Což my ostatně taky. A tak popíjíme pivo na nových lavičkách, které nepamatujeme a koukáme na pláž, kterou pamatujeme. Ona ta pláž přečká ještě hafo laviček, turistů, Romanů. Z campu se do Martinščice vracíme pohodlně, po asfaltový cestě. No jo, my věděli, že tu je, my šli těmi skalami úmyslně. Proč? Kdo ví. Je poledne, Pepa se zabivakovává s časopisy a vínem v hospůdce před penzionem a mě napadá bystrý nápad. Večer bychom si mohli zajít do Maleho raje. Pepovi se nápad zas až tak bystrým nepozdává. Říká cosi o tom, že to bylo setsakramentsky daleko a vysoko. A že tam teď bude ještě určitě zavříno, a že kdo by do toho děsnýho kopce lezl. Dobrá, podívám se na silnici, jestli láká turisty k nádherný hospůdce nějaký ukazatel, a jestli ne, tak na to kašlem. Neláká. Dokonce tu není ani směrovka do Vidoviči. Jakoby tam nahoře žádná vesnička nebyla. Ale je, já si ji pamatuju! A že mám dobrý den, přepadá mě další bystrý nápad. Nechám Pepu v klídku u vína a čtení a zajdu se nahoru podívat sama. A tak tu teď stoupám po pidiasfaltce a obávám se, že nebudu mít kam uskočit, až pojede nějaké auto. Zbytečné obavy. Nic nejede. Ani tam, ani odtamtud. Divné. Skoro děsivé. Po pár set metrech mě zláká jakási stezka nořící se do houští. Stoupá, teoreticky by mohla vést do Vidoviči. Další bystrý nápad, no co, zkusím to a uvidím. A tak se spolu s ní nořím do houští, mezi kameny, zídky, neskutečné množství květů, brouků…. Za chvíli mi začíná být vcelku fuk, kam mě to dovede. Vede mě to tak krásnými místy, že by mi nevadilo, kdyby vedla do nikam. Stoupám, pořád stoupám, to je dobré znamení. Občas se ohlédnu, zda uvidím, kolik jsem nastoupala, ale keře a stromy mi výhled nedovolují. A když už ano, tak se musím zhluboka nadechnout. Páni! Jsem vysoko a ten pohled je úžasnej! A k tomu ten absolutní klid. Takové to letní ticho, které tvoří brouci, větřík, sem tam zavlnění trávy. Zdola sem nedolehne vůbec nic. A zase stoupám, stoupám pořád a moc. Už si začínám říkat, že Vidoviči tak moc vysoko být nemůže, že jsem ho přešla, že jsem ztracená. Ale krásně ztracená. V hornatý, chorvatský, rozkvetlý pustině. No nic, vylezu ještě kousek, třeba se ten výhled ještě vylepší a pak to vezmu zpět. Prásk! Děsný rachot mě praští do hlavy. Automaticky se přikrčím, aby mě ono hřmotící cosi nepřeválcovalo. Auto! Fakt auto, těsně nad hlavou. Došla jsem k silnici. A když se mi podařilo na ni vyškrabat, tak jsem zjistila, že k silnici přímo ve Vidoviči. Jsem u vytržení. Burácející, staré, kouřící auto odjelo a zase je tu absolutní klid. Vidoviči vypadá opuštěně. Nikde žádný pohyb a hlavně nikde jediná cedule lákající turisty k přespání či nakrmení. Vcházím po zarostlých schodech do Maleho raje, abych se úplně zbytečně přesvědčila, že je zavřeno. A už hodně dlouho. Znáte tu o Šípkové Růžence? Bych se nedivila, kdybych tu nějakou našla. Opouštím Mali raj, který byl před mnoha a mnoha lety svědkem skvělého večera stráveného s našimi dávnými přáteli a jdu se projít spící vesnicí. Skoro se leknu tiché paní kutající umíněný plevel z vyprahlé země. A z jedněch dveří přešel shrbený děda do dveří jiných. I ta parodie na pohyb mi umocnila pocit neskutečna. Procházím tichou vsí a jdu zas dál a zas výš. Nevím, kam chci dojít. Vím jen, že se mi skvěle jde, že je tu nadpozemsky krásně a že se právě teď a tady zastavil čas. Když už zase nevidím domečky, zase se courám mezi zídkami, slyším brouky, vidím stovky květů, tak mě přepadá zvláštní pocit štěstí. Téměř absolutní. Uf! Až se mi z toho zatočila hlava. Zpět na zem! Courám podstatně dýl, než jsem měla v plánu, měla bych se vrátit k Pepovi. Dolů jdu po asfaltce. Je to podstatně kratší a nudnější cesta. Potkala jsem jedno auto. Ono staré, smrdící, které mě nahoře vyděsilo. A teď si dávám úkol najít Pepu. V okolí několika kilometrů jsou tři hospody, kde by se mohl nacházet. Začnu u ,,Romana“, kouknu k Timunovi a skončím v Martinščici u penzionu. Víc možností není. U Romana Pepa nesedí, ale já si sedám. Courám už tři a půl hodiny, a když k tomu připočtu dopolední lezení po skalách, tak mám nárok na odpočinek. Přichází číšník, takový sympatický mlaďoch, šklebí se na mne a ptá se, co si dám. Šklebím se stejně, doufám, že sympaticky a prosím ho o pivo. S úsměvem přede mne flákne pivo, opře se o stůl a ptá se, jak se mi vede. Trochu se zakoktávám tou jeho spontánností, říkám, že fajn a v tu chvíli slyším otázku:,,a kde je Pepe?“ . Tak to je ten okamžik, kdy má člověk pocit naprostýho neskutečna. Zírám na něj a stoprocentně vím, že si nás nemůže pamatovat. Je děsně mladej, když jsme sem jezdili, tak počůrával plínky. Dobře! Neměla jsem chodit v tom horku do toho kopce, měla jsem si dát nějaký mokrý hadr na hlavu. Z tohohle piva jsem si dala jen jeden lok, tím to být nemůže. Anebo je děsně silný. Slyším se, jak odpovídám, že Pepe je v Martinščici, že pro něj dojdu a přijdeme spolu. Třeba se ten přelud lekne a zmizí. Neleknul, nezmizel. Zajásal. Prý tu teď bude do večera a rád nás uvidí a pokecá. Dobře. Už nějakou tu hodinu mám pocit neskutečna, tak to prostě jen pokračuje. Najdu Pepeho, dovedu ho k přízraku a ono se to nějak vyvrbí. Pepe u Timuna, což je campový bar, kam jsme s dětmi chodili na zmrzlinu, není. Jdu dál a nacházím ho mlaskajícího nad výbornou rybou v hospůdce u penzionu. Připomněl mi, že sem takhle po jaru jezdím hlavně jíst. Objednávám si taky rybu, říkám mu, že do Maliho raje šplhat nemusí a hodně opatrně mu vyprávím zážitek od Romana. Kouká na mne divně. Po zdolání výborný ryby se zvedáme a jdeme za přeludem. ,,Ahoooj“ ! se Pepe zdraví s mlaďochem! ,,Jak se vede? Co tu děláš? Jaká byla zima? …?…?…“ Pepe se může srdečností rozplynout a na mne se dívá s obrovským despektem: ,, vždyť je to mladej od Andrejka! Tys ho nepoznala?“ No, nepoznala, no. Mám prostě děsně blbou paměť na tváře. A to už se Mladej ptá, zda jedeme k Andrejkovi, a že už mu volal, že jsme tu. Ksakru! K Andrejkovi do Molunatu fakt nejedeme a v nejmenším by mě nenapadlo, že po Chorvatsku fungují tam-tamy, sotva přejedeme hranice. Začínáme být v týhle zemi profláklý. 800km sem, 800km tam. To je fuk, všude nás najdou. Nakonec s Mladým pěkně pokecáme. Zjistíme, jak se má náš starý známý Andrejko, bydlící na samém jižním konci Chorvatska, jaká byla zima, jak se včely činily, aby byl med, jak má být . Příjemný večer. Ani si nevšimneme, že se stahují mraky. Loučíme se a domlouváme, že se na podzim u Andrejka potkáme. Do Martinščice dobíháme promoklí. Kašleme na romantickou terasu nad mořem a zalézáme do hospůdky. Nevadí, je tu bezvadná atmosféra a i přes pochopitelnou únavu se mi nechce jít spát. Nakonec rozum vyhrává a vede příjemně unavené tělo spát. Dnes neujeto nic, ale našlapáno hodně a složitě. Úterý 21.5.2013 Do deníčku jsem si mylně napsala úterý 20.5. což se teď po ránu nezdá jako významná chyba. Ještě jsem netušila, jak důležité datum 21.5.2013 bude. Zatím netuším, vstáváme docela pozdě a na snídani s ranním divadlem na molu jdeme až po osmé hodině. Včerejší túry mi očividně udělaly dobře. Tělo nefňuká, naopak si žádá další protažení. Dnes prozkoumáme skály dál za campem. Takže znovu hledání místa k doskokům, opět bloudění, vracení, lezení…. opět vlny zabíjející se o ostré hroty skal, v marné snaze je ohladit. Ono se jim to při tom úsilí časem povede. Sedíme na útesech, daleko od campu, v místech, kam turisté nechodí a moře zase kecá. A zase nahlas. A zase mu nerozumím. Vlastně mě přepadla taková chvilka porozumění. Jako by mi chtělo říct, jak malinkatá a nanicovatá oproti němu jsem. Dala jsem mu za pravdu a řekla mu, že je mi to vcelku fuk. Že se mi za 6 týdnů narodí první vnučka a tím že moje cesta pokračuje a já můžu být v klidu a už nic víc nechtít. Byl to zvláštní okamžik a popsání emocí, které mě tam na útesech přepadly, nepatří sem, ale do úplně jiného povídání. Tak jen, že jsem tam zvedla kamínek s dírkou, s myšlenkou, že ho dám na řetízek a jednou ho předám vnučce s tím, že ji třeba povyprávím, co vše mě tady napadlo. Se svými myšlenkami, s kamínkem v kapse a s neskutečným, jakoby koncentrovaným pocitem štěstí se vracíme po skalách zpět. Takže znovu, lezení, rozedírání podrážek….. Konečně jsme dosáhli schůdného chodníčku a po něm pohodlně došli k ,,Timunovi“ na pivo. V tomhle baru nad mořem jsme se něco naseděli s partou známých a s našimi i jejich dětmi. Vzpomínám na ta kila zmrzliny, které tu děti zbaštily, říkám si, že je až neskutečné, jak to letí a že se mi zdá, jakoby tu ještě zněly jejich hlasy, když tu mě ze vzpomínek vytrhává ,,lalala“ mého mobilu. Zboud. Zboud! ZBOUD! Tatínek naší nastávající vnučky. Na chvíli zadržím obavami dech. To není jen tak, že volá. Se staženým hrdlem se ptám, co se děje. Taky má hlas zastřený a já nemůžu uvěřit tomu, co mi tím hlasem pomalu říká: ,,tak už máme Bětku. Váží 1,85 a obě holky jsou v pořádku“ . Něco mezi nebem a zemí je. Narodila se v 10,06 a to mi moře omývalo mozek nad útesy. Neskutečné. Narodila se o šest neděl dřív, abychom se to dozvěděli na tom nejúžasnějším místě nadupaném vzpomínkami na dětství našich dětí. No není to dítě skvělé 🙂 🙂 🙂 ?! Domůůů! Já chci jet ihned domu! Ano, Pepa má pravdu, je to nesmysl. Než dojdeme k motorkám, zapakujeme, dojedeme domů… no a stejně nás k nim nepustí. Obě jsou na JIPce. Dál mám celý den tak trochu v mlze. A alkoholem to není. Dali jsme si jen jednoho panáka a servírce jsem se pokusila vysvětlit, že jsme ,,stara mama a stary tata“ . Někde v té mlze jsem vyřídila pár SMS a telefonátů a zaregistrovala, že se za námi vydali Muf s Lubošem. Domlouváme jim spaní a čekáme. Ujel jim odpolední trajekt tak přijedou až tím v 18,30. Dorazili, ještě od řidítek gratulovali a ptali se, kde mají panáka. Tak jo, jdeme na večeři a pelynkovače. Nějak mi ani nechutná, ani se mi nechce moc posedět. Raději chci jít spát, abych sedla ráno co nejdřív a s čistou hlavou za řidítka. Středa 22.5.2013 Nějak se mi moc nespalo, a ten okamžik probuzení s vědomím, že jsem babička… Asi se zas přiblble usmívám. Tentokrát né do přilby. Tak a dneska se mi stala zvláštní věc. Jednak jsem odmítla Mufovo návrhy na prodloužení cesty nějakou tou zajížďkou a vylezení na rozhlednu, druhak jsem si nepsala deníček a já teď fakt nevím, kudy jsme jeli, jaké bylo počasí a jak se mi jelo. A světe zboř se, já si nenapsala ani kilometry 🙂 . Tak to je vidět, že jsem byla furt tak nějak v transu. Takže někudy (určitě né po dálnicích)jsme dorazili v pět večer domů (nic jsem druhý den nesušila, takže jsme asi nezmokli) a šli slavit :-)! Cosi mi říká, že na tenhle výlet nikdy nezapomenu 🙂

Motorkáři na jachtě 09.2012

Plánování…

Plán jet na jachtu máme v hlavě už cca 2 roky. Před vánoci přichází kapča ficcus s výhodnou nabídkou, které nelze odolat: „Pojedeme příští rok na podzim, hlašte se mi!“ Tak jsme se nahlásili.
Konečná sestava na jednu velkou loď je nakonec: kapča ficcus, kapča děda Honza, já, siskin, Wéna, jeho brácha Zdeněk, Dan a Bára Š., Jarka a Luboš. V září před akcí máme ještě jednu válečnou poradu, kde se domlouváme, kolik si vezmeme piv, kdo bude mýt nádobí, koho hodíme žralokům apod. Siskin se nabídl, že bude vařit a tak doma vymýšlíme jídelníček a těsně před akcí nakupujeme proviant. Jsou toho 3 přepravky a jedna velká taška.

21. – 29. 9. 2012

21. 9. 2012 – pátek

V pátek odpoledne vše připravujeme do středu garáže, abychom to pak mohli naložit do  Peťovo zelené střely. Navečer přijíždí se svojí taškou Muf s tím, že jde do hospody na kachnu a přijde pak rovnou na sraz, který jsme naplánovali na sobotu v jednu hodinu ráno u nás před barákem. Věci přiváží také Dan s Bárou. Dobalujeme asi do devíti. Jdeme na hodinku do hospody a pak doma klimbajíc u televize čekáme.

[Not a valid template]
 
22. 9. 2012 – sobota

Něco málo po půl jedný nás budí zvonek. Přijíždí Wéna s bráchou. Oznamujeme jim, že k již vyhlášené prohibici kvůli úmrtím způsobených metanolem, byl ještě vyhlášen zákaz vývozu veškerého tvrdého alkoholu. Na hranicích se dělají šťáry, a že my nikdo nic nevezeme. Se slzou v oku vytahují své zásoby a na ponku u nás v garáži s těžkým srdcem vysazují láhev španělské brandy a druhou láhev americké tequily. Kolem jedné přichází Dan s Bárou a zelenou střelou přijíždí ficcus s Jarkou a Lubošem. Dědu a nás vyprovází babička. Čekáme na Mufa. Po chvíli vidíme jeho kličkující siluetu. Přichází ze vsi z jedné ze dvou místních hospod a je řádně „upraven“. Strategicky ho posazujeme do  Zdendovo firemního vozu za Wénu. Snad nebude blinkat. Zatímco Muf podřimuje v autě, nakládáme všechny věci do dodávky. Wéna vytahuje 3 pet lahve burčáku, a tak přípitkem zahajujeme výpravu. Už už chceme vyjet, ale najednou se z kómatu probírá Muf s tím, že nemá pas. Kluci s ním jedou domu a tak vyčkáváme. Asi po deseti minutách volají, že ho asi nemůže najít, protože zapadl do vrat a nevychází. Nasedáme do dodávky a jedeme za nimi. Chvilku po našem příjezdu Mufa ze vrat vytlačuje maminka a on se jde štrachat do věcí v autě. Tam pas nachází. V půl druhý konečně vyrážíme směr Chorvatsko – Sukošan. Burčák si cestou pěkně „zraje“, žije si svým životem. Poctivě upíjíme a upouštíme vzduch. Bojíme se, aby nám to nebouchlo. Cestou, kdo může, chvilkami podřimuje. Peťa pouští muziku, z které je nejvíce „nadšena“ Jarka. Máme několik zastávek na jídlo apod. Do maríny přijíždíme kolem dvanáctý. Na předání lodi čekáme asi do půl čtvrtý. Dlouhou chvíli si krátíme pitím piva v místní restauraci. Petr s dědou jdou nejprve na kapitanát vyřídit papíry od lodi Bavaria 50 Cruiser. Vrací se asi po dvaceti minutách s potutelnými úsměvy na tváři. Později zjišťujeme příčinu. Musíme vydržet, než na nás dojde řada, aby se provedlo předání s technikem. Mají toho hodně. Kolem druhý se jdeme podívat, která ta loď je vlastně naše. Při pohledu na její jméno, je nám všem naprosto jasné, proč byli tak vytlemení. Také nás to hodně pobavilo. Jmenuje se AURORA. (Kdo zapomněl nebo neví, nechť si přečte již dříve uvedený článek: „Kterak Petřík Auroru stavěl 02.2008“, a hned mu bude vše jasné ;o)). Než dorazí technici, přinášíme všechny zásoby a zavazadla na molo k lodi. Je toho pěkná kopice. Po zkontrolování a předání lodi se jdeme nastěhovat. S Honzou zabydlujeme zásoby v kuchyni. Naše kajuta je hned vlevo od schůdků. Vpravo bude spát děda s Peťou, který teda nakonec přespává s Mufem na palubě. Ve dvou menších kajutách s palandami, které jsou za kuchyní a jídelnou, bude ještě Luboš s Jarkou a Wéna se Zdendou. V kajutě, která je ve špičce, bude bivakovat Dan s Bárou. Vztyčujeme vlajku a vyrážíme na malou okružní jízdu. Protože je pět hodin, nestihneme už dojet někam do dalšího přístavu a tak se rozhodujeme, že se vrátíme zase zpět do maríny, alespoň ušetříme za nocleh. Zde můžeme být zdarma. Trošku si to otestujeme, než zítra vyrazíme na ostro. Je docela chladno, ale i tak se nachází pár nadšenců, kteří se jdou vykoupat. Na laně a na fendru (fendr (odražeč) – válcová „pneumatika“ (buřt) bránící odření při přímém kontaktu dvou lodí při stání v přístavu) pak taháme Dana, Wénu a Zdendu. Toho to prý bólí a „trošku“ se proplachuje slanou vodou. Vracíme se zpět k molu do maríny. Slunce teď zapadá v Chorvatsku pro nás nezvykle brzo, již kolem sedmý. Ještě chvilku sedíme na palubě a v podpalubí. Wéna s bráchou po koupeném víně záhy usínají a tak je zaháníme do kajut a jdeme také spát.

[Not a valid template]

23. 9. 2012 – neděle

Ráno po probuzení nám Zdeněk znechuceně povídá, že se teda moc dobře nevyspal, protože si připadal jak v rakvi. Při každém otočení, že se prý vzbudil. Jdeme se soucitně podívat na jeho malý spací prostor a hned je nám jasné, proč tomu tak bylo. Protože byl navečer již trošku „unaven“, nevšiml si, že jsou na jeho posteli položené asi 10 cm vysoké matrace, které se používají pro lůžko, které se může udělat v jídelním koutě. :o)) Po snídani vyrážíme. Nějakou dobu jedeme na motor, pak už ale konečně vytahujeme plachty. Dělá se hezky. Všude kolem nás jsou mraky plachetnic. Je to paráda. Vypadá to, že tu mají nějaké závody. Zdenda pořád pracuje a telefonuje. K obědu bude sekaná s chlebem a šopský salát. (Wénovi učarovala čubrica.) Oběd a koupání probíhá cestou. Najednou vidíme delfíny!!! Asi čtyři se prohání v blízkosti lodi. Plujeme celé odpoledne. Dan s Bárou si opálili brýle. Vypadají jako Úžasňákovi. :o)) Na noc kotvíme v zátoce u ostrova Kaprije. K večeři jsou těstoviny s kari. Dan na zádi myje nádobí. Jde mu to moc dobře, a tak mu tato funkce tak nějak zůstává skoro celý týden. Večer nám Luboš hraje na kytárku, sedíme na palubě a popíjíme, je moc příjemný večer. Wéna se jede projet k blízkému domku na pobřeží na nafukovacím člunu. Pádlování ho asi nadchlo a hlavně opět došlo víno, takže s bráchou vyráží ke břehu ještě jednou. Vytahují člun na kameny u domku, kde je zřejmě v sezóně otevřená i nějaká restaurace. Nyní se tam sice také svítí, ale hosty už zřejmě nečekají. Nad zátokou se občas ozývají hlasy z domu, který je na kopci, a kde je zřejmě nějaká rodinná párty. Pozorujeme kluky, jak s lucerničkou v ruce stoupají po osvětlené cestě šikmo do kopce směrem k tomuto domu. Občas se nám jejich siluety ztratí za keři, až nakonec přecházejí přes vrcholek a mizí úplně. Jsou pryč asi hodinku, než je zase zahlídneme pod lampami. Loďka na ně čeká a tak v klidu pádlují zpět. Zátoka je krásně osvětlená měsícem, voda je klidná. Povídají, že si na druhé straně kopce došli v nějakém městečku do hospůdky na vínko, žádné další zásoby ale nesehnali. Lepší historka ale je, když Wéna začal popisovat, jak Zdenda akutně potřeboval na velkou, ale bohužel s sebou neměli ani kapesníčky…ponožky byly dobrý. :o)) Pozorujeme hvězdy a hledáme Severku. Ještě, že nám Zdenda poradil jak na to. Musíme prý protáhnout ty přední kola kočárku. :o)) No co chcete, jsou v očekávání a tak vidí kočárky všude. ;o))Také si povídáme o tom, že si musíme dávat pozor na MÁČKU ŠKVRNITOU :), je to pěkně zákeřná mrška. Její přítomnost nás doprovází celý týden. Později jdeme spát.

[Not a valid template]

24. 9. 2012 – pondělí

Vstáváme ještě před východem slunce. Vyplouváme hned po ranní koupeli…teda někdo jí ani nestihl. Snídáme cestou. Je docela silný vítr 25 KN a velký vlny. Tak konečně pořádnej JACHTING!!! Máme náklon jak sviňa. Všichni se zuby nehty držíme, čeho se dá. Chvilku se pokouším něco hledat v podpalubí, ale hned po té, co mě pohyb lodi katapultuje na dveře záchoda (připadám si jak v kresleným seriálu), prchám raději zpět na palubu. Lezu po lodi a fotím. Vlny se přelévají přes  palubu, „buchty“ (fendry) na jedné straně vlečeme mořem. Voda nám otevřenou „kuknou“ (luknou – okénko) natéká na záchod, odkud při otevření dveří vniká do společenských prostor. Abychom jí ze záchodu mohli odsát, musíme na malou chvilku srovnat loď. Mufovi pak v podpalubí na mokré podlaze podjíždí nohy a po zadku jede od schodů přes celou společenskou místnost skoro až ke sporáku. Wéna si to zřejmě chce také vyzkoušet, tak jde dolů. Místo toho se mu ale daří urvat dřevěnou lištu nad kapitánským můstkem, kterou pak musíme přilepit. Na ruce si při tom dělá pěkný jelito, který si potom pořád pusinkuje. Po nějaké době to celkově trošku zvolňujem, refujem plachty, i přesto jedeme stále cca 7 KN. Na oběd zajíždíme do zátoky u Primoštenu, snad zde budeme trošku chráněni. Kotvíme u bójky. Oběd máme kolem druhé hodiny – tortila s masovou směsí. Jugo zvyšuje své tempo na 35 KN a kapitán rozhoduje, že dnes už nikam nepojedeme a raději zůstaneme v bezpečí přístavu u bójky. Poté ale zjišťujeme, že nám uplaval člun. Vlny ho naštěstí během chvilky dopravili ke břehu. Wéna pro něj plave, proti vlnám se mu těžko pádluje zpět, ale dává to. Nakonec, sám si ho předtím blbě přivázal. Koupeme se, popíjíme vínko, krmíme racky. Dan je chce chytit z pod vody za nohy, ale nedaří se mu to. Zásoby vína ubývají. Wéna se Zdendou pro něj jedou na břeh, tentokrát již s motorem. Jsou docela mokří a tak je nechtějí pustit do krámu. Nakonec je tam úspěšně ukecávají a přiváží zpět asi 3 lahve vína. V druhém kole vyráží na břeh Jarka s Lubošem. Aby nemuseli nechávat opuštěný člun na pláži, veze je tam Dan. Jdou se nejdřív projít po městě. My ostatní jsme v Primoštenu už kdysi byli, a když vidíme, jak se vlny vlévají do člunu, ani se nám tam moc nechce. Raději se držíme skleničky. Pozorujeme připlouvající lodě, jak zápasí s živlem a snaží se vyvázat se k bójkám. Někdy musí udělat i několik koleček, než se jim bójku podaří zachytit. Na jedné lodi je nějaký pár. Paní, která se pokouší již po třetí hákem odlovit oko bóje, se vysmekává z ruky hák a vlny ho unášejí směrem ke člunu s Danem, který se zrovna vrací od břehu. Téměř ve stejném okamžiku poryv větru sundavá pánovi z hlavy kšiltovku, ta jde bohužel za chvilku ke dnu. Dan loví hák z vody a veze ho zpět na tu loď. Popíjíme vínko, já s Wénou docela ve svižném tempu. Každou chvilku se musíme trošku probrat a také potřebujeme na wc, a tak skáčeme do moře jak zběsilí. Asi po hodině přicházejí z městečka na pláž Luboš s Jarkou ověnčeni igelitkami. Podařilo se jim sehnat dalších 6 lahví vína a rum. Dan je z pláže posílá na molo, tam se mu je v těch vlnách podaří lépe naložit. Sedíme na palubě. Snažím se někoho ukecat, aby se se mnou šel vykoupat. Vlny jsou obrovský, s lodí to háže sem a tam a trošku se bojím, že se nezvládnu vrátit. Nikomu se moc nechce, všichni mě chlácholí, abych šla, že to v pohodě dám. Nechávám se ukecat a ve stejném okamžiku co skáču do vody, na nás z jiné lodi volají, že se nám na bójce přešoupává lano. Už je jen na vlásku. Jen co se po skoku vynořuji z vody, registruji zběsilý ohyb na palubě a okamžitý start motoru. Někdo na mě řve, ať se chytím člunu, že jsme se urvali. Tak to rychle dělám a už se řítíme kupředu. Držím se v proudu a vlnách zuby nehty a trošku se dusím smradem z výfuku lodi. Popojíždíme několik metrů vpřed a kluci na přídi se snaží znovu zachytit bóji a lépe nás vyvázat, abychom se již neutrhli. Bylo to jen tak tak. Pokud by si toho nevšimli na jiné lodi, nestačili bychom včas zareagovat a vlny by nás hodně rychle vytlačily na břeh. A ficcus si už bude navždy pamatovat, že předek na bóji vždycky na dvě lana 🙂 Uff. Jo fakt „dobrý“ koupáníčko to bylo…;o))  Výborná večeře těstoviny s krůtím masem. Dneska jsme s Wénou fakt veselí. ;o)) Při jedné koupací vsuvce otáčí člun i s motorem…to nebude dobrý, asi nepůjde nastartovat. :o(( Později jdeme spát. V noci je mi hrozný horko a nemůžu spát. Vítr se utišil a přemýšlím o tom, že bych si šla zaplavat. Myslím na to, že bych ale asi pěkně vyplašila ficcuse s Mufem, kteří spí na palubě. Z ničeho nic najednou slyším nějaké šplouchání těsně u lodi. Že by měl někdo stejný nápad jako já? Slyším rozhovor v angličtině ficcuse s nějakým cizím klukem, který se oblečený a obutý vyškrábal na záď. Říká Peťovi, že trošku popíjel a šel si zaplavat, a že si jen chvilku odpočine a poplave dál. Ještě se ptá na jméno naší lodi a plave zpět na břeh za svými kámoši.

[Not a valid template]

25. 9. 2012 – úterý

Ráno je bezvětří, časně vyplouváme na motor, snídáme cestou. Ani nás včera v těch vlnách nikdo nepřijel zkásnout…taky dobře. Dneska to divně houpe ze strany na stranu, není mi moc dobře. Při pohledu na prázdné lahve od vína v barovém stolku, se ani moc nedivím. Wéna je na tom podobně skoro každý den a hustí do sebe ze sáčků podivný prášek proti pálení žáhy. Kolem poledního kotvíme na oběd, kávu, koupání a potápění u ostrova Šolta v zátoce Šešula. Po dně tu pluje potápěč s vakem a sbírá odpadky. Dan byl prý pěkně vykulený, když na něj u dna narazil. No myslím si, že víc v šoku byl ten potápěč, když uviděl nahýho Dana s brýlemi, kdo ví, co se mu honilo hlavou. ;o)) K obědu máme krůtí plátky se zapečenými brambory. Plechy hážeme na odmočení do moře. Dan je pak loví, Luboš hraje na kytárku. Honza proplouvá kolem lodi s modrou miskou na hlavě. Nahý Dan alias krakatice ho napadá a snaží se ho potopit. Co si asi myslí táboráci z katamaránu, kteří kotví vedle nás? No radši nevědět. Kluci se snaží opravit Wénou včera namočený motor od člunu. Bára zkouší chytat ryby. Zdenda vytahuje sprchový gel a myje se. Všichni se do něj pouštíme, že je metrosexuál (později upravujeme na hydrosexuál), protože se myje mýdlem už v úterý. Končí to tím, že si od něho půlka posádky půjčuje sprcháč a myje se. Zdenda stále telefonuje. Na motor pak jedeme celé odpoledne. U kormidla je právě děda, když má Wéna nápad a pronese: „Já mám takovou chuť skočit do vody z jedoucí lodi, vrátíš se pro mě?“ Děda přikývne a Wéna letí. Vracíme se pro něho, na chvilku zastavujeme a jdeme se všichni také vykoupat. Je tu úžasně čistá voda. Jedeme mezi pevninou a ostrovem Brač. Máme krásný výhled na Omiš a trošku zamlžené Biokovo. Pozorujeme rybáře v malých loďkách, děda na jednoho volá: „Máš rybu?“ Rybář trošku nechápe a neodpovídá. Vjíždíme do jedné zátoky ostrova, přímo do malého krásného městečka Pučišća (přejmenováváme na Pičiště), vystavěného z bílého kamene z blízkého lomu.

(Pučišča je malé město, osada a přístav na severním břehu ostrova Brač. Toto místo je známé především díky kamenické tradici, která ho proslavila po celém světě. Kámen z nedalekých lomů je dokonce zabudován v budově Bílého domu ve Washingtonu. Letovisko nabízí velké soukromí díky pěkné a chráněné zátoce. Žije zde zhruba 2000 obyvatel. Samotné jméno Pučišča vzniklo z latinského slova puteus – studna. Zátoka, ve které je tato osada situována je rozdělená na dvě části, a to Pučiški Dolac a Stipanska Luka. Místní se věnují zejména produkci olivového oleje, vína a ovoce. Velký kamenolom Veselje, který se nachází severovýchodně od Pučišća byl během celé historie Pučišća nejdůležitějším zdrojem příjmů města. Známý sochař Andrija Aleši koupil roku 1455 kamenolom a z pučiškého kamene vytvořil svá nejvýznamnější díla. Kontinuitu kamenické tradice dnes zajišťuje výborně organizovaná Kamenická škola.)

Kotvíme u mola, hned vedle jachty s německými důchodci. Slunce už zapadá a svým příjezdem trošku narušujeme jejich večerní stolování. Okamžitě se objevuje výběrčí. Rychle vše zajišťujeme, převlékáme se a jdeme do místní konoby na večeři. Já jediná si dávám mješano meso, ostatní společné jídlo ligně na žaru po dalmátsku – s vnitřnostmi. Prý to mají moc dobré. No já ale rozhodně také. Na schodišti mají obrovskou bílou kamennou mísu s víkem, které je na kladce – prý tam kdysi nakládali sýr. Pijeme víno a nakonec nás ještě pohostí travaricou. V přístavu se rozdělujeme. Část nás jde ještě do další hospůdky a zbytek již na loď. Popíjíme pivo a paňáky. Honza při placení podezírá Mufa, že mu sebral ledvinku s penězi. Asi po pěti minutách zjišťuje, že jí má celou dobu zavěšenou na židli. Pak ještě kecáme na lodi. Padá rozhodnutí, že se zítra musíme vracet přes ostrov Mrduje. Upravujeme samozřejmě na Mrdulje. Wéna říká, že tam kvete Aloe (myslel ale Agáve) erectus, která prý kvete jako květák a on si jí chce osahat. Náhodou se tam prý koná největší haldoprc ve střední Evropě. Luboš to vylepšuje na haldomrd, Bára nakonec na haldoprd. Jdeme už raději spát, stejně se kvůli mýmu smíchu chvějí všechna okna v celé zátoce. To byl zase večírek. ;o))

[Not a valid template]

26. 9. 2012 – středa

Hned ráno jdeme s Honzou nakoupit nějaké zásoby, hlavně pečivo, zeleninu a kávu. Ostatní se procházejí po městečku a kupují dárky z kamene z kamenolomu. Není tady žádný soukromý prodejce vína, a tak přemýšlíme, kde vzít další zásoby nějakého dobrého domácího moku. Bedny budky Zdenda s Wénou mají spásný nápad, jak jde o chlast, jsou děsně vynalézaví. ;o)) (Divím se, že se nepokusili ty svý super flaštičky nějak provézt. Nakonec by se vůbec nic nestalo, protože kontrola na hranicích nebyla žádná. A teď nám ty lahvinky, co bezprizorně otálejí u nás doma v garáži, chybí.:o(( ) Jdou se tedy zeptat do místního íčka. Paní velice ochotně zajišťuje přímý dovoz, takže kluci chvilku postávají před informacemi, až je podezíráme, že chtějí ukrást ten náklaďák, co vedle nich postává. Pozorujeme je a záhy se vrací s velice úspěšným úlovkem. Mají asi 4 litry bílého a 2 litry červeného vína. Vyjíždíme chvilku na motor pak na zadní vítr k ostrovu Žirje. Jarka má za plavkami skvělou výbavu, vše hezky při ruce – zapalovač, cigarety, placatici, telefon a v ruce pivo. Popíjíme domácí vínko, které koupili kluci. Hlavně prý musí být ta zastávka na ostrově Mrduje (Mrdulje). Cestou se při koupání ještě pokoušíme vytvořit nějaké formace alá aquabely. No moc to neklaplo. Přijíždíme k ostrovu Mrduje právě, když máme oběd – čočku, vejce, okurku, uzené. Prý nezastavujeme, máme zpoždění. Takže pár z nás (já, Wéna, Zdeněk, Muf, Dan a Bára) přerušuje oběd a provádíme rychlý výsadek. Vrháme se z jedoucí lodi rovnou do vln a plaveme na ostrov k betonovému molu. Šplháme po betonových schůdcích k zelenému majáku. Rostou tu opuncie a agáve. Wéna je spokojený a rychle se snaží vyšplhat na jeden její květ. Moc mu to nejde a dost u toho řve, je celej opíchanej. Teda vlastně popíchanej. ;o)) Trny opuncií vytahuje ještě dva dny. Zbytek posádky mezitím na lodi jede kolem ostrova. Spěcháme zase zpět, abychom je stihli. Muf plave s kusem květu agáve, prý ho vezme Barče. Jedeme dál opět na plachty, jsou docela velký vlny. U kormidla je ficcus, Wéna má opět otázku, jestli se pro něj vrátíme, když skočí. Vzápětí na to letí. No s plachtama máme v těch vlnách trošku pohotovost. Projíždíme asi 3 metry kolem Wény, Dan pro jistotu skáče k němu. Daří se nám je zachytit asi až na potřetí. Wéna pak popisuje, jak si říkal, když jsme se mu vzdalovali a nemohli se k němu trefit, jestli to byl tentokrát ten nejlepší nápad a už vyhlížel, jak daleko od pevniny vlastně jsou. Pak se necháváme táhnout na laně za lodí – Zdenda, já, Dan a Bára. Pořád jsou dost velký vlny. Slunce zapadá. Zdenda stále telefonuje. Kontroluje svojí matku čekatelku. Ten jí hlídá, to je hrůza! Chudák malá si ani v klidu nemůže zajít do divadla. Zdenda je nervózní, jak si to představuje, že ještě není doma, trajda jedna. :o)) Zajíždíme do zátoky Vela Stupica u ostrova Žirje. Kotvíme už za šera kolem sedmý u bójky. Ihned přijíždí výběrčí na loďce, ptá se, jestli zajdeme do hospody. V těch vlnách nemáme na výsadek na pevninu ani pomyšlení. Takže ho odmítáme. Vedle nás na bójce jsou Peťovo známí z Ústí a tak za nimi na chvilku plave na pokec. Později ho lákáme na večeři – rybičkovou pomazánku. Kecáme, popíjíme…

[Not a valid template]

27. 9. 2012 – čtvrtek

Po probuzení se jdeme hned vykoupat, pak snídáme. Stále jsou veliký vlny, fičí jugo. Vyjíždíme ze zátoky a točíme hned kolem ostrova doprava a jedeme po vlnách. Pěkně to houpe. Chceme projet mezi malým ostrůvkem vlevo a Žirje vpravo. Ficcus pro jistotu posílá Zdeňka na průzkum, jestli je tam dobrá hloubka. Vrací se po chvíli z můstku a hlásí, že je to pohoda, je tam asi 10 metrů. Jedeme dál. Asi po minutě vychází znovu z podpalubí se slovy: „Ty, oni tam jsou jen 2 metry!“ Ficcus okamžitě zběsile otáčí kormidlem vlevo, abychom mohli ostrůvek objet. Luboš při manévru padá do podpalubí a „likviduje“ kuchaře – siskina. Spadl mu na nohu. Dnes jsme asi bez oběda. Honza má pohmožděnej nárt a trošku pajdá, ale pohoda. K obědu jsou špagety. Zastávka na koupání. Pak jedeme na Dugi Otok do Sali. Rybářské městečko s velkou nevábně zapáchající továrnou mě osobně moc nenadchlo. Máme ho již na dohled, když tu se kuchař chytá kormidla, prohání kluky po palubě a vykřikuje každou chvíli „Réčko!“ Točíme se tu jak vítr v bedně, než ho někdo snad násilím odstrkuje, abychom se už konečně dneska dostali do přístavu. Kluci jsou překvapení, že jsou tu přesuny a stojí se teď u nějakého nového mola, kam se sice vejde více lodí, ale jsou zas méně chráněné. Při couvání k molu nechtěně namotáváme Mooring do příďového motoru. (Pro neplavčíky – to jest lano, které je vyvázané v přístavu z přídě lodi a ukotvené k betonovému bloku, který je na dně před lodí. Zpravidla je na něm ještě uvázané lano menšího průměru, za které se vytahuje.) Pomáhající Chorvati, nooo  pomáhající…jejich hlavním cílem je, Vás rychle přivázat a zkásnout. Pokud nastane nějaký problém, jsou hned otrávení a připravení okamžitě volat potápěče, kterého si samozřejmě slušně zacálujete. Jenže to ještě netuší, že my máme s sebou šikovný kluky, kteří si umí se vším poradit. Pod vodu se hned vrhá Dan s ficcusem a pokoušejí se namotaný mooring vymotat z vrtule. Není nic moc teplo na koupání a ani voda v přístavu není zrovna čistá, ale co se dá dělat. Asi po čtvrt hodině se jim to konečně daří. Chorvat si ještě kontroluje, zda jsme lano opravdu nepřetrhli. Vše je ok. Vedle nás kotví český pár, tak se družíme. K večeři máme zbytek špaget a čočkovou polévku. Pak se jdeme ještě projít po přístavu až k nasvícené kapličce. Ještě sedíme na palubě a popíjíme. Jarka s Lubošem opět sehnali další zásoby vína a rumu, děda zajistil plato piv – Karlovačko, protože pivo nám dnes došlo. :o(( Zdendovi chutná až to třetí. Posloucháme zpěv a hru na kytaru z jedné ze sousedících lodí. Docela jim to jde. Popíjíme, kecáme, fajn večer.

[Not a valid template]
 
28. 9. 2012 – pátek

Wéna má dnes svátek. Vyjíždíme kolem osmý. Přes den dofukuje jugo, večer je bezvětří. Cestou opět vidíme delfíny. Když jsme pak od nich asi půl kiláku, vidíme, jak skáčou vysoko nad hladinu. Je to bomba! Škoda, že už jsme tak daleko. Jedeme se podívat na ponorkovej kryt. Zastavujeme jen na kraji, naše loď je moc vysoká. Jdeme na břeh, podívat se dovnitř. Je tam nějaký pán na žebříku, naštěstí jen namalovaný na zdi. ;o)) Nevím, jestli si někdo na to někdy ještě chcete vzpomenout, já to naštěstí neviděla, ale siskin říká, že mám také zapsat, že v postranních skladech je nasráno. Siskin jde dokončit oběd…no to je super přechod…máme rizoto. Když vycházíme ven, háže ficcus ze shora vedle nás do vody kameny. Dobrej šok. Bára s dědou mezitím opět zkoušejí chytat ryby. Připlouvá sem další loď s Chorvaty. Jdou se podívat do krytu. Jeden z nich háže do vody pytlačku a během jedné minuty vytahuje rybku. Dává jí do kbelíku s vodou. Jeho kámoš, který jí pak zkouknul, zřejmě usoudil, že není dobrá, a tak jí pouští zpět do moře. Barča s dědou jen smutně pokukují. Nakonec se dědovi daří také jednu rybku ulovit. Ale je také nějaká divná. Nejíme jí. Odjíždíme. V další zátoce dáváme ještě poslední koupel, než se vrátíme zpět do maríny. Vůbec se nám tam nechce. U Zadaru vidíme obrovskou zaoceánskou loď. Jedeme se na ní podívat. Plujeme těsně kolem ní, máváme na pasažéry. Je to takovej mega panelák na vodě. Kajuty mají balkonky. Na pevninu je vozí lodní taxík, jedna z menších lodí, které mají s sebou k dispozici. Jmenuje se Crystal Serenity.

(Čtyřletá loď Crystal Serenity lodní společnosti Crystal Cruise Lines. Ubytování je pro 1080 hostů, o které se stará  655 zaměstnanců s norským kapitánem v čele. Většina kabin má skvostné balkóny a v nabídce je stovka luxusních apartmánů typu penthouse suite. Kromě stravování ve formální jídelně pro hosty je zde Grill bar u bazénu, asijská kuchyně v restauraci Silk Road a italská restaurace Prego s těmi nejvybranějšími specialitami. Nechybí ani originální Sushi bar. Můžete se zde naučit hrát golf, hrát na piano, ale i cizí jazyky, vaření specialit nebo správným krokům v byznysu, či zdokonalení v manažerských schopnostech! Na lodi se nachází salón krásy, fitness centrum, obchody, casina, bary a salónky. Na téměř 250 metrů dlouhém kolosu najdeme i tenisový kurt nebo filmový sál. Také knihovna má v nabídce nejen přes 2000 titulů světoznámých knih, ale i více než 1000 filmů k zapůjčení na pokoj.
Destinace plavby kolem světa – během 108 dní Vás čeká 45 přístavů ve 22 zemích. Můžete se těšit na  ostrov Oahu, Bora Bora, Fiji, Nový Zéland, Tasmánii, Melbourne, Sydney, Hong Kong, Vietnam, Indii, Egypt, Řecko, Itálii, Valencii, Gibraltar a spoustu dalších zajímavých míst! V každém přístavu jsou organizované poznávací i dobrodružné výlety. Crystal Serenity nabízí kompletní plavbu kolem světa jednou ročně. Cena plavby se pohybuje od 49 800 dolarů (cca 996 000 Kč).

Pak ještě plníme Wénovo třetí přání k svátku – technickou zajímavost, stavbu…jedeme se podívat na most Žrelac mezi Pašmanem a Ugljanem. Řítíme se rovnou k němu, až se sem tam někdo pozastaví nad tím, proč tam tak mažeme, vždyť naše loď je tak vysoká, že se tam rozhodně nevejde. I samolepka vedle schůdků do podpalubí nás varuje, abychom tam nejezdili. Před mostem ale děláme pěknou otočku a mažeme do maríny. Cestou začínáme s Honzou připravovat večeři. Wéna, nic zlého netuše a očekávajíc stejnou odpověď jako vždy, když se někdo nabízel s pomocí kuchaři: „Jdi nahoru na palubu smotat lana.“ – se zcela beze strachu ptá kuchaře: „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ Načež ho siskin překvapuje a dává mu úkol oloupat a nakrájet cibuli. Po třech minutách plačící Wéna těžce lituje, že se vůbec nabízel. Skvělý dárek k svátku. :o)) Než se vrátíme k molu musíme nejdříve dotankovat. Před benzínkou je docela fronta, navíc nás pak ještě předjíždějí nějací potápěči. Dojíždíme do přístavu v Sukošanu. Peťa jede pomaličku a opatrně couvá k molu. Později si z něho Muf utahuje, že Peťa jede „bl       bl       bl       bl       bl       bl“ zatímco ostatní se nebojí, a i když vjíždí do přístavu po tmě, jedou rychle „blblblblblblblblbl.“ Začínáme trošku poklízet, balit, jdeme se do sprch odsolit. Wéna se Zdendou a s Mufem balí na plno. Potřebují odjet už dnes. Wéna celý den vykřikuje: „Smol. pachol. ohl. se!“ S úsměvem všichni vzpomínáme na kdysi oblíbený kreslený seriál Rodina Smolíkova. Po večeři – zapečené brambory – sedíme na palubě a popíjíme vínko a pivo. Wéna ještě rychle kupuje a staví před nás rum a colu, abychom mohli řádně oslavit jeho svátek. Muf ale náhle nabírá vítr do plachet a tryskovým tempem zahajuje pití coly s rumem. Během půl hodiny sám dokázal vypít ¾ litru rumu + colu. Netušíme. Kluci už chtějí jet a tak se Muf sbírá, bere tašku a přes můstek chce jít na molo. Zakopává a letí vpřed s tou obr taškou. Naštěstí má kliku opilců a daří se mu to dovrávorat, domanévrovat, doletět – co já vím –  na pevninu. Loučíme se, kluci odjíždějí. Mufa v autě jim moc nezávidíme. Vezou ho do Habří, jsou domluvení s Barčou ráno na snídani. Muf  bombarduje Barču smskami. Jdu si na chvilku číst, už skoro usínám, když před desátou přichází zpráva od Barči: „Co jste tomu Mufovi provedli? Nějak mu nerozumím." Odepisuji, aby byla v obraze: „Muf vypil těsně před odjezdem ¾ litru rumu a colu, takže je veselej ;o)) Když ti psal sms, říkal, ze mu to nejde, protože je dyslektik :o) Myslím, ze už jim tam v autě spinká. Počítají, ze k tobě dorazí na snídani kolem pátý ;o))“ Zpět přichází: „Muf nespinká, právě blinká ;o))“ Hned na to píše Wéna: „Muf mi nadává, říká o mně, že jsem „hydromexuál“…a už je prej na hranici svých alkoholických možností…“ :o)))  Vystrkuji hlavu z kukny a čtu to ostatním, kteří ještě kecají na palubě. Všechny to samozřejmě náramně pobavilo. 

[Not a valid template]

29. 9. 2012 – sobota

Ráno brzo vstáváme, dobalujeme, uklízíme a nosíme všechno do auta. Vaříme si ještě kávu na cestu a čekáme na techniky, kteří včera na kontrolu lodi neměli čas, protože museli něco opravovat na jedné lodi naproti. Podařilo se ji zkontrolovat pouze potápěči. Naštěstí dorazili docela brzo. Ficcus jim nahlašuje přešoupané lano, utržené startovací lanko na motoru od člunu. Nehlásíme naše asi čtyři cestou rozbité skleničky. To než nám došlo, že loď je v pohybu, a sklenička s vínem na stole fakt nepostojí. Vše probíhá rychle a bez komplikací. Zdravíme techniky a jdeme do auta. Z maríny vyjíždíme cca v půl osmý. Platíme ještě parkovací poplatek a pak nás Peťa vozí asi půl hodiny po všech možných prdelkách kolem dálnice, protože chceme natrhat a dovézt dětem nějaké fíky. Bohužel nemáme kliku, a tak je později kupujeme v supermarketu. Později zastavujeme na odpočívadle a konečně si dáváme snídani. Objevují se tu místní opilí hasiči, zřejmě se vracejí z nějakého fotbalového utkání. Trošku tu halekají. Cesta probíhá bez komplikací. Ve Dvořišti u Devila si dáváme tradiční kávu a nanuka. Děda je nervózní, podobně jako bývá Pepa, když se od někud vracíme, už se vidí doma na gauči. ;o)) Do Habří přijíždíme asi kolem sedmé hodiny večerní.

Bylo to moc fajn, tak zas někdy ahoj!

siskinka

 

K Jadranu trochu oklikou. Rumunsko, Bulharsko atd… 09.2012

 No páni! To by mě zajímalo, proč se před dovolenou vyptávám po všech čertech na kvalitu silnic v Bulharsku, Albánii a v dalších vzdálených zemích a nezeptám se na silnice v Čechách a v Rakousku. Napadá mě kdesi na hranicích, když polykám prach zvířený Pepovo FJRou.

Jsem tu trochu ztracena, tak nějak nevím kde jsem, ale vím, že tady jsme asi být nechtěli. To nám ta dovolená zajímavě začíná, když jsme schopni se ztratit 50 km od domova.

Ona ta dovolená vlastně začala o trochu dřív.

Ve středu 5.9.2012

po ránu nějak nemůžu najít vak a síťku na motorku. Kdeže jsou mé sliby, že se začnu na dovolené pakovat dřív, než v den odjezdu. Zase mi to nevyšlo. Ale Habří se chystáme opustit až někdy kolem deváté, tak to dám. I vak najdu. Našla, napakovala, podrbala čubičky po kebulích a mohli jsme vyrazit. Tentokrát jen dva. Pepa na FJR 1300 a já na CBF 1000. Ostatní vyměnili řidítka za lodní kormidlo a než se prý s námi plácat v nějakých divných končinách, tak si raději užijí trochu té mořské nemoci.

Počasí se tváří přívětivě, ale u Třeboně leží na pastvinách strakaté krávy. A to se říká, že čekají na déšť. Rychle pryč. V dlouhé vsi s romantickým názvem Majdalena mě z rozjímání, co jsem doma zapomněla, vytrhuje Pepa odbočující na Chlum. Na úzké cestě ke Staňkovu je mi jasné, že nás Pepa nevede. Že nás zase vede ta zatracená GPS a že to tedy bude zase něco. A ono je. Je z toho mizící asfalt, zužující se prašná cesta a cedule, že vjíždíme na území Rakouska. Vypadá to, že Rakousko je les. Nic jiného tu není. A tak tu teď polykám prach a čekám, co z toho vyleze. Nakonec  se stromy přeci jen rozestoupily a vylezla z toho malebná vesnička  Schlag s pěkným asfaltem. Tak jedno endurko by bylo za námi, počkáme a uvidíme, co bude dál.  A dál…. a dál tak moc nevím. Neustále sjíždíme na nějaké vedlejší, abychom se za pár desítek metrů vrátili na nějakou  ,,hlavnější“.  Jen vím, že se mi v  trochu zapadlých končinách líbí. U Karlsteinu se trochu chytám, tady už jsme na výletě byli, ale zase silnici č. 30 opouštíme a zase jedeme kotěhulkami. Trochu ošuntělými, bez kytiček pro rakouské baráčky tak typické. Kytičky za Hollenbruckem zastupují vinice. Silnice se mezi nimi nejprve kroutí, aby se poté narovnala a dala nám tušit, že máme po levé ruce rovnou Moravu.

Při vjezdu do Bratislavy si říkám, že celé to dopoledne na rakouských kančích stezkách bylo fajn a GPSce odpouštím její ranní zablbnutí. Doufám, že teď už nám dá pokoj. Moc ne, neb Pepa nechal vypnuté dálnice. A tak se do Šaly dostáváme trochu oklikou. Se sluníčkem nad hlavou míříme k maďarským hranicím Šahy. Přespat chceme až za hranicemi, abychom si užili maďarskou kuchyni a co si budeme povídat, hlavně tam přespíme podstatně laciněji. Hromy a blesky nám vysvětlily, že z šetření nic nebude. Chvilku to vypadalo, že ušetříme úplně, neb ze spaní nebude nic a noc strávíme na benzínce. Černočerná tma, liják (no však jsem to říkala, u Třeboně ležely krávy J ), buřina a my bez střechy nad hlavou. Obsluze benzínky možná vadila crčící voda z našich hadrů, tak nám poradila, že pár set metrů na východ je hotel, kde jim nějaká ta loužička snad vadit nebude.

Když už kroupy nejsou kroupy, ale obyčejný déšť, jedeme to zkusit. Ano, v Park hotelu Hokovce nás za 30E ubytují bez hloupých poznámek o mokru, dokonce nám dovolí trochu schovat motorky a hlavně, hlavně mají halušky!!! Miluju zemi, kde se takhle jí!!! Chuť božích halušek mi nezkazí ani zájezd uštěbetaných českých bab a dokonce ani Pepa s hláškou, že to vypadá na: ,,přepočítávám“, neb mu něco chrastí v motoru a s chrastící FJRou prý nikam dál nejede.

Ujeto 521km

Ve čtvrtek 6.9.2012

se u snídaně trochu obávám, aby se FJRa nerozhodla, že místo bulharských hor uvidím brzy haberské kopečky. Asi se Yamaha na cestu těší jako já, a tak si rachtání ze včerejška odpouští. Naopak přívětivě vrní a honem chce vyrazit. Budiž. V osm už máme hranice za sebou a cestu na Budapešť si parádně užíváme. Už jsem přestala věřit pomluvám, že je Maďarsko zemí nudnou. Už jsme několikrát narazili na pěkné cesty a tahle široká, s přehlednými zatáčkami je jednou z nich. Nejedeme zrovna nejpomaleji a tak se do hlavního města vnoříme za chvíli. Jakousi budapešťskou čtvrť projedeme bez problému a míříme zase do kotěhulek. Snažím se domluvit s mapou. Mapa nechce. Je Siskinky a Siskinka povídala, že je nějaká divná. Asi mapa Siskinku slyšela, urazila se a je víc než divná. Kruci, jak se dá jet podle tohohle děsnýho papíru, kterej musím furt obracet sem a tam, některá místa na něm nejsou vůbec  a některá dvakrát a nedivila bych se, kdyby i víckrát?! Prostě jedeme za sluníčkem. Někde před Jaszbereny, nebo jak se to píše (jak se to říká, nemám ponětí už vůbec) silnice zase trochu mizí. Zužuje se, cosi modrého z polí se cpe mezi zbytky asfaltu a já bych si to děsně ráda vyfotila. Netroufám si. Jednak vím, že Pepovi nedělá nejmenší problém mi ujet a hlavně chci být z tohohle místa co nejdřív pryč. Co kdyby tudy chtělo projet nějaké auto. Nechtělo. Asi tudy jezdí jen neznalí mototuristi, kterým nevadí naklepání zadku. Ač mě to překvapilo, tak se silnička neztratila, ale naopak vyústila u Karcagu na hlavní na Debrecin. Tady začíná ona nudná rovina. Nějak nám nevadí. Jede se rychle. Maďaři uhýbají a ukazují, že můžeme předjet. Na jedné z benzínek se mapy zase marně ptám, kdeže chceme  odbočit a ještě marněji chceme natankovat. Maďarka by nám ráda benzín prodala, ale nejde to. Proč? Jak to mám vědět? Omluvně se usmívala, vrtěla hlavou a mezinárodně na prstech ukazovala ,,pět“. Pět čeho? Minut? Hodin? Nedomluvíme se. A s mapou už vůbec ne! Vyhrožuju ji, že ji vyhodím. Chechtá se mi. Prý to Siskince neudělám. Myslím, že bych tím Siskince prokázala velikou službu, ale raději zakopávám mapu hluboko do kufru, vytahuju přívětivou mapu Rumunska a jedeme směrem k hranicím. Proč nejedeme podle GPS? No to je jednoduchý. Máme tam jen střední Evropu, tak tam Maďarsko není a chytí se zas až v Albánii J .

U Biharkeresztes koukám po stánkách s ovocem, proutěným zbožím a trochu lituju, že nemám na motorce větší kufr. Na hranicích jsme odmávnuti. Zase další hranice bez razítka. Proč já sebou ten pas tahám, když už ho skoro nikde nechtějí vidět. Čekám, že Pepa někde za hranicí zastaví, abych si zbytečný pas uklidila. Čekám marně. S pasem a rukavicí pod zadkem dojíždím téměř až do Oradei. Oradeu projíždíme středem bez sebemenších problémů. Pepa tvrdí, a má pravdu, že po předloňském průjezdu Tiranou, se nám bude zdát už každé město snadno průjezdným.

Sedmdesát devítka na Devu je konečně tou správnou dovolenkovou silnicí. Začínají se objevovat rumunské baráčky. Dřevěné, rozflákané, barevné. Klábosící babky v šátcích. Většinou v květovaných, načančaných  sukních. Kilometrovníky. Psi. Kostelíky. Rumunsko! Mám tuhle zemi ráda. I přes dost rozbitou silnici jezdí všichni velmi svižně.

Za Vascau prý začnou výhledy, tvrdí mapa. Jsou. Ale kromě nich i silničáři, stavební semafory, díry, bordel na ,,silnici“ . Škoda. Tenhle úsek by byl dovolenkově skvělý, kdybychom furt nemuseli stavět a když už se rozjedeme tak pořád čumět před kolo, abychom se vyhnuli extra vydařeným dírám. Nedlouhý úsek do Bradu nám trvá děsně dlouho. Zase naklepanej zadek a vyklepaný plomby. Za Bradem se začínáme koukat po noclehu. Marně. Nakonec dojíždíme až do Devy, s vidinou sprchy a piva parkujeme u prvního hotelu a ani nám nedojde, že to je pořádná blbost, protože ten hotel je u hódně frekventovaný křižovatky. Zaplatíme opět 30E, zaparkujeme motorky pod zámek a jdeme si sednout na terasu. Pepa si posteskne, že nejet oklikou už sedíme na terase u Andrejka v Molunatu. Ano, ač se to nezdá, jedeme tudy do Molunatu, což je nejjižnější vesnička Chorvatska. A v ní bydlí a provozuje penzion s restaurací skvělý chlapík Andrejko. A už se na nás určitě těší. Všechny cesty nevedou do Říma, ale do Molunatu. Jinak toho moc nenakecáme. Nejde to, když už chce jeden z nás něco říct, tak zaburácí rozjíždějící se kamiony. Sledujeme provoz, uvažujeme, jaký systém tu vládne a jak se nám ráno podaří vjet do protisměru. S Pepovo slovy: ,,tak na tohle jednou lidstvo zhebne. To je nafty do luftu“ jdeme spát. Doufám, že se v noci provoz zmírní. Doufám marně. Zítra budu sedat za řidítka nevyspalá.

Ujeto 597km.

 

Pátek 7.9.2012

Je tomu tak. Po ztracení a opětovném nalezení klíčku od FJRy, po snídani a dohodnutí se, který čas je správný, jestli si ho o hodinu přehodila sama GPSka nebo mobil, sedáme na motorky a doufáme, že námi vykoumaný systém ze včerejška nezměnili. Nezměnili. Statečně vjíždíme do křižovatky, nehledíme na pár vyděšených pohledů a jedeme ranní  Devou dál na východ. Deva není tak ucpaná jako večer, jede se fajn. Silnice na Sebes je nová a dost využitá. Nějak to nevadí, jede se i tak svižně. Zase nás většinou nechávají předjet a všudypřítomní policajti si nás v nejmenším nevšímají. Snažím se myslet na teď a tady. Na to, že jsem na dovolené a  jedu Rumunskem. Nějak mi to nejde. Myšlenky unikají. Nemají se tak moc u čeho zarazit. I ty ovce jsou nudně za plotem a na nový asfalt nezabloudí. Cesta rovná, vesničky jako u nás, kostelíky jako u nás, babky jako u nás. Nerumunské. Velmi nerumunské jsou i názvy za Sebesem (Muhlbach). U odbočky na Kelling a Urwegen se začínám obávat, že zas bloudíme po Rakousku. Při průjezdu Reusmarktem jsem doma! Není to Rakousko, ale Německo, dle obchůdků s německou vlajkou a nápisy. I když ony názvy byly v závorce za těmi rumunskými, přesto to tu na mne nepůsobí zrovna příjemně.

 Sibiu objíždíme širokým obchvatem a opět se noříme do pravého Rumunska. Kdesi u Avrigu vzpomenu, kterak tu před lety Chosé ujížděl rozezleným psům a už se těším na příští odbočku. Už vím, co mě tam čeká. Doufám tedy, že nám Transfagarašskou magistrálu nikdo neukrad. Už se pár let těším, až si ji znovu projedu. A teď je to konečně tady.

Odbočka na světoznámou … né edit: na motoevropoznámou 7c je trošku nenápadná.  Jakoby se úzká, rozbitá  silnička chtěla světu trochu schovat, jakoby si ani moc nepřála to lechtání tisíců gum, které ji léto co léto ruší. Po obou stranách silničky parkují koňské povozy, polehávají psi a na malinkých políčkách se  lopotí shrbené babky, snědí mladíci a umolousané děti. Po motorkách se neotočí, tak jako to dělají rolníci na jiných místech Rumunska. Asi by si tady ty hlavy ukroutili, kdyby se za každou mašinou otočili. Určitě nechápou, proč jich tu tolik jezdí. Je jim to fuk. Ať si jezdí. Nepřemýšlí nad tím. Přemýšlí nad tím, zda stihnou sklidit kukuřici dřív, než jim zapadá sněhem. Nikdy by je nenapadlo, kolik tun papíru motorkářských časopisů už bylo popsáno ódami na kopce, které jim z jihu stíní. Ódami na silničku, která se začne za chvíli kroutit jak v křečích, stoupat, zvyšovat motorkářům tlak a na které oni se svými povozy nikdy nebyli a nebudou. Proč by? Tam nahoře nic není. Jen zatáčky, sníh, výhledy a toho se jeden nenají.  Hned v jedné z prvních zatáček mi takovéhle myšlenky vyžene z hlavy kráva na silnici. Ba ne, tady se nedá myslet na nesmysly, tady se musí soustředit na cestu. Krav je na cestě víc, ty mě tu tak nepřekvapují, ale udivuje mě pasáček polehávající na velkém kameni a se zájmem sledující brzdící motorky. Vypadá, že čeká na náhradní díly. Že by měl dole motodílnu?  Za pár dalšími zatáčkami přituhuje. Stavíme na první fotky, zapínáme větrodíry na bundách, oblíkáme mikiny. A pak jen…. Prostě stoupáme, střídáme levou pravou, koukáme dolů na zatáčky, které už máme za sebou a nahoru, na zatáčky, které nás ještě čekají. Sem tam dojedeme nějaké auto, ale všichni v pohodě uhýbají. Občas dost zpomalíme, neb mlhou letět by byla blbost. A nahoře, nad mlhou je zase krásně. Ovčáckému psovi říkám, že ho mám doma na fotce. Kašle na mne a odporoučí se za stádem chundelatých, zvonících ovcí. Okolo stánků se sýry, salámy, kýčovitými výtvory u nichž většinou vůbec nevím, k čemu tohle může být, postává pár turistů. Většina jich má v rukou přilby.  K jednomu ze stánků mě vábí vůně pečené polenty, škoda že nemám vůbec  hlad. Místo žrance se kocháme výhledy. Po pokochání sedáme na motorky a chystáme se dál na jih. I tam, za tunelem, nás ještě čekají výhledy a zatáčky. A jestli si dobře pamatuju, tak i divocí koně a sníh. Pár metrů po vjezdu do tunelu zírám na sedícího pána na bobku. Tady? V tunelu? Co tu dělá? Co to tady ksakru dělá?!?! Správně zblblou z novin a televize mě napadá jediné! Pokládá tu bombu! Proč? Aby zabránil přejezdu Fagaraše. Proč? Vím já?! Nevím a beru za plyn, abych byla co nejdřív pryč. Až to bouchne, chci být už někde dole u Vidraru. Pepa ne, Pepa staví hned za tunelem. Zase se chce kochat, já se nekochám, já koukám dolů, abych věděla kam poletím, až to za námi bouchne. Pepa se mne ptá, zda jsem viděla toho kakajícího (no jo, takhle to fakt neřekl) chlapíka. Že by tam s..l? Proč? To je stejná blbost, jako ta, že by chtěl zatarasit veledůležitou komunikaci mezi  Arpasu a Pitesti. Vždyť tam před tunelem měl tisíce kamenů, kde by se mohl schovat.  Nevěřím.  Jedeme dál a já se rozhlížím po koních a sněhu. Ani jedno se nekoná. Ale výhledy, zatáčky, kilometrovníky a krásně tichá, romantická pohoda, tak to tu je.  Za chvíli jsme dole. Koukám zpět, na tu malou krtinu a zase si říkám, že má zvláštní kouzlo, zvláštní magnet. Je spousty krásných hor po Evropě, ale Fagaraš je jen jeden.

 Dál vede cesta, která neví, jestli má být stará rozbitá, nebo raději nová krásná. Tak to střídá. Čím víc se blíží k přehradě Vidraru, tím víc vyhrává novostí. Tak tady si ty zatáčky fakt můžeme užít. Dost mě to tu překvapilo. A baví mě to! Jak mě ta dovolená tady baví!!!  Cítím, že se přiblble usmívám do přilby. Pepa staví v jedné ze zatáček a já mu říkám, že je to zbytečné, že jsme za pár desítek metrů na hrázi. Při rozjezdu si nadávám! Zrovna proti nám vyjel povoz a mě unikla fotka o pár vteřin.

 Na hrázi, bránící řece Arges v toku chvilku postojíme pod děsnou sochou nějakého partyzána. On to tedy není partyzán, ona je to socha Promethea . Prý památník elektřiny- hm, mně to prostě přijde jako partyzán.

Cesta dál je krásně rumunská. Vesničky s ošuntělými baráčky, povozy….. no prostě….. zase bych se opakovala. V Curtea zasněně  vzpomínám na vůni pečené polenty. Pepa se nahoru nechce vrátit. Prý si něco koupíme tady. Tady nemají pečenou polentu. A vlastně tu nemají vůbec nic. Žádná hospůdka se nám do cesty nepostavila a na benzínce nic nemají. A já mám hlad. Konečně ho zaháním na benzínce další. Nějakým kusem chleba zabaleným v igelitu. Sním o polentě, baštím cosi, co bych mohla baštit kdekoliv po Evropě a pozoruju cvrkot. Tak tady se potkává staré Rumunsko s novým. Květovaná babča s vakem na zádech dobíhá autobus. Načančaná dívka v moderním ohozu zdraví babičku v květované, široké sukni a šátku. Dnešní auta předjíždí včerejší povozy. Koukám a o chleba se dělím s hnědočerným psem, který má někde v prapředcích vlčáka. Ale před mnoha generacemi. Ani Vlčáček z mého chleba není dvakrát nadšen. Taky by raději něco lepšího. Ale se mnou je mu dobře. Leží mi u nohou, když u motorky pátráme v mapě kudy kam. Pátráme, pátráme, uvažujeme, počítáme čas a kilometry, píšeme si ,,Globální Papírový Systém“ na kobercovku na nádrž a najednou mě vyruší zavrčení. Udiveně a možná trochu s respektem kouknu dolů, na Vlčáčka. Má zježené chlupy na hřbetu a vrčí. Na mne ne. Na bíločerného většího psa u lavičky. U lavičky, na které jsme s Pepou nechali naše svačiny. Už je tam nemáme. Bílý Bim, Černé ucho nám je odnáší v dál. Tedy né, že by mě ten chleba nadchnul, ale přeci jen mám ještě hlad. Chválím Vlčáčka, že nás brání, ale Bimovi svačinu vyrvat nejdu. Téměř se slzou v oku Vlčáčka opouštíme a zrovna když sedáme na motorky, tak přijíždí staré auto, vystupuje z něj paní, na nás se usměje a jde ke psům. Oba se k ní ženou a ocasy si málem uvrtí. Paní jim nalívá vodu do misky, sype granule na asfalt , podrbe je za ušima, chvátá zpět do auta a žene se dál. Pravděpodobně na další benzínku, k dalším psům.  Až teď jsem si uvědomila, že RUP (rumunský univerzální pes ((kdesi ukradeno)) )má většinou známku. Mají to tu přeci jen pod kontrolou.

 Dost bolo Rumunska, rychle dál. Takže před Pitesti na dálnici, objet Bukurešť a v Ruse přejet do Bulharska, zní plán. Ač dálnice většinou vynecháváme, tak teď prostě chceme nahnat čas.  Pravý pruh je trochu hrbolatý, ale ten náš, levý, lákavě  hlaďounký. Na to, jak rychle jezdí místňáci  po okreskách, tak se po dálnici tak nějak plouží. Stíhám se dívat po krásách krajiny, tedy stíhala bych, ale není po čem. Okolo dálnice je rozlehlá step. Připadá mi to, že svět není, je jen jediná široširá rovina a tou vede jedna děsně rovná dálnice. I přes absenci rušivých prvků přehlížíme odbočku na obchvat. I když myslím, že nepřehlížíme, prostě tam není a hotovo! Fakt! Vůbec nevím, jak je to značené, ale nic, co by tomu odpovídalo tam prostě nebylo!!! A jestli bylo, tak jsme to prostě nepoznali. Za to tam najednou byla cedule: ,,Bukurešť“.  Tak to jsme poznali naprosto bezpečně! Ksakru! Další město, které jsme chtěli objet neobjedeme, ale projedeme. Což je setsakramentský rozdíl, který nás většinou stojí spoustu času, nervů a Pepu prý i zdraví. Jdeme na to! Přes velké množství semaforů, prý za tím třetím vpravo, říká nějaký chodec. Za třetím vpravo je nějaký blok oprýskaných bytovek. Ale vpravo to být musí, to říká i mapa, tak proč se hlavní stáčí do leva?! Dobrá tedy, trochu si další hlavní město projedeme a trochu okoukneme. Třeba provoz….. tak ten je takový zředěný Balkán. Houká se, ale moc ne, kdekdo se cpe kupředu, ale moc ne, jezdí se na červenou, ale moc ne….. prostě… na páteční odpoledne to docela jde. Z otevřených okýnek aut vříská svižná rumunská muzika. Pokoušíme se ji překřičet a při každé příležitosti se usměvavých řidičů ptáme kudy na Giurgiu. Když nás zaslechnou, tak zablýsknou úsměvem ještě širším, ukážou a pustí nás před sebe. Najednou mi nějak nevadí, že se zase hrabeme dalším městem.

 Skoro mě až mrzí, když jsme venku a trochu nudně si to svištíme po hlavní k Giurgiu.  Abych se nenudila, tak nás směrovka hází na nějakou kotěhulkovou, poté na nějakou panelovou a pak dokonce na nějakou divnou plochu. Kudy kam? Támhle jsou jakési celnice. Jedeme tam a zjišťujeme, že to celnice není. Je to mýtnice a po motorkách nic nechtějí. Kolik chtějí za auto nevím. A pak už nás čeká přejezd do další země. Bulharsko nás čeká za mostem. Za mostem přes Dunaj. Za Mostem přátelství  2800m dlouhým. Teď tu před ním stojíme, fotím sloup na mostě a zase děkuji osudu, že si můžu nalepit další vlaječku. Je mi fajn. Ani mi nevadí silničáři na mostě. Alespoň musíme jet pomalu a ten pocit si užívat. Uprostřed, pod cedulí Bulgaria, Pepa vítězně zvedá ruku a já poplácávám CéBéeFku po nádrži. Jo holka, skvělý! Zas to dokázala! Je skvělá!

 Na jižním břehu Dunaje, v Ruse nám dědouškové nabízí veksl. Nebereme, zamáváme a držíme se směrem na Varnu. U jedné z dobře značených odboček Pepa velmi důrazně máchá rukou, že tam, a přitom jede rovně. Tak nevím….. vím, že tam, ale nevím, proč jel rovně a proč zuřivě máchal rukou J . Dobrá, zůstávám stát a čekám.  Pozoruji cvrkot a hned první motorka, která jede kolem, staví. Bavorácké GéeSo v divně zelené barvě. Starší, hodně zubatý Bulhar se ptá, zda mám problém. Nemám! Vcelku jistě odpovídám, ač si úplně jistá nejsem. To ho potěšilo a rozhodl se, že pokecáme. Mne potěšilo, že to pokecání šlo. Vcelku  jsem pochopila, že se ptá odkud kam, že mi říká odkud kam on, že rozumím, že pokecáme o Fagaraši… tak při tom se mu ten jeho zubatý úsměv roztáhl až nebezpečně a plýtval mezinárodními slovy: super! Luxus! Prý tam jezdí každou volnou chvilku. Prý nikde nic lepšího není. Hm, tak takhle nadšená z Fagaraše nejsem ani já.

 Zubatý Bulhar odjíždí snít o rumunském kopci a přijíždí Pepa. Tankujeme benzín za 2,78LEV na kartu, Eura neberou a Leva zatím nemáme. Vychází nám 1LEV asi na 12,50kč. Takže normál kurz a benzín asi jako u nás. Odpoledním sluncem míříme rovinou na Razgrad. Nic moc zajímavýho. Prostě rovina, na ni rovná silnice s pěkným asfaltem a každých pár set metrů asfaltové odpočívadlo. Tak to se mi líbí. Doufám, že budou i na fotogenických místech. Míst s makadamovými odpočívadly mám tak akorát, po minulých dovolených, dost. Jen si po čase začnu všímat, že na každém druhém odpočívadle stojí Golf s tmavými skly. Bujná fantazie dělá své. Proč tu postávají? Na co či koho čekají?

Před Razgradem se rovina nějak trhá. Támhle vlevo je nějaký kráter. Stěny čímsi vyhlodané, nevím čím, ale vím, že je to pěkné, koukatelné, lákavé. Chtěla bych tam vjet. Stejně se smráká a měli bychom zarazit. Penzion se už pěkných pár kilometrů žádný neobjevil. Kráter kamsi mizí a konečně, ve chvíli, kdy si říkám, že to budeme muset otočit a sjet do města,  nás zastavuje penzion. Tak fajn. Spaní na dnešek máme. A skvělé. Pan šéf nás vítá, dělá pořádek v garáži, abychom si tam uklidili motorky, obdivuje moji motorku na řetízku na krku a prosí nás, zda by si děti na motorky nemohly sednout. Mohly. Družba navázána. Teplo nám dovolí povečeřet a dát si pivo ,,Zagorka“  venku s výhledem na rozsvícené město.

Ujeto 586km

[Not a valid template]

 

Sobota 8.9.2012

Ráno vstáváme v půl sedmé a přemýšlíme, zda to není na domácí moc brzy. Není. Platíme 20E, použijeme včera naučené slovo: blagodarja, a jedeme dál, směrem na Varnu. Rovina, široširé lány, na rovné silnici nikoho nepotkáváme, a opět unikají myšlenky. Odbočujeme na Šumen a široširé lány se změnily na monumentální příjezd k městu. Širokánská silnice, obří nápis, desítky vlajek, monumentální památník na kopci…. uf, připadám si jak ve starém sovětském filmu. 

Vše je ohromné, jen končí veškeré značení. Takže nevíme kam, ale jedeme. Opět po široké. Jo jo, to vypadá na hlavní výpadovku na Burgas. Za chvíli to tak už nevypadá. Silnice se zužuje, asfalt se trhá, pak dokonce mizí a my končíme u nějaké fabriky. Točíme, ptáme se kudy kam, městem trochu bloudíme a konečně jsme asi na tom výjezdu, na kterém jsme být měli. Ještě se pro jistotu zajedeme zeptat na benzínku. Ano, prý jedeme konečně dobře. Při odjezdu z benzínky jsme se poprvé setkali s reakcí bulharských psů na motorky. Kam se hrabe RUP! Bulhaři! To jsou drsoni! Po Pepovi šli drsně a po mně promyšleně. Nějak si mě nadběhli a ani nevím, jak se mi podařilo mezi nimi prokličkovat a ujet. Safra. Jsem se dokonce opotila.

 Bez pokousání jsme na sedmdesát trojce a míříme k Černému moři. Že vlastně jedeme k Jadranu do Chorvatska? No a co?! Tudy taky vede cesta. Cesta poněkud horší, než ona hlavní na Varnu. Chvilkami horší víc než dost. Místy to vypadá, že tu asfalt uplácali lopatami zrovna včera a místy, že to uplácání bylo už hodně dávno. Nejhorší okamžiky jsem prožila na kousíčkách asfaltu hlaďounkém, vonícím novotou. Tady se bojím, že vlítneme na makadamové staveniště.  A rovina je dávno za námi. Čekám, co bude za další zatáčkou. Opět si naklepáváme zadky, doufáme, že bude líp a dost žasneme nad všudypřítomnými cedulemi:,,b(N)heta“ . Prostě bez viněty v Bulharsku neprojedete ani na staveništi. Tedy na motorce to neplatí. Tam viněty netřeba.

 Po dlouhé cestě zemí nikoho vjíždíme do vesničky Veselinovo. Vítají nás oslí povozy a baráčky polorozpadlé jako v Rumunsku. Jen oproti rumunské barevnosti,tady vládne jednolitá šeď. Ač sobotní ráno, tak je před místní putykou narváno. Štamgasti ve vytahaných teplákách se za námi nevěřícně otáčí. Pokračujeme opět rozbitou cestou bez billboardů a provozu a za Prilepem opravdu najíždíme na dlouho tušené staveniště. Chvíli makadam, chvíli prach, chvíli nový asfalt. Prostě dovolená na východě. Po výjezdu z lesů a zatáček se dlouhou rovinou blížíme ke Karnobatu. Už nám docela otrnulo, tak to trochu rozjíždíme  a občas musíme dost na brzdy, aby nás nepohltila nějaká ta silniční past.

Na hlavní stavíme na benzínce pojíst, popít a zjistit, že psi v Šumenu asi nebyli výjimkou. Hm, v Bulharsku bude asi veselo. Opět nepokousáni jedeme dál. Z Karnobatu do Burgasu vede hlavní, nerozbitá, tudíž trochu nudná silnice s billboardy a hustým provozem. Dokonce se ukazují cedule v latince.

Pohled na Burgas a Černé moře za ním mě zase donutí popleskat CéBéeFku po nádrži.  Burgas projíždíme bez problému a u Sozopolu hledáme kamp. Že jsme si vybrali úplně blbé místo? Že zrovna tady turismus bují a zabíjí bulharskou kulturu?  Náš problém, ne?! A dobře nám tak! Až do teď jsme se setkávali s příjemnými lidmi. Teď a tady je vše jinak. V prvním kampu nikde nikdo, kdo by se s námi chtěl bavit. V druhém velmi nepříjemná tlustá paní kouká skrz mně, když mi říká, že nemají žádné místo. Ve  třetím velmi nepříjemná hubená paní říká, že jo, že něco bude, ale až ve dvě a očividně doufá, že nás to odradí a odjedeme. Neodradilo. Je dvanáct, chceme si  odpočinout, vyráchat se v moři a nikam dál nechvátáme. Na ,,recepci“ což je velmi špinavá stavební buňka obklopená nějakými odpadky se domlouváme, že tedy ve dvě přijdeme a ubytujeme se. Hubená paní nespokojeně přikyvuje, cosi rozzlobeně říká nepříjemné tlusté paní rozvalené ve stínu buňky a nám říká, že Eura neberou, karty neberou, směnárna tu nikde není. Vstřícnost sama J . Nevadí. Jsme u moře, pivo tu mají a prostě u nich přespíme, ať chtějí, či ne.

 V kiosku u šplouchajících vln číšníkovi dost dlouho trvá, než si nás všimne. Poté přikývne, že ano, že Eura berou a po hóódně dlouhé době nám přinese pivo a zazu. Malá pržená ryba! To miluji! To musím mít! Až po konzumaci si vzpomenu na varovné hlasy, které nám radily: ,,hlavně v Bulharsku nejezte nic smaženého!, nechcete-li se pos..t!“.  Při placení musíme být trochu tvrdí. Jiný pingl, než který nám slíbil, že Eura berou nám tvrdí, že je neberou, že jsme tedy v háji, že nemáme na zaplacení, pak se pohádá s kolegou, pak nám tedy Eura vezme a dokonce vrátí Leva v normálním kursu. Očividně nerad, neřku-li nasrán.  A jde se do moře. Trochu mě překvapilo. Vůbec není zkalené a špinavé. Je nádherně čiré. Perfektní hravé vlnky si užívám. Pepa tvrdí, že jsou to nebezpečné vlny a mizí na břeh. Ale tam je nadšen. Nachází  hromadu nerozbitých velkých, nádherných mušlí. Rochňám se v moři a asi se trochu přiblble, šťastně usmívám.

Po druhé jdeme na ,,recepci“. Mezi odpadky je jen tlustá nepříjemná paní. Huláká za roh a přichází hubená nepříjemná paní. Štěkavě se baví a my vůbec nevíme, zda nás vnímají. Ani jedna se na nás za celou dobu nepodívá. Konečně, po další půl hodině,  přichází… a pozor!…usměvavá paní! Podívá se na nás, usmívá se a říká, že máme jít za ní. Nevypadá jako Bulharka. Spíš ji tipuji na dceru země turecké. Turkyně nám ukazuje chatku, která pamatuje časy dávno zašlé. Možná někdy hodně dávno mohla být hezká. Teď je odrazující. Oprýskaná, asi i polorozpadlá, mezi bodláky a vedle již dlouho nevysypaného koše na odpadky. Ale chceme jen přespat a trochu nasát atmosféru. Tak atmosféra, ta tu tedy dýchá. A v chatce… tak tam mi padá brada. Jak se mi do ní nechtělo, tak se mi v ní líbí. Čistě povlečené postele. Čistý, nový záchod, zrovna tak sprcha! Super! A to vše za 20 Leva! Aha! Tak asi pro tu láci se sem tak moc jezdí!

Dnešní odpoledne a večer tedy trávíme ve společnosti nepříjemných recepčních, pinglů, ale hodně příjemného moře a nakonec nacházíme i příjemnější hospodu s lepší obsluhou a dobrým jídlem. Takže fajn, Černé moře jsme viděli, zítra můžeme jet dál. Kam? Původní plán, zavítat alespoň na chvilku do Turecka rušíme. Při pohledu na mapu je jasný, že bychom si jen pro ten pocit, že jsme v Turecku projeli dvě velká města a nikam dál, kde to opravdu stojí za to, bychom se kvůli času nedostali. Mrzí mě to. Ale padlo kouzelné slůvko příště a tak se snažím věřit, že ještě nemáme motorkářské dny sečteny, a že se i do téhle země časem mrkneme. Za tři dny dám Pepovi za pravdu, že jsme udělali dobře.

Dnes ujeto jen 270km, chtěli jsme se ráchat v moři J

 

[Not a valid template]

 

Neděle 9.9.2012

DUC DUC DUC DUC… celou noc! Bulhaři se bavili! No není nad to sedat za řidítka nevyspalá. V 7,30 startujeme bez zábran. Když oni mohli dělat virvál do rána, my můžeme po ránu tůrovat motorky!

Průjezd ranním Burgasem je sobotně poklidný. Až do Karbonatu jedeme stejnou cestou jako včera. Jen vypadá úplně jinak. Včera trochu nudná, hlavní, zaprášená, vypadá v mladém sluníčku vycházejícím nám za zády podstatně líp. Veseleji, přívětivě.  Dál na Venec  není okolo silnice žádné stavení a žádný billboard neruší výhled do žluté stepi. Nemůžu se na tu krásně žlutou vynadívat. Když se sluníčko opírá do suché trávy, vítr ji nepatrně ohýbá, tak se step rozehrává v neskutečném množství odstínů té barvy. Ve Veneci jsme usoudili, že je čas na snídani a natankování. Jsme na hlavní. Jistě tu bude nějaká nadnárodní benzínka. Není. Hurá! Je tu benzínka taková malá, se starší paní a několika psy. Paní se rozpačitě usmívá, a očividně nerada nás nechá, abychom si natankovali sami. Vypadá, že je ji trapně, že za ni děláme její práci. Trochu se rozhlížím po malém krcálku a ptám se na kávu. Da, káva bude. Paní staví vodu na starý vařič, bere z poličky hrneček a cosi mi zalévá horkou vodou. Asi je to kafe. Je to dobré. O nějakých bagetách si můžeme nechat zdát, ale paní nám dává sušenky. Na otázku, co za ně, se zatváří odmítavě. Prý padarok! A zase úsměv. Díky němu zapomínáme na nepříjemné Bulharky ze včerejšího odpoledne. Posedáváme, baštíme padarok a kecáme se psy. Malé štěně fňuká, že by chtělo do kufru a jet s námi. Větší pes, hnědý nepopsatelný, se tváří nedůvěřivě, ale né zle. Při koukání do mapy si hlídám padarok. Člověk se furt učí.

Je na čase se posunout dál. Paní s úsměvem a snad i mírnou poklonou odnáší hrneček, mladší pes se dívá na naše oblíkání se směsicí naděje a zklamání a ten starší, tak ten se rádoby nenápadně zvedá, po očku nás pozoruje a připravuje se ke startu. Pepa odjíždí a pes jde po mně. Je to už asi pátý bulharský RUP a právě mě to přestalo bavit. Měním taktiku. Žádný rychlý start, žádné kličkování. Zastavím, dám nohu na zem, pes zmlkne a naoko odchází. Dám nohu na stupačku, pes začne podělávat. Tuhle hru si zahrajeme asi pětkrát. Poté se rozhodnu, že mu domluvím, že je to vlastně nuda a stejně se ho nikdo nebojí. Vysvětluji mu, jak zbytečné je jeho jednání a on asi češtině rozumí. Unuděně odchází a já odjíždím.

 Za Venec nás překvapuje směrovka na dálnici na Plovdiv. Září novotou a v mapě se o ní nedočítáme. Prostě ji prubneme. Počkáme a uvidíme. Nevím, kdy ji otevřeli, asi dnes ráno. Jedeme sami, místní o ní ještě asi neví. Okolo opět vládne teplá okrová. A v ní… stáda ovcí, krav a honáci se širokými klobouky na koních. Hej! Kde to jsme? Žlutá step, a za kovboji se tyčí bílé hory. Pořád je to Evropa? Na krajnici kvetou slunečnice a mně se tu líbí. Za Starou Zagorou idyla končí. Najíždíme na dálnici, o které místní i mapa už ví. Nevadí, do Plovdivu je to coby kamenem dohodil. Před Plovdivem stavíme na benzínce a píšeme si další GPS na kobercovku na nádrže. Menší, opět usměvavý pán, který je tu od toho, aby se zákazníci cítili dobře, se nám jde dívat přes rameno. Souhlasně mručí, takže se ho ptám, zda je naše trasa dobře zvolená a zda je na ni asfalt. Nadšeně kývá hlavou a mám dojem, že říká, že jsme si líp vybrat nemohli. Prý super cesta. Doufám, že tam někdy byl.

V Plovdivu, celkem nepřekvapivě chybí směrovka na Asenovgrad, či jiné místo naším směrem. A taktéž nepřekvapivě staví první taxikář, který vidí, že vypadáme ztraceně: ,,Jeďte na letiště, furt na letiště a tam se pak chytíte“, a zase ten úsměv. Jedeme na letiště, furt na letiště a tam se pak chytáme. Tak tohle bychom bez rady fakt hledali blbě.  A ještě nás taxikář ujišťuje, že je na naší trase luxusní asfalt. Tak ten by to snad mohl vědět.

Opruz z Plovdivu za Asenovgradem končí a začíná skvělá dovolenková. Po levé ruce divoká řeka, po pravé skály, do toho Bačkovski manistir a v Načeranski Bani trh. Trh všeho, hlavně místní keramiky. Né, že bych si něco chtěla vézt domů, ale i tak to se zájmem procházím. Od keramiky nás odláká vůně, která nám připomněla, že jsme od ranního padaroku ještě nejedli. Takže stylová hospůdka nad řekou, pečené kuře, luxusní salát s míchanými vajíčky… pohoda. Za vše platíme 14 Leva a odpočinutí, najedení jedeme dál. Pod vrcholem Rožeň (1410mn/m) měníme směr a najíždíme na žlutou, ze které jsem měla trochu strach. To už jsme v srdci pohoří Rodopi, hodně se ochlazuje a okolí dělá dojem opuštěného zimního lyžařského střediska. No dojem? Ono to tak asi je. V zimě tu musí být hafo sněhu a lyžařů. Míříme na Dospat, užíváme zatáčky, výhledy, občas stavíme na pokecání se psy, na fotku mešity, na pokoukání po okolí. Skalnaté hrubé okolí se nenápadně změnilo na měkké, příjemné, trochu šumavské. Jen mi tu chybí (vlastně nechybí) hotely. Místo nich tu je hodně malých políček, povozů, psů a ovcí. Staré babky a mladí rolníci se po nás otáčí a občas mávají. Zemědělský ráz pomalu ustupuje a nastupuje království kamene. Tady nejsou okolo cest nastavěny pytle s bramborami a cibulí, tady jsou okolo silnice palety s nalámaným kamenem. A mezi hromadami odpadu (srdce mi krvácí. Tenhle odpad tak mít doma), sem tam sedí kameník a roztlouká a roztlouká. Páni! Tuny a tuny placaté nádhery!

Už pěkných pár desítek kilometrů si kromě výhledů a zajímavého okolí užíváme i pěkné silnice. Zatáčky a asfalt fajn. Ale za Goce Delčev začíná silnice snů. Tak tohle jsem tedy nečekala. Mám-li chvilku čas na nadechnutí, tak se v duchu omlouvám pánovi obsluhovi z benzínky před Plovdivem. On vydával nadšené zvuky, když na mapě na tenhle úsek koukal. Zbytečně jsem mu nevěřila. Když mi na chvíli dovolí široká silnice s naprosto perfektním asfaltem nemyslet na další zatáčku, tak přemýšlím, jestli jsme někde po Evropě takovou silnici našli. Myslím, že ne. Myslím, že právě teď brousím gumy v těch nejkrásnějších zatáčkách, které jsem kdy projela. Ani nestavíme. Pěkných pár desítek kilometrů by nám to snad motorky ani nedovolily. A když už Pepa na nějakém kopci zastaví, tak ani jeden z nás nenachází pořádně slov. Tak o tomhle úseky se mi bude v zimě zdát. Mám chuť vrátit se do Ruse, vyhledat zubatého GéeSáka a říct mu, ať se vykašle na Fagaraš a jede se podívat sem. Tady by si ty gumy ubrousil.

Bylo by fajn si to celé dát ještě jednou, ale dnešní cíl bych chtěla vidět ještě za světla. Melnik a ,,Melnicke piramidi“ jsou jediným místem, kde byl plánovaný nocleh. Tady bych chtěla přespat. Třeba proto, že melnické víno je vyhlášené, že melnické sklepy jsou vykutané v ,,pyramidách“, že mám chuť v Melniku strávit večer. Příjezd do turistického místa je tak trochu neoznačený. Ale krásný. Náhorní planina se trhá, vznikají rokliny, útesy, trošku měsíční drsná krajina. A vjezd do samotného Melniku? Nestačím kroutit hlavou. Je mi jasné, že se musíme co nejrychleji ubytovat, aby nám nezašlo slunce. Stavíme u prvního penzionu, který se namane. Je na kraji náměstí a je volný. To nám tedy trochu trvá, než pochopíme. S tvrdou Bulharkou je těžká domluva. Snahu má, jen si musíme zvyknout, že na souhlas vrtí hlavou a na zápor kývá. Když se s tím smíříme, tak se v pohodě ubytujeme, vysprchujeme, dáme se štamgasty pivo a vydáme se do městečka. No městečka. Ona je to tak nějak větší vesnice. Vesnice obklopená pyramidami z pískovcových přírodních útvarů. Vzniká to nějakou  erozí  kdy část útvaru odolává a část eroduje, ale to je mi úplně fuk. Mně stačí, že to vypadá prostě úchvatně! Procházíme mezi zapadajícím sluncem osvětlenými štíty pyramid a nevíme kam koukat dřív. Když nám pyramidy ukradne večerní tma, tak se jdeme podívat, jak je to s tím vyhlášeným vínem. Jo, asi to tak bude. Před každým druhým baráčkem je vinný stánek. Kromě vína se tu snaží prodat i místní domácí marmeládu (fakt vypadá lákavě)  a pak spoustu upomínkových předmětů. Ve stáncích jsou magnety, pohledy, cokoliv, co vyjadřuje pyramidy a vůbec netuším, k čemu by to mohlo sloužit. A prodejci? Tak to je zajímavý. Prodejci na turistických místech bývají unudění, mrzutí. Tady se zdají nadšení a příjemní. A to samé hospodští. Vypadá to, že se Melnik rozhodl být turistickým místem teprve nedávno a že místní si onu nastávající slávu ještě užívají a vítají ji. Kam se vrtneme, tam se nás ptají odkud jsme a jestli se nám u nich líbí. Pravda, kromě nás tu žádné další turisty nepotkáváme. Takže není divu, že jsme na zítřek pozváni do nějaké rodiny na kafe. Jsem ráda, že jsme na tohle místo dorazili teď. Obávám se, že za deset let to bude o něčem úplně jiném. Těším se spát, na dnešek jsem moc nenaspala a oddychový den to zrovna nebyl.

Ještě proběhne diskuze kudy zítra. Už doma mi Pepa rázně říkal, ať vymyslím trasu, v níž určitě nebude Tirana. V té už jednou byl a rozhodně tam nejede znovu!!! Teď mu ukazuju, že bychom to mohli vzít na Rilski monastýr, dál na Pernik a Srbskem se blížit k domovskému Molunatu. Chvíli kouká na mapu, asi už se vidí u piva s Andrejkem a ptá se, zda by to nebylo Makedonií a Albánií blíž. Bylo, nechceme-li projet Kosovem, jen bychom museli projet Tiranu. To prý nevadí!!! Nevím, jestli slyším dobře!

Jo, a k večeři jsem měla miš-maš! Je to lečo, a skvělé J

 

Dnes ujeto 585km

 

[Not a valid template]

 

pondělí 10.9.2012

V noci ticho, klid, chladno, ke spaní jako stvořeno.  Nějak mi to nešlo. Hlavou mi jdou myšlenky. Uvědomuji si, že málo stavíme a tak nemám čas zapisovat myšlenky. A ty myšlenky mě v noci budí. Ale jsem lenivá vstát, dát je na papír a ony mě opět budí. A po ránu někam odplují a štve mě, že jich spousta unikne navždy.

V 7,30h místního času je ještě tma. Od včerejška se nic nezměnilo, dnes projedeme Tiranu J. Odjíždíme až v 8,30 směr Petrič. Staví nás cedule, že tudy cesta nevede. Pepa se rozhodl, že vede a ceduli objíždíme. Chjo, co nás čeká? Díkybohu měl někdo kompetentní rozum a cestu na staveniště zahradil kládami. Sláva! Neprojedeme. Otáčíme a někudy se na Petrič přeci jen dostáváme. Petrič na mne působí úplně jinak, než Bulharská města, se kterými jsme zatím měli tu čest . Je vysloveně moderní. Přehledné cedule, odchody se vším možným. Hodně nových skůtrů. Opravené baráky, zahrádky před nimi. Řekněte mi, že jsem na západ od našich hranic a já vám to uvěřím. Jen mne občas zarazí povoz, který sem asi trochu zabloudil. I když to vypadá, že ne. Že to tudy bere sebejistý rolník každý den. Na benzínce utrácíme za svačinu poslední Leva a zas další příjemný Bulhar se ptá odkud kam. Chválíme mu Bulharsko. Je potěšen a my vlastně taky. Zas jsem si uvědomila, že lidé jezdící třeba i léta někam k moři, nemají absolutně ánung o obyvatelích té dané země. I v Bulharsku jsme na protivce narazili jen u moře.

Bulharské hranice projíždíme s úsměvem a zamáváním, a na makedonských čekáme. Není tu na co koukat. Žádné slepice, kozy, psi…. nic zajímavého, jen celníci. Divná celnice. Předbíhají nás babky s nabušenými nákupními taškami, a když je na nás konečně řada, tak si dávají celníci na čas. Jsou první, kteří si vyžadují všechny doklady a ťukají si nás do počítače. Nakonec usuzují, že jejich zem naším vstupem neohrozíme a pouští nás dál. Pohled okolo silnice hranice ohromně změnila. Žádné široširé zažloutlé lány. Ale na rovině pěkně udržovaná malá políčka a vinice. Mezi kukuřicí, tabákem, paprikami a vím já ještě čím? postává tu potah, tu traktůrek. Na políčkách se maká a my si jedeme v klidu dál. Stavíme na první benzínce, netankujeme, ale vybalujeme svačinu a mapu. Rozhlížím se po psech. Marně, že by se v Makedonii nevyskytoval RUP? Přestávám být ostražitá, nehlídám svačinu a hrozně se leknu, když nám na stole přistane vychlazená velká lahev vody. Makedonec- hezký modrý oči se jen usměje, zamává a zmizí v benzínce. Páni, my mu neuděláme žádnou útratu a on do nás vodou. Sotva se z toho rozkoukám, tak u nás přibrzdí koňský potah s melouny. Melounář  velikosti Siskinky z něj seskočí, bere z vozu meloun a s úsměvem od ucha k uchu nám ho pokládá před nevěřící pohledy. A zas jen zamává, skočí na potah a jede si dál po svých. Asi k ostatním benzínkám, udivovat mototuristy. Nás tedy udivil pořádně. A taky zaskočil. Že tu tenhle obří meloun nesníme, je jasný, a že ho tu nenecháme taky. Kam s ním? Hezký Modrý Oči to vidí a spěchá na pomoc. S igelitkou. Tak to myslí dobře, ale že by nám to pomohlo, to asi ne. Můj kufr je dělaný úplně přesně podle melounu, jsme teď a tady zjistili. Takže vše z kufru ven, nastrkat pod pavouka, napěchovat k Pepovi a meloun usadit do měkký postýlky z ručníků. Tak v téhle zemi, tak v té se mi líbí. Jsme tu sotva deset minut, máme litr a půl vody, meloun a Hezký Modrý Oči se může přetrhnout, aby nám pomohl. Takže poděkovat, společně se vyfotit, zamávat a s dobrým pocitem jet dál.

 Další cestu přes Strumicu, Kavadarci, Prilep projedeme bez zastavení. Občas Pepa v zatáčkách zapomene na meloun v motorce mojí a já jen doufám, že už nevezu melounový protlak. A k tomu ještě pořád chytám mapu, kterou mám strčenou za plexi. No prostě, cesta pěkná, ale zas tak si ji neužívám. Jen si stihnu všimnout, že jedeme skoro samými vinicemi. A přicházím na to, jak je to s povozy. S těmi jezdí melounáři, tabákáři, paprikáři….. ale vinaři jezdí na traktůrkách. Asi víno víc sype. Město Prilep je stylově prilepeno k horám a okolo je to samé políčko tabáku i se sušárnami. Před Bitolou mě překvapí obrovský slam přilepený na kopec. Doufám, že se ty tuny papundeklů, plechů, krabic nesesunou dolů dřív, než projedeme. V Bitole konečně stavíme. Můžu uklidit mapu, ale nechce se mi koukat do kufru, raději s ní zašprajclou vydržím až do Ohridu. Historickou Bitolu jsme prošli loni, tak stavíme jen na benzínce. Tankujeme, žádné dárky nedostáváme a dál jedeme po dost mizerný silnici přes Resen na Ohrid. A v Ohridu, bez zaváhání nacházíme penzion, kde jsme loni hodně lacino přenocovali. A je to tu zas, sotva slezeme z motorek, máme na stole kafe, panáky a lahev vody.

 Na meloun jen mrkneme, jestli je mu dobře, přesuneme ho do ledničky, slíbíme mu, že ho zbaštíme při první příležitosti, ale to teď není, teď se chystáme do města. Okouknout těch inzerovaných 365 kostelů, hradby, jezero a nakonec i nějakou tu hospodu. 364 kostely jsme vynechali a po procourání starým městem jsme si raději sedli nad jezero. V jedné hospodě byl turismem velmi znechucený pingl, téměř jsme se mu omluvili, že od něj něco chceme a šli jsme ke konkurenci s příjemnou, upovídanou hospodskou. V rámci jazykových schopností poklábosíme a nakonec u ní ještě koupíme víno domů. Během večera se z mešity ozývají modlící zvuky, ale rachot turismu je téměř přehluší.

Tak zaplatit 10Euro za ubytování a spát.

Dnes je za námi 338km.

 

Úterý 11.9.2012

V 7,10h konečně našeho času zapakujeme meloun a míříme k hranicím Albánie. Ty přejíždíme opět v pohodě a Albánie nás vítá úchvatným výhledem do údolí. Za první benzínkou obývanou opět po balkánsku psy, pár širokými zatáčkami do údolíčka vjedeme a v městečku Prrenjas sledujeme kromě provozu i hloučky klábosících lidí čekajících na dodávky, slepice, osly a binec, který v Makedonii, tak jako RUP, chyběl.

,,…. tam kde ční červený kamení… “mi zní v uších po cestě dál. Červené skály, červená široká řeka, červený prach na silnici. Skoro až do Elbasanu. Elbasanem opatrně, opět postávající lidi na silnici.

Na kruháči za Elbasanem čekám, kam to Pepa otočí. Zda rovně a fakt se vydá do chřtánu hlavního města Albánie, či doleva na Dures a tím na nudnou dálnici. Rovně! Hurá! Cestu mezi Elbasanem a Tiranou si pamatuju a těším se na ni. Mezi olivovým hájem a stánky s myčkami se vyšplháme do kopců. Tady nás čekají krásné výhledy a trochu divní pánové u pofiderní benzínky. Ten první, zamračený, velmi nerad kývne na to, že mu zaplatíme v Eurech. Ale chce je hned teď! Před načerpáním. Pokolikáté už se snažím na benzínce vysvětlit, že fakt nevím, kolik se nám tam vejde. Většinou to benzinobsluha pochopí a počká si. Kdo si počká, ten se dočká. Tenhle protivný benzinobsluha ne. Do Tirany vydržíme. Sedáme na motorky a z budky na spadnutí vychází druhý benzinobsluha. Kýve na Eura i na zaplacení po naplnění našich nádrží. Tankujeme a pánové se hádají mezi sebou. Ten první křičí a rozhazuje rukama, je poražen, ten druhý se asi cítí Evropanem a má navrch. Umí na kalkulačce!!! Takže za brblání prvního a s úsměvem druhého platíme a jedeme dál. Ještě že na týhle benzínce nebyli RUP! Tady bychom se asi pokousání nevyhnuli.

 Cesta na Tiranu se příjemně kroutí a nebýt jednoho osla za volantem bílého Mercedesu, který mě donutil hamstnout na brzdy a zařvat do přilby sprostý slovo,  tak by se dala parádně užít. Zvláštní je, že jiného osla jsme tu tentokrát na silnici nepotkali. Ani krávy, ovce…nic. Asi už je ze silnic odhánějí někam za ohrady. Měla bych být ráda, je to bezpečnější, ale nějak se mi po nich stýská.  Sjezd do Tirany je po trošku horším asfaltu a ve stopách rozlehlého požáru. A Tirana v pohodě! Jen jedinkrát nás GPS (anoano! Na hranicích usoudila, že jsme ve střední Evropě a chytla se) hodila do nějakého bloku s úzkými jednosměrkami, aby nás za chvilku zas vyplivla a poslala správně na Skoder. Projíždíme sice pomalu, ale jedeme! Kdeže je ta zabijácká zácpa kombinovaná s vražedným vedrem z loňska. Ač jedeme docela  bez problému, tak si stejně nechci Pepu nechat ujet. A teď mě to mrzí. Né, že by mi ujel, ale že jsem si nepočkala na luxusní fotku. V jednu chvíli předjíždíme mladého žida s jarmulkou a lokýnkami okolo obličeje na fichtlu. Jeho mlaďounký batůžek za ním sedí bokem a na prsou mu spí malinké novorozeně. Asi jedou z velkého nákupu. Fichtl je naložen. Pohled jak z exotické dovolené. Jedeme pomalu a tak si troufám rukou šátrat v kapse, vylovit foťák, zapnout, položit do klína a čekat, až nás dojedou. Přeci jen se kolonou proplétají většinou rychleji než my. Občas mám pocit, že je mám na mušce, snažím se připravit k focení, což je při proplétání se mezi auty jedoucími albánským způsobem docela adrenalin, ale nakonec mi to nevychází a vyjíždím z Tirani bez úlovku, což mě bude hodně, ale fakt hodně dlouho mrzet. Asi tam budeme muset zajet ještě jednou. 

 Kousek za městem stavíme na chvilku odpočinku. V trochu ušmudlaném kiosku dostáváme vodu, ale kafe ne. Pán nám říká proč, ale to je úplně zbytečné, neb mu nerozumíme ani ň. Trochu mě udivují zvídavé pohledy chlapíků posedávajících na plastových židličkách. Tady na hlavní, kousek od Tirani musí být na mototuristy přece zvyklí. Kdo ví, kam jsme to zapadli.

Domlouváme se tu, že odtud do Skoderu se nedá zabloudit a tak si občas prostě zastavím a sejdeme se před Skoderem. Zastavím jen na chvilinku, jen na vyfocení nábytkářských obchoďáků beze stěn a na masny. Masny mě tu loni zaujaly ještě víc, než zaprášený nábytek. Maso viselo na hácích ve stánkách beze stěn, jen pod pofiderní plachtou a někde i bez ní. Napsala bych, že bylo rejdištěm much, ale to jsem ze silnice neviděla, tak nemůžu tropit pomluvy. Letos si vše nafotím.

Dojíždíme do Skoderu spolu. Nezastavovala jsem. Nebylo proč. Nábytkářským obchoďákům přibyly od loňska skleněné stěny a masny zmizely. Je to jako s tím dobytkem v kopcích. Měla bych být ráda, Albánie se dává do kupy…hm…Ksakru! Že jsem nestavěla na focení loni!

Ve Skoderu dochází k hádce. Pepa se do toho neplete, je to jen mezi mnou a GPS. Ona chce na sever, já na jih! Ona tvrdí, že musíme horem a já vím, že ví prd! Že tam nahoře, nad jezerem je enduro, prach, špína, náklaďáky a dole, pod jezerem úzká silnička s krásným asfaltem vrtící se mezi vesničkami, políčky, vesničany, osly naloženými kukuřicí…. Jedeme dolů! Pepa má snahu věřit tý ukecaný mrše, že ho k Andrejkovi dovede dřív než já! No jo, no. Třicet let manželství, co by jeden chtěl. Docela překvapivě vyhrávám, přejíždíme nový most a míříme po fakt krásný silničce na Muriqan. A v Muriqanu stavíme opět pospolu. Ani tady mě nic nedonutilo na fotozastávku. Vesničky, políčka… jó, tak to by tu bylo. Ale ani jeden naložený osel. Vlastně žádný osel. Tam, kde byli přede dvěma lety přivázáni, aby čekali na své páníčky, posedávající před nálevnami, stojí nové skůtry.  A místo oněch náleven…. Moderní krámy. Civilizace velebnosti!

Na hranicích nás opět nahání na cestu pro pěší, ťukají si nás do počítače a po pár minutách přejí pěknou cestu na černohorských silnicích. Pepa bere za plyn. Už cítí Andrejovo pivo! Přeci jen přizpůsobujeme jízdu trochu úzký silnici přes Vladimir a nad Barem stavíme v hospůdce s výhledem na Jadran. No jo, k Jadranu vlastně míříme už od oné prašné rakouské cesty. Hospodský tu nikoho jiného nemá a má kecavou. Ptá se odkud kam. Vyptává se, cože jsme po cestě zažili a já si připadám skoro doma. Po dobrém jídle se rozloučíme a jedeme tedy konečně za tím naším Andrejkem. Pepovi se zvedá nálada každým kilometrem. Magistrála z Baru ke kotorskému trajektu je frekventovaná a já si zpívám do přilby, abych neusnula. Při mým zpěvu mi to fakt nehrozí. Za trajekt zaplatíme po dvou éčkách, za Herceg Novi Pepu předjíždím, abych nás po paměti navedla na menší a  rychlejší přechod ve Vitaljina a i mne už chytá chuť na pivo, které je na dosah. Ani celník nezdržuje. Přestane na chvilku luštit křížovku, nasadí čepici, koukne do pasů, zabručí pozdrav a pošle nás dál. Tak tady se Pepa fakt utrhl. Letím za ním…. a za chvíli doletím. Stojím a koukám na vzdalující se, poskakující  eFJéRu. Trochu rozbitá, pokroucená silnička s romantickým výhledem na Prevlaku se přes zimu změnila na hlubokou stavbu obří dálnice. No co to je? Co tudy má jezdit? Tudy, kde lišky dávají dobrou noc a celníci hrají karty, nebo luští křížovky? Chytají mě trochu obavy. Park Prevlaka býval vojenským objektem. K čemu se to tu chystají? Zírám a nevím, zda nevěřit tý obří stavbě, či tomu, že se Pepa nezajímá o to, zda jedu za ním. EFJéRa  mizí kdesi hluboko za obzorem, aby se ještě ukázala  na protějším svahu a předvedla mi hrabání se blátem. Nakonec, za pěkných pár set metrů mizí bez zastavením za dalším obzorem nadobro.  V duchu si hážu korunou. Vyrazím do bláta, na makadam a budu riskovat, že po projetí pořádný části Evropy to položím 10km před cílem, nebo se otočím a dojedu na hlavní hranici, zajedu si nějakých dalších 10km a v pohodě dorazím k Andrejkovi.  Z rozjímání mě ruší řidič zablácené Vitary. Prý, zda mám problém a zda nepotřebuju pomoct. Ptám se, jak daleko ono enduro trvá. Prý asi tak tři kilometry a prý je to dost blbý. Děkuju, točím, celníkovi říkám, že offroad a jedu na hlavní v pohodě k hranicím. Taky od loňska novinka. Pár desítek metrů před hranicí je semafor, aby se jim to tam nahoře nesulcovalo. Auta přede mnou projíždí, mně tam skáče červená. Čekám, a čekám trpělivě dál, i když vidím, že se to nahoře vyčistilo. Hm, důmyslný vynález. Celníci si mohou dopřát svačinku, aniž by na ně  turisti nevrle zírali. Při onom čekání mám čas na blbosti. Uvědomuju si, že jsem v cizí zemi s motorkou, která není psaná na mne, a že se může stát, že na hranicích pořádně skejsnu.  Sázím se sama se sebou, zda Pepa za prvé: projede onen offroad zpět, aby mě popřípadě vyzvedl někde z bláta. Za druhé: ví, že za ním nejedu, objede to a pojede mi na hranice naproti. Za třetí: prdí na mne, sedí u Andrejka na pivu. Léta zkušeností mi dávají odpověď.

Od hranic na mne celník mává, že se mám vykašlat na semafor a jet. Ráda. Až později mi dochází, že jsem tam nestála kvůli svačince, ale že mne to prostě nesepnulo. Celník si prohlíží doklady, neptá se, čí to je motorka a pouští mě do Chorvatska. A tady…. tady začíná stavba! NE! TO NE! Ksakru, co tu chtějí stavět? Vždyť tady je široká, skoro nová, naprosto dostačující silnice! Chorvati se zbláznili a čekají z jihu kolony čehosi.

Naštěstí jde jen o pár úseků šotoliny. Žádné rozbahněné rigoly, jako u Vitaljiny. Za pár kilometrů parkuju svoji skvělou CéBéeFku pod svatojánský chleba, zvedám hlavu a z terasy se na mne zubí Andrejko a Pepa. Pepa u druhého piva a rakije. Co dodat? Jsem ráda, že jsem sázku vyhrála.

Nejdřív ubytuju meloun do ledničky a přidám se k chlapům. Uculený  Andrejko spokojeně zabručí, že je svět v pořádku.  Asi se na něj dívám trochu nechápavě, což se mi nikdo nemůže divit po tom vjezdu do Chorvatska, a Andrejko se jen protáhne na židli a pomalu pronese, že jsme tady, a že když my jsme v Molunatu, tak je svět v pořádku. JE!

 

Ujeto 406 km.

 

[Not a valid template]

 

Středa 12.9.

je dnem, který se nemusí zapisovat. Likvidujeme makedonský meloun, potkáváme se s párem z Černé v Pošumaví, se kterým jsme se seznámili už loni, trochu couráme a posedáváme před krámkem. Paní vedoucí nás vítá, jako staré známé a ptá se, jak dlouho sem jezdíme. Což mě donutilo zapřemýšlet a samotnou mě udivila odpověď. 10 let. Fakt sem jezdíme už 10 let.

Večer sledujeme společně s Andrejkem televizní noviny a vcelku jsem chápala jeho zachmuřenou tvář. Jeho včerejší přesvědčení, že je svět v pořádku zakopali politici do pangejtů.

Nás víc zajímaly zprávy o počasí. Dnes jsme neseděli na motorkách a naše zadky začínají projevovat absťák. Zítra by to něco chtělo. Alespoň výlet do Njeguše pro pršut. Sice to znamená přejezd staveniště, ale lepší něco, nežli nic. Andrejko se mračí hůř, než při politických debatách a říká, že zítra rozhodně na motorkách nikam nepojedeme. Prý budeme tak akorát koukat z okna na to, co dovede počasí na břehu Jadranu. Už jsme tu něco zažili, tak mu věříme.

Ujeto 0km

 

Čtvrtek 13.9.2012

V noci nás budí bouřka a ráno Muf. Volá, že nám prší, že nám pršet bude a že se máme připravit na nejhorší. Prý konec světa přichází z Chorvatska. To možná jo, ale Molunat je tak trošičku ušetřen. I přes déšť se dá venku docela fungovat a courat. Sice v dešti, ale docela v teple. Kovově černé nebe, dost často roztržené blesky nad horami dává Andrejkovi za pravdu. Dneska to na motorky není. Při okounění u moře myslím na další Andrejkova slova: ,,Jadran vypadá nevině, bezpečně, ale je to jednou moře a je třeba z něj mít respekt.“ Tak to tedy mám. Zírám na vlny, které moři dopřávají. Krmí ho vším, co zůstalo v dosahu. A dosah mají opravdu děsivý.  Ve skalnaté zátoce sedím na skalách jak přibita a uvědomuju si tu neskutečnou energii přírody. Jo, ta až se jednou naštve, tak jsme všichni tááákhle malinkatí.

Při večerním sledování novin zase nechápu. Dneska prý nefungoval soud. Všechny dnešní kauzy jsou odloženy. Když takhle fouká vítr, tak soud nepracuje, vítr prý není dobrý na psychiku. Není! To já vím! Taky mě dokáže pořádně rozhodit.  Celé zprávy jsou ve znamení počasí. Střídají se děsivé záběry rozběsněných vln na Jadranské magistrále se sněhovými vánicemi ve vnitrozemí . Teď přichází ten okamžik, kdy mi Pepa říká, že jen díky němu jsme v bezpečí, teple a suchu. Být po mém, protáhli bychom si cestu sem Tureckem a kdo ví, kde bychom se teď a v jakých podmínkách potáceli. Ano, dávám mu za pravdu.

Ujeto 0km.

 

Pátek 14.9.2012

Budík dělá virvál v 5,55h. Není to na dovolený blbost? Není. Máme dovolenou a musíme si ji užít, takže žádný válení, vyskočit a užívat. Včera nám v televizi říkali, že si na motorky zas nesedneme. Ale už dva dny jsme nevytáhli paty z Molunatu a být dva dovolenkové dny na jednom místě je hotový masochismus, i když je to místo tak nádherné. Dnes vyzkoušíme úplně jiný dovolenkový zážitek. V 6,20h odjíždí z Molunatu do Dubrovníku autobus, který po cestě nabírá pracující, školáky a jednu turistku. Ona turistka s kufrem, jeden starší pán a dva študáci nastupují s námi v Molunatu. Na pár dalších zastávkách se autobus pomalu ale jistě plní. Babky, jedoucí nejspíš nakupovat, klábosí, študáci, ještě povětšinou spící poslouchají cosi ze sluchátek, všichni se zdraví a posléze i mačkají. Autobus je nadupaný. Turistka se tím mumrajem vymotává v Čilipi a určitě se těší do letadla, které turistům nabízí větší komfort, než vesnický autobus. Řidič se vykecává do mobilu, předjíždí, tam kde fakt dopředu nevidí a já přemýšlím, zda bychom nebyli na motorkách ve větším bezpečí. I přes ten déšť a vítr.

V Dubrovníku se postupně autobus vylidňuje, jen mi sedíme až na konečnou. A tam se nás řidič ptá, kamže to vlastně chceme. Při odpovědi, že do Stareho gradu, se autobusák chytá za hlavu a cosi chorvatsky říká. Asi, že jsme blbí, tak moc dobře chorvatsky neumíme, abychom mu tohle rozuměli. Prý jsme měli dávno vystoupit. Nakonec nám radí, kam máme jít na ,,městskou“, kde si máme koupit lístky a v kolik a odkud odjíždí odpoledne zpět do Molunatu.

Narvaný městský autobus nás vyplivnul na mokré dlažbě kousek před branou do starého města.  Lidé kolem nás neturisticky chvátají. Nejsou tu turisti, na ty je brzo, jsme tu společně s lidmi, kteří otevírají krámky, hospody, úřady a na davy turistů se teprve chystají.  Znáte ten pocit, když chvátáte do práce, děsně se vám nechce, už si představujete ty jobovky, které vás tam čekají a nějací děsivě pomalí turisti se vám pletou do cesty. Mračíte se na ně? No, tak přesně takhle se na nás mračili dubrovničtí.

 Po čase přeci jen zaujali svá místa, nasadili profesionální úsměvy a mile čekali na to turistické nadělení, které se sem žene. Kupujeme si za 70KN vstup na hradby a dobře děláme. Mírný déšť lidi odrazuje a tak se tu procházíme téměř sami. A přitom je tu tak krásně. Není zima a dubrovnické střechy, kostely, ulice jsou deštěm vymalovány ve zvláštních barvách s leskem.

 Kromě hradeb prolezeme i muzea. Nejvíc se mi líbí námořní plné maket lodí, starých plánů, map, dalekohledů, kufrů…. A nejvíc mě zklamalo etnografické. Na procházce po vesnicích je k vidění oněch památek mnohem víc, a ještě k tomu v reálu.

 Na každém kroku nás provází pohled jakéhosi děsně silného Mikuláše. Že je děsně silný je jasný z toho, že na každém obrazu, či soše, a že jich tu je požehnaně, drží ve své levé ruce celý Dubrovník. Zjišťujeme, že nejde o Mikuláše (jak všechny ty svatý rozeznat, když mají všichni podobný hábity), ale o Svatého Vlahu nebo-li po našem Sv.Blažeje. A tenhle Sv.Vlaha, který je už pěkných pár století vzýván při nemocech krku a zubů zachránil roku 972 Dubrovník před pirátským nájezdem Benátčanů. Né, že by se jim hrdinně postavil, on v Dubrovníku vůbec nebyl, ale zjevil se ve snu jednomu dubrovnickému knězi a ten ztropil humbuk, dubrovnické zmobilizoval, Benátčané se lekli a z útoku nebylo nic. A ze Sv. Vlahy se stal patron a ochránce města dodnes. Každého 3.února se dubrovnické centrum zaplní slavícími vysokými hodnostáři a prostým lidem. U nás byl tento světec i ochráncem před bouří a větrem, čemuž bych věřila, víc než dost. Když vidím to boží dopuštění po celém Chorvatsku, tak se mi zdá jako dar z nebes, že se tu procházíme za tepla, v mírném, skoro až příjemném  poprchávání.

Na moři to asi vypadá jinak. Nápad, že bychom jeli zpět lodí, je nesmyslný. Dnes na moře nic nevyráží. Ano ano! Je třeba mít z moře respekt. Souhlasím.

 Ani si neuvědomuju, kdy nás Pes adoptoval. Zda ještě za branami Starého města, či až po cestě. Prostě s námi šel. Cesta z centra na nádraží vedla dost frekventovanou částí města a občas jsem měla o Psa strach. Při každém přecházení silnice se na nás Pes zvídavě díval a čekal na povel. A usmíval se. Fakt! Ten Pes se smál. V jednu chvíli jsme zadoufali, že nás konečně opustil. Seběhl kamsi dolů, pod most. Chtěla jsem mu zamávat na rozloučenou a podívala se za ním. Tam dole našel nasypanou hrst granulí. Pomalu, nehltavě ji zdolal, aniž by si všiml dvou koček baštící své granule opodál. Trochu jsme přidali, abychom Psovi unikli, ale zbytečně. Za chvíli nás doběhl, šťastně zavrtěl ocasem a šel s námi dál. Páni, co s ním budeme dělat? Vezmou nám ho do autobusu? Vejde se mi do kufru místo melounu? Co na něj doma řeknou naše čubičky?

Psa necháváme bezradně postávat v parčíku a jdeme do přístavní restaurace. Né přístavní jako dobové s atmosférou. Ale přístavní v tom pravém slova smyslu. Tak nějak jako u nás nádražní. Holé zdi bez zbytečných lapačů prachu, vixlajvantové ubrusy na rozviklaných stolech, rychlá obsluha, ceny mírné, lidé s kufry, mávající, loučící se, vítající se, pánové v kvádrech ťukající něco do svých noťasů a všichni čekající na svůj vlak. Tedy vlastně loď. Náš Pes nás konečně vyměnil za krásnou psí holčičku a až mě skoro mrzelo, že nám při nastupování do autobusu nemává. Za to nás pozdravil pán z Molunatu.

Postupně nastupují klábosící babky s plnými taškami a rozřehtaní studenti. Ač jsou to ti samí jako ráno, vypadají úplně jinak. Je pátek, začíná jim víkend.

Do Molunatu nás dorazilo jen pět, všichni jsme se pozdravili a šli po svých. Pepa, unaven kulturou, zalehnout, já, nakoupit do krámku povinné dárky. Bez ,,šipakové“ a ajvaru domů nemůžeme. Mám to jen pár set metrů, ale ten liják, který sem konečně dorazil, by mě zmáčel i na pár centimetrech. Dělníci, chodící pravidelně k Andrejkovi na obědy staví a nabízí mi svezení, ať prý nemoknu. S díky odmítám, už jsem stejně durch.

 Andrejko pojal dnešní večer rozlučkově. Na večeři nás zve, přináší lahev pelinkovače a snaží se nás přemluvit, ať zítra nikam nejezdíme. Prognóza je furt dost mizerná. Prý u něj máme zůstat gratis, než se počasí umoudří. Už takhle jsme tu dýl, než jsme chtěli, zítra prostě vyrazíme a uvidíme, jak to půjde.

Dneska by to tedy nešlo, říká Honza s Luckou, kteří dorazili za tmy a za hřmění hromů. Prý kroupy, liják, vichr, chvílemi černočerná clona. Cesta děs a hrůza. Věřím jim, Lucka má ještě teď vyděšené oči. Dálnice okolo Zadaru prý byla zavřená i pro auta. A ještě jednu zprávu vezou. Prý si máme dát pelinkovače co hrdlo ráčí, neb v Čechách si nedáme vůbec nic. Na alkohol umírají lidé a je prohibice. Vážně uvažujeme, že přivítáme Andrejkovo pozvání na gratis ubytování. Co doma?

 

Dnes ujeto 90 km autobusem.

 

Sobota 15.9.2012

,,To se nedá, spíme dál“ říká Pepa do rachotu hromů, a tak budík v 6,°°h zamáčknu a snažím se spát dál. V půl devátý to vypadá podstatně líp. Pakujeme a loučíme se trochu pomalu, přeci jen nějaký respekt z počasí na pobřeží mám. Nějak se mi do toho opravdu nechce. A přemlouvající Andrejko mi na klidu nepřidává. V 10,°°h konečně vyrážíme. Jen si stihnu uvědomit, že to jde asi fakt k lepšímu. Do moře by se ještě vlézt nedalo, ale už nevypadá tak krvelačně, jako v předchozích dnech. Třeba si do něj Honza s Luckou už budou moct odpoledne troufnout. Nutím se nezávidět, nastartovat a vyjet. Silnička na Čilipi je mokrá, plná štěrku, bordelu ze skal a stromů. Ale hlavní je v pohodě. Tak třeba to půjde. A jde. Jede se parádně. Stavíme u Neretvy zaplnit prázdné místo po melounu fíky a nějakým tím šnapsem. Ten se tu kupuje trochu na černo, ale očividně nevypadáme jako kontroloři, takže se u stánku s postarší trhovkyní nakonec nějaký najde. Na Jadranský magistrále je volno, jelo by se bezvadně, jen mě ruší cedule se zákazem vjezdu motorek, autobusů a náklaďáků. Kvůli větru. Závora ale přes silnici není a vítr je takový normální, na který jsme tu zvyklí. Doufám, že cedule jen ještě nestačili od včerejška sundat, a že nevlítneme do nějaký kalamity. Můj neklid mě mrzí. Nebýt zbytečného strachu, tak bych si tenhle den za řidítky užila. Jelo se fakt skvěle.

V 17,30 přijíždíme do Selců a bez problému se ubytováváme. Domlouváme pokoj i pro Mufa, kterému se po nás stýská, tak nám jede naproti. Dorazil v 19,00h celý utržený ze řetězu . Takhle nějak si představuju alkoholchtivé Skandinávce vyrážející ze svých zemí, spoutaných prohibicí, na moře. Prý jdeme pít, a budeme pít, protože u nás to nejde. Argument, že si ráno sedáme za řidítka, hází na zem a šlape po něm. Prý budeme vyrážet podle něho a teď budeme podle něho pít! A ještě dodává, že jsme hrozní a že s námi není žádná sranda. Jsou mi to věci, co ta prohibice s normálním člověkem udělá. Nic to nemění na tom, že byl celý večer moc příjemný.

 

Dnes ujeto 596 km

 

Neděle 16.9.2012

 

V noci fouká. Ksakru! To tu znám. Za chvíli začnou lítat popelnice, palmy a motorky. Ba ne, fouká, ale není to zabijácký vítr, je to jen takový normální od moře. Muf je v motohadrech, v 7,°°h připraven u motorky. Čímž nás trochu překvapil, ale nezaskočil.

A pak prostě jedeme. Rijeka, Rupa, Ilijska Bistrica, Kněžak, Postojna…. prostě známou cestou po paměti. V Postojne to luxusní cestou bereme na Žiri a Škofju Loku. To je moc krásný městečko a mám chuť si ho projít, ale ne, jedeme dál. Tak alespoň na benzínce na záchod. To prý můžu. No, můžu, ale nevím jak. U dveří je zvonek, prý mám zazvonit. Ještě nikdy jsem na záchod nezvonila a teď mi to připadá děsně směšný. Chlapi nechápou, čemu se chechtám. Nakonec zazvoním, do mluvítka česky řeknu, že potřebuju čůrat, nějaký ženský hlas mi něco řekne slovinsky a se zabzučením mi odblokuje dveře.  Jeden se furt učí.

 Do Rakouska vjíždíme okolo Kokry krásným přechodem Jezersko a uháníme po dvaaosmdesátce a posléze po Dvaadevadesátce dál. Stočtrnáctka v Triebnu je prý zavřená, asi taky kalamita, tak míříme za Neumarketem na Murau a dáváme si ještě jeden pas. Solkpass. Parádní tečka na konci dovolené. Na rozbitou silničku se tlačí sněhové jazyky ze skal. Místy se bojím, že to bude namrzat, ale zbytečně. Je parádně. Poslední dovolenkové kilometry si s chutí užívám. Nahoře se domlouváme, že se někde dál najíme. Kousek pod vrcholem Muf staví a tázavě se na mne dívá. Vrtím hlavou, že ne, že nebudu zdržovat focením  brouzdajících se krav v potoce, seníků v malebných stráních a až když se Muf opět rozjíždí, tak si všimnu hospody. Ksakru! Muf chtěl zajít do rustikální krčmy! Do háje! Mohli jsme se skvěle najíst a ještě jsem mohla vyplácat hafo kýčovitých snímků. Takže díky mně jíme v takové normální putyce na hlavní, kde mě k vytažení foťáku neláká vůbec nic.

Do Habří vjíždíme chvilku před policajtama. Prý jsou tu denně několikrát a kontrolují, zda se tu nechlastá. Počkáme až odjedou, vytáhneme z kufru šnaps od Neretvy a vyprávíme sousedům zážitky z cest.

 

Dnes ujeto 654km

 

[Not a valid template]

 

Celkem ujeto 4553km.

Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Makedonie, Albánie, Černá Hora, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko

S počasím veliká klika. Po cestě parádní. Bouřky a kalamita v okamžiku, když jsme měli možnost střechy nad hlavou.

 

Barča

Slovensko, Polsko s lucernou 07.2012

30. 6. – 8. 7. 2012

30. 6. 2012 – sobota

Dovolená pro nás s Honzou začíná již v sobotu. Dopoledne odvážíme děti k autobusu, jedou na dětský tábor. My po obědě odjíždíme na motorkách do malé vísky Člunek za Jindřichovým Hradcem na oslavu 60. narozenin mého strýce Vaška. Nebudu se zde dlouze rozepisovat, co všechno jsme zde snědli a vypili, snad jen to, že oslava – zahradní párty – se velice vydařila a já šla spát mezi posledními až za svítání. Během večera zde strejdovi zpívají písničku o lucerničce…končí to tím, že dlouho chodíme do kolečka – Vašek se svojí petrolejkou a Honza se svojí novou lucerničkou na baterky, plus několik dalších a zpíváme jí několikrát za sebou. Tato píseň nás provází po celou dobu dovolené. Nedaří se nám jí zde pořádně naučit, a tak to každý den bez většího úspěchu zkoušíme stále znovu a znovu. Až někdy koncem dovolené, když už to Lenka zřejmě s námi nemůže vydržet, nám prozrazuje, že tu písničku vlastně zná, a že její slova jsou:

Když jsem šel, tak jsem šel, šel jsem s lucernou,
lucernička šla se mnou a já jsem šel s lucernou,
když jsem šel, tak jsem šel, šel jsem s lucernou…
Ujeto: 80 km

1. 7. 2012 – neděle

Vstáváme někdy kolem jedenácté, postupně se schází téměř všichni hosté. Dáváme si obídek. Před jednou hodinou vidíme přes pole naše motorkáře, jak trošku bloudí. Otáčejí se a nakonec přece jen přijíždí, i když z jiného směru než původně měli. Chvilku ještě všichni sedíme u kávy a kolem 14-té hodiny vyrážíme směr Slovensko. Účastníci zájezdu: já – Suzuki GSR 600, siskin – Aprillia Caponord 1000, ficcus a ficcuska – Kawasaki ZRX 1100, Barča – Honda CBF 1000, Pepa – Yamaha FJR 1300. Později nás dojíždí Muf – Honda ST 1300 Pan-European, který si to právě teď valí do Estonska. První naše zastávka je na benzínce za Znojmem. Je 38 °C, koupeme se v hadrech. Další pauza je u benzínky za Buchlovákama a pak u dálnice cca 70 km od Žiliny. Jedeme do našeho oblíbeného Slovenského kempu Slunečné skály. Dnes by byl vcelku nudný den, tak se všem opět starám o zábavu. Při přihlašování na recepci zjišťuji, že mi jaksi chybí pas a bohužel nemám ani občanku. Všechny to moooc baví, když osočuji Honzu, že mi ho nevzal. Viděla jsem ho doma, jak si štrachá svůj pas ve skříňce a ještě mi říká: „Občanku si neber!“ Tak jsem ho, blbec, poslechla a nechala jí doma. Ani mě nenapadlo, že by si vzal jen svůj, protože JÁ bych SAMOZŘEJMĚ vzala rovnou oba. Co už jsem ale bohužel nezaslechla je, že tam ten pas nemám a mám si ho najít. ;o)) Do přihlašovacího formuláře tedy vyplňuji smyšlené číslo pasu, naštěstí to prochází. Hned žhavím dráty babičce, která nachází doma můj pas na polici, scanuje ho a posílá Honzovi do mailu. Ten si obrázek ukládá do telefonu, kdyby něco, ať máme alespoň toto. Při hledání místa na stany máme trošku pocit, že si nás moc lidi nevšímají a tak jezdíme s motorkami kempem nahoru a dolu, ať z toho něco mají. Barča zastavuje s motorkou v blitinách…o víkendu to tu asi bylo hustý. Stavíme stany a jdeme do místního občerstvení. Kvůli nám rychle zajišťují nový sud piva, protože je hosté přes víkend nějak vycucli. Dáváme si véču – párky, halušky, někdo smažák. Babička hlásí, že je v Habří šílená bouřka a prý to má jít na východ, tak uvidíme. ;o( Barča má „banánovou“ propisku – nějak se asi horkem ohnula. Pepa si dává borovičku. Lituje, že tu není Muf, protože s ním nikdo nechce pořádně pít.

Ujeto: 348 km

[Not a valid template]

2. 7. 2012 – pondělí

Ráno vstáváme v šest. Vyrážíme kolem půl osmé směr Vlkolínec – skanzen. Provoz na silnici z Žiliny na Martin je docela šílený. Jezdí tu spousta náklaďáků, je to dost nepříjemný a musíme být hodně ve střehu. Najednou mě překvapuje Honza, když odbočuje doleva, ačkoliv bychom měli jet vpravo. Poslušně ho všichni následujeme. Vede nás po úzkých silničkách, které kopírují náš původní směr. Klidná cesta podél nějakého vodního kanálu je pro nás zpestřením a uvolněním. Po několika kilometrech se napojujeme zpět na původní cestu a dojíždíme do Martina, kde už konečně odbočujeme vpravo na Vlkolínec. Na parkovišti před skanzenem v kopci necháváme motorky. Pepa s Barčou stěhují své smradlavé svršky do budky paní pokladní. Snad to chudák přežije. Kupujeme si lístky a procházíme celou vesnici. Nemůžeme se vynadívat na ty krásné roubenky zasazené do místní kopcovité krajiny. Jsou zde i domy, v kterých jsou různá muzea nebo zde přímo vyrábějí a prodávají suvenýry a výrobky typické pro tuto oblast. S jedním velice příjemným pánem v muzeu se dáváme do řeči. Popisuje nám, jak tu lidé kdysi žili a jak těžké to pro ně bylo v zimě, když tu napadly tuny sněhu. Kupujeme si magnetky a jdeme dál. Jsou zde moc hezké výhledy, Pepa nás chce splašit tvrzením, že na kopci viděl běžet medvěda. Nikdo mu to nežerem, i když se to ficcus snaží podpořit tvrzením, že ho vyfotil. Vracíme se k parkovišti. Paní z pokladny ten smrad kupodivu přežila, asi je potomkem místních tvrdých horalů. Oblékáme se a dále míříme k Vysokým Tatrám, chceme projet těsně kolem nich. Bohužel neodbočujeme na tu správnou silnici a tak je objíždíme trošku obloukem a dostáváme se pak přímo do Tatranské Lomnice, kde zastavujeme na oběd. Trošku zběsile pobíháme po hospodě, není nám úplně jasné, kde obsluhují nebo neobsluhují, kde vaří či nevaří. Nakonec se přece jen usazujeme venku na zahrádce a cpeme se česnečkou, gulášem, segeďákem nebo vepřoknedlozelem. Odtud jedeme k Červenému klášterci, kde zajíždíme hned k prvnímu nástupnímu místu pro splouvání řeky Dunajec na pltích. Z budky u parkoviště hned hbitě vybíhá místní starší „Goral“ v kroji a nabízí nám podmínky této taškařice. Domlouváme se s ním na ceně 12 EUR za osobu a on hned žhaví dráty a shání nějaké voraře, kteří by to s námi sjeli. Pak Pepovi nabízí paňáka. Máme čas a tak si zatím ve stínu vaříme kávu. Ukládáme helmy, boty a hadry k pánovi do chaloupky, tentokrát všichni – to bude mít uvnitř „odérek“. Myslím, že bude brzy litovat, že nám to nabídl, ale na svůj věk vypadá také odolně. Přijíždí dva chlapíci a jdou svázat pltě. Pozorujeme je. Jednotlivé dílce jsou jako dlouhé truhlíky, ty spouštějí na vodu a čtyři k sobě postupně přivazují lany. Oba dva u toho dost hudrují, že by ten jejich šéf měl nechávat pltě na vodě. Nadávají vlastně během celé cesty, protože prý kvůli tomu do nich hodně teče, oni nestíhají vodu vybírat a my tak máme nohy skoro pořád v mokru. Přepravu zboží a osob po Dunajci a Visle datují polské prameny už od 13. století, nejstarší slovenskou zmínkou je latinský záznam z roku 1708. Vzpomínkou na přepravu dřeva a různého zboží po Dunajci a Visle k Baltskému moři je pltnický klobouk, na kterém pltníkovi za každou plavbu vždy přibyla jedna mořská mušle. Jako turistická atrakce se pltnictví provádí od poloviny 19. století. No a teď si to zkusíme i my. Po smontování pltě si ti dva mladíci oblíkají goralské vesty a klobouky a velí nám k nástupu. Postupně nalézáme do pltě a sedáme si na jednoduché lavičky, které nám tam voraři „nainstalovali“. Jednu lavičku se Barče během prvních pár metrech jízdy daří rozlomit, naštěstí s sebou máme náhradní a tak je měníme. Necháváme se řekou unášet, není moc vody a tak musí hodně „bidlovat“. Dunajec teče po hranici Slovenska a Polska. Cestou míjíme největší polský plťařský přístav – velikou konkurenci Slováků. Na řece je spousta vorů. Několikrát kolem dokola se s některými předjíždíme. Jízda trvá asi 2 hodiny, je to asi 9 km. Z počátku cesta není tak záživná a tak mě to dokonce i na chvilku uhoupává. Když se budím, vidím v dálce obr černej mrak. Bojíme se, že zmokneme. Zasahuje nás pár kapek, ale naštěstí se tomu nakonec nějak vyhybáme. Projíždíme Pieninským národním parkem. Jsou tu nádherné skální útvary nazývané Tři koruny, Jánošíkův skok a další. Cestou je na jednom místě i fotograf. Těsně před hranicemi, když Dunajec vtéká do Polska, vystupujeme. Kupujeme si jednu fotku, kterou udělal fotograf cestou, jak jedeme na plti. Autobusem se pak vracíme zpět k motorkám. Oblékáme se a jedeme na Bardějov. Hledáme nějaký kemp. Už je pozdě a jsme docela nervózní, kde hlavu složíme, protože sem tam se tu dost setmí, jak se objeví kolem silnice Indoslováci, kteří nám houfně nabízejí borůvky a houby. Najednou vidím Discoclub, kde je krásná velká oplocená zahrada. Pro nás úplně ideální!!! Zastavuji za ním a řešíme, že bychom se tam mohli zeptat, zda by bylo možné tam přespat. Chci se tam jít podívat, Honza stávkuje, že tam nejde, Barče se to nezdá, že prý je to noční klub. Vypadá to vybydleně. Nakonec se tam přece jen jdeme s Barčou podívat. Z druhé strany je velká cedule Discoclub a za barákem u zahrady schody na velikou terasu. Klub se jmenuje Sonáta a je u Malcova. (Klub Sonáta, Malcov 226, Gerlachov Mlyniska, p. Leščišin Ivo, tel. + 421 0904 055 440 – to kdybyste někdo sháněl ubytování). Jak později zjišťujeme, bordel to prý chvilku býval, ale nakonec tu po něm zůstali jen cedule. Nový majitel se to vše snaží zlepšovat. Při našem příchodu mají rozpracovaný nátěr na nové terase. Také tu sedí na lavicích pár místňáků. Ptáme se na přespání servírky, ta nás posílá za majitelem. Přichází nějaký mladík a my znovu přednášíme svojí žádost a slibujeme útratu. Nemá s tím žádný problém a tak se s radostí vracíme zpět k motorkám, otáčíme se a najíždíme do zahrady. Jdeme hned na pivo. Budou mít prý otevřeno do půlnoci, no paráda. Abychom neslibovali jen tak do větru, pídíme se u majitele, zda by tu neměl něco k snědku. Nabízí nám klobásky, a že nám roztopí gril, abychom si je opekli. Jsme nadšení. Zahradu na noc můžeme zavřít, a pokud bychom chtěli sprchu, lze odsunout vzadu na zahradě kus plotu a tudy se dostat k potoku…co víc si můžeme přát? Jdeme se umýt a postavit stany – zjišťujeme, že tu jsou mraky mravenců. Pak už hurá na klobásky. Jsou opravdu luxusní. K tomu okurka a beraní rohy s pívkem. Je to pohoda, už mám třetí. Bratříme se s místními, zvou nás na paňáka a obráceně. Baví nás tu nějaký chlapík s doma vyrobeným traktůrkem. Nejdříve pořád chce, abych mu nastartovala motorku, aby slyšel její zvuk, že se mu líbí. Pak si se mnou chce domluvit rande na Hluboké, prý že to tam zná, protože tam jezdí pracovat. Nakonec stylově odjíždí domů na svém samohybu se svojí družkou. Při tom několikrát překonává potok tam a zpět za šíleného řevu motoru a cákání vody. Traktůrek najednou chcípá a až po nějaké době se mu ho daří nastartovat a úplně zmizet z dohledu. Doufejme, že už se nevrátí zpět, jak vyhrožoval. Chlapi si dávají s dalším místňákem Spišskou borovičku. Ten nám vypráví o tomto svém podivínském sousedovi, který rok pilkou rozřezával šestiválec na půl, aby měl tříválec na výrobu traktoru. Později se rozcházíme do svých stanů.

Ujeto: 298 km

[Not a valid template]

3. 7. 2012 – úterý

Kolem šestý nás budí děsný horko a tak se jdeme trochu zchladit do potoka. Ráno je krásné, sluníčko trhá zbytky mlhy. Snídáme na terase. Pohoda! Pepa jde prý položit „klobásu“. Lenka má průjem, ta jde asi 3x. Peťa si lebedí, jak „to“ poslal po vodě a pak tam měl rovnou bidet. Skvělé téma k snídani. Teď po ránu je to tu ještě opuštěné. Balíme stany a odjíždíme kolem osmý. Bránu zahrady máme za sebou jen přivřít. Spaní zde bylo super. Teď se chystáme do Svidníku do Vojenského muzea. Otvírají v 9 hodin. Jsme tam akorát. Barča jít nechce a tak se nabízí, že pohlídá motorky. Honza jí půjčuje židličku, aby se mohla usadit mezi motorky, číst si a nenápadně hlídat. Potulují se tu různá individua. Říkáme jí, že zatím může vybírat parkovné a občas zaběhnout něco vybrat i vedle na veřejný záchodky. Necháváme věci na motorkách a jdeme do budovy. U pokladny nám paní oznamuje, že kus expozice bohužel chybí a tak to dnes máme zadarmo. Honza se při pohledu do ceníku raduje, že jsme tedy děti do 15-ti let, kteří to mají zadarmo. Paní ho opravuje: „Nééé! 4 děti a jeden důchodce!“ Tím myslela samozřejmě Pepu. Náš záchvat smíchu nebere konce a Pepa vrčí. ;o)) Procházíme muzeum. I když kus expozice chybí, je tu toho mrak. Je to moc hezky udělané a pro nadšence, které zajímá období první a druhé světové války určitě hodně zajímavé. Zpočátku se snažíme vše si důkladně pročíst, pak ale usuzujeme, že bychom tu u toho mohli strávit celý den a tak to bereme trošku rychleji. Je tu i malý kinosál, kde pouští krátké autentické filmíky z různých bojových front. Venku u muzea si ještě prohlížíme vojenský auta, děla, tanky a letadlo. I když jsou tam zavařené dveře, aby nikdo nemohl dovnitř, je vidět, jak se na nich zub času a i vandalové podepsali. Je to docela škoda. I budova muzea z nějakých 50-tých let minulého století by si zasloužila trošku zrekonstruovat. Takhle sem moc lidí nepřitáhnou. ;o(( Pokud někoho zajímají detaily vojenských kousků, které tu vidíme, dám Vám sem odkaz na moc hezké stránky Aleše Havlase, na které jsem narazila při hledání informací o této oblasti. Snad se na mne autor nebude hněvat, nechci zde kopírovat jeho slova a vydávat je za své. Jak sám píše, ženský tomu moc nedaj´, takže se prostě nebudu pouštět do věcí, kterým nerozumím a přenechám to na něm. Má zde vše pěkně nafocené a popsané. Rozhodně stojí za to, přečíst si i jeho další články o místech, které my také ještě na své cestě navštívíme. http://postrehy.havlas.eu/cestovani/vojenske-muzeum-ve-svidniku/. Děkuji. Přicházíme k motorkám, kde vartuje Barča. Říká, že moc klidu na čtení teda neměla. Pobíhali tu malí cikánci a zrovna, když byla hodná teta a jednoho z nich nandavala na motorku, aby si jí oseděl, začali v blízkosti našich ořů zametat dva dospělí cikáni. Ještě, že byla bystrá a jim se nic nepodařilo z motorek sundat. Opět je pěkný vedro. I přes to lezem do hadrů, Pepa je při převlíkání nesvůj – cikánci zmizeli a v blízkosti není žádné dětské hřiště, modří vědí. ;o) Pak hledáme nějaký krám, abychom doplnili zásoby. Je snad jasný, kde zase končíme. V našem oblíbeném Lidlu. Naproti přes silnici pak ještě tankujem. Popojíždím po benzínce, bez bundy jen v tílku a zastavuji u zahrádky, kde kolem stolků sedí několik starších chlápků. Já si toho teda nevšimla, ale Pepa tvrdí, že nechali pivo pivem a neskutečně mi zírali do výstřihu. ;o)) Dalším našim cílem je Údolí smrti. Cestou vidíme u silnice malého cikánka. Shodli jsme se, že vypadal jako jeden ze Šulíků. Projíždíme kolem památníku, kde jsou dva tanky – sovětský a německý – tvořící v té době často používaný bojový útok tzv. „Taran“, připomínající tvrdé tankové boje, které se zde odehrávaly koncem roku 1944 během Karpatsko-dukelské operace. Trošku bloudíme, ale nakonec se přece jen dostáváme do míst, kde jsou v krajině rozmístěny tanky a děla simulující útok tam, kde zemřelo tolik lidí. Prohlížíme si několik bojových vozidel, spíše ale ty, co jsou v blízkosti silnice. V tom šíleném vedru se nám ani nechce se v motohadrech plahočit někde v terénu. Honza předvádí Sověta jedoucího na tanku a my na něho vrháme pampelišky a jetel. Vracíme se zpět k památníku s tanky v Taranu, kde se fotíme. Pózuje tam s námi i malé koťátko. Ještě, že tu není Muf s Blečkem. ;o)) Vidíme odsud motorest Alpinka. Přejíždíme tam. Dáme si zde obídek. Rveme ze sebe hadry a volíme něco lehčího. Postupně se usazujeme na zahrádce hospody. Pepa si při příchodu ke stolu ukopává palec o obrubník, teče z něj krve jak…;o)) Během chvilky tu o stejný roh obrubníku zakopávají další tři lidé. Pán od vedlejšího stolu Pepu lituje, upozorňuje obsluhu na nevhodný růžek a pak tam raději staví velký popelník, aby tam už nikdo nezakopl. Taky říká Pepovi, že už je starší pán a mohl by už být klidnější. ;o)) Dáváme si kuřecí prsa se šunkou a sýrem, Pepa šopák (néé Pepa není šupák, dává si Šopský salát ;o)), Barča pirohy a ficcus sladké knedlíky. Čeká na ně nejdéle. Platíme a pomalu odcházíme zpět k motorkám na parkoviště. Barča se ještě zastavuje u dětského hřiště. Má pocit, že vidí siskina a tak ho hned poučuje: „Siskine, nechoď na toho pejska!“ (houpacího). Jen to však dořekla je jí jasný, že se spletla a mluví na úplně cizího kluka. Ten na ní civí a vůbec netuší, která bije. Barča rychle spěchá za námi. Další část cesty k hranicím Polska přihlížíme nebezpečným manévrům řidičů náklaďáků. Nesmyslně se předjíždějí na nepřehledných místech. Já už začínám být mírně nervózní, jestli se vůbec bez dokladů za ty hranice dostanu. Celý den si ze mě všichni utahují, že mě zavřou apod. Před hranicemi nejdříve projíždíme kolem dalšího památníku padlých československých vojáků. Zde nezastavujeme, silnice je ve výstavbě a není kde postavit motorky. Ještě těsně před čárou zahybáme na úzkou silničku, která stoupá vzhůru. Trošku jsme na pochybách, jestli je to ta správná, ale nakonec se přece jen dostáváme k vysoké rozhledně, která je přesně na hranici Slovenska a Polska a je z ní výhled na celý Dukelský průsmyk. Pepa zůstává u motorek na parkovišti a my ostatní ještě s kolika dalšími turisty vyjíždíme s pánem z pokladny výtahem nahoru do zasklené části rozhledny. Pán nám vypráví několik příběhů z bitvy o Dukelský průsmyk a jiné zajímavosti, a když říká: „Já Vám teda něco povím…,“ připomíná nám majora Troníka z filmu Tankový prapor. Pánův výklad je působivý, dalo by se říci velice teatrální, možná, že by ho Barrandov zaměstnal. Nicméně říká zajímavou myšlenku a pohled z oken rozhledny nám jí jen potvrzuje. My všichni naučení z dějepisů základních tříd, přesvědčení mašinérií o tom, jak neprůstupný a náročný byl Dukelský průsmyk, a jak nebylo možné jít jinou cestou než tudy….zde stojíme a s otevřenou pusou nevěřícně hledíme na jen mírně zvlněnou krajinu. On říká: „Zde v tomto terénu, bylo spoustu možností, projít na Slovensko jiným místem, ale vojenské oddíly byly hnány pouze tímto úsekem. Dokonce jsou i jiné zdroje, které uvádí, že tomu tak opravdu bylo, a že některé jednotky pronikly na území republiky jinudy, dříve a s menším úsilím, než tomu bylo zde v Dukelském průsmyku, kde zbytečně umřelo tolik lidí.“ Pán nakonec sjíždí výtahem, my ostatní jdeme dolu po schodech, zastavujeme se při tom ještě na vyhlídkové terase, která je o patro níž. Fotíme se a voláme dolu na Pepu, že se nám tu líbí, ať nám přinese pivo. Dělá, že neslyší. Sbíháme dolů, kroužíme po schodech v jednom směru, až se nám hlava točí. Podél hranice se vracíme zpět k přechodu, já s mírným napětím, jestli mi to bez dokladů projde… Hurááá! Projíždíme bez povšimnutí celníků. Uf! Nezatkli mě! První benzínka za hranicemi je bez asfaltu, samý štěrk a šílený hrby. Bohužel sem najíždíme a tak tu hrůzu musíme projet, raději ani nezastavujeme. Přes města Dukla a Gorlica jedeme k přehradě – jezero Klimkowka. V Gribově mají nádhernou kamennou katedrálu, Barča někde zahlídla název vesnice – Kunegunda. Před námi jsou opět černé mraky. Slunce zalézá a z 37°C se najednou ochlazuje na 24°C. Zajíždíme do jednoho kempíku nad jezerem a pod přístřeškem si vaříme kávu. Zdá se, že se oblaka stáčejí jiným směrem a tak se chystáme koupat. V dálce hřmí a za kopcem se stále objevují bouřkový komíny mraků. Koupel po kávě je skvělá. Barča přichází nadšená ze záchodů – dlouho ale před nimi postávala a snažila se přijít na to, do kterých dveří má vlastně jít. Na jedněch bylo kolečko a na druhých trojúhelníček. Přišla na tu záhadu a je nadšená – kolečko jsou dámy, trojúhelníček pánové. Jedeme dál. Asi po 100 kilometrech hledáme kemp u jezera Czorsztyňskie. Pořád nikde nic, ani žádná cedule. Zkoušíme se zeptat jedné paní, která stojí u silnice. Peťa s ní „pokecal“ a nakonec nás dle jejích instrukcí dovádí do kempu Leg. Je tu plno Čechů. Stavíme stany a jdeme do občerstvení na pivo. Honza samozřejmě s lucerničkou. Paní u okýnka se nás ptá jestli chceme pivo po Polsku – natočený najednou, bez pěny, a nebo pivo po Česku – klasický dle nás s pěnou. Ještě nabízí se sokem – s ovocnou (malinovou) šťávou. Raději se držíme našeho zaběhlého způsobu podávání. V občerstvení brzo zavírají (opět „dobří“ obchodníci – plná hospoda a oni odcházejí), a tak si ještě narychlo necháváme natočit nějaká piva do petek a přinášíme si slanosti. Sedíme u stolu pod slunečníkem, už se setmělo. Koukáme do mapy, probíráme, kam příště pojedeme a nakonec plánujeme cestu na měsíc nebo na Měsíc? Muf posílá smsku z nejsevernějšího bodu  Estonska. Píše: „Jsem v Kundě!“ Asi pět vteřin na to posílá smsku Jarda – mufovo brácha: „Muf je v Kundě!“ Řežeme se tomu asi půl hodiny. Po vypití zásob jdeme spát.

Ujeto: 287 km

[Not a valid template]

4. 7. 2012 – středa

Je to skoro až divný, ale zase vstáváme kolem šestý – na dovolené jak nezvyklé. Probíráme se ranní koupelí v řece plné kamenů. Po snídani opouštíme kemp a ještě přibrzďujeme v blízké vesničce Debno, abychom si prohlídli dřevěný kostelík. Pak nám zbývá ještě cca 50 km do Zakopaného a ještě kousek dál, co to jen jde. Parkujeme a věci si dáváme opět k nějakému dědouškovi do hlídací chaloupky. Už teď je horko, ale zatím to je ještě únosné. Míříme k lanovce, mělo by to být asi 2,5 kilometru – stále do kopce. Máme dnes totiž v plánu vyjet jí na Kasprowy Wierch (1987 m. n. m.). Společně s námi tam ovšem míří také velké množství turistů. Minibusy pendlují sem a tam pořád dokola a vyvážejí nahoru mraky dalších lidí. Snažíme se jít docela v tempu a předbíháme tím dost kousků, ale i tak, když přicházíme k lanovce, zařazujeme se do asi 50-ti metrový fronty na lístky. Vede vzhůru po schodech, pokladny vůbec nejsou v dohledu. Náhle je nám jasné, proč nám včera Češi v kempu říkali, že vyrážejí ráno co nejdříve, aby se vyhli dlouhé čekací době. Je půl desáté a než se nám daří dostat se k pokladnám, uběhnou ještě dlouhé tři a půl hodiny. Měli bychom dostat medaili za trpělivost. Střídáme se ve frontě, vždy část hlídá pozice a část se tu jde porozhlídnout po stánečkách a nebo si dát něco k snědku. My s Honzou stojíme ve frontě jako první, po nějaké době nás střídá Pepa s Barčou. Procházíme stánky a pak si u jednoho objednáváme šašlik a pivo. Po chvíli se k nám přidávají i ficcusovi. Konečně se nám blýská na lepší časy a zdoláváme schody a už jsme asi jen 10 metrů od pokladen! Najednou se to děsně zatahuje a začíná pršet. Co pršet – PEKELNĚ LEJT! Hromy a blesky lítají. My oblečení velice spoře, protože počasí slibovalo krásný horký den, nejsme vůbec na nějaký déšť připravení. Naštěstí asi dva metry od nás je stánek, ve kterém prodávají pláštěnky. Okamžitě je v obležení, paní nestíhá prodávat. Obrovský nudný štrůdl lidí se pláštěnkami okamžitě mění v barevnou řeku. Spousta lidí se schovává pod různé stříšky a mnoho jich také odchází. Fronta za námi téměř mizí. Máme šílený záchvaty smíchu, jsme jak zhulení. Pán před námi rozevírá deštník, z kterého civí jeden drát. Peťa se mu pod něj, s klidem ve tváři a s pozdravem na rtech – (po Polsky) „Den dóbry!“, nenápadně vtírá. Pán to bere s humorem a culí se na něho. My padáme do vejvrtky a smějeme se tomu asi půl hodiny. Jinému pánovi se pak vtíráme na fotku s pekelným úsměvem a se zběsilým máváním. Kluci svazují Barče rukávy. Já si páskem od pláštěnky přivazuji kapucu k hlavě, aby mi nepadala. Vypadá to, jako bych si jím ovázala bolavý zub. Mám na vrcholu hlavy mašli, nějaký pán si mě fotí. Pijeme vodu z lahve bez etikety. Dle našeho bláznovstí si kolem stojící klidně mohou myslet, že tam máme nějakou borovičku. Doufáme, že jízdy nahoru pro špatné počasí nezruší, a že nebude ještě hůř, ba co víc, že vůbec něco ze shora uvidíme.:o( Konečně se dostáváme ke kasám. Lanovka je stále v provozu. Platím kartou a s Honzou míříme směrem k místu nástupu. Bohužel procházíme nějakým turniketem, který těsně za námi s Honzou zavírají. Ostatní se zdrželi s nákupem jízdenek a tak musejí počkat na další kabinku. Nastupujeme a doufáme, že se nahoře uvidíme. Je to výška a tak dokonce musíme jednou přestupovat. Prší, výhled je zatím zamlžený. Občas se skrz mlhu ukáže hloubka pod námi, místy je fakt obrovská. Fouká docela silný vítr, dvakrát dokonce musíme zastavit. Bojíme se, abychom tu nezůstali viset. Pán, který to ovládá, pořád mluví s někým vysílačkou. Naštěstí se v pořádku dostáváme nahoru. U výstupu je plno lidí, zbytek výpravy doráží asi za 10 minut. Jdeme se projít ven, když už jsme konečně tady, tak tam prostě musíme! Zdá se, že výhledy přece jen budou! Déšť nás bičuje do tváří, míříme k observatoři a na vrcholek nad ní. Je to asi 200 metrů. Pepa jde s námi jen kousek, protože si do hor vyšel v bačkůrkách.:o))) Ale abych to uvedla na správnou míru, jde v pantoflích, protože ho bolí ukopnutý palec. ;o)) My ostatní se na vrcholku fotíme. Poprchává a dost fouká a naše barevné pláštěnky se různě nadouvají a plácají si rukávky ze strany na stranu jak si s nimi vítr pohrává a je to hodně komický. Opět jsme vysmátí jak leča. Po vrcholcích všude kolem vidíme pobíhat barevný skřítky. Né fakt nejsme zhulení, i když to možná tak vypadá. To jsou ti lidé, kteří sem vyjeli zabalení do těch „igelitek“, které si buď dole koupili u stejného stánku jako my, a nebo s řádnou horskou přirážkou, zde nahoře. Jdeme zpět k hlavní budově, kam přijíždějí kabinky lanovky, a říkáme si, že i když je tak šílený počasí, že rozhodně musíme ještě jeden blízký vrcholek pokořit. Vydáváme se tedy na horský chodníček a po hranici Polska a Slovenska přicházíme k rozcestníku v sedle pod vrškem. Při pohledu na cedulku s názvem se téměř lámeme v pase. Jmenuje se to tady Suché sedlo. Tak to rozhodně sedí. Voda z nás stéká potůčky, nohy máme od kolen dolu mokrý, ještě dobře, že máme ty kraťasy, i když na druhou stranu máme kolena docela pěkně promrzlá. Vystupujeme na vrcholek nad sedlo, fotíme se furt kolem dokola. Výhledy jsou úžasný. V údolí jsou i malá jezírka. Pak se vracíme k lanovce. Cestou míjíme novomanžele, kteří si sem nahoru zajeli udělat „hezký“ fotky. No dneska jim to počasí moc nevyšlo. Ale co, jak si tu několikrát vykřikujeme do větru: „Zážitek musí být hlavně INTENZIVNÍ!!!“, dnes ho tady rozhodně všichni máme.:o)) Dolu sjíždíme asi v 15.20 hod. a jdeme k motorkám. Vyzvedáváme si motohadry, oblékáme si nepromoky a upalujeme směr Krakow.
V blízkosti solného dolu Wielička se snažíme najít kemp. Od benzínky nás do jednoho posílají, ten je však zavřený, zarostlý trávou. Kluci tu asi minutu krouží do kola. Skoro jak na RONDU – v polštině kruháč. To mi připomíná některá slůvka, která vidíme různě cestou a zdají se nám úsměvná např. TURYSTYKA, PLIN, BIEDRONKA (řetězec potravin Beruška), BLACHY DACHOVÉ (plechy střešní), BLACHARSTVO SAMOCHODOV (autoklempířství) apod. Protože nemůžeme stále nic najít, rozhodujeme se, že se zkusíme ubytovat v nějakém privátu, cedulky s nápisem NOCLEGI. Po krátké chvíli se ubytováváme v malém domku u silnice. Zaplatíme 30 Zl./osobu. Motorky necháváme na zahradě jejich domu hned vedle. Dohlíží na nás jejich pejsek. Paní nám převléká postele, zatím co my si postupně dáváme spršku a děláme véču. Pepa jde k nedaleké benzínce koupit nějaká piva. Sedíme u stolku před domem. Místňáci zas dneska mají o program postaráno. My jsme ale kulturní a jdeme se projít do středu městečka s cílem najít hospodu. Docházíme až na RYNEK GLÁWNY. Všechny hospody, které jsme cestou potkali, jsou zavřený.:o(( Na náměstí je kostelík a požární zbrojnice s věží z roku 1925. Vracíme se pomalu zpět s tím, že se pokusíme, koupit si ještě nějaké pivo u benzínky, kde předtím nakupoval Pepa. Světe div se, vedle ní stojí bar! Dáváme si zde pivo Zubr a rozjímáme nad dnešním dnem. Zážitek byl vskutku INTENZIVNÍ! Cca po desáté jdeme zpět. Barča ještě stepuje před záchodem, kde právě vysedává siskin. Trošku mi připomíná Buška z Pelíšků. Nevěřím svým uším, když slyším, jak říká: „Ne, ne Honzo, že nesereš? Říkal to Pepa.“ Ze záchodu se ozývá: „Já kakám.“ Barča je zdrcená. Už ani nevím jestli vydržela, nebo šla čůrat ven, protože se zachumlávám do peřin a brzy usínám.

Ujeto: 133 km

[Not a valid template]

5. 7. 2012 – čtvrtek

Každý den vstáváme poměrně brzo a tak dnes trošku vyspáváme. Wieliczka je nedaleko. Pomalu balíme, snídáme a kolem devátý se dáváme na cestu směr solné doly. S kámoškou GPSkou dobře nalézáme parkoviště hned vedle nich. Parkujeme a rozvěšujeme na motorky vyprané prádlo, které nám ještě od včerejška nestačilo uschnout. Vypadá to dnes zase na pěkné horko. V dolech nám bude fajn. Jdeme si koupit vstupenku za 52 Zl./osobu. Dolů sestupujeme po 380 schodech. Naším průvodcem je sympatický pan Jacek. Často používá slovo BARZO (hodně, velmi). Honza mu dost rozumí a trošku překládá. Jsou tu solná jezírka, sochy ze soli, dómy, dokonce i oltář ve Velkém dómu v hloubce 130 metrů pod povrchem. Podpěrné systémy ze dřeva a všechna ta dřevěná monstra, která byla používána k získávání soli, nás nechávají v úžasu. Je to nádhera. Byli sem spouštěni i koně, kteří tu měli i stáje a všechna ta ústrojí jimi byla poháněna. Koně prožívali svůj život pod zemí. Práce zde musela být velice náročná nejen pro zvířata, ale i pro lidi. Prohlídka končí. Oběd si dáváme v restauraci pod zemí. Barča si objednává ŽUREK (klobásová polévka) a Lenka BIGOSZ (maso se zelím – jako segeďák). V ceně vstupného je možnost jít ještě dále na cca hodinovou prohlídku muzea, tak tam také jdeme. Tady je jiný průvodce. Asi je divný, že to píšu zrovna já, ale on má velice zvláštní způsob smíchu. Sám se směje svým vtipům. Což my, my se smát nemůžeme, protože mu moc nerozumíme, ale oni se nesmějí ani Poláci. Asi nejvíc se baví, když nám na modýlku dolu ukazuje malinkou figurku panáčka jak čůrá, a pozoruje nás, jak na něj budeme reagovat. Pak nám také nadšeně ukazuje originál obrazu od Jana Matějky způsobem, jako bychom ho snad všichni důvěrně znali. Vůbec nevíme, která bije, ale asi to je místní celebrita. Pán nás upozorňuje, abychom nesahali na provázek okolo obrazu, jinak spustí alarm. A zase se u toho ďábelsky usmívá. Muzeum je moc hezky udělané a zdá se to být moc zajímavé, škoda, že nerozumíme trošku více. Nakonec čekáme na výtah. Rvou nás do kabinek 1,5 x 1,5 m o 4 buňkách nad sebou, vždy po cca 10-ti lidech. Jsme zde namačkaní jak sardinky. Chudáci klaustrofobici. Jedeme strašně rychle vzhůru z hloubky cca 135 metrů. Venku je nádherné počasí 38°C. Trošku šok z těch 14-16-ti °C. Chvilku relaxujeme v parčíku ve stínu stromů na trávě. Obcházíme pár stánečků, všude prodávají pantofle. Přemýšlíme, jaký je vlastně kurz polské měny. Ficcus nejdříve hlásí 7 Kč/1 Zl. Pak se mu to ale nezdá, přepočítává a hlásí, že nám ho upravuje na 6 Kč/1 Zl. Přejíždíme do Krakowa. Nacházíme si hlídané parkoviště ve velkém dvoře mezi domy. Motorky necháváme ve stínu velikého stromu. Jdeme na prohlídku dle plánku, který mám připravený už z domova. Nejdříve si kupujeme tradiční specialitu wavelský preclík a pak prozkoumáváme hrad Wavel. My s Barčou trošku důkladněji, ostatní většinou dávají přednost úkrytu před sluncem ve stínu u pívka v místní restauraci. Z hradu se přesouváme do historického centra a pomalu se vracíme k motorkám. Všude je plno turistů. Hrad byl krásný, město jsme čekali trošku lepší. Oblékáme se. Dalším naším cílem je nejmenší polský národní park Ojcov. Po nějaké době zastavujeme, hledáme kemp. Stopujeme si místního motorkáře a ptáme se ho na nějaké ubytování. Radí nám kam jet a varuje, že máme být opatrní, je tam prý nějaká nebezpečná zatáčka. Honza mu děkuje: „Danke!“ ;o) Dle instrukcí se nám daří brzy najít malý sympatický kempík. Stavíme stany, sem tam se nám sem dokutálí míč od bandy dětí, která si s ním kope. Jíme, jdeme se osprchovat – po dnešku jsme jaksi smradlavý a upocený. Ficcus rozbíjí stoličku, Honza jde k občerstvení samozřejmě s lucerničkou, ladíme písničku a Lenka konečně doznává, že jí zná. Pepovi hnije palec, prý potřebuje upustit hnis. Pijeme zde pivo Tyskič a nenápadně pod stolem užíráme vlastní buráky. Smskujem s mufem, vrací se. Někde se k nám chce přidat. Pak jdeme do hajan. Dnešní pochytaná slovíčka: VYPADKY DROGOVÉ – dopravní nehody, NAMIOT – stan.

Ujeto: 58 km

[Not a valid template]

6. 7. 2012 – pátek

Dnes vylézáme v půl sedmý. Se záchody a umývárkami je to v tomto pidi kempu trošku na štíru. Záchod je tu pro celý kemp jeden společný a před ním jedno umyvadlo. U něho ráno stojím a čistím si zuby. Honza mezitím trůní na WC. Najednou mi za zády probíhá kluk, jeden z těch, co si vedle nás včera kopali s míčem. Hbitě se vrhá k záchodu, zjevně má na spěch. Další události mají rychlý sled: Kluk cvakne s vypínačem a už se vrhá ke klice. Ze záchodu se mezitím ozývá: „Rozsviť!“ Honza si myslí, že si s ním pohrávám. ;o)) Kluk má sílu, zalomcuje s klikou a dveře povolují. Záchod je ke mně bokem, takže já dovnitř nevidím, ale hoch dost vyděšeně zírá směrem k Honzovi. Něco zahuhlá a rychle mizí. Asi běží hledat les.:o)) Snad to stihne. Mezitím co my balíme, jíme a děláme ranní hygienu, stíhá Barča většinou spoustu věcí, a tak i tentokrát se jde cournout okolo a fotí blízký kostelík postavený přes říčku, kolem kterého pak následně cca v 8.30 hodin také projíždíme směrem na Oswietim. Chceme jít na prohlídku koncentračního tábora Auschwitz. Dorážíme v půl 11. Cestou jsou děsný kolony. Při popojíždění se nějaký pán ptá Barči, jestli má volné místo. Pak jedeme šílenou dobu za náklaďákem z kafilerky. Ten smrad se nedá vydržet a Honzovi se za ním asi líbí nebo co a vůbec se nesnaží ho předjet. Všichni už jsme smrady zelení. No asi si ho zase nevšiml, stejně jako malého růžového autíčka, za kterým se táhl asi hodinu před dvěma dny. Parkujeme a jdeme si koupit lístky. Zdarma se chodí na prohlídku až od 15-ti hodin. V jedenáct začíná prohlídka ve slovenštině – 40 Zl. / os. Jdeme se ještě rychle najíst a napít. Teplota už teď je opět na 38°C. Pepa si u jednoho stánku kupuje Fantu, ve druhém si kupuje nanuka. Paní mu nevěří, že si limču koupil vedle a tak jí musí zaplatit ještě jednou. Jdeme se připravit na prohlídku, dostáváme všichni sluchátka s přijímací krabičkou, průvodci tak mluví na určitém kanále v nějakém jazyce a neruší se tak navzájem při výkladu. (Pokud si tak někdo v průběhu prohlídky sundá sluchátka, ponoří se do ticha a může pozorovat nehlučně se pohybující všude přítomné davy lidí). V 11 hodin přichází česká a slovenská průvodkyně. Čechů je hodně a tak se dobrovolně připojujeme ke slovenské. Podle mě trošku na škodu, paní je starší a trošku nervózní a po celou dobu prohlídky stále napomíná lidi z jiných skupin. Je velice zvláštní. Zakazuje lidem fotit, a když tak jen kultivovaně. Rozumím, že na tomto místě jí to rozčiluje a lidé by opravdu měli do svého chování promítnout nějakou úctu a pokoru vzhledem k tomu jaké hrůzy se tu odehrávali, ale její napomínání a peskování lidí také nebylo moc kultivované a rušilo celou naší skupinu. Při prohlídce koncentračního tábora nás mrazí…paní to vypráví stylem jako bychom zrovna my právě teď vystoupili z přeplněného vagónu transportu, my právě teď vstupovali do neznáma za brány tábora, zrovna nás teď svlékali, odvšivovali a stříhali nám vlasy, nás zde hnali do vězeňských kopek, nás mučili a týrali…chvílemi je to opravdu frustrující, když jsme namačkáni v davu a jeho proudem tlačeni úzkými chodbami k výslechovým místnostem…na zdech je spousta fotografií vězňů s cedulkami jmen, datumy narození, dnem, kdy byli do tábora přivezeni a kdy zde zemřeli. Hodně z nich tu bylo třeba i jen pár hodin, dnů…byly tu kopice zabavených kufrů, hřebenů, bot a dokonce i kopice ostříhaných vlasů…Muselo to být šílené! Prohlídka trvá cca 2 hodiny. Pak se dá v rámci vstupenky ještě přejet do druhé části do Birkenau (Březinky). My už ale dál nepojedeme, dost nás to zdrblo a je také obrovské vedro. Musíme doplnit tekutiny. V Birkenau se prý také hodně rekonstruuje a tak se tam chodí jen venku na slunci. Převlékáme se a míříme zpět na Slovensko. Ach jo zase budou hranice…:o(( Plánujeme, že přibrzdíme na Oravě na koupání. Nejdříve ale ještě zastavujeme v Lešni a jdeme nakoupit, utratit poslední zlotý. Necháváme ověnčené motorky hadry, Honza s Pepou budou hlídat. Jdu koupit nějaké karamelky pro kluky. Během nákupu začíná šíleně lejt. Kluci přenášejí všechny naše věci pod veliký slunečník, který je před kavárnou hned vedle obchodu. U kávy a nanuků vyčkáváme, jak se to vyvrbí. Situace se nemění, stále prší a nevypadá to, že by přestalo. Tak nás to už asi dohnalo. Pokud nepočítám tu „přeháňku“ v Tatrách. Zprávy o obrovských přívalových deštích od západu nás v smskách provázejí již od neděle. Jdeme do nepromoků. Leje ještě víc. Na silnicích jsou potoky vody. Zastavujeme u vodní nádrže Orava. Už neprší, asi se nám to podařilo projet. Teplota během deště klesla na 16 – 18°C. To jsou zase šoky. A ani jsem nepostřehla, že jsme překonali hranice. ;o)) Píšeme další sms mufovi. Včera byl v Zakopaném, měl by nás už dnes dojet. Rozhodujeme se, že už nikde dál stavět nebudeme a za Martinem najdeme kemp. To se nám ale bohužel nedaří, takže nakonec končíme opět v kempu Slunečné skály. Naštěstí jim tentokrát stačí číslo řidičáku. Jeli jsme přes vesničku Podbiel – byly tam krásné dřevěné roubenky. Muf píše, že už to zapíchl a už za námi dnes nepojede. Stavíme stany a my jdeme s Honzou do pánské sprchy. Přichází Pepa. Zjišťuje, že tam jsem, tak svléká vše kromě trička, přešlapuje před sprchou a trošku frfňá, že jim lezu do sprchy. Pán sprchující se vedle je z toho také vykolejený a je na vážkách jestli má ze sprchy vylézt, když tam mají ženskou. Nakonec ale usuzuje, že se prý nemá za co stydět, a že tedy vlastně může klidně ven. Já to raději nehodnotím. V občerstvení zaujímáme pozice a objednáváme si k večeři halušky, guláš nebo smažák. A pívko samozřejmě. Plánujeme co a jak zítra. Začíná zase slušně pršet. Bouřka jak vyšitá. Jedna rána je fakt HUSTOKRUTÁ. Skoro zalézáme pod stůl. V dešti běžíme na záchod a pak pozorujeme 3 štěňátka v ohrádce. Dáváme si pár paňáčků a pak běžíme spát, protože už to hospodský zapíchl. A to tu ještě sedí docela dost lidí. Ani nás to už nepřekvapuje. Tady si hold toho kšeftu neumějí vážit.:o( U stanu Honza zjišťuje, že si tam nechal ledvinku s penězi a doklady.:o( Sprintuje zpět. Kluci od našeho vedlejšího stolu mu říkají, že jí vzala ta starší paní s roztomilým úsměvem asi v modrým tričku – je to jasný – Barča!! Můra jedna a u stanů nic neřekla a klidně se dívala, jak Honza maže zpátky. Ten po příchodu skáče šipku do jejich stanu a válí se tam, než se mu ji z ní daří dostat. Pak se jde spát.

Ujeto: 278 km

[Not a valid template]

7. 7. 2012 – sobota

Vyjíždíme kolem deváté. Projíždíme Makov a oddychuji si při překročení poslední hranice a raduji se: „HURÁ JSEM DOMA! NIKDE MĚ NEZATKLI!“ Při přejezdu Beskyd zastavujeme na Soláni a na parkovišti si vaříme kávu. Právě včas, už mě z toho hrbolatého úseku dost brněly ruce.:o(( Dalším cílem jsou Teplice nad Bečvou, Zbrašovské aragonitové jeskyně. Když parkujeme na zastrčeném parkovišti, projíždí asi 50 metrů od nás motorka. Všichni bystříme, protože takovejhle hukot motoru nemůže mít nic jiného než MUFÍ MOTORKA! Muf však projíždí bez povšimnutí kolem a tak mu voláme a navigujeme ho zpět. Čekáme, než zaparkuje, opět je veliké horko – 34°C. Všichni jdeme k jeskyni. Kupujeme si lístky a už klesáme po schodech pod zem. V jeskyni je 12 – 14°C a mají tu výstavu velice zvláštních soch. U ní je nějaký léčivý pramen. Po prohlídce se jde na oběd do blízké hospody Aragonit. Zdá se, že jim vše došlo – brambory, nealko pivo, rajčata…už to nás asi mělo varovat.:o(( Polívku přináší po 25-ti minutách. Jídlo po ¾ hodině stále nemáme. Jsme trošku nervózní a stále hladoví. Tlačí nás čas, budou už dvě hodiny odpoledne a máme před sebou ještě asi 300 km. Musíme dojet do Žirovnice. Máme objednané lístky na divadlo. Vážně! My, špinaví po celotýdenní dovolené, jdeme na závěr na kultůru! Ale zpět, jsme teprve u oběda. Muf už to nevydržel, ruší objednávku a odchází bez jídla. To nám nakonec přináší po 50-ti minutách! Hážeme ho do sebe, mažeme k motorkám a frčíme. Prý je nedaleko benzínka, u které se ještě hned zastavíme. Ani se nezapínám. Bohužel benzínka se nekoná, místo toho najíždíme na dálnici. Svištíme po ní, bunda za mnou vlaje a v zrcátkách vidím, s prominutím, absolutní hovno. Po deseti kilometrech šílené jízdy je konečně benzína. Ihned se k ní řítíme. Už ani nevím, kdo to řekl, ale prý byl na dálnici nějaký netopýr. Nooo já teda žádného neviděla.:o)) Honza jel také rozepnutý, prý ho úplně bolely chlupy. Barču prohání oběd, tak rychle obsazuje toalety. Pepa předpovídá, že přesně ve 21 hodin začne lejt. To má být přesně ve chvíli, kdy má začít hrát divadelní spolek Žirovnice v letním kině svou hru, na kterou se chystáme. Jmenuje se „Lovu zdar!“ Letos v dubnu jsme se vlastně poprvé vydali na divadlo do Počátek za Wénou, vše je popsané v článku: http://www.motorkarizhabri.cz/?p=1297 . Už tehdy nás Wéna lákal, abychom přijeli na další hru, ve které účinkuje a to v červenci. Rovnou jsme mu ale dali košem, protože právě v tomto termínu plánujeme dovolenou na motorkách. No, a když jsme se pak domluvili, že pojedeme Slovensko, Polsko, bylo k nápadu už jen kousek. Proč se, aniž by o tom Wéna věděl, nevrátit tak, abychom byli v sobotu na představení zpět v Žirovnici, když se stejně okolo ní přibližně ve stejné době budeme vracet domů? Zamluvila jsem lístky už během května a začala se modlit, aby to klaplo. Hlavně, aby vyšlo počasí!!! Nyní máme tedy domluvený sraz s Jeníkem Čížků, který by měl dorazit z domova autem do kempu u Žirovnice. Vše musí být nenápadné, aby se o nás Wéna nedozvěděl dřív než v divadle – tedy v přírodním amfiteátru. Takže teď nás čeká ještě necelých 300 km. Rychle tankujem a pokračujeme po dálnici dál. Zastávka na kafe. Za Brnem sjíždíme na starou. Ve Studený pauza u krámu a pak již směr Žirovnice. Bohužel tu zrovna probíhají nějaký přestavby a tak jsou tu objížďky. Děsně se tu motáme, už je skoro sedm. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než jet přes Počátky, jinudy to nejde. Snad nepotkáme Wénu, ten by nás určitě poznal.:o( Jako na potvoru, když vjíždíme do Počátek, stojí u silnice Wénovo brácha Zdeněk a otáčí se po motorkách. Hlavně nemávnout, hlavně nemávnout! Snad nás nepoznal. No, a aby toho nebylo málo, projíždíme ještě Wénovi přímo pod okny bytu kolem bytovky. Prostě nenápadnost sama. V Žirovnici hledáme kemp. U něj už netrpělivě vyčkává Jeník. Ubytováváme se v chatkách, v rámci úspory času, cena dobrá. Barča říká, že má prý úplně luxusní motoboty koupený ve Francii – jen se v nich prý nedá chodit, promočí a děsně smrdí. A tak nejen proto, si dáváme rychlou sprchu a snažíme se ze sebe udělat zase lidi. Dokonce jsme si od Jeníka nechali dovézt čisté oblečení – včetně moto trika. Jen Peťa s Lenkou frfňají, že jsme jim to neřekli a musí jít ve smradlavých hadrech.:o( Byl to nápad na poslední chvíli noo. ;o) Rychle ještě něco zbodnout a řítíme se, všichni narvaní v Jeníkovo autě – někteří „na vlčáka“, rychle k zámku Žirovnice. Jsou to asi 3 kilometry. Mám trošku strach, jestli to bude všechno ok, když jsem zamlouvala lístky tak dlouho dopředu a ještě teď chceme jeden navíc pro Mufa. Klaplo to! Přijíždíme v půl deváté, bez problémů vyzvedáváme lístky, včetně jednoho navíc – máme krásnou třetí řadu, aby si nás Wéna všiml. Stíháme ještě i „zbouchat“ obr palačinku s čokoládou a už spěcháme na místa. Ještě ani nejsme u svých sedadel, když vidíme zpoza kulis vykouknout Wénu. Ihned nás vidí a je chudák očividně v šoku. Později říkal, že jakmile nás zahlédl v hledišti, okamžitě zapomněl text.:o)) Usedáme na svá místa a za chvilku vidíme, jak přichází Zdeněk se svojí slečnou. Sedí 2 řady před námi. Hned na něho voláme a vítáme se. Smějeme se, jak jsme se kolem něho dnes prohnali. Je devět hodin a představení začíná. Hned na to přichází mrak a začíná lejt. Ten Pepa je čarodějnice! Samozřejmě, že na nějaký déšť vůbec nejsme připravení, žádné pláštěnky nebo deštníky. No snad nám to představení ještě nakonec nezruší! Naštěstí to je jen přeháňka a během 5-ti minut je po dešti. Wéna je báječný zpívající mysliveček, představení je úžasný. Po jeho konci za námi ten zelený mužíček přichází. Je nadšený, diví se co tu děláme, když jsme měli být na dovolený. Říkáme mu, že přece jsme na dovolený. Fotíme se. Wéna má velikou radost a je mu líto, že s námi nemůže jít někam do hospůdky, protože mají posezení s kolegy. Lákáme ho, aby se za námi zastavil druhý den v kempu, v 11 hodin bychom si pak mohli dát společně v Počátkách pizzu. Loučíme se a vracíme se zpět. Já, Barča, Honza a ficcusovci popíjíme ještě pívko u chatky s lucernou, pak jdeme do občerstvení za Jeníkem, Mufem a Pepou. Ficcusové odpadávají, jdou spát. Muf zlobí, po tak dlouhé době, co byl sám na cestě, má absťák a tak si nás s Barčou vychutnává. ;o)) Jde se spát ani nevím v kolik. No musím ještě napráskat ficcuse, že dnes jel na červenou, taky s očima navrch hlavy vypráví, že jsme dlouho jeli za dvěma „šťabajznama.“ No rozhodně lepší než za kafilerním vozem…;o)) A ještě musím podotknout jednu věc a to, že mise expedice byla splněna – alespoň jeden člověk byl schopen naučit se písničku o lucerničce. No a Honza to teda rozhodně nebyl, protože ten tam stále zpíval „s lampičkou“. ;o))

Ujeto: 374 km

[Not a valid template]

8. 7. 2012 – neděle

Ráno je na pohodu se vstáváním v půl devátý, relax před chatkami u kávy a vyhřívání se na sluníčku. V 10 hodin přijíždí Wéna na „praseti“. Vaříme mu také kávu a kecáme. Balíme a nakonec jedeme za „prasetem“ do Počátek na pizzu. Je to čut čut jízda, musí na nás být skvělý pohled. V Počátkách projíždíme kolem Wénovo taťky, který mu pak prý říkal, že brzdil nějaký motorkáře. Ani se mu nechtělo věřit, když se ho snažil přesvědčit, že je vlastně vedl.:o)) Při objednávání pizzy blbneme číšníka. Kecáme, baštíme, loučíme se a pak už frčíme rovnou domů. Bylo to moc fajn.

Ujeto: 97 km

Celkem ujeto: 1.940 km

[Not a valid template]

Hanka

A opět jaro na Cresu 05.2012

 

Velmi mylně si myslím, že Cres, nejsevernější chorvatský ostrov už znám, a nevím, co nového bych na něm objevovala.

Naštěstí máme Mufa a Muf objevuje krásy přírody blízké i vzdálené, v teplém křesle s myší v ruce. A pak nám je rozesílá a čeká zda se chytíme. No abych se nechytla na krasovou jeskyni! Letos, při tradičním jarním courání vlezeme do hlubin země.

 

Habří opouštíme

5.5.2012 v 5,30h

Rozloučit se s námi odjíždějícími (Muf: zase ten skůtr :-), Pepa: FJR, Dan + Bára: Caponord a já : CBF) přichází jen luffa. Ostatní, slibující, si včerejší activity trochu protáhli, a teď mají myšlenky někde úplně jinde, pravděpodobněji ani žádné myšlenky nemají. V první chvíli mám chuť si sundat mikču a jet jen v tričku, zdá se mi krásně. Je to blbost, je pořádná zima. ficcus ( ZRX), čekající nás s Lenkou ve Dvořišti, to tvrdí taky a ještě si stěžuje, že mu hřeje jen jeden heft. Naše rady, ať si ruce občas přehazuje, smete do odpadkového koše, lepí rakouskou známku za 150Kč,- a můžeme vyrazit na cestu.

Náš plán, projet cestu nádhernou, o trochu delší a zajímavější hatí počasí. Vršič je pro sníh uzavřen a tak si kočičí hlavy v zatáčkách necháme na jindy.

Pouštíme se cestou tak notoricky známou, že ji ani nebudu popisovat, neb bych se opakovala. Tak jen velmi hrubý itinerář:

Freistadt, Linz- dálnice směr Graz. V Admontu zaplatit 4,50 za moto a v Triebnu konečně dálnici opustit. A najet na 114tku. Ani o té nemám psát? Že jsem se rozplývala už tolikrát, že je to už otravný? No jo, jenže ono mi to nedá, ta silnice, takhle zjara je prostě…… no jo, už jsem ticho a jedeme dál. Za Polsem se dáme vpravo na Klagenfurt a za slavnostně načančaném Neumarktem, odbočíme opět na 92. Tentokrát nás z ní policajti nevyhání, tak si ji můžeme užít celou. Po přejezdu ,,Jezerska“ (uf, to je děs nepsat o tom, jak se ty zatáčky krásně kroutí, jak si je užíváme, jak řeka Kokra dovádivě přeskakuje bílé kameny) podjedeme dálnici a dáváme se na Škofja Loka a najíždíme na silnici o které konečně psát můžu, neb jsem o ni ještě nikdy nepsala. Škofja Loka a ještě pár dalších v